Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Yeter mi odkývával má slova a pak ještě doplnil několik dalších věcí o sobě. Zajímavé, blesklo mi hlavou zatímco jsem si ho prohlížel. Stále mi vrtalo hlavou, co se mohlo během několika dnů tak zásadně změnit. Třeba to ukáže čas.
Přivítal jsem ho do smečky a on poděkoval. Pokýval jsem hlavou. "Předpokládám, že víš, jak smečka funguje, že?" nadhodil jsem. A i kdyby ne, mohla by se toho ujmout Ashe. Otočil jsem se na vlčici, o které jsem právě přemýšlel. "Ukaž mu úkryt, až budete mít kolem cestu."
Ashe se mě zeptala, kdo všechno vlastně ve smečce teď je a přiznala, že vůbec nemá přehled. Což by jako ochránce měla mít. Je tu spoustu nových tváří... Chvíli jsem přemítal a snažil si vybavit všechny vlky. Občas se mi v hlavě vynořily i tváře vlků, které jsem už roky neviděl. "Nedávno se vrátila z cest obě vlčata. Z výše postavených vlků počítám s Meou a také Lauru jsem nedávno potkal. Přibylo i pár nových vlků. Pamatuješ si na Lucy? Od Saviora? Nedávno žádala o místo a přivedla s sebou ještě jednoho vlka. Hnědý, poměrně statný, kolem tlap má zvláštní bandáže. Jmenuje se Bellray. A taky ještě Castor bude pro tebe zřejmě neznámý. Také má tmavší srst a je o něco drobnější," vysvětlil jsem a přejel oba pohledem. "Tihle tři musí být někde poblíž, jejich pachová stopa je poměrně čerstvá."

//Zítra mě čeká pomaturák, tak kdyby mi to moc trvalo, přeskočit :D Jinak Skyl, tebe poprosím, abys přidala Caluma do hierarchie, dík :)
Počkáme, neboj. A hotovo :P :) Já děkuji :) :D
~ Sky

Chvíli jsem jen tak postával v lese a nasával okolní pachy. Cítil jsem, že se Awnay blížila. Zřejmě přeci jenom vyběhla pro jídlo, jak jí Elisa nabídla. Pak ji ještě musím najít, zajímalo by mě, jestli se už u ní projevila magie... Copak asi zdědí?
Najednou se ozvalo letmé křupání půdy a větviček a zpoza stromů se vynořila Ashe a kousek za ní Yeter. Pohlédl jsem na ty dva a pořádně si je prohlížel. Ashe mě pozdravila a začala se omlouvat, že se tu tak dlouho neukázala. "Vítej doma," řekl jsem mírně, "vím, že jsi nebyla daleko, ale bylo by lepší se i tak čas od času ukázat, je potřeba obnovovat hranice."
Pak se moje pozornost obrátila na Yetera, protože to právě on se ujal slova. Požádal mě o místo ve smečce. Trochu mě to překvapilo, protože to nebylo tak dlouho, co odsud naposledy odešel, ale zároveň se to asi dalo čekat. Jiný důvod sem znovu chodit by neměl. Naslouchal jsem jeho slovům. Začal tím klišé, že chválil les. Trochu jsem se uculil. Pak přešel ke svých schopnostem bez toho, abych se ho musela ptát. To jsem oceňoval. Dobrý lovec se hodí vždycky. Navíc jsem se o jeho schopnostech mohl přesvědčit sám. "Vysokou by sami měli lovit jen výše postavení jedinci, nebo potom skupina. Pro jednoho vlka by to mohlo být nebezpečné. Proto není potřeba, abys něco takového podnikal sám," dodal jsem. Yeter zmínil, že by dokázal chránit les. Zdá se mi, že je poměrně silný. To taky není špatné. Co odešel Naxther, převažuje v naší smečce něžné pohlaví. I když, ještě je tu Elisa.
Pohlédl jsem Ashe do očí a chvíli přemýšlel. Pak jsem se otočil zpátky na hnědého vlka. "A jsi si opravdu jistý, že jsi na smečku připravený? Není to tak dávno, co jsi stále váhal," připomněl jsem. Zkoumavě jsem na něj hleděl. Zajímalo by mě, co se změnilo. Pohodil jsem ohonem a tlapou se zapřel do měkké hlíny. "Pokud však na svém rozhodnutí trváš, rád tě přivítám ve smečce. Jen chci dodat, že smečka je závazek často i na celý život."

//Jestli chce Bellray ještě něco o magiích, nabízím Arca na kouzelnické ukázky (aneb prokrastinace před maturou) :D

//Ellisino údolí

Jelikož jsem neměl naspěch, šel jsem velmi pomalu. Čas od času jsem přeskočil nějaký vystouplý kořen a jednou jsem dokonce odtáhl spadlou větev, aby se nepletla v cestě. Zdálo se, že pomalu padala noc. Dokonce se ochladilo, ale stále bylo přijatelně. Jako vlk z teplejších oblastí jsem nikdy moc nemusel chlad, to bylo spíš něco pro Elisu. Když jsem tak přemýšlel o Elise, zaregistroval jsem, že nedaleko rozmlouvá s Bellrayem. Zřejmě to bylo důležité a tak jsem je raději nerušil. Kdyby mě k něčemu potřebovali, najdou si mě, pomyslel jsem si.
Chvíli jsem se bezmyšlenkovitě potloukal po lese. Nudil jsem se, ale nedokázal jsem vymyslet co dělat. V okolí ani nikdo jiný kromě těch dvou nebyl. Povzdechl jsem si a s pohledem na své zablácené přední tlapy jsem se rozhodl se aspoň trochu očistit.
Bláto už bylo zaschlé, a tak nemělo cenu se jej nějak pokoušet otřít nebo olíznout. A i přesto, že řeka byla hned na hranicích lesa, nechtělo se mi tam chodit. Aniž bych o tom nějak přemýšlel, objevily mi kolem těla kapky vody, které se postupně začaly slučovat ve větší a větší. Vzhledem k tomu že pršelo, bylo to snadnější než obvykle. Když bylo kapek dostatek, pustil jsem je do jámy a ještě si trochu dopomohl půdní vlhkostí. Rázem se přede mnou objevilo maličké jezírko, spíše větší kaluž, ale právě tak akorát, abych se v ní mohl umýt. Spokojeně jsem se pousmál a ve vodě se vyválel. Bahno konečně pustilo a já jsem cítil, že má srst přestávala být slepená. Dokonce i mé břicho získalo opět bílou barvu. Když jsem s kaluží skončil, byla v ní místo čiré vody voda hnědá. Už bylo na čase, napadlo mě. Oklepal jsem ze sebe přebytečnou vodu a pomalu se protáhl. Prosím, ať se něco začne dít. Tak trochu jsem doufal, že si mě aspoň Elisa s Bellrayem všimnou.

Zdálo se, že Awnay trochu zchladla. Zřejmě ji má poslední slova trochu uklidnila. Bála se snad, že už o ni nemáme zájem? napadlo mě náhle a zkoumavě jsem se na ni zadíval. Teď vrtěla oháňkou jako malé vlče, ačkoli se to ze všech sil snažila schovat. Vlčice jsou složité, zavrtěl jsem hlavou a ohlédl se po Elise, která se k nám opět vracela.
Ale zřejmě se nehodlala na dlouho zdržet. Oznámila nám, že se jde ještě nažrat a směrem k Awnay prohodila, že i na ni něco zůstalo. To mladou vlčici opět potěšilo. Elisa se od nás hned zase vzdálila a zamířila pryč z údolí. Zůstal jsem ještě chvíli postávat na místě, aniž bych se snažil rozhodnout, co půjdu dělat. Nechtělo se mi nic. V dešti obcházet hranice postrádalo smysl a mimo les se mi už vůbec nechtělo. Dokonce ani spát se mi nechtělo.
Najednou z Awnay vypadla věta, která mě naprosto vykolejila. Z její tlamy bych to nečekal. Pousmál jsem se a pohlédl své dceři do očí. "Taky jsem rád, že jsi doma," řekl jsem mírně. Po tomhle už Awnay odběhla v Elisiných stopách a já zůstal sám.
Chvíli jsem se rozhlížel po lese a přemýšlel, ale nakonec jsem se rozhodl následovat obě vlčice.

//Asgaarský hvozd

Awnay dál tiše soptila a své okolí častovala nepěknými pohledy. Nechápal jsem, co to do ní vjelo. Přiletěla domů jenom, aby nám vyčetla, že jsme ti nejhorší rodiče na světě, kteří se o své potomky nikdy nestarali, což přitom absolutně nebyla pravda. Kdo se o vlčata staral v prvních chvílích? Kdo je učil lovit a jiné nezbytné dovednosti pro život? Ztratil jsem oba rodiče, ale nikdy bych si nepomysle, že jsem zanedbaný, ačkoli mi otec stihl předat jen to nejdůležitější a matku jsem ani nepoznal.
Zavrtěl jsem hlavou a podíval se na Awnay, které se snažila obrátit mé tvrzení proti mě. "A to máš odkud, milá zlatá? Pokud vím, nikdo nikdy neřekl, že tě nechce. Kdybychom tě nechtěli, nepořizovali bychom si tě. Nebo tě nechali chcípnout v prvních měsících," řekl jsem tvrdě. Možná to bylo trochu kruté, ale přestávalo mě bavit být osočován za něco, co není pravda.
Elisa se stále neukazovala. Zřejmě potřebovala ještě chvíli na to se zklidnit, aby si pak mohla přijít vše vyříkat s chladnou hlavou. "Jsi naše dcera, Awnay, jsi součástí rodiny, smečky, kterou bychom chránili na život a na smrt," pokračoval jsem už poněkud mírnějším hlasem, "tak, prosím, přestaň s těmihle nesmysly."

Celý spor se postupně přiostřoval a nevypadalo to vůbec dobře. Awnay stále přiostřovala ve svých slovech a ačkoli Elisa na pohled vypadala naprosto klidně, věděl jsem, že uvnitř ní to vře. Awnay se oháněla tím, že odešla kvůli Elisa a že přece nedávala všanc svůj život pro nic za nic. Začínal jsem toho všeho mít dost, protože celá věc byla neuvěřitelně přitažená za srst. Awnayina poslední věta byla poslední kapkou pro Elisinu trpělivost. Elisa Awnay jen odsekla a odkráčela pryč.
Otočil jsem se na Awnay, zvedl se a tiše zavrčel. "Spokojená? Tohle jsi chtěla? Přijít a pohádat se?" řekl jsem hrubým hlasem a v půlkruhu mladou vlčici obešel. Využil jsem toho, že jsem byl podstatně vyšší a mohutnější než ona. Když nemá pubertální výlevy jeden, tak je má druhý. Upřel jsem tvrdý pohled na Awnay a pokračoval: "Nikdo z nás ti neudělal nic špatného, abys musela přijít s takovou. Tohle chování si nikdo ze smečky nezaslouží."
Mezitím začalo svítat, ačkoli to přes pochmurnou oblohu a husté koruny stromů bylo jen těžko znát. Byla poměrně zima na to, že se blížilo léto, a ve vzduchu byl cítit déšť. Elisa zůstala v údolí. Slyšel jsem její myšlenky a nejspíš nebyl nejlepší nápad za ní v tuto chvíli jít.

Poslouchal jsem Elisu, jak mluví o Meadow musel jsem souhlasit. Vlčice, co se neukáže měsíce na půdě smečky, jednoduše nemůže mít takové postavení. "Máš pravdu, až se objeví doma, musíme jí to oznámit."
Potom už k nám ale došla Awnay a hned se do nás pustila. V některých věcech jsou s Etneyem jako vejce vejci, povzdechl jsem si a vyslechl si její ostrá slova. Vyčítala nám, že nám nechyběla. Sama se rozhodla odejít. Čekala snad, že ji půjdeme hledat? Máme tu nějaké povinnosti. Věci se chopila Elisa a do naší dcerky se pustila sama. Překvapilo mě, jak klidným hlasem vše pověděla. Neměla ve zvyku být takhle milá, ale ani tak si nenechala nic líbit. Tiše jsem přihlížel a čekal, až si obě vlčice řeknou, co mají na srdci.
"Awnay, jsi dospělá vlčice. Tyhle scény bys už nemusela mít zapotřebí. Obzvlášť jako dcera alf," podotkl jsem. "Samozřejmě tě rádi vidíme. Ale toulání patří k životu mladého vlka a tak nám nemůžeš vyčítat, že jsme tě nesháněli."

Elisa mi odpověděla, že postavení na to má jedině Meadow. S tím jsem musel souhlasit a proto jsem přikývl. "Právě to je ten problém. Neviděl jsem ji věky, na to že je to beta. Navíc, buďme upřímní, taky už není nejmladší," podotkl jsem. I s jejím názorem ohledně našich vlčat a vedení smečky jsem musel souhlasit. "Třeba do toho ještě dospějou," hlesl jsem a vyhoupl se na nohy, protože přesně v tu chvíli se nedaleko od nás ozvalo zavytí.
Naše dcera, o které jsme se před chviličkou bavili, se objevila mezi stromy. Jako na zavolanou. Co když umí číst myšlenky po mně? napadlo mě a tato myšlenka mě trochu znepokojila. Nelíbil se mi pocit při myšlence, že by se mi někdo mohl hrabat v hlavě, ačkoli já sám jsem to dělal podvědomě. Elisa Awnay pobídla, aby přišla k nám. Bedlivě jsem tmavou vlčici pozoroval. Přišla mi trochu nesvá, skoro jako by se bála, že ji vyhodíme. Stalo se jí něco? Znovu jsem se posadil a přehodil si ohon před přední tlapky. Poté jsem na Awnay lehce kývl. "Vítej doma, jak ses měla?"

"Musíme mu naznačit, že takhle to dál nejde," přitakal jsem a olízl si čumák. Elisa se zeptala, co si myslím o Yeterovi. Na chvíli jsem se zamyslel, než jsem odpověděl: "Myslím, že je to vlk, který to má v hlavě srovnané. V lovu se dokázal celou dobu držet plánu a i díky tomu se to vše tak dobře zadařilo." Ohlédl jsem se na svou partnerku a snažil se odhadnout, co si o tom myslí. "Měl jsem trochu obavy dovolit mu takhle zůstat v našem lese, ale naštěstí se to vyplatilo," řekl jsem na rovinu. Poté jsem si vyslechl její názor na Lucy a Castora. Překvapilo mě, že hodnotila Lucy jako vynalézavou a Castora jako běžce. "Vidíš a já bych to odhadoval přesně obráceně," pousmál jsem se, "ale jen dobře, rychlost a vytrvalost jsou dobré vlastnosti."
Mezi námi se na chvíli rozhostilo ticho. Poodstoupil jsem dál od vody a posadil se vedle vystouplý kořen stromu tak, abych měl dobrý výhled na jak na oblohu, tak na okolí. Soumrak se už dávno přehoupl v hlubokou noc. Všude kolem panoval klid a přítmí. Cítil jsem se v této důvěrné atmosféře dobře. "Přemýšlela jsi někdy, komu jednou předáme smečku?" zeptal jsem se náhle. Pohledem jsem se snažil vyhledat její oči, ale bylo to velmi české, jelikož ke mně stála bokem. Brzy bude čas o tom vážně přemýšlet, taky už nejsme nejmladší. Mnoho zim už tady nebudeme.

//Asgaarský hvozd

Pomalu jsem začal sestupovat do údolí. Elisa byla o několik desítek metrů napřed, ale i přesto jsem se ji nesnažil dobíhat. Nebylo kam spěchat. Slunce začalo pomalu klesat k obzoru a to se projevilo tím, že skrz husté koruny Asgaaru neprošly už téměř žádné sluneční paprsky.
Došel jsem až k tůňce a už z dálky jsem viděl, že se v ní Elisa čistý. Sedl jsem si několik metrů za ní a jen ji tiše pozoroval. O mé přítomnosti jistě věděla, ale ticho mezi námi nebylo nepříjemné, právě naopak.
Začal jsem si také urovnávat srst na boku, kdy v tom Elisa poprvé promluvila. Zvedl jsem hlavu a krátce na ni pohlédl. "Etney se na to vykašlal. Měl jsem trochu obavy lovit jen s tím cizincem, ale naštěstí vše klaplo," odpověděl jsem klidně a trochu se protáhl. "U vás žádné problémy? Jak se na tom Lucy a Castor fyzicky?" zeptal jsem se zvědavě. Bylo důležité mít tyhle informace ucelené jednak pro rozdělování rolí a jednak pro případ, že by nás někdo napadl. Ale to se snad tady na Galliree nestane.
"Chtěl bych vidět Awnay," pokračoval jsem po chvíli a plynule přešel k jinému tématu. "Byla dlouho pryč. Etney taky. Je zvláštní dívat se na ty dva jako na dospělé vlky." Zvedl jsem se a pomalými kroky došel až vedle své partnerky. Zadíval jsem na rozvířenou hladinu, na které bylo jen velmi těžko poznat naše siluety. Překvapilo mě, že byla voda špinavější než posledně. Zavřel jsem oči a v hlavě si představil dokonalý obraz rostlinek, které jsem chtěl vytvořit. Po chvilce se kopie mé představy vytvořily v reálném životě. Doufal jsem, že tyto rostlinky pomohou tůňce s čistotou.

Spokojeně jsem dožvýkal poslední kus svého podílu a olízl si čenich od krve. Po dlouhé době jsem cítil plný žaludek a byl to krásný pocit. Lucy se poděkovala za lov a trochu se vzdálila. Castor se optal, jestli je Etney náš syn. "Ano, jmenuje se Etney. Je trochu divočejší povahy," povzdechl jsem si. "Snad ho to přejde, až ještě trochu povyroste." Nasál jsem do čenichu pachy a podle všeho se zdálo, že Etney dokonce opustil les. Zase. Možná jen dobře, každý si musí projít touhle fází, napadlo mě. V lese se také objevil pach Bellraye, zřejmě se potloukal někde u hranic. Je hezké, když je tu takhle živo, pomyslel jsem si a při pohledu na zbytek masa mě napadla ještě jedna věc. Zavřel jsem oči a ze všech sil se snažil soustředit na najití Bellrayovi mysli. To šlo ještě poměrně snadno, ale větší námahu stálo vštěpení krátkého vzkazu: "Byli jsme na lovu, zbytek masa je na mýtině."
Když bylo i tohle hotovo, znovu jsem se věnoval zbývající společnosti. Yeter poděkoval za lov a omluvil se s tím, že půjde vyhledat Etneye. Přikývl jsem. "Dobrý lov," pochválil jsem ho než zmizel mezi stromy. Bylo zvláštní, jak rychle jsem ho přijal mezi nás, ačkoli nebyl členem smečky. Vzít tuláka mezi smečku byl vždy risk, ale z tohoto vlka jsem necítil už při příchodu žádné nebezpečí. Opravdu zvláštní. Asi intuice.
Jakmile jsme tu zbyli jen my, podíval jsem se na Elisu, která se rozhlížela po okolí a pak se zničehonic zvedla a odběhla pryč. Otočil jsem se na Castora a s úsměvem jsem se omluvil: "Pokud ti to nevadí, půjdu za ní. Budeme se zdržovat na území smečky, kdyby něco, stačí zavolat." A pak jsem vyběhl za Elisou.

//Ellisino údolí

//My děkujeme :)

//Není za co, mělo by to být - Elisa a Arcanus měli taktiku plnou, tak jsem přihodila do rychlosti trochu :) Jinak bannerky jsou taky v profilech :)
~Sky

Jak se zdálo, Etney se nadobro šprajcnul a k lovu se nepřipojil. Jen počkej, až ti vyhládne, hochu. Naštěstí jeho přítel nebyl tak náladový a já na to všechno nezůstal sám. To se dost hodilo, protože nebýt Yetera, mohl jsem při nahánění kamzíků schytat pár nepříjemných kopanců. A přesně proto se na vysokou chodí ve skupinách.
Stádo se nám podařilo definitivně oddělit a zbývala už jen ta poslední část, uštvat raněného. Slyšel jsem nějaké zvuky z druhé strany mýtiny, ale neměl jsem čas zabývat se tím, jak to tam vypadá. Vnímal jsem jen, že kousek od mě běží Yeter. Přidal jsem do běhu. Po chvilce se mi podařilo kamzíkovi naběhnout tak, abych se k němu mohl bezpečně přiblížit. Kousl jsem ho do nohy, na kterou kulhal, a rychle jej pustil, aby mě nestihl zranit svými tvrdými kopyty. Jed v ráně se postupně rozléval a kamzík dopadal na končetinu čím dál víc těžkopádně až v ní najednou ztratil cit úplně a klopýtl. Toho jsem využil a skočil jsem mu po krku. Svalili jsme se na zem a já stiskl v místě, kde jsem předpokládal tepnu. Kamzík sebou škubal, ale já předpokládal, že o to se postará Yeter.
Po chvilce tělo ochablo a já si uvědomil, že je po všem. Pustil jsem kamzíka a hladově si olízl tesáky, po kterých stékala horká čerstvá krev. Magické zuby opět zmizely. Z dálky jsem uslyšel Elisino vytí. Zřejmě byli taky úspěšní. Konečně se pořádně nažereme po té dlouhé zimě. Seskočil jsem z kamzíka a podíval se na Yetera. "Odtáhneme to k ostatním a tam se nažereme," řekl jsem mu a popadl jednu ze zablácených končetin.
Transport těžkého kamzíka trval až moc dlouho na to, jaký jsem měl hlad. Jakmile jsme se dostali ke zbytku smečky, využil jsem svého přednostního práva na kořist a utrhl si pořádný kus. Poodešel jsem s ním kousek stranou a pobídl ostatní a hlavně Yetera, aby se odměnili za svou práci. "Dopadlo to lépe, než jsem doufal. Dvě kořisti bohatě postačí pro celou smečku. Dejte si, i ty, Yetere."

//Asi bych to dala Elisa, já, ty, Castor a Lucy, pokud nevadí :) Přijde mi, že tam budou mít všichni něco novýho, na co reagovat.