Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Siccumské jeskyně

Opatrně jsem vyběhl úzkou chodbou zpět do lesa, na který už se pomalu snášela noc. Vypadalo to, že jsme byli uvnitř celý den. Ale dobrá zpráva byla, že bylo opravdu po té hrozné bouřce. Vykročil jsem zpod ochrany jeskyně a pomalu se vydal hlouběji do lesa s oběma vlčicemi v zádech. Bylo po dešti, ale i tak ze stromů kapala voda, která se pak vmísila do potůčků tekoucích všude kolem. Byl to opravdu zvláštní pocit sledovat všude tolik vody, když Asgaar byl obecně jedním z nejsušších míst po celé Galliree. Kromě vody jsme každou chvílí potkali polámaný strom. ,ťšuops ej oT pomyslel jsem si. Navíc i pach smečky byl téměř smytý. .ecárp ěndoh ot eduB
Ale i přes to všechno tohle nebyl ten hlavní problém, co mě teď trápil. Nejdůležitější bylo zjistit, co se to s námi stalo a hlavně - jak se toho zbavit. To vše však nejspíš muselo ještě počkat. K čenichu se mi donesl známý pach. Zavětřil jsem ještě jednou a trochu překvapeně vydechl: "?roivaS" Krátce jsem se ohlédl na Elisu a Ashe, než jsem se rozběhl jeho směrem.

Ashe působila celkově zmateně. Pravděpodobně nám nerozuměla ani slova, stejně jako jsem já prvně nerozuměl ani slovo Elise. ",ěnecárbo emívulM" snažil jsem se jí poradit, ale tak jako tak na to musela přijít sama, aby rozluštila má slova. Ale také ona mluvila zvláštně. Ne stejně jako já nebo Elisa, avšak i její slova byla podivně zamotaná. ,ynchešv sán an íbosůp ot isA pomyslel jsem si a zamyšleně naklonil hlavu na stranu. Vlčice se mezitím pustila do zbytku masa, které jí nabídla Elisa. Chvilku jsem jen poslouchal okolní zvuky. Ta záhada mi pořád vrtala hlavou. Potřeboval jsem vědět, co se to s námi stalo. Až jsem to nakonec nevydržel a vyskočil na všechny čtyři. ",ejěd es oc, titsijz tíj emísuM. iřuob op ej ež, es ádZ" řekl jsem rozhodně a krátkým pohledem sjel obě vlčice. ".etďjoP"
Jestě předtím, něž jsem opustil jeskyni, se moje pozornost obrátila na malý plápolající oheň.
Nemohl tu takhle zůstat. Ještě by tu podpálil nějaké staré kožešiny.Přivřel jsem oči a chvíli si před sebou představoval déšť. Ovládání magií mi přišlo těžší než dřív. Už to bylo dlouho, co jsem některé z nich použil pořádně. A taky už jsem nebyl nejmladší, co si budeme povídat. O pár vteřin později se přesně nad ohníčkem vytvořily dešťové kapky a jako na povel spadly dolů a tím oheň uhasily. Spokojeně jsem mlaskl a pak už se otočil k odchodu.

//Asgaarský hvozd

Dožvýkal jsem poslední kus z odtrženého masa a ještě chvíli žužlal kost, zatímco jsem pozoroval, jak si počínala Elisa. Ohnivá koule pomalu sedla na dříví a to pomaloučku začalo chytat. Nejdřív jenom doutnalo a jeskyně se na chvíli zaplnila dýmem, ale pak oheň za pomoci trochy Elisiny magie ožil. Odhodil jsem kost stranou a několika krátkými kroky přešel až ke své partnerce. Lehl jsem si kousek za ni, přehodil svůj ohon přes její zadní tlapky a hlavu položil do její měkké srsti. Do čenichu se mi okamžitě dostal její pach. Bylo to příjemné. Pozorujíc oheň jsem se pousmál.
Poklidnou atmosféru trochu narušilo následující téma. Pochmurné myšlenky se opět vplížily do mysli. ",ykat ěm oT." zašeptal jsem. Vlčata jsem jsem neviděl už nějaký pátek, Naxther někam zmizel a s ním dokonce i Laura, Ainesson s Amelis byli fuč. Také Dark Moon, Daichi, Light,... Po všech jako by se slehla zem. Těžce jsem vydechl a přesně v tu chvíli, jako by nám snad četla myšlenky, se v jeskyni objevila Ashe. Trochu překvapeně jsem pozvedl hlavu, ale hned vzápětí jsem pocítil úlevu. Aspoň někdo se ukázal. Byla naživu a to bylo to hlavní. ",jetíV" pokýval jsem hlavou a poté ji opět položil na Elisu. Všiml jsem si, že Ashe pohledem zabloudila k mrtvé srnce, ale nic jsem neříkal. Nevěděl jsem, jak zareaguje Elisa, ale doufal jsem, že to vezme dobře.

Elisa se upřeně zadívala na místo kousek od našich hlav a během chvíle se z jiskřiček objevil malý hřejivý plamínek. Nebyl jinak extrémně velký, ale dostatečně na to, aby udržoval příjemnou teplotu v části jeskyně, kdy jsme se ukrývali. Přisunul jsem se ještě o kousek blíž a poslouchal, co Elisa řekla. ",kat ež ňopsA" řekl jsem úlevně. Tohle nám dávalo naději, že nám někdo bude schopný pomoct, když se nám to nepovede vyřešit samotným. Ale pořád mi vrtalo hlavou, jestli je na tom zbytek smečky stejně. A také - kde vůbec všichni jsou? Při bouřce jako je tahle, by vlk předpokládal, že se poběží schovat do úkrytu. ?ej edk, inchišv cebův íděV napadlo mě. Rozhodl jsem se, že se bude lepší ujistit, až tahle mela skončí. Ale i přes to. Necítil jsem žádná vědomí vlků ze smečky poblíž a to byl opravdu zvláštní pocit. Takový neobvyklý, divně nepříjemný. Lehce jsem se otřásl a upřel svoji pozornost zpátky na Elisu. ",dapán ýrboD" přikývl jsem. Ono nám ani nic jiného nezbývalo.
Vzal jsem si trochu masa ze srnky a uvelebil se s ním na zemi. Při přežvykování masa jsem občas po očku pozoroval Elisu. Zdálo se mi, že ji udržování ohně vyčerpává víc než obvykle. S jejími dovednostmi by to s ní za normálních okolností nemělo téměř nic udělat, ale pravděpodobně už dlouho nespala a po lovu vysoké musela být unavená. Napadlo mě, že bych oheň mohl udržovat místo ní, ale bylo tu jedno lepší řešení. Přivřel jsem oči a snažil se si v mysli vybavit co nejpřesnější obraz křoví a větví. Po chvilce začalo ze země růst přesně to, na co jsem myslel.
Pousmál jsem se a oderval dřevo ze země. Nebylo to úplně nejkvalitnější dřevo, ani nebylo úplně suché, ale k udržení menšího ohníčku to muselo stačit. ".ipsorp es ěndilK"

Musel jsem se hodně soustředit, abych vůbec pochopil, co se mi Elisa snažila říct, ale ulevilo se mi, že jsem aspoň přišel na to, co se dělo. Teď už zbývala jen jedna důležitá věc - vyřešit to. Z myšlenek mě ale neustále vytrhával nepříjemný pocit, který zanechávala mokrá srst. Kdykoli se trochu zvířil okolní vzduch, musel jsem se oklepat. .tišuso ot mísuM Pomocí magie ohně by to sice šlo, ale trvalo by to příliš dlouho. Proto jsem aktivoval svoji magii vzduchu. Během několika vteřin se kolem nás prohnal příjemný teplý vánek, který mě i Elise čechral srst a zároveň ji sušil. Do pár minut bylo hotovo a já magii opět deaktivoval.
Podíval jsem se zpátky na Elisu a snažil se opět rozluštit její slova. ",uerillaG uolec ecnokod oben, ukčems uolec olaktop ot ež, énžom eJ .ív odK" odpověděl jsem váhavě. Mohli jsme to být jen my dva, ale stejně tak dobře to mohli být úplně všichni vlci v tomto světě. Váha mých vlastních slov na mě až postupně dolehávala. "? dělat talěd emedub oC"

//Asgaarský hvozd

Když jsme se konečně dostali z prudkého lijáku, úlevně jsem si oddechl. Moje srst byla přímo nasáklá vodou, ale nebylo to nic, co by se nedalo později pomocí magií vysušit. Prozatím jsem se jen oklepal a pomohl Elise odtáhnout mrtvou srnku až do "hlavní místnosti" jeskynního komplexu. Kameny po cestě byly kluzké. Do jeskyně sice nezatíkalo, ale půda byla zvlhlá a bylo na ní znát, že takhle vydatně prší.
Když jsme se konečně trochu uvelebili, Elisa něco řekla. Vůbec mi to nedávalo smysl, bylo to jako by se její slova úplně pomotala. Nechápavě jsem naklonil hlavu na stranu. Tentokrát se to nedalo přisoudit okolnímu hluku. ",it mímuzoreN" řekl jsem, aniž bych vnímal, že má slova doprovázel stejný defekt.
Elisa se pustila do jídla, ale já se k tomu, ačkoli jsem měl hlad, nemohl přimět. Hlavou mi vrtala ta divná nesmyslná slova. Zaposlouchal jsem se do myšlenek své partnerky a snažil jsem se tomu přijít na kloub. Až když Elisa promluvila podruhé, došlo mi, co je za problém. ",ěnecárbo šívulM" vydechl jsem překvapeně. !lsyms áváden ot ťydžV ?táts olhom ot es kaj elA Zmateně jsem zavrtěl hlavou. Nedávalo to smysl.

Netrvalo dlouho a v tomhle dešti byla má srst po chvilce nasáklá, jako by nad námi snad ani husté koruny stromů nebyly. ísačop ela ej oT, zamračil jsem se a nastražil uši ve snaze zachytit Elisina slova i přes všechen ten hukot. Číst myšlenky by v tomhle případě bylo to jednodušší řešení. "?ežoC"
Než jsem se nadál, Elisa už se rozeběhla někam do lesa směrem k našemu úkrytu. Z předchozích vět jsem jí nerozuměl ani slovo, ale přisoudil jsem to snížené slyšitelnosti. Vyběhl jsem za svou partnerkou a do tlamy chytil jednu nohu srnky, aby se zvíře lépe táhlo.
Cesta k úkrytu byla náročná. Zdálo se, že déšť stále sílil a asi se schylovalo na pořádnou melu.

//Siccumské jeskyně

Když jsem se probudil, na Gallireu dávno padla noc. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem spal, ale soudě podle ztuhlosti mého těla a špinavosti srsti to muselo být celkem dlouho. Pomaličku jsem se vyštrachal na všechny čtyři a za nehezkého křupání se protáhl. Když jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že jsem usnul poblíž tůňky. To se mi zrovna hodilo. Jen po krátkém běhu jsem se dostal k vodě a tam očistil svou srst tak, aby byla opět černobílá a odznaky na ní šly vidět.
K čenichu se mi donesly dva neznámé pachy, ale mezi nimi, ze všech nejvýraznější, byl také pach mé partnerky. tíjaz lěm mat chyb kat i ela, alidířaz onchešv ot žu isA, pomyslel jsem si a dal se do běhu. Po těch hodinách a hodinách ležení byla takováhle menší rozcvička velmi vítaná.
Spatřil jsem Elisu mezi stromy kousek od hrany lesa. Nikdo cizí už tu nebyl, ale ve vzduchu se vznášely jejich pachy. Elisa měla na plecích zaschlou krev. Tiše jsem se modlil, že jen předtím byla lovit a že tu nikoho nezakousla. Pomalu jsem přišel až k ní a jemně se jí otřel o bok. "?ilětch ut oc, johA" zeptal jsem se a nebylo mi ani trochu divné, že jsem slova obráceně.

//To psaní opačně je něco šílenýho! :D

Cítil jsem, jak do mně Elisa na boku lehce šťouchla. Natočil jsem se na její stranu a koutkem oka na ni pohlédl. Byl to jen krátký pohled, který ale sliboval, že jí vše vynahradím, až se všichni rozeběhneme zase jednou za svými věcmi. Poslední dobou jsem na svou partnerku neměl moc čas. Bylo by hezké se společně jen tak projít třeba k jezeru.
Z těchto myšlenek mě vytrhl až energický příchod Ashe. Mezitím proběhlo ještě několik menších konverzací ostatních vlčic, ale žádná z nich nevyžadovala moji aktivní účast. Ashe se však přehlédnout nedala a každý si tak hned musel všimnout jejího zranění, na kterém okamžitě spočinul i můj pohled. Přimhouřil jsem oči a místo pozdravu se zeptal: Jsi v pořádku? Tvoje tlapa nevypadá pěkně." Až poté se moje pozornost přesunula ke kůži, kterou s sebou vlčice přitáhla. "Rozhodně se bude hodit. V úkrytu se neztratí," řekl jsem a pohlédl na Elisu, jestli souhlasí s mým nápadem.

//Krátce ale přece :D

Než jsem s Meadow stačil dořešit Scrootyho, objevila se Elisa po boku s nějakou vlčicí, která mi byla velmi povědomá – možná i kdysi bývala členkou smečky, ale já si nyní vůbec nemohl vzpomenou na její jméno. Jen jsem obě kývnutím pozdravil a opřel se o bok své partnerky.
Všechno se to odehrálo tak rychle. Něco málo z rozhovoru jsem pochytil, ale nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti. Nějak jsem se nedokázal soustředit. Najednou Mea s mávnutím ocasu zmizela a my tu zůstali jen ve třech. Netrvalo však dlouho a objevila se Laura.
"Zdravím," pozdravil jsem ji s kývnutím hlavy – rozhodnutý se tentokrát aspoň trochu zapojit do dění. Laura nám ve zkratce pověděla, co se děje s Awnay. "Však ona se vrátí, až bude mít hlad," zhodnotil jsem, protože vzhledem ke svému věku měli oba (i Etney) kvůli svým toulkám jen velmi malé zkušenosti s lovem. Laura se dál obrátila na cizí vlčici a já se otočil na Elisu, snažíc se poskládat si co nejvíc dílků aktuálního dění.

//Lidi, omlouvám se, teďka týden nebudu moct odepsat - mířím do tepla :D Klidně mě přeskočte, nebo manipuluje :)

"Tak dlouho?" Podivil jsem se. Trochu mě zarazilo, že používání ohně trénovala s Elisou, protože v té době spolu moc nevycházely. Teď už to naštěstí bylo o něco lepší. Nikdy jsem o tom neslyšel. Ale hádám, že já ti taky neřekl o všech svých magiích, takže si asi nemáme co vyčítat," zhodnotil jsem a protáhl si před sebou tlapky. Hlavou mi však stále vrtalo, jak to že se ona magie znenadání začala samovolně aktivovat. "Nebyla jsi někdy v nedávné době u Smrti? Ta stará rašple si s vlkem ráda pohrává," napadlo mě. Přišlo mi to jako jediné víceméně racionální vysvětlení. Ale jeden nikdy neví. Mohlo v tom být cokoli.
Poprvé od doby, co jsem na Meu vybafnul, jsem pořádně zavětřil a zkontroloval tak okolní pachy. Co mě nejvíc zarazilo však nebyl žádný cizinec, nýbrž pach co šel ze samotné Meadow, ale i přes to nepatřil jí. Byl tak povědomý. Že by... Scrooty? Ale vždyť se s Meou už před nějakým časem nepohodli. To je divné... Zamyšleně jsem se na béžovou vlčici zadíval a bez toho, abych to věděl, jsem přimhouřil jedno oko. Možná nebylo úplně vhodné se na to ptát, ale na druhou stranu rozhodně lepší, než se jí hrabat ve vzpomínkách. "Poslyš... Viděla jsi někdy v blízké době Scrootyho?"

Polekaně jsem ucukl, jakmile se vedle mě objevil oheň. Pustil jsem Meu, takže se mohla snadno vymanit, a uskočil. "Co blázníš?! Tohle bylo nebezpečný," vyhrkl jsem bez přemýšlení. Béžová vlčice mě okamžitě začala poučovat, že nemůžu dělat takové věci, při kterých by se mohla takto leknout, a podle jejího výrazu vypadala, že to myslím smrtelně vážně. No jo, ženy. Povzdechl jsem si a s odevzdaným výrazem vše odkýval. "Ano, ano, omlouvám se."
Zvážněl jsem až v momentě, kdy zmínila, že zřejmě nedokáže ovládat svoji magii. To je zvláštní, pomyslel jsem si. "Stává se to často?" optal jsem se a naklonil hlavu na stranu. Vzpomněl jsem si, že kdysi dávno jsem občas míval problémy s lehkými elektrickými výboji, když jsem se učil magii elektřiny, ale to už je hodně hodně dávno a nikdy s tím nebyly větší problémy. "Když o tom tak přemýšlím... nevěděl jsem, že umíš magii ohně. Jak dlouho už ji ovládáš?" podivil jsem se a zahleděl se do jejích pomněnkových očí, které jasně značily magii vody. Oheň byl naprostý opak. Bylo to zvláštní. Většinou se vlci, co chovali v srdci vodu, ohni vyhýbali, jak jen mohli. A naopak.

Polehával jsem v lese dost dlouho na to, abych stihl znovu usnout. Když jsem se opět probudil, zmateně jsem se rozhlédl po okolí. Netušil jsem, kolik za tu dobu uběhlo času a celkově jsem byl dost dezorientovaný. I tak to ale nevypadalo, že by se něco zásadního událo.
Vtom mě do čenichu udeřil známý pach a o chvíli později se ozvalo důvěrně známé vytí. Meadow. Byl jsem tak nadšený, že jsem i navzdory rozespalosti vyskočil na nohy a téměř okamžitě zamířil v jejích stopách. Neviděl jsem ji věky. A když už, vždycky jen prohodil sem tak jednu větu. Chyběly mi staré časy.
Neuběhlo ani pár minut a já doběhl k mýtině, podle všeho právě tam měla Meadow namířeno. Ještě jsem jsem se stihl vyřítit na holé prostranství, dostal jsem nápad. Spokojeně jsem se ušklíbl a schoval jsem se za strom, kde jsem skryl svou přítomnost pomocí magie neviditelnosti. Tohle musí vyjít, pomyslel jsem si a trpělivě vyčkával, dokud Mea nevyšla na mýtinu a potom až než došla až téměř ke mně. Jakmile se tak stalo, nechal jsem magii odeznít a dlouhým skokem jsem se na ni vrhl a srazil k zemi.
Zastavili jsme se až po několika kotoulech a díky velikostní výhodě jsem se nějak dokázal dostat nahoru. "Ahoj Meo," vyhrkl jsem na ni a zazubil se. "Jak se máš? Co je nového?"

//Já klidně taky. Ale můžu jen do 3. a pak až od 13. :)