Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk mi vyprávěl, jak to celé bylo a jak přišel k této podivné řeči. S pohledem upřeným na jeho čumák jsem napínal uši a soustředil se na každé jeho slovo. Pomalu jsem přestával pochybovat o tom, že mluví pravdu, a že to opravdu způsobila nějaká magie.Vypadal, že to vše myslí skutečně upřímně. To mohlo znamenat dvojí: buď byl opravdu dobrý herec, nebo to vše byla ryzí pravda. Navíc to zní podobně jako ta podivná vrána... A k tomu Křišťálový lesík není daleko, snad už je ta potvora pryč a nenapadne ji přijít k nám, napadlo mě a hlavou mi projelo několik nepěkných scénářů. Tahle země mě nikdy nepřestane udivovat, ani po tolika letech...
Jak se hovor přetočil k jinému tématu, začalo pomalu svítat. Ani mi nepřišlo, že bychom tu strávili celou noc. Hrozně to letí... Všiml jsem si, jak se vlk rozhlíží kolem. Zřejmě si to tu prohlížel. Podrbal jsem se tlapkou na čumáku a čekal, co z něj vyleze.
Pověděl mi svůj příběh a já letmo přikývl. "To s tvou rodinou je mi líto," řekl jsem tiše a opětoval jsem mu krátce pohled z očí do očí. Poté jsem udělal několik pomalých kroků a vyskočil na malý kámen válící se opodál. S pohledem upřeným do hloubi lesa jsem začal mluvit: "Asgaar je les s hustou vegetací plný nejrůznějších zákoutí a skalních převisů. Avšak na druhou stranu je velmi suchý, pro vodu se často musí až k sousedním řekám." Přišlo mi fér představit mu to se vším všudy. "Nepožaduje po vlcích, aby tu trávili všechen svůj čas, ale čas od času by bylo dobré se na území smečky ukázat. Nejen pro svou bezpečnost, ale i proto, aby se ostatní nemuseli strachovat. Zmizet beze stopy jednoduše není fér," pokračoval jsem rozvážným hlasem. "A ohledně tvé mluvy," pohodil jsem ocasem a podíval se na něj, "věřím, že by se s tím dalo něco dělat. Možná to přejde samo, nebo bychom mohli zkusit vyhledat toho soba a v krajním případě navštívit Života a za nějaké pěkné květiny vyměnit cenné rady."

Elisa tvrdila, že cizinec není šílenec a podle jejího výrazu a postoje jsem vytušil, že už ji s tím nemám otravovat. Nenápadně jsem protočil oči a pak se obrátil zpátky k hnědému vlkovi. Několika ladnými kroky jsem se vrátil zpět k němu a probodl ho pohledem. Vlk začal povídat něco o sobovi, co moc nedávalo smysl. Musel jsem se hodně snažit, abych vůbec rozluštil pointu celé věci z těch všech zdrobnělin. Že by to byla nějaká magie? Něco jako ta vrána,
co se nám nedávno na chvíli nastěhovala do lesa? přemýšlel jsem. Ale ono to ostatně je možné, na Galliree se někdy dějí podivné věci. Naklonil jsem hlavu na stranu a optal se: "Čarovný sob říkáš? A kde je teď? Co se stalo?"
Z nebe se pomalu začaly snášet čím dál tím větší vločky a i ze vzduchu bylo cítit, že se znatelně ochladilo. Krátce jsem pohlédl na černou oblohu. Nebyly vidět žádné hvězdy, jen měsíc lehce prosvítal, ale byl zahalen v mlhavém oparu. Jedna velké vločka mi přistála přímo na čenichu. Otřásl jsem se a opět sklonil hlavu. "Jsi na území Asgaarské smečky.
Je nás tu poskrovnu, ale díky tomu si de udržujeme silnější vztahy," odpověděl jsem vlkovi na jeho otázky. Tak přeci jen bude nejspíš tulák, napadlo mě. A možná by se k nám chtěl i přidat...?
Najednou se mi k čumáku doneslo několik pachů. Jeden z nich mi byl velmi povědomý, ale nedokázal jsem si k němu přiřadit žádného vlka. To se podařilo, až když Castoríček vyslovil jméno té vlčice. Lucy? Co ta tu dělá? Hledá snad své sourozence? Krátce jsem pohlédl na Elisu. Museli jsme se rozdělit, jeden z nás musel jít k těm dalším vetřelcům. S pohledem upřeným přímo do očí hnědého vlka jsem Elise do hlavy vštěpil krátký vzkaz: Běž zatím za nimi, za chvíli se k tobě přidám Doufal jsem, že mě poslechne.
Mé pozornost se obrátila zpátky na Castoríčka. "Ale pokud by ses k nám přidat, musel bys mít co nabídnout. Darmožrouty neživíme," řekl jsem trochu ostře při vzpomínce na našeho posledního lovce, který se na dlouhý čas jednoduše vypařil a hodil nám všechny své povinnosti na krk.

Prohlížel jsem si neznámého vlka od hlavy až k patě. Už od pohledu vypadal jako tulák, aspoň jsem tak usuzoval podle pachu a stavby těla. Ale kromě spousty odstínů jeho kožichu na něm nebylo nic až tak zvláštního. Nebo jsem si to aspoň myslel, dokud nepromluvil. Cože...? Chviličku mi trvalo, než mi došlo, co mi vlastně říkal. Je to blázen? Nebo si ze mě utahuje? Vlk vypadal opravdu nadšený a vděčný, že jsem mu pomohl vysvobodit tlapku, ale já stále musel přemýšlet o tom, jak mluvil. Pověděl mi, že sledoval nějaký vlčice, ale že se mu ztratily a potom se zasekl tady v keři. "Tohle je území smečky, není to úplně nejlepší zkratka, copak jsi to necítil? Ale mohu tě ujistit, žádné vlčice tudy v blízké době nešly," řekl jsem a pomalým krokem vlka obešel. Vlk mi také prozradil své jméno. "Castoríček?" zopakoval jsem nevěřícně. Je to blázen! blesklo mi hlavou. A nebo jsem blázen já.
V tu chvíli přiběhla Elisa. Věnoval jsem jí významný pohled, ale ona si jen začala olizovat tlapku a nevypadala, že by se chtěla angažovat. Ale to už se toho ujal cizinec a hbitě Elisu pozdravil. Tohle nedopadne dobře, Elisa ho rozcupuje, pomyslel jsem si a doufal, že vyspaná Elisa s plným žaludkem bude trochu mírnější, než jak jsem ji běžně znal.
Doklusal jsem ke své partnerce a naklonil se k ní. "Asi je to blázen, mluví nějak divně," špitl jsem jí do ucha tak, aby to Castoríček neslyšel. "Co s ním budeme dělat?"

Doklusal jsem k Elise, která držela zajíce mezi zuby a jemně ji postrčil čumákem. "Dobrá práce, na tebe je při lovu spoleh." Položila mi kořist před tlapy a sama si lehla. "Ty si nedáš?" zeptal jsem se, ale to už sladce oddechovala. Zřejmě neusnula na Zubaté, napadlo mě. Zbavil jsem se tedy kůže ze zajíce a pustil se sám do čerstvého masa a s chutí si utrhl pořádné sousto. Kůže by se mohla později hodit v úkrytu... Nebylo třeba nikam spěchat a já si tak mohl maso vychutnat a pořádně jej rozžvýkat.
Když jsem sežral asi půlku zajíce, olízl jsem si čenich od krve a zbytek postrčil Elise, aby si mohla dát, až se vzbudí. Lehl jsem si a položil hlavu na tlapky. Vtom se ale v lese ozvalo táhlé vytí cizího vlka. Vyskočil jsem na nohy a lehce žďouchl do Elisy. "Někdo tu je." Nečekal jsem na její odpověď. Jestli se jí jít nechtělo, vlastně ani nemusela. Nějak bych to zvládl. Nasál jsem do čenichu okolní pachy a dal se po stopách toho neznámého.
Našel jsem tmavě hnědého vlka nedaleko od hranic. Vypadalo, že uvízl, ale nebyl jsem si jistý z této vzdálenosti. Doběhl jsem blíž a těsně před ním se zastavil. "Kdo jsi a co tě sem vede?" zeptal jsem se lehce odměřeným, ale ne nijak zlým tónem. Přeci jen na sebe upozornil a nebylo to tak, že by si tu vesele trajdal do hloubky našeho lesa. Možná někdo, kdo by se rád přidal do smečky. Nová krev by byla potřeba, pomyslel jsem si a zvídavě si prohlížel toho cizince. Odtud už bylo jasné, že opravdu uvízl, ale pod závějí sněhu nebylo vidět, kde přesně se zasekl. Přivřel jsem oči a ve vzduchu vedle vlka se pomalu vytvořilo několik horkých ohnivých koulí. Sníh postupně tál, až nakonec na onom místě zmizel úplně a proměnil se ve vodu, která se rychle vsákla do země. V tu chvíli zmizely i koule.

//Ty zdrobněliny se nedají číst :D

//řeka Mahtaë

Od řeky už trvalo jen chviličku, než jsme zaběhli mezi stromy lesa, který byl naším domovem. Okamžitě nás pohltila charakteristická vůně hustých stromů. Asgaar mi chyběl, už mám rád svůj klid, napadlo mě, když jsem do čenichu nasával zdejší pachy. Co mě překvapilo, byl pach cizího vlka doprovázený pachem Ashe. Ale jak se zdálo, ani jeden z nich už tu nebyl. Zamračil jsem se. Co se asi stalo? A jak to že nechala Ashe nestřežený les? Ohlédl jsem se na Elisu a zeptal se. "Ty tenhle pach znáš?"
S tím, jak jsme se blížili do srdce Asgaaru, les houstl a okolí trochu potemnělo. Zastavil jsem na malé mýtině, odkud jsme se na celou tuhle cestu vydávali. "Tak a jsme tu," vydechl jsem a trochu se protáhl. Cítil jsem některé svaly na těle z dlouhého běhu, ale díky spánku v horách to nebylo tak hrozné. Snad teď bude chvíli klid.
Jen co mi ta myšlenka proletěla hlavou, něco zašustilo ve křoví. Rychle jsem pohlédl tím směrem a mezi klestím zahlédl mladého hnědého zajíce. A hele ho! Naznačil jsem Elise, aby byla zticha a potichounku zašeptal: "Vidíš toho ušáka? Když mu naběhneš zprava, bude to snadná kořist."
Nečekal jsem na její souhlas. V tomhle jsem své partnerce plně věřil. Už jsme byli sehraný tým. Potichu jsem se odplížil blíž ke křoví a ve správný okamžik vyskočil tak, aby se zajíc musel rozeběhnout směrem, kde by měla číhat Elisa.

//Úzká rokle

Všiml jsem si, že Elisa za mnou začala pomalu zaostávat. Přeci jen, ona byla spíš na kratší běhy. Nezrychlil jsem, ačkoli už to terén dovolil tím, jak jsme se blížili k řece. "Máš pravdu, mohl by tam nějaký zbytek být. Nebo můžeme ulovit jen něco menšího, třeba zajíce, a na vysokou jít až kdy si trochu odpočineme."
Vyhledal jsem mělčí meandr, kde bylo možné přebrodit řeku. Voda byla ledově studená a stejně tu ani nebyl pořádně jiný způsob, jak přejít a nenamočit se. A nebo už si ho nepamatuju.
Jakmile jsem vylezl na druhé straně z řeky, oklepal jsem se a teplý vzduch obalil mé tělo a během chvilinky mi vysušil srst. To samé se stalo, jakmile z vody vyskočila Elisa. "Už jsme skoro doma," řekl jsem vesele a trochu i úlevně. Asgaar už byl na dohled a to mě hnalo dopředu.

//Asgaarský hvozd

//Ledová pláň (přes Sněženkovou louku)

Louka plná květin byla sice příjemná změna a tamní atmosféra byla opravdu pěkná a klidná, ale my neměli čas se nikde moc zdržovat. A taky se nám ani nechtělo. Do myšlenek se nám kradly starosti, co se děje s naším lesem. Už to jednoduše nebylo jako dřív. Vydat se do neznáma a toulat se dlouhé týdny.
Terén se pomalu začal měnit a donutil nás opět trochu zpomalit. "Možná bude lepší lovit až doma, tady není úplně dobrý terén pro nějaké nahánění zvěře a na ryby se mi v téhle zimě moc nechce," prohodil jsem po poměrně dlouhé době ticha a pokračoval dál v nekonečné cestě.

//Řeka Mahtaë

//Kry

Jakmile jsme se dostali z ledových krystalů na normální zem, dalo se opět běžet o něco rychleji. Už svítá, táhli jsme se sem z hor celý den, napadlo mě. Navíc to vůbec nebyla příjemná cesta, ale krvavé šrámy se mi díky magii naštěstí již zhojily. Do zítřejšího svítání to musíme stihnout, už to není daleko. Stále mě překvapovalo, jak dlouho všechny ty přesuny trvají. Možná to bylo tím, že jsme zase o pár let zestárli, nebo že by se gallirejské území prostě zvětšilo?
Holá bíla pláň se zdála nekonečná a studený vítr nás šlehal do tváří. Zlatě u nás mezi hlubokými stromy. Abych se přiznal, už jsem se docela i těšil domů. Nebyl jsem zvyklý na takové dlouhé výlety. Pustina se konečně začala měnit v úrodnější krajinu a to značilo, že se blížíme domů.

//Úzká rokle (přes Sněženkovou louku)

//Sněžné hory

Rozvážným a opatrným krokem jsem sestupoval dolů z výšin vysokých hor. Díky jemnému křupání sněhu jsem slyšel, že se Elisa drží hned za mnou. Na takových místech nebylo dobré se oddělovat, už bychom se taky nemuseli najít. Ráno se pomalu přehouplo v poledne a my se mohli jen divit, jak dlouho cestování tady na severu v náročnějších podmínkách trvá. "Do zítřejšího dne to asi nestihneme, zvlášť jestli chceme ještě lovit," zkonstatoval jsem. Možná budeme rádi, když se dostaneme aspoň z tohohle království ledu.
Když jsme se konečně dostali z hor, otevřela se před námi další ledová planina. To nebere konce, povzdechl jsem si. Ale jak se zdálo, bylo to čím dál horší. Půda tady byla nestabilní a kromě úzké vyšlapané cestičky asi nebylo dobré snažit se toto místo prozkoumávat. "Dávej pozor, tady je to akorát o zranění," varoval jsem svou partnerku. Jakmile jsem to dořekl, málem jsem si sám nabil čenich. Zatracený led! Kromě klouzavého povrchu se sem tam objevovaly hluboké propadliny a když se zdálo, že to už nemůže být horší, dostali jsme se k místu, kde malinkaté kry tvořily ostré hroty. Cítil jsem, jak mi s každým dalším krokem rozedírají tlapky a když jsem se podíval za sebe, zanechával jsem na zemi krvavé stopy. Naštěstí se ve mně samovolně probudila magie, které drobné ranky okamžitě hojila. Kolem tlap se mi objevila hustá stříbrošedá síť působící jako chladivý balzám. Značně se mi ulevilo a také jsem se nemusel bát, že mi rány ošklivě zahnisají.
Po asi hodině útrpného putování přes kry jsme se konečně dostali na normální souvislou zemi. Hurá. Měli jsme jít víc na východ už od začátku.

//Ledová pláň

Shodli jsme se, že nemá cenu putovat dál za tmy. V horách to mohlo být v noci nebezpečné, když vlk neviděl, kam šlape. Mohla by se strhnout lavina a co potom? Sledoval jsem Elisu, jak si chvíli hraje s ohněm tak, aby vytvořila ideální hřejivou kouli a pomalu se mi zavírali oči. Všude kolem nás panoval klid a já pomalu začínal cítit únavu z cesty přes půl země. Teď by to jen chtělo něco k snědku, napadlo mě. Ale lepší počkat na pláně blíž k jihu. Tady v hlubokém sněhu by byl lov zbytečně náročný a pravděpodobně by se to neobešlo bez použití sousty magie. Hladově jsem si olízl tlamu a položil hlavu do Elisiny srsti. Přestal jsem se silou vůle udržovat vzhůru a po chvilce už jsem se nechal unášet do říše snů.
Probudil jsem se chviličku před svítáním. Pomalu jsem se protáhl a vstal. Obloha byla stále čistá a jasná, ale citelně se od včerejší noci ochladilo. Slunce bylo stále schované za obzorem, ale zdálo se, že bude brzy vycházet. Čumákem jsem jemně dloubl do Elisy. "Jsi vzhůru? Možná tu stihneme východ slunce," řekl jsem tiše, protože jsem si nebyl jistý, zda ještě nespí. Dnes bude krásný den. Jasno a bezvětří, cítím to... Netušil jsem však, že v mé schopnosti předvídat počasí měla prsty má nyní o tolik silnější magie.
Jakmile se slunce objevilo nad horizontem, začala se po celé Galliree rozlévat zlatavá záře, která budila zdejší obyvatele do nového dne. Nádhera, pomyslel jsem si a pousmál se. Seskočil jsem z kamene a chvíli zkusmo našlapoval do sněhu, abych zjistil, kolik ho přes noc přibylo. "Asi je čas jít, jestli chceme být doma do příštího jitra," zkonstatoval jsem a ohlédl se na svou partnerku. Poté jsem pomalu začal sestupovat k úpatí hor.

//Kry

Konečně trávit čas s vlčaty a trochu rozproudit smečku.

//Ageronský les

Stromy pomalu řídly, jak jsem se blížili k úpatí vysokých hor. Bylo tu rozhodně víc sněhu, než na jihu a já se začínal pomalu bořit. Už nešlo běžet s takovou rychlostí a lehkostí, ale bylo potřeba dávat si pozor s každým krokem, abychom někde nezapadli. Zranit se v zimě mohlo být pro vlka smrtelné. "Zpomal trošku," vyzval jsem Elisu, když jsem se pomalu štrachali směrem vzhůru. Věděl jsem, že kdybych se teď otočil, naskytl by se mi nádherný výhled, ale ten prožitek chtěl nechat až do vyšších poloh. A tak jsem upřeně pozoroval sníh pod tlapkami a následoval sivý ohon své partnerky.
Když jsme se dostali až nahoru, konečně jsem si dovolil se otočit. Byl to vskutku nádherný výhled. Na nebi zářily hvězdy a kdyby tak hustě nesněžilo, jistě by bylo možné vidět daleko do kraje. Pousmál jsem se. "Tohle místo za tu cestu vždycky stálo." Ale dalo by se to ještě vylepšit, napadlo mě. Zavřel jsem oči a chvíli jen tak nehybně stál. Kousek od nás se zvedl vítr, který vytvořil vír, kam se stáhla spousta padajících vloček. Přestalo sněžit a když vítr ještě trochu zesílil, začaly se roztrhávat mraky. Během chvíle se vyjasnilo a jen pro nás se objevila nádherně čistá noční obloha s výbornou viditelností. Otočil jsem se na Elisu a spokojeně ji dloubl čenichem do boku. "Co na to říkáš?"
Pomocí magie jsem pak ještě vytvořil plochý kámen dostatečně velký pro dva dospělé vlky, kam jsem se později uvelebil. Chvíli jsem si užíval ticha a výhledu, než jsem opět promluvil. "Přečkal bych tu noc, teď už stejně nemá smysl se někam hnát a s úsvitem se vydal na jih směrem domů."

//Jedlový pás

Trochu zamyšleně jsem následoval svou partnerku. Tlapka střídala tlapku a vysoké jedle se pomalu smísily s ostatními jehličnatými stromy. "Co bych měl cítit?" zeptal jsem se trochu překvapeně, protože mi v okolí nepřipadalo nic zvláštního. Když mi to Elisa vysvětlila, zamračil jsem se. Tady byla smečka? Jak dlouho jsem, sakra, nevytáhl paty z lesa? Rozhlédl jsem se po okolí, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se tu v poslední době zdržovalo větší množství vlků. "Nevěděl jsem, že tu byla smečka," přiznal jsem a trochu zpomalil.
V lese bylo cítit několik slabých pachů vlků, kteří tu někdy nedávno procházeli, ale jen jeden celkem čerstvý. "Někdo tu je. Ale je sám. Zřejmě mladý samec," konstatoval jsem, ale nechtělo se mi ho stopovat. Možná cestou zpátky, mohla by být zábava ho trochu poškádlit.
Blížili jsme se k severní části lesa, odkud to už bylo jen kousíček do hor. Mech kolem zářil jako tisíce hvězd při jasné noci. Co se asi muselo stát, aby zdejší obyvatelé opustili takový nádherný les?

//Sněžné hory

Elisa se mě snažila zastavit v chrlení slov, ale moc se jí to nedařilo. Jakmile jsem domluvil, jen v rychlosti mě ujistila, že už to neplánuje udělat znovu a s tím to nechala být. Mně trvalo ještě několik dalších okamžiků, než jsem vše rozdýchal. Už nikdy víc, slíbil jsem si v duchu při pohledu na zříceninu už po několikáté. Zatím jsem to vždy porušil, ale kdo ví, jak to dopadne tentokrát. Taky už stárnu, další zimy se ani nemusím dožít, musel jsem si přiznat a při té myšlence jsem krátce posmutněl. Nejvíc mě mrzelo, že jsme si moc neužili vlčata. Jakmile trochu povyrostla, rozeběhla do světa a teď bůh ví, kde je jim konec. Asi jsem si to představoval trochu jinak.
Elisa se rozeběhla k horám. Poslušně jsem se zvedl a s rozutečenými myšlenkami ji následoval.

//Ageron

Odzvonil zvonec a akci je konec! Tímto děkujeme Ashe za účast, které v inventáři přibylo krásných vánočních 25 drahokamů.
Ale to ještě není vše, za svou aktivitu od alfa páru dostává Ashe malý dáreček v podobě darovaných hvězdiček do magie a to celkem 3. Teď už jen počkat, až je Smrt připíše.
Ashe děkujeme a příště snad budeme moci odměnit i další vlky :)
A a E