Gallirea - Příspěvky uživatele

Vlku zdar,
dnes pro vás máme více věcí, tak to bude nejspíš trochu delší, ale pokusím se to zkrátit co nejvíc to půjde.

1. Někteří jste si možná už všimli, že Lucy přibyla pod jménem funkce lovce. Je to odměnou za dlouhodobou aktivitu a také za účasti na akcích, všecko sledujeme. Lucy gratuluje a přejeme, ať ji funkce baví :)

2. Máme pro vás novou neherní akci tentokrát na téma podzim/Halloween. Vaším úkolem bude krátce sepsat, případně nakreslit, jak by asi taková vlčí oslava vypadala. Můžete nakreslit svého vlka, smečku, cokoli vás napadne. Kreativitu dobře oceníme :)
Hotové výtvory opět klasicky jedné alfě do vzkazu s názvem akce-listopad do 16. 11. 2018 23:59

3. Napadlo nás, že už dlouho nebyl žádný smečkový lov, a tak kdyby byl zájem, není problém se domluvit na nějaký týden a krátce to odehrát. Za mě je třeba ideální termín týden před Vánoci: ve škole už většinou neprudí, semestr končí a zároveň taky stále není čas každodenních návštěv u příbuzenstva :D Tak se ozvěte, jak se vám to pozdává či nepozdává.
PS: Lucy, kdybys měla zájem se toho případně chopit jakožto lovec, není problém. Ale samozřejmě nepovinné :)

4. A na závěr vás poprosíme o vyplnění tohoto kraťoučkého dotazníku. Zabere vám to jen pár minutek a pro nás to bude důležitá zpětná vazba :) Kdybyste měli jakékoli další připomínky, tak buď zakomponovat do dotazníku, nebo hodit vzkazík. Děkujeme ^^

https://www.survio.com/survey/d/J8S9F9A8O5G7Q9W3B

Krásný víkend,
A&E

Awnay s Etneyem se popichovali, jak už bylo v jejich zvyku. Celkově v lese bylo až nezvykle živo. Jeden by nevěřil, jak páreček medvědů dokáže vyburcovat celou smečku.
Když jsem se zmínil o Smrti, Awnay vypadala zděšeně a Etney se ihned začal schovávat za vytahování se s tím, jak se dobře stará a drahé kameny. Povzdechl jsem si a na chvíli zalitoval, že jsem si tuto informaci nenechal pro sebe. Zvědavost byla vždy silná paní. Mé povídání doplnila Elisa zmínkou o Životu.
Když si Awnay rýpla do bratra, že se nemůže naučit zacházet s něčím, co ještě nemá. To mi připomněla nedávnou událost, kdy kolem mé dcery na chvilku vyšlehly plameny. "Magie se většinou poprvé projeví, když je vlk rozrušený. Začne to spontánně," řekl jsem a přejel pohledem z Etneye na jeho sestru. "Ty Awnay, vzpomínáš si, jak se ti kolem tlapek objevily plamínky?" naťukl jsem téma a nechal otázku vyznít do ztracena. Zajímalo mě, jestli si to uvědomovala. Nebo jestli ji to překvapí a vše popře. Věnoval jsem také významný pohled Elise a doufal, že se toho trochu chytí. To právě ona byla s tímto elementem zžitá. A jestli Awnay někdy dokáže ovládat oheň, musela to zdědit právě po Elise.
Moje pozornost se obrátila zpátky na Etneye, který se mi zdál celý nesvůj. "Jestli máš něco na srdci, povídej. Jako rodina bychom si měli naslouchat," vybídl jsem ho a čekal, zda se tohoto vodítka chytí a začne mluvit, abychom mu s Elisou mohli poradit.

//Omlouvám se, nejspíš je to trochu zmatečné, čtu knihu do školy, co má přes 700 stran, a už mi z toho trochu hrabe :D

Cítil jsem z Etneye, že je podrážděný tím, že své magii nerozumí a nedokáže ji ovládnout. Posadil jsem se vedle něj, abychom si si vzájemně viděli do tváře, ale zároveň tak, abych tak co nejvíc odpočíval. "Magie se musí trénovat, jiná cesta k naučení se jí ovládat nevede," řekl jsem, ale to už se k nám přidaly Awnay s Elisou, ale to vůbec nevadilo, protože i pro Awnay bylo toto témě důležité. Vlčata se začala vyptávat po ostatních, ale tuto otázku jim zodpověděla Elisa. "Jak se cítíš ty, Aw? Potřebuješ ošetřit?" zeptal jsem se a prohlédl ji pohledem ve snaze zjistit co nejvíce informací.
Z dálky jsem cítil cizí pach a také pach Lucy, které brzy doprovodilo zavytí. Pachy se ale po chvilce smísily ještě s jedním, Lauřiným. Je výše postavená, měla by to zvládnout. A pokud ne, zavolá nás. Přesunul jsem se o něco blíž k Elise a položil tlapu na tu její. Byl jsem rád, že už je po všem.
"Byl jsem trochu potlučený, ale to už magie zahojila, takže mě nic nebolí. Jen potřebuju načerpat síly," odpověděl jsem Etnymu a na chvíli se odmlčel, než jsem navázal zpátky k magiím. "Každý vlk má svoji vlastní cestu, kterou se sblíží se svou magií. Dokud k tomu nedojde, hrozí hlavně když je vlk emočně nestabilní, že si magie bude dělat, co chce ona, a to je nebezpečné. Když jsem ještě neuměl ovládat čtení myšlenek, nedokázal jsem být ve společnosti více vlků, protože jsem neustále slyšel útržky slov cizích myšlenek, co nedávaly smysl. Nedalo se to zastavit. Tenkrát jsem vždy utíkal ze smečky k Loriánskému jezeru, bylo jen kousek od Asgaaru, ale dnes už tu není. Stejně jako Klímový les, ten také zmizel po velké povodni," vyprávěl jsem. "Ale zpátky k tréninku. Myslím, že je důležité být chvíli sám a hodně se na magii soustředit, snažit se ji vyvolat. Postupem času by to mělo být snazší a snazší až nakonec stačí pouhá myšlenka a magie se podvolí a začne působit." Zívl jsem a olízl si čumák. Začínal jsem mít žízeň, ale byl jsem příliš líný se zvedat. "Pak je tu ještě jedna možnost, jak se zlepšit, ale ta je neuvěřitelně zrádná. Na severu země žije tvor, co si říká Smrt. Velmi minule drahé kamení a je za ně ochotná splnit různá přání. Ale není to někdo, koho byste chtěli ve svém životě potkat. Proto se od ní držte dál," varoval jsem je a doufal, že je nikdy nenapadne tam jít.

Etney mě ujistil, že je v pořádku a jeho zranění je jen škrábnutí. Věděl jsem, že je to poměrně hluboké a bude to potřebovat vyčistit, ale nebylo to nic, na co by měl vlk umřít. Cítil jsem z Etneye, že je zklamaný a naštvaný z toho, jak se situace vyvrbila. Také jsem zaslechl jeho myšlenky.
Mezitím se to celé s medvědy uklidnilo a ti dva se vznesli do vzduchu a proměnili se v pouhé myši. Abych řekl pravdu, nebyl jsem ani překvapený, na Galliree se takovéto události děly celkem běžně. To si s náma nejspíš Smrt zahrává... Ale byl jsem hlavně rád, že je to za námi. "Jste všichni v pořádku?" zeptal jsem se všech a rozhlédl se, abych zjistil, co se dalo. Byli jsme všichni potlučení, ale nikdo snad nebyl zraněn vážně. "Dobrá práce, smečko," dodal jsem a s úlevou se pousmál. Zvládli jsme to společně.
Když jsem se trochu vzpamatoval, vrátil jsem se k Etneyovi, kterého hledala také Elisa. Doufal jsem, že si mě všimne a půjde za mnou, aby syna našla. "Příkaz je velmi mocná magie," řekl jsem jakoby znenadání, ale navazoval jsem na předešlé myšlenky svého syna, "jen je potřeba se s ní naučit zacházet co nejlíp. Je zrádná a nebezpečná. Čím je magie mocnější, tím je zrádnější. Však taky ovládání cizích není něco, co by se měl dělat bez uvážení." Mezitím, co jsem mluvil, jsem si vedl hned vedle Etneye a začal si prohlížet jeho zranění. Ve vzduchu kousíček nad ránou se objevilo několik kapek vody. Nechal jsem je, aby se spojily a dopadly na zraněné místo. "Možná to bude trochu štípat," poznamenal jsem. Potom vedle mé tlapy vyrostla drobná lehce zapáchající rostlina. Utrhl jsem ji a tlapou se ji snažil co nejvíc rozmělnit. Vniklou směs jsem přiložil na Etneyův bok. Po pravém boku mi vyrostl středně velký lopuch a s tím jsem magii země zase potlačil. List jsem utrhl do tlamy a položil ho na směs na ráně, na kterou jsem přes lopuch jemně zatlačil. "Nechej si to tam pár minut, mělo by to pomoct zatáhnout škrábance."
Potom jsem se odtáhl a na moment se podíval do lesa, odkud se ke mně donesl pach Meadow. Mea? Konečně doma? Ulevilo se mi, že je krémová vlčice v pořádku, když se tak dlouho neukázala. Bývala mi tou nejbližší, ale čas a povinnosti bohužel udělaly spíš jen nostalgickou vzpomínku. Slíbil jsem ji, že ji co nejdřív vyhledám a pokusím se vše napravit.
Pavučinky na mém těle postupně mizely, jak se drobné oděrky a škrábance hojily. Otočil jsem se zpátky na Etneye a v tu chvíli si uvědomil jednu hrozně důležitou věc. Musím se svým blízkým věnovat dokud to jde, jinak později zbyde jen prošedlá srst a výčitky.
"Až se to zahojí, vezmu tebe a Awnay a naučím vás lovit kojoty, co na to říkáš? Na kojoty je potřeba velká síla, je to další krok v umění lovu. A taky je to docela zábava," navrhl jsem a snažil se zahnat dotěrné myšlenky o tom, že pomalu ale jistě stárnu.

Drazí spolusmeččané,
blíží se volby a proto na vás čeká tématická neherní akce. Vaším úkolem bude sestavit, jak by vypadal volební lístek vašeho vlka, kdyby kandidoval v gallirejských volbách. Sepište, koho by váš vlk měl na kandidátce (max. 10 vlků) a proč, nějaké body vašeho programu, aby nalákal co nejvíce voličů (min. 3 body) a samozřejmě také název vaší strany.
Hotový výtvor pak pošlete mně nebo Elise do vzkazu s předmětem gallirejské volby buď v podobě nějakého dokumentu, odkazu či fotky (můžete tvořit digitálně i na papír, fantazii se meze nekladou), jen poprosím, aby vše bylo čitelné.
Čas na to máte do pátku 12.10. do 23:59.
Těšíme se na vaše výtvory,
A&E

//Moc děkuji za super akci :)

Magie opravdu zafungovala a mně se ohromně ulevilo, když ze země vyšlehly kořeny, které medvěda polapily do vězení. Euforie však netrvala příliš dlouho, protože jsem ucítil dunění, jak se ke mně medvědice řítila. Neměl už jsem čas zareagovat a tak mě smetla. Jakmile jsem ztratil pevnou půdu pod nohama, přestal jsem se soustředit a magie se rozplynula stejně rychle jako se objevila. Sakra!
To už se ale všeho ujala Elisa a začala z medvědů dolovat pravdu. Ti se chytře semkli k sobě, abychom k nim měli horší přístup. Zapojily se také obě vlčice, o kterých jsem neměl přehled od doby, co se po nás medvědi rozběhly. Ashe trochu pajdala, ale hlavní věc pro mě teď byla, že jsem viděl všechny živé. Zdála se mi, že vlčice použily nějakou magii, ale neměl jsem ponětí jakou.
Využil jsem chvíle, kdy si mě nikdo nevšímal a snažil se nabrat nějakou sílu. Nikdo nemohl vědět, kdy bude některá z mých magií potřeba. Zatím jsem to však nechal na ostatních a využil toho momentu, abych se nepozorovaně proplížil do Etneyova úkrytu.
Posadil jsem se vedle něj a jemně do něj šťouchl čumákem. "Etny, jsi v pořádku?" zeptal jsem se starostlivě. Přitom jsem však stále očima těkal k medvědům a bedlivě pozoroval, jak se situace vyvíjí. Až teď jsem si všiml, že mé tělo v moment, kdy začaly působit magie, obalily stříbřité pavučinky a začaly postupně hojit mé rány. Potřebuji ještě malý moment. Ještě trochu oddechu, abych mohl zase ovládnout magii naplno... Na malou chvilku jsem se však podíval svému synovi do očí. "Až bude po všem, pomohu ti to ošetřit."
Viděl jsem, jak se k nám blíží Awnay. Měl jsem o ni strach. "Aw, schovej se," řekl jsem a olízl jí čumák. Poté jsem vylezl z křoví a postavil se po boku své partnerky. Jemně jsem kývl, aby věděla, že je vše v pořádku a že se o vlčata bát nemusí. Pohlédl jsem na medvědy a byl připravený kdykoli zakročit.

Ležel jsem na zemi a lapal po dechu. Chvílemi se mi zatmívalo před očima z náhlého návalu kyslíku. Cítil jsem, jak mě pálí bok, který jsem si tím pádem sedřel. Možná mi z něj i trochu tekla krev, ale to jsem teď neměl čas řešit. Když jsem přišel jakž takž k sobě, snažil jsem se zjistit, co všechno se mezitím stalo. Awnay ležela na zemi, ale byl u ní Calum. Po tom, co ji vzkřísil, sebral přívěšek a pelášil pryč. Elisa stála kousek před medvědem. Celá situace byla hrozně nečitelná. Medvěd se mohl vydat pro přívěšek, nebo se také mohl pomstít Elisa za to, co způsobila. Bez ní by mu Awnay přívěšek nikdy nesebrala. Měl jsem strach. V hlavě mi proběhlo několik desítek scénářů během několika sekund. A to jsem ještě vůbec nevěděl, kde byla medvědice. Mohla do nás kdykoli vběhnout zezadu a byl by s námi amen.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je vlastně přívěšek fuč z medvědova krku a byl čas vyzkoušet, jestli nám to všechno vlastně k něčemu bude. Mohl jsem zkusit svou asi nejmocnější magii příkazu, která by vše elegantně vyřešila, ale bál jsem se, že v tomhle stavu nebudu schopen udržet rozzuřeného medvěda ve své moci dostatečně dlouho. A tak jsem se rozhodl pro jednodušší způsob. "Eliso, oheň!" křikl jsem a ve stejný moment si představil pevné kořeny, jak vyšlehnou ze země a polapí velkého vetřelce do pevného vězení. Doufal jsem, že to klapne. Musí to vyjít. Prosím, potřebuji své magické schopnosti jako snad nikdy předtím.

Běžel jsem jako o závod, ale ani to nebylo dost, aby se mi podařilo uprchnout mstivé medvědici. Když jsem se ohlédl, spatřil jsem jen řítící se horu masa přímo na mě. Rozšířily se mi zorničky a strach mi rozlil do krve pořádnou dávku adrenalinu. A pak... jsem letěl. Možná i několik metrů. Čekal mě tvrdý dopad, ale měl jsem to štěstí, že pode mnou zrovna nebyly žádné kameny. "Agh..." zachrčel jsem, jak mi tvrdý náraz vyrazil z tlamy vzduch. Byl jsem celý potlučený, ale jak se zdálo, nic nebylo zlomené a to bylo dobré znamení. Možná také strach utlumil bolest, protože jsem se dokázal vcelku rychle vyšvihnout na tlapky.
Po chvilce jsem doběhl Elisu a také Etneye, který se k nám nějak přimotal. Elisa se pokusila s medvědem vyjednávat, ale moc jsem nevěřil, že to bude mít nějaký účinek. Nevěděl jsem, jak je na tom zbytek smečky, nestíhal jsem to všechno vnímat, ale tušil jsem, že to nebude dobré. Všichni schytávali další a další rány a pokud se brzy něco nezmění, nedopadne to s námi dobře. Věděl jsem to. Věděl jsem také, že nutně potřebujeme plán. Ale všechno se to semlelo tak rychle.
Začínal mi těžknout dech, nádechy byly čím dál mělčí. Potřebuju své magie. Nebo zázrak, uvědomil jsem si. Musel jsem si přiznat, že pouze se svými fyzickými schopnostmi nedokážu smečce pomoci. Ten přívěšek, musíme to zkusit! Byl to sice šílený plán, ale v tuto chvíli jsem jiný neměl. Nadběhl jsem si lehce do strany a pak zvolnil. Natáhl jsem do plic pár drahocenných plnohodnotných doušků kyslíku a rozhlédl se kolem sebe, abych zjistil situaci.
Všiml jsem si, že Awnay se nějak dostala až za medvěda a pomalu se k němu blížila zezadu. V tu chvíli jsem měl jasno, co musím udělat. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Rozeběhl jsem se jak nejrychleji jsem dokázal přímo na medvěda, skočil a plnou silou do něj vrazil. Váha mého těla v kombinaci s kinetickou energií toho obra povalila k zemi. "AWNAY TEN PŘÍVĚŠEK!" zařval jsem a doufal, že pochopí, o co se snažím, a využije momentu překvapení.
Po dopadu jsem udělal několik kotrmelců, než jsem konečně zastavil a zůstal ležet v trávě. Cítil jsem bolest rozlévající se snad po celém těle ze všech těch otlučenin a škrábanců, ale byl jsem při vědomí a to bylo dobré. Potřeboval jsem však alespoň pár vteřin oddechu.

Medvědi sice nevypadali, že hodlají odejít, ale zatím neútočili. Nebo aspoň do doby, co se do toho vložil Etney. To vyprovokovalo menšího medvěda a rozeběhl se proti mladému vlkovi. "Etneyi!" Byl jsem moc daleko, abych stihl zasáhnout. Etney dostal pořádnou pecku. Zlověstně jsem zavrčel. Medvědi překročili pomyslnou čáru. Těkal jsem očima z jednoho na druhého a jediné, co mě napadlo, bylo spolehnout se na to, co jsem uměl nejlépe. Magie. Zavřel jsem oči a soustředil se na svou magii, která mi pomáhala získat velikostní výhodu. Hned na to jsem se zaměřil na magii příkazu. Vnutit medvědům, aby odešli, by bylo to nejlepší. "Jděte odkud jste přišli," vštípil jsem jim do hlav a... nic. Místo aby se medvědi odebrali pryč, rozeběhl se druhý z nich za Elisou. Sakra! Nechápal jsem, co se to dělo. Proč magie nefungovali. Měli snad něco, co je rušilo? Ten přívěšek? napadlo mě. Jenže jak bychom jim ho vzali?
Mezitím se seběhli další vlci. Tolik se nás nesešlo už hodně dlouho, ale naštěstí smečka držela při sobě, když bylo potřeba. Laura na chvíli zaměstnala medvědici, aby se Etney stihl vzpamatoval a ostatní se k němu seběhli. "Neslyšeli jste Elisu? Utíkejte!" zařval jsem a skočil medvědici na záda, aby se nestihla ohnat po béžové vlčici. Ihned jsem zase obratně uhnul, abych to také neschytal. Laura s Awnay mezitím pomohly Etneyovi a vydaly se pryč. "Ashe, Calume běžte s nimi! Honem!" rozkázal jsem a rozeběhl se za Elisou. Etney s Awnay byli sice dospělí, ale stále neměli dost zkušeností. Bylo potřeba, aby s nimi šla Laura, Ashe a Calum. Jedině tak jsem mohl být klidnější.
Rozeběhl jsem se za Elisou. Musel jsem jim trochu nadběhnout, abych se v jednu chvíli neocitl příliš blízko rozlíceného medvěda. Až teď jsem si uvědomil, že vlastně neslyším Elisiny myšlenky. Že nevím, co má v plánu. Poprvé za všechny ty roky. Byl to hrozně zvláštní pocit. Skoro bych ani nevěřil, jak moc jsem se naučil spoléhat na své magické schopnosti, že jsem částečně potlačil i přerozenou intuici.
Všiml jsem si, že se ženeme do údolí. Možná je zkusit nahnat ke skalám a pak je shodit? Stačilo by je nahnat na kraj srázu, je sucho a jsou těžcí, mohlo by se to s nimi zřítit. Ale jak? přemýšlel jsem jako o závod. Obrovský problém byl fakt, že nám medvědi rozumí. Jak jsme se takhle mohli dorozumívat? Musíme se spolehnout jeden na druhého...
Snažil jsem se přijít s nějakým konkrétnějším plánem, ale příliš jsem se za rychlého běhu nesoustředil. Sužovala mě myšlenka, že musíme jednat rychle. Elisa byla sice rychlá, ale nebyla žádný vytrvalec. Ani já sám nevěděl, jak dlouho po tom, co se mi před několika hodinami přihodilo, vydržím. A co teprve ti mladí pronásledovaní medvědicí?

Laura mi pověděla, že si myslí, že od Života dostala do vínku magii vody, ale ještě se s ní úplně nesžila. "Můžeme se na to později zkusit podívat, když budeš chtít. Není to sice má vrozená magie, ale dokážu ji ovládat už nějaký ten pátek," nabídl jsem. Mezitím mi obě vlčice vyložily, že se chystaly za Etneyem. Pokýval jsem hlavou a trochu si protáhl hřbet. Už jsem se cítil mnohem lépe.
Překvapilo mě, když jsem zjistil, že si Awnay vůbec neuvědomoval, že se jí projevila magie. "Nikde nehořelo. Klid. Teda aspoň zatím," řekl jsem zaraženě a zkoumavě ji prohlížel. Měl bych jí to říct? Nebo na to musí přijít sama? přemýšlel jsem a popravdě moc nevěděl, co si počít. Neovládaná magie mohla být nebezpečná. Jak pro Awnay, tak pro ostatní. Víš, Aw, každý vlk tady má nějakou magii, to si jistě pamatuješ. A-" než jsem to však stačil doříct, donesl se ke mně nepříjemný zápach. Medvědina! Okamžitě jsem byl na tlapkách. Nakrčil jsem se a srst se mi ihned naježila. Medvědi znamenali jediné. Problémy a nebezpečí.
Také obě mé společnice vetřelce zaregistrovaly. "Musíme tam jít," rozhodl jsem. Avšak ještě předtím, než jsem vyrazil, jsem se naklonil ke skále a dotkl se jí čumákem. Magie lesa začala působit a prozradila mi vše, co jsem potřeboval vědět. Medvědi byli dva severně nedaleko od nás. Zjistil jsem také, že se k nim blíží Elisa. "Musíme si pospíšit!" Pro jednoho vlka to bylo příliš nebezpečné. Mám z toho špatný pocit...
Když jsme se dostali k medvědům, Elisa už tam byla. Zastavil jsem se kousek od jejího boku a zavrčel. Okamžitě jsem si všiml, že jsou medvědi až nezvykle velcí. Také jednomu z nich visel na krku podivný amulet. A ještě jedna zvláštní věc. Mluví. Elisa začala zjišťoval, proč tu jsou. "Tento les je velmi suchý, nenajdete tu žádné ryby," řekl jsem chladně, ale očima jsem nepřestával těkat po okolí. Snad přijdou další vlci. Jestli zaútočí, je nás pořád málo...

//Hlasuju za čekačku dva dny, pak přeskočit. Za dva dny si snad 15 minutek na krátký post najde každý, kdo bude chtít :)

Awnay mi poručila, abych se nezvedal. Pohlédl jsem na ni. V ten moment mi neuvěřitelně připomínala Elisu. Ten postoj, ten výraz. Celá ona. Pousmál jsem se a přikývl. Opravdu to nebyl dobrý nápad se rychle zvedat. Obrátil jsem se na Lauru a spatřil její ustaraný výraz. Hlavou mi projely její myšlenky. "Čas nezastavíš, ale umírat je ještě nikdo nechystá," pronesl jsem tiše.
Slyšel jsem také, jak mi Aw vyčítala, že jsem se snažil zavlažit les sám. Po chvíli se přidala i Laura a jemně mě pobídla, že bych příště měl požádat o pomocnou tlapu. "Máte pravdu, neměl jsem se do toho pouštět sám. Les je moc velký a navíc je příliš sucho na to dostat vodu snadno. Nehledě na to, že to není ani má vrozená magie," uznal jsem, "příště nebudu tak neopatrný."
Parný den pomalu ustupoval a na krajinu začala padat tma. S tím konečně trochu poklesly teploty. Ve vzduchu se pomalu začala shromažďovat vlhkost, ale já díky své další magii věděl, že pršet nebude. V nejhorším případě bych mohl začít ovlivňovat počasí, ale na to si musím ještě trochu odpočinout, zhodnotil jsem. Ačkoli se má energie rychle vracela, když jsem odpočíval, stále jsem potřeboval ještě několik minut oddechu.
"Musel jsem vás vyrušit od něčeho důležitého," nadhodil jsem a konečně ze sebe oklepal prach, který na mě ulpěl za dobu, co jsem ležel na zemi. Až když se mé oči střetly s těmi Awnay, něco mě trklo. "Aw, vzpomínáš si na to, co se stalo, jak tady byl Etney? To s tím ohněm?"

Ležel jsem nehybně na zemi zřejmě několik hodin. Mé tělo zoufale potřebovalo doplnit energii, kterou ztratilo. Vůbec jsem nevnímal okolí až do doby, kdy jsem začal cítit šťouchání. Pomalu jsem rozlepil oči, ale jen dost na to, abych jakž takž dokázal vnímat okolí. Byla tam Awnay a po chvilce jsem spatřil i Lauru. Všechno mi ale připadalo jako by z dálky. Až do té chvíle, co jsem ucítil šílený smrad.
To mě probralo. Rozkašlal jsem se a opatrně se odtáhl od rostliny. Pokusil jsem se zvednout, ale ostrá bolest v hlavě mě donutila si zase lehnout. Byl jsem trochu zmatený, ale poměrně rychle jsem začal přicházet k sobě. Pohlédl jsem na dvě vlčice, které stály nade mnou a slabě se usmál, abych je uklidnil. "Nic mi není, jen se cítím slabě. Nebojte." Vytáhl jsem se alespoň do sedu, abych svým slovům dodal na váze.
Do čenichu mě udeřila vůně vláhy. Ulevilo se mi, protože se mi můj záměr podařil. To nejhorší je zažehnané, ale snad bude co nejdřív pršet, řekl jsem si. Otočil jsem se na svou dceru a viděl, že je velmi rozrušená. Měl bych jí říct, co se stalo. Pokud se neuklidní, mohla by se znovu projevit její magie. A kdo ví, jak by to tentokrát dopadlo... Oklepal jsem se a spustil: "Snažil jsem se zavlažit les a pak jsem zřejmě omdlel." Krátce jsem pohlédl i na Lauru. "Už taky nejsem nejmladší. Bude to v pořádku," ujistil jsem obě vlčice.

Celá situace se uklidnila a vlci se postupně začali rozcházet po svých. Etney s Casipou zamířili někam mimo smečkové území a Elisa hlouběji do lesa. Zůstal jsem tam sám zamyšleně stát. Zřejmě jsem tak strávil dost času.
V lese se mísily pachy Ashe, Caluma, Awnay a Laury. Bylo tu poměrně živo. Což se bohužel dalo říct jen o fauně. Asgaarský hvozd byl poměrně suchý i normálně a vystačil si jen s trochou vody, ale táhlá horka bez dešťů jej poměrně zasáhla. A to i přesto, že vysoké stromy poskytovaly stín a alespoň částečnou ochranu ostatním rostlinám.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Tráva byla zažloutlá a na mnoha místech dokonce úplně vypálená. Drobné keříky byly seschlé a i listí starých stromů žloutlo a v některých případech dokonce předčasně opadávalo, aby stromy neztrácely tolik vláhy vypařování. To je šílené... Les je poničený... Nepamatoval jsem si, kdy naposledy byla taková úmorná vedra. Ano, vždy bylo v létě pár dní horko, ale nikdy to netrvalo tak dlouho. A ani nikdy nebylo takové zničující sucho. Galtavary musí být jen spáleniště...
Popošel jsem několik kroků. Tráva pode mnou nepříjemně křupala a od tlapek se mi prášilo. Takhle to dál nejde, řekl jsem si a smutně jsem se rozhlédl po svém domově, který tam nutně potřeboval vodu. A nespravil byl to ani průměrný déšť. "Musím se s tím pokusit něco udělat."
Obešel jsem mýtinu kolem dokola a zastavil se pod mohutným stromem. Zavřel jsem oči a dokonale vyprázdnil svou mysl od svých i cizích myšlenek. Čekal mě nelehký úkol. V hlavě jsem si představil malý zurčivý pramínek vody, který se postupně zvětšoval ve větší a větší řeku. Potřeboval jsem se napojit až na ústí řeky, kde voda byla ještě sladká a oproti nejbližším zdrojům pitné vody jí tam bylo stále dostatek. Cítil jsem, jak se ve mně probudila magie vody, která začala stahoval okolní vodu směrem k Asgaarskému lesu. Cítil jsem, jak moje tělo slábne, ale věděl jsem, že teď nesmím polevit. Nakonec se mi povedlo shromáždit dostatek vody pro potřeby lesa a přemístit ji na jeho území.
Magie pomalu vymizela a v okamžik, kdy přestala působit úplně, jsem prudce otevřel oči. Zatmělo se mi před očima a podlomily se mi přední tlapky. Zhroutil jsem se na zem a omdlel.

Situace se začínala uklidňovat a vypadalo to, že vše je na dobré cestě. Etney přestal křičet a z jeho tlamy začala padat slova, která už zněla mnohem promyšleněji. Podíval jsem se na něj, když řekl, že chce zůstat, ale pouze s Casipou. Pořád jsem byl trochu nesvůj s tím přijmout fakt, že má vlčata už nebyla úplně vlčaty, ale nezbývalo mi nic než se s tím prostě smířit.
Elisa přišla s návrhem, že bychom Casipu mohli přijmou prozatím jen na zkoušku. Znělo to rozumně a v nynější situaci to bylo nejlepší možné řešení, jakého jsme mohli dosáhnout. "S tím souhlasím. Bude to kompromis. A za měsíc se obě strany rozhodneme," přitakal jsem a pohléhl na svou snachu, "jak ty tak my." Elisa pak vysvětlila podmínky, na které Casipa přistoupila. A tam bylo zpunktováno.
Všem se zřetelně ulevilo, že se celou věc povedlo uzavřít a dojít k nějakému rozumnému cíli. Ještě že mám Elisu, ve strategiích je geniální. Krátkým pohledem jsem přejel všechny přítomné a zastavil se na hnědé vlčici. "Tak tedy vítej na území Asgaarské smečky."

//Omluvám se, je to trochu odfláknuté, ale po práci jsem hodně unavená a ještě musím balit. Pořádný post můžete čekat s 99% pravděpodobností nejdřív 1. srpna a tak tedy klidně přeskakujte. Manipulace povolena Elise :)