Gallirea - Příspěvky uživatele

Magie opravdu zafungovala a mně se ohromně ulevilo, když ze země vyšlehly kořeny, které medvěda polapily do vězení. Euforie však netrvala příliš dlouho, protože jsem ucítil dunění, jak se ke mně medvědice řítila. Neměl už jsem čas zareagovat a tak mě smetla. Jakmile jsem ztratil pevnou půdu pod nohama, přestal jsem se soustředit a magie se rozplynula stejně rychle jako se objevila. Sakra!
To už se ale všeho ujala Elisa a začala z medvědů dolovat pravdu. Ti se chytře semkli k sobě, abychom k nim měli horší přístup. Zapojily se také obě vlčice, o kterých jsem neměl přehled od doby, co se po nás medvědi rozběhly. Ashe trochu pajdala, ale hlavní věc pro mě teď byla, že jsem viděl všechny živé. Zdála se mi, že vlčice použily nějakou magii, ale neměl jsem ponětí jakou.
Využil jsem chvíle, kdy si mě nikdo nevšímal a snažil se nabrat nějakou sílu. Nikdo nemohl vědět, kdy bude některá z mých magií potřeba. Zatím jsem to však nechal na ostatních a využil toho momentu, abych se nepozorovaně proplížil do Etneyova úkrytu.
Posadil jsem se vedle něj a jemně do něj šťouchl čumákem. "Etny, jsi v pořádku?" zeptal jsem se starostlivě. Přitom jsem však stále očima těkal k medvědům a bedlivě pozoroval, jak se situace vyvíjí. Až teď jsem si všiml, že mé tělo v moment, kdy začaly působit magie, obalily stříbřité pavučinky a začaly postupně hojit mé rány. Potřebuji ještě malý moment. Ještě trochu oddechu, abych mohl zase ovládnout magii naplno... Na malou chvilku jsem se však podíval svému synovi do očí. "Až bude po všem, pomohu ti to ošetřit."
Viděl jsem, jak se k nám blíží Awnay. Měl jsem o ni strach. "Aw, schovej se," řekl jsem a olízl jí čumák. Poté jsem vylezl z křoví a postavil se po boku své partnerky. Jemně jsem kývl, aby věděla, že je vše v pořádku a že se o vlčata bát nemusí. Pohlédl jsem na medvědy a byl připravený kdykoli zakročit.

Ležel jsem na zemi a lapal po dechu. Chvílemi se mi zatmívalo před očima z náhlého návalu kyslíku. Cítil jsem, jak mě pálí bok, který jsem si tím pádem sedřel. Možná mi z něj i trochu tekla krev, ale to jsem teď neměl čas řešit. Když jsem přišel jakž takž k sobě, snažil jsem se zjistit, co všechno se mezitím stalo. Awnay ležela na zemi, ale byl u ní Calum. Po tom, co ji vzkřísil, sebral přívěšek a pelášil pryč. Elisa stála kousek před medvědem. Celá situace byla hrozně nečitelná. Medvěd se mohl vydat pro přívěšek, nebo se také mohl pomstít Elisa za to, co způsobila. Bez ní by mu Awnay přívěšek nikdy nesebrala. Měl jsem strach. V hlavě mi proběhlo několik desítek scénářů během několika sekund. A to jsem ještě vůbec nevěděl, kde byla medvědice. Mohla do nás kdykoli vběhnout zezadu a byl by s námi amen.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je vlastně přívěšek fuč z medvědova krku a byl čas vyzkoušet, jestli nám to všechno vlastně k něčemu bude. Mohl jsem zkusit svou asi nejmocnější magii příkazu, která by vše elegantně vyřešila, ale bál jsem se, že v tomhle stavu nebudu schopen udržet rozzuřeného medvěda ve své moci dostatečně dlouho. A tak jsem se rozhodl pro jednodušší způsob. "Eliso, oheň!" křikl jsem a ve stejný moment si představil pevné kořeny, jak vyšlehnou ze země a polapí velkého vetřelce do pevného vězení. Doufal jsem, že to klapne. Musí to vyjít. Prosím, potřebuji své magické schopnosti jako snad nikdy předtím.

Běžel jsem jako o závod, ale ani to nebylo dost, aby se mi podařilo uprchnout mstivé medvědici. Když jsem se ohlédl, spatřil jsem jen řítící se horu masa přímo na mě. Rozšířily se mi zorničky a strach mi rozlil do krve pořádnou dávku adrenalinu. A pak... jsem letěl. Možná i několik metrů. Čekal mě tvrdý dopad, ale měl jsem to štěstí, že pode mnou zrovna nebyly žádné kameny. "Agh..." zachrčel jsem, jak mi tvrdý náraz vyrazil z tlamy vzduch. Byl jsem celý potlučený, ale jak se zdálo, nic nebylo zlomené a to bylo dobré znamení. Možná také strach utlumil bolest, protože jsem se dokázal vcelku rychle vyšvihnout na tlapky.
Po chvilce jsem doběhl Elisu a také Etneye, který se k nám nějak přimotal. Elisa se pokusila s medvědem vyjednávat, ale moc jsem nevěřil, že to bude mít nějaký účinek. Nevěděl jsem, jak je na tom zbytek smečky, nestíhal jsem to všechno vnímat, ale tušil jsem, že to nebude dobré. Všichni schytávali další a další rány a pokud se brzy něco nezmění, nedopadne to s námi dobře. Věděl jsem to. Věděl jsem také, že nutně potřebujeme plán. Ale všechno se to semlelo tak rychle.
Začínal mi těžknout dech, nádechy byly čím dál mělčí. Potřebuju své magie. Nebo zázrak, uvědomil jsem si. Musel jsem si přiznat, že pouze se svými fyzickými schopnostmi nedokážu smečce pomoci. Ten přívěšek, musíme to zkusit! Byl to sice šílený plán, ale v tuto chvíli jsem jiný neměl. Nadběhl jsem si lehce do strany a pak zvolnil. Natáhl jsem do plic pár drahocenných plnohodnotných doušků kyslíku a rozhlédl se kolem sebe, abych zjistil situaci.
Všiml jsem si, že Awnay se nějak dostala až za medvěda a pomalu se k němu blížila zezadu. V tu chvíli jsem měl jasno, co musím udělat. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Rozeběhl jsem se jak nejrychleji jsem dokázal přímo na medvěda, skočil a plnou silou do něj vrazil. Váha mého těla v kombinaci s kinetickou energií toho obra povalila k zemi. "AWNAY TEN PŘÍVĚŠEK!" zařval jsem a doufal, že pochopí, o co se snažím, a využije momentu překvapení.
Po dopadu jsem udělal několik kotrmelců, než jsem konečně zastavil a zůstal ležet v trávě. Cítil jsem bolest rozlévající se snad po celém těle ze všech těch otlučenin a škrábanců, ale byl jsem při vědomí a to bylo dobré. Potřeboval jsem však alespoň pár vteřin oddechu.

Medvědi sice nevypadali, že hodlají odejít, ale zatím neútočili. Nebo aspoň do doby, co se do toho vložil Etney. To vyprovokovalo menšího medvěda a rozeběhl se proti mladému vlkovi. "Etneyi!" Byl jsem moc daleko, abych stihl zasáhnout. Etney dostal pořádnou pecku. Zlověstně jsem zavrčel. Medvědi překročili pomyslnou čáru. Těkal jsem očima z jednoho na druhého a jediné, co mě napadlo, bylo spolehnout se na to, co jsem uměl nejlépe. Magie. Zavřel jsem oči a soustředil se na svou magii, která mi pomáhala získat velikostní výhodu. Hned na to jsem se zaměřil na magii příkazu. Vnutit medvědům, aby odešli, by bylo to nejlepší. "Jděte odkud jste přišli," vštípil jsem jim do hlav a... nic. Místo aby se medvědi odebrali pryč, rozeběhl se druhý z nich za Elisou. Sakra! Nechápal jsem, co se to dělo. Proč magie nefungovali. Měli snad něco, co je rušilo? Ten přívěšek? napadlo mě. Jenže jak bychom jim ho vzali?
Mezitím se seběhli další vlci. Tolik se nás nesešlo už hodně dlouho, ale naštěstí smečka držela při sobě, když bylo potřeba. Laura na chvíli zaměstnala medvědici, aby se Etney stihl vzpamatoval a ostatní se k němu seběhli. "Neslyšeli jste Elisu? Utíkejte!" zařval jsem a skočil medvědici na záda, aby se nestihla ohnat po béžové vlčici. Ihned jsem zase obratně uhnul, abych to také neschytal. Laura s Awnay mezitím pomohly Etneyovi a vydaly se pryč. "Ashe, Calume běžte s nimi! Honem!" rozkázal jsem a rozeběhl se za Elisou. Etney s Awnay byli sice dospělí, ale stále neměli dost zkušeností. Bylo potřeba, aby s nimi šla Laura, Ashe a Calum. Jedině tak jsem mohl být klidnější.
Rozeběhl jsem se za Elisou. Musel jsem jim trochu nadběhnout, abych se v jednu chvíli neocitl příliš blízko rozlíceného medvěda. Až teď jsem si uvědomil, že vlastně neslyším Elisiny myšlenky. Že nevím, co má v plánu. Poprvé za všechny ty roky. Byl to hrozně zvláštní pocit. Skoro bych ani nevěřil, jak moc jsem se naučil spoléhat na své magické schopnosti, že jsem částečně potlačil i přerozenou intuici.
Všiml jsem si, že se ženeme do údolí. Možná je zkusit nahnat ke skalám a pak je shodit? Stačilo by je nahnat na kraj srázu, je sucho a jsou těžcí, mohlo by se to s nimi zřítit. Ale jak? přemýšlel jsem jako o závod. Obrovský problém byl fakt, že nám medvědi rozumí. Jak jsme se takhle mohli dorozumívat? Musíme se spolehnout jeden na druhého...
Snažil jsem se přijít s nějakým konkrétnějším plánem, ale příliš jsem se za rychlého běhu nesoustředil. Sužovala mě myšlenka, že musíme jednat rychle. Elisa byla sice rychlá, ale nebyla žádný vytrvalec. Ani já sám nevěděl, jak dlouho po tom, co se mi před několika hodinami přihodilo, vydržím. A co teprve ti mladí pronásledovaní medvědicí?

Laura mi pověděla, že si myslí, že od Života dostala do vínku magii vody, ale ještě se s ní úplně nesžila. "Můžeme se na to později zkusit podívat, když budeš chtít. Není to sice má vrozená magie, ale dokážu ji ovládat už nějaký ten pátek," nabídl jsem. Mezitím mi obě vlčice vyložily, že se chystaly za Etneyem. Pokýval jsem hlavou a trochu si protáhl hřbet. Už jsem se cítil mnohem lépe.
Překvapilo mě, když jsem zjistil, že si Awnay vůbec neuvědomoval, že se jí projevila magie. "Nikde nehořelo. Klid. Teda aspoň zatím," řekl jsem zaraženě a zkoumavě ji prohlížel. Měl bych jí to říct? Nebo na to musí přijít sama? přemýšlel jsem a popravdě moc nevěděl, co si počít. Neovládaná magie mohla být nebezpečná. Jak pro Awnay, tak pro ostatní. Víš, Aw, každý vlk tady má nějakou magii, to si jistě pamatuješ. A-" než jsem to však stačil doříct, donesl se ke mně nepříjemný zápach. Medvědina! Okamžitě jsem byl na tlapkách. Nakrčil jsem se a srst se mi ihned naježila. Medvědi znamenali jediné. Problémy a nebezpečí.
Také obě mé společnice vetřelce zaregistrovaly. "Musíme tam jít," rozhodl jsem. Avšak ještě předtím, než jsem vyrazil, jsem se naklonil ke skále a dotkl se jí čumákem. Magie lesa začala působit a prozradila mi vše, co jsem potřeboval vědět. Medvědi byli dva severně nedaleko od nás. Zjistil jsem také, že se k nim blíží Elisa. "Musíme si pospíšit!" Pro jednoho vlka to bylo příliš nebezpečné. Mám z toho špatný pocit...
Když jsme se dostali k medvědům, Elisa už tam byla. Zastavil jsem se kousek od jejího boku a zavrčel. Okamžitě jsem si všiml, že jsou medvědi až nezvykle velcí. Také jednomu z nich visel na krku podivný amulet. A ještě jedna zvláštní věc. Mluví. Elisa začala zjišťoval, proč tu jsou. "Tento les je velmi suchý, nenajdete tu žádné ryby," řekl jsem chladně, ale očima jsem nepřestával těkat po okolí. Snad přijdou další vlci. Jestli zaútočí, je nás pořád málo...

//Hlasuju za čekačku dva dny, pak přeskočit. Za dva dny si snad 15 minutek na krátký post najde každý, kdo bude chtít :)

Awnay mi poručila, abych se nezvedal. Pohlédl jsem na ni. V ten moment mi neuvěřitelně připomínala Elisu. Ten postoj, ten výraz. Celá ona. Pousmál jsem se a přikývl. Opravdu to nebyl dobrý nápad se rychle zvedat. Obrátil jsem se na Lauru a spatřil její ustaraný výraz. Hlavou mi projely její myšlenky. "Čas nezastavíš, ale umírat je ještě nikdo nechystá," pronesl jsem tiše.
Slyšel jsem také, jak mi Aw vyčítala, že jsem se snažil zavlažit les sám. Po chvíli se přidala i Laura a jemně mě pobídla, že bych příště měl požádat o pomocnou tlapu. "Máte pravdu, neměl jsem se do toho pouštět sám. Les je moc velký a navíc je příliš sucho na to dostat vodu snadno. Nehledě na to, že to není ani má vrozená magie," uznal jsem, "příště nebudu tak neopatrný."
Parný den pomalu ustupoval a na krajinu začala padat tma. S tím konečně trochu poklesly teploty. Ve vzduchu se pomalu začala shromažďovat vlhkost, ale já díky své další magii věděl, že pršet nebude. V nejhorším případě bych mohl začít ovlivňovat počasí, ale na to si musím ještě trochu odpočinout, zhodnotil jsem. Ačkoli se má energie rychle vracela, když jsem odpočíval, stále jsem potřeboval ještě několik minut oddechu.
"Musel jsem vás vyrušit od něčeho důležitého," nadhodil jsem a konečně ze sebe oklepal prach, který na mě ulpěl za dobu, co jsem ležel na zemi. Až když se mé oči střetly s těmi Awnay, něco mě trklo. "Aw, vzpomínáš si na to, co se stalo, jak tady byl Etney? To s tím ohněm?"

Ležel jsem nehybně na zemi zřejmě několik hodin. Mé tělo zoufale potřebovalo doplnit energii, kterou ztratilo. Vůbec jsem nevnímal okolí až do doby, kdy jsem začal cítit šťouchání. Pomalu jsem rozlepil oči, ale jen dost na to, abych jakž takž dokázal vnímat okolí. Byla tam Awnay a po chvilce jsem spatřil i Lauru. Všechno mi ale připadalo jako by z dálky. Až do té chvíle, co jsem ucítil šílený smrad.
To mě probralo. Rozkašlal jsem se a opatrně se odtáhl od rostliny. Pokusil jsem se zvednout, ale ostrá bolest v hlavě mě donutila si zase lehnout. Byl jsem trochu zmatený, ale poměrně rychle jsem začal přicházet k sobě. Pohlédl jsem na dvě vlčice, které stály nade mnou a slabě se usmál, abych je uklidnil. "Nic mi není, jen se cítím slabě. Nebojte." Vytáhl jsem se alespoň do sedu, abych svým slovům dodal na váze.
Do čenichu mě udeřila vůně vláhy. Ulevilo se mi, protože se mi můj záměr podařil. To nejhorší je zažehnané, ale snad bude co nejdřív pršet, řekl jsem si. Otočil jsem se na svou dceru a viděl, že je velmi rozrušená. Měl bych jí říct, co se stalo. Pokud se neuklidní, mohla by se znovu projevit její magie. A kdo ví, jak by to tentokrát dopadlo... Oklepal jsem se a spustil: "Snažil jsem se zavlažit les a pak jsem zřejmě omdlel." Krátce jsem pohlédl i na Lauru. "Už taky nejsem nejmladší. Bude to v pořádku," ujistil jsem obě vlčice.

Celá situace se uklidnila a vlci se postupně začali rozcházet po svých. Etney s Casipou zamířili někam mimo smečkové území a Elisa hlouběji do lesa. Zůstal jsem tam sám zamyšleně stát. Zřejmě jsem tak strávil dost času.
V lese se mísily pachy Ashe, Caluma, Awnay a Laury. Bylo tu poměrně živo. Což se bohužel dalo říct jen o fauně. Asgaarský hvozd byl poměrně suchý i normálně a vystačil si jen s trochou vody, ale táhlá horka bez dešťů jej poměrně zasáhla. A to i přesto, že vysoké stromy poskytovaly stín a alespoň částečnou ochranu ostatním rostlinám.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Tráva byla zažloutlá a na mnoha místech dokonce úplně vypálená. Drobné keříky byly seschlé a i listí starých stromů žloutlo a v některých případech dokonce předčasně opadávalo, aby stromy neztrácely tolik vláhy vypařování. To je šílené... Les je poničený... Nepamatoval jsem si, kdy naposledy byla taková úmorná vedra. Ano, vždy bylo v létě pár dní horko, ale nikdy to netrvalo tak dlouho. A ani nikdy nebylo takové zničující sucho. Galtavary musí být jen spáleniště...
Popošel jsem několik kroků. Tráva pode mnou nepříjemně křupala a od tlapek se mi prášilo. Takhle to dál nejde, řekl jsem si a smutně jsem se rozhlédl po svém domově, který tam nutně potřeboval vodu. A nespravil byl to ani průměrný déšť. "Musím se s tím pokusit něco udělat."
Obešel jsem mýtinu kolem dokola a zastavil se pod mohutným stromem. Zavřel jsem oči a dokonale vyprázdnil svou mysl od svých i cizích myšlenek. Čekal mě nelehký úkol. V hlavě jsem si představil malý zurčivý pramínek vody, který se postupně zvětšoval ve větší a větší řeku. Potřeboval jsem se napojit až na ústí řeky, kde voda byla ještě sladká a oproti nejbližším zdrojům pitné vody jí tam bylo stále dostatek. Cítil jsem, jak se ve mně probudila magie vody, která začala stahoval okolní vodu směrem k Asgaarskému lesu. Cítil jsem, jak moje tělo slábne, ale věděl jsem, že teď nesmím polevit. Nakonec se mi povedlo shromáždit dostatek vody pro potřeby lesa a přemístit ji na jeho území.
Magie pomalu vymizela a v okamžik, kdy přestala působit úplně, jsem prudce otevřel oči. Zatmělo se mi před očima a podlomily se mi přední tlapky. Zhroutil jsem se na zem a omdlel.

Situace se začínala uklidňovat a vypadalo to, že vše je na dobré cestě. Etney přestal křičet a z jeho tlamy začala padat slova, která už zněla mnohem promyšleněji. Podíval jsem se na něj, když řekl, že chce zůstat, ale pouze s Casipou. Pořád jsem byl trochu nesvůj s tím přijmout fakt, že má vlčata už nebyla úplně vlčaty, ale nezbývalo mi nic než se s tím prostě smířit.
Elisa přišla s návrhem, že bychom Casipu mohli přijmou prozatím jen na zkoušku. Znělo to rozumně a v nynější situaci to bylo nejlepší možné řešení, jakého jsme mohli dosáhnout. "S tím souhlasím. Bude to kompromis. A za měsíc se obě strany rozhodneme," přitakal jsem a pohléhl na svou snachu, "jak ty tak my." Elisa pak vysvětlila podmínky, na které Casipa přistoupila. A tam bylo zpunktováno.
Všem se zřetelně ulevilo, že se celou věc povedlo uzavřít a dojít k nějakému rozumnému cíli. Ještě že mám Elisu, ve strategiích je geniální. Krátkým pohledem jsem přejel všechny přítomné a zastavil se na hnědé vlčici. "Tak tedy vítej na území Asgaarské smečky."

//Omluvám se, je to trochu odfláknuté, ale po práci jsem hodně unavená a ještě musím balit. Pořádný post můžete čekat s 99% pravděpodobností nejdřív 1. srpna a tak tedy klidně přeskakujte. Manipulace povolena Elise :)

Etney s Awnay se dál a dál hádali a už to přestávalo být únosné. Awnay sice měla pravdu s prohřeškem, kterého se Etney dopustil, ale tím jak to dál a dál rozváděla, bylo jasné, že se ho jen snaží víc vyprovokovat. Tiše jsem pěnil, protože bych po nich nejraději po obou skočil a donutil je zavřít tlamy, protože slova která pronášeli, by je jednou mohla hodně mrzet. Ale neudělal jsem to. "To stačí, Aw," řekl jsem ostře a působil u toho ledově klidný. Avšak s tmavou vlčicí se už nedalo hnout a tak jen nasupeně odkráčela pryč. Ohlédl jsem se za ní a všiml si, jak se jí kouří od tlap. Magie! blesklo mi hlavou, ale než jsem to stačil zpracovat a zavolat na ni, byla pryč. Oheň... jako Elisa. Zvláštní, že se to projevilo až teď... přemýšlel jsem, no, snad nic nezapálí... Vlci nezkušení s magií obvykle svůj element nedokázali zpočátku moc ovládat. To jsem věděl až moc dobře. Mohl jsem jen doufat, že Awnay svůj hněv udrží v sobě a nepromění jej v požár. Nemohl jsem si ale pomoct a byl od té doby stále jako na jehlách.
Mezitím Elisa znovu vyzvala Casipu, aby se pořádně představila, a vlčice toho tentokrát využila. Pověděla nám alespoň základní informace, které jsme o ní potřebovali jakožto o vlku na území smečky vědět. Některé se věci se dali poznat, některé byli nové. Naslouchal jsem jejím slovům a sem tam přikývl, abych dal najevo, že ji poslouchám. Když domluvila, chvíli jsem si ji prohlížel, než jsem se zeptal: "Mám to chápat jako žádost o členství ve smečce?"
Všechno ale přerušil Etney se svým záchvatem. Začal vykřikovat, že opustí smečku a spoustu dalších věcí. Rychle jsem pohledem zkontroloval Elisu a potom se obrátil na něj. Etney se čertil a nevypadal, že by toho v blízké budoucnosti nechal. Tak a dost, pomyslel jsem si a přistoupil na věc, kterou jsem vždy nechával až jako tu nejzazší možnost. "Uklidni se, Etneyi," přikázal jsem přísným hlasem. Hned poté magie pominula a já jen sledoval, co se bude dít dál. "Zamysli se ještě jednou nad tím, co se stalo a hlavně nad tím, co tu říkáš. Jsou to silná slova a vlk je nikdy nesmí prohlašovat jen tak. Ubližuješ tím jak sobě, tak ostatním," řekl jsem a ležérním pomalým krokem popošel blíž k němu. Nechal jsem svá slova vyznít a čekal, jak na ně zareaguje jednak můj syn a jednak Elisa. Přišlo mi, že v této situaci uměla chodit lépe než já. Přeci jen vztah matka-syn je jiný než otec-syn.

//Trošku odfláklé, ale nechci zdržovat. Dva dny teď zřejmě nebudu moct psát, ale v sobotu na to skočím :D

Elisa mě napomenula, že bych neměl být tak přísný a vlčici vyslechnout. V tom měla asi pravdu. Trochu jsem se nechal unést svými emocemi. Má partnerka vybídla Casipu, aby se pořádně představila, ale ta své šance nevyužila a mlčela. A to byla zásadní chyba. Jak jsme asi měli reagovat na cizí vlčici, co postává na smečkovém území a nic neříká?
Etney dál vyváděl a Awnay se ho v tom snažila podpořit. Všichni se hádali. Neměl jsem na to náladu. Byl jsem rozladěný a křik vlčat tomu vůbec nepomáhal. Tohle nemá cenu, na ničem se takhle nedohodneme... Nakrčil jsem čumák a zavrtěl hlavou.
Když ale Etney začal vyhrožovat, že odejde, píchlo mě u srdce. Nechtěl jsem aby šel, ale zároveň jsem se musel řídit určitými pravidly. "Ty jsi nepochopil jádro problému. Jako alfa vlk na území smečky nemůžu vydržovat cizí vlčici, která očividně nežádá o místo ve smečka a už vůbec pořádně neřekne, co je vlastně zač. Ani kdybych jako otec sebevíc chtěl. S Elisou neseme na krku zodpovědnost za všechny vlky ve smečce a jejich bezpečí a přežití je naše priorita. Tak to je, to je zákon smečky," řekl jsem klidně a podíval se svému synovi do očí. Nebyl jsem si jist, nakolik mě dokáže v takovém vzteku vnímat, ale přesto jsem cítil potřebu mu říct, jak se věci mají. Krátce jsem pohlédl na Casipu, která nechala rozhodnutí zda odejít, na Etneyovi. Etny, už nejsi malé vlče a my ti nemůžeme dál mazat med kolem tlamy. Existují nějaká pravidla a ty se s nimi musíš smířit," dodal jsem a pohlédl na svou partnerku, v očekávání, co ona řekne. Tiše jsem si povzdechl a poodešel kousek stranou, ale pořád tak, že jsem slyšel veškerý hovor. Potřeboval jsem se trochu hýbat, lépe se mi potom přemýšlelo. Proč vše nemůže být normální? Slyšel jsem jak hovor, tak myšlenky všech přítomných vlků. Začínala mě z toho bolet hlava.
Slabý vítr mi do čenichu přinesl pach Castora, který se musel pohybovat nedaleko, protože jeho pachová stopa byla velmi silná a velmi čerstvá. Snad ho ušetříme tohohle teátru...

Jak se dalo očekávat, už náš příchod očekávali. Taky jsme se nijak nesnažili svůj pach zakrýt. Což by bylo bez magií nemožné, jelikož náš pach byl protkaný celým lesem. Elise se prosmýkla kolem mého boku a posadila se poblíž. Já zůstal na nohách, bylo mi to přirozenější.
Awnay poznamenala, že ta cizinka je tu navíc. Pohlédl jsem na ni a tiše, tak aby to mohla slyšet jen ona, jsem odvětil: "Pokud se někdo motá na smečkovém území a nevypadá nebezpečně, je dobré ho nejprve vyslechnout. Až pak se rozhodneš, co budeš dělat dál." Tušil jsem, že by se chovala jinak, kdyby v blízkosti nebyl její bratr, se kterým od narození nepřestala soupeřit o co se jen dalo. Je silná, jednou by se mohla stát ochráncem, napadlo mě, zatímco jsem se otáčel na svého syna.
Ten vypadal nezvykle zaraženě a hned se ode mě otočil. Zřejmě čekal něco jiného, ale to nepřišlo. Etney se obrátil k Elise a strhl na sebe její pozornost. Pak jí představil neznámou vlčici jako svou přítelkyni. Cože? "Přítelkyně?" vyhrkl jsem překvapeně a rychle si oba prohlédl. O tom, že jsme správně slyšel, mě utvrdila až slova Casipy, která vše jen potvrdila. Chvíli jsem to zpracovával. Vyrušila mě až další slova hnědé vlčice. Kývl jsem na ni a krátce se představil. "Arcanus, alfa této smečky. Těší mě." Byl jsem zmatený a nevěděl, co si o tom všem myslet, ale nedal jsem to na sobě znát. Každopádně jsem se nehodlal k vlčici rázem chovat přátelsky. Ve smečce platila určitá pravidla, která s sebou nesla i jisté povinnosti.
Obrátil jsem se na Etneye a nemohl si nevšimnout jeho přitroublého úsměvu. "Jak dlouho se znáte?" zeptal jsem se bez okolků. Nemůže to být dlouho. Posledně o žádné vlčici nepadlo ani slovo. Trochu jsem se zamračil. Nelíbila se mi představa, že by si moje vlčata už měla domů někoho vodit. Nedokázal jsem se s tím tak rychle smířit. Navíc je velký rozdíl mezi poblouzněním a láskou... napadlo mě, jak jsem Etneye pozoroval a vzpomněl si na Nailu. Ona bylo to poblouznění, ale rozhodně to nebyla ta pravá do života.
Podíval jsem se na Elisu a snažil se vyčíst z její tváře, co si o všem myslí, ale bylo to velmi těžké poznat. Navíc jsem měl tak rozlítané myšlenky, že jsem se nedokázal soustředit na ty cizí, což pro mě bylo jinak přirozené. Rychle jsem přešlápl a lehce pohodil ocasem. "Synu, jsem rád, že jsi nám Casipu přišel ukázat, ale měl jsi nás zavolat mimo les. Na smečkovém území zůstat nemůže," řekl jsem rezolutně. Jako alfa vlk jsem měl důležité povinnosti, které nemohly jít za žádných okolností stranou. Smečka nemohla poskytnout potravu a ochranu nikomu, kdo se aktivně nezapojoval do jejího dění. Ani když to byla přítelkyně mého syna.

//rodinný drámo :D

//Přidá se :)

Polehával jsem vedle své partnerky a na nějakou dobu jsem si zřejmě i zdřímnul, protože jsem se cítil až podezřele odpočatý, když jsem opět začal vnímat okolí. Trochu jsem se protáhl, jelikož svaly po takovémhle povalování docela zatuhly, a vyhoupl se na všechny čtyři. Mezitím padla tma a citelně se ochladilo, přesto se však tato teplota dala dlouhodobě snášet a to hlavně díky hustým stromům, které nás chránily před větrem.
"Spíš?" broukl jsem tiše směrem k Elise a jemně do ní dloubl čumákem. Chtěli jsme vyrazit co nejdřív a nakonec jsme oba takhle odpadli, blesklo mi hlavou. Nechal jsem Elise chvíli na rozkoukání a rozhýbání tělo a přitom se rozhlížel po okolí. Les byl klidný, zdálo se, že nikdy není ani živáčka, jako by všichni lesní tvorové právě spali, ale přesto to nebyla pravda. Ticho protkané lehkým šumem listí prořízl jasný zvuk vlčího zavytí.
Nastražil jsem uši a zbystřil. Okamžitě jsem poznal svého syna, který nás volal na vzdálenější kraj lesa. Po chvilce se k nám donesl i jeho pach, který však nebyl osamocený. Spolu s ním jsem zaznamenal pach Awnay a někoho neznámého. Otočil jsem se na Elisu: "Měli bychom jít."
Vyrazil jsem přímo za nimi. Cesta byla poměrně náročná, ale to, že jsem v lese znal téměř všechna zákoutí, mi velmi pomohlo. Koho to zase vede? On snad nikdy nepřijde sám, napadlo mě při vzpomínce, jak k nám při bouři zavedl svého kamaráda do smečky se schovat.
Po chvilce jsem se přiblížil natolik, že jsem zvolnil tempo a lehce nakráčel mezi ostatní vlky. Něco mezi nimi probíhalo, ale do toho jsem se nehodlal míchat. Kývl jsem na Awnay a poté na Etneye. "Rád vás oba vidím. Pohromadě." Poslední slovo jsem lehce zdůraznil, protože tohle byla za poslední dobu opravdu vzácná chvilka. Pak můj pohled spočinul na vlčici, která postávala po boku Etneye. "A ty jsi? Doufám, že máš pádný důvod tady být, smečkové území není turistická atrakce."

Ahoj,
soutěž nám skončila a tak bychom ji zrekapitulovaly. Nebudeme to nijak protahovat a hned přejdeme k věci. Zúčastnili se nám dva vlci a to Lucy a Bellray. Tímto oběma moc děkujeme! :)

Bellray:
http://nd02.jxs.cz/929/505/edb0901dd5_104993392_o2.jpg

Lucy:
https://scontent.fprg1-1.fna.fbcdn.net/v/t1.15752-9/33995355_2053330851344101_2461238237402759168_n.jpg?_nc_cat=0&_nc_eui2=AeFWBkDbKu4bUWnU5TUMQgWqs07VQg8dR1_J9Vw1SD6D8vBWzhqxJBIuBvak2zHCxQH6fJaQYSVPrhYbq0xi5m2lVWNQfLdYOt_jItonjn1E1A&oh=95d712162bbcc2f5530ad5fba3505b52&oe=5B862F2F

Oba výtvory byly suprové a u některých obrázků jsme se i pobavily, proto jsme se rozhodly pro následující odměny: Bellrayovi přibude 30 květin a oblázek a Lucy dostane 30 květin. Ještě jednou díky za účast a snad se budeme moct těšit i příště na další výtvory.
A a E :)