Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Awnay dál tiše soptila a své okolí častovala nepěknými pohledy. Nechápal jsem, co to do ní vjelo. Přiletěla domů jenom, aby nám vyčetla, že jsme ti nejhorší rodiče na světě, kteří se o své potomky nikdy nestarali, což přitom absolutně nebyla pravda. Kdo se o vlčata staral v prvních chvílích? Kdo je učil lovit a jiné nezbytné dovednosti pro život? Ztratil jsem oba rodiče, ale nikdy bych si nepomysle, že jsem zanedbaný, ačkoli mi otec stihl předat jen to nejdůležitější a matku jsem ani nepoznal.
Zavrtěl jsem hlavou a podíval se na Awnay, které se snažila obrátit mé tvrzení proti mě. "A to máš odkud, milá zlatá? Pokud vím, nikdo nikdy neřekl, že tě nechce. Kdybychom tě nechtěli, nepořizovali bychom si tě. Nebo tě nechali chcípnout v prvních měsících," řekl jsem tvrdě. Možná to bylo trochu kruté, ale přestávalo mě bavit být osočován za něco, co není pravda.
Elisa se stále neukazovala. Zřejmě potřebovala ještě chvíli na to se zklidnit, aby si pak mohla přijít vše vyříkat s chladnou hlavou. "Jsi naše dcera, Awnay, jsi součástí rodiny, smečky, kterou bychom chránili na život a na smrt," pokračoval jsem už poněkud mírnějším hlasem, "tak, prosím, přestaň s těmihle nesmysly."

Celý spor se postupně přiostřoval a nevypadalo to vůbec dobře. Awnay stále přiostřovala ve svých slovech a ačkoli Elisa na pohled vypadala naprosto klidně, věděl jsem, že uvnitř ní to vře. Awnay se oháněla tím, že odešla kvůli Elisa a že přece nedávala všanc svůj život pro nic za nic. Začínal jsem toho všeho mít dost, protože celá věc byla neuvěřitelně přitažená za srst. Awnayina poslední věta byla poslední kapkou pro Elisinu trpělivost. Elisa Awnay jen odsekla a odkráčela pryč.
Otočil jsem se na Awnay, zvedl se a tiše zavrčel. "Spokojená? Tohle jsi chtěla? Přijít a pohádat se?" řekl jsem hrubým hlasem a v půlkruhu mladou vlčici obešel. Využil jsem toho, že jsem byl podstatně vyšší a mohutnější než ona. Když nemá pubertální výlevy jeden, tak je má druhý. Upřel jsem tvrdý pohled na Awnay a pokračoval: "Nikdo z nás ti neudělal nic špatného, abys musela přijít s takovou. Tohle chování si nikdo ze smečky nezaslouží."
Mezitím začalo svítat, ačkoli to přes pochmurnou oblohu a husté koruny stromů bylo jen těžko znát. Byla poměrně zima na to, že se blížilo léto, a ve vzduchu byl cítit déšť. Elisa zůstala v údolí. Slyšel jsem její myšlenky a nejspíš nebyl nejlepší nápad za ní v tuto chvíli jít.

Poslouchal jsem Elisu, jak mluví o Meadow musel jsem souhlasit. Vlčice, co se neukáže měsíce na půdě smečky, jednoduše nemůže mít takové postavení. "Máš pravdu, až se objeví doma, musíme jí to oznámit."
Potom už k nám ale došla Awnay a hned se do nás pustila. V některých věcech jsou s Etneyem jako vejce vejci, povzdechl jsem si a vyslechl si její ostrá slova. Vyčítala nám, že nám nechyběla. Sama se rozhodla odejít. Čekala snad, že ji půjdeme hledat? Máme tu nějaké povinnosti. Věci se chopila Elisa a do naší dcerky se pustila sama. Překvapilo mě, jak klidným hlasem vše pověděla. Neměla ve zvyku být takhle milá, ale ani tak si nenechala nic líbit. Tiše jsem přihlížel a čekal, až si obě vlčice řeknou, co mají na srdci.
"Awnay, jsi dospělá vlčice. Tyhle scény bys už nemusela mít zapotřebí. Obzvlášť jako dcera alf," podotkl jsem. "Samozřejmě tě rádi vidíme. Ale toulání patří k životu mladého vlka a tak nám nemůžeš vyčítat, že jsme tě nesháněli."

Elisa mi odpověděla, že postavení na to má jedině Meadow. S tím jsem musel souhlasit a proto jsem přikývl. "Právě to je ten problém. Neviděl jsem ji věky, na to že je to beta. Navíc, buďme upřímní, taky už není nejmladší," podotkl jsem. I s jejím názorem ohledně našich vlčat a vedení smečky jsem musel souhlasit. "Třeba do toho ještě dospějou," hlesl jsem a vyhoupl se na nohy, protože přesně v tu chvíli se nedaleko od nás ozvalo zavytí.
Naše dcera, o které jsme se před chviličkou bavili, se objevila mezi stromy. Jako na zavolanou. Co když umí číst myšlenky po mně? napadlo mě a tato myšlenka mě trochu znepokojila. Nelíbil se mi pocit při myšlence, že by se mi někdo mohl hrabat v hlavě, ačkoli já sám jsem to dělal podvědomě. Elisa Awnay pobídla, aby přišla k nám. Bedlivě jsem tmavou vlčici pozoroval. Přišla mi trochu nesvá, skoro jako by se bála, že ji vyhodíme. Stalo se jí něco? Znovu jsem se posadil a přehodil si ohon před přední tlapky. Poté jsem na Awnay lehce kývl. "Vítej doma, jak ses měla?"

"Musíme mu naznačit, že takhle to dál nejde," přitakal jsem a olízl si čumák. Elisa se zeptala, co si myslím o Yeterovi. Na chvíli jsem se zamyslel, než jsem odpověděl: "Myslím, že je to vlk, který to má v hlavě srovnané. V lovu se dokázal celou dobu držet plánu a i díky tomu se to vše tak dobře zadařilo." Ohlédl jsem se na svou partnerku a snažil se odhadnout, co si o tom myslí. "Měl jsem trochu obavy dovolit mu takhle zůstat v našem lese, ale naštěstí se to vyplatilo," řekl jsem na rovinu. Poté jsem si vyslechl její názor na Lucy a Castora. Překvapilo mě, že hodnotila Lucy jako vynalézavou a Castora jako běžce. "Vidíš a já bych to odhadoval přesně obráceně," pousmál jsem se, "ale jen dobře, rychlost a vytrvalost jsou dobré vlastnosti."
Mezi námi se na chvíli rozhostilo ticho. Poodstoupil jsem dál od vody a posadil se vedle vystouplý kořen stromu tak, abych měl dobrý výhled na jak na oblohu, tak na okolí. Soumrak se už dávno přehoupl v hlubokou noc. Všude kolem panoval klid a přítmí. Cítil jsem se v této důvěrné atmosféře dobře. "Přemýšlela jsi někdy, komu jednou předáme smečku?" zeptal jsem se náhle. Pohledem jsem se snažil vyhledat její oči, ale bylo to velmi české, jelikož ke mně stála bokem. Brzy bude čas o tom vážně přemýšlet, taky už nejsme nejmladší. Mnoho zim už tady nebudeme.

//Asgaarský hvozd

Pomalu jsem začal sestupovat do údolí. Elisa byla o několik desítek metrů napřed, ale i přesto jsem se ji nesnažil dobíhat. Nebylo kam spěchat. Slunce začalo pomalu klesat k obzoru a to se projevilo tím, že skrz husté koruny Asgaaru neprošly už téměř žádné sluneční paprsky.
Došel jsem až k tůňce a už z dálky jsem viděl, že se v ní Elisa čistý. Sedl jsem si několik metrů za ní a jen ji tiše pozoroval. O mé přítomnosti jistě věděla, ale ticho mezi námi nebylo nepříjemné, právě naopak.
Začal jsem si také urovnávat srst na boku, kdy v tom Elisa poprvé promluvila. Zvedl jsem hlavu a krátce na ni pohlédl. "Etney se na to vykašlal. Měl jsem trochu obavy lovit jen s tím cizincem, ale naštěstí vše klaplo," odpověděl jsem klidně a trochu se protáhl. "U vás žádné problémy? Jak se na tom Lucy a Castor fyzicky?" zeptal jsem se zvědavě. Bylo důležité mít tyhle informace ucelené jednak pro rozdělování rolí a jednak pro případ, že by nás někdo napadl. Ale to se snad tady na Galliree nestane.
"Chtěl bych vidět Awnay," pokračoval jsem po chvíli a plynule přešel k jinému tématu. "Byla dlouho pryč. Etney taky. Je zvláštní dívat se na ty dva jako na dospělé vlky." Zvedl jsem se a pomalými kroky došel až vedle své partnerky. Zadíval jsem na rozvířenou hladinu, na které bylo jen velmi těžko poznat naše siluety. Překvapilo mě, že byla voda špinavější než posledně. Zavřel jsem oči a v hlavě si představil dokonalý obraz rostlinek, které jsem chtěl vytvořit. Po chvilce se kopie mé představy vytvořily v reálném životě. Doufal jsem, že tyto rostlinky pomohou tůňce s čistotou.

Spokojeně jsem dožvýkal poslední kus svého podílu a olízl si čenich od krve. Po dlouhé době jsem cítil plný žaludek a byl to krásný pocit. Lucy se poděkovala za lov a trochu se vzdálila. Castor se optal, jestli je Etney náš syn. "Ano, jmenuje se Etney. Je trochu divočejší povahy," povzdechl jsem si. "Snad ho to přejde, až ještě trochu povyroste." Nasál jsem do čenichu pachy a podle všeho se zdálo, že Etney dokonce opustil les. Zase. Možná jen dobře, každý si musí projít touhle fází, napadlo mě. V lese se také objevil pach Bellraye, zřejmě se potloukal někde u hranic. Je hezké, když je tu takhle živo, pomyslel jsem si a při pohledu na zbytek masa mě napadla ještě jedna věc. Zavřel jsem oči a ze všech sil se snažil soustředit na najití Bellrayovi mysli. To šlo ještě poměrně snadno, ale větší námahu stálo vštěpení krátkého vzkazu: "Byli jsme na lovu, zbytek masa je na mýtině."
Když bylo i tohle hotovo, znovu jsem se věnoval zbývající společnosti. Yeter poděkoval za lov a omluvil se s tím, že půjde vyhledat Etneye. Přikývl jsem. "Dobrý lov," pochválil jsem ho než zmizel mezi stromy. Bylo zvláštní, jak rychle jsem ho přijal mezi nás, ačkoli nebyl členem smečky. Vzít tuláka mezi smečku byl vždy risk, ale z tohoto vlka jsem necítil už při příchodu žádné nebezpečí. Opravdu zvláštní. Asi intuice.
Jakmile jsme tu zbyli jen my, podíval jsem se na Elisu, která se rozhlížela po okolí a pak se zničehonic zvedla a odběhla pryč. Otočil jsem se na Castora a s úsměvem jsem se omluvil: "Pokud ti to nevadí, půjdu za ní. Budeme se zdržovat na území smečky, kdyby něco, stačí zavolat." A pak jsem vyběhl za Elisou.

//Ellisino údolí

//My děkujeme :)

//Není za co, mělo by to být - Elisa a Arcanus měli taktiku plnou, tak jsem přihodila do rychlosti trochu :) Jinak bannerky jsou taky v profilech :)
~Sky

Jak se zdálo, Etney se nadobro šprajcnul a k lovu se nepřipojil. Jen počkej, až ti vyhládne, hochu. Naštěstí jeho přítel nebyl tak náladový a já na to všechno nezůstal sám. To se dost hodilo, protože nebýt Yetera, mohl jsem při nahánění kamzíků schytat pár nepříjemných kopanců. A přesně proto se na vysokou chodí ve skupinách.
Stádo se nám podařilo definitivně oddělit a zbývala už jen ta poslední část, uštvat raněného. Slyšel jsem nějaké zvuky z druhé strany mýtiny, ale neměl jsem čas zabývat se tím, jak to tam vypadá. Vnímal jsem jen, že kousek od mě běží Yeter. Přidal jsem do běhu. Po chvilce se mi podařilo kamzíkovi naběhnout tak, abych se k němu mohl bezpečně přiblížit. Kousl jsem ho do nohy, na kterou kulhal, a rychle jej pustil, aby mě nestihl zranit svými tvrdými kopyty. Jed v ráně se postupně rozléval a kamzík dopadal na končetinu čím dál víc těžkopádně až v ní najednou ztratil cit úplně a klopýtl. Toho jsem využil a skočil jsem mu po krku. Svalili jsme se na zem a já stiskl v místě, kde jsem předpokládal tepnu. Kamzík sebou škubal, ale já předpokládal, že o to se postará Yeter.
Po chvilce tělo ochablo a já si uvědomil, že je po všem. Pustil jsem kamzíka a hladově si olízl tesáky, po kterých stékala horká čerstvá krev. Magické zuby opět zmizely. Z dálky jsem uslyšel Elisino vytí. Zřejmě byli taky úspěšní. Konečně se pořádně nažereme po té dlouhé zimě. Seskočil jsem z kamzíka a podíval se na Yetera. "Odtáhneme to k ostatním a tam se nažereme," řekl jsem mu a popadl jednu ze zablácených končetin.
Transport těžkého kamzíka trval až moc dlouho na to, jaký jsem měl hlad. Jakmile jsme se dostali ke zbytku smečky, využil jsem svého přednostního práva na kořist a utrhl si pořádný kus. Poodešel jsem s ním kousek stranou a pobídl ostatní a hlavně Yetera, aby se odměnili za svou práci. "Dopadlo to lépe, než jsem doufal. Dvě kořisti bohatě postačí pro celou smečku. Dejte si, i ty, Yetere."

//Asi bych to dala Elisa, já, ty, Castor a Lucy, pokud nevadí :) Přijde mi, že tam budou mít všichni něco novýho, na co reagovat.

Etney začal trucovat a rozhodl se, že na žádný lov nepůjde. "Tak si tu klidně zůstaň, ale bez práce se nežere," zavrčel jsem za něj zároveň s Elisou. Nehodlal jsem teď jeho náladičky řešit. Měl jsem mnohem důležitější starosti - kořist a zabezpečení smečky. Nebyl čas řešit rozmazleného syna.
Odplížil jsem se po směru na místo, odkud nehrozilo, že nás stádo zpozoruje nebo ucítí, a odkud byl zároveň perfektní výhled nejen na kamzíky, ale i na stanoviště Elisiny skupinky. Pohledem jsem zkoumal jedince, kterého jsem si vyhlídl, a přemýšlel, jak celou věc provést. Nevěděl jsem, zda se na vlky, s nimiž jsem měl lovit, můžu spolehnout. U skupinky jdoucí s Elisou jsem se nebál tolik, jako právě u té své. Calum byl pro mě úplně cizí vlk a tudíž ne někdo, komu bych mohl dát plnou důvěru. A u Etneye to bylo ještě horší. Netroufal jsem si ani odhadovat, jestli se nakonec uráčí se připojit. Musím mít záložní plán, kdybych na to zůstal sám, pomyslel jsem si. Tiše jsem si povzdechl. Zavřel jsem oči a začal se soustředit. Po stranách tlamy mi začaly růst dlouhé tesáky plné jedu. Bolelo to. Uběhl dlouhý čas od té doby, co jsem tuhle schopnost používal napohled. Tesáky se zahnuly a zůstaly my trčet z tlamy. Otevřel jsem oči až ve chvíli, kdy byl celý proces u konce a opatrně si jeden z dlouhých zubů olízl. Doufal jsem však, že vše půjde, jak má, a na magii nebude muset dojít.
S pohledem stále přikovaným na zraněném kamzíkovi jsem zaslechl Elisin signál v podobě myšlenky a hned na to periferně zahlédl, že vlci na druhé straně se dali do pohybu. "Jdeme," houkl jsem za sebe a vyrazil z křoví. Stálo se okamžitě splašilo a začalo se rozutíkat do všech stran. Snažil jsem se jim nadbíhat zprava a dávat všemu řád tak, aby vylekaní kamzíky nikoho nesmetli. Běžel jsem stále dál za účelem odehnat ostatní kamzíky od Elisy, Castora a Lucy. Pohledem jsem neustále kontroloval mladého kamzíka, který maličko zaostával za ostatními, a čekal na příležitost ho ulovit.

Poprosila bych o doplnění obratnosti na 100%.
Děkuji moc :)

Přiděleno :)

~Sky

Ačkoli se Etneyovi do lovu zpočátku moc nechtělo, najednou zničehonic se začal netrpělivě vyptávat, kdy už půjdeme. O několik sekund později mě do čenichu udeřil pach Awnay a mně bylo hned jasné, odkud ta náhlá překotnost pramení. "Za moment," odbyl jsem svého syna a přemýšlel, zda se k nám naše dcera také připojí. Ale zatím to nevypadalo. Po lovu si ji určitě odchytnu, slíbil jsem si a pohlédl na Elisu, která zrovna popichovala neposedného Etneye.
Po chvíli Elisa zavelela k odchodu a já se rozeběhl za ní. Ze západu se k nám blížily pachy Lucy a Castora. Nasadili jsme volnější tempo, aby se k nám mohli vlci brzy přidat. Mezitím se rozednilo a všechen sníh začal tát. Už bylo na čase, letošní zima nebrala konce. Jinak už by skoro stálo za to si to počasí maličko poupravit podle svého a potrénovat magii, přemýšlel jsem a jen tiše následoval svou partnerku.
Elisa zatím vystopovala menší stádo kamzíků. Zpomalili jsme a k naší skupince se připojili i zbylí vlci. Přikrčil jsem se a tiše se modlil, aby se Etney nesnažil vytáhnout před svým kamarádem a všechno nepokazil. Elisa ve zkratce vyložila plán. Přikývl jsem a pohlédl na oba mladé vlky, se kterými jsem měl lovit. "Vidíte toho mladého lehce pajdajícího na levou nohu u toho vysokého dubu? Naženeme stádo směrem ke zbytku smečky a pak se budeme soustředit na něj. Já půjdu lehce zprava a vy z druhé strany. Musíme je udržet v jednom směru, jinak by to mohlo být nebezpečné. Zvládnete to?" pošeptal jsem tiše ale tak, aby mě oba vlci slyšeli. Pohledem jsem se ujistil, že mě oba chápou a pak se pomalu začal plížit k nedalekému křoví. Potřebovali jsme si stádo maličko obejít víc na sever, ale museli jsme si dát dobrý pozor, aby vítr ke kamzíkům nedonesl náš pach nebo abychom je nějakým nešikovným pohledem nepoplašili zbytečně brzy.

5

Jak Etney, tak Yeter mě následovali a zakrátko jsme stáli u Elisy - teda, ne všichni. Etney ji přímo smetl a ještě notnou chvíli potom se válel na zemi, než se vyškrábal na všechny čtyři. Na mou otázku Elisa jen přikývla a dál nic nerozváděla. Zdálo se, že její pozornost se teď soustředila především na našeho syna, což bylo naprosto pochopitelné.
Yeter se chtěl představit, ale to by nebyl Etney, aby mu neskočil do řeči a nepověděl to za něj. Trochu jsem se ušklíbl a tiše pozoroval celou scénku. Se soumrakem opět přituhlo a teploty opět klesly hluboko pod bod mrazu. Sledoval jsem, jak se můj horský dech okamžitě mění v páru. Ta zima opravdu nemá konce, pomyslel jsem si. Natáhl jsem tlapky před sebe a trochu si rýpl do zmrzlého sněhu. Byl tuhý a trochu řezal, žádný příjemný prašan.
Kromě naší poměrně početné skupinky se les hemžil pachy ostatních členů smečky. Bylo příjemné vidět, že to v našem lese opět žije. Možná to má na svědomí letošní zima, je dlouhá a krutá a možná donutila mnoho vlků přehodnotit důležitost smečky. Tak či onak, je to jen dobře, vlk není od přírody samotář... Jen jsem tam postával zahloubaný do svých myšlenek a pouze na půl ucha poslouchal, co je děje kolem mě.

//Podstatně kratší, musím balit :D
Bohužel teď budu na týden mimo, tak mě klidně přeskakujte. Případnou manipulaci má Elisa.
Znovu v akci budu přes příští pondělí :)

4

Stáli jsme poblíž hranic na malé mýtince. Cítil jsem, jak si mi ledový vítr pohrává se srstí. Naježil jsem se a oklepal se. Na takovou zimu jsem nebyl stavěný. Tam venku muselo fučet o sto šest. Ještě že nás aspoň trochu kryjí stromy, pomyslel jsem si. Yeter mi odkýval, že rozumí tomu, co jsem mu říkal. Nevypadal jako někdo, kdo by tropil problémy, ale jeden nikdy neví. Vlk se můžu v někom lehce zmýlit.
Etney se začal všelijak vykrucovat, jen aby nemusel jít lovit. Dokonce i jeho přítel si do něho trochu dloubl. Bylo vidět, že se Etneyovi opravdu nechce. Přejel jsem ho pohledem a poslouchal ty jeho báchorky, avšak, nevěřil jsem mu ani slovo. Pak vytáhl nějakou historku o Awnay - pravděpodobně nepravdivou. "Takže to nezvládneš?" zeptal jsem se překvapeně. Doufal jsem, že se toho chytí. Na něj se vždy muselo trochu jinak. Co jsme si vychovali, to máme.Vtom si ale Etney začal vyskakovat až příliš. Napnul jsem svaly a srst se mi naježila - tentokrát ne zimou. Z hrdla se mi vydralo hluboké varovné zavrčení.
Tichým lesem se ozvalo Elisino táhlé zavytí. Zbystřil jsem a podvědomě se ohlédl směrem, odkud vycházelo. Svolává vlky, že by ji napadlo to samé, co mě? přemýšlel jsem a obrátil se zpátky na dva vlky stojící přede mnou. "Pojďte se mnou, v hlubinách lesa se lépe schováme před větrem," řekl jsem a pohled mi zabloudil na tmavého vlka. "Tedy pokud ovšem už nechceš jít," dodal jsem a nechal na něm, ať si vybere, co sám uzná za vhodné. Neměl jsem v plánu ho vyhánět, ne dokud se neumoudří počasí.
Nečekal jsem, jak se vlci vyjádří a volnějším tempem se rozeběhl za Elisou. Předpokládal jsem však, že minimálně Etney se přidá, a proto jsme začal odpovídat na jeho otázku. Pokud by však neběžel, mluvil bych do větru. "Ostatním se daří poměrně dobře. Smečka má mnoho nových členů. Jen Naxther asi zmizel a Meadow už jsem také neviděl nějaký čas. Snad jsou v pořádku."
Po chvilce jsem doběhl až na místo, kde stála má partnerka. Přivítal jsem se s ní a pohlédl jí do očí. "Odpočatá?" optal jsem se a postavil se kousek od ní. Čekal jsem, až začne mluvit.