Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vrána byla zpočátku omráčená, ale hned jak přišla trochu k sobě, začala se zmítat ve snaze se vyprostit. Křičela, ať z ní dám pracky pryč, a dokonce mě začala klovat do tlap. Bylo to hrozně zvláštní, protože jsem vůbec necítil bolest. Pochopil jsem to, až když jsem se otočil a uviděl Elisin bolestný výraz. Chtěl jsem poplašeně uskočit, ale to už vrána začala dál vyřvávat a něco jako by mě drželo přikovaného na místě. Vrána tvrdila, že je moje babička a já jsem její vnuk. Vraní princ. Že to je ten důvod, proč je má srst černá. Co to je za hlouposti?! Jak by vůbec vrána mohla být moje babička? Tiše jsem zavrčel a zesílil stisk na jejím drobném tělíčku. Ani jsem si nevšiml, že jsem se ocitl zpátky ve svém těle a Ashe přestala vyřvávat náhodná slova. "Ty nejsi moje babička! Já nemám nikoho! Má rodina je mrtvá! Jediný, koho mám, je Elisa a zbytek smečky!" křičel jsem, snad i trochu ve snaze ujistit sám sebe.
Najednou se tón jejího hlasu úplně změnil. Trochu sýpala od toho, jak ji můj stisk tlačil na hrudník, ale to, co řekla, mě zasáhlo. V hlavě se mi samovolně promítly vzpomínky. A opravdu, vrána byla jejich součástí. Byla se mnou celé mě dětství, vedla mě správnou cestou, když jsem ztratil svého otce. To právě ona mě dovedla sem do Gallirey. Jako bych se popálil, pustil jsem ji a zacouval několik kroků zpátky. "To není možné..." zašeptal jsem nevěřícně a v šoku se rozhlížel kolem sebe.

Vránu vytočilo, když jsme se nehodlali podrobit jejím hloupým rozkazům. Začala pokřikovat, že tohle je její les a to znamená, že i my jsme její. Vycenil jsem zuby a bojovně se nakrčil. Zdálo se, že to s tímhle opeřencem po dobrém nepůjde.
Najednou Ashe začala říkat naprosto náhodná slova. Překvapeně jsem na ni pohlédl, ale vlčice vypadala stejně zaskočeně jako já. Vrána dál tvrdila, že si s námi může dělat, co se jí jen zlíbí. Byla to pořád stejné pohádka, ale zdálo se, že na ní přeci jen bylo něco pravdy. Kdybychom alespoň věděli, co je zač, a kde se tady vzala...
Vtom Elisa vykřikla. Můj pohled okamžitě přelétl na ni... vlastně na černého vlka s bílými odznaky. S hrůzou jsem zjistil, že se dívám sám na sebe. "Co to sakra..." Trvalo několik sekund, než mi došlo, co se stalo. Sklonil jsem hlavu a pohlédl na své tlapky. Byly šedivé - Elisiny.
Mezitím, co jsem jako v transu sledoval sivou srst, se Ashe snažila použít svou magii. Probrala mě až tlumená rána, jak to s vránou praštilo o kmen stromu. Vzhlédl jsem a spatřil ptáka ležícího na zemi. Chtěl jsem použít magii, ale nebyl jsem si jistý, jestli tu svou budu v tomhle stavu schopný použít, a tak jsem se rozhodl raději zařídit bez ní. Vyrazil jsem z místa, ale klopýtl jsem a málem spadl. V tomhle těle bylo všechno jiné a přivyknout na kratší tlapky a celkově menší tělo, bylo velmi těžké. Po chviličce nejistého běhu jsem vyskočil a dopadl přímo tak, abych vránu svou-Elisinou vahou držel na zemi. "Copak nechápeš, že se NAŠEHO lesa jen tak nevzdáme kvůli nějaké zatoulané namyšlené vráně?!" oplatil jsem vráně se zavrčením.

Ještě než jsem stačil zmizet mezi stromy, zastavilo mě zakrákání vrány. Ani nevím proč, vždyť to přece nic neznamenalo. Možná proto, že jsem ji před chvílí pozoroval. Až později jsem zjistil, jak moc jsem se s přikládáním nedůležitosti téhle věci mýlil.
Vrátil jsem se ke dvěma vlčicím právě ve chvíli, kdy se vrána drze posadila Elise přímo na hlavu a něco podivného zaskřehotala. Přešel jsem fakt, že vrány normálně nemluví, v tomhle kraji bylo patrně možné cokoli, ale ani tam mi nic z toho, co ze sebe vrána dostala, nedávalo smysl. Elisa byla podivně zaražená, jako by snad byla pod nějakým kouzlem, protože za normálních okolností by vránu za něco takového minimálně roztrhala na kousíčky. Pak najednou zničehonic začala vrána mluvit úplně normální řečí a co víc, tvářila se jako by ji snad patřil celý svět. Její arogantní tón se mi ani trochu nelíbil. Nakonec se zvedla a kousek si povyletěla, aby na nás mohla hledět z výšky.
Nakrčil jsem se a tiše zavrčel. Tohle byl náš les a já byl ochotný ho bránit stůj co stůj. Navíc, co by nám taková vrána mohla udělat? Otázku nás všech vyslovila Ashe, když se zeptala, co je zač. Zabodl jsem pohled přímo na černého opeřence a dál tiše vrčel. Elisa na nic křikla a já si v tu chvíli uvědomil, že mluví zase normálně. Vůbec nic tu nedávalo smysl! Co se to děje? Co to bylo s naší řečí? Co je zač ten pták? Měl jsem tolik otázek, ale na žádnou z nich se mi nedostávalo odpovědi. "Pokud neodejdeš v dobrém, budeme tě muset vyhnat," řekl jsem varovně a dál sledoval vránin každičký pohyb. "A vůbec. Co máš společného s naší popletenou řečí?"

Ještě chvíli jsem pozoroval černého ptáka na obloze a moc nevnímal své okolí, než jsem zavrtěl hlavou a nechal to být. Nemělo cenu to řešit. Zprávy o Kesselovi mě moc nepotěšily. Sklopil jsem ocas, ale nedalo se nic dělat. ...ýntsěvzeN Všichni mizeli. Členové smečky, známý, blízcí přátelé. Děsila mě představa, že by jednou zmizeli úplně všichni. Dokonce i Elisa.
Zatřepal jsem hlavou a pohlédl na Saviora, který svou magií začal hojit rány našemu lesu, který utrpěl při té velké bouři. Tráva se zvedla, keře narovnaly své větve a na stromech opět vyrašilo listí. Dokonce jsem zaslechl myšlenky Ashe, které vymýšlela, jak co nejlépe přiložit ruku k dílu. Usmál jsem se na ni a pak vděčně kývl na Saviora. Sice stále zbývat pořádný kus práce, ale hodně nám ti pomohl. ".ykíD"
Než jsme se však nadáli, Savior byl zase na odchodu. Trochu zklamaně jsem vydechl. Sotva jsme ho pozdravili a on už měl na spěch. Ale nezbylo než se rozloučit. Byl už prostě takový. Hnědý vlk slíbil, že se brzy zastaví a rozeběhl se pryč. ",iletířp, es jurtapO" zavolal jsem za ním, ještě než zmizel mezi stromy.
Když jsme opět osaměli, pohlédl jsem na Elisu s Ashe. Neměl jsem ponětí, jak vyřešit nás problém s řečí, a tak jsem se rozhodl se nejdřív pustit do náprav lesa. Doufal jsem, že se vše ostatní nějak vyvrbí za pochodu. ",udjan sáv is kaP .uodov s nemarp mot an ej kaj ,tavolortnokz udjůP" řekl jsem jim a v mžiku se otočil na východ

Na Saviorovu otázku, jestli mu rozumím, jsem jen přikývl. Bylo to srozumitelnější, než kdybych se snažil odpovědět slovy. Savior s Elisou se chtěli pravděpodobně pořádně přivítat, a tak jsem o krok poodstoupil, abych dal těm dvěma prostor. I tak jsem ale svou partnerku po očku pozoroval. Ashe se na pobídku hnědého vlka s neonovými drápy chopila vysvětlování. Byl jsem za to rád. Mluvila sice zvláštně, ale pořád to bylo lehčí sledovat, než mě s Elisou. Savior nám poté řekl, že se usadil ve smečce, aby měl místo na dožití. Trochu mě zamrazilo při pomyšlení, že už bych tohoto vlka nikdy neviděl. Byl to právě on se Sianou, kdo se ujal Klímového lesa po Nerssie a dovolil nám tak užít si domova o nějaký čas déle. Z mírným potřesením hlavy jsem setřásl nepěkné myšlenky. "?sel ýskjinivraN" zopakoval jsem zamyšleně. "?lesseK lešedo tárknet mak ,otsím ot ot íneN" zeptal jsem se a pohlédl hnědému vlku do očí s jiskrou naděje v těch svých. Bylo to už tak dávno, co jsem Kessela naposledy viděl. Býval to dobrý a spolehlivý přítel. Doufal jsem, že o něm Savior něco ví.
S povzdechem jsem zvedl hlavu k večerní obloze a přivřel oči. Nechal jsem si načechrat srst slabým však studeným vánkem. .ížílb ulamop es amiZ A nám místo příprav na toho chladné období čekal úklid lesa. A aby toho nebylo málo, objevila se ještě ta záhada s popletenými slovy. Otevřel jsem oči a v tu chvíli jsem si všiml něčeho zvláštního. ?ďeT ?anárV

//Tak nějak jsem doufala, že zahrajete i první setkání se Saviorem a ne že skončíte jako já... ach jo :D

Prodrat se lesem bylo těžší než obvykle, Asgaar byl těžko prostupný i normálně, ale popadané stromy, bláto, poničené keře a všechna ta spoušť to celé jen ztěžovala. Přeskočil jsem padlý kmen a zastavil se několik metrů před Saviorem, který klidně seděl na skalnatém výběžku a vypadal, že na nás už čeká. Elisa s Ashe doběhly hned za mnou. Netušil jsem, jestli Ashe hnědého vlka vůbec někdy potkala, ale na Elise byla radost z této návštěvy očividná. ",mívardZ" zkusil jsem ho přivítat a pokýval hlavou pro jistotu, kdyby mým slovům nerozuměl. Doufal jsem však, že je nějakým zázrakem pochopí. ,vířdjen oc tivabz emísum es elhohoT pomyslel jsem si a s drobným nádechem naděje se rozhlédl kolem, jako bych snad mohl zahlédnout někde v okolí, co dál dělat. Nakonec se můj pohled upřel na starého přítele. ?mít s oc,ív no ždyk oC napadlo mě. Naklonil jsem hlavu na stranu, pohodil ocasem a udělal několik kroků dopředu.

//Siccumské jeskyně

Opatrně jsem vyběhl úzkou chodbou zpět do lesa, na který už se pomalu snášela noc. Vypadalo to, že jsme byli uvnitř celý den. Ale dobrá zpráva byla, že bylo opravdu po té hrozné bouřce. Vykročil jsem zpod ochrany jeskyně a pomalu se vydal hlouběji do lesa s oběma vlčicemi v zádech. Bylo po dešti, ale i tak ze stromů kapala voda, která se pak vmísila do potůčků tekoucích všude kolem. Byl to opravdu zvláštní pocit sledovat všude tolik vody, když Asgaar byl obecně jedním z nejsušších míst po celé Galliree. Kromě vody jsme každou chvílí potkali polámaný strom. ,ťšuops ej oT pomyslel jsem si. Navíc i pach smečky byl téměř smytý. .ecárp ěndoh ot eduB
Ale i přes to všechno tohle nebyl ten hlavní problém, co mě teď trápil. Nejdůležitější bylo zjistit, co se to s námi stalo a hlavně - jak se toho zbavit. To vše však nejspíš muselo ještě počkat. K čenichu se mi donesl známý pach. Zavětřil jsem ještě jednou a trochu překvapeně vydechl: "?roivaS" Krátce jsem se ohlédl na Elisu a Ashe, než jsem se rozběhl jeho směrem.

Ashe působila celkově zmateně. Pravděpodobně nám nerozuměla ani slova, stejně jako jsem já prvně nerozuměl ani slovo Elise. ",ěnecárbo emívulM" snažil jsem se jí poradit, ale tak jako tak na to musela přijít sama, aby rozluštila má slova. Ale také ona mluvila zvláštně. Ne stejně jako já nebo Elisa, avšak i její slova byla podivně zamotaná. ,ynchešv sán an íbosůp ot isA pomyslel jsem si a zamyšleně naklonil hlavu na stranu. Vlčice se mezitím pustila do zbytku masa, které jí nabídla Elisa. Chvilku jsem jen poslouchal okolní zvuky. Ta záhada mi pořád vrtala hlavou. Potřeboval jsem vědět, co se to s námi stalo. Až jsem to nakonec nevydržel a vyskočil na všechny čtyři. ",ejěd es oc, titsijz tíj emísuM. iřuob op ej ež, es ádZ" řekl jsem rozhodně a krátkým pohledem sjel obě vlčice. ".etďjoP"
Jestě předtím, něž jsem opustil jeskyni, se moje pozornost obrátila na malý plápolající oheň.
Nemohl tu takhle zůstat. Ještě by tu podpálil nějaké staré kožešiny.Přivřel jsem oči a chvíli si před sebou představoval déšť. Ovládání magií mi přišlo těžší než dřív. Už to bylo dlouho, co jsem některé z nich použil pořádně. A taky už jsem nebyl nejmladší, co si budeme povídat. O pár vteřin později se přesně nad ohníčkem vytvořily dešťové kapky a jako na povel spadly dolů a tím oheň uhasily. Spokojeně jsem mlaskl a pak už se otočil k odchodu.

//Asgaarský hvozd

Dožvýkal jsem poslední kus z odtrženého masa a ještě chvíli žužlal kost, zatímco jsem pozoroval, jak si počínala Elisa. Ohnivá koule pomalu sedla na dříví a to pomaloučku začalo chytat. Nejdřív jenom doutnalo a jeskyně se na chvíli zaplnila dýmem, ale pak oheň za pomoci trochy Elisiny magie ožil. Odhodil jsem kost stranou a několika krátkými kroky přešel až ke své partnerce. Lehl jsem si kousek za ni, přehodil svůj ohon přes její zadní tlapky a hlavu položil do její měkké srsti. Do čenichu se mi okamžitě dostal její pach. Bylo to příjemné. Pozorujíc oheň jsem se pousmál.
Poklidnou atmosféru trochu narušilo následující téma. Pochmurné myšlenky se opět vplížily do mysli. ",ykat ěm oT." zašeptal jsem. Vlčata jsem jsem neviděl už nějaký pátek, Naxther někam zmizel a s ním dokonce i Laura, Ainesson s Amelis byli fuč. Také Dark Moon, Daichi, Light,... Po všech jako by se slehla zem. Těžce jsem vydechl a přesně v tu chvíli, jako by nám snad četla myšlenky, se v jeskyni objevila Ashe. Trochu překvapeně jsem pozvedl hlavu, ale hned vzápětí jsem pocítil úlevu. Aspoň někdo se ukázal. Byla naživu a to bylo to hlavní. ",jetíV" pokýval jsem hlavou a poté ji opět položil na Elisu. Všiml jsem si, že Ashe pohledem zabloudila k mrtvé srnce, ale nic jsem neříkal. Nevěděl jsem, jak zareaguje Elisa, ale doufal jsem, že to vezme dobře.

Elisa se upřeně zadívala na místo kousek od našich hlav a během chvíle se z jiskřiček objevil malý hřejivý plamínek. Nebyl jinak extrémně velký, ale dostatečně na to, aby udržoval příjemnou teplotu v části jeskyně, kdy jsme se ukrývali. Přisunul jsem se ještě o kousek blíž a poslouchal, co Elisa řekla. ",kat ež ňopsA" řekl jsem úlevně. Tohle nám dávalo naději, že nám někdo bude schopný pomoct, když se nám to nepovede vyřešit samotným. Ale pořád mi vrtalo hlavou, jestli je na tom zbytek smečky stejně. A také - kde vůbec všichni jsou? Při bouřce jako je tahle, by vlk předpokládal, že se poběží schovat do úkrytu. ?ej edk, inchišv cebův íděV napadlo mě. Rozhodl jsem se, že se bude lepší ujistit, až tahle mela skončí. Ale i přes to. Necítil jsem žádná vědomí vlků ze smečky poblíž a to byl opravdu zvláštní pocit. Takový neobvyklý, divně nepříjemný. Lehce jsem se otřásl a upřel svoji pozornost zpátky na Elisu. ",dapán ýrboD" přikývl jsem. Ono nám ani nic jiného nezbývalo.
Vzal jsem si trochu masa ze srnky a uvelebil se s ním na zemi. Při přežvykování masa jsem občas po očku pozoroval Elisu. Zdálo se mi, že ji udržování ohně vyčerpává víc než obvykle. S jejími dovednostmi by to s ní za normálních okolností nemělo téměř nic udělat, ale pravděpodobně už dlouho nespala a po lovu vysoké musela být unavená. Napadlo mě, že bych oheň mohl udržovat místo ní, ale bylo tu jedno lepší řešení. Přivřel jsem oči a snažil se si v mysli vybavit co nejpřesnější obraz křoví a větví. Po chvilce začalo ze země růst přesně to, na co jsem myslel.
Pousmál jsem se a oderval dřevo ze země. Nebylo to úplně nejkvalitnější dřevo, ani nebylo úplně suché, ale k udržení menšího ohníčku to muselo stačit. ".ipsorp es ěndilK"

Musel jsem se hodně soustředit, abych vůbec pochopil, co se mi Elisa snažila říct, ale ulevilo se mi, že jsem aspoň přišel na to, co se dělo. Teď už zbývala jen jedna důležitá věc - vyřešit to. Z myšlenek mě ale neustále vytrhával nepříjemný pocit, který zanechávala mokrá srst. Kdykoli se trochu zvířil okolní vzduch, musel jsem se oklepat. .tišuso ot mísuM Pomocí magie ohně by to sice šlo, ale trvalo by to příliš dlouho. Proto jsem aktivoval svoji magii vzduchu. Během několika vteřin se kolem nás prohnal příjemný teplý vánek, který mě i Elise čechral srst a zároveň ji sušil. Do pár minut bylo hotovo a já magii opět deaktivoval.
Podíval jsem se zpátky na Elisu a snažil se opět rozluštit její slova. ",uerillaG uolec ecnokod oben, ukčems uolec olaktop ot ež, énžom eJ .ív odK" odpověděl jsem váhavě. Mohli jsme to být jen my dva, ale stejně tak dobře to mohli být úplně všichni vlci v tomto světě. Váha mých vlastních slov na mě až postupně dolehávala. "? dělat talěd emedub oC"

//Asgaarský hvozd

Když jsme se konečně dostali z prudkého lijáku, úlevně jsem si oddechl. Moje srst byla přímo nasáklá vodou, ale nebylo to nic, co by se nedalo později pomocí magií vysušit. Prozatím jsem se jen oklepal a pomohl Elise odtáhnout mrtvou srnku až do "hlavní místnosti" jeskynního komplexu. Kameny po cestě byly kluzké. Do jeskyně sice nezatíkalo, ale půda byla zvlhlá a bylo na ní znát, že takhle vydatně prší.
Když jsme se konečně trochu uvelebili, Elisa něco řekla. Vůbec mi to nedávalo smysl, bylo to jako by se její slova úplně pomotala. Nechápavě jsem naklonil hlavu na stranu. Tentokrát se to nedalo přisoudit okolnímu hluku. ",it mímuzoreN" řekl jsem, aniž bych vnímal, že má slova doprovázel stejný defekt.
Elisa se pustila do jídla, ale já se k tomu, ačkoli jsem měl hlad, nemohl přimět. Hlavou mi vrtala ta divná nesmyslná slova. Zaposlouchal jsem se do myšlenek své partnerky a snažil jsem se tomu přijít na kloub. Až když Elisa promluvila podruhé, došlo mi, co je za problém. ",ěnecárbo šívulM" vydechl jsem překvapeně. !lsyms áváden ot ťydžV ?táts olhom ot es kaj elA Zmateně jsem zavrtěl hlavou. Nedávalo to smysl.

Netrvalo dlouho a v tomhle dešti byla má srst po chvilce nasáklá, jako by nad námi snad ani husté koruny stromů nebyly. ísačop ela ej oT, zamračil jsem se a nastražil uši ve snaze zachytit Elisina slova i přes všechen ten hukot. Číst myšlenky by v tomhle případě bylo to jednodušší řešení. "?ežoC"
Než jsem se nadál, Elisa už se rozeběhla někam do lesa směrem k našemu úkrytu. Z předchozích vět jsem jí nerozuměl ani slovo, ale přisoudil jsem to snížené slyšitelnosti. Vyběhl jsem za svou partnerkou a do tlamy chytil jednu nohu srnky, aby se zvíře lépe táhlo.
Cesta k úkrytu byla náročná. Zdálo se, že déšť stále sílil a asi se schylovalo na pořádnou melu.

//Siccumské jeskyně

Když jsem se probudil, na Gallireu dávno padla noc. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem spal, ale soudě podle ztuhlosti mého těla a špinavosti srsti to muselo být celkem dlouho. Pomaličku jsem se vyštrachal na všechny čtyři a za nehezkého křupání se protáhl. Když jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že jsem usnul poblíž tůňky. To se mi zrovna hodilo. Jen po krátkém běhu jsem se dostal k vodě a tam očistil svou srst tak, aby byla opět černobílá a odznaky na ní šly vidět.
K čenichu se mi donesly dva neznámé pachy, ale mezi nimi, ze všech nejvýraznější, byl také pach mé partnerky. tíjaz lěm mat chyb kat i ela, alidířaz onchešv ot žu isA, pomyslel jsem si a dal se do běhu. Po těch hodinách a hodinách ležení byla takováhle menší rozcvička velmi vítaná.
Spatřil jsem Elisu mezi stromy kousek od hrany lesa. Nikdo cizí už tu nebyl, ale ve vzduchu se vznášely jejich pachy. Elisa měla na plecích zaschlou krev. Tiše jsem se modlil, že jen předtím byla lovit a že tu nikoho nezakousla. Pomalu jsem přišel až k ní a jemně se jí otřel o bok. "?ilětch ut oc, johA" zeptal jsem se a nebylo mi ani trochu divné, že jsem slova obráceně.

//To psaní opačně je něco šílenýho! :D

Cítil jsem, jak do mně Elisa na boku lehce šťouchla. Natočil jsem se na její stranu a koutkem oka na ni pohlédl. Byl to jen krátký pohled, který ale sliboval, že jí vše vynahradím, až se všichni rozeběhneme zase jednou za svými věcmi. Poslední dobou jsem na svou partnerku neměl moc čas. Bylo by hezké se společně jen tak projít třeba k jezeru.
Z těchto myšlenek mě vytrhl až energický příchod Ashe. Mezitím proběhlo ještě několik menších konverzací ostatních vlčic, ale žádná z nich nevyžadovala moji aktivní účast. Ashe se však přehlédnout nedala a každý si tak hned musel všimnout jejího zranění, na kterém okamžitě spočinul i můj pohled. Přimhouřil jsem oči a místo pozdravu se zeptal: Jsi v pořádku? Tvoje tlapa nevypadá pěkně." Až poté se moje pozornost přesunula ke kůži, kterou s sebou vlčice přitáhla. "Rozhodně se bude hodit. V úkrytu se neztratí," řekl jsem a pohlédl na Elisu, jestli souhlasí s mým nápadem.

//Krátce ale přece :D