Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ageronský les

Stromy pomalu řídly, jak jsem se blížili k úpatí vysokých hor. Bylo tu rozhodně víc sněhu, než na jihu a já se začínal pomalu bořit. Už nešlo běžet s takovou rychlostí a lehkostí, ale bylo potřeba dávat si pozor s každým krokem, abychom někde nezapadli. Zranit se v zimě mohlo být pro vlka smrtelné. "Zpomal trošku," vyzval jsem Elisu, když jsem se pomalu štrachali směrem vzhůru. Věděl jsem, že kdybych se teď otočil, naskytl by se mi nádherný výhled, ale ten prožitek chtěl nechat až do vyšších poloh. A tak jsem upřeně pozoroval sníh pod tlapkami a následoval sivý ohon své partnerky.
Když jsme se dostali až nahoru, konečně jsem si dovolil se otočit. Byl to vskutku nádherný výhled. Na nebi zářily hvězdy a kdyby tak hustě nesněžilo, jistě by bylo možné vidět daleko do kraje. Pousmál jsem se. "Tohle místo za tu cestu vždycky stálo." Ale dalo by se to ještě vylepšit, napadlo mě. Zavřel jsem oči a chvíli jen tak nehybně stál. Kousek od nás se zvedl vítr, který vytvořil vír, kam se stáhla spousta padajících vloček. Přestalo sněžit a když vítr ještě trochu zesílil, začaly se roztrhávat mraky. Během chvíle se vyjasnilo a jen pro nás se objevila nádherně čistá noční obloha s výbornou viditelností. Otočil jsem se na Elisu a spokojeně ji dloubl čenichem do boku. "Co na to říkáš?"
Pomocí magie jsem pak ještě vytvořil plochý kámen dostatečně velký pro dva dospělé vlky, kam jsem se později uvelebil. Chvíli jsem si užíval ticha a výhledu, než jsem opět promluvil. "Přečkal bych tu noc, teď už stejně nemá smysl se někam hnát a s úsvitem se vydal na jih směrem domů."

//Jedlový pás

Trochu zamyšleně jsem následoval svou partnerku. Tlapka střídala tlapku a vysoké jedle se pomalu smísily s ostatními jehličnatými stromy. "Co bych měl cítit?" zeptal jsem se trochu překvapeně, protože mi v okolí nepřipadalo nic zvláštního. Když mi to Elisa vysvětlila, zamračil jsem se. Tady byla smečka? Jak dlouho jsem, sakra, nevytáhl paty z lesa? Rozhlédl jsem se po okolí, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se tu v poslední době zdržovalo větší množství vlků. "Nevěděl jsem, že tu byla smečka," přiznal jsem a trochu zpomalil.
V lese bylo cítit několik slabých pachů vlků, kteří tu někdy nedávno procházeli, ale jen jeden celkem čerstvý. "Někdo tu je. Ale je sám. Zřejmě mladý samec," konstatoval jsem, ale nechtělo se mi ho stopovat. Možná cestou zpátky, mohla by být zábava ho trochu poškádlit.
Blížili jsme se k severní části lesa, odkud to už bylo jen kousíček do hor. Mech kolem zářil jako tisíce hvězd při jasné noci. Co se asi muselo stát, aby zdejší obyvatelé opustili takový nádherný les?

//Sněžné hory

Elisa se mě snažila zastavit v chrlení slov, ale moc se jí to nedařilo. Jakmile jsem domluvil, jen v rychlosti mě ujistila, že už to neplánuje udělat znovu a s tím to nechala být. Mně trvalo ještě několik dalších okamžiků, než jsem vše rozdýchal. Už nikdy víc, slíbil jsem si v duchu při pohledu na zříceninu už po několikáté. Zatím jsem to vždy porušil, ale kdo ví, jak to dopadne tentokrát. Taky už stárnu, další zimy se ani nemusím dožít, musel jsem si přiznat a při té myšlence jsem krátce posmutněl. Nejvíc mě mrzelo, že jsme si moc neužili vlčata. Jakmile trochu povyrostla, rozeběhla do světa a teď bůh ví, kde je jim konec. Asi jsem si to představoval trochu jinak.
Elisa se rozeběhla k horám. Poslušně jsem se zvedl a s rozutečenými myšlenkami ji následoval.

//Ageron

Odzvonil zvonec a akci je konec! Tímto děkujeme Ashe za účast, které v inventáři přibylo krásných vánočních 25 drahokamů.
Ale to ještě není vše, za svou aktivitu od alfa páru dostává Ashe malý dáreček v podobě darovaných hvězdiček do magie a to celkem 3. Teď už jen počkat, až je Smrt připíše.
Ashe děkujeme a příště snad budeme moci odměnit i další vlky :)
A a E

//Stará zřícenina

Vyběhl jsem ze zříceniny co mi nohy stačily. Následoval jsem krvavé stopy, ale jakmile jsem opustil území té temné vlčice, zmizely. Že by mě... oklamala? napadlo mě, ale nemohl jsem být klidný, dokud jsem se nepřesvědčil na vlastní oči. Do čenichu mě praštil Elisin pach, který se opět jako by zničehonic objevil. Vyrazil jsem za ním a po chvilce jsem viděl šedivou vlčici, jak sedí a čeká. Vypadala nedotčeně. "Eliso!" zavolal jsem s úlevou. "Jsi v pořádku? Tohle mi nedělej! hrnul jsem ze sebe zadýchaně a přitulil se ke své partnerce. "Nemohl jsem tě najít. Byl jsem u Smrti. Řekla mi, že jsi vážně zraněná. Viděl jsem krvavé stopy..." Mluvil jsem rychle a možná mi bylo těžce rozumět, ale já to ze sebe potřeboval dostat do nejdřív a uklidnit se. Prosím, slib mi, že už tam nikdy nepůjdeš. Je zlá a nevyzpytatelná, jeden nikdy neví, co udělá." Zadíval jsem se své partnerce do očí a doufal, že pro jednou kývne na souhlas.

//Jedlový pás

"Eliso! Počkej! Nechoď tam!" volal jsem zoufale za svou partnerkou, zatímco jsem se ji snažil dohonit, ale ona už mi mizela z dohledu. Poté, co zakličkovala mezi vysokými menhiry, jsem ji ztratil nadobro. Sakra! V hlavě se mi promítly vzpomínky na moji poslední ne zrovna šťastnou návštěvu tohoto místa. Doufal jsem, že se už se sem nikdy nebudu muset znovu podívat. Avšak jeden nikdy neví, co si pro něj osud přichystá.
Musím ji najít dřív, než udělá nějakou blbost, blesklo mi hlavou, když jsem se vyhýbal obrovskému balvanu. Musel jsem si začít dávat větší pozor na to, kam jsem šlapal. Sice se tu souvislá vrstva sněhu nedržela, ale i tak byla země nasáklá vodou a kvůli tomu proradně kluzká. Kdo ví, možná tomu napomáhala i tajemná síla linoucí se ze zříceniny. Když jsem se vyhnul všem kamenům bránícím mi ve výhledu, naskytl se mi pohled na majestátní val. Zkusil jsem Elisu začít stopovat, ale její jak jako by se rozplynul v ostrém zápachu tohoto místa. To mi do karet zrovna nenahrávalo. Celá jižní strana zříceniny byla obehnaná tímto valem a já mohl jen odhadovat, kterým směrem se jej Elisa rozhodla oběhnout. Chvíli jsem se zamyšleně rozhlížel, ale nebylo mi to nic platné. Bude lepší jít známou cestou, napadlo mě.
Tlapky mě nesly k malému otvoru ve zdi s takovou jistotou, jako bych tu snad chodil každý den, ačkoli jsem tu již několik let nebyl. Přisuzoval jsem to tomu, že takováhle místa vlk jednoduše nezapomíná. Za krátký čas jsem se ocitl přímo před vchodem. Protáhl jsem se úzkou škvírou dovnitř a okamžitě mě obklopila zdejší podivná atmosféra. Připadalo mi, jako by se o několik stupňů ochladilo, ale to mě zřejmě jen klamaly vlastní smysly. Přejel mi mráz po zádech a srst na zátylku se napřímila. Mohl jsem být sebeodvážnější, ale před samotnou Smrtí jsem nezůstal klidný nikdy. Myšlenka na to, co by Smrt mohla provést Elise, mě však poháněla víc než strach a touha otočit zpátky mezi voňavé jedle. Smrt byla zlá a lstivá. Nebylo radno si s ní zahrávat. To by jednoho mohlo stát víc než jen malou odřeninu. Navíc jsem věděl, jaká Elisa dokáže být - nevyzpytatelná a drzá. Ne zrovna dobrá kombinace.
Zpomalil jsem krok. Na mramorových deskách to nepříjemně klouzalo a drápy vydávaly o hladký povrch nepěkné zvuky, které jen umocňovaly atmosféru zříceniny. Přesto se tu však našlo něco nádherného. Uprostřed místnosti plápolal nezvyklý zelený oheň. Byl tu při každé mé návštěvě, ačkoli se zdálo, že jej nic neživilo. Možná byl samotnou součástí zříceniny. Od zelených plamenů se linulo slabé světlo stejné barvy, které aspoň trochu osvětlovalo cestu. Jakmile mé oči přivykly přítmí, rozhlédl jsem se po okolí. Kromě drahokamů všeho druhu zasazených hluboko do zdí, jsem však nic zvláštního neviděl. Najednou jsem uslyšel jakési zavrzání. „Eliso?“ zašeptal jsem zkusmo, ale nedostalo se mi žádné odpovědi. Ani jsem netušil, proč jsem šeptal. Až po té, co se nic nestalo, jsem se odhodlal zkusit to trochu hlasitěji: „Eliso!“
„Co tu řveš?! zaburácel najednou hrubý hlas. Smrt, je tady! Ví o mně. „Jistěže o tobě vím, hlupáku,“ řekla výsměšně. Zmateně jsem se rozhlížel, ale nedokázal jsem určit, odkud její hlas šel. Mohla být kdekoli. Trochu jsem se přikrčil, jako bych snad čekal, že na mě každou chvílí skočí. „Tak co chceš?!“ zavrčela netrpělivě a zničehonic se zjevila přímo přede mnou, až se její neonově zelený ohon téměř dotkl mé tlapy. Instinktivně jsem ustoupil. Hlavou mi proběhlo neskutečné množství verzí, jak to celé formulovat, ale ani jedna se nezdála být ta správná. Ale nechtěl jsem Smrt provokovat příliš dlouhým mlčením. Koho přesně hledám, jsem jí ale říct nemohl, kdo ví, jak by to potom skončilo. „Mám jednu otázku,“ vysoukal jsem ze sebe váhavě, „nebyla tu v poslední době jedna vlčice? A pokud ano, kam mohla jít?“ Roztěkaně jsem se rozhlížel kolem sebe a doufal, že někde v dálce spatřím šedivý kožich. „To jsou dvě otázky,“ odfrkla si Smrt posměšně. „A vůbec, copak si myslíš, že tohle místo je? Nějaká turistická atrakce?! To jen ty jsi tak bláhový, že sem pořád lezeš. Nevarovala jsem tě minule dostatečně důrazně?“ Její jízlivý tón mi uvízl v hlavě, i když už domluvila. Snažil jsem se jej vytěsnit, abych mohl lépe přemýšlet, ale nešlo to. Co jen budu dělat?
„Je to vše? To mě rušíš jen kvůli tomu?“ V tu chvíli mě napadlo, že bych téhle nečekané návštěvy mohl také trochu využít. „Ne, mám ještě jednu žádost. Chtěl bych pomoci s magií, co jsi mě naučila minule. A také obdarovat jednu dobrou přítelkyni.“ Opět se ozvaly divné zvuky. „Ale zadarmo to nebude,“ procedila Smrt mezi zuby a její ocas se mi mihl před očima. „Mám drahé kameny. Spoustu drahokamů a ty mohou být tvoje,“ odvětil jsem s o něco větší jistotou v hlase. „Budiž. Ale teď už vypadni.“
I když jsem ještě nechtěl odejít, protože jsem stále nepřišel na to, kde je Elisa, nějaká zvláštní síla jako by mě nutila zříceninu opustit. „Jo a mimochodem,“ otočila se ještě Smrt, „být tebou docela spěchám, jestli chceš svou partnerku zastihnout ještě živou.“ Při jejích slovech jsem ztuhl. Co to říkala? Co se děje? Co jí udělala?! Vtom jsem si na zemi zahlédl krvavé kapky vedoucí ven ze zříceniny. Rozšířily se mi zorničky a já cítil, jak se mě zmocňuje panika. „Eliso…“ Rychlostí blesku jsem se rozeběhl po krvavých stopách. To jsem však netušil, že si se mnou Smrt jen hraje.

//Jedlový pás

OBJEDNÁVKA
ID-M02/počasí/4* za 160 ametystů
ID-M03/Ashe/1* za 6 křišťálů

Celkem tedy 160 ametystů a 6 křišťálů.
Děkuji a snad je to v pořádku :)

Nezdálo se, že by se mi povedlo Elisu přesvědčit, že se nemusí ničeho bát. Byla jako na vážkách a snažila se to tu urychlit jak jen to šlo. "Vážně není proč být nervozní," zkusil jsem to ještě.
Když jsem pohlédl nahoru na oblohu, zdálo se, že se opět stmívalo, i když se to přes koruny stromů dalo jen těžko poznat. Přesto jsem odhadoval, že tomu tak bude. Vítr začínal sílit, ale nás naštěstí chránil les, takže to na teplotě nebylo pořádně ani poznat. Kéž bych dokázal lépe ovládat počasí, zatoužil jsem. Pak bych mohl mít v létě příjemný chlad a v zimě teplo.
Než jsem se však vzpamatoval ze svých denních snů, moje partnerka se rozeběhl směrem k zřícenině, kde sídlila Smrt. Polekaně jsem sebou trhl, ale ona už se ztrácela z mého dohledu.

//Stará zřícenina

//VVJ přes Západní Galtavar

Ledový vítr nás bičoval do zad, zatímco jsme běželi po otevřené pláni. Ačkoli zima byla krásná vizuálně, nikdy jsem ji se svým jižanským kožichem neměl rád. Mráz mi zalézal pod srst a já se nepříjemně oklepal. Ale aspoň vítr rozfouká mraky a nebude sněžit, napadlo mě.
Do jedlového lesa jsme doběhli až se svítáním. Už z dálky se linula charakteristická vůně zdejších stromů. Musel jsem se zastavit, abych si ji pořádně vychutnal. "Úplně jsem za tu dobu zapomněl, jak krásně to tady voní!" Podíval jsem se na Elisu a doufal, že i ona se trochu uvolní. Co jsme opustili les, byla trochu nesvá. "O Ashe se neboj, zvládne to," ujistil jsem ji. "A kdyby se přeci jen něco dělo, nezapomínej na moji vrozenou magii. Za ta léta zesílila natolik, abych dokázal číst myšlenky třeba i přes půl země."
Pomalým klusem jsem pokračoval v cestě k Zubaté. V hloubi lesa se pomalu rýsovaly trosky Staré zříceniny a svým zlověstným působením narušovaly jinak poklidnou atmosféru tohoto místa. Zamyšleně jsem pohlédl tím směrem.

Vesele jsem se klouzal na zamrzlém jezeře, ale byl jsem jediný tak nadšený. Když jsem se otočil na Elisu, vypadala otráveně a pravděpodobně se modlila, abych toho konečně nechal. Trochu zklamaně jsem svěsil ramena a poskočil blíž k své partnerce. "Jestli chceš už jít dál, můžeme," nabídl jsem a rozhlédl se po okolí. Jenže kam? K úkrytu? Nebo do hor?
Tak to bude určitě krásné, ale v tomhle ročním období taky trochu nebezpečné, přemýšlel jsem. "Chtěla bys do hor? Nebo raději někam jinam?" zeptal jsem se zatímco jsem došel až ke břehu. Tam jsem ze sebe oklepal napadaný sníh a jemné krystalky ledu. "Nebo už raději zpátky?" Ale ačkoli jsem to nabídl, zpátky se mi ještě nechtělo. Na to bylo tohle menší protažení těla až příliš příjemné. Pohlédl jsem na Elisu a z jejího pohledu jsem odhadoval, že ani ona se ještě nechce vrátit. Už je skoro noc, asi by nebylo dobré promenádovat se na takovém rozlehlém prostranství, napadlo mě. Pojďme do lese, tam se rozhodneme. Mezi stromy se lépe přemýšlí."
Chvilku na to jsem se rozeběhl západním směrem. Než se nám však jezero ztratilo z dohledu, zarazil jsem se. Něco se zdálo jinak než by mělo být, ale dlouhou dobu jsem nemohl přijít na to, co to je. Až pak mě to trklo. "Slyšíš to? Ty krkavce?"

//Jedlový pás přes Západní Galtavar

//Východní Galtavar

Doběhli jsme až ke jezeru, které bylo nezvykle prázdné. Byl to zvláštní pocit. Snad nikdy jsem na tomto místě nebyl sám, vždy po okolní pobíhalo několik vlků Co se to jen děje?
Kam všichni mizí? pomyslel jsem si úzkostlivě při myšlence, kolik známých tváří jsem už věky neviděl. Posmutněle jsem sklopil hlavu a zadíval se na břeh zamrzlého jezera.
"Ty mi čteš myšlenky?" zasmál jsem se a pohlédl na svou partnerku. "Nepochlubila ses, že máš novou magii! Zrovna o tom jsem teď přemýšlel." Až teď, když jsem se na ni podíval, jsem si všiml jejího posmutnělého výrazu, který se ale mermomocí snažila schovat. "Nemáme kam spěchat," odpověděl jsem se zazubením na její otázku a než se stačila vzpamatovat, postrčil jsem ji na ledovou plochu. Hned nato jsem skočil za ní a sklouznutím se dostal kousek před ni. "Nemrač se pořád tak,"pobídl jsem ji a doufal, že jí pobytem na ledě nezpůsobím trauma.

Já jsem tak nějak pro obojí, mám to na obě strany skoro stejně daleko :D Ale hodně u mě záleží, kdy to bude, nemůžu nic slíbit :)

Zdravím vlčci,
ačkoli nás je ve smečce poskrovnu, blíží se neherní akce! S Elisou jsme trochu pošťouchli Vlčíška, aby se u nás letos zastavil a trochu zdejší vlky obdaroval. Ale nebude to zadarmo, Vlčíšek si klade podmínky

Vaším úkolem bude složit puzzle na přiloženém odkazu:
https://www.jigidi.com/created.php?id=LWX6QMHT
Čeká vás trochu klikání, než se k němu dostanete, ale já vám věřím, vy to zvládnete!

Až budete mít hotovo, print screen složeného puzzle se jménem vašeho vlka mi pošlete do vzkazu (mně, ať v tom není bordel! :D) do 24. 12. 2017 do 23:59. Zabere vám to jen pár minut a příslibem jsou pěkné odměny, tak hurá do toho!
Krásné Vánoce,
vlastní tlapkou Arc pod přísným dozorem Elisy :)

//Východní hvozd

Pomalu jsme opustili husté stromy Východního hvozdu a dostali se na dlouhou pláň. Oproti situaci v létě teď byla pustá a foukal poměrně silný studený vítr. Trochu jsem se přikrčil a znovu kolem sebe vytvořil závoj teplého vzduchu. Za tuhle magii by si Smrt zasloužila medaili.
Elisa uznala, že jsem měl pravdu s tím, že tady s lovem asi moc nepochodíme, avšak já na ni poznal, že to těžce nese. Za ta léta už jsem ji znal dost dobře. "To nevadí, cestou něco potkáme. Nevím, jak na severu v horách, ale na jihu určitě," ujistil jsem ji a trochu přidal do kroku, abychom byli z plošiny co nejrychleji pryč. V dálce už se začalo rýsovat jezero a už odsud bylo vidět, že bylo krásně zamrzlé a ideální na klouzání. Pousmál jsem se a zavolal na Elisu. "Kdo bude poslední uklízí úkryt!" Potom jsem vyrazil, jak nejrychleji jsem uměl.

//VVJ

//Kaskády

Stromy pomalu houstly a tudíž bylo jasné, že se blížíme do Východního hvozdu. Vždyť jsem toto místo měl rád. Tím, jak byl les hluboký, mi připomínal ten náš. Ale přesto tu bylo něco jiného, terén nebyl tak strmý, a tak tu bylo o něco bezpečnější běhat. "Ale na kojoty je to nejlepší tady," zaprotestoval jsem, i když mi bylo jasné, že teď už je rozhodnuto. "Vlastně ani nevím o jiném místě pro lov kojotů. Nikde jinde jsem je neviděl." Přeskočil jsem kámen a pomalu klusal za Elisou. Docela mi chybí Asgaarské skály, když teď o tom přemýšlím, napadlo mě. Asi jsem tam byl až moc dlouhou dobu v kuse. Cítil jsem se lehce nesvůj teď, když mě moje hlava na tento fakt upozornila, ale doufal jsem, že to brzo přejde. "Zajíce? Tak to budeme muset doufat, že zrovna nebudou schovaní takhle v zimě," podotkl jsem v těsném závěsu za svou partnerkou.

//Východní galtavar

Elisa trochu neochotně ale nakonec přece souhlasila s tím, že tu chvíli zůstaneme. S respektem odcouvala od vody tak, aby na ni nemohla dopadnout ani kapka. Potutelně jsem se ušklíbl, pořád se nezbavila své hrůzy z vody.
Několik dlouhých minut jsme jen leželi. Bylo to příjemné, klid jako by se vznášel kolem našich hlav. V jednu chvíli jsem zaslechl Elisinu myšlenku o tom, že už jsem si pravděpodobně zvykl na zdejší klima. S úsměvem jsem se na ni otočil a a v tu chvíli také Elisu obalil příjemně teplý vzduch. "Za ty roky jsem si poměrně zvykl, ale přeci jen jsem z jihu a zvlášť u vody se něco takového hodí," prohodil jsem a pohledem se opět vrátil ke kaskádám. Čekala nás poměrně strastiplná cesta nahoru, ale byla to nejkratší možná cesta na sever, takže se nedalo nic dělat.
Trochu jsem si povzdechl, když Elisa zavelela k odchodu. Chtěl jsem tu být ještě chvíli, ale uvědomoval jsem si, že i tak už udělala dost velký ústupek. Nebudu pokoušet své štěstí, pomyslel jsem si a pomalu se zvedl. V závěsu za Elisou jsem začal po kluzkých kamenech stoupat vzhůru. "A nebo si ve Výchoďáku počíhat na kojoty. Je to dobrá rozcvička," zasmál jsem se. Ještě než jsme území opustili, mi vítr do čenichu zavál pach nejen starého přítele a jeho vlčete, ale také smečky sídlící poblíž. A ta tu dřív nebyla. Tím jsem si byl jistý. Na chvíli jsem se zastavil a zadíval se na východ. Až pak jsem pokračoval dál.

//Východní hvozd