Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spokojeně jsem dožvýkal poslední kus svého podílu a olízl si čenich od krve. Po dlouhé době jsem cítil plný žaludek a byl to krásný pocit. Lucy se poděkovala za lov a trochu se vzdálila. Castor se optal, jestli je Etney náš syn. "Ano, jmenuje se Etney. Je trochu divočejší povahy," povzdechl jsem si. "Snad ho to přejde, až ještě trochu povyroste." Nasál jsem do čenichu pachy a podle všeho se zdálo, že Etney dokonce opustil les. Zase. Možná jen dobře, každý si musí projít touhle fází, napadlo mě. V lese se také objevil pach Bellraye, zřejmě se potloukal někde u hranic. Je hezké, když je tu takhle živo, pomyslel jsem si a při pohledu na zbytek masa mě napadla ještě jedna věc. Zavřel jsem oči a ze všech sil se snažil soustředit na najití Bellrayovi mysli. To šlo ještě poměrně snadno, ale větší námahu stálo vštěpení krátkého vzkazu: "Byli jsme na lovu, zbytek masa je na mýtině."
Když bylo i tohle hotovo, znovu jsem se věnoval zbývající společnosti. Yeter poděkoval za lov a omluvil se s tím, že půjde vyhledat Etneye. Přikývl jsem. "Dobrý lov," pochválil jsem ho než zmizel mezi stromy. Bylo zvláštní, jak rychle jsem ho přijal mezi nás, ačkoli nebyl členem smečky. Vzít tuláka mezi smečku byl vždy risk, ale z tohoto vlka jsem necítil už při příchodu žádné nebezpečí. Opravdu zvláštní. Asi intuice.
Jakmile jsme tu zbyli jen my, podíval jsem se na Elisu, která se rozhlížela po okolí a pak se zničehonic zvedla a odběhla pryč. Otočil jsem se na Castora a s úsměvem jsem se omluvil: "Pokud ti to nevadí, půjdu za ní. Budeme se zdržovat na území smečky, kdyby něco, stačí zavolat." A pak jsem vyběhl za Elisou.

//Ellisino údolí

//My děkujeme :)

//Není za co, mělo by to být - Elisa a Arcanus měli taktiku plnou, tak jsem přihodila do rychlosti trochu :) Jinak bannerky jsou taky v profilech :)
~Sky

Jak se zdálo, Etney se nadobro šprajcnul a k lovu se nepřipojil. Jen počkej, až ti vyhládne, hochu. Naštěstí jeho přítel nebyl tak náladový a já na to všechno nezůstal sám. To se dost hodilo, protože nebýt Yetera, mohl jsem při nahánění kamzíků schytat pár nepříjemných kopanců. A přesně proto se na vysokou chodí ve skupinách.
Stádo se nám podařilo definitivně oddělit a zbývala už jen ta poslední část, uštvat raněného. Slyšel jsem nějaké zvuky z druhé strany mýtiny, ale neměl jsem čas zabývat se tím, jak to tam vypadá. Vnímal jsem jen, že kousek od mě běží Yeter. Přidal jsem do běhu. Po chvilce se mi podařilo kamzíkovi naběhnout tak, abych se k němu mohl bezpečně přiblížit. Kousl jsem ho do nohy, na kterou kulhal, a rychle jej pustil, aby mě nestihl zranit svými tvrdými kopyty. Jed v ráně se postupně rozléval a kamzík dopadal na končetinu čím dál víc těžkopádně až v ní najednou ztratil cit úplně a klopýtl. Toho jsem využil a skočil jsem mu po krku. Svalili jsme se na zem a já stiskl v místě, kde jsem předpokládal tepnu. Kamzík sebou škubal, ale já předpokládal, že o to se postará Yeter.
Po chvilce tělo ochablo a já si uvědomil, že je po všem. Pustil jsem kamzíka a hladově si olízl tesáky, po kterých stékala horká čerstvá krev. Magické zuby opět zmizely. Z dálky jsem uslyšel Elisino vytí. Zřejmě byli taky úspěšní. Konečně se pořádně nažereme po té dlouhé zimě. Seskočil jsem z kamzíka a podíval se na Yetera. "Odtáhneme to k ostatním a tam se nažereme," řekl jsem mu a popadl jednu ze zablácených končetin.
Transport těžkého kamzíka trval až moc dlouho na to, jaký jsem měl hlad. Jakmile jsme se dostali ke zbytku smečky, využil jsem svého přednostního práva na kořist a utrhl si pořádný kus. Poodešel jsem s ním kousek stranou a pobídl ostatní a hlavně Yetera, aby se odměnili za svou práci. "Dopadlo to lépe, než jsem doufal. Dvě kořisti bohatě postačí pro celou smečku. Dejte si, i ty, Yetere."

//Asi bych to dala Elisa, já, ty, Castor a Lucy, pokud nevadí :) Přijde mi, že tam budou mít všichni něco novýho, na co reagovat.

Etney začal trucovat a rozhodl se, že na žádný lov nepůjde. "Tak si tu klidně zůstaň, ale bez práce se nežere," zavrčel jsem za něj zároveň s Elisou. Nehodlal jsem teď jeho náladičky řešit. Měl jsem mnohem důležitější starosti - kořist a zabezpečení smečky. Nebyl čas řešit rozmazleného syna.
Odplížil jsem se po směru na místo, odkud nehrozilo, že nás stádo zpozoruje nebo ucítí, a odkud byl zároveň perfektní výhled nejen na kamzíky, ale i na stanoviště Elisiny skupinky. Pohledem jsem zkoumal jedince, kterého jsem si vyhlídl, a přemýšlel, jak celou věc provést. Nevěděl jsem, zda se na vlky, s nimiž jsem měl lovit, můžu spolehnout. U skupinky jdoucí s Elisou jsem se nebál tolik, jako právě u té své. Calum byl pro mě úplně cizí vlk a tudíž ne někdo, komu bych mohl dát plnou důvěru. A u Etneye to bylo ještě horší. Netroufal jsem si ani odhadovat, jestli se nakonec uráčí se připojit. Musím mít záložní plán, kdybych na to zůstal sám, pomyslel jsem si. Tiše jsem si povzdechl. Zavřel jsem oči a začal se soustředit. Po stranách tlamy mi začaly růst dlouhé tesáky plné jedu. Bolelo to. Uběhl dlouhý čas od té doby, co jsem tuhle schopnost používal napohled. Tesáky se zahnuly a zůstaly my trčet z tlamy. Otevřel jsem oči až ve chvíli, kdy byl celý proces u konce a opatrně si jeden z dlouhých zubů olízl. Doufal jsem však, že vše půjde, jak má, a na magii nebude muset dojít.
S pohledem stále přikovaným na zraněném kamzíkovi jsem zaslechl Elisin signál v podobě myšlenky a hned na to periferně zahlédl, že vlci na druhé straně se dali do pohybu. "Jdeme," houkl jsem za sebe a vyrazil z křoví. Stálo se okamžitě splašilo a začalo se rozutíkat do všech stran. Snažil jsem se jim nadbíhat zprava a dávat všemu řád tak, aby vylekaní kamzíky nikoho nesmetli. Běžel jsem stále dál za účelem odehnat ostatní kamzíky od Elisy, Castora a Lucy. Pohledem jsem neustále kontroloval mladého kamzíka, který maličko zaostával za ostatními, a čekal na příležitost ho ulovit.

Poprosila bych o doplnění obratnosti na 100%.
Děkuji moc :)

Přiděleno :)

~Sky

Ačkoli se Etneyovi do lovu zpočátku moc nechtělo, najednou zničehonic se začal netrpělivě vyptávat, kdy už půjdeme. O několik sekund později mě do čenichu udeřil pach Awnay a mně bylo hned jasné, odkud ta náhlá překotnost pramení. "Za moment," odbyl jsem svého syna a přemýšlel, zda se k nám naše dcera také připojí. Ale zatím to nevypadalo. Po lovu si ji určitě odchytnu, slíbil jsem si a pohlédl na Elisu, která zrovna popichovala neposedného Etneye.
Po chvíli Elisa zavelela k odchodu a já se rozeběhl za ní. Ze západu se k nám blížily pachy Lucy a Castora. Nasadili jsme volnější tempo, aby se k nám mohli vlci brzy přidat. Mezitím se rozednilo a všechen sníh začal tát. Už bylo na čase, letošní zima nebrala konce. Jinak už by skoro stálo za to si to počasí maličko poupravit podle svého a potrénovat magii, přemýšlel jsem a jen tiše následoval svou partnerku.
Elisa zatím vystopovala menší stádo kamzíků. Zpomalili jsme a k naší skupince se připojili i zbylí vlci. Přikrčil jsem se a tiše se modlil, aby se Etney nesnažil vytáhnout před svým kamarádem a všechno nepokazil. Elisa ve zkratce vyložila plán. Přikývl jsem a pohlédl na oba mladé vlky, se kterými jsem měl lovit. "Vidíte toho mladého lehce pajdajícího na levou nohu u toho vysokého dubu? Naženeme stádo směrem ke zbytku smečky a pak se budeme soustředit na něj. Já půjdu lehce zprava a vy z druhé strany. Musíme je udržet v jednom směru, jinak by to mohlo být nebezpečné. Zvládnete to?" pošeptal jsem tiše ale tak, aby mě oba vlci slyšeli. Pohledem jsem se ujistil, že mě oba chápou a pak se pomalu začal plížit k nedalekému křoví. Potřebovali jsme si stádo maličko obejít víc na sever, ale museli jsme si dát dobrý pozor, aby vítr ke kamzíkům nedonesl náš pach nebo abychom je nějakým nešikovným pohledem nepoplašili zbytečně brzy.

5

Jak Etney, tak Yeter mě následovali a zakrátko jsme stáli u Elisy - teda, ne všichni. Etney ji přímo smetl a ještě notnou chvíli potom se válel na zemi, než se vyškrábal na všechny čtyři. Na mou otázku Elisa jen přikývla a dál nic nerozváděla. Zdálo se, že její pozornost se teď soustředila především na našeho syna, což bylo naprosto pochopitelné.
Yeter se chtěl představit, ale to by nebyl Etney, aby mu neskočil do řeči a nepověděl to za něj. Trochu jsem se ušklíbl a tiše pozoroval celou scénku. Se soumrakem opět přituhlo a teploty opět klesly hluboko pod bod mrazu. Sledoval jsem, jak se můj horský dech okamžitě mění v páru. Ta zima opravdu nemá konce, pomyslel jsem si. Natáhl jsem tlapky před sebe a trochu si rýpl do zmrzlého sněhu. Byl tuhý a trochu řezal, žádný příjemný prašan.
Kromě naší poměrně početné skupinky se les hemžil pachy ostatních členů smečky. Bylo příjemné vidět, že to v našem lese opět žije. Možná to má na svědomí letošní zima, je dlouhá a krutá a možná donutila mnoho vlků přehodnotit důležitost smečky. Tak či onak, je to jen dobře, vlk není od přírody samotář... Jen jsem tam postával zahloubaný do svých myšlenek a pouze na půl ucha poslouchal, co je děje kolem mě.

//Podstatně kratší, musím balit :D
Bohužel teď budu na týden mimo, tak mě klidně přeskakujte. Případnou manipulaci má Elisa.
Znovu v akci budu přes příští pondělí :)

4

Stáli jsme poblíž hranic na malé mýtince. Cítil jsem, jak si mi ledový vítr pohrává se srstí. Naježil jsem se a oklepal se. Na takovou zimu jsem nebyl stavěný. Tam venku muselo fučet o sto šest. Ještě že nás aspoň trochu kryjí stromy, pomyslel jsem si. Yeter mi odkýval, že rozumí tomu, co jsem mu říkal. Nevypadal jako někdo, kdo by tropil problémy, ale jeden nikdy neví. Vlk se můžu v někom lehce zmýlit.
Etney se začal všelijak vykrucovat, jen aby nemusel jít lovit. Dokonce i jeho přítel si do něho trochu dloubl. Bylo vidět, že se Etneyovi opravdu nechce. Přejel jsem ho pohledem a poslouchal ty jeho báchorky, avšak, nevěřil jsem mu ani slovo. Pak vytáhl nějakou historku o Awnay - pravděpodobně nepravdivou. "Takže to nezvládneš?" zeptal jsem se překvapeně. Doufal jsem, že se toho chytí. Na něj se vždy muselo trochu jinak. Co jsme si vychovali, to máme.Vtom si ale Etney začal vyskakovat až příliš. Napnul jsem svaly a srst se mi naježila - tentokrát ne zimou. Z hrdla se mi vydralo hluboké varovné zavrčení.
Tichým lesem se ozvalo Elisino táhlé zavytí. Zbystřil jsem a podvědomě se ohlédl směrem, odkud vycházelo. Svolává vlky, že by ji napadlo to samé, co mě? přemýšlel jsem a obrátil se zpátky na dva vlky stojící přede mnou. "Pojďte se mnou, v hlubinách lesa se lépe schováme před větrem," řekl jsem a pohled mi zabloudil na tmavého vlka. "Tedy pokud ovšem už nechceš jít," dodal jsem a nechal na něm, ať si vybere, co sám uzná za vhodné. Neměl jsem v plánu ho vyhánět, ne dokud se neumoudří počasí.
Nečekal jsem, jak se vlci vyjádří a volnějším tempem se rozeběhl za Elisou. Předpokládal jsem však, že minimálně Etney se přidá, a proto jsme začal odpovídat na jeho otázku. Pokud by však neběžel, mluvil bych do větru. "Ostatním se daří poměrně dobře. Smečka má mnoho nových členů. Jen Naxther asi zmizel a Meadow už jsem také neviděl nějaký čas. Snad jsou v pořádku."
Po chvilce jsem doběhl až na místo, kde stála má partnerka. Přivítal jsem se s ní a pohlédl jí do očí. "Odpočatá?" optal jsem se a postavil se kousek od ní. Čekal jsem, až začne mluvit.

3

Tmavý vlk se nadechoval, že se mi představí, ale do řeči mu skočil Etney a mluvil a mluvil, jak měl ve zvyku. S nepatrným povzdechnutím jsem se k němu otočil a poslouchal, sem tam jsem lehce hrábl tlapou do sněhu. "Neměl bys říkat takové věci," napomenul jsem svého syna a krátkým pohledem zabloudil k druhému vlku, který mi byl představen jako Yeter. "Je potřeba jít prvně lovit. Však bys taky mohl přiložit tlapku k dílu a něco se přiučit, jakmile se tvoje matka vzbudí. Bude se ti to hodit," usoudil jsem. Je čas mu ukázat jak na vysokou. Nemůže se celý život spoléhat jen a jen na smečku, nebo se živit zajíci a veverkami...
Etney seděl spořádaně a pokukoval po mně očima. Jen tak mimochodem mi oznámil, že nabídl svému příteli, že může zůstat jak dlouho se mu zachce. "O tomhle ty ale nerozhoduješ," řekl jsem příkře. Tohle má po Elise a tu tvrdohlavost po mně, napadlo mě, jak jsem přešlapoval z tlapky na tlapku. "Ovšem do rána přečkat můžeš. Jsou šílené mrazy a na otevřených pláních by to v tomhle bylo o život," řekl jsem a obrátil se na Yetera. "Jen se po lese netoulej bez doprovodu a nelov zde. Nesnaž se mě nijak oklamat, přišel bych na to," varoval jsem ho klidně. V mém hlasu nebyly slyšet žádné výhružky, byl klidný a vyrovnaný.

2

Laura s Bellrayem se vzdálili opodál a tak jsme tu zbyli jen já, Lucy a Castor. Po chvilce také Lucy prohodila, že se půjde projít po okolí. Přikývl jsem a krátce pohlédl na Castora, který vypadal zamyšleně. "Půjdu obejít hranice, zatím si odpočiň a trochu vše vstřebej," řekl jsem vlkovi vstřícně a s pohozením ocasu na rozloučenou se vydal k západnímu cípu lesa.
Cestou kolem hranic jsem hodně přemýšlel; o smečce, o rodině, o životě. Letošní zima mi připadala nekonečná. Táhla se jako puch za zdechlinou. Potřebujeme jít na vysokou. Mohl bych jít sám, ale bylo by to příliš nebezpečné. Půjdeme hned, jak se Elisa vzbudí. Nebo se vrátí Meadow či Ashe. Kde jen jsou? Zamyšleně jsem kopl do závěje sněhu. Bylo ho tak půl metru minimálně a to i přes to, že sem sníh přes husté koruny stromů mohl jsem stěží napadat. Žádat o pomoc nováčky by mohlo být riskantní. Zvlášť takhle v zimě, kdy je úspěch lovu kriticky důležitý. Musíme se nejdřív sehrát na něčem menším... Na některých místech byl pach smečky poněkud zesláblý a naznačoval tak, že je nejvyšší čas pachovou stopu obnovit. Kde jen se fláká Ashe? Tohle má být její starost.
Najednou se lesem ozvalo vytí, v kterém jsem okamžitě poznal svého syna. Etney?! Zastavil jsem se na místě a zatnul svaly. Hlavou mi projel obraz lesa, nejprve z dálky, ale postupně se zaostřoval a přibližoval. Začínal jsem rozeznávat jednotlivé stromy a keříky a mezi nimi svého syna a nějakého dalšího vlka. Že by si přivedl kamaráda? napadlo mě. Rozeběhl jsem se za nimi. Nemusel jsem ani přemýšlet, kudy jdu, protože jsem vše před okamžikem spatřil ve svém vidění.
Pár desítek metrů od nich jsem přešel z běhu do rozvážného kroku a vynořil se z hustého zasněženého houští přímo před nimi. Po boku mého syna stál tmavý neznámý vlk. "Zdravím, jsem alfa této smečky - Arcanus. Co tě sem přivádí?" Věnoval jsem mu krátký pohled a pak se očima vrátil na Etneye. "Kde ses toulal tak dlouho? Nikomu jsi nic neřekl. Víš přece, že proti tvým toulkám nic nemám, dokud se zmíníš, kam jdeš a kdy se vrátíš," řekl jsem mu poněkud stroze a pohodil ocasem. Pak jsem přívětivěji dodal: "Rád tě zase vidím doma."

1

Elisa začínala být čím dál tím víc nevrlejší, únava na ní byla už opravdu znát. Ještě před odchodem Castorovi odsekla a pak vstoupila do úkrytu. Zřejmě to bylo to nejlepší, co mohla udělat. Trochu se vyspat a nabrat síly. Jinak by to nevěstilo nic dobrého, zvlášť mezi tolika vlky. Otočil jsem se na Castora a omluvně se usmál. "Klidně můžete jít. Dozor není třeba, jste teď členové smečky a tím pádem dá rozum, že se budete ke svému novému domovu chovat dobře a není potřeba vás hlídat," pověděl jsem mu a věnoval mu dlouhý pohled. Zdálo se, že se opravdu těší, až to tu prozkoumá společně s ostatními, kteří se mezitím představovali s Laurou.
Pohodil jsem ocasem a zamyšleně se rozhlédl kolem sebe. Ačkoli byla zima, nebylo nic, co by akutně potřebovalo moji pozornost. Možná bych mohl obejít hranice, Ashe už je pryč nějaký čas a pachová stopa u hranic by mohla slábnout, napadlo mě, také se můžu přesvědčit, že je les už opravdu zcela v pořádku po té poslední pohromě. Drobně jsem pokýval hlavou nad svými myšlenkami. A až se vzbudí Elisa, chtělo by to jít na vysokou, musíme získat nějaké zásoby, někteří už jsou přes zimu dost pohublí...
Z mých starostí mě vytrhla až Laura, která se ptala, co je tedy nového. "Semlelo se toho opravdu hodně, dokonce jsme museli bránit les před magickou vránou. Naštěstí vše dobře dopadlo a nikomu se nic nestalo. Také jsem navštívil sever. Tamní smečka pravděpodobně zanikla, jejich pachy zmizely," obeznamoval jsem ji a také částečně ostatní přítomné. "Ale nejdůležitější zprávou jsou stejně noví členové,"uzavřel jsem to. Laura zmínila, že si uvědomila, že už s Naxtherem nemůže počítat. Mrzelo mě, že můj přítel takhle znenadání zmizel. Bez rozloučení, ani za slůvko jsme mu nestáli. Ale největší rána to musela být pro Lauru. "Mrzí mě to..."

Drazí členové smečky,
konečně jste se dočkali vyhodnocení nedávné akce. Všechny příspěvky byly super, u spoustě z nich jsme se ze srdce zasmály. Navíc nás potěšila poměrně hojná účast. Děkujeme
Už to nebudu dál protahovat, body jsou sečteny a náhodou se nám sešla dvě první místa. Pořadí je následující:

1. Etney a Lucy - oba 7 bodů
2. Laura - 5 bodů
3. Bellray - 4 body

První místa získávají hvězdičku do taktiky, ale ani ostatní nemusí zoufat, přibylo jim 20 květin do inventáře. Snad se odměny líbí a budeme se těšit na další akci,
A a E

Hnědý vlk mě pozdravil a Lucy mi odpověděla na mou otázku. Zlehka jsem se pousmál a pokýval hlavou. Všude kolem proudil hovor. Elisa vysvětlovala něco Bellrayovi, protože ho zajímalo, jak to tu chodí. Začínal jsem se v tom všem trochu ztrácet. Bylo tu až příliš vlků a každý z nich vedl jiný rozhovor. Viděl jsem, jak Elisa nervózně přešlapuje. Zřejmě už toho měla plné zuby. Za posledních několik dní se pořádně nevyspala a to ještě měla co dohánět z našeho putování, které se neplánovaně docela protáhlo. A do toho všeho chaosu se objevila Laura.
Překvapeně jsem hleděl, jak se z malých motýlků formuje její tělo. Nejprve jsem se podivil, co tu dělají motýly v takovém mrazu, ale hned na to jsem začal poznávat obrysy její postavy. Co je tohle za magii? To jsem ještě nikdy neviděl, pomyslel jsem si. Nevím ani o magiích členů vlastní smečky... Kolik magií vlastně existuje? Gallirea mě nikdy nepřestane fascinovat. Laura jen krátce pozdravila a mě okamžitě zarazilo, že byla nezvykle ticho na své poměry. Zvlášť po té, co se tak dlouho neukázala. Stalo se něco? Zkoumavě jsem ji přejel pohledem. "Zdravím tě, Lauro, dlouho jsme se neviděli. Kde jsi se toulala? Hodně se toho stalo, toto jsou noví členové naší smečky: Castor, Lucy a Bellray," představil jsem jí je postupně. Zbytek jsem už nechal na nich.
Švihl jsem ocasem a několika rozvážnými kroky se přemístil k Elise. Naklonil jsem se k ní a tiše prohodil: "Jestli si chceš jít lehnout, klidně běž. Myslíš, že už je stejně vše podstatné vyřešené."

//Já bych jen dodala, že nejsme uvnitř jeskyně (to je spešl kniha v úkrytech), ale to je jen takový celkem nepodstatný detail :D