Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Midiam

Pomalu jsme se blížili k prameni řeky. Ta se postupně zužovala a voda v ní se zdála být čistší než jižněji. Měl jsem toto místo rád. Dřív jsem sem utíkal poměrně často. Sem a do Východního hvozdu, někdy až na sever prospat se v úkrytu. Škoda, že ještě není dost mráz na dlouhé stříbřité rampouchy, napadlo mě.
Šumění a hučení vody postupně zesilovalo a značilo tak, že se blížíme k samotným kaskádám. "Už jsme skoro tu," prohodil jsem směrem k Elise, která šla vedle mě. Jen co jsem to dořekl, naskytl se mi nádherný pohled. Padající vody měla stříbřitý nádech a k mému překvapení ji objímali dlouhé rampouchy visící z převisů skalisek. Vodopády sice nebyly nějak výrazné svou velikostí, zato ale byly strhující svým vzhledem. Zasněně jsem vydechl a několika rychlými kroky se přiblížil až téměř na samý břeh řeky. Srst mi smáčely kapky studené vody, ale v tu chvíli to byl příjemný pocit. "Co tu chviličku zůstat, než se vydáme dál?" otočil jsem se na Elisu s nadšeným výrazem. "Pár minut si tu odpočinout, jen my dva." Pousmál jsem se a obrátil se zpátky k tekoucí vodě. Ještě chvíli jsem ji spokojeně pozoroval, než jsem se zase o kousek vzdálil a lehl si pod nedaleký strom. Obalil mě proud teplého vzduchu, který systematicky sušil moji srst a zároveň zahříval mé tělo.

//Asgaarský hvozd

Hustý porost Asgaarského hvozdu začal pomalu řídnout a já vycítil, že se blížíme k řece. Také se citelně ochladilo, protože od vody táhlo, zatímco hluboko mezi stromy se dalo před studeným vánkem lépe schovat. Trochu jsem zpomalil. Nebylo kam spěchat a navíc tady u řeky se dalo snadno uklouznout, zvlášť v zimě. Před sebou jsem poprvé zahlédl zurčící řeku. Doklusal jsem přímo ke břehu a naklonil se přes okraj, abych se napil. Voda byla přímo ledově studená. "Brr, v tomhle bych se koupal nechtěl," otřásl jsem se. "Budeme muset najít nějaký přechod. Pamatuješ si, kde je tady ta kolonie želv? Přes ně by se dalo přeskákat," navrhl jsem, ačkoli to byl možná trochu šílený nápad. Elisa si naštěstí vzpomněla a tak jsme se o několik minut cesty po proudu ocitli u želví kolonie. "Musíme opatrně, bude to klouzat," prohodil jsem a pohlédl na svou partnerku. Pak jsem se odrazil a trochu nejistě dopadl na první krunýř, kde jsem chvíli balancoval. Pak, jak jsem si získal trochu cit pro věc, už to šlo o něco lépe. Za nedlouho jsem se ocitl na druhém břehu řeky a počkal na Elisu. "V pořádku?" ujistil jsem se, než jsem se rozeběhl znovu proti proudu směrem ke kaskádám.

//Kaskády

Elisa zapálila větve, jak jsem ji požádal. Přicupital jsem blíž k ohni a lehl si do takové vzdálenosti, aby mě příjemně hřál. Obtočil jsem se kolem Elisy tak, že jsem cítil její příjemné teplo na jedné půlce těla. Položil jsem si hlavu na tlapky a chvíli pozoroval, jak plamínky tančí. Všude kolem byla tma, sem tam na zem spadla nějaká ta vločka. Blížila se zima, ale i tak mi přišel tenhle večer hezký. Leželi jsme v teple, jeden vedle druhého, náš les byl v pořádku a nic nám nehrozilo. Pomalu se mi začaly klížit oči.
Probudil jsem se o několik hodin později, ale stále ještě nebylo ráno, protože všude kolem nás se vznášela tma. Cítil jsem se odpočatý a svěží. Všechna ta energie, kterou jsem ztratil použitím magie, byla zpátky. Vypadalo to, že Elisa se taky pomalu probírala z tvrdého spánku. Olízl jsem jí čumák a pomalu se zvedl. "Dobrý nápad. Chtěl bych se podívat na sever, nebyl jsem tam věky," odpověděl jsem a trochu se zasnil. Musíme to vzít přes vodopády, bývají v zimě nádherné... Otočil jsem se na Elisu a trochu se protáhl. "Co vyrazit hned? Les je zajištěný, navíc tu zůstává Ashe," navrhl jsem a v myšlenkách vyhledal Ashe, abych ji sdělil, že odcházíme. "Cestou zpátky bychom mohli něco ulovit."Ještě jednou jsem pohlédl na šedivou vlčici, abych se ujistil, že souhlasí a pak se rozeběhl na severovýchod, proti proudu řeky Midiam.

//řeka Midiam

Ashe vyslechla Elisiny pokyny a odběhla směrem k hranicím hvozdu, kde bylo třeba obnovit pachovou stopu. Aby vůbec bylo poznat, že tu nějaká smečka sídlí. Pohlédl jsem na Elisu, která byla trochu jízlivá ohledně pohřbívání mrtvé vrány. Neodpověděl se a jen se tiše odebral pouklízet okolní větve. Nechám to být. Zapadá sněhem, to je taky řešení, pomyslel si a hodil poslední větev z mýtiny na hromadu. Sedl jsem si a trochu se protáhl. Z nebe se na nás pomalu snášely první vločky. Připadal jsem si unavený, i když jsme nic extrémně náročného celý den nedělali, aspoň ne fyzicky. Rozhlédl jsem se okolo. Rostliny byly stále ještě poničené. Věděl jsem, že je potřeba je obnovit, jinak na jaře už neobrostou a celý les bude mrtvý a prázdný. Zvedl jsem hlavu obloze tak, že mi na čenich dopadal studený sníh, a zavřel oči. V mysli jsem si snažil co nejpřesněji představit náš les tak, jak vypadal, než se ta katastrofa stala. Keříky se trochu narovnaly a dokonce lehce zazelenaly předtím, než opět zhnědly. Stromům dorostly polámané větve a všudypřítomné popadané listí splynulo se zemí. Efekt se pomalu šířil celým lesem a postupně obnovoval poničenou přírodu. Když bylo hotovo, otevřel jsem oči a lehce zavrávoral. Byl jsem překvapený, kolik energie mi to vzalo. Raději jsem si lehl na zem a pohlédl na Elisu. Zapálíš, prosím, ten oheň? Začíná tu být celkem zima.

Zdálo se, že Elisin plán klapnul. Vrána nestihla uhnout a kupodivu nepřišlo ani žádné další záhadné kouzlo. Vrána něco skřehotala, ale Elisa ji pevně držela na krku a jí tak velmi rychle docházel vzduch. Ještě chvíli se zmítala, až se nakonec její tělo s tichým "děkuju" přestalo hýbat. Sklonil jsem hlavu a chvíli zamyšleně pozoroval své tlapy. Měl jsem z toho takový zvláštní pocit.
Ashe navrhla, že bychom tu měli trochu poklidit. Byl to dobrý nápad. Už bylo na čase udělat něco s následky té strašné bouře, navíc se blížila zima a nedej bože, aby ty popadané stromy zapadaly sněhem. To by se pohyb po lese stal ještě nebezpečnějším. Tiše jsem přitakal a pohlédl na Elisu, které poznamenala, že jsme tu nejspíš zůstali jen my tři. "Asi to tak bude," přikývl jsem sklesle. Kolem nás se rozhostila taková zvláštní atmosféra, kterou přerušila až opět Ashe, když se rozhodla, že půjde projít území. "Dobrá, pak nás vyhledej," řekl jsem jí.
Když jsme s Elisou zůstali jen sami, můj pohled padl na nehybné černé tělo ležící kousek od šedivé vlčice. "Neměli bychom ji pohřbít? Víš, v rámci toho úklidu," napadlo mě. Popošel jsem trochu blíž a v tlamě odtáhnul první klestí z mýtinky. Čekalo nás hodně práce. Už teď jsem věděl, že se mi magie země bude ještě hodně hodit.

//Děkuji za akci, bylo to milé zpestření! Odměny jsou v pořádku, ještě jednou díky :)

Stále jsem si připadal zmatený, ale vše se pomalu ale jistě zlepšovalo, jak kouzlo pomalu přestávalo působit. Nespíš se mi ho opravdu podařilo zlomit. Mezitím, co jsem bojoval se svými vlastními myšlenkami, Elisa přiměla vránu, aby se snesl k zemi. Přišlo mi opravdu divné - a zakrátko se mi ozvaly v hlavě i myšlenky Ashe, ve kterých meditovala o stejné věci - že se vrána nechala tak snadno přesvědčit. Ačkoli Elisa byla opravdu dobrý v přesvědčování, tohle prostě smrdělo nějakým podrazem, a i přesto se vrána po krátké řeči snesla dolů. To je divné... Všechno tohle je divné. Co se to vůbec děje? Zatřepal jsem hlavou a krátce pohlédl na Elise. Snažil jsem se odhadnout, co má za lubem, ale její tvář byla naprosto nečitelná. I tak jsem však vsadil na útok. Otočil jsem se zpátky na černého ptáka a snažil se soustředit jak jen to šlo. V hlavě jsem si představoval dlouhý, pružný šlahoun popínavé rostliny. Snad to vyjde, pomyslel jsem si, protože magie země nepatřila k těm, co bych používala dennodenně jako svou vrozenou magii. Jakmile jsem periferně zahlédl, že se Elisa s Ashe hnuly z místa, ze země zhruba deset centimetrů za vránou vylétl dlouhý šlahoun připravený opeřence okamžitě polapit, kdyby se jí podařilo vlčicím uniknout. Teď nebo nikdy.

//Moc se omlouvám za průtahy

Vrána přitakala, že je to vskutku k nevíře. Sklopil jsem pohled a zavřel oči. Měl jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Nechápal jsem, co se to dělo. Proč se mi tak náhle vyjevovaly všechny ty vzpomínky. Navíc jsem měl pocit, že je na nich něco jinak, ale zároveň jsem nemohl přijít na to co. Bylo to tak přece vždycky, ne?
Najednou do věcí zasáhla Elisa, která na opeřence zřejmě použila svou magii, protože vrána začala vykřikovat, že chce pochopení a lásku a taky žít v tomhle lese. Byl jsem zmatenější než předtím, ale zároveň mi to dalo chvilku času přemýšlet bez toho, aby na mě vrána tlačila. Podíval jsem se na Ashe, jako by mi snad mohl dát odpověď. Její věta mi zněla v hlavě. Má pravdu. Má pravdu. Má pravdu, opakoval jsem stále dokola. Tak nějak podvědomě jsem věděl, že příběh vrány není reálný, ale bylo těžké věřit něčemu, když vám odporovaly vaše vlastní vzpomínky.
Elisina magie pominula a to znamenalo, že se budu muset postavit vráně a částečně i sám sobě. Zhluboka jsem se nadechl a ostře pohlédl vráně do očí, zatímco se mě pokusila svést z cesty. "Já nejsem tvůj vnuk. A vůbec, přestaň se mi hrabat v hlavě!"vyštěkl jsem na černého ptáka.

//Nějak to nestíhám, pardon, pardon! Pokusím se co nejdřív (snad i dneska, ale to fakt neslibuju :D).

Vrána byla zpočátku omráčená, ale hned jak přišla trochu k sobě, začala se zmítat ve snaze se vyprostit. Křičela, ať z ní dám pracky pryč, a dokonce mě začala klovat do tlap. Bylo to hrozně zvláštní, protože jsem vůbec necítil bolest. Pochopil jsem to, až když jsem se otočil a uviděl Elisin bolestný výraz. Chtěl jsem poplašeně uskočit, ale to už vrána začala dál vyřvávat a něco jako by mě drželo přikovaného na místě. Vrána tvrdila, že je moje babička a já jsem její vnuk. Vraní princ. Že to je ten důvod, proč je má srst černá. Co to je za hlouposti?! Jak by vůbec vrána mohla být moje babička? Tiše jsem zavrčel a zesílil stisk na jejím drobném tělíčku. Ani jsem si nevšiml, že jsem se ocitl zpátky ve svém těle a Ashe přestala vyřvávat náhodná slova. "Ty nejsi moje babička! Já nemám nikoho! Má rodina je mrtvá! Jediný, koho mám, je Elisa a zbytek smečky!" křičel jsem, snad i trochu ve snaze ujistit sám sebe.
Najednou se tón jejího hlasu úplně změnil. Trochu sýpala od toho, jak ji můj stisk tlačil na hrudník, ale to, co řekla, mě zasáhlo. V hlavě se mi samovolně promítly vzpomínky. A opravdu, vrána byla jejich součástí. Byla se mnou celé mě dětství, vedla mě správnou cestou, když jsem ztratil svého otce. To právě ona mě dovedla sem do Gallirey. Jako bych se popálil, pustil jsem ji a zacouval několik kroků zpátky. "To není možné..." zašeptal jsem nevěřícně a v šoku se rozhlížel kolem sebe.

Vránu vytočilo, když jsme se nehodlali podrobit jejím hloupým rozkazům. Začala pokřikovat, že tohle je její les a to znamená, že i my jsme její. Vycenil jsem zuby a bojovně se nakrčil. Zdálo se, že to s tímhle opeřencem po dobrém nepůjde.
Najednou Ashe začala říkat naprosto náhodná slova. Překvapeně jsem na ni pohlédl, ale vlčice vypadala stejně zaskočeně jako já. Vrána dál tvrdila, že si s námi může dělat, co se jí jen zlíbí. Byla to pořád stejné pohádka, ale zdálo se, že na ní přeci jen bylo něco pravdy. Kdybychom alespoň věděli, co je zač, a kde se tady vzala...
Vtom Elisa vykřikla. Můj pohled okamžitě přelétl na ni... vlastně na černého vlka s bílými odznaky. S hrůzou jsem zjistil, že se dívám sám na sebe. "Co to sakra..." Trvalo několik sekund, než mi došlo, co se stalo. Sklonil jsem hlavu a pohlédl na své tlapky. Byly šedivé - Elisiny.
Mezitím, co jsem jako v transu sledoval sivou srst, se Ashe snažila použít svou magii. Probrala mě až tlumená rána, jak to s vránou praštilo o kmen stromu. Vzhlédl jsem a spatřil ptáka ležícího na zemi. Chtěl jsem použít magii, ale nebyl jsem si jistý, jestli tu svou budu v tomhle stavu schopný použít, a tak jsem se rozhodl raději zařídit bez ní. Vyrazil jsem z místa, ale klopýtl jsem a málem spadl. V tomhle těle bylo všechno jiné a přivyknout na kratší tlapky a celkově menší tělo, bylo velmi těžké. Po chviličce nejistého běhu jsem vyskočil a dopadl přímo tak, abych vránu svou-Elisinou vahou držel na zemi. "Copak nechápeš, že se NAŠEHO lesa jen tak nevzdáme kvůli nějaké zatoulané namyšlené vráně?!" oplatil jsem vráně se zavrčením.

Ještě než jsem stačil zmizet mezi stromy, zastavilo mě zakrákání vrány. Ani nevím proč, vždyť to přece nic neznamenalo. Možná proto, že jsem ji před chvílí pozoroval. Až později jsem zjistil, jak moc jsem se s přikládáním nedůležitosti téhle věci mýlil.
Vrátil jsem se ke dvěma vlčicím právě ve chvíli, kdy se vrána drze posadila Elise přímo na hlavu a něco podivného zaskřehotala. Přešel jsem fakt, že vrány normálně nemluví, v tomhle kraji bylo patrně možné cokoli, ale ani tam mi nic z toho, co ze sebe vrána dostala, nedávalo smysl. Elisa byla podivně zaražená, jako by snad byla pod nějakým kouzlem, protože za normálních okolností by vránu za něco takového minimálně roztrhala na kousíčky. Pak najednou zničehonic začala vrána mluvit úplně normální řečí a co víc, tvářila se jako by ji snad patřil celý svět. Její arogantní tón se mi ani trochu nelíbil. Nakonec se zvedla a kousek si povyletěla, aby na nás mohla hledět z výšky.
Nakrčil jsem se a tiše zavrčel. Tohle byl náš les a já byl ochotný ho bránit stůj co stůj. Navíc, co by nám taková vrána mohla udělat? Otázku nás všech vyslovila Ashe, když se zeptala, co je zač. Zabodl jsem pohled přímo na černého opeřence a dál tiše vrčel. Elisa na nic křikla a já si v tu chvíli uvědomil, že mluví zase normálně. Vůbec nic tu nedávalo smysl! Co se to děje? Co to bylo s naší řečí? Co je zač ten pták? Měl jsem tolik otázek, ale na žádnou z nich se mi nedostávalo odpovědi. "Pokud neodejdeš v dobrém, budeme tě muset vyhnat," řekl jsem varovně a dál sledoval vránin každičký pohyb. "A vůbec. Co máš společného s naší popletenou řečí?"

Ještě chvíli jsem pozoroval černého ptáka na obloze a moc nevnímal své okolí, než jsem zavrtěl hlavou a nechal to být. Nemělo cenu to řešit. Zprávy o Kesselovi mě moc nepotěšily. Sklopil jsem ocas, ale nedalo se nic dělat. ...ýntsěvzeN Všichni mizeli. Členové smečky, známý, blízcí přátelé. Děsila mě představa, že by jednou zmizeli úplně všichni. Dokonce i Elisa.
Zatřepal jsem hlavou a pohlédl na Saviora, který svou magií začal hojit rány našemu lesu, který utrpěl při té velké bouři. Tráva se zvedla, keře narovnaly své větve a na stromech opět vyrašilo listí. Dokonce jsem zaslechl myšlenky Ashe, které vymýšlela, jak co nejlépe přiložit ruku k dílu. Usmál jsem se na ni a pak vděčně kývl na Saviora. Sice stále zbývat pořádný kus práce, ale hodně nám ti pomohl. ".ykíD"
Než jsme se však nadáli, Savior byl zase na odchodu. Trochu zklamaně jsem vydechl. Sotva jsme ho pozdravili a on už měl na spěch. Ale nezbylo než se rozloučit. Byl už prostě takový. Hnědý vlk slíbil, že se brzy zastaví a rozeběhl se pryč. ",iletířp, es jurtapO" zavolal jsem za ním, ještě než zmizel mezi stromy.
Když jsme opět osaměli, pohlédl jsem na Elisu s Ashe. Neměl jsem ponětí, jak vyřešit nás problém s řečí, a tak jsem se rozhodl se nejdřív pustit do náprav lesa. Doufal jsem, že se vše ostatní nějak vyvrbí za pochodu. ",udjan sáv is kaP .uodov s nemarp mot an ej kaj ,tavolortnokz udjůP" řekl jsem jim a v mžiku se otočil na východ

Na Saviorovu otázku, jestli mu rozumím, jsem jen přikývl. Bylo to srozumitelnější, než kdybych se snažil odpovědět slovy. Savior s Elisou se chtěli pravděpodobně pořádně přivítat, a tak jsem o krok poodstoupil, abych dal těm dvěma prostor. I tak jsem ale svou partnerku po očku pozoroval. Ashe se na pobídku hnědého vlka s neonovými drápy chopila vysvětlování. Byl jsem za to rád. Mluvila sice zvláštně, ale pořád to bylo lehčí sledovat, než mě s Elisou. Savior nám poté řekl, že se usadil ve smečce, aby měl místo na dožití. Trochu mě zamrazilo při pomyšlení, že už bych tohoto vlka nikdy neviděl. Byl to právě on se Sianou, kdo se ujal Klímového lesa po Nerssie a dovolil nám tak užít si domova o nějaký čas déle. Z mírným potřesením hlavy jsem setřásl nepěkné myšlenky. "?sel ýskjinivraN" zopakoval jsem zamyšleně. "?lesseK lešedo tárknet mak ,otsím ot ot íneN" zeptal jsem se a pohlédl hnědému vlku do očí s jiskrou naděje v těch svých. Bylo to už tak dávno, co jsem Kessela naposledy viděl. Býval to dobrý a spolehlivý přítel. Doufal jsem, že o něm Savior něco ví.
S povzdechem jsem zvedl hlavu k večerní obloze a přivřel oči. Nechal jsem si načechrat srst slabým však studeným vánkem. .ížílb ulamop es amiZ A nám místo příprav na toho chladné období čekal úklid lesa. A aby toho nebylo málo, objevila se ještě ta záhada s popletenými slovy. Otevřel jsem oči a v tu chvíli jsem si všiml něčeho zvláštního. ?ďeT ?anárV

//Tak nějak jsem doufala, že zahrajete i první setkání se Saviorem a ne že skončíte jako já... ach jo :D

Prodrat se lesem bylo těžší než obvykle, Asgaar byl těžko prostupný i normálně, ale popadané stromy, bláto, poničené keře a všechna ta spoušť to celé jen ztěžovala. Přeskočil jsem padlý kmen a zastavil se několik metrů před Saviorem, který klidně seděl na skalnatém výběžku a vypadal, že na nás už čeká. Elisa s Ashe doběhly hned za mnou. Netušil jsem, jestli Ashe hnědého vlka vůbec někdy potkala, ale na Elise byla radost z této návštěvy očividná. ",mívardZ" zkusil jsem ho přivítat a pokýval hlavou pro jistotu, kdyby mým slovům nerozuměl. Doufal jsem však, že je nějakým zázrakem pochopí. ,vířdjen oc tivabz emísum es elhohoT pomyslel jsem si a s drobným nádechem naděje se rozhlédl kolem, jako bych snad mohl zahlédnout někde v okolí, co dál dělat. Nakonec se můj pohled upřel na starého přítele. ?mít s oc,ív no ždyk oC napadlo mě. Naklonil jsem hlavu na stranu, pohodil ocasem a udělal několik kroků dopředu.