Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Slyšel jsem, jak si Etney dál v duchu stěžoval, že nikdy neuznáme, že má pravdu, ale už jsem to nijak nekomentoval. Laura přemítala, jaké by to asi bylo slyšet, co si ostatní myslí. Někdy je to lepší nevědět, vštípil jsem jí do hlavy a lehce se pousmál. Etney ji hned poté ujistil, že zajde i za Elisou, které se mezitím stihla vrátit. A nepřišla sama. Společně s ní se podle pachu vrátila i Meadow a o chvíli později i Ashe s Lightem. Hned bylo v lese živěji. Šťastně jsem pohodil ocasem a podíval se po svém synovi, který se dožadoval informace, co je to za bojový úkol. Spokojeně jsem mlaskl a nadechl se, že mu to vysvětlím. „Je to něco, co můžeš udělat jen ty. Nikomu jinému bych to nesvěřil,“ ujistil jsem to. „Pokud se tvá sestra do zítra nevrátí….“ Než jsem to dořekl, v lese se objevil další známý pach. A byla to právě Awnay. „Tak nic, vyřešilo se to samo,“ omluvně jsem se na Etneye podíval, ale v duchu byl rád, že se Awnay v pořádku vrátila.
Nasál jsem do čenichu okolní pachy, abych se ujistil, kdo všechno se vrátil. A také proto, abych se ujistil, že zde není žádný vetřelec. Vypadalo to, že se vlci sdružují po skupinách po dvou až třech jedincích. Pohlédl jsem na Etneya a následně na vlčici kousek vedle něj. "Lauro, Etny, co byste řekli zajít na chvíli za ostatními? Podle všeho jsou Elisa, Meadow a Awnay někde spolu," navrhl jsem, "Přidáte se ke mně?" Gestem jsem tlapkou naznačil směr, kterým jsem se chystal běžet. Pak už jsem na nic nečekal a vydal se na cestu.
Zabralo mi to sotva deset minut, než jsem se ocitl na místě. Přede mnou se otevřel menší mýtinka, na níž se pohybovaly tři vlčice. "Zdravím," prohodil jsem zvesela a postupně došel blíž.

Laura si povzdechla a významně na mě pohlédla. "Dost možná," přiznal jsem, "ale opravdu jsem si ničeho nevšiml." Bylo mi to divné. Když bylo v okolí tolik vlků, jak to že jsem si ničeho nevšiml? Unaveně jsem si povzdechl. Asi toho na mě bylo moc. "Věřím ti, že se to stalo. Prozatím bych to možná nechal být. Každopádně, kdyby se ti ještě něco nezdálo nebo nastala nějaká změna, pro jistotu to prozkoumáme podrobněji."
Téměř jakmile jsem domluvil, proletěl kolem mě důvěrně známý pach a o chvilku později se ozvalo odkašlání. Otočil jsem se, abych stanul tváří v tvář vlastnímu synovi. Bylo to jako na zavolanou. Před chvilkou jsme se přece o vlčatech s Laurou bavili. Pousmál jsem se a mrkl na pečovatelku s tichým: "Já to říkal."
Pohlédl jsem na Etneye, který se zatvářil dramaticky. "Zdravím, Etny, kde jsi byl?" zeptal jsem se ho ustaraně. To už na mě ale vychrlil svou novinu. Káravě jsem se na něj podíval. "Nezapomínej, že slyším tvé myšlenky," připomněl jsem mu a krátce pohlédl na Lauru. "Je sice pravda, že jsem si dlouho neviděl, ale je někde na Galliree. Cítím její vědomí." Zamyšleně jsem přivřel oči. Kdybych se snažil, dost možná by se mi i přes tu vzdálenost podařilo vštípit do mysli nějaký vzkaz. To však stálo příliš mnoho energie a dost možná to bylo zbytečné. Je přeci dospělá, ne? I tak bychom ji možná měli hledat, pokud se nevrátí do několika dnů. Pohlédl jsem na Etneye a dostal nápad. Stačilo to jen šikovně podat a byla jistota, že to udělá. "Pokud se tvá sestra brzy nevrátí, mám pro tebe bojový úkol, Etny!"

//Bez pc to jde těžce ale snaha byla! :D

//Klekl mi noťas, pokusím se odpovědět co nejdřív! :)

Kvůli své magie jsem – aniž bych chtěl – zaslechl její myšlenky. Pohlédl jsem na ni a smutně se pousmál. Byla to pravda, všichni postupně odcházeli. Někteří nadobro. Jako Siana, Mico, Eliz,... Zavrtěl jsem hlavou, teď nebyl ten správný čas na tohle myslet. "Neboj se, oni se určitě vrátí," ujistil jsem ji. "Minimálně až se vrátí vlčata ze svých cest, bude jich tu plno," zasmál jsem se, protože ti dva už jako malí vždy vymýšleli nějaké skopičiny. A to se dost možná nezmění ani teď, když už jsou z nich plnohodnotní vlci.
Snažila se mě přesvědčit, že je opravdu v pořádku, a jelikož kolem mě pobíhala jako pometlo, uvěřil jsem ji to. Přeci jenom, kdyby byla zraněná, tohle by nešlo.
Nakonec jsme začali řešit, co je jinak. Po celou dobu, co mluvila, jsem jen zamyšleně stál a přemýšlel. Ať jsem se snažil, jak chtěl, nic na mě zvláštně nepůsobilo. Všechno stejné jako vždycky. "Krajina?" zopakoval jsem tiše. Něco mě napadlo. Aktivoval jsem svou magii země a tlapou pomalu přejel po půdě. Mohlo to přece být tím, že Lauřina vrozené magie byla země. Takoví vlci bývají na přírodu citlivější. Avšak ani tak jsem na nic nepřišel. "To je divné," pronesl jsem tiše. "Jsi si jistá, že se ti to nezdálo?" zeptal jsem se opatrně. Nebylo to tak, že bych jí nevěřil, ale opravdu jsem si ničeho podivného nepovšiml.

"Nikde nikdo," potvrdil jsem, když zopakovala moji větu. "Elisa s Meadow někam odběhly a popravě, ostatní jsem neviděl už delší dobu." Jak jsem to dořekl, maličko jsem "pokrčil rameny" a pohodil ocasem.
Laura navázala na svoji předchozí řeč a začala mi vyprávět, co všechno se za poslední dobu mimo les semlelo. Zprvu se mi tomu nechtělo věřit. Víly? Víly, co kradou zuby? Kdybych sem přišel poprvé, nevěřil bych jí ani slovo a myslel si, že se zbláznila, ale po zkušenostech s tímto krajem vlk musel věřit všemu. V průběhu jejího vyprávění jsem sem tam přešlápl ze tlapky na tlapku a maličko se zamračil. To, co říkala, bylo opravdu znepokojující. Zní to nebezpečně, navíc to bylo kousek od našeho lesa. A o co hůř, Lauře se mohlo něco stát! Přejel jsem ji ustaraným pohledem. "Jsi v pořádku? Nejsi zraněná?" zeptal jsem se a radši ji ještě jednou zkontroloval. "Ale jak říkám, nic zvláštního jsem nepocítil. Ani žádné kamení. Maximálně sem tam nějaká vločka sněhu, když jsem procházel přes mýtiny. Zima je za rohem. Jinak nic," pověděl jsem a zkoumavě se rozhlédl po okolí. Co by mělo být jinak? Stromy tam pořád stojí, ani vzduch nepřipadá být jiný, jenom chladno. Zamyšleně jsem popošel několik kroků směrem ven z lesa, než jsem se zastavil a znovu pohlédl na Lauru. "Co na tebe působí jinak? Možná bychom to měli jít prozkoumat. Když mi to trochu lépe popíšeš, třeba budeme schopni něco objevit," navrhl jsem a lehce se pousmál.

Procházel jsem se po hranicích a nevnímal čas. Neměl jsem tušení, kolik koleček jsem ušel, ale po nějakém čase jsem skončil u počítání stromů po cestě. Neměl jsem co dělat. Elisa s Meadow se ještě nevrátily a já si stále tvrdohlavě odmítal přiznat, že jsem začínal mít starost. Kde jen můžou tak dlouho být?
Nakonec mě obcházení přestalo bavit a já se zastavil kousek od hranic lesa. Zadíval jsem se na mýtinu obklopující náš domov a přemýšlel, jaké to vlastně teď je tam venku. Naproti našemu lesu bývalo jezero. Je tam ještě? Jen těžko jsem si vybavoval, jak některé části Gallirey vypadají. Dřív tato krajina byla mým domovem, dnes jsem si na ni pomalu nemohl ani rozvzpomenout. Jak dlouho jsem vlastně nebyl mimo území naší smečky?
Mé myšlenky přerušilo až zašramocení křoví kousek ode mě. Zpozorněl jsem a svaly se mi našponovaly. O několik vteřin později jsem podle pachu poznal, že je to Laura. A to už jsem se neměl čeho obávat. Přesto jsem se trochu lekl, když na mě vybafla. Trochu jsem se zapotácel a po několika vteřinách nejistoty se na hnědo-béžovou vlčici otočil. "Konečně někdo! Doteď tu nebylo ani živáčka, ahoj," pozdravil jsem ji a lehce se pousmál. Její otázky mě zarazily. Něco zvláštního? Zamračil jsem se a do čenichu ještě jednou nasál okolní pachy. Nic nezvyklého. Ale bylo dost možné, že jsem předtím něco propásl, jak jsem byl zahloubaný ve svých myšlenkách. Zmateně jsem se na Lauru podíval. "Něco jinak? Jak to myslíš?"

Zdravím přátelé,
začnu jednou trochu starší aktualitou. Jistě jste si povšimli změn v hierarchii naší smečky i toho, že pár vlků nám z našeho lesa ubylo. Stručně řečeno, bylo to hlavně proto, že jsme s Elisou byly vyzvány udělat něco se smečkou celkově a v první řadě s její aktivitou. Hrozilo dokonce i její zrušení. Co k tomu říct dál? Snad jen, aby si každý sáhl do svého svědomí.

Druhý bod už je o něco veselejší a je jím vyhodnocení neherní akce (z osobních důvodů přidávám o den dřív, ale věřím, že ti co chtěli odevzdat, dávno poslali :D). Přesmyček se zúčastnilo celkem pět z vás (konkrétně: Meadow, Ashe, Daichi, Light a Laura). Za jednu přesmyčku bylo možné získat 3 šutry, a protože jste to všichni měli dobře, každý jich získáváte 30 :)
To je ode mě vše, vám všem děkuji za krásnou účast a snad to společně tady v Asgaaru potáhneme ještě dlouho ^^
Árčí

Neměl jsem tušení, jak se to stalo, ale najednou jsem se probudil uprostřed lesa pod vysokým stromem, který ještě prohluboval přítmí noci. Má poslední vzpomínka byla na to, jak jsem si plánoval odvést Naxthera na slovíčko, a pak už bylo jen prázdno. Musel jsem únavou usnout. Když jsem do čenichu nasál okolní pachy, zdálo se, že se les víceméně vyvlčil. Dokonce i pachy Elisy a Meadow byly slabé, zřejmě si někam zaběhly.
Pomalu jsem si protáhl hřbet, tlapky a jazykem lehce upravil srst, než jsem se zvedl. Neměl jsem nic moc na práci, a tak jsem se prostě rozhodl procházet po hranicích. Doufal jsem, že se tady brzo někdo ukáže, protože jsem se začínal nudit, a opustit les jsem také nemohl, když tu momentálně nebyl nikdo jiný vysoce postavený, kdo by jej případně dokázal ochránit.
Dnes byla krásná noc. Bezvětří, a kdyby vlk vyběhl někam na mýtinu, byly by vidět hvězdy. To bylo teď na podzim celkem vzácné. Užíval jsem si, jak si chladný vzduch pohrává s mou srstí, a přemýšlel. Blíží se zima, asi by bylo dobré zkontrolovat úkryt, jestli je tam všechno v pořádku, pomyslel jsem si zhruba v půlce kolečka kolem hranic. Možná i něco nalovit do zásoby, ale od toho je tu Naxther a Light...

Pardubický kraj, okres Ústí nad Orlicí

Jinak gratuluji, spešl je krasný :3
Srazu bych se letos ráda konečně zúčastnila, ale nemůžu to slíbit takhle předem. Ohledně místa mi je celkem jedno, jestli Praha či Brno :)

Zdravím vlci,
po delší době jsme si pro vás s Elisou připravili menší neherní akci. Nejedná se o nic zdlouhavého, mělo by pro vás být hotovo do několika minut. Vaším úkolem bude rozluštit následujích deset přesmyček do konce měsíce (tj. 31.10. 2016) a vaše odpovědi mi poslat do vzkazu.
Nápověda: Jedná se většinou o slova vztahující se k nynější roční době a nadcházejícím “akcím”, případně naší Galliree.
Těšíme se na vaše odpovědi a doufáme, že se vás tentokrát zúčastní hodně.
Pac a pusu,
Arc

1. LLOWHAEEN
2. AERIGLLA
3. ÝNĚD
4. AAARSG
5. ČMSKAE
6. ŠIKYDČU
7. CIVL
8. DZOMPI
9. ALAPKT
10. ŠILARSTAD

Noc pomalu padala na Gallireu, když jsem se pohodlně rozvalil na zemi kousek od mršiny. Lov byl dávno u konce, všimni měli plná žaludky a teď už nezbývalo nic víc, než nabrat zpátky ztracené síly a nad ránem obejít hranice. Převalil jsem se na stranu a tím se dostal blíž k Elise, naše boky se o sebe otřely a já se usmál. Miloval jsem tuhle pohodovou atmosféru, nažraný, více méně bezstarostný.
Všichni se pomalu začali rozcházet za svými věcmi. Kousek dál jsem viděl Lighta s Ashe, jak spolu laškují, a několik metrů od mého pravého boku se zase bavili Laura s Naxtherem. Přitulil jsem se blíž k Elise a přehodil svůj ohon přes její zadní tlapy. Moje myšlenky na chvíli zabloudily k naším vlčatům, nemohl jsem si vzpomenout, kdy jsem je viděl naposledy, bůh ví kde jim byl konec. Z té myšlenky mi bylo smutno. Na druhou stranu, byli dospělí a já věřil, že jsme je naučili vše potřebné, aby se o sebe dokázali postarat sami.
"Oh, pravda, přeci jen jsem něco chtěl!" vzpomněl jsem si náhle a vyskočil na všechny čtyři. Věnoval jsem Elise omluvný pohled a tiché: "Za chvilku se vrátím." Hned poté jsem si zběžně upravil srst a vyběhl za Naxtherem a Laurou. "Naxi? Můžu na slovíčko?"" zeptal jsem se a hlavou naznačil, abychom poodešli kousek stranou.

//Lov máme u konce a já vám všem chci poděkovat za účast. Odměnou vám bude hvězdička do vlastností. Tímto poprosím Lighta, Lauru, Naxthera a Elisu, aby do komentářů napsali, kam by ji rádi :)

Elisa mi přispěchala na pomoc právě včas tak, aby se muflon i přes mou váhu nedokázal zvednout a uštědřit mi nějaký ten bolestivý kopanec. I přesto, že se má sivá partnerka zakousla do muflonova krku, nepouštěl jsem jej až do doby, kdy bylo jisté, že nám neunikne. S posledním zacukáním jeho nyní mrtvého těla jsem z muflona seskočil a olízl si krvavou tlamu. Oddechoval jsem trochu stěží, přeci jenom ulovit vůdce stáda nebyla každodenní odpolední kratochvíle.
Podíval jsem se na Elisu, která byla celá od krve. "Odtáhneme ho k ostatním, nažereme se a pak navrhuji skočit si na menší koupel," řekl jsem a bez dalšího otálení popadl jednu z muflonových nohou. Dva mufloni, navíc vůdčí pár... Tohle množství masa by mělo pro smečku postačit tak na dva týdny, pomyslel jsem si a těšil se při tom, jak si konečně naplním strádající žaludek.
Po několika minutách jsem se s naší kořistí konečně dostal k Naxtherovi a Lauře. O něčem se tam bavili, ale do toho jsem jim nechtěl zasahovat. Jen jsem na oba kývl, protože odvedli dobrou práci. Doufal jsem, že je Naxther v pořádku a že překoná svoji hrdost a řekne si o ošetření, pokud je třeba. Už se čekalo jenom na Lighta, až dorazí s poslední kořistí. Pustil jsem nohu, za kterou jsem sem muflona táhl, a protáhl si hřbet.

Po tom, co jsem zaslechl Elisinu prosbu, jsem se pokusil přidat do běhu. Obratným manévrem jsem obskočil blížící se strom s menší zkratkou – mou výhodou bylo, že jsem za ta léta les znal opravdu perfektně – konečně nadběhl vůdčímu samci mufloního stáda. Vyskočil jsem zpoza křoví přímo za jeho zády, takže chvilku trvalo, než mě vůbec zaregistroval. Toho jsem využil k tomu, abych mu vyskočil z boku na záda a tím ho svojí vahou povalil na zem a následně zakousl do krku. "Teď!" vykřikl jsem na Elisu, protože jsem věděl, že teď potřebuju její pomoc. Bez magie by byl tenhle kousek pro samotného vlka dost nebezpečný, avšak já věděl, že se na svou partnerku mohu spolehnout.
Krev mi tekla mezi tesáky, když jsem se snažil udržet mrskajícího se muflona na zemi a mezitím se mu snažil uštědřit co nejvíce ran. Zavrčel jsem a zaryl drápy přímo do jeho masa lehce protrhujíc muflonovu kůži. No tak, vzdej se konečně!

Pokračoval jsem v běhu směrem k muflonovi s Elisou po boku. Protočil jsem oči nad její poznámkou. Lovit s magií bylo mnohem jednodušší, obzvlášť pro někoho jako jsem byl já. "Fajn fajn," prohodil jsem těsně před tím, než jsme se konečně dostali k vůdčímu samci. Nevěděl jsem, jak si vedou ostatní, protože jsme se tímto během dostali trochu bokem od ostatního dění, ale doufal jsem, že jsou v pořádku.
Začal jsem vrčet a útočil mu na nohy, ale pouze tak, abych neschytal žádnou ránu od jeho tvrdých kopyt. Pod tlakem, který jsme s Elisou vyvíjeli, se nám ho po chvilce podařilo donutit ustoupit o pár kroků. Něco se muselo semlít za námi, protože stádo se najednou rozeběhlo jiným směrem, ale nebyl příliš čas to zjišťovat. Hlavou jsem Elisou naznačil, že se chystám muflonovi nadběhnout. Nemusel jsem ani nic říkat, protože za ta léta jsme na sebe při lovu byli víc než zvyklí a přesně věděli, co ten druhý plánuje. Nehledě na mou magii myšlenek, která celou věc jen ulehčovala. Jak jsem naznačil, tak jsem také udělal. Zprava jsem muflona oběhl, abych se k němu dostal zezadu a mohl mu konečně uštědřit nebezpečnější kousanec.

Jak se zdálo, nikdo z nás to nechtěl protahovat. A to bylo dobře. Naposledy jsem se pohledem ujistil, že Elisa počítá se spoluprací a pak už jen pozoroval Naxthera, který právě začal využívat jakousi magii, co způsobila, že se z okolí do několika vteřin vypařil veškerý jeho pach.
Vyčkávajíc přikrčený na místě s dobrým výhledem jsem pozoroval stádo a jeho chování tak, aby má reakční doba na Naxův útok byla co nejkratší a aby se tak předešlo zbytečným zraněním po tom, co se stádo splaší. Když jsem si všiml černého kožichu, co se náhle objevil mezi hnědými muflony, vyskočil jsem ze svého úkrytu – pravděpodobně s Elisou hned po boku ale na to nebyl čas se ujišťovat – a rozeběhl se přímo proti vůdčímu samci, kterého jsme měli za úkol skolit. Doufal jsem, že se nám ho podaří oddělit od ostatních a skolit bez větších problémů.

//Omlouvám se, že je to tak krátké, ale spěchám a nechci zdržovat :)