Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Než jsem s Meadow stačil dořešit Scrootyho, objevila se Elisa po boku s nějakou vlčicí, která mi byla velmi povědomá – možná i kdysi bývala členkou smečky, ale já si nyní vůbec nemohl vzpomenou na její jméno. Jen jsem obě kývnutím pozdravil a opřel se o bok své partnerky.
Všechno se to odehrálo tak rychle. Něco málo z rozhovoru jsem pochytil, ale nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti. Nějak jsem se nedokázal soustředit. Najednou Mea s mávnutím ocasu zmizela a my tu zůstali jen ve třech. Netrvalo však dlouho a objevila se Laura.
"Zdravím," pozdravil jsem ji s kývnutím hlavy – rozhodnutý se tentokrát aspoň trochu zapojit do dění. Laura nám ve zkratce pověděla, co se děje s Awnay. "Však ona se vrátí, až bude mít hlad," zhodnotil jsem, protože vzhledem ke svému věku měli oba (i Etney) kvůli svým toulkám jen velmi malé zkušenosti s lovem. Laura se dál obrátila na cizí vlčici a já se otočil na Elisu, snažíc se poskládat si co nejvíc dílků aktuálního dění.

//Lidi, omlouvám se, teďka týden nebudu moct odepsat - mířím do tepla :D Klidně mě přeskočte, nebo manipuluje :)

"Tak dlouho?" Podivil jsem se. Trochu mě zarazilo, že používání ohně trénovala s Elisou, protože v té době spolu moc nevycházely. Teď už to naštěstí bylo o něco lepší. Nikdy jsem o tom neslyšel. Ale hádám, že já ti taky neřekl o všech svých magiích, takže si asi nemáme co vyčítat," zhodnotil jsem a protáhl si před sebou tlapky. Hlavou mi však stále vrtalo, jak to že se ona magie znenadání začala samovolně aktivovat. "Nebyla jsi někdy v nedávné době u Smrti? Ta stará rašple si s vlkem ráda pohrává," napadlo mě. Přišlo mi to jako jediné víceméně racionální vysvětlení. Ale jeden nikdy neví. Mohlo v tom být cokoli.
Poprvé od doby, co jsem na Meu vybafnul, jsem pořádně zavětřil a zkontroloval tak okolní pachy. Co mě nejvíc zarazilo však nebyl žádný cizinec, nýbrž pach co šel ze samotné Meadow, ale i přes to nepatřil jí. Byl tak povědomý. Že by... Scrooty? Ale vždyť se s Meou už před nějakým časem nepohodli. To je divné... Zamyšleně jsem se na béžovou vlčici zadíval a bez toho, abych to věděl, jsem přimhouřil jedno oko. Možná nebylo úplně vhodné se na to ptát, ale na druhou stranu rozhodně lepší, než se jí hrabat ve vzpomínkách. "Poslyš... Viděla jsi někdy v blízké době Scrootyho?"

Polekaně jsem ucukl, jakmile se vedle mě objevil oheň. Pustil jsem Meu, takže se mohla snadno vymanit, a uskočil. "Co blázníš?! Tohle bylo nebezpečný," vyhrkl jsem bez přemýšlení. Béžová vlčice mě okamžitě začala poučovat, že nemůžu dělat takové věci, při kterých by se mohla takto leknout, a podle jejího výrazu vypadala, že to myslím smrtelně vážně. No jo, ženy. Povzdechl jsem si a s odevzdaným výrazem vše odkýval. "Ano, ano, omlouvám se."
Zvážněl jsem až v momentě, kdy zmínila, že zřejmě nedokáže ovládat svoji magii. To je zvláštní, pomyslel jsem si. "Stává se to často?" optal jsem se a naklonil hlavu na stranu. Vzpomněl jsem si, že kdysi dávno jsem občas míval problémy s lehkými elektrickými výboji, když jsem se učil magii elektřiny, ale to už je hodně hodně dávno a nikdy s tím nebyly větší problémy. "Když o tom tak přemýšlím... nevěděl jsem, že umíš magii ohně. Jak dlouho už ji ovládáš?" podivil jsem se a zahleděl se do jejích pomněnkových očí, které jasně značily magii vody. Oheň byl naprostý opak. Bylo to zvláštní. Většinou se vlci, co chovali v srdci vodu, ohni vyhýbali, jak jen mohli. A naopak.

Polehával jsem v lese dost dlouho na to, abych stihl znovu usnout. Když jsem se opět probudil, zmateně jsem se rozhlédl po okolí. Netušil jsem, kolik za tu dobu uběhlo času a celkově jsem byl dost dezorientovaný. I tak to ale nevypadalo, že by se něco zásadního událo.
Vtom mě do čenichu udeřil známý pach a o chvíli později se ozvalo důvěrně známé vytí. Meadow. Byl jsem tak nadšený, že jsem i navzdory rozespalosti vyskočil na nohy a téměř okamžitě zamířil v jejích stopách. Neviděl jsem ji věky. A když už, vždycky jen prohodil sem tak jednu větu. Chyběly mi staré časy.
Neuběhlo ani pár minut a já doběhl k mýtině, podle všeho právě tam měla Meadow namířeno. Ještě jsem jsem se stihl vyřítit na holé prostranství, dostal jsem nápad. Spokojeně jsem se ušklíbl a schoval jsem se za strom, kde jsem skryl svou přítomnost pomocí magie neviditelnosti. Tohle musí vyjít, pomyslel jsem si a trpělivě vyčkával, dokud Mea nevyšla na mýtinu a potom až než došla až téměř ke mně. Jakmile se tak stalo, nechal jsem magii odeznít a dlouhým skokem jsem se na ni vrhl a srazil k zemi.
Zastavili jsme se až po několika kotoulech a díky velikostní výhodě jsem se nějak dokázal dostat nahoru. "Ahoj Meo," vyhrkl jsem na ni a zazubil se. "Jak se máš? Co je nového?"

//Já klidně taky. Ale můžu jen do 3. a pak až od 13. :)

Jak jsem si řekl, tak jsem také udělal. Má společnost se pomalu rozprchla po stopách "adolescentních vlků" a já se konečně mohl zase chvíli věnovat jen a jen sobě. Ještě chvíli jsem se potloukal v okolí mýtiny, než jsem se konečně uvelebil pod jedním ze stromů, kde bylo krásné přítmí a zároveň závětří. Naprosto ideální pro kratší šlofík. Neuběhlo ani deset minut a já už se pomalu nechal unášet do říše snů.
Zatímco jsem spal, na území se objevili Ashe s Lightem. Zdálo se, že byli nedaleko ode mě, ale já je nechtěl rušit. Netušil jsem, zda o mou společnost vůbec stáli, nebo si chtěli jednoduše užít trochu soukromí. Navíc jsem byl stále rozespalý a jen těžko se nutil vstát.
Mé myšlenky tímto zabloudily k mé drahé polovičce – Elise. Už dlouho jsme spolu nic nepodnikli. V duchu jsem si slíbil, že jakmile se vrátí, budu se jí věnovat, abych jí vše vynahradil. Teď ale nezbývalo nic než čekat.

Zdravím vlčci,
jelikož jste vyjádřili zájem spíš o neherní akci, máte ji mít. Nápad je z Elisiné hlavy, proto děkujte tam.
O co jde? Akce nese název “Červená Karkulka z pohledu vlka”. Pořád nevíte? Půjde o vystihnutí pocitů/myšlenkových pochodů vlka z této pohádky, jednoduše vyjádřit jeho pohled na věc. Ohledně formy máte víceméně volnou ruku (báseň, krátký příběh, úvaha,...), fantazii se meze nekladou. Délka rovněž není daná.
Vzhledem k náročnosti akce vám ponechám dva týdny, tudíž uzávěrka bude 28.2.2017, a pak se to pokusím rychle vyhodnotit ještě než zmizím na jarní prázdniny. Svá díla jako vždy posílejte ke mně do vzkazů.
Budu se těšit,
Arc

Awnay s Etneyem se nepřestali dohadovat. Už mě z nich začínala třeštit hlava. Oni prostě nemohli přestat a na chvíli mlčet. A uznat, že se vlastně mají rádi? To nikdy. Tiše jsem si povzdechl a zavrtěl hlavou.
Nápad lovu se zamlouval Etneyovi, Awnay nikoli. Nakonec však ze všeho sešlo. Mladá vlčice nasupeně odešla a Etney se po chvilce diskutování zdekoval taky. Podíval jsem se z Laury na Elisu, která domlouvala, kdo za kým z nich půjde. Abych pravdu řekl, nějak extra se mi nikam nechtělo. A už vůbec ne běžet dělat kázání těm dvěma tvrdohlavcům. "Já tu klidně zůstanu a pohlídám les," nabídl jsem se. Krátká procházka mimo území by neuškodila, ale ne za těchto okolností. Možná si i půjdu na chvíli někam odpočinout, pomyslel jsem si. Přeci jen už jsem nebyl nejmladší a zdraví rozhodně nesloužilo tak jako dřív. Ani bez spánku jsem nevydržel tak dlouho jako dřív. "Jestli chcete, běžte za nimi," kývl jsem na obě vlčice a pomalu se protáhl.

//Omlouvám se, nějak není čas ani nálada.

Chvilku po mně se mi za zády vynořila Laura s Etneyem v patách. Mladý vlk okamžitě donášet na svou sestru, načež ho jeho pečovatelka jemně okřikla. Awnay také už od pohledu měla svůj den a já jen tiše zaskučel. Někdy mi připadalo, že ti dva byli kombinací mých a Elisiných nejhorších vlastností. Přesto bych na ně nedal dopustit.
Meadow se vytratila, a tak nás tu zůstalo jen pět. Pomalu jsem došel k Elise a něžně se otřel bokem o ten její. Se smečkou a vlčaty na krku jsme na sebe teď neměli tolik času jako dřív a tak aspoň chvilky jako právě tato sloužily jako náhrada. Přejel jsem pohledem z Etneye na Awnay a podpořil Elisina slova. "Trochu omezit ty urážky by neuškodilo. Važte si, že máte jeden druhého, protože pak vám zbyde jenom ten druhý, až tu my ostatní nebudeme." Vzpomněl jsem si přitom na Castiela a sklopil pohled.
Elisa nám ve zkratce vyložila, co se dělo za posledních pár dní mimo smečku. Při jejích slovech jsem sem tam lehce přikývl. Když se zeptala co smečka, "pokrčil jsem rameny". "Nevím, nic zvlášního." Pohlédl jsem na Lauru a v tu chvíli mi to došlo. "Teda... Lauře se něco nezdálo v okolí. A jelikož jsme s Meou byly venku, třeba byste o tom mohly něco vědět?" Navrhl jsem a pohledem ještě jednou přejel onu drobnou vlčici, jestli se toho chytne.
Moje pozornost se přesunula zpátky na vlčata, nyní již dva mladé vlky. Přece tu nebudeme celý den jen tak postávat, chce to něco podniknout, přemýšlel jsem. "Co vy dva? Máte něco v plánu? Třeba lov nebo tak?"

Slyšel jsem, jak si Etney dál v duchu stěžoval, že nikdy neuznáme, že má pravdu, ale už jsem to nijak nekomentoval. Laura přemítala, jaké by to asi bylo slyšet, co si ostatní myslí. Někdy je to lepší nevědět, vštípil jsem jí do hlavy a lehce se pousmál. Etney ji hned poté ujistil, že zajde i za Elisou, které se mezitím stihla vrátit. A nepřišla sama. Společně s ní se podle pachu vrátila i Meadow a o chvíli později i Ashe s Lightem. Hned bylo v lese živěji. Šťastně jsem pohodil ocasem a podíval se po svém synovi, který se dožadoval informace, co je to za bojový úkol. Spokojeně jsem mlaskl a nadechl se, že mu to vysvětlím. „Je to něco, co můžeš udělat jen ty. Nikomu jinému bych to nesvěřil,“ ujistil jsem to. „Pokud se tvá sestra do zítra nevrátí….“ Než jsem to dořekl, v lese se objevil další známý pach. A byla to právě Awnay. „Tak nic, vyřešilo se to samo,“ omluvně jsem se na Etneye podíval, ale v duchu byl rád, že se Awnay v pořádku vrátila.
Nasál jsem do čenichu okolní pachy, abych se ujistil, kdo všechno se vrátil. A také proto, abych se ujistil, že zde není žádný vetřelec. Vypadalo to, že se vlci sdružují po skupinách po dvou až třech jedincích. Pohlédl jsem na Etneya a následně na vlčici kousek vedle něj. "Lauro, Etny, co byste řekli zajít na chvíli za ostatními? Podle všeho jsou Elisa, Meadow a Awnay někde spolu," navrhl jsem, "Přidáte se ke mně?" Gestem jsem tlapkou naznačil směr, kterým jsem se chystal běžet. Pak už jsem na nic nečekal a vydal se na cestu.
Zabralo mi to sotva deset minut, než jsem se ocitl na místě. Přede mnou se otevřel menší mýtinka, na níž se pohybovaly tři vlčice. "Zdravím," prohodil jsem zvesela a postupně došel blíž.

Laura si povzdechla a významně na mě pohlédla. "Dost možná," přiznal jsem, "ale opravdu jsem si ničeho nevšiml." Bylo mi to divné. Když bylo v okolí tolik vlků, jak to že jsem si ničeho nevšiml? Unaveně jsem si povzdechl. Asi toho na mě bylo moc. "Věřím ti, že se to stalo. Prozatím bych to možná nechal být. Každopádně, kdyby se ti ještě něco nezdálo nebo nastala nějaká změna, pro jistotu to prozkoumáme podrobněji."
Téměř jakmile jsem domluvil, proletěl kolem mě důvěrně známý pach a o chvilku později se ozvalo odkašlání. Otočil jsem se, abych stanul tváří v tvář vlastnímu synovi. Bylo to jako na zavolanou. Před chvilkou jsme se přece o vlčatech s Laurou bavili. Pousmál jsem se a mrkl na pečovatelku s tichým: "Já to říkal."
Pohlédl jsem na Etneye, který se zatvářil dramaticky. "Zdravím, Etny, kde jsi byl?" zeptal jsem se ho ustaraně. To už na mě ale vychrlil svou novinu. Káravě jsem se na něj podíval. "Nezapomínej, že slyším tvé myšlenky," připomněl jsem mu a krátce pohlédl na Lauru. "Je sice pravda, že jsem si dlouho neviděl, ale je někde na Galliree. Cítím její vědomí." Zamyšleně jsem přivřel oči. Kdybych se snažil, dost možná by se mi i přes tu vzdálenost podařilo vštípit do mysli nějaký vzkaz. To však stálo příliš mnoho energie a dost možná to bylo zbytečné. Je přeci dospělá, ne? I tak bychom ji možná měli hledat, pokud se nevrátí do několika dnů. Pohlédl jsem na Etneye a dostal nápad. Stačilo to jen šikovně podat a byla jistota, že to udělá. "Pokud se tvá sestra brzy nevrátí, mám pro tebe bojový úkol, Etny!"

//Bez pc to jde těžce ale snaha byla! :D

//Klekl mi noťas, pokusím se odpovědět co nejdřív! :)

Kvůli své magie jsem – aniž bych chtěl – zaslechl její myšlenky. Pohlédl jsem na ni a smutně se pousmál. Byla to pravda, všichni postupně odcházeli. Někteří nadobro. Jako Siana, Mico, Eliz,... Zavrtěl jsem hlavou, teď nebyl ten správný čas na tohle myslet. "Neboj se, oni se určitě vrátí," ujistil jsem ji. "Minimálně až se vrátí vlčata ze svých cest, bude jich tu plno," zasmál jsem se, protože ti dva už jako malí vždy vymýšleli nějaké skopičiny. A to se dost možná nezmění ani teď, když už jsou z nich plnohodnotní vlci.
Snažila se mě přesvědčit, že je opravdu v pořádku, a jelikož kolem mě pobíhala jako pometlo, uvěřil jsem ji to. Přeci jenom, kdyby byla zraněná, tohle by nešlo.
Nakonec jsme začali řešit, co je jinak. Po celou dobu, co mluvila, jsem jen zamyšleně stál a přemýšlel. Ať jsem se snažil, jak chtěl, nic na mě zvláštně nepůsobilo. Všechno stejné jako vždycky. "Krajina?" zopakoval jsem tiše. Něco mě napadlo. Aktivoval jsem svou magii země a tlapou pomalu přejel po půdě. Mohlo to přece být tím, že Lauřina vrozené magie byla země. Takoví vlci bývají na přírodu citlivější. Avšak ani tak jsem na nic nepřišel. "To je divné," pronesl jsem tiše. "Jsi si jistá, že se ti to nezdálo?" zeptal jsem se opatrně. Nebylo to tak, že bych jí nevěřil, ale opravdu jsem si ničeho podivného nepovšiml.

"Nikde nikdo," potvrdil jsem, když zopakovala moji větu. "Elisa s Meadow někam odběhly a popravě, ostatní jsem neviděl už delší dobu." Jak jsem to dořekl, maličko jsem "pokrčil rameny" a pohodil ocasem.
Laura navázala na svoji předchozí řeč a začala mi vyprávět, co všechno se za poslední dobu mimo les semlelo. Zprvu se mi tomu nechtělo věřit. Víly? Víly, co kradou zuby? Kdybych sem přišel poprvé, nevěřil bych jí ani slovo a myslel si, že se zbláznila, ale po zkušenostech s tímto krajem vlk musel věřit všemu. V průběhu jejího vyprávění jsem sem tam přešlápl ze tlapky na tlapku a maličko se zamračil. To, co říkala, bylo opravdu znepokojující. Zní to nebezpečně, navíc to bylo kousek od našeho lesa. A o co hůř, Lauře se mohlo něco stát! Přejel jsem ji ustaraným pohledem. "Jsi v pořádku? Nejsi zraněná?" zeptal jsem se a radši ji ještě jednou zkontroloval. "Ale jak říkám, nic zvláštního jsem nepocítil. Ani žádné kamení. Maximálně sem tam nějaká vločka sněhu, když jsem procházel přes mýtiny. Zima je za rohem. Jinak nic," pověděl jsem a zkoumavě se rozhlédl po okolí. Co by mělo být jinak? Stromy tam pořád stojí, ani vzduch nepřipadá být jiný, jenom chladno. Zamyšleně jsem popošel několik kroků směrem ven z lesa, než jsem se zastavil a znovu pohlédl na Lauru. "Co na tebe působí jinak? Možná bychom to měli jít prozkoumat. Když mi to trochu lépe popíšeš, třeba budeme schopni něco objevit," navrhl jsem a lehce se pousmál.