Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Úzká rokle

Všiml jsem si, že Elisa za mnou začala pomalu zaostávat. Přeci jen, ona byla spíš na kratší běhy. Nezrychlil jsem, ačkoli už to terén dovolil tím, jak jsme se blížili k řece. "Máš pravdu, mohl by tam nějaký zbytek být. Nebo můžeme ulovit jen něco menšího, třeba zajíce, a na vysokou jít až kdy si trochu odpočineme."
Vyhledal jsem mělčí meandr, kde bylo možné přebrodit řeku. Voda byla ledově studená a stejně tu ani nebyl pořádně jiný způsob, jak přejít a nenamočit se. A nebo už si ho nepamatuju.
Jakmile jsem vylezl na druhé straně z řeky, oklepal jsem se a teplý vzduch obalil mé tělo a během chvilinky mi vysušil srst. To samé se stalo, jakmile z vody vyskočila Elisa. "Už jsme skoro doma," řekl jsem vesele a trochu i úlevně. Asgaar už byl na dohled a to mě hnalo dopředu.

//Asgaarský hvozd

//Ledová pláň (přes Sněženkovou louku)

Louka plná květin byla sice příjemná změna a tamní atmosféra byla opravdu pěkná a klidná, ale my neměli čas se nikde moc zdržovat. A taky se nám ani nechtělo. Do myšlenek se nám kradly starosti, co se děje s naším lesem. Už to jednoduše nebylo jako dřív. Vydat se do neznáma a toulat se dlouhé týdny.
Terén se pomalu začal měnit a donutil nás opět trochu zpomalit. "Možná bude lepší lovit až doma, tady není úplně dobrý terén pro nějaké nahánění zvěře a na ryby se mi v téhle zimě moc nechce," prohodil jsem po poměrně dlouhé době ticha a pokračoval dál v nekonečné cestě.

//Řeka Mahtaë

//Kry

Jakmile jsme se dostali z ledových krystalů na normální zem, dalo se opět běžet o něco rychleji. Už svítá, táhli jsme se sem z hor celý den, napadlo mě. Navíc to vůbec nebyla příjemná cesta, ale krvavé šrámy se mi díky magii naštěstí již zhojily. Do zítřejšího svítání to musíme stihnout, už to není daleko. Stále mě překvapovalo, jak dlouho všechny ty přesuny trvají. Možná to bylo tím, že jsme zase o pár let zestárli, nebo že by se gallirejské území prostě zvětšilo?
Holá bíla pláň se zdála nekonečná a studený vítr nás šlehal do tváří. Zlatě u nás mezi hlubokými stromy. Abych se přiznal, už jsem se docela i těšil domů. Nebyl jsem zvyklý na takové dlouhé výlety. Pustina se konečně začala měnit v úrodnější krajinu a to značilo, že se blížíme domů.

//Úzká rokle (přes Sněženkovou louku)

//Sněžné hory

Rozvážným a opatrným krokem jsem sestupoval dolů z výšin vysokých hor. Díky jemnému křupání sněhu jsem slyšel, že se Elisa drží hned za mnou. Na takových místech nebylo dobré se oddělovat, už bychom se taky nemuseli najít. Ráno se pomalu přehouplo v poledne a my se mohli jen divit, jak dlouho cestování tady na severu v náročnějších podmínkách trvá. "Do zítřejšího dne to asi nestihneme, zvlášť jestli chceme ještě lovit," zkonstatoval jsem. Možná budeme rádi, když se dostaneme aspoň z tohohle království ledu.
Když jsme se konečně dostali z hor, otevřela se před námi další ledová planina. To nebere konce, povzdechl jsem si. Ale jak se zdálo, bylo to čím dál horší. Půda tady byla nestabilní a kromě úzké vyšlapané cestičky asi nebylo dobré snažit se toto místo prozkoumávat. "Dávej pozor, tady je to akorát o zranění," varoval jsem svou partnerku. Jakmile jsem to dořekl, málem jsem si sám nabil čenich. Zatracený led! Kromě klouzavého povrchu se sem tam objevovaly hluboké propadliny a když se zdálo, že to už nemůže být horší, dostali jsme se k místu, kde malinkaté kry tvořily ostré hroty. Cítil jsem, jak mi s každým dalším krokem rozedírají tlapky a když jsem se podíval za sebe, zanechával jsem na zemi krvavé stopy. Naštěstí se ve mně samovolně probudila magie, které drobné ranky okamžitě hojila. Kolem tlap se mi objevila hustá stříbrošedá síť působící jako chladivý balzám. Značně se mi ulevilo a také jsem se nemusel bát, že mi rány ošklivě zahnisají.
Po asi hodině útrpného putování přes kry jsme se konečně dostali na normální souvislou zemi. Hurá. Měli jsme jít víc na východ už od začátku.

//Ledová pláň

Shodli jsme se, že nemá cenu putovat dál za tmy. V horách to mohlo být v noci nebezpečné, když vlk neviděl, kam šlape. Mohla by se strhnout lavina a co potom? Sledoval jsem Elisu, jak si chvíli hraje s ohněm tak, aby vytvořila ideální hřejivou kouli a pomalu se mi zavírali oči. Všude kolem nás panoval klid a já pomalu začínal cítit únavu z cesty přes půl země. Teď by to jen chtělo něco k snědku, napadlo mě. Ale lepší počkat na pláně blíž k jihu. Tady v hlubokém sněhu by byl lov zbytečně náročný a pravděpodobně by se to neobešlo bez použití sousty magie. Hladově jsem si olízl tlamu a položil hlavu do Elisiny srsti. Přestal jsem se silou vůle udržovat vzhůru a po chvilce už jsem se nechal unášet do říše snů.
Probudil jsem se chviličku před svítáním. Pomalu jsem se protáhl a vstal. Obloha byla stále čistá a jasná, ale citelně se od včerejší noci ochladilo. Slunce bylo stále schované za obzorem, ale zdálo se, že bude brzy vycházet. Čumákem jsem jemně dloubl do Elisy. "Jsi vzhůru? Možná tu stihneme východ slunce," řekl jsem tiše, protože jsem si nebyl jistý, zda ještě nespí. Dnes bude krásný den. Jasno a bezvětří, cítím to... Netušil jsem však, že v mé schopnosti předvídat počasí měla prsty má nyní o tolik silnější magie.
Jakmile se slunce objevilo nad horizontem, začala se po celé Galliree rozlévat zlatavá záře, která budila zdejší obyvatele do nového dne. Nádhera, pomyslel jsem si a pousmál se. Seskočil jsem z kamene a chvíli zkusmo našlapoval do sněhu, abych zjistil, kolik ho přes noc přibylo. "Asi je čas jít, jestli chceme být doma do příštího jitra," zkonstatoval jsem a ohlédl se na svou partnerku. Poté jsem pomalu začal sestupovat k úpatí hor.

//Kry

Konečně trávit čas s vlčaty a trochu rozproudit smečku.

//Ageronský les

Stromy pomalu řídly, jak jsem se blížili k úpatí vysokých hor. Bylo tu rozhodně víc sněhu, než na jihu a já se začínal pomalu bořit. Už nešlo běžet s takovou rychlostí a lehkostí, ale bylo potřeba dávat si pozor s každým krokem, abychom někde nezapadli. Zranit se v zimě mohlo být pro vlka smrtelné. "Zpomal trošku," vyzval jsem Elisu, když jsem se pomalu štrachali směrem vzhůru. Věděl jsem, že kdybych se teď otočil, naskytl by se mi nádherný výhled, ale ten prožitek chtěl nechat až do vyšších poloh. A tak jsem upřeně pozoroval sníh pod tlapkami a následoval sivý ohon své partnerky.
Když jsme se dostali až nahoru, konečně jsem si dovolil se otočit. Byl to vskutku nádherný výhled. Na nebi zářily hvězdy a kdyby tak hustě nesněžilo, jistě by bylo možné vidět daleko do kraje. Pousmál jsem se. "Tohle místo za tu cestu vždycky stálo." Ale dalo by se to ještě vylepšit, napadlo mě. Zavřel jsem oči a chvíli jen tak nehybně stál. Kousek od nás se zvedl vítr, který vytvořil vír, kam se stáhla spousta padajících vloček. Přestalo sněžit a když vítr ještě trochu zesílil, začaly se roztrhávat mraky. Během chvíle se vyjasnilo a jen pro nás se objevila nádherně čistá noční obloha s výbornou viditelností. Otočil jsem se na Elisu a spokojeně ji dloubl čenichem do boku. "Co na to říkáš?"
Pomocí magie jsem pak ještě vytvořil plochý kámen dostatečně velký pro dva dospělé vlky, kam jsem se později uvelebil. Chvíli jsem si užíval ticha a výhledu, než jsem opět promluvil. "Přečkal bych tu noc, teď už stejně nemá smysl se někam hnát a s úsvitem se vydal na jih směrem domů."

//Jedlový pás

Trochu zamyšleně jsem následoval svou partnerku. Tlapka střídala tlapku a vysoké jedle se pomalu smísily s ostatními jehličnatými stromy. "Co bych měl cítit?" zeptal jsem se trochu překvapeně, protože mi v okolí nepřipadalo nic zvláštního. Když mi to Elisa vysvětlila, zamračil jsem se. Tady byla smečka? Jak dlouho jsem, sakra, nevytáhl paty z lesa? Rozhlédl jsem se po okolí, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se tu v poslední době zdržovalo větší množství vlků. "Nevěděl jsem, že tu byla smečka," přiznal jsem a trochu zpomalil.
V lese bylo cítit několik slabých pachů vlků, kteří tu někdy nedávno procházeli, ale jen jeden celkem čerstvý. "Někdo tu je. Ale je sám. Zřejmě mladý samec," konstatoval jsem, ale nechtělo se mi ho stopovat. Možná cestou zpátky, mohla by být zábava ho trochu poškádlit.
Blížili jsme se k severní části lesa, odkud to už bylo jen kousíček do hor. Mech kolem zářil jako tisíce hvězd při jasné noci. Co se asi muselo stát, aby zdejší obyvatelé opustili takový nádherný les?

//Sněžné hory

Elisa se mě snažila zastavit v chrlení slov, ale moc se jí to nedařilo. Jakmile jsem domluvil, jen v rychlosti mě ujistila, že už to neplánuje udělat znovu a s tím to nechala být. Mně trvalo ještě několik dalších okamžiků, než jsem vše rozdýchal. Už nikdy víc, slíbil jsem si v duchu při pohledu na zříceninu už po několikáté. Zatím jsem to vždy porušil, ale kdo ví, jak to dopadne tentokrát. Taky už stárnu, další zimy se ani nemusím dožít, musel jsem si přiznat a při té myšlence jsem krátce posmutněl. Nejvíc mě mrzelo, že jsme si moc neužili vlčata. Jakmile trochu povyrostla, rozeběhla do světa a teď bůh ví, kde je jim konec. Asi jsem si to představoval trochu jinak.
Elisa se rozeběhla k horám. Poslušně jsem se zvedl a s rozutečenými myšlenkami ji následoval.

//Ageron

Odzvonil zvonec a akci je konec! Tímto děkujeme Ashe za účast, které v inventáři přibylo krásných vánočních 25 drahokamů.
Ale to ještě není vše, za svou aktivitu od alfa páru dostává Ashe malý dáreček v podobě darovaných hvězdiček do magie a to celkem 3. Teď už jen počkat, až je Smrt připíše.
Ashe děkujeme a příště snad budeme moci odměnit i další vlky :)
A a E

//Stará zřícenina

Vyběhl jsem ze zříceniny co mi nohy stačily. Následoval jsem krvavé stopy, ale jakmile jsem opustil území té temné vlčice, zmizely. Že by mě... oklamala? napadlo mě, ale nemohl jsem být klidný, dokud jsem se nepřesvědčil na vlastní oči. Do čenichu mě praštil Elisin pach, který se opět jako by zničehonic objevil. Vyrazil jsem za ním a po chvilce jsem viděl šedivou vlčici, jak sedí a čeká. Vypadala nedotčeně. "Eliso!" zavolal jsem s úlevou. "Jsi v pořádku? Tohle mi nedělej! hrnul jsem ze sebe zadýchaně a přitulil se ke své partnerce. "Nemohl jsem tě najít. Byl jsem u Smrti. Řekla mi, že jsi vážně zraněná. Viděl jsem krvavé stopy..." Mluvil jsem rychle a možná mi bylo těžce rozumět, ale já to ze sebe potřeboval dostat do nejdřív a uklidnit se. Prosím, slib mi, že už tam nikdy nepůjdeš. Je zlá a nevyzpytatelná, jeden nikdy neví, co udělá." Zadíval jsem se své partnerce do očí a doufal, že pro jednou kývne na souhlas.

//Jedlový pás

"Eliso! Počkej! Nechoď tam!" volal jsem zoufale za svou partnerkou, zatímco jsem se ji snažil dohonit, ale ona už mi mizela z dohledu. Poté, co zakličkovala mezi vysokými menhiry, jsem ji ztratil nadobro. Sakra! V hlavě se mi promítly vzpomínky na moji poslední ne zrovna šťastnou návštěvu tohoto místa. Doufal jsem, že se už se sem nikdy nebudu muset znovu podívat. Avšak jeden nikdy neví, co si pro něj osud přichystá.
Musím ji najít dřív, než udělá nějakou blbost, blesklo mi hlavou, když jsem se vyhýbal obrovskému balvanu. Musel jsem si začít dávat větší pozor na to, kam jsem šlapal. Sice se tu souvislá vrstva sněhu nedržela, ale i tak byla země nasáklá vodou a kvůli tomu proradně kluzká. Kdo ví, možná tomu napomáhala i tajemná síla linoucí se ze zříceniny. Když jsem se vyhnul všem kamenům bránícím mi ve výhledu, naskytl se mi pohled na majestátní val. Zkusil jsem Elisu začít stopovat, ale její jak jako by se rozplynul v ostrém zápachu tohoto místa. To mi do karet zrovna nenahrávalo. Celá jižní strana zříceniny byla obehnaná tímto valem a já mohl jen odhadovat, kterým směrem se jej Elisa rozhodla oběhnout. Chvíli jsem se zamyšleně rozhlížel, ale nebylo mi to nic platné. Bude lepší jít známou cestou, napadlo mě.
Tlapky mě nesly k malému otvoru ve zdi s takovou jistotou, jako bych tu snad chodil každý den, ačkoli jsem tu již několik let nebyl. Přisuzoval jsem to tomu, že takováhle místa vlk jednoduše nezapomíná. Za krátký čas jsem se ocitl přímo před vchodem. Protáhl jsem se úzkou škvírou dovnitř a okamžitě mě obklopila zdejší podivná atmosféra. Připadalo mi, jako by se o několik stupňů ochladilo, ale to mě zřejmě jen klamaly vlastní smysly. Přejel mi mráz po zádech a srst na zátylku se napřímila. Mohl jsem být sebeodvážnější, ale před samotnou Smrtí jsem nezůstal klidný nikdy. Myšlenka na to, co by Smrt mohla provést Elise, mě však poháněla víc než strach a touha otočit zpátky mezi voňavé jedle. Smrt byla zlá a lstivá. Nebylo radno si s ní zahrávat. To by jednoho mohlo stát víc než jen malou odřeninu. Navíc jsem věděl, jaká Elisa dokáže být - nevyzpytatelná a drzá. Ne zrovna dobrá kombinace.
Zpomalil jsem krok. Na mramorových deskách to nepříjemně klouzalo a drápy vydávaly o hladký povrch nepěkné zvuky, které jen umocňovaly atmosféru zříceniny. Přesto se tu však našlo něco nádherného. Uprostřed místnosti plápolal nezvyklý zelený oheň. Byl tu při každé mé návštěvě, ačkoli se zdálo, že jej nic neživilo. Možná byl samotnou součástí zříceniny. Od zelených plamenů se linulo slabé světlo stejné barvy, které aspoň trochu osvětlovalo cestu. Jakmile mé oči přivykly přítmí, rozhlédl jsem se po okolí. Kromě drahokamů všeho druhu zasazených hluboko do zdí, jsem však nic zvláštního neviděl. Najednou jsem uslyšel jakési zavrzání. „Eliso?“ zašeptal jsem zkusmo, ale nedostalo se mi žádné odpovědi. Ani jsem netušil, proč jsem šeptal. Až po té, co se nic nestalo, jsem se odhodlal zkusit to trochu hlasitěji: „Eliso!“
„Co tu řveš?! zaburácel najednou hrubý hlas. Smrt, je tady! Ví o mně. „Jistěže o tobě vím, hlupáku,“ řekla výsměšně. Zmateně jsem se rozhlížel, ale nedokázal jsem určit, odkud její hlas šel. Mohla být kdekoli. Trochu jsem se přikrčil, jako bych snad čekal, že na mě každou chvílí skočí. „Tak co chceš?!“ zavrčela netrpělivě a zničehonic se zjevila přímo přede mnou, až se její neonově zelený ohon téměř dotkl mé tlapy. Instinktivně jsem ustoupil. Hlavou mi proběhlo neskutečné množství verzí, jak to celé formulovat, ale ani jedna se nezdála být ta správná. Ale nechtěl jsem Smrt provokovat příliš dlouhým mlčením. Koho přesně hledám, jsem jí ale říct nemohl, kdo ví, jak by to potom skončilo. „Mám jednu otázku,“ vysoukal jsem ze sebe váhavě, „nebyla tu v poslední době jedna vlčice? A pokud ano, kam mohla jít?“ Roztěkaně jsem se rozhlížel kolem sebe a doufal, že někde v dálce spatřím šedivý kožich. „To jsou dvě otázky,“ odfrkla si Smrt posměšně. „A vůbec, copak si myslíš, že tohle místo je? Nějaká turistická atrakce?! To jen ty jsi tak bláhový, že sem pořád lezeš. Nevarovala jsem tě minule dostatečně důrazně?“ Její jízlivý tón mi uvízl v hlavě, i když už domluvila. Snažil jsem se jej vytěsnit, abych mohl lépe přemýšlet, ale nešlo to. Co jen budu dělat?
„Je to vše? To mě rušíš jen kvůli tomu?“ V tu chvíli mě napadlo, že bych téhle nečekané návštěvy mohl také trochu využít. „Ne, mám ještě jednu žádost. Chtěl bych pomoci s magií, co jsi mě naučila minule. A také obdarovat jednu dobrou přítelkyni.“ Opět se ozvaly divné zvuky. „Ale zadarmo to nebude,“ procedila Smrt mezi zuby a její ocas se mi mihl před očima. „Mám drahé kameny. Spoustu drahokamů a ty mohou být tvoje,“ odvětil jsem s o něco větší jistotou v hlase. „Budiž. Ale teď už vypadni.“
I když jsem ještě nechtěl odejít, protože jsem stále nepřišel na to, kde je Elisa, nějaká zvláštní síla jako by mě nutila zříceninu opustit. „Jo a mimochodem,“ otočila se ještě Smrt, „být tebou docela spěchám, jestli chceš svou partnerku zastihnout ještě živou.“ Při jejích slovech jsem ztuhl. Co to říkala? Co se děje? Co jí udělala?! Vtom jsem si na zemi zahlédl krvavé kapky vedoucí ven ze zříceniny. Rozšířily se mi zorničky a já cítil, jak se mě zmocňuje panika. „Eliso…“ Rychlostí blesku jsem se rozeběhl po krvavých stopách. To jsem však netušil, že si se mnou Smrt jen hraje.

//Jedlový pás

OBJEDNÁVKA
ID-M02/počasí/4* za 160 ametystů
ID-M03/Ashe/1* za 6 křišťálů

Celkem tedy 160 ametystů a 6 křišťálů.
Děkuji a snad je to v pořádku :)

Nezdálo se, že by se mi povedlo Elisu přesvědčit, že se nemusí ničeho bát. Byla jako na vážkách a snažila se to tu urychlit jak jen to šlo. "Vážně není proč být nervozní," zkusil jsem to ještě.
Když jsem pohlédl nahoru na oblohu, zdálo se, že se opět stmívalo, i když se to přes koruny stromů dalo jen těžko poznat. Přesto jsem odhadoval, že tomu tak bude. Vítr začínal sílit, ale nás naštěstí chránil les, takže to na teplotě nebylo pořádně ani poznat. Kéž bych dokázal lépe ovládat počasí, zatoužil jsem. Pak bych mohl mít v létě příjemný chlad a v zimě teplo.
Než jsem se však vzpamatoval ze svých denních snů, moje partnerka se rozeběhl směrem k zřícenině, kde sídlila Smrt. Polekaně jsem sebou trhl, ale ona už se ztrácela z mého dohledu.

//Stará zřícenina

//VVJ přes Západní Galtavar

Ledový vítr nás bičoval do zad, zatímco jsme běželi po otevřené pláni. Ačkoli zima byla krásná vizuálně, nikdy jsem ji se svým jižanským kožichem neměl rád. Mráz mi zalézal pod srst a já se nepříjemně oklepal. Ale aspoň vítr rozfouká mraky a nebude sněžit, napadlo mě.
Do jedlového lesa jsme doběhli až se svítáním. Už z dálky se linula charakteristická vůně zdejších stromů. Musel jsem se zastavit, abych si ji pořádně vychutnal. "Úplně jsem za tu dobu zapomněl, jak krásně to tady voní!" Podíval jsem se na Elisu a doufal, že i ona se trochu uvolní. Co jsme opustili les, byla trochu nesvá. "O Ashe se neboj, zvládne to," ujistil jsem ji. "A kdyby se přeci jen něco dělo, nezapomínej na moji vrozenou magii. Za ta léta zesílila natolik, abych dokázal číst myšlenky třeba i přes půl země."
Pomalým klusem jsem pokračoval v cestě k Zubaté. V hloubi lesa se pomalu rýsovaly trosky Staré zříceniny a svým zlověstným působením narušovaly jinak poklidnou atmosféru tohoto místa. Zamyšleně jsem pohlédl tím směrem.

Vesele jsem se klouzal na zamrzlém jezeře, ale byl jsem jediný tak nadšený. Když jsem se otočil na Elisu, vypadala otráveně a pravděpodobně se modlila, abych toho konečně nechal. Trochu zklamaně jsem svěsil ramena a poskočil blíž k své partnerce. "Jestli chceš už jít dál, můžeme," nabídl jsem a rozhlédl se po okolí. Jenže kam? K úkrytu? Nebo do hor?
Tak to bude určitě krásné, ale v tomhle ročním období taky trochu nebezpečné, přemýšlel jsem. "Chtěla bys do hor? Nebo raději někam jinam?" zeptal jsem se zatímco jsem došel až ke břehu. Tam jsem ze sebe oklepal napadaný sníh a jemné krystalky ledu. "Nebo už raději zpátky?" Ale ačkoli jsem to nabídl, zpátky se mi ještě nechtělo. Na to bylo tohle menší protažení těla až příliš příjemné. Pohlédl jsem na Elisu a z jejího pohledu jsem odhadoval, že ani ona se ještě nechce vrátit. Už je skoro noc, asi by nebylo dobré promenádovat se na takovém rozlehlém prostranství, napadlo mě. Pojďme do lese, tam se rozhodneme. Mezi stromy se lépe přemýšlí."
Chvilku na to jsem se rozeběhl západním směrem. Než se nám však jezero ztratilo z dohledu, zarazil jsem se. Něco se zdálo jinak než by mělo být, ale dlouhou dobu jsem nemohl přijít na to, co to je. Až pak mě to trklo. "Slyšíš to? Ty krkavce?"

//Jedlový pás přes Západní Galtavar