Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Měl jsem pocit, že se vzduch v lese poněkud ochladil. Už to úplně nebylo jen na nějaké válení se, ale bylo třeba se trochu hýbat a udržovat se v teple. Už aby bylo jaro, pomyslel jsem se, ale to zatím podle všeho bylo docela daleko.
Jen co jsem došel k Siriusovi a tomu druhému vlku, Sirius se ke mně obrátil a vysvětlil mi, co se děje. Můj pohled padl na druhého vlka a zkoumavě jsem si ho prohlížel. Pohledem jsem se zastavil na jeho očích, které byly velmi podobné těm mým. Myšlenky? Zajímavé, prolétlo mi hlavou. Dlouho jsem nepotkal vlka se stejnou vrozenou magií. Vlk se představil jako Wylan. "Arcanus," pokývl jsem na něj. Líbilo se mi, že hned přešel k věci a zmínil i co umí, i když u toho působil maličko nervózně. Nepáře se s tím, vypadá zdravý a dobře stavěný, zhodnotil jsem si a pohledem krátce cuknul k Siriusovi, než jsem se zase podíval na Wylana. "Jestli to je tak, tak tě rád uvidím mezi vlky ve smečce. Není nás úplně mnoho, ale držíme při sobě. Druhou alfou je můj syn Sionn - bílý vlk s černýma očima, betu aktuálně nemáme, ale na gammě je Parsifal - další bílý vlk," vysvětlil jsem. "Lovce máme dva, jedním je Parsifal a pak jemně můj vnuk Crowley." A jak jsem o Sionnovi a Parsifalovi mluvil, vítr mi do čenichu přivál jejich pachy. Docela se mi ulevilo, že se na zimu po delší době objevili doma. Pousmál jsem se a s tímto drobným úsměvem jsem se obrátil na Siriuse, kterého jsem vlastně bral tak trochu jako vlastního synovce, i když to tak úplně nebylo. "Wylan je tvůj kamarád?"

Užíval jsem si odpoledního šlofíčka a málem z toho byl i regulerní noční spánek, jenže mi nebylo tak úplně přáno. Lesem se ozvalo vytí a to mě probudilo. Trhl jsem sebou a chvilku se zmateně rozhlížel kolem, než mi došlo, co jsem a kde jsem. Pomalu jsem se zvedl a oklepal se od sněhu a všelijakého bordelu, co by se mi mezitím mohl stihnout nalepit na srst. Podle pachu jsem poznat Siriuse, i když ten pach byl velmi podobný tomu Alastorovu, jenže to by nedávalo smysl, aby sem chodil. A ještě bez Nema. I když bych se rozhodně nezlobil, kdyby se aspoň na zimu vrátili. Mohl bych mít aspoň o vrásku méně. Nejednou se kolem mě ochomýtl motýl. Bylo to zvláštní, ale přesto krásné takhle v zimě. Vzpomněl jsem si u toho na Lauru. Snad se má tam někde dobře, pomyslel jsem si a jemně se pousmál.
Tak to ale nebylo a místo toho mě volal Sirius a v lese a ním byl ještě nějaký cizinec. Jenže jednou jsem se oklepal, abych se dostatečně probral, upravil a jednoduše byl připravený na to, co mě čekalo. Rozběhl jsem se lesem a když jsem byl už vlkům blízko, zpomalil jsem, abych se před tím, než jsem se objevil před vlky mezi stromy, vydýchal. Chtěl jsem působit nonšalantně, jak se na mou pozici hodilo. Zůstal jsem proto mezi stromy na lehce vyvýšeném místě a pohledem přejel dva vlky, kteří stáli přede mnou. "Siriusi, volal jsi?" zeptal jsem se neutrálně a pak se pohledem více zaměřil na druhého vlka. Musel jsem působit o něco více odměřeně než běžně. Do hněda zbarvený vlk přece mnou byl poměrně vysoký a robusní. "Co tě k nám do Asgaarské smečky přivádí?" zeptal jsem se a se zájmem k němu natočil uši. Že by si Sirius přivedl kamaráda?

Ještě jednou děkuji za organizaci povedeného kalendáře, který byl oddechový a atraktivní i pro nás nemega fretky a za štědré odměny

SHEYA

• Magie od Života bez hvězd – oheň
• 50% sleva na speciální magii
• 30 drahokamů
• Magie od Smrti bez hvězd – neviditelnost
• 30 květin
• Vymaxování 1 vlastnosti – 10 % do rychlosti 54 % rychlosti vymaxováno na 60 % vrozených
• 2 hvězdičky do magie – do neviditelnosti
• Vymaxování 1 magie – oheň
• 2 hvězdičky do vlastností – 2 % do obratnosti

ARCANUS

• 50 mušliček
• 5 perel
• Vymaxování 1 vlastnosti – 10 % do vytrvalosti
• 2 hvězdy do magie – 80 květin
• 2 hvězdy do vlastností – 2 % do taktiky lovu

SANTÉ

• Vymaxování 1 magie – vrozená

Přidáno.

9. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi

Celé to pochodování kolem hranic a prodírání se závějemi sněhu mě docela zmohlo. Zajisté to byla náročnější aktivita než v létě. Rozhodně to bylo tím a ne mým věkem. Jak by ty to taky mohlo být věkem. Skandální. Tiše jsem se zasmál vlastními vtipu a pak se otočil na patě a zamířil směrem do středu lesa. Měl jsem pocit, že se mi tam bude lépe odpočívat. Hlavně jsem totiž nechtěl řešit nějaké cizince nebo tak něco a nabral jsem pocit, že když se uberu do středu lesa, měl by blíž k případnému řešení nějakých patálií někdo jiný, a tak by to přeci padlo na něj, no ne? Teda ne že by v lese momentálně někdo další byl. Což byla trochu škoda. Nejspíš bych i nějakou tu společnost ocenil. Nebo minimálně moje mentální zdraví jo. Ale co se dalo dělat, musel jsem se spokojit s tím co bylo a poradit si. A že jsem si poradit uměl.
Došel jsem až na mýtinu k hrobu Elisy a Castiela a chvíli se díval na jejich památník. "Tak jak se máte?" oslovil jsem je jako kdyby tu byli živí. "Co je nového?" pokračoval jsem ignorujíc fakt, že mi nikdo neodpovídal. Měl jsem tak alespoň pocit jako by tu oni byli. Když už mě nebavilo stát ve sněhu naproti soše, napadlo mě řešení. Došel jsem přímo pod hrob, kde bylo pěkné závětří, a začal jsem hloubit ve sněhu díru. Nechtěl jsem ležet na studeném, a tak jsem se prokopal až k hlíně a při té příležitosti hrob taky trochu od nánosů sněhu očistil. Když už byla díra dost velká, abych se do ní vešel, uvelebil jsem se. Ještě chvilku jsem na hrob jen tak koukal, než jsem natáhl tlapy před sebe, abych se toho místa dotýkal a měl pocit, že tu nejsem sám. Na les mezitím začala padat tma. "Trochu si zdřímnu. Dávejte na mě pozor, dobře?" A pak jsem zavřel oči a usnul.

//Úkryt

4. Obdivuj krásu zimy

Jen, co jsem vyšel z jeskyně, přivítaly mě příjemné ranní paprsky, které jemně prosvítaly přes opadané koruny stromů. Místo listí se na nich teď třpytily nánosy sněhu. Byla to docela podívaná. Zahodil jsem nepořádek, který jsem vynesl z úkrytu a místo toho se začal rozhlížet kolem a prostě se jen tak kochat, užívat si ticha narušeného jen občasným zapraskání stromů nebo zpěvem ptáků a celkově jsem prostě obdivoval krásu zimy. Bylo to magické období. I když v ledasčem dokázalo být dost kruté. Letos jsme se ale kruté zimy tolik bát nemuseli. Jeskyně byla na zimu připravené a zásob bylo taky dost. Zvlášť na to, jak málo vlků teď ve smečce bylo. Docela jsme se činili, zhodnotil jsem naše dva úspěšné podzimní lovy. Lovcům se rozhodně nedalo nic vyčítat. Ale všechnu práci jsem ještě neměl odbytou. Věděl jsem, že budou třeba obnovit hranice. Zvlášť s tím, kolik sněhu napadlo. Jestli vůbec ještě jdou cítit, zhrozil jsem se. No, nechtěl jsem nic riskovat, zvlášť ne návštěvu šakalů z jihu, nebo nějakých hladových tuláků, a tak jsem se rozhodl, že si tu zimu vychutnám trochu aktivněji procházkou po lese. Však mě taky neubyde, racionalizoval jsem si to. Musel jsem se trochu hýbat a udržovat se v kondici, i když se mi už moc nechtělo. Dokázal bych místo toho proležet celý den jen tak zahloubaný ve svých myšlenkách. No co, tu práci za mě nikdo jiný neudělá, nutil jsem se. Nijak jsem to ale Sionnovi nevyčítal, byl jsem rád, že si nejspíš konečně trochu užíval života, jak jsem ho ponoukal. A to samé Iška.
Rozešel jsem se tedy podél severní hranice směrem na západ. Plánoval jsem obejít celé kolečko. Občas jsem se otřel o nějaký kmen, nebo někdo obarvil sníh poněkud na žluto. Takhle jsem pokračoval kolem celého lesa. Když jsem byl tak nějak v půlce, někde kolem jižní hranice, už jsem docela funěl. Ono pohybovat se v těch obrovských závějích bylo přeci jen docela náročné na fyzičku. Ale stejně je to krásné. Líbilo se mi, jak se sníh v ranním světle tak krásně třpytil. Tohle byla ta hezčí část zimy. Ne jen to bláto všude. Zvlášť když pak všechno tálo a byla z toho jen blátivá čvachta. To jsem opravdu nemusel. Ale takhle, takhle to bylo jako v pohádce. Na moment jsem se zastavil, abych nabral dech, a pozoroval ojíněné stromy. Občas se mi podařilo zahlédnout, jak z nich visely drobné rampouchy. Skoro jako šišky, zasmál jsem se. A s tou myšlenkou jsem vyrazil dokončit zbytek značkování. Už jsem se viděl, jak si najdu nějaký pěkný kámen na mýtině, na který si lehnu a budu se na něm jenom nahřívat. Joo, to bude život. Ale před tím jsem musel dokončit práci. Naštěstí už to bylo skoro hotové. Už jen pár stromů, pár kroků. "No a je to, hotovo!"

22. Připrav si vánoční hostinu

Jen co jsme přestali mluvit, upadl jsem do hlubokého spánku. Asi se na mém těle pořád podepisoval ten boj se Styx. Přeci jen jsem už dávno nebyl nejmladší. Vlastně jsem už dost možná byl ze všech nestarší - minimálně z vlků kolem mě. Spal jsem tak tvrdě, že jsem ani nezaregistroval, když se Rowena vzbudila a odešla. Na jednu stranu to byla škoda, že jsme si nemohli více popovídat, ale na tu druhou na to určitě bude čas jindy. A moje tělo ten spánek už opravdu potřebovalo. Když už jsem se k ránu dostával do bdělejšího stavu, začaly se mi pomalu ale jistě zdát sny.

Otevřel jsem oči a viděl jsem, jak nade mnou stojí Elisa. Propalovala mě přísným pohledem. Rychle jsem zamrkal očima, abych se ujistil, že se mi to nezdá. Ale opravdu, stála tam. Pomalu jsem se zvedl a sedl si naproti ní. "Co se děje?" zeptal jsem se zmateně. Netušil jsem, proč je tak naštvaná. "Nepřišels," řekla bez emocí a charakteristicky při tom švihla ocasem. Chvíli jsem se na ni zmateně díval, než mi to došlo. "Já-já... chtěl jsem. Ale les nemůže zůstat bez ochrany a pak pořád něco bylo a teď už je všude plno sněhu," vysvětloval jsem defenzivně, ocas u toho stažený mezi nohy. Chvíli se na mě dívala a viděl jsem, že nad něčím přemýšlí. "Výmluvy," řekla nakonec jednoduše. A já věděl, že má pravdu. A pak se rozplynula.

V tu chvíli jsem se se škubnutím probudil. Měl jsem zrychlený dech a chvíli trvalo, než jsem si se zorientoval a než se můj dech znovu uklidnil. Kolem pořád visel Rowenin příjemný pach, i když už tu vlčice nebyla. Vzpomněl jsem si, jak se mě ptala, jak mi voní. Jako tlející listí, kouř, hřebíček a chilli. Jako Elisa, uvědomil jsem si. Byl to zvláštní pocit. Zatřepal jsem hlavu, abych na to nemusel myslet.
Místo toho jsem došel až k výklenku a masem a tam si utrhl kousek medvěda a kousek muflonice - od každého trochu. Jak byla zima, zůstávalo maso pořád pěkně čerstvé. "No to bude hostina," pochválil jsem si s úsměvem. A pak mě ještě něco napadlo. Nechal jsem kolem sebe vyrůst pár jahod, jako dezert. To si to tu žiju na to, že je zima, musel jsem říct. Hotová vánoční hostina. Žral jsme pomalu a s jistou elegancí, abych se neumazal. Však jsem taky nikam nespěchal. Kam by taky takový stařík jako já měl spěchat? Nějak už jsem v sobě neměl touhu se za ničím honit a radost mi dělaly úplně všední věci. Možná věci, které by mi za mlada přišly hloupé. Když jsem dožral, očistil jsem si ještě ušpiněnou srst a pak sebral zbytky z mé hostiny do tlamy a vyrazil zpátky do lesa zjistit, co je nového.

//Asgaar

6. Naplánuj si letní dovolenou

Společně s Rowenou jsme došli do úkrytu, kam jsme uložili i naši novou kořist hned vedle medvěda. Pustil jsem se do zpracování kožešiny a mezitím se pohodlně uvelebil. Šlo to poměrně rychle, a tak když jsem byl hotový, poohřál jsem okolí magií ohně. To aby nám tu bylo lépe, kožešiny lépe schly a popravdě, aby tu nebylo takové vlhko a trochu míň tu to smrdělo. Přeci jen se tu vlhkost nahromadila, jak tu celé léto nikdo pořádně nebyl. Teď v té zimě se ale úkryt hodil. Joo, už aby bylo zase léto. Tohle počasí už není na moje staré kosti. A vůbec, měl bych si v létě udělat nějakou dovolenou. Třeba se projít k velkému jezeru, tam jsem dlouho nebyl! A vezmu s sebou taky děti, maloval jsem si.
Rowena navázala ohledně magií. "Možná," připustil jsem. Měla pravdu. "Ale někdy nevědět všechno má svoje kouzlo," pokrčil jsem rameny. A to jsem sám moc dobře věděl. Kdybych chtěl, mohl bych si kohokoli prohlédnout jako otevřenou knihu. Ale jaký pak mělo smysl trávit s ostatními čas a poznávat je? Možná se to hodilo na cizince, ale na vlastní rodinu?
Rowena se rozvyprávěla o magiích, které uměla ovládat. "To je poměrně hodně na to, jak jsi mladá," pokýval jsem souhlasně. A pak jednu z magií dokonce předvedla a já se obdivně díval, jak kolem nás padá sníh. "To je hezké," pousmál jsem se. "Já umím mimo jiné léčit, kdybys někdy potřebovala," pověděl jsem pak. To byla asi nejužitečnější magie, kterou jsem vlastnil. Škoda jen, že Elise pomoct už nemohla, prolétlo mi hlavou. Krátce jsem se podíval směrem k malé jeskyni, kde jsme spolu dřív lehávali, a pak se uvelebil v té velké naproti Roweně. Položil jsem hlavu na tlapy a zívl. Cítil jsem, jak na mě padá únava, ale ještě jsem neusnul. Ještě chviličku ne.

//13. Kouluj se s jiným vlkem

//Les

Rowenu zajímalo, jaké je to mít magii myšlenek. Překvapeně jsem k ní otočil hlavu a přemýšlel, jak ji to jen teď tak najednou napadlo. Asi jsem se musel opravdu hodně zahloubat. Občas se mi to stávalo. "Dokud jí neumíš ovládat, je to peklo. Pořád slyšíš nějaké útržky, co většinou nedávají smysl, a nikdy není ticho," odpověděl jsem popravdě. Jako mladý jsem se s tím hodně natrápil. S postupem času jsem ale nad magií získával čím dál tím větší kontrolu, až jsem byl schopný cizí myšlenky vyblokovat, když jsem je slyšet nechtěl. A teď už tu magii ani moc nepoužívám, došlo mi. Nějak jsem spíš preferoval klid. Když ještě žila Elisa, občas jsem slyšel Marii, a to bylo docela zvláštní. "A když už ji pak ovládat umíš, může to být dar ale i prokletí. Někdy je nevědět lepší," odtušil jsem. Možná to pro někoho mladého mohlo znít hloupě, ale bylo to něco, k čemu jsem za svůj život došel. Nevědět a doufat v to lepší.
To už jsme se ale blížili pomalu k úkrytu. S Rowenou jsme nastrčili muflonici do vchodu a než jsem ji tam nějak zorganizoval, přistála mi na zadnici jedna pořádná sněhová koule. Překvapeně jsem nadskočil a otočil se na Rowenu, která se tvářila, že nic. Ale viník byl naprosto jasný. "Tyy," zvolal jsem škádlivě a pak jsem honem vytvořil sněhovou kouli pro pořádnou odplatu. Mířil jsem s ní pěkně mezi oči, ale protože už jsem neměl moment překvapení, mohla vlčice taky docela dobře uhnout. Zasmál jsem se. Bylo to vlastně milé rozptýlení. A pak už jsem se ale zase vrátil k práci a dotáhl muflonici hlouběji do úkrytu, kde jsem ji uložil hned vedle medvěda. "Tak jsme tady," prohlásil jasem, sedl si ve velké jeskyni a začal pomalu stahovat kůži z muflonice. Mohla se totiž na zimu hodit. Užíval jsem si, jak ve srovnání s venkem bylo tady uvnitř opravdu příjemně.

Byl jsem rád, že i Rowena je v pořádku. Přeci jen to všechno dobře dopadlo. Oba jsme se pustili dál do jídlo a já si nemohl nevšimnout, jak elegantně u toho vypadá. To po Saviorovi rozhodně mít nemohla. Že by po Lennie? Uvědomil jsem si, že jsem vlastně netušil, kde té byl konec. Elisa s ní poměrně vycházela, ale od té doby jsem jí nejspíš neviděl. Měl jsem pocit, že jednou, když tu byla Lennie, s Elisou naháněly Styx. Byl to ten moment, kdy ji naštvaly? Zatřepal jsem hlavou, abych ti myšlenky rozehnal. Místo toho jsem se zaměřil znovu na Rowenu.
"To by opravdu neměl," připustil jsem. Popravdě jsem si toho nevšiml, takže jsem netušil, jestli to byla pravda nebo ne. Ale něco takého bylo rozhodně špatné. Že by to Crowley udělal? Pravda, byl opravdu naštvaný, ale proč by do ní kopal? To bylo divné. To se mu nepodobalo. Měl bych s ním promluvit, až se vrátí. Zjistit, jestli je v pořádku. Měl jsem poslední dobou nějak moc plánů. A taky je zase potřeba oběhnout hranice. Ale až nebude takový mráz, přemítal jsem.
O to víc, mě překvapilo, když se ke mně Rowena nahrnula, aby mě objala. Maličko jsem ztuhl a překvapeně zamrkal, ale pak jsem se dotyku podvolil. Abych se přiznal, nebyl jsem na něco takového zvyklý. Rowena se taky nabídla, že mi pomůže s muflonicí. "Díky," pousmál jsem se na ni. "Tak jdeme na to? Začíná být opravdu pořádná zima," navrhl jsem. Už jsem totiž přestal magií ohřívat vzduch kolem nás. Místo toho jsem popadl nohu muflonice a šel se zahřát po staru - chůzí do kopce.

//Úkryt

Ožužlával jsem maso a pěkně pomalu ho žvýkal. Nebylo kam spěchat. Docela jsem si to i pro jednou užíval, jak se všude kolem okolo udělal klid. Ještě s tím, jak padla tma. A i když by jinak byla zima, tady kolem bylo díky magie ohně příjemně. Byl to trik, co jsem se naučil od Elisy.
Mezitím se Rowena probrala. Olíznul jsem si čumák od krve a otočil se na ní. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se jí. Rowena se ale zdála docela naštvaná a popravdě jsem jí trochu chápal. Crowley nebyl zrovna gentleman. Povzdechl jsem si. "Odvedla jsi dobrou práci a všechno dobře dopadlo, ale nebylo to zrovna nejopatrnější použití magie. Byl z toho docela chaos a mohlo se něco stát. Musíš příště myslet i na bezpečí ostatních. Ale na druhou stranu zase máme dva úlovky," polemizoval jsem. Já nebyl naštvaný. Prostě jsem jen byl rád, že nakonec všechno dopadlo jak dopadlo. "Dej si svůj podíl," nabídl jsem Roweně a poukázal čumákem k nakousané muflonici. "Pak ji odtáhnu do úkrytu." A možná se tam i přes noc schovám.

Z lovu se sice stal nakonec docela chaos, ale naštěstí vše dobře dopadlo a nikdo nebyl zraněn. Nebo aspoň ne nijak vážně. Dokonce i lov se povedl a my tak měli jistotu, že budeme mít na celou zimu masa dost, i kdyby byl zase hladomor. I když jsem moc nechápal, co se přesně stalo, že zvíře tak najednou prostě spadlo na zem, ale už to bylo a nedalo se s tím nic dělat. Jenže ve stejný moment spadla na zem i Rowena, takže jsem usoudil, že to nejspíš nějak udělala ona. Přiskočil jsem k ní a zkontroloval, jestli dýchá a zkusil do ní dloubnout, aby se probrala. "Roweno, Roweno!" Zraněná ale nevypadala. Magií jsem v malém okruhu kolem nás poohřál vzduch, protože počasí už zrovna nepřálo.
Mezitím k nám dorazil i zbytek. A minimálně Crowley byl dost naštvaný. Povzdechl jsem si. Musel jsem uznat, že to nebylo zrovna ideální, ale už to bylo. Lov se povedl a všichni byli živí. "Bude v pohodě, asi jen omdlela z té magie," odkýval jsem ostatním, co měli o Rowenu strach. "Dobrá práce. Vemte si kus masa na posilněnou. Příště už to snad bude víc... standardní," pousmál jsem se. Pak se všichni rozutekli. "Dejte na sebe pozor!" zavolal jsem za nimi. Pak jsem si sám utrhl kus masa a pustil se do toho. Po očku jsem přitom sledoval Rowenu, jak je na tom.

2 mufloni - s medvědem zásoby opravdu na celou zimu a nejspíš i jaro :D

1.12. Arcanus, Crowley, Rowena, Sinéad, Sirius a Zurri

Pomalu se schylovalo k lovu a vypadalo to docela dobře. Zdálo se, že všichni ví, co dělat. To bylo dobře. Největší obavy jsem měl o Zurri, ale vypadala odhodlaně, takže jsem věřil, že svou roli zvládne. Sand se jí nic nestane. To už Zurri se Sirius začali pomalu obcházet stádo. Jenom jsem rychlým pohledem kouknul na ostatní, než jsem se i sám dostal na svou pozici.
Lov začal a všechno to šlo podle plánu. V momentě, kdy byl Sirius s muflonicí, už jen kousek od nás, se ale z nebe snesl blesk, trefil muflonici, které se sesula k zemi, a byl zase pryč stejně rychle jako se objevil. Překvapeně jsem sebou trhl a hned na to cítil, jak mě něco štíplo a projelo mnou takové nepříjemné zabrnění, až se mi z toho naježily chlupy. Oklepal jsem se a jen, co jsem se vzpamatoval, jsem skočil po muflonici a zakousnul se jí do krku. Kdo ví, jak dlouho tam ještě hodlala ležet. Takhle ale neměla šanci a my měli uloveno. Jenže úplně vyhráno ještě nebylo, protože jsem si nebyl jistý, jak na tom byla druhá skupina.
Slyšel jsem, jak Sirius volá na Rowenu, ale já se teď snažil zjistit, jak je na tom zbytek, abych byl případně připravený zakročit. Pustil jsem muflonici, když sebou přestala cukat, a ještě celý od krve se snažil zorientovat v tom, co se dělo o kousek dál. Blesk v celém stádě způsobil solidní chaos. Když jsem pohledem konečně našel Zurri, jak běží za muflonem a k ní spěchají Crowley a se Sinéad, zaměřil jsem se na místo kousek před muflonětem, kde se na malý moment objevil levitující plamen tak, aby se muflon ideálně lekl a oddělil se od zbytku stáda a ostatní se k němu snáz dostali. Doufal jsem, že to zabere. Srdce mi při tom divoce tlouklo.

Když jsme se všichni představili a tak nějak zorganizovali, byl čas vyrazit. Pomalu padá tma, tak ať to stihnem do rána, napadlo mě. To nám mohlo hrát do karet. Třeba mufloni nebudou dávat takový pozor. Rowena měla poznámky k výchově Crowleyho a Zurri, na což hned reagovali ostatní. Crowleyho vychovávala nejvíc moje dcerka a Sinéad a měl jsem pocit, že docela úspěšně, protože to byl milý vlk, co se měl k světu. A to se mi líbilo. Zurri jsem popravdě neznal dost na to, abych mohl soudit. Možná má pravda... ale jak by to sama mohla ta rychle vědět? Zavrtěl jsem hlavou. "Nehoda?" zopakoval jsem tázavě to, o čem se tu všichni bavili. "Učitel se tu moc neosvědčil," pověděl jsem nakonec. Ostatně to byla pravda. "Rád bych to vedl tak, aby se nikdo nebál přijít o radu za kýmkoli ze smečky. Klidně i za mnou," pověděl jsem.
Když přišlo na řeč, kdo se ujme při lovu jaké role, Sirius i Rowena se měli spíš k nahánění, ale Sirius byl přeci jenom rychlejší. "Dobře, nadbíháš," odkýval jsem mu. Pak jsem se obrátil na Rowenu. "Magie je v pohodě. Hlavně ať se před zimou nažereme a nikomu se nic nestane." Pak už nastal čas vyrazit hledat stádo.
"Až půjdete na pozici z druhé strany stáda, zkuste jít tak, aby vítr vál váš pach co možná nejvíc pryč. A až tam budete, hlavně vyběhněte zároveň, ať se v tom neudělá zbytečně velký chaos," nabádal jsem Siriuse a Zurri. "A dávejte pozor na jejich kopyta." Otočil jsem se po naší skupince. "Všichni připraveni?" ujistil jsem se. Začínal jsem v sobě cítit adrenalin. Měl jsem odpovědnost za všechny ty vlky taky a spousta z nich byla ještě hrozně mladá nebo jsem je pořádně neznal. To zvládnou. Pak už byl čas se ztišit a přikrčit, protože jsme se blížili ke stádu. Nemohli jsme je hned vylekat. Měli jsme štěstí, protože na jednom z krajů stáda stála samice s letošním odrostlejším mládětem. To mohla být naše šance. "Vidíte na kraji tu samici s mladým? Já, Sirius a Rowena zkusíme tu samici a Crowley, Sinéad a Zurri toho mladého. Dejte pozor, už bude mít taky pořádnou sílu," pošeptal jsem. Pak jsem kývnul na Zurri a Siriuse, že můžou vyrazit na pozici. Mohlo se začít.