Příspěvky uživatele

< návrat zpět

3

Tmavý vlk se nadechoval, že se mi představí, ale do řeči mu skočil Etney a mluvil a mluvil, jak měl ve zvyku. S nepatrným povzdechnutím jsem se k němu otočil a poslouchal, sem tam jsem lehce hrábl tlapou do sněhu. "Neměl bys říkat takové věci," napomenul jsem svého syna a krátkým pohledem zabloudil k druhému vlku, který mi byl představen jako Yeter. "Je potřeba jít prvně lovit. Však bys taky mohl přiložit tlapku k dílu a něco se přiučit, jakmile se tvoje matka vzbudí. Bude se ti to hodit," usoudil jsem. Je čas mu ukázat jak na vysokou. Nemůže se celý život spoléhat jen a jen na smečku, nebo se živit zajíci a veverkami...
Etney seděl spořádaně a pokukoval po mně očima. Jen tak mimochodem mi oznámil, že nabídl svému příteli, že může zůstat jak dlouho se mu zachce. "O tomhle ty ale nerozhoduješ," řekl jsem příkře. Tohle má po Elise a tu tvrdohlavost po mně, napadlo mě, jak jsem přešlapoval z tlapky na tlapku. "Ovšem do rána přečkat můžeš. Jsou šílené mrazy a na otevřených pláních by to v tomhle bylo o život," řekl jsem a obrátil se na Yetera. "Jen se po lese netoulej bez doprovodu a nelov zde. Nesnaž se mě nijak oklamat, přišel bych na to," varoval jsem ho klidně. V mém hlasu nebyly slyšet žádné výhružky, byl klidný a vyrovnaný.

2

Laura s Bellrayem se vzdálili opodál a tak jsme tu zbyli jen já, Lucy a Castor. Po chvilce také Lucy prohodila, že se půjde projít po okolí. Přikývl jsem a krátce pohlédl na Castora, který vypadal zamyšleně. "Půjdu obejít hranice, zatím si odpočiň a trochu vše vstřebej," řekl jsem vlkovi vstřícně a s pohozením ocasu na rozloučenou se vydal k západnímu cípu lesa.
Cestou kolem hranic jsem hodně přemýšlel; o smečce, o rodině, o životě. Letošní zima mi připadala nekonečná. Táhla se jako puch za zdechlinou. Potřebujeme jít na vysokou. Mohl bych jít sám, ale bylo by to příliš nebezpečné. Půjdeme hned, jak se Elisa vzbudí. Nebo se vrátí Meadow či Ashe. Kde jen jsou? Zamyšleně jsem kopl do závěje sněhu. Bylo ho tak půl metru minimálně a to i přes to, že sem sníh přes husté koruny stromů mohl jsem stěží napadat. Žádat o pomoc nováčky by mohlo být riskantní. Zvlášť takhle v zimě, kdy je úspěch lovu kriticky důležitý. Musíme se nejdřív sehrát na něčem menším... Na některých místech byl pach smečky poněkud zesláblý a naznačoval tak, že je nejvyšší čas pachovou stopu obnovit. Kde jen se fláká Ashe? Tohle má být její starost.
Najednou se lesem ozvalo vytí, v kterém jsem okamžitě poznal svého syna. Etney?! Zastavil jsem se na místě a zatnul svaly. Hlavou mi projel obraz lesa, nejprve z dálky, ale postupně se zaostřoval a přibližoval. Začínal jsem rozeznávat jednotlivé stromy a keříky a mezi nimi svého syna a nějakého dalšího vlka. Že by si přivedl kamaráda? napadlo mě. Rozeběhl jsem se za nimi. Nemusel jsem ani přemýšlet, kudy jdu, protože jsem vše před okamžikem spatřil ve svém vidění.
Pár desítek metrů od nich jsem přešel z běhu do rozvážného kroku a vynořil se z hustého zasněženého houští přímo před nimi. Po boku mého syna stál tmavý neznámý vlk. "Zdravím, jsem alfa této smečky - Arcanus. Co tě sem přivádí?" Věnoval jsem mu krátký pohled a pak se očima vrátil na Etneye. "Kde ses toulal tak dlouho? Nikomu jsi nic neřekl. Víš přece, že proti tvým toulkám nic nemám, dokud se zmíníš, kam jdeš a kdy se vrátíš," řekl jsem mu poněkud stroze a pohodil ocasem. Pak jsem přívětivěji dodal: "Rád tě zase vidím doma."

1

Elisa začínala být čím dál tím víc nevrlejší, únava na ní byla už opravdu znát. Ještě před odchodem Castorovi odsekla a pak vstoupila do úkrytu. Zřejmě to bylo to nejlepší, co mohla udělat. Trochu se vyspat a nabrat síly. Jinak by to nevěstilo nic dobrého, zvlášť mezi tolika vlky. Otočil jsem se na Castora a omluvně se usmál. "Klidně můžete jít. Dozor není třeba, jste teď členové smečky a tím pádem dá rozum, že se budete ke svému novému domovu chovat dobře a není potřeba vás hlídat," pověděl jsem mu a věnoval mu dlouhý pohled. Zdálo se, že se opravdu těší, až to tu prozkoumá společně s ostatními, kteří se mezitím představovali s Laurou.
Pohodil jsem ocasem a zamyšleně se rozhlédl kolem sebe. Ačkoli byla zima, nebylo nic, co by akutně potřebovalo moji pozornost. Možná bych mohl obejít hranice, Ashe už je pryč nějaký čas a pachová stopa u hranic by mohla slábnout, napadlo mě, také se můžu přesvědčit, že je les už opravdu zcela v pořádku po té poslední pohromě. Drobně jsem pokýval hlavou nad svými myšlenkami. A až se vzbudí Elisa, chtělo by to jít na vysokou, musíme získat nějaké zásoby, někteří už jsou přes zimu dost pohublí...
Z mých starostí mě vytrhla až Laura, která se ptala, co je tedy nového. "Semlelo se toho opravdu hodně, dokonce jsme museli bránit les před magickou vránou. Naštěstí vše dobře dopadlo a nikomu se nic nestalo. Také jsem navštívil sever. Tamní smečka pravděpodobně zanikla, jejich pachy zmizely," obeznamoval jsem ji a také částečně ostatní přítomné. "Ale nejdůležitější zprávou jsou stejně noví členové,"uzavřel jsem to. Laura zmínila, že si uvědomila, že už s Naxtherem nemůže počítat. Mrzelo mě, že můj přítel takhle znenadání zmizel. Bez rozloučení, ani za slůvko jsme mu nestáli. Ale největší rána to musela být pro Lauru. "Mrzí mě to..."

Drazí členové smečky,
konečně jste se dočkali vyhodnocení nedávné akce. Všechny příspěvky byly super, u spoustě z nich jsme se ze srdce zasmály. Navíc nás potěšila poměrně hojná účast. Děkujeme
Už to nebudu dál protahovat, body jsou sečteny a náhodou se nám sešla dvě první místa. Pořadí je následující:

1. Etney a Lucy - oba 7 bodů
2. Laura - 5 bodů
3. Bellray - 4 body

První místa získávají hvězdičku do taktiky, ale ani ostatní nemusí zoufat, přibylo jim 20 květin do inventáře. Snad se odměny líbí a budeme se těšit na další akci,
A a E

Hnědý vlk mě pozdravil a Lucy mi odpověděla na mou otázku. Zlehka jsem se pousmál a pokýval hlavou. Všude kolem proudil hovor. Elisa vysvětlovala něco Bellrayovi, protože ho zajímalo, jak to tu chodí. Začínal jsem se v tom všem trochu ztrácet. Bylo tu až příliš vlků a každý z nich vedl jiný rozhovor. Viděl jsem, jak Elisa nervózně přešlapuje. Zřejmě už toho měla plné zuby. Za posledních několik dní se pořádně nevyspala a to ještě měla co dohánět z našeho putování, které se neplánovaně docela protáhlo. A do toho všeho chaosu se objevila Laura.
Překvapeně jsem hleděl, jak se z malých motýlků formuje její tělo. Nejprve jsem se podivil, co tu dělají motýly v takovém mrazu, ale hned na to jsem začal poznávat obrysy její postavy. Co je tohle za magii? To jsem ještě nikdy neviděl, pomyslel jsem si. Nevím ani o magiích členů vlastní smečky... Kolik magií vlastně existuje? Gallirea mě nikdy nepřestane fascinovat. Laura jen krátce pozdravila a mě okamžitě zarazilo, že byla nezvykle ticho na své poměry. Zvlášť po té, co se tak dlouho neukázala. Stalo se něco? Zkoumavě jsem ji přejel pohledem. "Zdravím tě, Lauro, dlouho jsme se neviděli. Kde jsi se toulala? Hodně se toho stalo, toto jsou noví členové naší smečky: Castor, Lucy a Bellray," představil jsem jí je postupně. Zbytek jsem už nechal na nich.
Švihl jsem ocasem a několika rozvážnými kroky se přemístil k Elise. Naklonil jsem se k ní a tiše prohodil: "Jestli si chceš jít lehnout, klidně běž. Myslíš, že už je stejně vše podstatné vyřešené."

//Já bych jen dodala, že nejsme uvnitř jeskyně (to je spešl kniha v úkrytech), ale to je jen takový celkem nepodstatný detail :D

Castor se formálně představil Elise, ale ta ho odbyla pouhým kývnutím. Jak se však zdálo, s Lucy a tím druhým vlkem se Castor znal. Přejel jsem očima postupně po všech přítomných a zastavil se až u Lucy, která mě srdečně přivítala. "Také tě rád vidím," pousmál jsem se na vlčici, kterou jsem kdysi pomáhal vychovávat, když byla ještě vlče. Ah, už je to tolik let, zavzpomínal jsem nostalgicky.
Elisa mě stručně obeznámila se situací a prozradila mi jméno hnědého vlka. Bellray...
To mi nic neříká, zřejmě jsem ho ještě nikdy nestřetl.Nevypadalo to, že by Elisa chtěla nějak v předávání informací pokračovat, protože netrpělivě pohazovala ocasem. Vytušil jsem z toho, že není moc v náladě na nějaké dlouhé hovory. Přikývl jsem tedy a rovněž kývnutím jsem pozdravil Bellraye. Znovu mě na chviličku zaujaly jeho tlapky. "Vítám vás tedy ve smečce," pronesl jsem k oběma. "Mé jméno je Arcanus." Druhá věta byla směřována spíš k Bellrayovi. (//Skloňuju to správně? :D) Tolik nových vlků v jeden den, to už se nám dlouho nestalo, prolétlo mi hlavou.
Mezitím padla tma a náš les zahalil lehký opar. Překvapovalo mě, jaká je zima. Za takového počasí obvykle nebýval mráz tak vlezlý. Už aby zima skončila. Nemám rád zimu. Otočil jsem se znovu na Lucy a zvědavě se zeptal: "Co vás sem vlastně přivedlo?
Měl jsem za to, že ty jsi spíš tulačka."

//Trochu odfláklejší, přípravy na maturák v plném proudu :D

Drazí Asgaarští,
nový rok už je v plném proudu a tak nastal čas se vrhnout do rekapitulace novinek, které se stihly během konce roku 2017 objevit.
S loňským rokem se pojilo mnoho dobrého, ale i toho zlého. Začnu tím zlým. Z důvodu neaktivity byly Meadow a Laura sesazeny o jeden post v hierarchii dolů. Také došlo k mírné čistce neaktivních členů, kteří se neozývali na naše vzkazy. Upozorňuji, že tyto čistky budou probíhat každé dva měsíce, takže pokud víte o tom, že budete dlouhodobě neaktivní, napište vzkaz. Vlčata bohužel ztratila své hráče, ale na hledání nových se pracuje, takže pokud váš vlk něco podstatného s vlčaty zažil, prosím kontaktujte nás vzkazem, ať můžete pomoct novým hráčům se sepsáním příběhů.
To bychom měli a teď k pozitivnějším věcem. Pokud si někdo z vás ještě nevšiml, změnil se nám smečkový web. Je jednodušší a snad i přehlednější. Pokud by měl někdo zájem se webovým stránkám věnovat a aktualizovat je, opět prosím o vzkaz.
Další novinkou, teď již z roku 2018, je příval nové krve do naší smečky. Vítám proto mezi námi Lucy, Bellraye a Castora. Ať se vám v naší smečce daří.
Nováčky bych ještě poprosila o nějaký kontakt mimo Gallireu, ideálně facebook, kde máme založený chat pro rychlejší komunikaci. Pošlete jej, prosím, jedné z alf do vzkazu :)

A teď ke druhé části. Jedné se o takovou herně-neherní akci. Vaším úkolem bude zakomponovat následujících 5 vět/hlášek ze známých filmů nebo pohádek do vašeho běžného postu.
Vůbec nezáleží na tom, kde se váš vlk nachází, nebo s kým se nachází. Můžete to psát jak z hor, tak z našeho krásného lesa. Hodnotit se bude kreativita, nikoli délka. Čili je jedno, jestli váš příspěvek bude na 10 řádků či na 20, to záleží jen a jen na tom, jak se vám bude lépe psát. Důležitá je nápaditost, případně vtipnost, prostě aby post měl aspoň trochu smysl, i když to bude docela výzva :D

A teď slibované hlášky:
1. Když já za to nemůžu, archanděl Gabriel si na mě zased!
2. Vstávat a cvičit
3. Právě jsem udělal něco, co jsem nechtěl. Fujky!
4. Dneska provedeme operaci Kramle!”
5. Je to Rebel!

Nutno ještě dodat, že na pořadí větiček nezáleží a že hlášky by měly být v postu ideálně nějak zvýrazněné (například kurzívou, nebo co je komu pohodlné).
Až budete mít hotovo, pošlete zprávu Arcanusovi do vzkazu s předmětem “hlášky” a uvnitř uveďte datum a čas vašeho postu, aby se dal snadno dohledat.
Akce trvá do 31.1.2018 do 23:59
Snad si užijete hodně zábavy při tvoření a my jen budeme doufat za vaši účast! :D
Vaše alfy,
A a E

Pomalu jsem kráčel směrem k úkrytu. Nebylo kam spěchat, navíc Asgaar mohl být pod pokrývkou sněhu zrádný a ne vždy se zde rychlý běh vyplácel. Také si takto vlk mohl lépe prohlédnout jeho nový domov. "Přesně tak, rád bych zjistil, co tu Lucy dělá," přikývl jsem a krátce na něj pohlédl. Sice jsem za sebou cítil jeho přítomnost, ale radši jsem se vlkovi díval do očí, když jsem s ním mluvil. Hned na to se mi znovu představil, tentokrát bez zdrobnělin a já se konečně dozvěděl jeho jméno. V tu chvíli mě napadlo, že jsem se já vlastně nepředstavil. Vždycky při těchhle ceremoniích na něco zapomenu, povzdechl jsem si. "Já se jmenuji Arcanus. A pro úplnost, tento les se nazývá Asgaarský a po něm nese stejné jméno i naše smečka. Nevím, jestli už jsem to zmiňoval," pověděl jsem a pokračoval rozvážným krokem dál. Občas bylo potřeba se vyhnout nějakému stromu či keři, ale jinak byla cesta poměrně poklidná.
Pomalu jsme se blížili k našemu cíli a pachy čím dál víc sílily. Copak dělají u našeho úkrytu? Elisa by jim ho neukazovala jen tak... vzala je snad do smečky? přemýšlel jsem trochu zaraženě. Nemohl jsem té myšlence uvěřit. Elisa nikdy Saviorova a Sianina vlčata moc nemusela, Amelis s Nessem jsem si do smečky v podstatě prosadil já. "Už jsme skoro na místě," prohodil jsem směrem ke Castorovi, abych ho informoval. V dálce se pomalu začalo rýsovat několik postav. Byla tam Lucy, Elisa a nějaký další vlk, kterého jsem viděl prvně v životě. Trochu jsem přidal do kroku a během chvilky se ocitl u nich. "Lucy..." pohled mi nakrátko utkvěl na hnědém vlkovi. Zaujaly mě především obvazy kolem jeho tlapek. "Cizinče, co tu děláte?" optal jsem se a tázavě pohlédl na Elisu. Mezitím mě došel Castor a já usoudil, že nejlepší bude ho hned představit. "Tohle je Castor, nejnovější člen smečky," oznámil jsem především Elise. Nato jsem překonal posledních pár kroků, které mě dělily od vchodu do jeskyně a tlapkou odhrnul rostlinstvo, které jej zakrývalo. "Tady je vchod do úkrytu. Dobře si zapamatuj cestu sem, jak už jsem říkal, špatně se hledá. Ale v tom je právě jeho výhoda, nemyslíš?"

Zadumaně jsem pohledem skenoval okolní stromy. Trochu se kymácely, mimo les musel foukat opravdu silný vítr, že se to zlehka projevilo i na zdejším porostu. Z myšlenek mě vytrhl až hlas hnědého vlka. Zničehonic mluvil normálně. Trhnutím jsem se na něj otočil a překvapeně si ho prohlížel. "Přestalo to..." vypadlo ze mě dřív, než jsem si to stačil rozmyslet. Vážně, co je to za podivné čáry? Chvilku působí a najednou šlus a jsou pryč.
Vše vyústilo v to, že mě Castor oficiálně požádal o místo v naší smečce. Jenže, než jsem odpověděl, jsem ho přejel pohledem. Ten vlk se mi líbil. Vypadal chytře a vystupoval s jistou elegancí a pokorou. Musel jsem naprosto přehodnotit svůj prvotní dojem. Někdo takový by se nám hodil, napadlo mě. Navíc je naše smečka poměrně malá a tenhle les uživí mnohem víc krků, takže ani to by neměl být problém. "Pokud si to přeješ, pak tedy vítej ve smečce," pousmál jsem se na něj a seskočil z kamene, na kterém jsem doteď setrvával. "Jako v každé smečce, začínáš na postaven kappa, ale to jistě dobře víš, když tohle není tvoje poprvé. Nejprve nebudeš mít žádný specifický úkol, ale až se trochu adaptuješ, je možné, že dostaneš nějakou určitou funkci. Ta šedivá vlčice, co tu před chvílí byla, je moje partnerka Elisa a také druhé alfa tohoto lesa. Je trochu prudší povahy, takže není radno si s ní zahrávat," vysvětlil jsem. "Pak je ještě několik dalších vlků, ale s těmi se jistě brzy seznámíš a uděláš si obrázek sám."
Přemýšlel jsem, co bych ještě měl zelenáčovi říct a zatímco jsem se potuloval ve své mysli, mě neustále obtěžovaly starosti ohledně Lucy a toho druhého cizího pachu. Elisa to nepochybně zvládne, ale aby z toho ti dva vyšli celí... Musím je co nejdřív vyhledat. Otočil jsem se na hnědého vlka a pokračoval jsem se sdělováním důležitých informací: "Uprostřed lesa se nachází údolí, kde je takový skalní výstupek. Tam se někdy setkáváme. A ještě mě napadá, že bych ti měl ukázat náš úkryt, je poměrně těžké ho najít,
ale za špatného počasí je to velmi užitečné místo." Ukončil jsem svůj dlouhý monolog a naznačil jsem vlkovi, aby mě následoval. Úkryt bylo lepší mu ukázat, sám by ho nejspíš hledal dlouhé hodiny, pokud by se mu to vůbec podařilo, protože vchod do jeskyň byl schovaný v hloubi lesa. Navíc jsem někde z toho místa cítil všechny ty pachy, takže bylo dost možné, že se nám na skupinku vlků podaří narazit.

//Ještě bych poprosila, abys Castora přidala do hierarchie, díky :D

Vlk mi vyprávěl, jak to celé bylo a jak přišel k této podivné řeči. S pohledem upřeným na jeho čumák jsem napínal uši a soustředil se na každé jeho slovo. Pomalu jsem přestával pochybovat o tom, že mluví pravdu, a že to opravdu způsobila nějaká magie.Vypadal, že to vše myslí skutečně upřímně. To mohlo znamenat dvojí: buď byl opravdu dobrý herec, nebo to vše byla ryzí pravda. Navíc to zní podobně jako ta podivná vrána... A k tomu Křišťálový lesík není daleko, snad už je ta potvora pryč a nenapadne ji přijít k nám, napadlo mě a hlavou mi projelo několik nepěkných scénářů. Tahle země mě nikdy nepřestane udivovat, ani po tolika letech...
Jak se hovor přetočil k jinému tématu, začalo pomalu svítat. Ani mi nepřišlo, že bychom tu strávili celou noc. Hrozně to letí... Všiml jsem si, jak se vlk rozhlíží kolem. Zřejmě si to tu prohlížel. Podrbal jsem se tlapkou na čumáku a čekal, co z něj vyleze.
Pověděl mi svůj příběh a já letmo přikývl. "To s tvou rodinou je mi líto," řekl jsem tiše a opětoval jsem mu krátce pohled z očí do očí. Poté jsem udělal několik pomalých kroků a vyskočil na malý kámen válící se opodál. S pohledem upřeným do hloubi lesa jsem začal mluvit: "Asgaar je les s hustou vegetací plný nejrůznějších zákoutí a skalních převisů. Avšak na druhou stranu je velmi suchý, pro vodu se často musí až k sousedním řekám." Přišlo mi fér představit mu to se vším všudy. "Nepožaduje po vlcích, aby tu trávili všechen svůj čas, ale čas od času by bylo dobré se na území smečky ukázat. Nejen pro svou bezpečnost, ale i proto, aby se ostatní nemuseli strachovat. Zmizet beze stopy jednoduše není fér," pokračoval jsem rozvážným hlasem. "A ohledně tvé mluvy," pohodil jsem ocasem a podíval se na něj, "věřím, že by se s tím dalo něco dělat. Možná to přejde samo, nebo bychom mohli zkusit vyhledat toho soba a v krajním případě navštívit Života a za nějaké pěkné květiny vyměnit cenné rady."

Elisa tvrdila, že cizinec není šílenec a podle jejího výrazu a postoje jsem vytušil, že už ji s tím nemám otravovat. Nenápadně jsem protočil oči a pak se obrátil zpátky k hnědému vlkovi. Několika ladnými kroky jsem se vrátil zpět k němu a probodl ho pohledem. Vlk začal povídat něco o sobovi, co moc nedávalo smysl. Musel jsem se hodně snažit, abych vůbec rozluštil pointu celé věci z těch všech zdrobnělin. Že by to byla nějaká magie? Něco jako ta vrána,
co se nám nedávno na chvíli nastěhovala do lesa? přemýšlel jsem. Ale ono to ostatně je možné, na Galliree se někdy dějí podivné věci. Naklonil jsem hlavu na stranu a optal se: "Čarovný sob říkáš? A kde je teď? Co se stalo?"
Z nebe se pomalu začaly snášet čím dál tím větší vločky a i ze vzduchu bylo cítit, že se znatelně ochladilo. Krátce jsem pohlédl na černou oblohu. Nebyly vidět žádné hvězdy, jen měsíc lehce prosvítal, ale byl zahalen v mlhavém oparu. Jedna velké vločka mi přistála přímo na čenichu. Otřásl jsem se a opět sklonil hlavu. "Jsi na území Asgaarské smečky.
Je nás tu poskrovnu, ale díky tomu si de udržujeme silnější vztahy," odpověděl jsem vlkovi na jeho otázky. Tak přeci jen bude nejspíš tulák, napadlo mě. A možná by se k nám chtěl i přidat...?
Najednou se mi k čumáku doneslo několik pachů. Jeden z nich mi byl velmi povědomý, ale nedokázal jsem si k němu přiřadit žádného vlka. To se podařilo, až když Castoríček vyslovil jméno té vlčice. Lucy? Co ta tu dělá? Hledá snad své sourozence? Krátce jsem pohlédl na Elisu. Museli jsme se rozdělit, jeden z nás musel jít k těm dalším vetřelcům. S pohledem upřeným přímo do očí hnědého vlka jsem Elise do hlavy vštěpil krátký vzkaz: Běž zatím za nimi, za chvíli se k tobě přidám Doufal jsem, že mě poslechne.
Mé pozornost se obrátila zpátky na Castoríčka. "Ale pokud by ses k nám přidat, musel bys mít co nabídnout. Darmožrouty neživíme," řekl jsem trochu ostře při vzpomínce na našeho posledního lovce, který se na dlouhý čas jednoduše vypařil a hodil nám všechny své povinnosti na krk.

Prohlížel jsem si neznámého vlka od hlavy až k patě. Už od pohledu vypadal jako tulák, aspoň jsem tak usuzoval podle pachu a stavby těla. Ale kromě spousty odstínů jeho kožichu na něm nebylo nic až tak zvláštního. Nebo jsem si to aspoň myslel, dokud nepromluvil. Cože...? Chviličku mi trvalo, než mi došlo, co mi vlastně říkal. Je to blázen? Nebo si ze mě utahuje? Vlk vypadal opravdu nadšený a vděčný, že jsem mu pomohl vysvobodit tlapku, ale já stále musel přemýšlet o tom, jak mluvil. Pověděl mi, že sledoval nějaký vlčice, ale že se mu ztratily a potom se zasekl tady v keři. "Tohle je území smečky, není to úplně nejlepší zkratka, copak jsi to necítil? Ale mohu tě ujistit, žádné vlčice tudy v blízké době nešly," řekl jsem a pomalým krokem vlka obešel. Vlk mi také prozradil své jméno. "Castoríček?" zopakoval jsem nevěřícně. Je to blázen! blesklo mi hlavou. A nebo jsem blázen já.
V tu chvíli přiběhla Elisa. Věnoval jsem jí významný pohled, ale ona si jen začala olizovat tlapku a nevypadala, že by se chtěla angažovat. Ale to už se toho ujal cizinec a hbitě Elisu pozdravil. Tohle nedopadne dobře, Elisa ho rozcupuje, pomyslel jsem si a doufal, že vyspaná Elisa s plným žaludkem bude trochu mírnější, než jak jsem ji běžně znal.
Doklusal jsem ke své partnerce a naklonil se k ní. "Asi je to blázen, mluví nějak divně," špitl jsem jí do ucha tak, aby to Castoríček neslyšel. "Co s ním budeme dělat?"

Doklusal jsem k Elise, která držela zajíce mezi zuby a jemně ji postrčil čumákem. "Dobrá práce, na tebe je při lovu spoleh." Položila mi kořist před tlapy a sama si lehla. "Ty si nedáš?" zeptal jsem se, ale to už sladce oddechovala. Zřejmě neusnula na Zubaté, napadlo mě. Zbavil jsem se tedy kůže ze zajíce a pustil se sám do čerstvého masa a s chutí si utrhl pořádné sousto. Kůže by se mohla později hodit v úkrytu... Nebylo třeba nikam spěchat a já si tak mohl maso vychutnat a pořádně jej rozžvýkat.
Když jsem sežral asi půlku zajíce, olízl jsem si čenich od krve a zbytek postrčil Elise, aby si mohla dát, až se vzbudí. Lehl jsem si a položil hlavu na tlapky. Vtom se ale v lese ozvalo táhlé vytí cizího vlka. Vyskočil jsem na nohy a lehce žďouchl do Elisy. "Někdo tu je." Nečekal jsem na její odpověď. Jestli se jí jít nechtělo, vlastně ani nemusela. Nějak bych to zvládl. Nasál jsem do čenichu okolní pachy a dal se po stopách toho neznámého.
Našel jsem tmavě hnědého vlka nedaleko od hranic. Vypadalo, že uvízl, ale nebyl jsem si jistý z této vzdálenosti. Doběhl jsem blíž a těsně před ním se zastavil. "Kdo jsi a co tě sem vede?" zeptal jsem se lehce odměřeným, ale ne nijak zlým tónem. Přeci jen na sebe upozornil a nebylo to tak, že by si tu vesele trajdal do hloubky našeho lesa. Možná někdo, kdo by se rád přidal do smečky. Nová krev by byla potřeba, pomyslel jsem si a zvídavě si prohlížel toho cizince. Odtud už bylo jasné, že opravdu uvízl, ale pod závějí sněhu nebylo vidět, kde přesně se zasekl. Přivřel jsem oči a ve vzduchu vedle vlka se pomalu vytvořilo několik horkých ohnivých koulí. Sníh postupně tál, až nakonec na onom místě zmizel úplně a proměnil se ve vodu, která se rychle vsákla do země. V tu chvíli zmizely i koule.

//Ty zdrobněliny se nedají číst :D

//řeka Mahtaë

Od řeky už trvalo jen chviličku, než jsme zaběhli mezi stromy lesa, který byl naším domovem. Okamžitě nás pohltila charakteristická vůně hustých stromů. Asgaar mi chyběl, už mám rád svůj klid, napadlo mě, když jsem do čenichu nasával zdejší pachy. Co mě překvapilo, byl pach cizího vlka doprovázený pachem Ashe. Ale jak se zdálo, ani jeden z nich už tu nebyl. Zamračil jsem se. Co se asi stalo? A jak to že nechala Ashe nestřežený les? Ohlédl jsem se na Elisu a zeptal se. "Ty tenhle pach znáš?"
S tím, jak jsme se blížili do srdce Asgaaru, les houstl a okolí trochu potemnělo. Zastavil jsem na malé mýtině, odkud jsme se na celou tuhle cestu vydávali. "Tak a jsme tu," vydechl jsem a trochu se protáhl. Cítil jsem některé svaly na těle z dlouhého běhu, ale díky spánku v horách to nebylo tak hrozné. Snad teď bude chvíli klid.
Jen co mi ta myšlenka proletěla hlavou, něco zašustilo ve křoví. Rychle jsem pohlédl tím směrem a mezi klestím zahlédl mladého hnědého zajíce. A hele ho! Naznačil jsem Elise, aby byla zticha a potichounku zašeptal: "Vidíš toho ušáka? Když mu naběhneš zprava, bude to snadná kořist."
Nečekal jsem na její souhlas. V tomhle jsem své partnerce plně věřil. Už jsme byli sehraný tým. Potichu jsem se odplížil blíž ke křoví a ve správný okamžik vyskočil tak, aby se zajíc musel rozeběhnout směrem, kde by měla číhat Elisa.