Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Musel jsem se hodně soustředit, abych vůbec pochopil, co se mi Elisa snažila říct, ale ulevilo se mi, že jsem aspoň přišel na to, co se dělo. Teď už zbývala jen jedna důležitá věc - vyřešit to. Z myšlenek mě ale neustále vytrhával nepříjemný pocit, který zanechávala mokrá srst. Kdykoli se trochu zvířil okolní vzduch, musel jsem se oklepat. .tišuso ot mísuM Pomocí magie ohně by to sice šlo, ale trvalo by to příliš dlouho. Proto jsem aktivoval svoji magii vzduchu. Během několika vteřin se kolem nás prohnal příjemný teplý vánek, který mě i Elise čechral srst a zároveň ji sušil. Do pár minut bylo hotovo a já magii opět deaktivoval.
Podíval jsem se zpátky na Elisu a snažil se opět rozluštit její slova. ",uerillaG uolec ecnokod oben, ukčems uolec olaktop ot ež, énžom eJ .ív odK" odpověděl jsem váhavě. Mohli jsme to být jen my dva, ale stejně tak dobře to mohli být úplně všichni vlci v tomto světě. Váha mých vlastních slov na mě až postupně dolehávala. "? dělat talěd emedub oC"

//Asgaarský hvozd

Když jsme se konečně dostali z prudkého lijáku, úlevně jsem si oddechl. Moje srst byla přímo nasáklá vodou, ale nebylo to nic, co by se nedalo později pomocí magií vysušit. Prozatím jsem se jen oklepal a pomohl Elise odtáhnout mrtvou srnku až do "hlavní místnosti" jeskynního komplexu. Kameny po cestě byly kluzké. Do jeskyně sice nezatíkalo, ale půda byla zvlhlá a bylo na ní znát, že takhle vydatně prší.
Když jsme se konečně trochu uvelebili, Elisa něco řekla. Vůbec mi to nedávalo smysl, bylo to jako by se její slova úplně pomotala. Nechápavě jsem naklonil hlavu na stranu. Tentokrát se to nedalo přisoudit okolnímu hluku. ",it mímuzoreN" řekl jsem, aniž bych vnímal, že má slova doprovázel stejný defekt.
Elisa se pustila do jídla, ale já se k tomu, ačkoli jsem měl hlad, nemohl přimět. Hlavou mi vrtala ta divná nesmyslná slova. Zaposlouchal jsem se do myšlenek své partnerky a snažil jsem se tomu přijít na kloub. Až když Elisa promluvila podruhé, došlo mi, co je za problém. ",ěnecárbo šívulM" vydechl jsem překvapeně. !lsyms áváden ot ťydžV ?táts olhom ot es kaj elA Zmateně jsem zavrtěl hlavou. Nedávalo to smysl.

Netrvalo dlouho a v tomhle dešti byla má srst po chvilce nasáklá, jako by nad námi snad ani husté koruny stromů nebyly. ísačop ela ej oT, zamračil jsem se a nastražil uši ve snaze zachytit Elisina slova i přes všechen ten hukot. Číst myšlenky by v tomhle případě bylo to jednodušší řešení. "?ežoC"
Než jsem se nadál, Elisa už se rozeběhla někam do lesa směrem k našemu úkrytu. Z předchozích vět jsem jí nerozuměl ani slovo, ale přisoudil jsem to snížené slyšitelnosti. Vyběhl jsem za svou partnerkou a do tlamy chytil jednu nohu srnky, aby se zvíře lépe táhlo.
Cesta k úkrytu byla náročná. Zdálo se, že déšť stále sílil a asi se schylovalo na pořádnou melu.

//Siccumské jeskyně

Když jsem se probudil, na Gallireu dávno padla noc. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem spal, ale soudě podle ztuhlosti mého těla a špinavosti srsti to muselo být celkem dlouho. Pomaličku jsem se vyštrachal na všechny čtyři a za nehezkého křupání se protáhl. Když jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že jsem usnul poblíž tůňky. To se mi zrovna hodilo. Jen po krátkém běhu jsem se dostal k vodě a tam očistil svou srst tak, aby byla opět černobílá a odznaky na ní šly vidět.
K čenichu se mi donesly dva neznámé pachy, ale mezi nimi, ze všech nejvýraznější, byl také pach mé partnerky. tíjaz lěm mat chyb kat i ela, alidířaz onchešv ot žu isA, pomyslel jsem si a dal se do běhu. Po těch hodinách a hodinách ležení byla takováhle menší rozcvička velmi vítaná.
Spatřil jsem Elisu mezi stromy kousek od hrany lesa. Nikdo cizí už tu nebyl, ale ve vzduchu se vznášely jejich pachy. Elisa měla na plecích zaschlou krev. Tiše jsem se modlil, že jen předtím byla lovit a že tu nikoho nezakousla. Pomalu jsem přišel až k ní a jemně se jí otřel o bok. "?ilětch ut oc, johA" zeptal jsem se a nebylo mi ani trochu divné, že jsem slova obráceně.

//To psaní opačně je něco šílenýho! :D

Cítil jsem, jak do mně Elisa na boku lehce šťouchla. Natočil jsem se na její stranu a koutkem oka na ni pohlédl. Byl to jen krátký pohled, který ale sliboval, že jí vše vynahradím, až se všichni rozeběhneme zase jednou za svými věcmi. Poslední dobou jsem na svou partnerku neměl moc čas. Bylo by hezké se společně jen tak projít třeba k jezeru.
Z těchto myšlenek mě vytrhl až energický příchod Ashe. Mezitím proběhlo ještě několik menších konverzací ostatních vlčic, ale žádná z nich nevyžadovala moji aktivní účast. Ashe se však přehlédnout nedala a každý si tak hned musel všimnout jejího zranění, na kterém okamžitě spočinul i můj pohled. Přimhouřil jsem oči a místo pozdravu se zeptal: Jsi v pořádku? Tvoje tlapa nevypadá pěkně." Až poté se moje pozornost přesunula ke kůži, kterou s sebou vlčice přitáhla. "Rozhodně se bude hodit. V úkrytu se neztratí," řekl jsem a pohlédl na Elisu, jestli souhlasí s mým nápadem.

//Krátce ale přece :D

Než jsem s Meadow stačil dořešit Scrootyho, objevila se Elisa po boku s nějakou vlčicí, která mi byla velmi povědomá – možná i kdysi bývala členkou smečky, ale já si nyní vůbec nemohl vzpomenou na její jméno. Jen jsem obě kývnutím pozdravil a opřel se o bok své partnerky.
Všechno se to odehrálo tak rychle. Něco málo z rozhovoru jsem pochytil, ale nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti. Nějak jsem se nedokázal soustředit. Najednou Mea s mávnutím ocasu zmizela a my tu zůstali jen ve třech. Netrvalo však dlouho a objevila se Laura.
"Zdravím," pozdravil jsem ji s kývnutím hlavy – rozhodnutý se tentokrát aspoň trochu zapojit do dění. Laura nám ve zkratce pověděla, co se děje s Awnay. "Však ona se vrátí, až bude mít hlad," zhodnotil jsem, protože vzhledem ke svému věku měli oba (i Etney) kvůli svým toulkám jen velmi malé zkušenosti s lovem. Laura se dál obrátila na cizí vlčici a já se otočil na Elisu, snažíc se poskládat si co nejvíc dílků aktuálního dění.

//Lidi, omlouvám se, teďka týden nebudu moct odepsat - mířím do tepla :D Klidně mě přeskočte, nebo manipuluje :)

"Tak dlouho?" Podivil jsem se. Trochu mě zarazilo, že používání ohně trénovala s Elisou, protože v té době spolu moc nevycházely. Teď už to naštěstí bylo o něco lepší. Nikdy jsem o tom neslyšel. Ale hádám, že já ti taky neřekl o všech svých magiích, takže si asi nemáme co vyčítat," zhodnotil jsem a protáhl si před sebou tlapky. Hlavou mi však stále vrtalo, jak to že se ona magie znenadání začala samovolně aktivovat. "Nebyla jsi někdy v nedávné době u Smrti? Ta stará rašple si s vlkem ráda pohrává," napadlo mě. Přišlo mi to jako jediné víceméně racionální vysvětlení. Ale jeden nikdy neví. Mohlo v tom být cokoli.
Poprvé od doby, co jsem na Meu vybafnul, jsem pořádně zavětřil a zkontroloval tak okolní pachy. Co mě nejvíc zarazilo však nebyl žádný cizinec, nýbrž pach co šel ze samotné Meadow, ale i přes to nepatřil jí. Byl tak povědomý. Že by... Scrooty? Ale vždyť se s Meou už před nějakým časem nepohodli. To je divné... Zamyšleně jsem se na béžovou vlčici zadíval a bez toho, abych to věděl, jsem přimhouřil jedno oko. Možná nebylo úplně vhodné se na to ptát, ale na druhou stranu rozhodně lepší, než se jí hrabat ve vzpomínkách. "Poslyš... Viděla jsi někdy v blízké době Scrootyho?"

Polekaně jsem ucukl, jakmile se vedle mě objevil oheň. Pustil jsem Meu, takže se mohla snadno vymanit, a uskočil. "Co blázníš?! Tohle bylo nebezpečný," vyhrkl jsem bez přemýšlení. Béžová vlčice mě okamžitě začala poučovat, že nemůžu dělat takové věci, při kterých by se mohla takto leknout, a podle jejího výrazu vypadala, že to myslím smrtelně vážně. No jo, ženy. Povzdechl jsem si a s odevzdaným výrazem vše odkýval. "Ano, ano, omlouvám se."
Zvážněl jsem až v momentě, kdy zmínila, že zřejmě nedokáže ovládat svoji magii. To je zvláštní, pomyslel jsem si. "Stává se to často?" optal jsem se a naklonil hlavu na stranu. Vzpomněl jsem si, že kdysi dávno jsem občas míval problémy s lehkými elektrickými výboji, když jsem se učil magii elektřiny, ale to už je hodně hodně dávno a nikdy s tím nebyly větší problémy. "Když o tom tak přemýšlím... nevěděl jsem, že umíš magii ohně. Jak dlouho už ji ovládáš?" podivil jsem se a zahleděl se do jejích pomněnkových očí, které jasně značily magii vody. Oheň byl naprostý opak. Bylo to zvláštní. Většinou se vlci, co chovali v srdci vodu, ohni vyhýbali, jak jen mohli. A naopak.

Polehával jsem v lese dost dlouho na to, abych stihl znovu usnout. Když jsem se opět probudil, zmateně jsem se rozhlédl po okolí. Netušil jsem, kolik za tu dobu uběhlo času a celkově jsem byl dost dezorientovaný. I tak to ale nevypadalo, že by se něco zásadního událo.
Vtom mě do čenichu udeřil známý pach a o chvíli později se ozvalo důvěrně známé vytí. Meadow. Byl jsem tak nadšený, že jsem i navzdory rozespalosti vyskočil na nohy a téměř okamžitě zamířil v jejích stopách. Neviděl jsem ji věky. A když už, vždycky jen prohodil sem tak jednu větu. Chyběly mi staré časy.
Neuběhlo ani pár minut a já doběhl k mýtině, podle všeho právě tam měla Meadow namířeno. Ještě jsem jsem se stihl vyřítit na holé prostranství, dostal jsem nápad. Spokojeně jsem se ušklíbl a schoval jsem se za strom, kde jsem skryl svou přítomnost pomocí magie neviditelnosti. Tohle musí vyjít, pomyslel jsem si a trpělivě vyčkával, dokud Mea nevyšla na mýtinu a potom až než došla až téměř ke mně. Jakmile se tak stalo, nechal jsem magii odeznít a dlouhým skokem jsem se na ni vrhl a srazil k zemi.
Zastavili jsme se až po několika kotoulech a díky velikostní výhodě jsem se nějak dokázal dostat nahoru. "Ahoj Meo," vyhrkl jsem na ni a zazubil se. "Jak se máš? Co je nového?"

//Já klidně taky. Ale můžu jen do 3. a pak až od 13. :)

Jak jsem si řekl, tak jsem také udělal. Má společnost se pomalu rozprchla po stopách "adolescentních vlků" a já se konečně mohl zase chvíli věnovat jen a jen sobě. Ještě chvíli jsem se potloukal v okolí mýtiny, než jsem se konečně uvelebil pod jedním ze stromů, kde bylo krásné přítmí a zároveň závětří. Naprosto ideální pro kratší šlofík. Neuběhlo ani deset minut a já už se pomalu nechal unášet do říše snů.
Zatímco jsem spal, na území se objevili Ashe s Lightem. Zdálo se, že byli nedaleko ode mě, ale já je nechtěl rušit. Netušil jsem, zda o mou společnost vůbec stáli, nebo si chtěli jednoduše užít trochu soukromí. Navíc jsem byl stále rozespalý a jen těžko se nutil vstát.
Mé myšlenky tímto zabloudily k mé drahé polovičce – Elise. Už dlouho jsme spolu nic nepodnikli. V duchu jsem si slíbil, že jakmile se vrátí, budu se jí věnovat, abych jí vše vynahradil. Teď ale nezbývalo nic než čekat.

Zdravím vlčci,
jelikož jste vyjádřili zájem spíš o neherní akci, máte ji mít. Nápad je z Elisiné hlavy, proto děkujte tam.
O co jde? Akce nese název “Červená Karkulka z pohledu vlka”. Pořád nevíte? Půjde o vystihnutí pocitů/myšlenkových pochodů vlka z této pohádky, jednoduše vyjádřit jeho pohled na věc. Ohledně formy máte víceméně volnou ruku (báseň, krátký příběh, úvaha,...), fantazii se meze nekladou. Délka rovněž není daná.
Vzhledem k náročnosti akce vám ponechám dva týdny, tudíž uzávěrka bude 28.2.2017, a pak se to pokusím rychle vyhodnotit ještě než zmizím na jarní prázdniny. Svá díla jako vždy posílejte ke mně do vzkazů.
Budu se těšit,
Arc

Awnay s Etneyem se nepřestali dohadovat. Už mě z nich začínala třeštit hlava. Oni prostě nemohli přestat a na chvíli mlčet. A uznat, že se vlastně mají rádi? To nikdy. Tiše jsem si povzdechl a zavrtěl hlavou.
Nápad lovu se zamlouval Etneyovi, Awnay nikoli. Nakonec však ze všeho sešlo. Mladá vlčice nasupeně odešla a Etney se po chvilce diskutování zdekoval taky. Podíval jsem se z Laury na Elisu, která domlouvala, kdo za kým z nich půjde. Abych pravdu řekl, nějak extra se mi nikam nechtělo. A už vůbec ne běžet dělat kázání těm dvěma tvrdohlavcům. "Já tu klidně zůstanu a pohlídám les," nabídl jsem se. Krátká procházka mimo území by neuškodila, ale ne za těchto okolností. Možná si i půjdu na chvíli někam odpočinout, pomyslel jsem si. Přeci jen už jsem nebyl nejmladší a zdraví rozhodně nesloužilo tak jako dřív. Ani bez spánku jsem nevydržel tak dlouho jako dřív. "Jestli chcete, běžte za nimi," kývl jsem na obě vlčice a pomalu se protáhl.

//Omlouvám se, nějak není čas ani nálada.

Chvilku po mně se mi za zády vynořila Laura s Etneyem v patách. Mladý vlk okamžitě donášet na svou sestru, načež ho jeho pečovatelka jemně okřikla. Awnay také už od pohledu měla svůj den a já jen tiše zaskučel. Někdy mi připadalo, že ti dva byli kombinací mých a Elisiných nejhorších vlastností. Přesto bych na ně nedal dopustit.
Meadow se vytratila, a tak nás tu zůstalo jen pět. Pomalu jsem došel k Elise a něžně se otřel bokem o ten její. Se smečkou a vlčaty na krku jsme na sebe teď neměli tolik času jako dřív a tak aspoň chvilky jako právě tato sloužily jako náhrada. Přejel jsem pohledem z Etneye na Awnay a podpořil Elisina slova. "Trochu omezit ty urážky by neuškodilo. Važte si, že máte jeden druhého, protože pak vám zbyde jenom ten druhý, až tu my ostatní nebudeme." Vzpomněl jsem si přitom na Castiela a sklopil pohled.
Elisa nám ve zkratce vyložila, co se dělo za posledních pár dní mimo smečku. Při jejích slovech jsem sem tam lehce přikývl. Když se zeptala co smečka, "pokrčil jsem rameny". "Nevím, nic zvlášního." Pohlédl jsem na Lauru a v tu chvíli mi to došlo. "Teda... Lauře se něco nezdálo v okolí. A jelikož jsme s Meou byly venku, třeba byste o tom mohly něco vědět?" Navrhl jsem a pohledem ještě jednou přejel onu drobnou vlčici, jestli se toho chytne.
Moje pozornost se přesunula zpátky na vlčata, nyní již dva mladé vlky. Přece tu nebudeme celý den jen tak postávat, chce to něco podniknout, přemýšlel jsem. "Co vy dva? Máte něco v plánu? Třeba lov nebo tak?"