Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ožužlával jsem maso a pěkně pomalu ho žvýkal. Nebylo kam spěchat. Docela jsem si to i pro jednou užíval, jak se všude kolem okolo udělal klid. Ještě s tím, jak padla tma. A i když by jinak byla zima, tady kolem bylo díky magie ohně příjemně. Byl to trik, co jsem se naučil od Elisy.
Mezitím se Rowena probrala. Olíznul jsem si čumák od krve a otočil se na ní. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se jí. Rowena se ale zdála docela naštvaná a popravdě jsem jí trochu chápal. Crowley nebyl zrovna gentleman. Povzdechl jsem si. "Odvedla jsi dobrou práci a všechno dobře dopadlo, ale nebylo to zrovna nejopatrnější použití magie. Byl z toho docela chaos a mohlo se něco stát. Musíš příště myslet i na bezpečí ostatních. Ale na druhou stranu zase máme dva úlovky," polemizoval jsem. Já nebyl naštvaný. Prostě jsem jen byl rád, že nakonec všechno dopadlo jak dopadlo. "Dej si svůj podíl," nabídl jsem Roweně a poukázal čumákem k nakousané muflonici. "Pak ji odtáhnu do úkrytu." A možná se tam i přes noc schovám.

Z lovu se sice stal nakonec docela chaos, ale naštěstí vše dobře dopadlo a nikdo nebyl zraněn. Nebo aspoň ne nijak vážně. Dokonce i lov se povedl a my tak měli jistotu, že budeme mít na celou zimu masa dost, i kdyby byl zase hladomor. I když jsem moc nechápal, co se přesně stalo, že zvíře tak najednou prostě spadlo na zem, ale už to bylo a nedalo se s tím nic dělat. Jenže ve stejný moment spadla na zem i Rowena, takže jsem usoudil, že to nejspíš nějak udělala ona. Přiskočil jsem k ní a zkontroloval, jestli dýchá a zkusil do ní dloubnout, aby se probrala. "Roweno, Roweno!" Zraněná ale nevypadala. Magií jsem v malém okruhu kolem nás poohřál vzduch, protože počasí už zrovna nepřálo.
Mezitím k nám dorazil i zbytek. A minimálně Crowley byl dost naštvaný. Povzdechl jsem si. Musel jsem uznat, že to nebylo zrovna ideální, ale už to bylo. Lov se povedl a všichni byli živí. "Bude v pohodě, asi jen omdlela z té magie," odkýval jsem ostatním, co měli o Rowenu strach. "Dobrá práce. Vemte si kus masa na posilněnou. Příště už to snad bude víc... standardní," pousmál jsem se. Pak se všichni rozutekli. "Dejte na sebe pozor!" zavolal jsem za nimi. Pak jsem si sám utrhl kus masa a pustil se do toho. Po očku jsem přitom sledoval Rowenu, jak je na tom.

2 mufloni - s medvědem zásoby opravdu na celou zimu a nejspíš i jaro :D

1.12. Arcanus, Crowley, Rowena, Sinéad, Sirius a Zurri

Pomalu se schylovalo k lovu a vypadalo to docela dobře. Zdálo se, že všichni ví, co dělat. To bylo dobře. Největší obavy jsem měl o Zurri, ale vypadala odhodlaně, takže jsem věřil, že svou roli zvládne. Sand se jí nic nestane. To už Zurri se Sirius začali pomalu obcházet stádo. Jenom jsem rychlým pohledem kouknul na ostatní, než jsem se i sám dostal na svou pozici.
Lov začal a všechno to šlo podle plánu. V momentě, kdy byl Sirius s muflonicí, už jen kousek od nás, se ale z nebe snesl blesk, trefil muflonici, které se sesula k zemi, a byl zase pryč stejně rychle jako se objevil. Překvapeně jsem sebou trhl a hned na to cítil, jak mě něco štíplo a projelo mnou takové nepříjemné zabrnění, až se mi z toho naježily chlupy. Oklepal jsem se a jen, co jsem se vzpamatoval, jsem skočil po muflonici a zakousnul se jí do krku. Kdo ví, jak dlouho tam ještě hodlala ležet. Takhle ale neměla šanci a my měli uloveno. Jenže úplně vyhráno ještě nebylo, protože jsem si nebyl jistý, jak na tom byla druhá skupina.
Slyšel jsem, jak Sirius volá na Rowenu, ale já se teď snažil zjistit, jak je na tom zbytek, abych byl případně připravený zakročit. Pustil jsem muflonici, když sebou přestala cukat, a ještě celý od krve se snažil zorientovat v tom, co se dělo o kousek dál. Blesk v celém stádě způsobil solidní chaos. Když jsem pohledem konečně našel Zurri, jak běží za muflonem a k ní spěchají Crowley a se Sinéad, zaměřil jsem se na místo kousek před muflonětem, kde se na malý moment objevil levitující plamen tak, aby se muflon ideálně lekl a oddělil se od zbytku stáda a ostatní se k němu snáz dostali. Doufal jsem, že to zabere. Srdce mi při tom divoce tlouklo.

Když jsme se všichni představili a tak nějak zorganizovali, byl čas vyrazit. Pomalu padá tma, tak ať to stihnem do rána, napadlo mě. To nám mohlo hrát do karet. Třeba mufloni nebudou dávat takový pozor. Rowena měla poznámky k výchově Crowleyho a Zurri, na což hned reagovali ostatní. Crowleyho vychovávala nejvíc moje dcerka a Sinéad a měl jsem pocit, že docela úspěšně, protože to byl milý vlk, co se měl k světu. A to se mi líbilo. Zurri jsem popravdě neznal dost na to, abych mohl soudit. Možná má pravda... ale jak by to sama mohla ta rychle vědět? Zavrtěl jsem hlavou. "Nehoda?" zopakoval jsem tázavě to, o čem se tu všichni bavili. "Učitel se tu moc neosvědčil," pověděl jsem nakonec. Ostatně to byla pravda. "Rád bych to vedl tak, aby se nikdo nebál přijít o radu za kýmkoli ze smečky. Klidně i za mnou," pověděl jsem.
Když přišlo na řeč, kdo se ujme při lovu jaké role, Sirius i Rowena se měli spíš k nahánění, ale Sirius byl přeci jenom rychlejší. "Dobře, nadbíháš," odkýval jsem mu. Pak jsem se obrátil na Rowenu. "Magie je v pohodě. Hlavně ať se před zimou nažereme a nikomu se nic nestane." Pak už nastal čas vyrazit hledat stádo.
"Až půjdete na pozici z druhé strany stáda, zkuste jít tak, aby vítr vál váš pach co možná nejvíc pryč. A až tam budete, hlavně vyběhněte zároveň, ať se v tom neudělá zbytečně velký chaos," nabádal jsem Siriuse a Zurri. "A dávejte pozor na jejich kopyta." Otočil jsem se po naší skupince. "Všichni připraveni?" ujistil jsem se. Začínal jsem v sobě cítit adrenalin. Měl jsem odpovědnost za všechny ty vlky taky a spousta z nich byla ještě hrozně mladá nebo jsem je pořádně neznal. To zvládnou. Pak už byl čas se ztišit a přikrčit, protože jsme se blížili ke stádu. Nemohli jsme je hned vylekat. Měli jsme štěstí, protože na jednom z krajů stáda stála samice s letošním odrostlejším mládětem. To mohla být naše šance. "Vidíte na kraji tu samici s mladým? Já, Sirius a Rowena zkusíme tu samici a Crowley, Sinéad a Zurri toho mladého. Dejte pozor, už bude mít taky pořádnou sílu," pošeptal jsem. Pak jsem kývnul na Zurri a Siriuse, že můžou vyrazit na pozici. Mohlo se začít.

Zatímco jsme čekali, jestli se ještě někdo přidá, začal se pomalu rodit plán lovu. Rowena se zajímala, jestli by mohla jít se mnou. Její jemný hlas mě donutil na ní na moment obrátit plnou pozornost. "Jistě, proč ne," pousmál jsem se na ni. To už se k nám ale přidala další vlčice. Otočil jsem se po ní a na moment jsem měl pocit, že vidím Lauru, byly si tak podobné! "Zurri, vítej," pozdravil jsem vlče, ze kterého už ale dávno byla mladá vlčí dáma. Jak ten čas letí. Slova se ujal Crowley a vysvětlil Zurri, co se chystá. Mezitím jsem se už víceméně rozdělili na dvě skupiny. Já, Rowena s Sirius a Crowley, Sinéad a Zurri. "To by šlo," přikývl jsem Crowleymu a pak na něj spiklenecky mrkl. "Máš je na povel."
Abychom nemuseli dál čekat, rozhodl jsem se využít skály a smečkovou magii k tomu, abych zjistil, že už nikdo další v lese není. "Takhle už jsme pro tentokrát všichni," obrátil jsem se k ostatním. Byl to ale slušný počet na lov. Mohli bychom zkusit každá skupinka ulovit jedno zvíře, ať se pořádně posilníme na zimu. Až najedeme stádo, z každé skupinky by měl jít jeden nadbíhat stádu a dva se pokusí zvíře dorazit. Dávejte ale pozor, za zranění to nestojí." Přežili bychom i s jedním úlovkem. Zima ale mohla být dlouhá a více zásob nám dávalo lepší vyhlídky. "Co říkáte?" vyzval jsem je a pak se obrátil k Siriusovi a Roweně. "Který z vás by chtěl nadbíhat? A ten druhý mi pomůže muflona skolit. Klidně i magií," dodal jsem. Ostatně jsem se tomu nebránil. Lepší než něco před zimou riskovat. "Tak pojďme," vyzval jsem a vyrazil směrem, kterým mi les napověděl, že najedeme stádo. A to se brzy taky stalo.

"Je to bezva," pousmál jsem se na Sinéad. Vážně jí ty nové ozdoby slušely, ladilo jí to k srsti. Zato ale Crowley nevypadal z novinky úplně šťastný. S ustaraným výrazem jsem si vyslechl jeho krátký příběh a mohl jsem jen být vděčný, že ho dvounožci zachránili. Co se to jen s tím světem děje? prolétlo mi hlavou. Přišlo mi jako by v něm najednou bylo nějak víc nebezpečno. Nějak jsem si neuvědomoval, že to tak prostě bylo vždycky a že ani moje dětství zdaleka nebylo růžové. To už bylo tak hrozně dávno. A tak nějak jsem doufal, že ten svět pro ty mladé už bude jen dobrý. "Mohl bych se na to pak zkusit podívat. Třeba by má magie nějaké jizvy vyléčila," nabídl jsem Crowleymu, i když jsem si přesně nebyl jistý, co by se stalo. Věděl jsem, že magie dokáže léčit, ale měla taky docela vlastní hlavu.
Hovor mladých pokračoval dál a já se popravdě trochu ztrácel. Některé věci jsem ani neslyšel. Ale užíval jsem si to, jak tu bylo najednou živo. Dodávalo mi to energii. Rozhodli jsme se dokonce, že je to třeba oslavit hostinou. A když se k mému vytí postupně přidali úplně všichni, byl to naprosto magický moment.
Když jsme skončili, přejel jsem pohledem po zbytku smečky. "Chvilku bych počkal, jestli je ještě někdo v lese a pak bychom se mohli podívat, kde se toulají místní mufloni, ať se nemusíme táhnout někam daleko a je to rychle za námi, co myslíte?" navrhl jsem. Už abychom se mohli nadlabávat. Pak jsem se otočil k Roweně a Siriusovi, protože jsem měl v paměti nás předchozí rozhovor. "Nebojte, jestli se na to necítíte, můžete třeba nahánět, nebo někoho jistit," nabídl jsem.

Rowena neměla moc příležitost mi vysvětlit, o jaký koníček se jednalo. Smrt je jejich kmotra? zapakoval jsem si v duchu, protože tentokrát jsem to již postřehl. Ale šanci to nějak víc pochopit jsem stejně neměl, protože se naše skupinka rozrostla o další dva členy. A to teprve začal ten pravý zmatek. Díval jsem se z jednoho na druhého a snažil se neztratit v toku hovorů. Když můj pohled padl pořádně na Crowleyho, nemohl jsem si nevšimnout lebky, který se vyjímala na jeho obličeji. "Crowely, co se ti stalo? Jsi v pořádku?" ptal jsem se ho a pohledem ho zkoumal. Nevypadal v bolestech. Ale ta lebka... Ale má na ní ozdoby, napadlo mě. Sinéad taky vypadala jinak. Nebo mi to aspoň přišlo. Ty odznaky jsem na ní snad ještě neviděl, pomyslel jsem si. "Novinka?" zeptal jsem se vlčice a hlavou pohodil k jejímu ramenu. Odznaky byl něco, co se mi líbilo. Však se jedny vyjímaly i na mé srsti.
Úplně přesně jsem se nechytal, o čem mladí mluví, ale přesto jsem je tak pozoroval s pozdviženým obočím. Pelech? Nezdvořák? Prosím? Pak se ale Crowley ptal, jestli jsou teda rodina, načež jsem přikývl. "V podstatě jo, přes Saviora - tvého druhého dědu. Jejich starší nevlastní sestra je Lucy," vysvětlil jsem. Mladí navrhovali oslavu. "Můžeme si něco ulovit a udělat si hostinu, když se nás tu tolik sešlo," navrhl jsem jako řešení. Pak jsem zavyl, aby se kdokoli poblíž mohl přidat.

Zdálo se, že Sirius by raději pomohl s hranicemi, zatímco Rowena se nabízela, že půjde na výpravu do Borůvkové smečky. Až na to bude ten správný čas. A tak to bylo rozhodnuté. Vlčice se ale ještě zajímala, jaký tu máme pohled na magie. Ta otázka mě poněkud zmátla. "Magie je součástí života tady na Galliree," pronesl jsem tak nějak neurčitě, protože jsem si stále nebyl jistý, kam tím míří. "Koníček?" zopakoval jsem po Roweně hlasem vybízejícím k tomu, aby to trochu rozvedla.
Mezitím jsme chtěli zamířit k úkrytu. "Musíme na sever lesa, tam se skalám," odpověděl jsem Siriusovi a vykročil mezi stromy, z čehož ale vzápětí prozatím sešlo, protože se z lesa vynořil Crowley a spolu s ním taky Sinéad (//píšu to už rovnou takhle, ale kdyby pak náhodou nepřišla, nemám to problém přepsat :D). "Crowley! Sinéad," pozdravil jsem je. Zrovna jsem o Crowley před chvílí přemýšlel, došlo mi. Měl jsem radost, že ho vidím. "Tohle je můj vnuk, Crowley. A Sinéad. A tohle jsou Rowena a Sirius, v podstatě moje neteř a synovec a taky noví členové smečky. Zdá se, že už se ale znáte," odtušil jsem.

A tak se stalo, že se naše smečka rozrostla o další dva členy. A navíc oba byli rodina. Asgaar opravdu dostával mottu, že smečka je rodina. Možná až moc. Včetně drama. Zdálo se, že Sirius i Rowena měli z přijetí radost. Pousmál jsem se, ale malinko jsem sebou cukl, když se ke mně vlčice zase nahrnula. Ne že by mi to vadilo, ale nebyl jsem na to zvyklý. Zbytek rodiny nebyl... no jednoduše tak kontaktní. A možná to byla chyba. Aspoň soudě podle toho, kolik dětí mi vyčítalo nedostatek pozornosti. "Tak dobrá," pokýval jsem oběma vlkům. Rowena se učit lovit nechtěla, ale Sirius byl ochotný. Nabídl se i s hranicemi. "Nějak to vymyslíme. Napadají vás nějaké otázky?" Mě ještě nakonec něco napadlo. O Borůvce by měli vědět. "Ah, vlastně ještě jedna věc, na severu s naším lesem sousedí Borůvková smečka, se kterou jsme měli dohodu, že si vzájemně můžeme přeběhnout po okraji území, abychom to nemuseli obíhat. Ale asi by to brzy chtělo jít zkontrolovat, jestli to stále platí. Můžete se přidat, kdybyste chtěli," nabídl jsem jim. Hlava se mi zase začala plnit plány, které byly potřeba udělat. Ale vidět Sionna je teď priorita. A pak Crowleyho a Iskierku. Snad ještě nebude úplně moc dospělý. Ne že bych na něj nebyl pyšný. Ale ta mladická rozvernost měla své kouzlo. A možná nějaká taková jiskra a dobrodružství bylo to, co jsem teď do života potřeboval, abych tu jiskru ještě někdy získal zpátky.
"Pojďte, ukážu vám, kde je úkryt," pobídl jsem je a hlavou pohodil směrem na sever, kam jsem se plánoval vydat. "Nejspíš bude třeba dřív než později," dodal jsem zamyšleně a přitom se rozhlédl okolo. Krajina kolem už byla hodně podzimní a počasí začínalo být docela nepříjemné.

Zdálo se, že ani Sirius ani Rowena se k Saviorovi moc nemají podle toho, jak reagovali na zmínku, že tu před malou chvilkou byl. "Alastor mi taky tvrdil, že Savior zemřel, ale viděl jsem ho na vlastní oči po tom, co to tvrdil. Myslím, že mi ale nevěřil," zhodnotil jsem. Podle mě mi to Alastor doteď nevěřil a myslel si, že otec zamřel. Vlastně jsem ho chtěl před chvílí z toho omylu vyvést, ale... nějak na to nedošlo. To mě mrzelo.
Přišla řeč na to, že by se oba vlci rádi usadili tady v lese a jak jsem tak koukal n a Rowenin smutný kukuč, nějak mě to dostalo. Asi už jsem byl fakt starý. Tak nějak jsem tušil, že by je Elisa na mém místě možná hnala, ale já si nemohl pomoc. Ještě je nás opravdu málo. A každá tlapa dobrá. Zvlášť když by se něco stalo, pomyslel jsem si a tak nějak si poprvé připustil, že jsem to neměl vše pod kontrolou a ani... ani mít nechtěl. Nebyla na to síla, elán a tohle všechno.
"Neděláte si zrovna dobrou reklamu s tím lovem," zasmál jsem se, "ale cením si upřímnosti." To se jim muselo nechat. A taky to, že Sirius chtěl být s Rowenou, aby na ni dal pozor, i když byl jen o tři minuty starší. "Ve smečce je spousta práce kromě lovu. Můžete pomoct pomoct s hlídáním hranic, obranou území nebo členů smečky, když bude třeba, úklidem v úkrytu nebo nanošením zásob dřeva. Každý kdo pomůže, si místo ve smečce zaslouží. A třeba se i v tom lovu nakonec zlepšíte," pověděl jsem a přejel oba pohledem. "Takže jestli chcete, vítejte v Asgaarské smečce."

"Zase tak starý a nemohoucí nejsem," zasmál jsem se, když mi Rowena nabídla, že by mi něco donestla nebo mě někam doprovodila. Ale bylo to od ní milé. A o tom, že mi Iška musela pomoct z jámy nikdo vědět přeci nemusí. Nebyl to jeden z momentů, na který bych byl hrdý. Sirius byl překvapený, když jsem zmínil jeho bratra. "Těsně jste se minuli. Vlastně... tu byl do dneška ve smečce." Znovu se to ve mně při těch slovech stáhlo. Znovu bylo to, že Nemesis odešel z rodného lesa, až příliš reálné. Na Siriusovu poznámku o Saviorovi jsem raději nereagoval. Ale něco ve mně zanechala, nahlodala mě. Možná to je ten problém? Věnuji svým dětem málo pozornosti? Možná proto už jich tolik odešlo jinam. Uvědomil jsem si, že musím brzy najít Sionna. A Iskierku s Crowleym. Asi bych to nezvládl, kdyby další z nich odešel.
Rowena mi začala vyprávět, jak se má ona, a podle všeho to nevypadalo úplně dobře. Neměla kam jít. Sirius se ale začal smát. Střelil jsem k němu pohledem. Však co na tom bylo vtipné? On se ale smál tomu, jak Rowka musela utíkat. Nejspíš sourozenecké škádlení, usoudil jsem a mírně se pousmál. Je nás tu málo, možná až moc málo na zimu nebo kdyby se něco stalo. Každá tlapka by se hodilo. Navíc to, že se nic nestane, se už po nedávném zážitku nebylo zrovna zaručit. "Les je velký a místa je v něm dost. K rodině se zády neobrátím," pověděl jsem a obrátil pohled z lesa zpátky na Rowenu.

Rowena se ke mně naklonila, abychom se mohli přivítat. Když se ke mně přiblížila, tak na rozdíl s před malou chvíli s Nemesisem, jsem necítil žádnou podivnou sílu, žádný odpor. Pokusil jsem se ale myšlenky na syna na moment vyhnat z hlavy. Nebyl jsem si totiž jistý svou reakcí, kdybych je tam nechal. A nechtěl jsem se rozklepat. Sirius s Rowenou byli sice rodina, ale zase ne až tak blízká, abych byl ochotný úplně ztratit tvář.
"To je milé," pousmál jsem se, když Rowena vysvětlila, že jen přišli na návštěvu. "Jak vidíte, bylo i líp, ale to se zvládne," prohodil jsem ohledně stavu mé špinavé, pocuchané a místy i krvavé srsti. Jinak mě ale nic nebolelo na to, co se dělo, ta magie byla vážně zázrak. Tiše se pobaveně uchechtl, když k vysvětlení Sirius přidal, že jde poznávat krásy kraje. Jinak mi ale přišel tak nějak trochu zaražený. A kdykoli jsem se na něj podíval, nemohl jsem se zbavit myšlenky na to, jak moc je podobný svému bratru. A Alastorem se zase vracely myšlenky na Nemesise. Až na ty jizvy a odznaky, připomněl jsem si poznávací znamení. Zato Rowena vypadala úplně jinak. Její srst měla modré odlesky a celkově vlčici zdobil snad nejdelší ocas, co jsem kdy viděl. "To jste se tu skoro sešli všichni, to je dobrá náhoda. Nedávno jsem viděl Saviora a před malinkou chvílí mluvil s Alastorem,"pověděl jsem. "A jak se daří vám?" zeptal jsem se jich, když jsem si uvědomil, že toho o jejich životě vím jen pramálo. Až ostudně málo.

Ozvalo se jen dobře podobně jako jsem předtím řekl já. Měl jsem pocit, že bych měl ještě něco říct, ale nějak mi na jazyk nepřicházela žádná slova. Nechtěl jsem mu vyčítat, že jde pryč. Věděl jsem, že není správné ho přemlouvat, i když bych to možná chtěl. Pomalu jsem se nadechl a cítil při tom, jak se mi dech třese. Není to navždycky... uklidňoval jsem sám sebe. Třeba jen potřebuje víc poznat svět tam venku. To už se ale Nemesis loučil. Jen co se otočil, udělal jsem k němu rychlý krok a vyhrkl. "Nemo, mám tě rád. Dejte na sebe s Alem pozor," pověděl jsem a pak už jen zůstal stát mezi stromy a sledoval, jak oba vlci společně mizí mezi stromy.

Chvíli jsem tam jen tak stál a přemítal, to mi ale nevydrželo dlouho. Do čenichu se mi dostal povědomý pach. Dlouho jsem neváhal a šel přímo za ním. Les mi přitom napověděl, kam jít co nejkratší cestou. "Roweno!" zavolal jsem za vlčici jen co jsem se vynořil mezi stromy. Návštěva? napadlo mě. Pohled mi padl na vlk vedle ní. Byl si s Alastorem neuvěřitelně podobný snad s jediným rozdílem odznaků magie. Kdyby tu Alastor zrovna nebyl, možná bych se i spletl. "Ty musíš být Sirius, že?" vylovil jsem v paměti jméno. "Vítejte v Asgaaru. Co vás sem přivádí?" zeptal jsem se a zvědavě přejel očima z jednoho na druhého. Byli v podstatě rodina. A taky vítané rozptýlení od myšlenek na Nemesise a pocitů, které jsem si ještě nechtěl připustit.