Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//4
//Moc se omlouvám všem co přeskakuji, snad vám to nebude komplikovat posty

Pevně jsem se držel muflona a drápy zarýval hluboko pod jeho kůži. Přes tlapky mi stékala krev a zvíře sláblo. Když se ke měn přidal Yeter, vše šlo rázem snáz. Dvoje silné tesáky už byly příliš i na takové velké zvíře a muflon se po chvíli s chroptěním sesunul k zemi, kde sebou ještě párkrát cukl, než zůstal ležet. "Díky, Yetere," kývl jsem na hnědého vlka, který mi pomohl. Olízl jsem si čenich od krve a rozhlédl se kolem. Lucy s ostatními se ještě hnali po muflonovi, ale vypadalo to, že to všechno zvládnou. "Mají to pod kontrolou, ale radši dávej pozor, kdyby se něco pokazilo," řekl jsem Yeterovi. Spokojeně jsem se usmál, jak nám to všechno parádně vyšlo. Tolik masa postačí na přežití celé smečky během těchhle mrazů.
Vtom se mi ale pod čumák donesl neznámý pach. Zamračil jsem se a rozhlédl se kolem. Chvíli jsem si nemohl nikoho všimnout, než jsem konečně spatřil běloučkou srst, která téměř splývala se sněhem. Co tu dělá? Věnoval jsem pohled svému společníkovi a pro jistotu ještě jednou zkontroloval situaci okolo. "Vyřídím to. Kdyby mi to moc trvalo, dotáhněte s ostatními zbytek masa do úkrytu, až se všichni nažerou. Tam nám dýl vydrží," řekl jsem pro jistotu. Dalo by se čekat, že by to udělali i tak, ale já si byl rád jistý. Poté jsem vyběhl za bílou vlčicí.
Několik metrů od ní jsem téměř zastavil a z těžkopádného běhu ve sněhu jsem přešel elegantními kroky přímo k ní. Měl jsem dobrou náladu, a proto jsem se rozhodl přehlédnout fakt, že nám nakráčela do půlky lesa místo aby počkala na hranicích. Takovou zářivě bílou srst jsem viděl naposledy u Siany a to už je pěkná řádka let, napadlo mě, jak jsem si vlčici prohlížel. "Jsem alfa této smečky, Arcanus, co tě sem přivádí?" přešel jsem přímo k věci a obešel kolem vlčice půlkruh, abych jí dal najevo své postavení. "Pokud žádáš o místo ve smečce, řekni mi, čím jí budeš prospěšná, co jsou tvé přednosti a dej mi důvod tě přijmout," vyzval jsem ji, ne však tak, aby se mě musela bát. Ty mrazy zřejmě zahnaly tuláky do lesů. Ale smečka potřebuje vlky, každý rok nás ubývá... Doufal jsem, že tohle bude rychle vyřízené. Krev, kterou jsem měl před chvíli na čumáku, ve mně probudila pořádný hlad.

//3

Zůstal jsem ležel na místě a pomalu přimrzal ke sněhu. To snad není možný. A co teprve jak to musí vypadat mimo tyhle husté stromy.Mezitím přiběhli všichni ostatní a Lucy vyložila strategii. Vlci ze smečky se měli usídlit po stranách a stádo udržet ve tvaru, ve kterém jsme ho potřebovali. Já jsem měl počkat vepředu a vyčíhat naši kořist a hlavně ji zdržet, dokud se ke mně nepřidají ostatní, abychom muflona dorazili. Přikývl jsem, že rozumím a sledoval, jak se ostatní plíží na své pozice.
Byla neuvěřitelná zima, taková, kterou jsem za poslední roky nepamatoval. Už jen samotný pobyt venku vlku bral energii, aby se jeho tělo udrželo v teple. Navíc ten hluboký sníh. Musíme být rychlí, tohle dlouho nevydržíme. Mufloni mají delší nohy, nebudou se muset tolik brodit, přemítal jsem. Nezbývalo než si trochu pomoci tím, co jsem uměl nejlépe. Upřel jsem pohled na bílý sníh a snažil se vyčistit si mysl. Po chviličce začala moje tmavá silueta poblikávat, až úplně zmizela. Tohle by bylo.Věděl jsem, že ale stále nemám vyhráno. Zvuky se tahle snadno zamaskovat nedaly.
Pomaloučkými kroky jsem se vydal blíž ke stádu a dával velký pozor, aby jemně křupající sníh po mýma tlapama neupozornil muflony. Nemohl jsem dojít příliš blízko, ale na moment překvapení to stačilo. To budou ty přerostlý kozy koukat až se zjevím jen tak odnikud, heh. Pohledem jsem vyhledal Lauru zrovna ve chvíli, kdy vyrazila a skočila mezi stádo, které se hnalo přímo na mě. Věřil jsem ostatním, že ho udrží a soustředil se jen a jen na pěkně rostlého muflona, který se řítil na mě. Zhluboka jsem se nadechl a zadržel dech. Představil jsem si nepříjemné křeče břicha. Na vteřinku jsem myslel, že se pozvracím, ale nepříjemný pocit pominul a zřejmě postihl toho, na koho byl původně mířen. Muflon trochu klopýtl a na chviličku zpomalil, což bylo přesně to, co jsem potřeboval. Moje krytí se v mžiku rozplynulo.Vyrazil jsem proti muflonovi a skočil po něm. Pověsil jsem se mu na plec a pevně se zahryzl. Věděl jsem, že to nebude dost a že muflona sám neudržím dlouho, ale doufal jsem, že to bude stačit, než k nám doběhnou ostatní.

Drahá smečko,
před několika dny nás opustila jedna vlčice, která v téhle smečce byla snad od jejího založení. A jako vzpomínku na ni a takové malé sbohem přicházíme s miniakcičkou pro vás, abyste trochu zrelaxovali takhle při pololetí/zkouškovém a zároveň trochu zavzpomínali na vlky, co už tu s námi nejsou a vaši chlupáči s nimi něco prožili. Navíc je k tomu jako bonus i příslib nějaké té odměny :)

Jelikož je akce velmi jednoduchá a za pár minutek není co řešit (sama jsem to zkoušela), nebude tentokrát tolik času (stejně to většinou pošlete až na poslední chvíli). Obrázek složeného puzzle jako potvrzení splnění úkolu pošlete alfákovi nebo alfici do vzkazu s předmětem puzzle. Časomíra vám odpočítává od teď do 30. 1. 2019.

http://two.flash-gear.com/npuz/puz.php?c=v&id=3428792&k=20270651

Hodně štěstí,
A a E :)

//2
Castor se mě zeptal, jestli tyto ozdůbky, které, jak jsem si až teď všiml, měl skoro každý z nás, souvisí s magiemi. Zamyšleně jsem se na něj podíval a musel jsem přiznat, že vlastně nevím. "Myslím, že by možná mohly, přeci jenom nepamatuji si, že bych je kdy viděl na vlcích mimo Gallireu. Ale skutečnou odpověď na tvoji otázku zná nejspíš jen Život či Smrt."
Poté se k nám připojil Calum a Lucy ho hned uvedla do obrazu. Musel jsem se usmát, protože její plán lovu, byl velmi strohý. Nebo to spíš zatím ještě plán ani nebyl. Je sice mladá, ale když dokázala přežít jako tulák, jistě má potřebné schopnosti, pomyslel jsem si. Nejlepší stratég z nás je Elisa, ale musíme nechat některé věci v rukou ostatních. Starat se sám o sebe je jedna věc, druhá věc je dokázat se starat i o ostatní. A my tu s Elisou nebudeme věčně, někdo po nás bude muset převzít štafetu. Takový je život. Trochu jsem se ztratil v myšlenkách, že jsem téměř nezaregistroval Elisin odchod a to, že se všichni rozeběhli za Lucy. Rychle jsem ze sebe oklepal sníh, který na mě stihl zatím přistát a rozeběhl se za Lauřiným hnědým kožíškem.
Pohyb v kupách sněhu byl náročný a vlk si neodpočinul ani když se dostal ke skalám, které byly pokryté ledem a pořádně klouzaly. Navíc vítr trochu komplikoval orientaci podle pachu. Cítil jsem, že musíme být blízko, ale pořád ne a ne stádo objevit. Na chvilku jsem zastavil a přiložil hlavu k jedné ze skal. Přivřel jsem oči a nechal les, ať mi poradí. Hned jsem pocítil přítomnost ostatních, jak běží přede mnou, o něco později se přidaly kroky Elisy, jak se blíží k Saviorovi. Poté se mi v myšlenkách začala objevovat další zvířata, až jsem konečně našel muflony. Savior? Vůbec jsem si ho nevšiml. Vyhnala ho zima až k nám do hustého hvozdu? Musím se na něj po lovu podívat, slíbil jsem si v duchu a přidal do kroku, abych doběhl ostatní. "Musíme tři sta metrů na západ a dostaneme se státu na dohled," křikl jsem na ostatní a doufal, že to všichni zaslechnou. Stočil jsem svůj běh západně a trochu zpomalil, abych nedělal takový hluk. Čím víc jsem se blížil, tím opatrněji jsem nakračoval. Mezi prvními keříky jsem zalehl a čekal na ostatní a na to jaký bude plán. Přeci jenom, černý kožich se na bílé pokrývce snadno neschoval.

//1
Elisa s Laurou si hned všimly mého nového doplňku a Laura se začala vyptávat, jestli to nepálí. Pousmál jsem se. "Vlastně se mi to jenom zachytilo o kožich, když jsem se potloukal údolím. Sám jsem byl překvapený, že to nepálí. Možná to je tím mrazem. Chtěl jsem to sundat, ale vlastně je to docela hezké, což?"
Vtom se k nám přiřítila Lucy, která hned navrhla, že bychom mohli jít na lov. To jsem uvítal. Jednak jsem měl už docela hlad a jednak jsem ani nebyl příliš v náladě si povídat a odreagování jsem potřeboval jak sůl. "Je to dobrý nápad, Lucy. Připojím se," přislíbil jsem a jak jsem udělal o krok blíž, ucítil jsem slabý teplý vánek. To musí být něčí magie, napadlo mě, protože takový jarní vánek tu v tomhle ročním období neměl co dělat. To mě přivedlo k myšlence, že bych mohl jednou využít své magie pro dobrou věc. Malinko se zvedl vítr, až se sníh rozletěl všude kolem. Jednou se kolem nás obtočil chladný vítr, který postupně přešel do příjemného teplého. Stáhl jsem bublinu na co nejmenší rozměr tak, aby v ní byli všichni chráněni, ale neplýtval jsem příliš energií. Od té doby, co jsem se naučil ovlivňovat počasí, se mi se živlem větru pracovalo o něco lépe. Trochu si zahřejeme klouby, než půjdeme lovit. Prokřehlá těla se snadněji lámou... "Čtyři vlci by měli stačit i na zdravého muflona. Jak to provedeme, Lucy?" zeptal jsem se novopečené lovkyně a pohledem krátce přejel Lauru a Castora, kteří se také rozhodli účastnit se lovu.
Na chvíli jsem se ještě zastavil u Elisy a na několik krátkých chvil se opřel o její kožich. "Na to že jsem jí jako lovce jmenoval před několika dny, bere to zodpovědně, že? Příjemná změna," řekl jsem tiše tak, aby to bylo jen pro uši mé partnerky. "Musím ti potom něco říct. A nemám příliš dobré zprávy," dodal jsem ještě a pak se otočil připravený následovat vedení Lucy.

//Představovala bych si to pár krátkých a rychlých postů, klidně 10 řádků a nazdar, ať to utíká :D
PS: taky budu chtít jít na tržiště

Stál jsem tam ještě hodně dlouho dobu po tom, co se Meadow zvedla a rozeběhla se pryč. Hleděl jsem mezi stromy a v těle cítil zvláštní svírající pocit. Ještě chvíli jsem díky magii cítil její vědomí poblíž lesa, než se mi úplně vytratilo. Myslím, že jsem si začínal uvědomovat, že toto bylo naposledy, co jsem ji viděl. V očích se mi zaleskly slzy a já jen zvedl hlavu a dlouze zavyl na rozloučenou.
Byla ukrutná zima, snad se to i neustále zhoršovalo. Cítil jsem, že jestli zůstanu stát ještě chvíli na místě, brzo mi přimrznou tlapky k zemi. To bylo to jediné, co mě donutilo se pohnout z místa. Pomalinku jsem klusal mezi stromy a pozoroval okolí. V lese bylo cítit několik pachů. Zřejmě ten velký mráz donutil vlky vrátit se domů do bezpečí.
Jak jsem tak bezmyšlenkovitě pobíhal po okolí, najednou mi sjela tlapka na ledové plotně a než jsem se nadál už jsem se kutálel ze srázu dolů k údolí. Naštěstí byly skály obalené ve sněhu, což mě zachránilo od mnoha ošklivých ran. Dole jsem se opatrně sesbíral na všechny čtyři a oklepal ze sebe přebytečný sníh. Drobné škrábance okamžitě začala hojit má magie. Stále jsem však cítil, že mě něco tíží na uchem. Znovu jsem se oklepal, ale ten pocit nepřestával. Musel jsem někde zachytit nějaký bordel, pomyslel jsem si suše a tlapkou se pokusil si to sundat, jenže to se k mému překvapení nepodařilo. Co to je? Zamračil jsem se a ze všech sil se to podařil strhnout. Zase neúspěšně. Rozhodl jsem se proto seběhnout ještě trochu níž a naklonil se nad zamrzlou tůňku. Za uchem jsem měl zachycené zmrzlé lístky, které na svých konečkách... hořely? Poplašeně jsem ucouvl, ale pak si uvědomil, že listy ani nestudí ani nepálí. A to jsem ještě netušil, jaká magická moc se v nich ukrývá. Čert aby se v té Galliree vyznal. Ozdůbka se mi vlastně docela líbila, a tak jsem se rozhodl, že si ji nechám. Nebo to aspoň prozatím nebudu řešit.
Pachy z okolí se o něco přiblížily a já si uvědomil, že by možná byl dobrý nápad se taky ukázat mezi ostatními. Dlouho jsem teď bloumal po okolí sám. Vyskákal jsem po namrzlých kamenech zpátky nahoru a už o něco víc obezřetně doběhl ke hranicím, kde byla Elisa, Castor a Laura. "Zdravím vás," uvítal jsem všechny přítomné, to je počasí, že by vlka nevyhnal, že?"

//Přívěšek zahraný

Děkuji za štědrou odměnu :)

Jakmile jsem položil maso, Meadow se pohnula. Bylo to tak náhlé, že jsem téměř nestačil uhnout a chyběl jen kousíček a srazili bychom se. Překvapeně jsem zamrkal, přičemž ze mě vypadlo pouze nejisté: "Ahoj." Chviličku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Až potom jsem s úsměvem odpověděl. "Hádám, že bohužel letošní zima bude poměrně krutá vzhledem k tomu, jaké bylo léto. Ale dokonce i počasí se dá ovlivnit magiemi." Znovu jsem se pousmál a jako důkaz Meu obalil jemný teplý vánek, který by jeden čekal spíš v jarních měsících než začátkem zimy.
Béžová vlčice ke mně vykročila a zlehka se o mě otřela. Dlouze jsem si povzdechl a na chvíli zabořil čumák do její hebké srsti. Obklopila mě známá, příjemná vůně a hlavou mě rychle probleskly vzpomínky na Klímový les. "Upřímně? Poslední dobou si připadám staře," odpověděl jsem na její otázku tichým hlasem a odtáhl se. "Z vlčat jsou téměř dospělí vlci a já mám pořád starosti ohledně smečky. Hlídání hranic, dostatku kůží v úkrytu, potravy... Z lesa jsem se dostal za poslední dvě léta pouze jednou. Někdy je to vyčerpávající," přiznal jsem a zahleděl se do jejích studánkových očí, ve kterých jsem vždy našel porozumění. Chvilku jsem se odmlčel, než jsem pokračoval. "Jak se daří tobě? Dlouho jsme se neviděli, ani v lese jsem tě moc necítil. Je všechno v pořádku?" optal jsem se a stále ji pozorně pozoroval. Doufám, že ji stále netrápí Scrooty... Nevěděl jsem, kde teď je, ani to, jak to spolu mají. Neviděl jsem ho od té doby, co napadl Elisu, a to už bylo nejspíš několik zim. Mohl být také dávno mrtvý, nedalo se říct s jistotou, že tu někde stále běhá. Při té myšlence mě zamrazilo. Musím se ho pokusit najít. Také Storma a Saviora. Snad i Haruhi a Kessela a Nerssie. Nemohli přece všichni zmizet, ne?

//Odpojím se, promiň Lucy

Nechápal jsem, co to do mé dcera vjelo. ni v nejmenším mě nenapadlo, že by to mohlo být kvůli pozici lovce, do které jsem právě jmenoval Lucy. Pořád jsem svá vlčata měl někde hluboko zafixovaná jako malá a nenapadlo mě, že by mohly toužit po tom dostat nějakou povinnost ve smečce.
Zavrtěl jsem hlavou a jen Awnay sledoval, jak s podivnou omluvou běží pryč. Puberta... Pohlédl jsem na Lucy a letmo prohodil: "To bylo... zvláštní." Zamyšleně jsem pohlédl nahoru k obloze, kde mezi stromy jen lehce prosvítaly hvězdy. "Někdy své děti nechápu. Možná už jsem starý a proto jim nedokážu porozumět. Možná to je pro to, že jsem svou rodinu ztratil příliš blízko a teď nevím, jak se v těchhle situacích chovat," svěřil jsem se. Ani jsem nevěděl, proč to vlastně říkám. Asi jsem prostě jen chtěl, aby to někdo slyšel. Trápilo mě to.
Chvilku jsem jen tak seděl v tichu, než jsem se pohnul. "Měl bych už jít. Děkuji za jídlo. Vezmu poslední kousek pro Meadow," řekl jsem a pousmál se na novopečenou lovkyni. "Uvidíme se, Lucy." Rozloučil jsem se a urval poslední kus masa z kořisti. Potom jsem se rozeběhl tam, odkud jsem cítil pach své staré známé.
Našel jsem ji nedaleko u jednoho stromu. Byla potichu a nehýbala se, možná dokonce spala. Položil jsem před ni kus masa a zamyšleně ji pozoroval. Měli jsme si toho jistě tolik co říct, ale já vůbec netušil, kde začít. Byl to zvláštní pocit.

Sledoval jsem Lucy a čekal, jak zareaguje. Chvíli na mě nevěřícně zírala a vypadala, že ji něco takového nenapadlo ani v snu. Na její překvapenou otázku jsem jen s úsměvem pokýval hlavou. A hned na to dodala, že jí bude ctí. Úsměv jsem ji oplatil. Vypadá to, že ze své nové role má radost. To je dobře, napadlo mě předtím, než jsem odpověděl: "Jsem si jistý, že to zvládneš. Kdybys sis s čímkoli nevěděla rady, neváhej se na mě obrátit. Myslím, že Elisa s Laurou, nebo i Meadow ti také rády pomůžou."
Až další Lucyina slova mě upozornila na Awnay. V tu chvíli jsem si uvědomil, že cítím kouř. Rychle jsem se otočil a sjel svou dceru pohledem. Její výraz nevypadal pěkně a z jejích tlapek se kouřilo. Nechápal jsem, co se to děje. Vyměnil jsem si krátký pohled s Lucy. Zdálo se, že také nevěděla, co je za problém. "Awnay, co se děje?" zeptal jsem se vážně a znepokojeně sledoval její tlapky. Stačilo málo a mohla by neposedná jiskřička přeskočit na seschlou trávu a mohlo by začít hořet. A to jsem opravdu nechtěl. Děti jsou komplikované...

Tohle je super akce aneb jak mě donutit prokrastinovat o to víc :D
Na to, kdy Arcanus přišel o rodinu, se mi hodí tahle: https://www.youtube.com/watch?v=ojeNjpogoqk
A potom bych sem chtěla dát ještě tuhle: https://www.youtube.com/watch?v=8iaZYjVPZHU&fbclid=IwAR0yDE2e5LCwQ2ZxObiaBZ95CwzyMnND48Jp2nhUIzFRgetl0mKorvuDoNs
Ta je pro staré Klímáky (pár vás tu ještě je), přijde mi, že vystihuje ten čas, kdy Arcanus přišel do smečky, uzavřený, a oni ho tam adoptovali. Nostalgie :)

Lidičky, sdílejte to veřejně, ať mám novou hudbu :D

Obě vlčice se vydali se mnou za Lucy. Awnay se také pustila do masa stejně jako já, ale Elisa jen prohodila, že nemá hlad a že raději půjde na obchůzku. Ještě než odešla jsem stačil zachytit její myšlenku. Má pravdu. Možná by Lucy opravdu mohla převzít tuhle úlohu po Naxtherovi. Po tom jako by se slehla zem. Předpokládal jsem, že už ho nikdy neuvidím, stejně jako spoustu dalších starých přátel. Vlci mizeli a už se nikdy znovu neukázali. Možná mohli být už dávno mrtví, to se už nikdy nikdo nedozví.
Zamyšleně jsem se podíval na Lucy, o které jsem teď přemýšlel, a olízl si tlamu od krve. Vyslechl jsem, jak ji mně neznámé vlčice pomohly, a přikývl jsem. "Dobrý práce," pochválil jsem ji ještě jednou. Není to jen o masu, také ty kůže by se mohly hodit zvlášť teď před zimou. Bůh ví, jak na tom budou ty loňské. Tyto úvahy mě zakrátko dovedly až k tomu, že bych se tam měl brzy zastavit a obhlídnout, co je třeba, předtím, než napadne sníh.
Krátce jsem přejel pohledem Awnay, než jsem opět soustředil svoji pozornost na Lucy. "Ty Lucy, co bys řekla na to stát se lovcem smečky?" navrhl jsem a zvědavě sledoval reakci jmenované vlčice.

Etney se rozhodl, že mi to, co ho trápí, poví až příště. A pak ze sebe vyhrkl jen rychlé vysvětlení a rozeběhl se pryč. Zavrtěl jsem hlavou a trochu se pousmál. Mládí někdy nedávalo smysl a o to víc ne, když ten někdo byl Etney.
Naopak Awnay s námi zůstala a vypadalo to, že ji poměrně rozrušila práva o plamenech. Obranná reakce, že by? Nechal jsem ji to chvíli vstřebat a mlčel. Ticho prolomila Elisa, která své dceři nabídla pomoc s magií. Podíval jsem se zpátky na Awnay. "Zkus si v hlavě představit plamínek. Jako by tu byl. Jak svítí, hřeje. A hodně se na to soustřeď," pobídl jsem ji a čekal, zda to zkusí.
Vtom se mi ale k čenichu dostala lahodná vůně. Začenichal jsem a okamžitě poznal vůni čerstvého masa. Okamžitě se mi začaly sbíhat sliny. Bože, když o tom tak přemýšlím, jak dlouho jsem vlastně nežral? Rozutekly se mi myšlenky a já už se nedokázal soustředit na nic jiného než na maso. "Pojďte," pobídl jsem obě vlčice.
Nemusel jsem jít ani daleko a našel jsem Lucy vedle mrtvoly srnce. "Zdravím Lucy," kývl jsem na vlčici. A pak už na nic nečekal a hladově se zakousl do čerstvého masa. Jako alfa jsem na to měl právo. Zahnal jsem ten nejakutnější hlad a konečně se odtrhl od masa. Olízl jsem si tlamu od krve a dlouze zavyl, aby se seběhli i ostatní (Castor, Meadow, Ashe, Calum), pokud by chtěli. Potom se moje pozornost opět obrátila k Lucy. "Dobrá práce. Ulovila jsi takového velkého srnce sama?" zeptal jsem se zvědavě a přitom si prohlížel její drobné tělo. Zřejmě v něm bylo víc síly, než by se mohlo na první pohled znát. Vlastně mě tak napadá... od doby, co zmizel Naxther, nemáme lovce. Nějaký schopný by se určitě hodil, hm?

Také mi to přijde jako dobrý nápad, ale brala bych spíš delší noc a třeba kratší ráno. Jeden den na noc mi v porovnání s ostatními částmi dne přijde málo. Jinak je to opravdu dobrá připomínka, protože se současnou rychlostí hry už se toho opravdu nejde držet. :)