Příspěvky uživatele

< návrat zpět

A tak se stalo, že se naše smečka rozrostla o další dva členy. A navíc oba byli rodina. Asgaar opravdu dostával mottu, že smečka je rodina. Možná až moc. Včetně drama. Zdálo se, že Sirius i Rowena měli z přijetí radost. Pousmál jsem se, ale malinko jsem sebou cukl, když se ke mně vlčice zase nahrnula. Ne že by mi to vadilo, ale nebyl jsem na to zvyklý. Zbytek rodiny nebyl... no jednoduše tak kontaktní. A možná to byla chyba. Aspoň soudě podle toho, kolik dětí mi vyčítalo nedostatek pozornosti. "Tak dobrá," pokýval jsem oběma vlkům. Rowena se učit lovit nechtěla, ale Sirius byl ochotný. Nabídl se i s hranicemi. "Nějak to vymyslíme. Napadají vás nějaké otázky?" Mě ještě nakonec něco napadlo. O Borůvce by měli vědět. "Ah, vlastně ještě jedna věc, na severu s naším lesem sousedí Borůvková smečka, se kterou jsme měli dohodu, že si vzájemně můžeme přeběhnout po okraji území, abychom to nemuseli obíhat. Ale asi by to brzy chtělo jít zkontrolovat, jestli to stále platí. Můžete se přidat, kdybyste chtěli," nabídl jsem jim. Hlava se mi zase začala plnit plány, které byly potřeba udělat. Ale vidět Sionna je teď priorita. A pak Crowleyho a Iskierku. Snad ještě nebude úplně moc dospělý. Ne že bych na něj nebyl pyšný. Ale ta mladická rozvernost měla své kouzlo. A možná nějaká taková jiskra a dobrodružství bylo to, co jsem teď do života potřeboval, abych tu jiskru ještě někdy získal zpátky.
"Pojďte, ukážu vám, kde je úkryt," pobídl jsem je a hlavou pohodil směrem na sever, kam jsem se plánoval vydat. "Nejspíš bude třeba dřív než později," dodal jsem zamyšleně a přitom se rozhlédl okolo. Krajina kolem už byla hodně podzimní a počasí začínalo být docela nepříjemné.

Zdálo se, že ani Sirius ani Rowena se k Saviorovi moc nemají podle toho, jak reagovali na zmínku, že tu před malou chvilkou byl. "Alastor mi taky tvrdil, že Savior zemřel, ale viděl jsem ho na vlastní oči po tom, co to tvrdil. Myslím, že mi ale nevěřil," zhodnotil jsem. Podle mě mi to Alastor doteď nevěřil a myslel si, že otec zamřel. Vlastně jsem ho chtěl před chvílí z toho omylu vyvést, ale... nějak na to nedošlo. To mě mrzelo.
Přišla řeč na to, že by se oba vlci rádi usadili tady v lese a jak jsem tak koukal n a Rowenin smutný kukuč, nějak mě to dostalo. Asi už jsem byl fakt starý. Tak nějak jsem tušil, že by je Elisa na mém místě možná hnala, ale já si nemohl pomoc. Ještě je nás opravdu málo. A každá tlapa dobrá. Zvlášť když by se něco stalo, pomyslel jsem si a tak nějak si poprvé připustil, že jsem to neměl vše pod kontrolou a ani... ani mít nechtěl. Nebyla na to síla, elán a tohle všechno.
"Neděláte si zrovna dobrou reklamu s tím lovem," zasmál jsem se, "ale cením si upřímnosti." To se jim muselo nechat. A taky to, že Sirius chtěl být s Rowenou, aby na ni dal pozor, i když byl jen o tři minuty starší. "Ve smečce je spousta práce kromě lovu. Můžete pomoct pomoct s hlídáním hranic, obranou území nebo členů smečky, když bude třeba, úklidem v úkrytu nebo nanošením zásob dřeva. Každý kdo pomůže, si místo ve smečce zaslouží. A třeba se i v tom lovu nakonec zlepšíte," pověděl jsem a přejel oba pohledem. "Takže jestli chcete, vítejte v Asgaarské smečce."

"Zase tak starý a nemohoucí nejsem," zasmál jsem se, když mi Rowena nabídla, že by mi něco donestla nebo mě někam doprovodila. Ale bylo to od ní milé. A o tom, že mi Iška musela pomoct z jámy nikdo vědět přeci nemusí. Nebyl to jeden z momentů, na který bych byl hrdý. Sirius byl překvapený, když jsem zmínil jeho bratra. "Těsně jste se minuli. Vlastně... tu byl do dneška ve smečce." Znovu se to ve mně při těch slovech stáhlo. Znovu bylo to, že Nemesis odešel z rodného lesa, až příliš reálné. Na Siriusovu poznámku o Saviorovi jsem raději nereagoval. Ale něco ve mně zanechala, nahlodala mě. Možná to je ten problém? Věnuji svým dětem málo pozornosti? Možná proto už jich tolik odešlo jinam. Uvědomil jsem si, že musím brzy najít Sionna. A Iskierku s Crowleym. Asi bych to nezvládl, kdyby další z nich odešel.
Rowena mi začala vyprávět, jak se má ona, a podle všeho to nevypadalo úplně dobře. Neměla kam jít. Sirius se ale začal smát. Střelil jsem k němu pohledem. Však co na tom bylo vtipné? On se ale smál tomu, jak Rowka musela utíkat. Nejspíš sourozenecké škádlení, usoudil jsem a mírně se pousmál. Je nás tu málo, možná až moc málo na zimu nebo kdyby se něco stalo. Každá tlapka by se hodilo. Navíc to, že se nic nestane, se už po nedávném zážitku nebylo zrovna zaručit. "Les je velký a místa je v něm dost. K rodině se zády neobrátím," pověděl jsem a obrátil pohled z lesa zpátky na Rowenu.

Rowena se ke mně naklonila, abychom se mohli přivítat. Když se ke mně přiblížila, tak na rozdíl s před malou chvíli s Nemesisem, jsem necítil žádnou podivnou sílu, žádný odpor. Pokusil jsem se ale myšlenky na syna na moment vyhnat z hlavy. Nebyl jsem si totiž jistý svou reakcí, kdybych je tam nechal. A nechtěl jsem se rozklepat. Sirius s Rowenou byli sice rodina, ale zase ne až tak blízká, abych byl ochotný úplně ztratit tvář.
"To je milé," pousmál jsem se, když Rowena vysvětlila, že jen přišli na návštěvu. "Jak vidíte, bylo i líp, ale to se zvládne," prohodil jsem ohledně stavu mé špinavé, pocuchané a místy i krvavé srsti. Jinak mě ale nic nebolelo na to, co se dělo, ta magie byla vážně zázrak. Tiše se pobaveně uchechtl, když k vysvětlení Sirius přidal, že jde poznávat krásy kraje. Jinak mi ale přišel tak nějak trochu zaražený. A kdykoli jsem se na něj podíval, nemohl jsem se zbavit myšlenky na to, jak moc je podobný svému bratru. A Alastorem se zase vracely myšlenky na Nemesise. Až na ty jizvy a odznaky, připomněl jsem si poznávací znamení. Zato Rowena vypadala úplně jinak. Její srst měla modré odlesky a celkově vlčici zdobil snad nejdelší ocas, co jsem kdy viděl. "To jste se tu skoro sešli všichni, to je dobrá náhoda. Nedávno jsem viděl Saviora a před malinkou chvílí mluvil s Alastorem,"pověděl jsem. "A jak se daří vám?" zeptal jsem se jich, když jsem si uvědomil, že toho o jejich životě vím jen pramálo. Až ostudně málo.

Ozvalo se jen dobře podobně jako jsem předtím řekl já. Měl jsem pocit, že bych měl ještě něco říct, ale nějak mi na jazyk nepřicházela žádná slova. Nechtěl jsem mu vyčítat, že jde pryč. Věděl jsem, že není správné ho přemlouvat, i když bych to možná chtěl. Pomalu jsem se nadechl a cítil při tom, jak se mi dech třese. Není to navždycky... uklidňoval jsem sám sebe. Třeba jen potřebuje víc poznat svět tam venku. To už se ale Nemesis loučil. Jen co se otočil, udělal jsem k němu rychlý krok a vyhrkl. "Nemo, mám tě rád. Dejte na sebe s Alem pozor," pověděl jsem a pak už jen zůstal stát mezi stromy a sledoval, jak oba vlci společně mizí mezi stromy.

Chvíli jsem tam jen tak stál a přemítal, to mi ale nevydrželo dlouho. Do čenichu se mi dostal povědomý pach. Dlouho jsem neváhal a šel přímo za ním. Les mi přitom napověděl, kam jít co nejkratší cestou. "Roweno!" zavolal jsem za vlčici jen co jsem se vynořil mezi stromy. Návštěva? napadlo mě. Pohled mi padl na vlk vedle ní. Byl si s Alastorem neuvěřitelně podobný snad s jediným rozdílem odznaků magie. Kdyby tu Alastor zrovna nebyl, možná bych se i spletl. "Ty musíš být Sirius, že?" vylovil jsem v paměti jméno. "Vítejte v Asgaaru. Co vás sem přivádí?" zeptal jsem se a zvědavě přejel očima z jednoho na druhého. Byli v podstatě rodina. A taky vítané rozptýlení od myšlenek na Nemesise a pocitů, které jsem si ještě nechtěl připustit.

Hrnul jsem se k synovi se přivítat, ale čím víc jsem se k němu přibližoval, tím víc jsem měl pocit, jako by mě nějaká neviditelná síla tlačila zpátky. Bylo to zvláštní. Ani radost ze shledání mi nevydržela dlouho, protože Nemesis na mě hned vybalil, že chce odejít ze smečky. Udělal jsem krok zpátky a cítil, jak mi tuhne čelist a na hrudi se koncentruje tíživý pocit. Nedokázal jsem synovi nijak odpovědět, protože jsem měl pocit, že by se mi třásl hlas a ani mi do mysli nepřicházela žádná vhodná slova, co by to dokázala vyjádřit. Místo toho jsem si jen vyslechl, co měl Nemesis na srdci a na konci jen pokorně přikývl. Měl jsem k synovi dostatek respektu, abych jeho rozhodnutí vzal a nijak ho nepřemlouval, to ale nic neměnilo na hořké pachuti, kterou to ve mně zanechávalo. Proč se tohle všechno děje?
Spolu s Nemesisem odcházel také Alastor. "Dobře," pověděl jsem stroze po jeho slovech. Hnědý vlk se nezdržel ani natolik, abych mu stihl říct o Saviorovi, a už jeho záda mizela mezi prvními stromy. Polkl jsem a obrátil svůj pohled zpátky k Nemesisovi. "Mrzí mě to, ale snad budeš šťastnější... Kdybys kdykoli potřeboval, nebo... nebo chtěl... přijď sem, budu tady," pověděl jsem a myslel to naprosto upřímně. Mohl jsem jen doufat, že tahle změna neznamená, že se přestaneme vídat.

Prostě utekla a nedalo se s tím vůbec nic dělat. Mohl jsem být naštvaný, jak jsem chtěl, ale nic to na tom nezměnilo. „Jste v pořádku?“ otočil jsem se ke své dcerce a Saviorovi. „Půjdu si na chvíli odpočinout, pak se zase najdeme,“ omluvil jsem se jim. Ten boj mě vyčerpal a já ani nedošel od Išky se Saviorem příliš daleko, než jsem se uložil do napadaného listí pod stromem a uložil se tam.
Spánek jsem měl neklidný, plný divokých snů, ale když jsem se probudil, nemohl jsem se ani na jeden z nich rozpomenout a zůstával ve mně jenom jakýsi nepříjemný pocit. Oklepal jsem se, abych se ho zbavil. „Eliso, kdybys tu jen tak byla…“ pošeptal jsem do ticha lesa, ale odezvou mi bylo jenom tiché šumění listí, jak do něj pofukoval vítr. Věděl jsem, že jsem Saviorovi a Išce slíbil, že se za nimi hned vrátím, zatím jsem ale neměl chuť se s nikým vidět. Potřeboval jsem být chvilku sám a srovnat si myšlenky. Komfortem mi mohlo být ticho a klid Asgaarského hvozdu. Našeho hvozdu… ale jakou cenu to má, když tu nejsi? Byl to stále můj domov, ale poslední domov mi připadal… prázdný. Nejspíš jsem si to dělal sám, nedokázal jsem svou partnerku prostě nechat jít a smířit se s tím. Nemohl jsem. A nejspíš jsem tak zbytečně ubližoval svým dětem.
Znovu jsem zavrtěl hlavou a nechal tlapky, aby mě nesly podél hranice lesa. Už dávno bylo potřeba obnovit hranice smečky, které začínaly slábnout. Stále z nich, i když už slabě, byl cítit Sionnův pach. Můj malý Sionn, byl doma, pomyslel jsem si a při té myšlence se pousmál. Sionn sice už dávno rozhodně nebyl malý, ale já se nemohl zbavit vzpomínky na to, kdy mi byl do půl tlap a pobíhali jsme společně po zemi křížem krážem. Kdyby tak jen šel vrátit čas a udělat věci jinak…
Pokračoval jsem pomalým tempem podél celých hranic lesa a sem tam jsem se někde otřel nebo zvýraznil pachovou stopu smečky. Nacházel jsem v tom tichu a rutině komfort. I v tom, že tohle byla její oblíbená činnost. A taky strašit cizince na území. Jenže cizinci už do našeho lesa dlouho žádní nepřicházeli a spíše se zdálo, že i jeho stávající obyvatelé odchází.

//Stačí od hír

Z té jakési podzimní letargie mě vytrhl až pach mého druhého syna, který se mi dostal do čenichu. Bylo to jako kdyby mi něco znovu vlilo krev do žil. Iška i Nemo jsou doma. Kéž by ještě přišel Sionn. A byli bychom všichni…. U svých nejstarších dětí jsem už dávno přestal doufat. Zamířil jsem do středu lesa, odkud jsem Nemesise cítil. A nepřišel sám. A navíc je tu Savior. Konečně jsem zase jednou mohl být poslem dobrých zpráv.
Oba jsem našel uprostřed lesa ve směru ze západní strany. Nijak jsem svou přítomnost netajil a tak nějak na ně v podstatě vpadnul, možná až příliš energicky, nebo alespoň v porovnání s poslední dobou. "Ahoj, vítejte doma," pousmál jsem se na oba vlky a pak nakročil blíž k synovi, abych se s ním přivítal.

Styx vykřikla bolestí. Byl to důkaz, že jí konečně některý z mých útoků zasáhl. Přesto se nějakým způsobem dokázala vyhnout mým zubům. Zavrčel jsem, ale než jsem se stačil přeorientovat, zamávala křidélky a byla z jámy pryč. "Mrcha," ucedil jsem. Nesmí utéct. Nesmí utéct, jelo mi v hlavě, ale bylo mi jasné, že se z jámy jen tak rychle nedostanu. Zůstaly v ní nějaké kořeny, ale vydrápat se po nich stálo drahocenné kořeny. Můžu si pomoct magií vzduchu, napadlo mě. No na druhou stranu jsem si nebyl jistý, na kolik magických útoků v sobě ještě mám sílu a bylo by hloupé s ní plýtvat. Po staru to sice více trvalo, ale dalo se to zvládnout snáz skrz zaťaté zuby.
To už ale měla moje dcerka lepší nápad. Nebyl ideální, ale nemohl jsem si teď moc poroučet. A tak jsem jen bez debat přikývl a trochu potupně použil tělo dcery jako berlu, abych se snáze přehoupl přes hranu jámy. Tam naštěstí zůstal Savior, který Styx zdržel a já jako první co slyšel, jak křičí na vlčici, aby trpěla. Byl jsem v ten moment extrémně vděčný, že Saviora vidím. A to nejen proto, že byl opravdu naživu a ne mrtvý, jak tvrdil jeho syn, ale taky proto, že by nám bez něj Styx přeci jen nakonec utekla. Utekla by mi. Nic bych s tím nenadělal. Ta myšlenka mě ubíjela, ale zároveň naplňovala vztekem. Pokusil jsem se využít moment překvapení a vrhnout se sivé konečně po krku. Muselo to jednou přeci vyjít.

Z celé té situace se stal jeden velký chaos a zmatek. Ve vzduchu byla cítit krev a vidění komplikoval prach. Pořád jsem měl pocit, že slyším obrovskou ránu, i když strom už dávno ležel na zemi. "Iško?!" otočil jsem se po dceři, ale ta už se hrnula ke Styx. A to ještě celou situaci hlídal z kraje propasti Savior, o kterém jsem zatím ani nevěděl ani o ráně, kterou Styx uštědřil. Iška už mezitím držela Styx v zubech, i když zřejmě nějakou tu ránu taky schytala a já možná taky. Nejdřív jsem se chtěl natáhnout, že bych ji bez rozmyslu kousnul do krku, ale pak jsem si to rozmyslel. Ten čas jsem využil jinak. Tak a dost! Měl jsem toho tak akorát plné zuby. Chtěl jsem už jen klid. Ticho. Bezpečí pro svou rodinu. Ne tohle. A Styx si už další šanci nezasloužila. Probudil jsem v sobě magii, která dlouhé roky spala, ale která uměla pořádně ublížit. "Ať víš, jaké to je!" vyštěkl jsem a Styx se v té chvíli rozlila po celém těle obrovská bolest. Bolest ji musela paralyzovat nebo alespoň částečně omráčit. Doufal jsem, že tím poskytnu své dceři šanci dostat se do dobré pozice a sobě dostat se blíž. Už chcípni. S tou myšlenkou jsem se přestal soustředit na magii a zakousl se šedivé do krku.

Zdravíčko spolusmečkovníci,

přináším velký letní chaotický souhrn všeho :D

Fotoakce se zúčastnila moje maličkost, Alastor a Parsifal a odměna ve výši 2 perly + 20 drahokamů + 2 křišťály je již připsaná Pro nižší účast ale další akci nevykopávám a nechám vás v klidu užívat léto. Kdybyste měli ale nějaký nápad na akci nebo jenom třeba přání nějakého typu akce, dejte vědět mně nebo Sionnce

Jako další příjemnou záležitost bych ráda adresovala pochvalu Iskierce za značení a do úkrytu jí zamířilo 20 drahokamů a 1 křišťál jako díky Když už jsme u těch funkcí a povinností, nadále platí, že pokud máte zájem o nějakou z funkcí nebo i klidně nějakou vaši vlastní vymyšlenou, dejte vědět!

A jelikož se s novinkami opravdu roztrhl pytel, přejdeme nyní ke změnám hierarchie. Rozhodli jsme se už poslat Lauru na důchod a přesunout ji z gammy na kappu. Za všechno její aktivitu a péči o smečku za ty roky jí ale srdečně děkujeme A co povyšování, říkáte si? No potřebujeme novou gammu a tou se stává Parsifal. Zároveň na deltu přeskakují Iskierka a Sinéad a Crowley. Všem povýšeným moc gratulujeme a děkujeme za super aktivitu a zájem o smečkové dění. A nezapomeňte si pořešit bodíky!

Za sebe dávám ještě takový malý update ohledně aktivity, od září do konce roku očekávám výrazně sníženou aktivitu, protože budu studijňo-pracovně v zahraničí, tak se vám předem omlouvám. Na sz (zejména na fb a discordu) ale reagovat budu a můžeme se na čemkoli domluvit

A na závěr: Co lov? Kdy/kdo? Nahoďte info tady nebo klidně někde ve smečkochatu.

Užívejte léto a mějte se famfárově!

Arcanus ve spolupráci se Sjónem

Podařilo se nám Styx obklíčit prakticky jsme ji měli a stačilo se jen natáhnout a drapnout a bylo. Prokousnout jí tepnu a skončit s tímhle nesmyslným naháněním. Co s tím vůbec chce dokázat?! Nechápal jsem to. A vřela ve mně krev, že Elisu nemohla nechat na pokoji alespoň po smrti a nás v klidu truchlit.
Jenže místo toho se Styx najednou vyhoupla na strom a ozvala se rána a pak se všude kolem nás vznesl prach a já najednou padal se vším tím kamením. Nedalo se dělat vůbec nic. A pak to najednou ustalo, hukot přestal, prach se pomalu usadil a já se s kašlem soukal na všechny čtyři, aby zjistil škody. Mezitím jsem slyšel hlas své dcerky, která se vzpamatovala zřejmě o něco rychleji než já. "Iško? Jsi v pořádku?!" vyhrkl jsem, jakmile jsem přestal kašlat. Sám jsem cítil, jak je moje tělo pohmožděné a zřejmě i trochu podřené, ale nebylo to nic, s čím by si během chvíle nedokázala poradit má magie.
Na moment jsem zapřemýšlel, jak se odsud dostaneme. Na moc víc však nebyl čas, protože do jámy najednou začal díky Parsimu padat strom i s tou šedou mrchou. Viděl jsem, jak Iška reaguje blesky a jak kmen míří k zemi jen kousek od nás, takže by nás další vlna prachu jistě oslepila. Sám jsem nás tedy díky poryvu větru postrčil ve výskoku o něco výš než by bylo běžné, abychom se dostali nad oblak prachu kmen a blíž ke Styx. Po té jsem bez zaváhání vyrazil ve snaze využít omráčení bleskem a už jí tentokrát uštědřit ránu, která by jí více omezovala a pořádně jí potrhat krk.

//Jestli je to zmatený nebo divný tak pardon :D

Moment překvapení se Styxosrnce podařilo využít k útěku. "Sakra," zavrčel jsem, ale prostě jí nechat utéct jsem nehodlal. Hned jsem se otočil a rozeběhl se do lesa, kam Parsifal ukazoval. Ten mladý se až neuvěřitelně rychle zorientoval. Být mladý muselo být fajn. Běžel jsem lesem, když v tom se najednou proti nám objevila nějaká zvířata. Ale byla nějaká divná. Úplně shnilá. To musí být nějaká odporná magie, blesklo mi hlavou. To se k ní tak hodí. Periferně jsem viděl, jak se moje dcera vypořádává se srnkou, a Sinéad běžící proti muflonovi. A vzápětí na to slyšel Sinéad, jak na nás křičí, ať pokračujeme dál. Přesto ale proti nám stále letělo káně. To nás ale nemohlo zastavit. Naprosto z ničeho se zvedl poryv větru a mrštil znetvořeným ptákem o nejbližší strom. Pak už se přímo přede mnou objevila Styx - teď už znovu jako vlčice a čekala. Na co čeká? napadlo mě, ale tušil jsem, že v tom nemůže být nic dobrého. Znovu jsem se zasoustředil na magii a na malou chvíli vnutil Styx iluzi, že na ni běžíme snad ze všech směrů - jako kdybychom tam byli víckrát a ona nemohla odhadnout, kteří vlci jsou ti reální. Pokud se jí opravdu podařilo iluzí zmást, mohli ostatní tenhle čas využít k nečekanému útoku. Sám jsem po Styx skočil ve snaze jí krvavě rozsápat bok drápy, ale v ten moment se iluze rozplynula a ona už zase viděla všechny tak, jak byli.

Nad lesem se rozzuřila silná bouřka. Hromy hučely a po obloze se honily blesky, které rozesvítily oblohu natolik, že byly vidět i přes husté koruny stromů. Na srst mi dopadaly kapky deště, které ji rychle smáčely, ale v tom všem chaosu, který se tu odehrával, jsem jim nedokázal věnovat pozornost. Jen co se z lesa objevily Iška se Sinéad a vrhly se po Styx, neváhal jsem a skočil po vlčici. Ta ale udělala rychlý manévr a díky křídlům najednou byla v pozici, kdy mohla zaútočit na tmavou vlčici a poranit ji. Sakra, je rychlá, blesklo mi hlavou. Ale nemohla být všechno a já věděl, že na svou sílu se můžu spolehnout. Jen najít ten správný okamžik. Poháněl mě vztek. Možná už ne ani tak, že sem drze přišla, ale že se opět snažila ublížit mé rodině. Jako kdyby jí to utrpení, co jsme prožili, nikdy nestačilo.
A ten přišel, když má dcera silou přitáhla Styx na sebe. Neváhal jsem a ten okamžik využil k tomu, abych se Styx dostal k boku a zakousnul se jí do slabin a pevně držel. Okamžitě jsem v tlamě ucítil pachuť její krve. Nebyla to smrtelná rána, ale bylo jisté, že bude krvácet a vlčici oslabí. Soustředil jsem se na to, abych pevně držel stisk a zošklivil ránu co možná nejvíc, když v tom v tom jsem najednou místo vlčice v zubech držel srnku. A navíc děsně divnou srnku. Co to- nechápal jsem, co se děje. V ten okamžik nepozornosti, kdy jsem se snažil zorientovat, co se mohlo dít, mi stisk povolil a srnka z něj vyklouzla a možná i utekla. Zavrčel jsem. Adrenalin mi v těle proudil, že jsem měl pocit připravenosti za Styx běžet snad až na konec světa.

//Taky tady se omlouvám, jestli to je chaos a něco jsem tam pomotala, když tak kopejte :D

Na les pomalu ale jistě padla tma. Tahle noc ale nepůsobila klidně jako ty ostatní, něco na ní bylo jiné. Ve vzduchu kolem nás proudilo společně s mlhou, které na les padla, nepříjemné napětí. Jako by snad samo počasí tušilo, že se chystá něco zlého a snažila se to oparem zakrýt před zraky světa. Mlha se navíc skoro nehýbala, jenom tam ležela mezi stromy a uzavírala mýtinu, na které jsme stály, do tajemného kruhu.
Podobný kus kruhu jsme s Parsifalem vytvořili kolem vetřelce, který odmítal odejít. Netušil jsem, co tu chce a nedokázal jsem si to ani nijak rozumně vysvětlit, ale musela vědět, že je tu v pasti. Že jsme v přesila. A bylo jí to úplně jedno. Je úplně vyšinutá, uvědomil jsem si a při té myšlence mnou projel nepříjemný chlad - snad strach? To ale nebyla jediná emoce, kterou jsem pociťoval. Proudil mnou obrovský vztek za to, co provedla mé partnerce. Bolest, kterou způsobila mně a mé rodině. A za tu neuvěřitelnou drzost, že přišla až sem, jako by snad Elisu nemohla nikdy nechat na pokoji. "Co tu chceš?!" zavrčel jsem po ní. Vypadalo to ale, že chce boj. Vyměnil jsem si rychlý pohled s Parsifalem, než jsem oči znovu upřel ke Styx. Měla na sobě podivná křídla a její tělo bylo osvalené, zdaleka nevypadalo jako tělo vyhublého tuláka, jako když sem přišla poprvé. To mi ale nemohlo zabránit. "Tobě nemusím nic dokazovat," odfrkl jsem si, když mě vyzvala, abychom bojovali jen spolu. "Poslední varování," vyzval jsem ji hlubokým hlasem s hrdelním zavrčením. Nebyl jsem zabiják, ale ona mi nenechávala mnoho možností. Nechtěl jsem však útočit první, abych trochu poznal, jak se pohybuje. Místo toho jsem jen přešlápl a udělal krok po kruhu, abych měla mě a Parsiho každého z jedné strany. Zabila Elisu... Prostě jen tak, proběhlo mi v hlavě a při té myšlence mnou projela nová vlna vzteku, která mě donutila zatnou svaly. Už už jsem po ní chtěl skočit, ale v tu chvíli se najednou z ničeho objevila dcera společně se Sinéad. Temnou mlhu rozsvítily jiskry a lesem se ozval pokřik tmavé vlčice. Už jsem nijak neváhal a skočil po Styx, aby si vlčice musela vybrat, po kom z nás se ožene. Doufal jsem, že po mně. Už nikomu neublížíš!

Zdálo se mi, že Parsiho potěšilo, když jsem souhlasil s jeho nápadem jít na lov. Ptal se, jestli mám na mysli někoho konkrétního, kdo by nás na lov doprovodil. "Asi ne," zavrtěl jsem hlavou, "hlavně ať jsme tři, kdyby se cokoli pokazilo. Tebe někdo konkrétní napadá?" Brzy na to se mi do čumáku dostal pach Crowleyho a to se úplně nabízelo jako náš třetí člen do lovecké party. A měl by to vnouček důležitou zkušenost, pomyslel jsem si.
Jenže jakékoli plány lovit se vytratily, když najednou Parsifal zpozorněl a zabručel, že máme v lese vetřelce. Zmateně jsem se k němu ohlédl, musel něco zacítit dřív než já, protože i když jsem se na to zaměřil, nic zvláštního mi v lese nepřišlo. Světlý vlk už se ale rozběhl do lesa a já neváhal jej následovat, i když jsem zatím netušil, s čím máme co dočinění. Popravdě jsem v sobě ucítil nepříjemný pocit nejistoty a nervozity. Neměl jsem rád, když jsem neměl nad věcmi kontrolu. Celou tu atmosféru jako by se ještě rozhodlo dokreslit počasí. Na les dopadaly poslední večerní paprsky slunce a barvily ho do ruda. Navíc se mezi stromy začínala nést zlověstná mlha jako předzvěst toho, že se chystá něco špatného. Valila se mezi stromy a ztěžovala orientaci.
Pak jsem ale konečně zacítil ten pach. Poznal bych ho kdykoli. "Styx," procedil jsem mezi zuby. Celé tělo se mi při zvuku toho jména zaťalo. Chtěl jsem to prostě nechat být a žít konečně dál svůj život. Ale ona si zřejmě nemohla pomoct. Čekal jsem, že se bude tomuhle lesu vyhýbat obloukem, ale to jsem se zřejmě ošklivě spletl a ona měla tu drzost nakráčet přímo do něj. Nikdo tady nebude v bezpečí, dokud bude ona chodit na tomhle světě, uvědomil jsem si a při té myšlence mě zamrazilo. Zastavil jsem, abych varovně zavyl. Abych varoval smečku, ale aby i Styx věděla, že si pro ni jdeme. Pak jsem doběhl Parsifala. "Je nebezpečná," prohodil jsemk němu. Bylo mi jedno, co se stane se mnou, ale byl jsem odhodlaný tentokrát nedovolit Styx ublížit nikomu z tohohle lesa.
Brzy na to jsme dosprintovali až ke Styx. Bylo vidět, že před chvilkou doběhla a teď tam stála a zírala na Elisinu sochu. Jediný pohled na ni ve mně vzedmul vlnu vzteku. Co si to dovoluje?! Parsifal mě ještě stačil varovat, že na ni některé magie nefungují. Těsně, než jsem se ukázal, jsem zpomalil, a pak se zlým zavrčením vykročil z mlhy zpoza sochy přímo před ni, abych ji propálil pohledem. Vypadala jinak, než když jsem ji viděl posledně. To mě ale nemohlo odradit od toho bránit svou smečku a svou rodinu. Stál jsem tlapama pevně na zemi a celý můj postoj působil varovně. "Vypadni odsud a už se nikdy nevracej! Jinak po svých už neodejdeš!"