Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Castor se formálně představil Elise, ale ta ho odbyla pouhým kývnutím. Jak se však zdálo, s Lucy a tím druhým vlkem se Castor znal. Přejel jsem očima postupně po všech přítomných a zastavil se až u Lucy, která mě srdečně přivítala. "Také tě rád vidím," pousmál jsem se na vlčici, kterou jsem kdysi pomáhal vychovávat, když byla ještě vlče. Ah, už je to tolik let, zavzpomínal jsem nostalgicky.
Elisa mě stručně obeznámila se situací a prozradila mi jméno hnědého vlka. Bellray...
To mi nic neříká, zřejmě jsem ho ještě nikdy nestřetl.Nevypadalo to, že by Elisa chtěla nějak v předávání informací pokračovat, protože netrpělivě pohazovala ocasem. Vytušil jsem z toho, že není moc v náladě na nějaké dlouhé hovory. Přikývl jsem tedy a rovněž kývnutím jsem pozdravil Bellraye. Znovu mě na chviličku zaujaly jeho tlapky. "Vítám vás tedy ve smečce," pronesl jsem k oběma. "Mé jméno je Arcanus." Druhá věta byla směřována spíš k Bellrayovi. (//Skloňuju to správně? :D) Tolik nových vlků v jeden den, to už se nám dlouho nestalo, prolétlo mi hlavou.
Mezitím padla tma a náš les zahalil lehký opar. Překvapovalo mě, jaká je zima. Za takového počasí obvykle nebýval mráz tak vlezlý. Už aby zima skončila. Nemám rád zimu. Otočil jsem se znovu na Lucy a zvědavě se zeptal: "Co vás sem vlastně přivedlo?
Měl jsem za to, že ty jsi spíš tulačka."

//Trochu odfláklejší, přípravy na maturák v plném proudu :D

Drazí Asgaarští,
nový rok už je v plném proudu a tak nastal čas se vrhnout do rekapitulace novinek, které se stihly během konce roku 2017 objevit.
S loňským rokem se pojilo mnoho dobrého, ale i toho zlého. Začnu tím zlým. Z důvodu neaktivity byly Meadow a Laura sesazeny o jeden post v hierarchii dolů. Také došlo k mírné čistce neaktivních členů, kteří se neozývali na naše vzkazy. Upozorňuji, že tyto čistky budou probíhat každé dva měsíce, takže pokud víte o tom, že budete dlouhodobě neaktivní, napište vzkaz. Vlčata bohužel ztratila své hráče, ale na hledání nových se pracuje, takže pokud váš vlk něco podstatného s vlčaty zažil, prosím kontaktujte nás vzkazem, ať můžete pomoct novým hráčům se sepsáním příběhů.
To bychom měli a teď k pozitivnějším věcem. Pokud si někdo z vás ještě nevšiml, změnil se nám smečkový web. Je jednodušší a snad i přehlednější. Pokud by měl někdo zájem se webovým stránkám věnovat a aktualizovat je, opět prosím o vzkaz.
Další novinkou, teď již z roku 2018, je příval nové krve do naší smečky. Vítám proto mezi námi Lucy, Bellraye a Castora. Ať se vám v naší smečce daří.
Nováčky bych ještě poprosila o nějaký kontakt mimo Gallireu, ideálně facebook, kde máme založený chat pro rychlejší komunikaci. Pošlete jej, prosím, jedné z alf do vzkazu :)

A teď ke druhé části. Jedné se o takovou herně-neherní akci. Vaším úkolem bude zakomponovat následujících 5 vět/hlášek ze známých filmů nebo pohádek do vašeho běžného postu.
Vůbec nezáleží na tom, kde se váš vlk nachází, nebo s kým se nachází. Můžete to psát jak z hor, tak z našeho krásného lesa. Hodnotit se bude kreativita, nikoli délka. Čili je jedno, jestli váš příspěvek bude na 10 řádků či na 20, to záleží jen a jen na tom, jak se vám bude lépe psát. Důležitá je nápaditost, případně vtipnost, prostě aby post měl aspoň trochu smysl, i když to bude docela výzva :D

A teď slibované hlášky:
1. Když já za to nemůžu, archanděl Gabriel si na mě zased!
2. Vstávat a cvičit
3. Právě jsem udělal něco, co jsem nechtěl. Fujky!
4. Dneska provedeme operaci Kramle!”
5. Je to Rebel!

Nutno ještě dodat, že na pořadí větiček nezáleží a že hlášky by měly být v postu ideálně nějak zvýrazněné (například kurzívou, nebo co je komu pohodlné).
Až budete mít hotovo, pošlete zprávu Arcanusovi do vzkazu s předmětem “hlášky” a uvnitř uveďte datum a čas vašeho postu, aby se dal snadno dohledat.
Akce trvá do 31.1.2018 do 23:59
Snad si užijete hodně zábavy při tvoření a my jen budeme doufat za vaši účast! :D
Vaše alfy,
A a E

Pomalu jsem kráčel směrem k úkrytu. Nebylo kam spěchat, navíc Asgaar mohl být pod pokrývkou sněhu zrádný a ne vždy se zde rychlý běh vyplácel. Také si takto vlk mohl lépe prohlédnout jeho nový domov. "Přesně tak, rád bych zjistil, co tu Lucy dělá," přikývl jsem a krátce na něj pohlédl. Sice jsem za sebou cítil jeho přítomnost, ale radši jsem se vlkovi díval do očí, když jsem s ním mluvil. Hned na to se mi znovu představil, tentokrát bez zdrobnělin a já se konečně dozvěděl jeho jméno. V tu chvíli mě napadlo, že jsem se já vlastně nepředstavil. Vždycky při těchhle ceremoniích na něco zapomenu, povzdechl jsem si. "Já se jmenuji Arcanus. A pro úplnost, tento les se nazývá Asgaarský a po něm nese stejné jméno i naše smečka. Nevím, jestli už jsem to zmiňoval," pověděl jsem a pokračoval rozvážným krokem dál. Občas bylo potřeba se vyhnout nějakému stromu či keři, ale jinak byla cesta poměrně poklidná.
Pomalu jsme se blížili k našemu cíli a pachy čím dál víc sílily. Copak dělají u našeho úkrytu? Elisa by jim ho neukazovala jen tak... vzala je snad do smečky? přemýšlel jsem trochu zaraženě. Nemohl jsem té myšlence uvěřit. Elisa nikdy Saviorova a Sianina vlčata moc nemusela, Amelis s Nessem jsem si do smečky v podstatě prosadil já. "Už jsme skoro na místě," prohodil jsem směrem ke Castorovi, abych ho informoval. V dálce se pomalu začalo rýsovat několik postav. Byla tam Lucy, Elisa a nějaký další vlk, kterého jsem viděl prvně v životě. Trochu jsem přidal do kroku a během chvilky se ocitl u nich. "Lucy..." pohled mi nakrátko utkvěl na hnědém vlkovi. Zaujaly mě především obvazy kolem jeho tlapek. "Cizinče, co tu děláte?" optal jsem se a tázavě pohlédl na Elisu. Mezitím mě došel Castor a já usoudil, že nejlepší bude ho hned představit. "Tohle je Castor, nejnovější člen smečky," oznámil jsem především Elise. Nato jsem překonal posledních pár kroků, které mě dělily od vchodu do jeskyně a tlapkou odhrnul rostlinstvo, které jej zakrývalo. "Tady je vchod do úkrytu. Dobře si zapamatuj cestu sem, jak už jsem říkal, špatně se hledá. Ale v tom je právě jeho výhoda, nemyslíš?"

Zadumaně jsem pohledem skenoval okolní stromy. Trochu se kymácely, mimo les musel foukat opravdu silný vítr, že se to zlehka projevilo i na zdejším porostu. Z myšlenek mě vytrhl až hlas hnědého vlka. Zničehonic mluvil normálně. Trhnutím jsem se na něj otočil a překvapeně si ho prohlížel. "Přestalo to..." vypadlo ze mě dřív, než jsem si to stačil rozmyslet. Vážně, co je to za podivné čáry? Chvilku působí a najednou šlus a jsou pryč.
Vše vyústilo v to, že mě Castor oficiálně požádal o místo v naší smečce. Jenže, než jsem odpověděl, jsem ho přejel pohledem. Ten vlk se mi líbil. Vypadal chytře a vystupoval s jistou elegancí a pokorou. Musel jsem naprosto přehodnotit svůj prvotní dojem. Někdo takový by se nám hodil, napadlo mě. Navíc je naše smečka poměrně malá a tenhle les uživí mnohem víc krků, takže ani to by neměl být problém. "Pokud si to přeješ, pak tedy vítej ve smečce," pousmál jsem se na něj a seskočil z kamene, na kterém jsem doteď setrvával. "Jako v každé smečce, začínáš na postaven kappa, ale to jistě dobře víš, když tohle není tvoje poprvé. Nejprve nebudeš mít žádný specifický úkol, ale až se trochu adaptuješ, je možné, že dostaneš nějakou určitou funkci. Ta šedivá vlčice, co tu před chvílí byla, je moje partnerka Elisa a také druhé alfa tohoto lesa. Je trochu prudší povahy, takže není radno si s ní zahrávat," vysvětlil jsem. "Pak je ještě několik dalších vlků, ale s těmi se jistě brzy seznámíš a uděláš si obrázek sám."
Přemýšlel jsem, co bych ještě měl zelenáčovi říct a zatímco jsem se potuloval ve své mysli, mě neustále obtěžovaly starosti ohledně Lucy a toho druhého cizího pachu. Elisa to nepochybně zvládne, ale aby z toho ti dva vyšli celí... Musím je co nejdřív vyhledat. Otočil jsem se na hnědého vlka a pokračoval jsem se sdělováním důležitých informací: "Uprostřed lesa se nachází údolí, kde je takový skalní výstupek. Tam se někdy setkáváme. A ještě mě napadá, že bych ti měl ukázat náš úkryt, je poměrně těžké ho najít,
ale za špatného počasí je to velmi užitečné místo." Ukončil jsem svůj dlouhý monolog a naznačil jsem vlkovi, aby mě následoval. Úkryt bylo lepší mu ukázat, sám by ho nejspíš hledal dlouhé hodiny, pokud by se mu to vůbec podařilo, protože vchod do jeskyň byl schovaný v hloubi lesa. Navíc jsem někde z toho místa cítil všechny ty pachy, takže bylo dost možné, že se nám na skupinku vlků podaří narazit.

//Ještě bych poprosila, abys Castora přidala do hierarchie, díky :D

Vlk mi vyprávěl, jak to celé bylo a jak přišel k této podivné řeči. S pohledem upřeným na jeho čumák jsem napínal uši a soustředil se na každé jeho slovo. Pomalu jsem přestával pochybovat o tom, že mluví pravdu, a že to opravdu způsobila nějaká magie.Vypadal, že to vše myslí skutečně upřímně. To mohlo znamenat dvojí: buď byl opravdu dobrý herec, nebo to vše byla ryzí pravda. Navíc to zní podobně jako ta podivná vrána... A k tomu Křišťálový lesík není daleko, snad už je ta potvora pryč a nenapadne ji přijít k nám, napadlo mě a hlavou mi projelo několik nepěkných scénářů. Tahle země mě nikdy nepřestane udivovat, ani po tolika letech...
Jak se hovor přetočil k jinému tématu, začalo pomalu svítat. Ani mi nepřišlo, že bychom tu strávili celou noc. Hrozně to letí... Všiml jsem si, jak se vlk rozhlíží kolem. Zřejmě si to tu prohlížel. Podrbal jsem se tlapkou na čumáku a čekal, co z něj vyleze.
Pověděl mi svůj příběh a já letmo přikývl. "To s tvou rodinou je mi líto," řekl jsem tiše a opětoval jsem mu krátce pohled z očí do očí. Poté jsem udělal několik pomalých kroků a vyskočil na malý kámen válící se opodál. S pohledem upřeným do hloubi lesa jsem začal mluvit: "Asgaar je les s hustou vegetací plný nejrůznějších zákoutí a skalních převisů. Avšak na druhou stranu je velmi suchý, pro vodu se často musí až k sousedním řekám." Přišlo mi fér představit mu to se vším všudy. "Nepožaduje po vlcích, aby tu trávili všechen svůj čas, ale čas od času by bylo dobré se na území smečky ukázat. Nejen pro svou bezpečnost, ale i proto, aby se ostatní nemuseli strachovat. Zmizet beze stopy jednoduše není fér," pokračoval jsem rozvážným hlasem. "A ohledně tvé mluvy," pohodil jsem ocasem a podíval se na něj, "věřím, že by se s tím dalo něco dělat. Možná to přejde samo, nebo bychom mohli zkusit vyhledat toho soba a v krajním případě navštívit Života a za nějaké pěkné květiny vyměnit cenné rady."

Elisa tvrdila, že cizinec není šílenec a podle jejího výrazu a postoje jsem vytušil, že už ji s tím nemám otravovat. Nenápadně jsem protočil oči a pak se obrátil zpátky k hnědému vlkovi. Několika ladnými kroky jsem se vrátil zpět k němu a probodl ho pohledem. Vlk začal povídat něco o sobovi, co moc nedávalo smysl. Musel jsem se hodně snažit, abych vůbec rozluštil pointu celé věci z těch všech zdrobnělin. Že by to byla nějaká magie? Něco jako ta vrána,
co se nám nedávno na chvíli nastěhovala do lesa? přemýšlel jsem. Ale ono to ostatně je možné, na Galliree se někdy dějí podivné věci. Naklonil jsem hlavu na stranu a optal se: "Čarovný sob říkáš? A kde je teď? Co se stalo?"
Z nebe se pomalu začaly snášet čím dál tím větší vločky a i ze vzduchu bylo cítit, že se znatelně ochladilo. Krátce jsem pohlédl na černou oblohu. Nebyly vidět žádné hvězdy, jen měsíc lehce prosvítal, ale byl zahalen v mlhavém oparu. Jedna velké vločka mi přistála přímo na čenichu. Otřásl jsem se a opět sklonil hlavu. "Jsi na území Asgaarské smečky.
Je nás tu poskrovnu, ale díky tomu si de udržujeme silnější vztahy," odpověděl jsem vlkovi na jeho otázky. Tak přeci jen bude nejspíš tulák, napadlo mě. A možná by se k nám chtěl i přidat...?
Najednou se mi k čumáku doneslo několik pachů. Jeden z nich mi byl velmi povědomý, ale nedokázal jsem si k němu přiřadit žádného vlka. To se podařilo, až když Castoríček vyslovil jméno té vlčice. Lucy? Co ta tu dělá? Hledá snad své sourozence? Krátce jsem pohlédl na Elisu. Museli jsme se rozdělit, jeden z nás musel jít k těm dalším vetřelcům. S pohledem upřeným přímo do očí hnědého vlka jsem Elise do hlavy vštěpil krátký vzkaz: Běž zatím za nimi, za chvíli se k tobě přidám Doufal jsem, že mě poslechne.
Mé pozornost se obrátila zpátky na Castoríčka. "Ale pokud by ses k nám přidat, musel bys mít co nabídnout. Darmožrouty neživíme," řekl jsem trochu ostře při vzpomínce na našeho posledního lovce, který se na dlouhý čas jednoduše vypařil a hodil nám všechny své povinnosti na krk.

Prohlížel jsem si neznámého vlka od hlavy až k patě. Už od pohledu vypadal jako tulák, aspoň jsem tak usuzoval podle pachu a stavby těla. Ale kromě spousty odstínů jeho kožichu na něm nebylo nic až tak zvláštního. Nebo jsem si to aspoň myslel, dokud nepromluvil. Cože...? Chviličku mi trvalo, než mi došlo, co mi vlastně říkal. Je to blázen? Nebo si ze mě utahuje? Vlk vypadal opravdu nadšený a vděčný, že jsem mu pomohl vysvobodit tlapku, ale já stále musel přemýšlet o tom, jak mluvil. Pověděl mi, že sledoval nějaký vlčice, ale že se mu ztratily a potom se zasekl tady v keři. "Tohle je území smečky, není to úplně nejlepší zkratka, copak jsi to necítil? Ale mohu tě ujistit, žádné vlčice tudy v blízké době nešly," řekl jsem a pomalým krokem vlka obešel. Vlk mi také prozradil své jméno. "Castoríček?" zopakoval jsem nevěřícně. Je to blázen! blesklo mi hlavou. A nebo jsem blázen já.
V tu chvíli přiběhla Elisa. Věnoval jsem jí významný pohled, ale ona si jen začala olizovat tlapku a nevypadala, že by se chtěla angažovat. Ale to už se toho ujal cizinec a hbitě Elisu pozdravil. Tohle nedopadne dobře, Elisa ho rozcupuje, pomyslel jsem si a doufal, že vyspaná Elisa s plným žaludkem bude trochu mírnější, než jak jsem ji běžně znal.
Doklusal jsem ke své partnerce a naklonil se k ní. "Asi je to blázen, mluví nějak divně," špitl jsem jí do ucha tak, aby to Castoríček neslyšel. "Co s ním budeme dělat?"

Doklusal jsem k Elise, která držela zajíce mezi zuby a jemně ji postrčil čumákem. "Dobrá práce, na tebe je při lovu spoleh." Položila mi kořist před tlapy a sama si lehla. "Ty si nedáš?" zeptal jsem se, ale to už sladce oddechovala. Zřejmě neusnula na Zubaté, napadlo mě. Zbavil jsem se tedy kůže ze zajíce a pustil se sám do čerstvého masa a s chutí si utrhl pořádné sousto. Kůže by se mohla později hodit v úkrytu... Nebylo třeba nikam spěchat a já si tak mohl maso vychutnat a pořádně jej rozžvýkat.
Když jsem sežral asi půlku zajíce, olízl jsem si čenich od krve a zbytek postrčil Elise, aby si mohla dát, až se vzbudí. Lehl jsem si a položil hlavu na tlapky. Vtom se ale v lese ozvalo táhlé vytí cizího vlka. Vyskočil jsem na nohy a lehce žďouchl do Elisy. "Někdo tu je." Nečekal jsem na její odpověď. Jestli se jí jít nechtělo, vlastně ani nemusela. Nějak bych to zvládl. Nasál jsem do čenichu okolní pachy a dal se po stopách toho neznámého.
Našel jsem tmavě hnědého vlka nedaleko od hranic. Vypadalo, že uvízl, ale nebyl jsem si jistý z této vzdálenosti. Doběhl jsem blíž a těsně před ním se zastavil. "Kdo jsi a co tě sem vede?" zeptal jsem se lehce odměřeným, ale ne nijak zlým tónem. Přeci jen na sebe upozornil a nebylo to tak, že by si tu vesele trajdal do hloubky našeho lesa. Možná někdo, kdo by se rád přidal do smečky. Nová krev by byla potřeba, pomyslel jsem si a zvídavě si prohlížel toho cizince. Odtud už bylo jasné, že opravdu uvízl, ale pod závějí sněhu nebylo vidět, kde přesně se zasekl. Přivřel jsem oči a ve vzduchu vedle vlka se pomalu vytvořilo několik horkých ohnivých koulí. Sníh postupně tál, až nakonec na onom místě zmizel úplně a proměnil se ve vodu, která se rychle vsákla do země. V tu chvíli zmizely i koule.

//Ty zdrobněliny se nedají číst :D

//řeka Mahtaë

Od řeky už trvalo jen chviličku, než jsme zaběhli mezi stromy lesa, který byl naším domovem. Okamžitě nás pohltila charakteristická vůně hustých stromů. Asgaar mi chyběl, už mám rád svůj klid, napadlo mě, když jsem do čenichu nasával zdejší pachy. Co mě překvapilo, byl pach cizího vlka doprovázený pachem Ashe. Ale jak se zdálo, ani jeden z nich už tu nebyl. Zamračil jsem se. Co se asi stalo? A jak to že nechala Ashe nestřežený les? Ohlédl jsem se na Elisu a zeptal se. "Ty tenhle pach znáš?"
S tím, jak jsme se blížili do srdce Asgaaru, les houstl a okolí trochu potemnělo. Zastavil jsem na malé mýtině, odkud jsme se na celou tuhle cestu vydávali. "Tak a jsme tu," vydechl jsem a trochu se protáhl. Cítil jsem některé svaly na těle z dlouhého běhu, ale díky spánku v horách to nebylo tak hrozné. Snad teď bude chvíli klid.
Jen co mi ta myšlenka proletěla hlavou, něco zašustilo ve křoví. Rychle jsem pohlédl tím směrem a mezi klestím zahlédl mladého hnědého zajíce. A hele ho! Naznačil jsem Elise, aby byla zticha a potichounku zašeptal: "Vidíš toho ušáka? Když mu naběhneš zprava, bude to snadná kořist."
Nečekal jsem na její souhlas. V tomhle jsem své partnerce plně věřil. Už jsme byli sehraný tým. Potichu jsem se odplížil blíž ke křoví a ve správný okamžik vyskočil tak, aby se zajíc musel rozeběhnout směrem, kde by měla číhat Elisa.

//Úzká rokle

Všiml jsem si, že Elisa za mnou začala pomalu zaostávat. Přeci jen, ona byla spíš na kratší běhy. Nezrychlil jsem, ačkoli už to terén dovolil tím, jak jsme se blížili k řece. "Máš pravdu, mohl by tam nějaký zbytek být. Nebo můžeme ulovit jen něco menšího, třeba zajíce, a na vysokou jít až kdy si trochu odpočineme."
Vyhledal jsem mělčí meandr, kde bylo možné přebrodit řeku. Voda byla ledově studená a stejně tu ani nebyl pořádně jiný způsob, jak přejít a nenamočit se. A nebo už si ho nepamatuju.
Jakmile jsem vylezl na druhé straně z řeky, oklepal jsem se a teplý vzduch obalil mé tělo a během chvilinky mi vysušil srst. To samé se stalo, jakmile z vody vyskočila Elisa. "Už jsme skoro doma," řekl jsem vesele a trochu i úlevně. Asgaar už byl na dohled a to mě hnalo dopředu.

//Asgaarský hvozd

//Ledová pláň (přes Sněženkovou louku)

Louka plná květin byla sice příjemná změna a tamní atmosféra byla opravdu pěkná a klidná, ale my neměli čas se nikde moc zdržovat. A taky se nám ani nechtělo. Do myšlenek se nám kradly starosti, co se děje s naším lesem. Už to jednoduše nebylo jako dřív. Vydat se do neznáma a toulat se dlouhé týdny.
Terén se pomalu začal měnit a donutil nás opět trochu zpomalit. "Možná bude lepší lovit až doma, tady není úplně dobrý terén pro nějaké nahánění zvěře a na ryby se mi v téhle zimě moc nechce," prohodil jsem po poměrně dlouhé době ticha a pokračoval dál v nekonečné cestě.

//Řeka Mahtaë

//Kry

Jakmile jsme se dostali z ledových krystalů na normální zem, dalo se opět běžet o něco rychleji. Už svítá, táhli jsme se sem z hor celý den, napadlo mě. Navíc to vůbec nebyla příjemná cesta, ale krvavé šrámy se mi díky magii naštěstí již zhojily. Do zítřejšího svítání to musíme stihnout, už to není daleko. Stále mě překvapovalo, jak dlouho všechny ty přesuny trvají. Možná to bylo tím, že jsme zase o pár let zestárli, nebo že by se gallirejské území prostě zvětšilo?
Holá bíla pláň se zdála nekonečná a studený vítr nás šlehal do tváří. Zlatě u nás mezi hlubokými stromy. Abych se přiznal, už jsem se docela i těšil domů. Nebyl jsem zvyklý na takové dlouhé výlety. Pustina se konečně začala měnit v úrodnější krajinu a to značilo, že se blížíme domů.

//Úzká rokle (přes Sněženkovou louku)

//Sněžné hory

Rozvážným a opatrným krokem jsem sestupoval dolů z výšin vysokých hor. Díky jemnému křupání sněhu jsem slyšel, že se Elisa drží hned za mnou. Na takových místech nebylo dobré se oddělovat, už bychom se taky nemuseli najít. Ráno se pomalu přehouplo v poledne a my se mohli jen divit, jak dlouho cestování tady na severu v náročnějších podmínkách trvá. "Do zítřejšího dne to asi nestihneme, zvlášť jestli chceme ještě lovit," zkonstatoval jsem. Možná budeme rádi, když se dostaneme aspoň z tohohle království ledu.
Když jsme se konečně dostali z hor, otevřela se před námi další ledová planina. To nebere konce, povzdechl jsem si. Ale jak se zdálo, bylo to čím dál horší. Půda tady byla nestabilní a kromě úzké vyšlapané cestičky asi nebylo dobré snažit se toto místo prozkoumávat. "Dávej pozor, tady je to akorát o zranění," varoval jsem svou partnerku. Jakmile jsem to dořekl, málem jsem si sám nabil čenich. Zatracený led! Kromě klouzavého povrchu se sem tam objevovaly hluboké propadliny a když se zdálo, že to už nemůže být horší, dostali jsme se k místu, kde malinkaté kry tvořily ostré hroty. Cítil jsem, jak mi s každým dalším krokem rozedírají tlapky a když jsem se podíval za sebe, zanechával jsem na zemi krvavé stopy. Naštěstí se ve mně samovolně probudila magie, které drobné ranky okamžitě hojila. Kolem tlap se mi objevila hustá stříbrošedá síť působící jako chladivý balzám. Značně se mi ulevilo a také jsem se nemusel bát, že mi rány ošklivě zahnisají.
Po asi hodině útrpného putování přes kry jsme se konečně dostali na normální souvislou zemi. Hurá. Měli jsme jít víc na východ už od začátku.

//Ledová pláň

Shodli jsme se, že nemá cenu putovat dál za tmy. V horách to mohlo být v noci nebezpečné, když vlk neviděl, kam šlape. Mohla by se strhnout lavina a co potom? Sledoval jsem Elisu, jak si chvíli hraje s ohněm tak, aby vytvořila ideální hřejivou kouli a pomalu se mi zavírali oči. Všude kolem nás panoval klid a já pomalu začínal cítit únavu z cesty přes půl země. Teď by to jen chtělo něco k snědku, napadlo mě. Ale lepší počkat na pláně blíž k jihu. Tady v hlubokém sněhu by byl lov zbytečně náročný a pravděpodobně by se to neobešlo bez použití sousty magie. Hladově jsem si olízl tlamu a položil hlavu do Elisiny srsti. Přestal jsem se silou vůle udržovat vzhůru a po chvilce už jsem se nechal unášet do říše snů.
Probudil jsem se chviličku před svítáním. Pomalu jsem se protáhl a vstal. Obloha byla stále čistá a jasná, ale citelně se od včerejší noci ochladilo. Slunce bylo stále schované za obzorem, ale zdálo se, že bude brzy vycházet. Čumákem jsem jemně dloubl do Elisy. "Jsi vzhůru? Možná tu stihneme východ slunce," řekl jsem tiše, protože jsem si nebyl jistý, zda ještě nespí. Dnes bude krásný den. Jasno a bezvětří, cítím to... Netušil jsem však, že v mé schopnosti předvídat počasí měla prsty má nyní o tolik silnější magie.
Jakmile se slunce objevilo nad horizontem, začala se po celé Galliree rozlévat zlatavá záře, která budila zdejší obyvatele do nového dne. Nádhera, pomyslel jsem si a pousmál se. Seskočil jsem z kamene a chvíli zkusmo našlapoval do sněhu, abych zjistil, kolik ho přes noc přibylo. "Asi je čas jít, jestli chceme být doma do příštího jitra," zkonstatoval jsem a ohlédl se na svou partnerku. Poté jsem pomalu začal sestupovat k úpatí hor.

//Kry

Konečně trávit čas s vlčaty a trochu rozproudit smečku.