Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Východní Galtavar

Doběhli jsme až ke jezeru, které bylo nezvykle prázdné. Byl to zvláštní pocit. Snad nikdy jsem na tomto místě nebyl sám, vždy po okolní pobíhalo několik vlků Co se to jen děje?
Kam všichni mizí? pomyslel jsem si úzkostlivě při myšlence, kolik známých tváří jsem už věky neviděl. Posmutněle jsem sklopil hlavu a zadíval se na břeh zamrzlého jezera.
"Ty mi čteš myšlenky?" zasmál jsem se a pohlédl na svou partnerku. "Nepochlubila ses, že máš novou magii! Zrovna o tom jsem teď přemýšlel." Až teď, když jsem se na ni podíval, jsem si všiml jejího posmutnělého výrazu, který se ale mermomocí snažila schovat. "Nemáme kam spěchat," odpověděl jsem se zazubením na její otázku a než se stačila vzpamatovat, postrčil jsem ji na ledovou plochu. Hned nato jsem skočil za ní a sklouznutím se dostal kousek před ni. "Nemrač se pořád tak,"pobídl jsem ji a doufal, že jí pobytem na ledě nezpůsobím trauma.

Já jsem tak nějak pro obojí, mám to na obě strany skoro stejně daleko :D Ale hodně u mě záleží, kdy to bude, nemůžu nic slíbit :)

Zdravím vlčci,
ačkoli nás je ve smečce poskrovnu, blíží se neherní akce! S Elisou jsme trochu pošťouchli Vlčíška, aby se u nás letos zastavil a trochu zdejší vlky obdaroval. Ale nebude to zadarmo, Vlčíšek si klade podmínky

Vaším úkolem bude složit puzzle na přiloženém odkazu:
https://www.jigidi.com/created.php?id=LWX6QMHT
Čeká vás trochu klikání, než se k němu dostanete, ale já vám věřím, vy to zvládnete!

Až budete mít hotovo, print screen složeného puzzle se jménem vašeho vlka mi pošlete do vzkazu (mně, ať v tom není bordel! :D) do 24. 12. 2017 do 23:59. Zabere vám to jen pár minut a příslibem jsou pěkné odměny, tak hurá do toho!
Krásné Vánoce,
vlastní tlapkou Arc pod přísným dozorem Elisy :)

//Východní hvozd

Pomalu jsme opustili husté stromy Východního hvozdu a dostali se na dlouhou pláň. Oproti situaci v létě teď byla pustá a foukal poměrně silný studený vítr. Trochu jsem se přikrčil a znovu kolem sebe vytvořil závoj teplého vzduchu. Za tuhle magii by si Smrt zasloužila medaili.
Elisa uznala, že jsem měl pravdu s tím, že tady s lovem asi moc nepochodíme, avšak já na ni poznal, že to těžce nese. Za ta léta už jsem ji znal dost dobře. "To nevadí, cestou něco potkáme. Nevím, jak na severu v horách, ale na jihu určitě," ujistil jsem ji a trochu přidal do kroku, abychom byli z plošiny co nejrychleji pryč. V dálce už se začalo rýsovat jezero a už odsud bylo vidět, že bylo krásně zamrzlé a ideální na klouzání. Pousmál jsem se a zavolal na Elisu. "Kdo bude poslední uklízí úkryt!" Potom jsem vyrazil, jak nejrychleji jsem uměl.

//VVJ

//Kaskády

Stromy pomalu houstly a tudíž bylo jasné, že se blížíme do Východního hvozdu. Vždyť jsem toto místo měl rád. Tím, jak byl les hluboký, mi připomínal ten náš. Ale přesto tu bylo něco jiného, terén nebyl tak strmý, a tak tu bylo o něco bezpečnější běhat. "Ale na kojoty je to nejlepší tady," zaprotestoval jsem, i když mi bylo jasné, že teď už je rozhodnuto. "Vlastně ani nevím o jiném místě pro lov kojotů. Nikde jinde jsem je neviděl." Přeskočil jsem kámen a pomalu klusal za Elisou. Docela mi chybí Asgaarské skály, když teď o tom přemýšlím, napadlo mě. Asi jsem tam byl až moc dlouhou dobu v kuse. Cítil jsem se lehce nesvůj teď, když mě moje hlava na tento fakt upozornila, ale doufal jsem, že to brzo přejde. "Zajíce? Tak to budeme muset doufat, že zrovna nebudou schovaní takhle v zimě," podotkl jsem v těsném závěsu za svou partnerkou.

//Východní galtavar

Elisa trochu neochotně ale nakonec přece souhlasila s tím, že tu chvíli zůstaneme. S respektem odcouvala od vody tak, aby na ni nemohla dopadnout ani kapka. Potutelně jsem se ušklíbl, pořád se nezbavila své hrůzy z vody.
Několik dlouhých minut jsme jen leželi. Bylo to příjemné, klid jako by se vznášel kolem našich hlav. V jednu chvíli jsem zaslechl Elisinu myšlenku o tom, že už jsem si pravděpodobně zvykl na zdejší klima. S úsměvem jsem se na ni otočil a a v tu chvíli také Elisu obalil příjemně teplý vzduch. "Za ty roky jsem si poměrně zvykl, ale přeci jen jsem z jihu a zvlášť u vody se něco takového hodí," prohodil jsem a pohledem se opět vrátil ke kaskádám. Čekala nás poměrně strastiplná cesta nahoru, ale byla to nejkratší možná cesta na sever, takže se nedalo nic dělat.
Trochu jsem si povzdechl, když Elisa zavelela k odchodu. Chtěl jsem tu být ještě chvíli, ale uvědomoval jsem si, že i tak už udělala dost velký ústupek. Nebudu pokoušet své štěstí, pomyslel jsem si a pomalu se zvedl. V závěsu za Elisou jsem začal po kluzkých kamenech stoupat vzhůru. "A nebo si ve Výchoďáku počíhat na kojoty. Je to dobrá rozcvička," zasmál jsem se. Ještě než jsme území opustili, mi vítr do čenichu zavál pach nejen starého přítele a jeho vlčete, ale také smečky sídlící poblíž. A ta tu dřív nebyla. Tím jsem si byl jistý. Na chvíli jsem se zastavil a zadíval se na východ. Až pak jsem pokračoval dál.

//Východní hvozd

//Midiam

Pomalu jsme se blížili k prameni řeky. Ta se postupně zužovala a voda v ní se zdála být čistší než jižněji. Měl jsem toto místo rád. Dřív jsem sem utíkal poměrně často. Sem a do Východního hvozdu, někdy až na sever prospat se v úkrytu. Škoda, že ještě není dost mráz na dlouhé stříbřité rampouchy, napadlo mě.
Šumění a hučení vody postupně zesilovalo a značilo tak, že se blížíme k samotným kaskádám. "Už jsme skoro tu," prohodil jsem směrem k Elise, která šla vedle mě. Jen co jsem to dořekl, naskytl se mi nádherný pohled. Padající vody měla stříbřitý nádech a k mému překvapení ji objímali dlouhé rampouchy visící z převisů skalisek. Vodopády sice nebyly nějak výrazné svou velikostí, zato ale byly strhující svým vzhledem. Zasněně jsem vydechl a několika rychlými kroky se přiblížil až téměř na samý břeh řeky. Srst mi smáčely kapky studené vody, ale v tu chvíli to byl příjemný pocit. "Co tu chviličku zůstat, než se vydáme dál?" otočil jsem se na Elisu s nadšeným výrazem. "Pár minut si tu odpočinout, jen my dva." Pousmál jsem se a obrátil se zpátky k tekoucí vodě. Ještě chvíli jsem ji spokojeně pozoroval, než jsem se zase o kousek vzdálil a lehl si pod nedaleký strom. Obalil mě proud teplého vzduchu, který systematicky sušil moji srst a zároveň zahříval mé tělo.

//Asgaarský hvozd

Hustý porost Asgaarského hvozdu začal pomalu řídnout a já vycítil, že se blížíme k řece. Také se citelně ochladilo, protože od vody táhlo, zatímco hluboko mezi stromy se dalo před studeným vánkem lépe schovat. Trochu jsem zpomalil. Nebylo kam spěchat a navíc tady u řeky se dalo snadno uklouznout, zvlášť v zimě. Před sebou jsem poprvé zahlédl zurčící řeku. Doklusal jsem přímo ke břehu a naklonil se přes okraj, abych se napil. Voda byla přímo ledově studená. "Brr, v tomhle bych se koupal nechtěl," otřásl jsem se. "Budeme muset najít nějaký přechod. Pamatuješ si, kde je tady ta kolonie želv? Přes ně by se dalo přeskákat," navrhl jsem, ačkoli to byl možná trochu šílený nápad. Elisa si naštěstí vzpomněla a tak jsme se o několik minut cesty po proudu ocitli u želví kolonie. "Musíme opatrně, bude to klouzat," prohodil jsem a pohlédl na svou partnerku. Pak jsem se odrazil a trochu nejistě dopadl na první krunýř, kde jsem chvíli balancoval. Pak, jak jsem si získal trochu cit pro věc, už to šlo o něco lépe. Za nedlouho jsem se ocitl na druhém břehu řeky a počkal na Elisu. "V pořádku?" ujistil jsem se, než jsem se rozeběhl znovu proti proudu směrem ke kaskádám.

//Kaskády

Elisa zapálila větve, jak jsem ji požádal. Přicupital jsem blíž k ohni a lehl si do takové vzdálenosti, aby mě příjemně hřál. Obtočil jsem se kolem Elisy tak, že jsem cítil její příjemné teplo na jedné půlce těla. Položil jsem si hlavu na tlapky a chvíli pozoroval, jak plamínky tančí. Všude kolem byla tma, sem tam na zem spadla nějaká ta vločka. Blížila se zima, ale i tak mi přišel tenhle večer hezký. Leželi jsme v teple, jeden vedle druhého, náš les byl v pořádku a nic nám nehrozilo. Pomalu se mi začaly klížit oči.
Probudil jsem se o několik hodin později, ale stále ještě nebylo ráno, protože všude kolem nás se vznášela tma. Cítil jsem se odpočatý a svěží. Všechna ta energie, kterou jsem ztratil použitím magie, byla zpátky. Vypadalo to, že Elisa se taky pomalu probírala z tvrdého spánku. Olízl jsem jí čumák a pomalu se zvedl. "Dobrý nápad. Chtěl bych se podívat na sever, nebyl jsem tam věky," odpověděl jsem a trochu se zasnil. Musíme to vzít přes vodopády, bývají v zimě nádherné... Otočil jsem se na Elisu a trochu se protáhl. "Co vyrazit hned? Les je zajištěný, navíc tu zůstává Ashe," navrhl jsem a v myšlenkách vyhledal Ashe, abych ji sdělil, že odcházíme. "Cestou zpátky bychom mohli něco ulovit."Ještě jednou jsem pohlédl na šedivou vlčici, abych se ujistil, že souhlasí a pak se rozeběhl na severovýchod, proti proudu řeky Midiam.

//řeka Midiam

Ashe vyslechla Elisiny pokyny a odběhla směrem k hranicím hvozdu, kde bylo třeba obnovit pachovou stopu. Aby vůbec bylo poznat, že tu nějaká smečka sídlí. Pohlédl jsem na Elisu, která byla trochu jízlivá ohledně pohřbívání mrtvé vrány. Neodpověděl se a jen se tiše odebral pouklízet okolní větve. Nechám to být. Zapadá sněhem, to je taky řešení, pomyslel si a hodil poslední větev z mýtiny na hromadu. Sedl jsem si a trochu se protáhl. Z nebe se na nás pomalu snášely první vločky. Připadal jsem si unavený, i když jsme nic extrémně náročného celý den nedělali, aspoň ne fyzicky. Rozhlédl jsem se okolo. Rostliny byly stále ještě poničené. Věděl jsem, že je potřeba je obnovit, jinak na jaře už neobrostou a celý les bude mrtvý a prázdný. Zvedl jsem hlavu obloze tak, že mi na čenich dopadal studený sníh, a zavřel oči. V mysli jsem si snažil co nejpřesněji představit náš les tak, jak vypadal, než se ta katastrofa stala. Keříky se trochu narovnaly a dokonce lehce zazelenaly předtím, než opět zhnědly. Stromům dorostly polámané větve a všudypřítomné popadané listí splynulo se zemí. Efekt se pomalu šířil celým lesem a postupně obnovoval poničenou přírodu. Když bylo hotovo, otevřel jsem oči a lehce zavrávoral. Byl jsem překvapený, kolik energie mi to vzalo. Raději jsem si lehl na zem a pohlédl na Elisu. Zapálíš, prosím, ten oheň? Začíná tu být celkem zima.

Zdálo se, že Elisin plán klapnul. Vrána nestihla uhnout a kupodivu nepřišlo ani žádné další záhadné kouzlo. Vrána něco skřehotala, ale Elisa ji pevně držela na krku a jí tak velmi rychle docházel vzduch. Ještě chvíli se zmítala, až se nakonec její tělo s tichým "děkuju" přestalo hýbat. Sklonil jsem hlavu a chvíli zamyšleně pozoroval své tlapy. Měl jsem z toho takový zvláštní pocit.
Ashe navrhla, že bychom tu měli trochu poklidit. Byl to dobrý nápad. Už bylo na čase udělat něco s následky té strašné bouře, navíc se blížila zima a nedej bože, aby ty popadané stromy zapadaly sněhem. To by se pohyb po lese stal ještě nebezpečnějším. Tiše jsem přitakal a pohlédl na Elisu, které poznamenala, že jsme tu nejspíš zůstali jen my tři. "Asi to tak bude," přikývl jsem sklesle. Kolem nás se rozhostila taková zvláštní atmosféra, kterou přerušila až opět Ashe, když se rozhodla, že půjde projít území. "Dobrá, pak nás vyhledej," řekl jsem jí.
Když jsme s Elisou zůstali jen sami, můj pohled padl na nehybné černé tělo ležící kousek od šedivé vlčice. "Neměli bychom ji pohřbít? Víš, v rámci toho úklidu," napadlo mě. Popošel jsem trochu blíž a v tlamě odtáhnul první klestí z mýtinky. Čekalo nás hodně práce. Už teď jsem věděl, že se mi magie země bude ještě hodně hodit.

//Děkuji za akci, bylo to milé zpestření! Odměny jsou v pořádku, ještě jednou díky :)

Stále jsem si připadal zmatený, ale vše se pomalu ale jistě zlepšovalo, jak kouzlo pomalu přestávalo působit. Nespíš se mi ho opravdu podařilo zlomit. Mezitím, co jsem bojoval se svými vlastními myšlenkami, Elisa přiměla vránu, aby se snesl k zemi. Přišlo mi opravdu divné - a zakrátko se mi ozvaly v hlavě i myšlenky Ashe, ve kterých meditovala o stejné věci - že se vrána nechala tak snadno přesvědčit. Ačkoli Elisa byla opravdu dobrý v přesvědčování, tohle prostě smrdělo nějakým podrazem, a i přesto se vrána po krátké řeči snesla dolů. To je divné... Všechno tohle je divné. Co se to vůbec děje? Zatřepal jsem hlavou a krátce pohlédl na Elise. Snažil jsem se odhadnout, co má za lubem, ale její tvář byla naprosto nečitelná. I tak jsem však vsadil na útok. Otočil jsem se zpátky na černého ptáka a snažil se soustředit jak jen to šlo. V hlavě jsem si představoval dlouhý, pružný šlahoun popínavé rostliny. Snad to vyjde, pomyslel jsem si, protože magie země nepatřila k těm, co bych používala dennodenně jako svou vrozenou magii. Jakmile jsem periferně zahlédl, že se Elisa s Ashe hnuly z místa, ze země zhruba deset centimetrů za vránou vylétl dlouhý šlahoun připravený opeřence okamžitě polapit, kdyby se jí podařilo vlčicím uniknout. Teď nebo nikdy.

//Moc se omlouvám za průtahy

Vrána přitakala, že je to vskutku k nevíře. Sklopil jsem pohled a zavřel oči. Měl jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Nechápal jsem, co se to dělo. Proč se mi tak náhle vyjevovaly všechny ty vzpomínky. Navíc jsem měl pocit, že je na nich něco jinak, ale zároveň jsem nemohl přijít na to co. Bylo to tak přece vždycky, ne?
Najednou do věcí zasáhla Elisa, která na opeřence zřejmě použila svou magii, protože vrána začala vykřikovat, že chce pochopení a lásku a taky žít v tomhle lese. Byl jsem zmatenější než předtím, ale zároveň mi to dalo chvilku času přemýšlet bez toho, aby na mě vrána tlačila. Podíval jsem se na Ashe, jako by mi snad mohl dát odpověď. Její věta mi zněla v hlavě. Má pravdu. Má pravdu. Má pravdu, opakoval jsem stále dokola. Tak nějak podvědomě jsem věděl, že příběh vrány není reálný, ale bylo těžké věřit něčemu, když vám odporovaly vaše vlastní vzpomínky.
Elisina magie pominula a to znamenalo, že se budu muset postavit vráně a částečně i sám sobě. Zhluboka jsem se nadechl a ostře pohlédl vráně do očí, zatímco se mě pokusila svést z cesty. "Já nejsem tvůj vnuk. A vůbec, přestaň se mi hrabat v hlavě!"vyštěkl jsem na černého ptáka.

//Nějak to nestíhám, pardon, pardon! Pokusím se co nejdřív (snad i dneska, ale to fakt neslibuju :D).