Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Laura mi pověděla, že si myslí, že od Života dostala do vínku magii vody, ale ještě se s ní úplně nesžila. "Můžeme se na to později zkusit podívat, když budeš chtít. Není to sice má vrozená magie, ale dokážu ji ovládat už nějaký ten pátek," nabídl jsem. Mezitím mi obě vlčice vyložily, že se chystaly za Etneyem. Pokýval jsem hlavou a trochu si protáhl hřbet. Už jsem se cítil mnohem lépe.
Překvapilo mě, když jsem zjistil, že si Awnay vůbec neuvědomoval, že se jí projevila magie. "Nikde nehořelo. Klid. Teda aspoň zatím," řekl jsem zaraženě a zkoumavě ji prohlížel. Měl bych jí to říct? Nebo na to musí přijít sama? přemýšlel jsem a popravdě moc nevěděl, co si počít. Neovládaná magie mohla být nebezpečná. Jak pro Awnay, tak pro ostatní. Víš, Aw, každý vlk tady má nějakou magii, to si jistě pamatuješ. A-" než jsem to však stačil doříct, donesl se ke mně nepříjemný zápach. Medvědina! Okamžitě jsem byl na tlapkách. Nakrčil jsem se a srst se mi ihned naježila. Medvědi znamenali jediné. Problémy a nebezpečí.
Také obě mé společnice vetřelce zaregistrovaly. "Musíme tam jít," rozhodl jsem. Avšak ještě předtím, než jsem vyrazil, jsem se naklonil ke skále a dotkl se jí čumákem. Magie lesa začala působit a prozradila mi vše, co jsem potřeboval vědět. Medvědi byli dva severně nedaleko od nás. Zjistil jsem také, že se k nim blíží Elisa. "Musíme si pospíšit!" Pro jednoho vlka to bylo příliš nebezpečné. Mám z toho špatný pocit...
Když jsme se dostali k medvědům, Elisa už tam byla. Zastavil jsem se kousek od jejího boku a zavrčel. Okamžitě jsem si všiml, že jsou medvědi až nezvykle velcí. Také jednomu z nich visel na krku podivný amulet. A ještě jedna zvláštní věc. Mluví. Elisa začala zjišťoval, proč tu jsou. "Tento les je velmi suchý, nenajdete tu žádné ryby," řekl jsem chladně, ale očima jsem nepřestával těkat po okolí. Snad přijdou další vlci. Jestli zaútočí, je nás pořád málo...

//Hlasuju za čekačku dva dny, pak přeskočit. Za dva dny si snad 15 minutek na krátký post najde každý, kdo bude chtít :)

Awnay mi poručila, abych se nezvedal. Pohlédl jsem na ni. V ten moment mi neuvěřitelně připomínala Elisu. Ten postoj, ten výraz. Celá ona. Pousmál jsem se a přikývl. Opravdu to nebyl dobrý nápad se rychle zvedat. Obrátil jsem se na Lauru a spatřil její ustaraný výraz. Hlavou mi projely její myšlenky. "Čas nezastavíš, ale umírat je ještě nikdo nechystá," pronesl jsem tiše.
Slyšel jsem také, jak mi Aw vyčítala, že jsem se snažil zavlažit les sám. Po chvíli se přidala i Laura a jemně mě pobídla, že bych příště měl požádat o pomocnou tlapu. "Máte pravdu, neměl jsem se do toho pouštět sám. Les je moc velký a navíc je příliš sucho na to dostat vodu snadno. Nehledě na to, že to není ani má vrozená magie," uznal jsem, "příště nebudu tak neopatrný."
Parný den pomalu ustupoval a na krajinu začala padat tma. S tím konečně trochu poklesly teploty. Ve vzduchu se pomalu začala shromažďovat vlhkost, ale já díky své další magii věděl, že pršet nebude. V nejhorším případě bych mohl začít ovlivňovat počasí, ale na to si musím ještě trochu odpočinout, zhodnotil jsem. Ačkoli se má energie rychle vracela, když jsem odpočíval, stále jsem potřeboval ještě několik minut oddechu.
"Musel jsem vás vyrušit od něčeho důležitého," nadhodil jsem a konečně ze sebe oklepal prach, který na mě ulpěl za dobu, co jsem ležel na zemi. Až když se mé oči střetly s těmi Awnay, něco mě trklo. "Aw, vzpomínáš si na to, co se stalo, jak tady byl Etney? To s tím ohněm?"

Ležel jsem nehybně na zemi zřejmě několik hodin. Mé tělo zoufale potřebovalo doplnit energii, kterou ztratilo. Vůbec jsem nevnímal okolí až do doby, kdy jsem začal cítit šťouchání. Pomalu jsem rozlepil oči, ale jen dost na to, abych jakž takž dokázal vnímat okolí. Byla tam Awnay a po chvilce jsem spatřil i Lauru. Všechno mi ale připadalo jako by z dálky. Až do té chvíle, co jsem ucítil šílený smrad.
To mě probralo. Rozkašlal jsem se a opatrně se odtáhl od rostliny. Pokusil jsem se zvednout, ale ostrá bolest v hlavě mě donutila si zase lehnout. Byl jsem trochu zmatený, ale poměrně rychle jsem začal přicházet k sobě. Pohlédl jsem na dvě vlčice, které stály nade mnou a slabě se usmál, abych je uklidnil. "Nic mi není, jen se cítím slabě. Nebojte." Vytáhl jsem se alespoň do sedu, abych svým slovům dodal na váze.
Do čenichu mě udeřila vůně vláhy. Ulevilo se mi, protože se mi můj záměr podařil. To nejhorší je zažehnané, ale snad bude co nejdřív pršet, řekl jsem si. Otočil jsem se na svou dceru a viděl, že je velmi rozrušená. Měl bych jí říct, co se stalo. Pokud se neuklidní, mohla by se znovu projevit její magie. A kdo ví, jak by to tentokrát dopadlo... Oklepal jsem se a spustil: "Snažil jsem se zavlažit les a pak jsem zřejmě omdlel." Krátce jsem pohlédl i na Lauru. "Už taky nejsem nejmladší. Bude to v pořádku," ujistil jsem obě vlčice.

Celá situace se uklidnila a vlci se postupně začali rozcházet po svých. Etney s Casipou zamířili někam mimo smečkové území a Elisa hlouběji do lesa. Zůstal jsem tam sám zamyšleně stát. Zřejmě jsem tak strávil dost času.
V lese se mísily pachy Ashe, Caluma, Awnay a Laury. Bylo tu poměrně živo. Což se bohužel dalo říct jen o fauně. Asgaarský hvozd byl poměrně suchý i normálně a vystačil si jen s trochou vody, ale táhlá horka bez dešťů jej poměrně zasáhla. A to i přesto, že vysoké stromy poskytovaly stín a alespoň částečnou ochranu ostatním rostlinám.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Tráva byla zažloutlá a na mnoha místech dokonce úplně vypálená. Drobné keříky byly seschlé a i listí starých stromů žloutlo a v některých případech dokonce předčasně opadávalo, aby stromy neztrácely tolik vláhy vypařování. To je šílené... Les je poničený... Nepamatoval jsem si, kdy naposledy byla taková úmorná vedra. Ano, vždy bylo v létě pár dní horko, ale nikdy to netrvalo tak dlouho. A ani nikdy nebylo takové zničující sucho. Galtavary musí být jen spáleniště...
Popošel jsem několik kroků. Tráva pode mnou nepříjemně křupala a od tlapek se mi prášilo. Takhle to dál nejde, řekl jsem si a smutně jsem se rozhlédl po svém domově, který tam nutně potřeboval vodu. A nespravil byl to ani průměrný déšť. "Musím se s tím pokusit něco udělat."
Obešel jsem mýtinu kolem dokola a zastavil se pod mohutným stromem. Zavřel jsem oči a dokonale vyprázdnil svou mysl od svých i cizích myšlenek. Čekal mě nelehký úkol. V hlavě jsem si představil malý zurčivý pramínek vody, který se postupně zvětšoval ve větší a větší řeku. Potřeboval jsem se napojit až na ústí řeky, kde voda byla ještě sladká a oproti nejbližším zdrojům pitné vody jí tam bylo stále dostatek. Cítil jsem, jak se ve mně probudila magie vody, která začala stahoval okolní vodu směrem k Asgaarskému lesu. Cítil jsem, jak moje tělo slábne, ale věděl jsem, že teď nesmím polevit. Nakonec se mi povedlo shromáždit dostatek vody pro potřeby lesa a přemístit ji na jeho území.
Magie pomalu vymizela a v okamžik, kdy přestala působit úplně, jsem prudce otevřel oči. Zatmělo se mi před očima a podlomily se mi přední tlapky. Zhroutil jsem se na zem a omdlel.

Situace se začínala uklidňovat a vypadalo to, že vše je na dobré cestě. Etney přestal křičet a z jeho tlamy začala padat slova, která už zněla mnohem promyšleněji. Podíval jsem se na něj, když řekl, že chce zůstat, ale pouze s Casipou. Pořád jsem byl trochu nesvůj s tím přijmout fakt, že má vlčata už nebyla úplně vlčaty, ale nezbývalo mi nic než se s tím prostě smířit.
Elisa přišla s návrhem, že bychom Casipu mohli přijmou prozatím jen na zkoušku. Znělo to rozumně a v nynější situaci to bylo nejlepší možné řešení, jakého jsme mohli dosáhnout. "S tím souhlasím. Bude to kompromis. A za měsíc se obě strany rozhodneme," přitakal jsem a pohléhl na svou snachu, "jak ty tak my." Elisa pak vysvětlila podmínky, na které Casipa přistoupila. A tam bylo zpunktováno.
Všem se zřetelně ulevilo, že se celou věc povedlo uzavřít a dojít k nějakému rozumnému cíli. Ještě že mám Elisu, ve strategiích je geniální. Krátkým pohledem jsem přejel všechny přítomné a zastavil se na hnědé vlčici. "Tak tedy vítej na území Asgaarské smečky."

//Omluvám se, je to trochu odfláknuté, ale po práci jsem hodně unavená a ještě musím balit. Pořádný post můžete čekat s 99% pravděpodobností nejdřív 1. srpna a tak tedy klidně přeskakujte. Manipulace povolena Elise :)

Etney s Awnay se dál a dál hádali a už to přestávalo být únosné. Awnay sice měla pravdu s prohřeškem, kterého se Etney dopustil, ale tím jak to dál a dál rozváděla, bylo jasné, že se ho jen snaží víc vyprovokovat. Tiše jsem pěnil, protože bych po nich nejraději po obou skočil a donutil je zavřít tlamy, protože slova která pronášeli, by je jednou mohla hodně mrzet. Ale neudělal jsem to. "To stačí, Aw," řekl jsem ostře a působil u toho ledově klidný. Avšak s tmavou vlčicí se už nedalo hnout a tak jen nasupeně odkráčela pryč. Ohlédl jsem se za ní a všiml si, jak se jí kouří od tlap. Magie! blesklo mi hlavou, ale než jsem to stačil zpracovat a zavolat na ni, byla pryč. Oheň... jako Elisa. Zvláštní, že se to projevilo až teď... přemýšlel jsem, no, snad nic nezapálí... Vlci nezkušení s magií obvykle svůj element nedokázali zpočátku moc ovládat. To jsem věděl až moc dobře. Mohl jsem jen doufat, že Awnay svůj hněv udrží v sobě a nepromění jej v požár. Nemohl jsem si ale pomoct a byl od té doby stále jako na jehlách.
Mezitím Elisa znovu vyzvala Casipu, aby se pořádně představila, a vlčice toho tentokrát využila. Pověděla nám alespoň základní informace, které jsme o ní potřebovali jakožto o vlku na území smečky vědět. Některé se věci se dali poznat, některé byli nové. Naslouchal jsem jejím slovům a sem tam přikývl, abych dal najevo, že ji poslouchám. Když domluvila, chvíli jsem si ji prohlížel, než jsem se zeptal: "Mám to chápat jako žádost o členství ve smečce?"
Všechno ale přerušil Etney se svým záchvatem. Začal vykřikovat, že opustí smečku a spoustu dalších věcí. Rychle jsem pohledem zkontroloval Elisu a potom se obrátil na něj. Etney se čertil a nevypadal, že by toho v blízké budoucnosti nechal. Tak a dost, pomyslel jsem si a přistoupil na věc, kterou jsem vždy nechával až jako tu nejzazší možnost. "Uklidni se, Etneyi," přikázal jsem přísným hlasem. Hned poté magie pominula a já jen sledoval, co se bude dít dál. "Zamysli se ještě jednou nad tím, co se stalo a hlavně nad tím, co tu říkáš. Jsou to silná slova a vlk je nikdy nesmí prohlašovat jen tak. Ubližuješ tím jak sobě, tak ostatním," řekl jsem a ležérním pomalým krokem popošel blíž k němu. Nechal jsem svá slova vyznít a čekal, jak na ně zareaguje jednak můj syn a jednak Elisa. Přišlo mi, že v této situaci uměla chodit lépe než já. Přeci jen vztah matka-syn je jiný než otec-syn.

//Trošku odfláklé, ale nechci zdržovat. Dva dny teď zřejmě nebudu moct psát, ale v sobotu na to skočím :D

Elisa mě napomenula, že bych neměl být tak přísný a vlčici vyslechnout. V tom měla asi pravdu. Trochu jsem se nechal unést svými emocemi. Má partnerka vybídla Casipu, aby se pořádně představila, ale ta své šance nevyužila a mlčela. A to byla zásadní chyba. Jak jsme asi měli reagovat na cizí vlčici, co postává na smečkovém území a nic neříká?
Etney dál vyváděl a Awnay se ho v tom snažila podpořit. Všichni se hádali. Neměl jsem na to náladu. Byl jsem rozladěný a křik vlčat tomu vůbec nepomáhal. Tohle nemá cenu, na ničem se takhle nedohodneme... Nakrčil jsem čumák a zavrtěl hlavou.
Když ale Etney začal vyhrožovat, že odejde, píchlo mě u srdce. Nechtěl jsem aby šel, ale zároveň jsem se musel řídit určitými pravidly. "Ty jsi nepochopil jádro problému. Jako alfa vlk na území smečky nemůžu vydržovat cizí vlčici, která očividně nežádá o místo ve smečka a už vůbec pořádně neřekne, co je vlastně zač. Ani kdybych jako otec sebevíc chtěl. S Elisou neseme na krku zodpovědnost za všechny vlky ve smečce a jejich bezpečí a přežití je naše priorita. Tak to je, to je zákon smečky," řekl jsem klidně a podíval se svému synovi do očí. Nebyl jsem si jist, nakolik mě dokáže v takovém vzteku vnímat, ale přesto jsem cítil potřebu mu říct, jak se věci mají. Krátce jsem pohlédl na Casipu, která nechala rozhodnutí zda odejít, na Etneyovi. Etny, už nejsi malé vlče a my ti nemůžeme dál mazat med kolem tlamy. Existují nějaká pravidla a ty se s nimi musíš smířit," dodal jsem a pohlédl na svou partnerku, v očekávání, co ona řekne. Tiše jsem si povzdechl a poodešel kousek stranou, ale pořád tak, že jsem slyšel veškerý hovor. Potřeboval jsem se trochu hýbat, lépe se mi potom přemýšlelo. Proč vše nemůže být normální? Slyšel jsem jak hovor, tak myšlenky všech přítomných vlků. Začínala mě z toho bolet hlava.
Slabý vítr mi do čenichu přinesl pach Castora, který se musel pohybovat nedaleko, protože jeho pachová stopa byla velmi silná a velmi čerstvá. Snad ho ušetříme tohohle teátru...

Jak se dalo očekávat, už náš příchod očekávali. Taky jsme se nijak nesnažili svůj pach zakrýt. Což by bylo bez magií nemožné, jelikož náš pach byl protkaný celým lesem. Elise se prosmýkla kolem mého boku a posadila se poblíž. Já zůstal na nohách, bylo mi to přirozenější.
Awnay poznamenala, že ta cizinka je tu navíc. Pohlédl jsem na ni a tiše, tak aby to mohla slyšet jen ona, jsem odvětil: "Pokud se někdo motá na smečkovém území a nevypadá nebezpečně, je dobré ho nejprve vyslechnout. Až pak se rozhodneš, co budeš dělat dál." Tušil jsem, že by se chovala jinak, kdyby v blízkosti nebyl její bratr, se kterým od narození nepřestala soupeřit o co se jen dalo. Je silná, jednou by se mohla stát ochráncem, napadlo mě, zatímco jsem se otáčel na svého syna.
Ten vypadal nezvykle zaraženě a hned se ode mě otočil. Zřejmě čekal něco jiného, ale to nepřišlo. Etney se obrátil k Elise a strhl na sebe její pozornost. Pak jí představil neznámou vlčici jako svou přítelkyni. Cože? "Přítelkyně?" vyhrkl jsem překvapeně a rychle si oba prohlédl. O tom, že jsme správně slyšel, mě utvrdila až slova Casipy, která vše jen potvrdila. Chvíli jsem to zpracovával. Vyrušila mě až další slova hnědé vlčice. Kývl jsem na ni a krátce se představil. "Arcanus, alfa této smečky. Těší mě." Byl jsem zmatený a nevěděl, co si o tom všem myslet, ale nedal jsem to na sobě znát. Každopádně jsem se nehodlal k vlčici rázem chovat přátelsky. Ve smečce platila určitá pravidla, která s sebou nesla i jisté povinnosti.
Obrátil jsem se na Etneye a nemohl si nevšimnout jeho přitroublého úsměvu. "Jak dlouho se znáte?" zeptal jsem se bez okolků. Nemůže to být dlouho. Posledně o žádné vlčici nepadlo ani slovo. Trochu jsem se zamračil. Nelíbila se mi představa, že by si moje vlčata už měla domů někoho vodit. Nedokázal jsem se s tím tak rychle smířit. Navíc je velký rozdíl mezi poblouzněním a láskou... napadlo mě, jak jsem Etneye pozoroval a vzpomněl si na Nailu. Ona bylo to poblouznění, ale rozhodně to nebyla ta pravá do života.
Podíval jsem se na Elisu a snažil se vyčíst z její tváře, co si o všem myslí, ale bylo to velmi těžké poznat. Navíc jsem měl tak rozlítané myšlenky, že jsem se nedokázal soustředit na ty cizí, což pro mě bylo jinak přirozené. Rychle jsem přešlápl a lehce pohodil ocasem. "Synu, jsem rád, že jsi nám Casipu přišel ukázat, ale měl jsi nás zavolat mimo les. Na smečkovém území zůstat nemůže," řekl jsem rezolutně. Jako alfa vlk jsem měl důležité povinnosti, které nemohly jít za žádných okolností stranou. Smečka nemohla poskytnout potravu a ochranu nikomu, kdo se aktivně nezapojoval do jejího dění. Ani když to byla přítelkyně mého syna.

//rodinný drámo :D

//Přidá se :)

Polehával jsem vedle své partnerky a na nějakou dobu jsem si zřejmě i zdřímnul, protože jsem se cítil až podezřele odpočatý, když jsem opět začal vnímat okolí. Trochu jsem se protáhl, jelikož svaly po takovémhle povalování docela zatuhly, a vyhoupl se na všechny čtyři. Mezitím padla tma a citelně se ochladilo, přesto se však tato teplota dala dlouhodobě snášet a to hlavně díky hustým stromům, které nás chránily před větrem.
"Spíš?" broukl jsem tiše směrem k Elise a jemně do ní dloubl čumákem. Chtěli jsme vyrazit co nejdřív a nakonec jsme oba takhle odpadli, blesklo mi hlavou. Nechal jsem Elise chvíli na rozkoukání a rozhýbání tělo a přitom se rozhlížel po okolí. Les byl klidný, zdálo se, že nikdy není ani živáčka, jako by všichni lesní tvorové právě spali, ale přesto to nebyla pravda. Ticho protkané lehkým šumem listí prořízl jasný zvuk vlčího zavytí.
Nastražil jsem uši a zbystřil. Okamžitě jsem poznal svého syna, který nás volal na vzdálenější kraj lesa. Po chvilce se k nám donesl i jeho pach, který však nebyl osamocený. Spolu s ním jsem zaznamenal pach Awnay a někoho neznámého. Otočil jsem se na Elisu: "Měli bychom jít."
Vyrazil jsem přímo za nimi. Cesta byla poměrně náročná, ale to, že jsem v lese znal téměř všechna zákoutí, mi velmi pomohlo. Koho to zase vede? On snad nikdy nepřijde sám, napadlo mě při vzpomínce, jak k nám při bouři zavedl svého kamaráda do smečky se schovat.
Po chvilce jsem se přiblížil natolik, že jsem zvolnil tempo a lehce nakráčel mezi ostatní vlky. Něco mezi nimi probíhalo, ale do toho jsem se nehodlal míchat. Kývl jsem na Awnay a poté na Etneye. "Rád vás oba vidím. Pohromadě." Poslední slovo jsem lehce zdůraznil, protože tohle byla za poslední dobu opravdu vzácná chvilka. Pak můj pohled spočinul na vlčici, která postávala po boku Etneye. "A ty jsi? Doufám, že máš pádný důvod tady být, smečkové území není turistická atrakce."

Ahoj,
soutěž nám skončila a tak bychom ji zrekapitulovaly. Nebudeme to nijak protahovat a hned přejdeme k věci. Zúčastnili se nám dva vlci a to Lucy a Bellray. Tímto oběma moc děkujeme! :)

Bellray:
http://nd02.jxs.cz/929/505/edb0901dd5_104993392_o2.jpg

Lucy:
https://scontent.fprg1-1.fna.fbcdn.net/v/t1.15752-9/33995355_2053330851344101_2461238237402759168_n.jpg?_nc_cat=0&_nc_eui2=AeFWBkDbKu4bUWnU5TUMQgWqs07VQg8dR1_J9Vw1SD6D8vBWzhqxJBIuBvak2zHCxQH6fJaQYSVPrhYbq0xi5m2lVWNQfLdYOt_jItonjn1E1A&oh=95d712162bbcc2f5530ad5fba3505b52&oe=5B862F2F

Oba výtvory byly suprové a u některých obrázků jsme se i pobavily, proto jsme se rozhodly pro následující odměny: Bellrayovi přibude 30 květin a oblázek a Lucy dostane 30 květin. Ještě jednou díky za účast a snad se budeme moct těšit i příště na další výtvory.
A a E :)

Hlavou mi vrtal vztah Meadow se Scrootym. Proč že se vlastně tak rozhádali? přemýšlel jsem a přistihl se, že si vlastně nemůžu vzpomenout na prvotní příčinu problému. Ti dva to měli mezi sebou tak nějak odjakživa složité. Scrooty nikdy nevydržel dlouho na jednom místě moc dlouho, to bylo možná ono, napadlo mě. Míval jsem tmavého vlka velmi rád, ale od doby, co napadl Elisu, jsem se s ním už téměř, snad i vůbec, nevídal. Možná bych to měl napravit, teď na stará kolena... Ale kdoví kam ho tlapky odnesly... Zkusím se aspoň poptat.
Elisa moji myšlenku jít na vyhlídku odsouhlasila s tím, že se aspoň provětrám. Pak dodala, že bych s sebou mohl vzít vlčata. "To bych moc rád," přiznal jsem a otočil se na ni, "ale úplně nejlepší by bylo, kdybychom šli všichni. Jako rodina." Čím víc jsem o celé věci přemýšlel, tím víc jsem se těšil. Takovýhle výlet by mohl pomoci našem vztahům, které... přeci jenom byly potřeba trochu podpořit. Když byli menší, dali se lehčeji nadchnout, ale také snadněji povodit a nos.
Přemýšlel jsem o cestě, kudy se dá na vyhlídku nejlépe dostat a u toho mě napadlo, že už to není tak daleko od Východního hvozdu. Mohl bych vlčata vzít na lov kojotů. Mohlo by je to jednak bavit a jednak je to dobrá zkušenost, kterou by si měl projít každý trochu zdatnější lovec. Pousmál jsem se a rozhodně pohlédl na Elisu. "Až se vrátí Etney, vyrazíme."

Vnímal jsem Elisiny myšlenky. Bylo to pro mě už tak automatické, že bych se musel hodně soustředit, abych je neslyšel. Přesto jsem nic nijak nekomentoval, abych jí dodal pocit soukromí. Tato magie byla dar ale i prokletí... napadlo mě při vzpomínce na obrovské bolesti hlavy, které jsem míval, než jsem se vše naučil pořádně ovládat. Nikdy nebylo ticho. Nikdy není ticho.
Elisa řekla, že se jí nechce spát. Úplně jsem jí to nevěřil, ale nechal jsem ji, ať dělá, co uzná za vhodné. Sama ví nejlíp, kolik její tělo unese. Už nejsme nejmladší. Elisa mě pobídla, abych mluvil. Zamyslel jsem se a u toho poklepával ohonem pěkně v rytmu jako by mi to pomáhalo přemýšlet. Něco zajímavého, hm?
Vtom mě něco napadlo. Plácl jsem ocasem do trávy a se zaujetím se otočil na Elisu. "Před chvílí jsem mluvil s Ashe a tím novým a přišlo mi, že se k sobě docela mají. Ani jeden se moc nesoustředil. Docela by mě zajímalo, jak to všecko je," vyhrkl jsem a chytrácky se ušklíbl. Měli tu smůlu, že já si těchto drobností všímal. Roztroušené myšlenky vždy prozradí nějakou emoci či trápení. "A když už mluvíme o Ashe, rád bych si zašel někdy na vyhlídku, dokud je takhle krásně. Není to daleko, za pár hodin bychom byli zpět. Ashe by to tu mohla uhlídat a ukázat, že má na svou funkci. Ale možná bych byl klidnější, kdyby se ukázala Meadow," přiznal jsem a dlouze se zadíval mezi stromy. Béžová vlčice se už neukázala opravdu dlouho a naposledy, co jsem ji viděl, byla poměrně rozrušená. Možná že ji Scrooty pořád trápí...?

Pozoroval jsem střídavě Elisu a své tlapy. Bylo pro mě hrozně těžké se soustředit, protože mě pořád něco svědilo na hřbetu a já už nevěděl, jak se toho nepříjemného pocitu zbavit. Snad jsem nechytil blechy, napadlo mě a při té myšlence jsem se zhrozil.
Mezitím měla Elisa chviličku na to se probrat. Podotkla, že snad Ashe začne plnit svou práci. "Po tom lijáku by to chtělo," přitakal jsem. "Zmínil jsem se o tom před ní a slíbila, že se o to postará. Ten nový půjde s ní, aby mu vše v lese ukázala. Hlavně úkryt, protože ten by sám nenašel," povídal jsem dál, protože Elisa nevypadala, že by se jí dvakrát chtělo do dlouhého hovoru. Ale já si naštěstí vystačil sám.
Elisa nadhodila, že by to chtělo nějak zapojit ostatní do smečkového života. "To máš asi pravdu. Je tu spousta nových tváří a někteří se navzájem možná ani neznají," uznal jsem. "Možná se pokusit jednou za čas všechny svolat, i když to bude asi dost náročné. Nevím, nic inteligentního mě nenapadá, asi jsem už unavený," přiznal jsem a znovu se pokusil zbavit se svrbivého pocitu. Přetočil jsem se na bok čelem ke své partnerce a zadíval se na ni. Pořád vypadala unaveně. Spala vůbec? Asi jsem ji neměl rušit... Natáhl jsem se k Elise a položil svou tlapu přes tu její. "Jestli chceš, ještě si odpočiň. Budu tu s tebou."

Chvilku jsem počkal, aby měla Ashe dost času na to vstřebat všechny nové informace, kterých bylo poměrně velké množství. Podle pachu je to snazší, nejlepší bude, aby si je pak obešla, pomyslel jsem si a krátce pohlédl na Yetera. On i Ashe mi připadali trochu neposední, proto jsem se to rozhodl urychlit.
Ashe se ještě optala, jestli je tu něco potřeba udělat. Nemusel jsem moc dlouho přemýšlet. Jedna věc tu byla. "Během toho, co budeš provádět Yetera, bys mohla obejít hranice. Pachová stopa bude po tom slejváku potřeba obnovit," řekl jsem. Ještě jsem rychle zapřemýšlel, jestli jsem na něco nezapomněl, ale už to bylo asi všechno. "Víc zatím asi nic. A teď když mě omluvíte, půjdu na chvíli za Elisou, ať máte klid," dodal jsem a na oba vlky kývl.
S tím jsem se rozeběhl za svou partnerkou. Nebyla příliš daleko od nás, takže jsem nemusel běžet přes celý les. Naštěstí. Našel jsem Elisu, jak ležela pod stromem a odpočívala. Vypadalo to, jako by se před chvílí vzbudila. Docupital jsem až k ní a lehl si na přední tlapky. "Už se cítíš líp? Jsi trochu odpočatá?" zeptal jsem se a pohlédl jí do rudých očí. Chvíli jsem počkal, jak zareaguje, a až pak ji krátce informoval. "Vrátila se Ashe s Yeterem, to je ten z lovu, pamatuješ? Přijal jsem ho do smečky. Jeden krk navíc tenhle les uživí, navíc mladý silný vlk by se mohl hodit." Přetočil jsem se na hřbet a pokusil se podrbat o hlínu. Pak jsem se stočil do tvaru půlměsíce a opět se podíval na Elisu. "A Awnay je kousek odsud. Zahlédl jsem ji, jak jsem běžel za tebou."