Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Už už jsme s Naxtherem byli připraveni vyrazit mezi muflony, když v tom se k nám přihnal Light. Kývl jsem na něj na pozdrav a po tom, co ho můj společník napomenul, aby byl potichu, jsem šeptem dodal: "V tomhle případě čím víc, tím líp."
O chviličku později se přidala také Elisa a hned brblala na špatné počasí. "Lepší mokří než vyhladovělí," pokrčil jsem "rameny" a lehce ji dloubl čenichem na přivítanou. Pak se můžeme jít schovat do úkrytu, založíme oheň a usušíme se, vštípil jsem jí do hlavy a trochu se pousmál. Nakonec se přidala i Laura. I tu jsem pozdravil. Vypadalo to, že už jsme všichni a Naxther proto mohl konečně začít s vysvětlováním strategie.
"Přidám se, hodně věcí to zjednodnodušší," přikývl jsem, navíc jsem nebyl ten typ, co by se rád válel a nechal se ostatními obskakovat. Naxtherova strategie znělo jako dobrý plán – ostatně jako vždycky v případě, kdy on plánoval lov – a proto jsem souhlasně zamručel. Ohlédl jsem se na Elisu a kývnutím jsem jí potvrdil, že počítám s tím být společně ve dvojici – přeci jenom už jsme byli sehraný tým. "Čím dřív začneme, tím líp, umírám hlady.

Po dlouhé době vás opět zdravím, Asgaarští!
Přejdu hned k věci. Jak už pravděpodobně víte, jedná se o smečkový lov. Datum bylo smluvené na toto úterý (5.7.). Sejdeme se v Asgaarském lese (nejlépe přiběhněte k Naxtherovi a Arcanusovi – jsou někde v lese – a tvařte se, že jste slyšeli vytí). Doufám, že lov proběhne celkem svižně a že se vás zúčastní co nejvíc. Jako odměnu se můžete těšit na nějakou drobnost.
Arc

Mnoho věcí se stalo na území smečky, mezitím co Arcanus trávil svůj čas s Naxtherem. Vyřešila se celá věc s Ainessonem a Laura se vrátila zpátky na území smečky. Nic z toho ale teď netrápilo Arcanusovu hlavu, zatímco díky magii zjišťoval detaily o jejich příští kořisti. Odtáhl se od skály, a ignoruje všechny jeho rýpavé poznámky, se na černého vlka podíval. „Jestli si tak věříš, rád ušetřím trochu energie a nechám tě lovit samotného,“ ušklíbl se a pohodil hlavou. „Aspoň se nebudu muset tolik hýbat,“ dodal vzápětí s velkým úsměvem. Naxther měl pravdu, jediné co s u něj s věkem přicházelo, byla lenost a ne moudrost.
„Myslím, že je na čase vyrazit, ať to zbytečně neprotahujeme,“ prohodil a vyběhl směrem k muflonům. Cesta netrvala ani deset minut, než se vynořili na menší mýtině poblíž jedné větší, kde se právě páslo stádo. „Strategii mám nechat na tobě, lovče? Nebo mám nějakou vymyslet?“ Černý se optal druhého vlka a protáhl si hřbet. Čekala je menší rozcvička.

//Omlouvám se Naxtherovi za opravdu dlouhé čekání O:) :D

//Soutěž uzavřena.

Naxtherova poznámka mě pobavila. „Ani v myšlenkách ti nedám klid? Znamená to, že na mě nemůžeš přestat myslet?“ Věnoval jsem mu široký úšklebek. Nahlas jsem to neřekl, ale byl jsem mu opravdu vděčný. Dokázal aspoň na chvíli rozptýlit tu vážnou atmosféru, která se kolem mě vznášela.
Mířil jsem dál do lesa, pryč od zbývajících vlků. Pryč od jejich myšlenek. Ne že bych jim však dokázal uniknout. „Souboj?“ zopakoval jsem nejistě. Trochu jsem se ztrácel mezi myšlenkami a doopravdy vyřčenými slovy. „Ah, souboj,“ kývnul jsem hlavou, jako kdybych si to náhle uvědomil. Až potom jsem začal svoji pozornost plně věnovat slovům tmavého vlka po mém boku. A jak už bylo jeho zvykem, nemohl si odpustit hned několik poznámek. „Trochu drzý na gammu, ne?“ pokáral jsem ho s tak trochu teatrálním výrazem. Nepotřeboval jsem shodit žádná kila. Byl jsem jen… dobře stavěný, jo, to je ono. Pohodil jsem ocasem a elegantně přeskočil nedaleký keřík. „Vidíš? Všechno funguje,“ poznamenal jsem důležitě. „Na to kolik mi je let…“ Zbytek jsem dodal už jen tiše, tak, že bylo skoro nemožné, aby mě slyšel.
Naxther začal plánovat, kdy a kde to provedeme. „Nemyslím si, že jeskyně jsou dobrý nápad. Je to tam dost úzké a chodby jsou kluzké. Tam je to o zranění,“ zamračil jsem se, „spíš bych byl pro nějakou mýtinu nebo jiné větší prostranství.“ Zamyšleně jsem se rozhlédl kolem. V téhle části nebylo žádné volné místo. Vlastně mi kromě asi dvou oblastí v tomto lese nepřišlo na mysl žádné místo. Asgaar byl pěkně strohý a těžko schůdný hvozd. A přesně to se mi na něm tak líbilo.
Znovu se mi do mysli vloudily myšlenky Ainessona, Elisy a Meadow. Pevně jsem stiskl čelist. Není to tvoje starost, opakoval jsem si stále dokola, jako bych tomu tak snad potom uvěřil. „Nějak se nedokážu soustředit, nepočkáme s tím souboje, až se věci vyřeší?“ Podíval jsem se svému společníkovi do očí a doufal, že nebude mít námitky. „Ten lov bude asi pro teď lepší varianta.“
Zastavil jsem se a opřel a nejbližší skálu. V hlavě se mi okamžitě vynořilo něco jako „mapa“ lesa a já tak hned věděl, kdo co nebo kdo je. „Jeden menší muflon by ve dvou neměl být problém, ne? Nebo to nezvládneš?“ poškádlil jsem ho a zavřel oči. Tak, nemysli na to.

Všichni si povzdechli, když jsem zakročil. Skoro jako by se těšili na nadcházející boj. Ainesson mi naznačil, že bych měl odejít. Možná ze mě měl strach, možná jen nechtěl jít proti vlku o tolik většímu a silnějšímu. Elisa se jeho poznámky hned chytila a v podstatě se mě snažila vyhodit.
Otočil jsem se a viděl krvelačné pohledy ve tvářích obou vlčic. Schylovalo se tu k pěknému masakru. Ainesson se Shaitanem proti těmhle dvěma neměli nejmenší šanci. Přeměřil jsem si trojbarevného vlka pohledem a zavrtěl hlavou. „Jak myslíš…“
Bez dalšího slova jsem prošel kolem dvou vlčic směrem k Naxovi. Měl jsem z toho všeho smířené pocity. Ale co, byla to jejich volba. Podíval jsem se na Naxthera a pokynul mu hlavou. „Jdeme.“ Bez ohlížení jsem pokračoval hlouběji do lesa, avšak díky magii jsem měl celkem přesnou představu, co se tam právě dělo. Počkal jsem, až mě Naxther dojde. „A tu poznámku jsem slyšel,“ prohodil jsem tiše a pohlédl do jeho tváře, kde se v tu chvíli zformoval veliký úšklebek.
Tak nějak jsem přemýšlel i o jeho předchozích nápadech. Souboj, lov? Pravda, souboj by nebyl špatný nápad. Prostě jenom tak, udržet se trochu ve formě. Na druhou stranu maso z lovu bylo taky důležité. Navíc bylo potřeba obejít hranice a zdůraznit pach smečky. A ochránce zase v tahu.

Zdravím vlci,
už dlouho nebyla žádná akce, a proto bylo rozhodnuto, že je potřeba to napravit. Nechci to nijak protahovat, takže přejdu rovnou k jádru věci.
O co se jedná? Vaším úkolem bude sepsat haiku. Pravděpodobně o tam každý z vás někdy slyšel, ale kdyby se přeci jen náhodou našel někdo, kdo neví, o co jde, přidávám definici:

Haiku (俳句) je lyrický většinou útvar s přírodní tematikou, který je tvořen zvukomalebným trojverším s počty slabik 5–7–5. Jde o nejznámější formu japonské poezie.

Budeme se držet původní tématiky haiku, tudíž vaším tématem bude: PŘÍRODA GALLIEREI. K účasti vám stačí jedna básnička, ale kdo by se rozjel, může jich poslat víc.
Posílejte mně do vzkazů do 25.3.2016. Můžete se také těšit na pěkné odměny.
Hodně štěstí! :)

Zdánlivý klid v Elisiných a Meadowiných očích rozhodně nevěstil nic dobrého. Naxther si pravděpodobně myslel totéž. Rozjímal jsem nad myšlenkou, co mi vštěpil, zatímco jsem pohledem sledoval Ainessona. Nebyl jsem ani naštvaný, spíš zklamaný. Nedokázal jsem se ani radovat z toho, že se tu dlouhou dobu nezvěstný vlk ukázal živý a zdravý. Vykašlal ses na nás a zmizel… Tuhle myšlenku jsem však nahlas nevyslovil, aspoň ne zatím.
Elisa zavrčela. Věděl jsem, že je vzteky bez sebe. Však co je to za ochránce, když se věky neukáže na území smečky? Povzdechl jsem si a bezděčně se otočil na Naxe, který mi právě nabízel lov. Strojeně jsem se pousmál, a ačkoli mě Elisa pobízela, abych šel, odmítl jsem. „Je to dobrý nápad. Nemohli bychom s tím ale počkat, až se jisté věci vyřídí?“ Pohledem jsem přejel k Meadow a zadíval se spíš za ni než na ni. „Pak s tebou rád půjdu.“
Ainesson nás probodával pohledem a dokonce začal vrčet. To mě popudilo. Věnoval jsem mu dlouhý, ostrý pohled a tiše zavrčel. Chlupy se mi lehce zježily. Ani jeden z těch dvou už nepatří do smečky, měl bych je vyhnat. Zatnul jsem svaly na nohou a v tu chvíli zaslechl Elisiny myšlenky. Zabije je... Stiskl jsem čelisti a stoupl si mezi ně. „To stačilo.“ S hrdým, majestátním postojem jsem shlížel na Ainessona.

//údolí

Vyrazil jsem za Elisou. Cestou jsem měl nějaký čas si to všechno nechat projít hlavou. Události posledních několika hodin byly tak matoucí, že jsem nevěděl, co si o tom vlastně mám myslet. Nejdřív to smečkové setkání, potom to kouzlo a teď tohle. Kdo by si jen pomyslel, že se toho tolik semele? Až po cestě jsem si uvědomil, že bych později zřejmě měl poděkovat Naxtherovi. Ačkoli nevím, co přesně udělal, mám pocit, že to byl on, kdo nám pomohl.
Na víc myšlenek nezbyl čas, neboť jsem se pomalu blížil k místu, kde si nacházeli Shaitan s Nessonem. Elisa už tam byla. Pravděpodobně jim nepřipravila pěkné přivítaní. Přeskočil jsem padlý kmen a vyběhl z houští na malou mýtinku, kde byli ti tři. Elisa měla na tváři ten svůj typický ironický úšklebek. To nikdy nevěstilo nic dobrého. Zastavil jsem kus od ní a pohlédl na černého vlka a následně na našeho bývalého ochránce. Věnoval jsem mu vyčítavý pohled.

Všichni jsme byli zmatení, jakmile nás Naxther vysvobodil ze spárů záhadného kouzla. Zmateně jsem se rozhlížel okolo stejně jako Meadow. Naštěstí Naxther všechno vysvětlil – nebo se o to aspoň pokusil. Stejně jsem to nechápal. "Jak se to mohlo stát?" zavrtěl jsem hlavou a po očku se poohlédl po Elise, jestli neslyšela tu část o mém přílišném zalíbení v Mee. Zřejmě ne, nebo to aspoň nestihla okomentovat, neboť Naxther upozornil na vetřelce, kteří se pohybovali v našem lese. Tedy, ne tak úplně vetřelce. Vytřeštil jsem oči, když se mi k čumáku dostal jejich pach. To není možné, vždyť byli nezvěstní!
Elisa na nic nečekala a rozeběhla se směrem k nim. Už z jejího postoje jsem vycítil, že tohle nevěstí nic dobrého. Podíval jsem se na Naxthera a Meadow. "Měli bychom jít za nimi, jinak je na místě rozcupuje," řekl jsem se značnými obavami v hlase. Doufal jsem, že aspoň jeden z nich půjde se mnou – nejlépe oba. Přivřel jsem oči a pomocí magií dva vlky přesněji lokalizoval. Pak už mi nic nebránilo dát se do běhu.

//les

Meadow mě bez okolků odmítla. Znovu. To bolelo.
Chvíli jsem se litoval. Pak jsem přešel k něčemu jinému, k něčemu lepšímu. Pokoušel jsem se vymyslet dokonalý plán, jak ji dostat. Jen počkej, však já tě ještě přesvědčím, že ty a já jsme si souzeni!
Naxther prohodil něco o tom, že nás někdo pravděpodobně očaroval. Popravdě, než opět promluvil, úplně jsem zapomněl, že tu vůbec ještě je. "Očaroval?!" obořil jsem se na něj. "Není to snad jasné? Jediný, kdo mě kdy očaroval, byla má krásná Meadow!"
Doufal jsem, že po tohle dá konečně pokoj a já se budu moct naplno věnovat rozvíjení plánu. Ale to jsem se mýlil. On to zřejmě nemínil vzdát. "Co ještě?" zavrčel jsem, když mi zastoupil výhled na mou vyvolenou. Vtom se ale něco stalo, něco se změnilo. Několikrát jsem prudce zamrkal, stále slyšíc doznívající hlas v mé hlavě. Nevěděl jsem, co ten hlas říkal. Ani jsem netušil, co se vlastně stalo. Ještě jednou jsem zamrkal a trochu sebou trhl. Přímo přede mnou stál Naxther a tázavě se na mě díval. Nějakou chvíli jsem mu pohled opětoval se stejným výrazem. "Co se stalo?"
Neměl jsem ani tušení, že jsem byl opět jen pod vlivem další magie.

Má pozornost patřila jen a jen krásné Meadow. Nevnímal jsem nikoho jiného. Ani odcházející vlky, ani Elisu zahleděnou samu do sebe. Oni nebyli důležití! Jenom já a Meadow na romantické procházce. Usmíval jsem se nad tou představou. Pak ale přišla studená sprcha v podobě: "Nie, vďaka." Chvíli jsem si myslel, že jsem se přeslechl, ale po pár minutách jsem si uvědomil, že jsem byl skutečně odmítnut. "Ale Míí, počkej přece," naléhal jsem a lísal se k béžové vlčici. Takhle to nemůže být! Osten žárlivosti se mi zaryl do srdce, když se Meadow raději věnovala šlapání na Ashe. "Míí, jen ty a já, pojď, prosím, už dlouho mám něco na srdci..." přemlouval jsem ji se zoufalým pohledem a přikrčeným tělem.
Byl jsem do toho tak zabraný, že jsem si ani nevšiml příchodu dalšího vlka. Ten fakt jsem pocítil, až když jsem se společně s ním kutálel pryč - pryč od Meadow! Vyskočil jsem na nohy, jakmile jsme zastavili a on mě pustil. "Jak se opovažuješ!" vyjekl jsem na něj, vrčíc. Chlupy na celém těle se mi zježily, takže jsem vypadal spíš jako obrovská plyšová koule - naštvaná plyšová koule. "Kdo ti dovolil rušit tuhle důležitou chvíli?! Nevidíš snad, jak Meadow strádá bez mé přítomnosti?!"
Meadow to ale absolutně nezajímalo.

Každý novinky přijal po svém. Rozhlížel jsem po vlcích a sledoval jejich reakce. Nejvíc to vzalo Amelis. Pevně jsem stiskl zuby. Nemohl jsem s tím nic udělat. Avšak zarušeně nejvíc překvapená byla Meadow. "Není to vtip," zavrtěl jsem hlavou. Ještě chvíli na nás nevěřícně zírala, pak se uklonila a slíbila, že se bude snažit, co nejvíc to půjde. "Spoléhám na tebe," usmál jsem se a pokývnul hlavou.
Najednou se něco změnilo. Skoro jako bych byl pod vlivem nějakého kouzla. Můj pohled padl na Meadow. No není nádherná? Zamilovaně jsem se usmál, pak jsem rychle zavrtěl hlavou. Co se to se mnou děje?! Veškeré všetečné otázky mě opustily, jakmile jsem se znovu podíval na Meu. Je krásná! Seskočil jsem z kamene a naprosto ignoroval Elisu zaobírající se svými tlapkami. Pomalým, elegantním krokem - musel jsem přeci udělat dobrý dojem - jsem došel až k béžové vlčici a lehce se otřel o její srst. "Nikdy jsem si nevšiml, jak nádhernou srst máš," zašeptal jsem jí do ucha sladkým hláskem. "Nechtěla by ses jít projít? Jen ty a já, co říkáš?"

Počkali jsem, až se vlci nažerou a trochu se zklidní, aby nám věnovali pozornost při důležitých zprávách, které jsme se jim chystali sdělit. Když se tak konečně stalo, Elisa začala. Po celou dobu jsem jí stál po boku a čas od času přikyvoval, abych dal najevo, že s ní plně souhlasím. Přejížděl jsem při tom přítomné vlky pohledem a pozoroval jejich reakce.
Jakmile Elisa dokončila svůj dlouhý monolog, chvilku jsem počkal, než to ostatní nějak vstřebají. Pak jsem vyskočil ještě o jeden kámen výš a navázal: "A já bych ještě dodal poslední podstatnou zprávu, než vás rozpustíme." Na chvilku jsem se odmlčel a pohledem vyhledal Meadow. "Jde o to, že jsme se rozhodli, že smečka potřebuje bety. Musí tu být někdo, kdo by byl schopný se toho tady ujmout v době naší nepřítomnosti, protože momentálně jsme s Elisou vázaní v tomhle lese 24/7. Abych pravdu řekl, sám jsem toto území kvůli povinnostem neopustil už víc jak rok." Naklonil jsem hlavu na stranu a přešlápl na druhou tlapu. "Proto jsme se rozhodli dát pozici bety jedné vlčici, které věřím ze všech nejvíc a která stále po mém boku kdykoli jsem ji potřeboval. Asi už víte, koho tím myslím, že? Meadow je naše nová beta, pousmál jsem se a čekal, jestli se někdo bude na něco ptát.

// Pardon, celkem spěchám, ale nechtěla jsem zdržovat :)

Posedával jsem pod skalní vyvýšeninou, na které trůnila Elisa, a střídavě pozoroval plápolající oheň a mrtvolu kamzíka. Elisa mou nabídku odmítla, a tak nebyl důvod se zvedat. Zívl jsem. Nic nedělání s plným žaludkem bylo na neusnutí to nejhorší.
Čekali jsme dlouho, než se objevila první členka smečky – Amelis. Doběhla k nám, trochu spěšně pozdravila a začala se vyptávat na Nesse. Už při jeho jméně jsem zachytil jisté myšlenky očividně mířené na mě. Neviděl jsem ho bůh ví jak dlouho, jako ochránce zklamal. Myslím, že smečka potřebuje nového, odvětil jsem vštěpením myšlenek tak, aby to neslyšeli ostatní. Cítil jsem Elisin pohled na svých zádech, ale i tak jsem dál jen nehybně seděl. Věděl jsem, že to, co přišlo do mé mysli, musí být řečeno. Ač jsem chtěl sebeméně. Nemyslím si, že se vrátí. Je to stejné jako se Sianou. Necítím jeho vědomí. Není v téhle zemi. Pevně jsem sevřel oči. Stejně jako Deliven a Kishan. Je to, jako by zmizeli. Konečně jsem se podíval na svou partnerku, které byly tyhle všechny myšlenky směrované.
Jako další se z lesa vynořila vlčice, která ale zůstala opodál. Byl jsem si jistý, že už jsem ji v lese zahlédl, ale nemohl jsem si vzpomenout na její jméno. Problém ale vyřešila Elisa. Pobídla vlčici, aby přišla blíž, a bez okolků se jí zeptala. Vlčice vypadala trochu váhavě, ale mě zaujal spíš její vzhled. Měla nádherný fialový kožich. Z myšlenek mě vytrhl až příchod Lighta a Ashe – energičtí jako vždy.
Vypadalo to, že už jsme všichni, a proto Elisa navrhla, abychom začali. Postavil jsem se. „Nejprve bych zlikvidoval zbytky kamzíka dřív, než se zkazí. Takže kdo má hlad, ať si poslouží. Hned potom začneme, aby se celá věc zbytečně neprotahovala,“ řekl jsem a obratně vyskákal nahoru za Elisou. „A my si zatím můžeme nechat rozležet, co všechno chceme vlastně říct,“ dodal jsem tiše a otřel se o její bok.