Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledoval jsem Lucy a čekal, jak zareaguje. Chvíli na mě nevěřícně zírala a vypadala, že ji něco takového nenapadlo ani v snu. Na její překvapenou otázku jsem jen s úsměvem pokýval hlavou. A hned na to dodala, že jí bude ctí. Úsměv jsem ji oplatil. Vypadá to, že ze své nové role má radost. To je dobře, napadlo mě předtím, než jsem odpověděl: "Jsem si jistý, že to zvládneš. Kdybys sis s čímkoli nevěděla rady, neváhej se na mě obrátit. Myslím, že Elisa s Laurou, nebo i Meadow ti také rády pomůžou."
Až další Lucyina slova mě upozornila na Awnay. V tu chvíli jsem si uvědomil, že cítím kouř. Rychle jsem se otočil a sjel svou dceru pohledem. Její výraz nevypadal pěkně a z jejích tlapek se kouřilo. Nechápal jsem, co se to děje. Vyměnil jsem si krátký pohled s Lucy. Zdálo se, že také nevěděla, co je za problém. "Awnay, co se děje?" zeptal jsem se vážně a znepokojeně sledoval její tlapky. Stačilo málo a mohla by neposedná jiskřička přeskočit na seschlou trávu a mohlo by začít hořet. A to jsem opravdu nechtěl. Děti jsou komplikované...

Tohle je super akce aneb jak mě donutit prokrastinovat o to víc :D
Na to, kdy Arcanus přišel o rodinu, se mi hodí tahle: https://www.youtube.com/watch?v=ojeNjpogoqk
A potom bych sem chtěla dát ještě tuhle: https://www.youtube.com/watch?v=8iaZYjVPZHU&fbclid=IwAR0yDE2e5LCwQ2ZxObiaBZ95CwzyMnND48Jp2nhUIzFRgetl0mKorvuDoNs
Ta je pro staré Klímáky (pár vás tu ještě je), přijde mi, že vystihuje ten čas, kdy Arcanus přišel do smečky, uzavřený, a oni ho tam adoptovali. Nostalgie :)

Lidičky, sdílejte to veřejně, ať mám novou hudbu :D

Obě vlčice se vydali se mnou za Lucy. Awnay se také pustila do masa stejně jako já, ale Elisa jen prohodila, že nemá hlad a že raději půjde na obchůzku. Ještě než odešla jsem stačil zachytit její myšlenku. Má pravdu. Možná by Lucy opravdu mohla převzít tuhle úlohu po Naxtherovi. Po tom jako by se slehla zem. Předpokládal jsem, že už ho nikdy neuvidím, stejně jako spoustu dalších starých přátel. Vlci mizeli a už se nikdy znovu neukázali. Možná mohli být už dávno mrtví, to se už nikdy nikdo nedozví.
Zamyšleně jsem se podíval na Lucy, o které jsem teď přemýšlel, a olízl si tlamu od krve. Vyslechl jsem, jak ji mně neznámé vlčice pomohly, a přikývl jsem. "Dobrý práce," pochválil jsem ji ještě jednou. Není to jen o masu, také ty kůže by se mohly hodit zvlášť teď před zimou. Bůh ví, jak na tom budou ty loňské. Tyto úvahy mě zakrátko dovedly až k tomu, že bych se tam měl brzy zastavit a obhlídnout, co je třeba, předtím, než napadne sníh.
Krátce jsem přejel pohledem Awnay, než jsem opět soustředil svoji pozornost na Lucy. "Ty Lucy, co bys řekla na to stát se lovcem smečky?" navrhl jsem a zvědavě sledoval reakci jmenované vlčice.

Etney se rozhodl, že mi to, co ho trápí, poví až příště. A pak ze sebe vyhrkl jen rychlé vysvětlení a rozeběhl se pryč. Zavrtěl jsem hlavou a trochu se pousmál. Mládí někdy nedávalo smysl a o to víc ne, když ten někdo byl Etney.
Naopak Awnay s námi zůstala a vypadalo to, že ji poměrně rozrušila práva o plamenech. Obranná reakce, že by? Nechal jsem ji to chvíli vstřebat a mlčel. Ticho prolomila Elisa, která své dceři nabídla pomoc s magií. Podíval jsem se zpátky na Awnay. "Zkus si v hlavě představit plamínek. Jako by tu byl. Jak svítí, hřeje. A hodně se na to soustřeď," pobídl jsem ji a čekal, zda to zkusí.
Vtom se mi ale k čenichu dostala lahodná vůně. Začenichal jsem a okamžitě poznal vůni čerstvého masa. Okamžitě se mi začaly sbíhat sliny. Bože, když o tom tak přemýšlím, jak dlouho jsem vlastně nežral? Rozutekly se mi myšlenky a já už se nedokázal soustředit na nic jiného než na maso. "Pojďte," pobídl jsem obě vlčice.
Nemusel jsem jít ani daleko a našel jsem Lucy vedle mrtvoly srnce. "Zdravím Lucy," kývl jsem na vlčici. A pak už na nic nečekal a hladově se zakousl do čerstvého masa. Jako alfa jsem na to měl právo. Zahnal jsem ten nejakutnější hlad a konečně se odtrhl od masa. Olízl jsem si tlamu od krve a dlouze zavyl, aby se seběhli i ostatní (Castor, Meadow, Ashe, Calum), pokud by chtěli. Potom se moje pozornost opět obrátila k Lucy. "Dobrá práce. Ulovila jsi takového velkého srnce sama?" zeptal jsem se zvědavě a přitom si prohlížel její drobné tělo. Zřejmě v něm bylo víc síly, než by se mohlo na první pohled znát. Vlastně mě tak napadá... od doby, co zmizel Naxther, nemáme lovce. Nějaký schopný by se určitě hodil, hm?

Také mi to přijde jako dobrý nápad, ale brala bych spíš delší noc a třeba kratší ráno. Jeden den na noc mi v porovnání s ostatními částmi dne přijde málo. Jinak je to opravdu dobrá připomínka, protože se současnou rychlostí hry už se toho opravdu nejde držet. :)

Vlku zdar,
dnes pro vás máme více věcí, tak to bude nejspíš trochu delší, ale pokusím se to zkrátit co nejvíc to půjde.

1. Někteří jste si možná už všimli, že Lucy přibyla pod jménem funkce lovce. Je to odměnou za dlouhodobou aktivitu a také za účasti na akcích, všecko sledujeme. Lucy gratuluje a přejeme, ať ji funkce baví :)

2. Máme pro vás novou neherní akci tentokrát na téma podzim/Halloween. Vaším úkolem bude krátce sepsat, případně nakreslit, jak by asi taková vlčí oslava vypadala. Můžete nakreslit svého vlka, smečku, cokoli vás napadne. Kreativitu dobře oceníme :)
Hotové výtvory opět klasicky jedné alfě do vzkazu s názvem akce-listopad do 16. 11. 2018 23:59

3. Napadlo nás, že už dlouho nebyl žádný smečkový lov, a tak kdyby byl zájem, není problém se domluvit na nějaký týden a krátce to odehrát. Za mě je třeba ideální termín týden před Vánoci: ve škole už většinou neprudí, semestr končí a zároveň taky stále není čas každodenních návštěv u příbuzenstva :D Tak se ozvěte, jak se vám to pozdává či nepozdává.
PS: Lucy, kdybys měla zájem se toho případně chopit jakožto lovec, není problém. Ale samozřejmě nepovinné :)

4. A na závěr vás poprosíme o vyplnění tohoto kraťoučkého dotazníku. Zabere vám to jen pár minutek a pro nás to bude důležitá zpětná vazba :) Kdybyste měli jakékoli další připomínky, tak buď zakomponovat do dotazníku, nebo hodit vzkazík. Děkujeme ^^

https://www.survio.com/survey/d/J8S9F9A8O5G7Q9W3B

Krásný víkend,
A&E

Awnay s Etneyem se popichovali, jak už bylo v jejich zvyku. Celkově v lese bylo až nezvykle živo. Jeden by nevěřil, jak páreček medvědů dokáže vyburcovat celou smečku.
Když jsem se zmínil o Smrti, Awnay vypadala zděšeně a Etney se ihned začal schovávat za vytahování se s tím, jak se dobře stará a drahé kameny. Povzdechl jsem si a na chvíli zalitoval, že jsem si tuto informaci nenechal pro sebe. Zvědavost byla vždy silná paní. Mé povídání doplnila Elisa zmínkou o Životu.
Když si Awnay rýpla do bratra, že se nemůže naučit zacházet s něčím, co ještě nemá. To mi připomněla nedávnou událost, kdy kolem mé dcery na chvilku vyšlehly plameny. "Magie se většinou poprvé projeví, když je vlk rozrušený. Začne to spontánně," řekl jsem a přejel pohledem z Etneye na jeho sestru. "Ty Awnay, vzpomínáš si, jak se ti kolem tlapek objevily plamínky?" naťukl jsem téma a nechal otázku vyznít do ztracena. Zajímalo mě, jestli si to uvědomovala. Nebo jestli ji to překvapí a vše popře. Věnoval jsem také významný pohled Elise a doufal, že se toho trochu chytí. To právě ona byla s tímto elementem zžitá. A jestli Awnay někdy dokáže ovládat oheň, musela to zdědit právě po Elise.
Moje pozornost se obrátila zpátky na Etneye, který se mi zdál celý nesvůj. "Jestli máš něco na srdci, povídej. Jako rodina bychom si měli naslouchat," vybídl jsem ho a čekal, zda se tohoto vodítka chytí a začne mluvit, abychom mu s Elisou mohli poradit.

//Omlouvám se, nejspíš je to trochu zmatečné, čtu knihu do školy, co má přes 700 stran, a už mi z toho trochu hrabe :D

Cítil jsem z Etneye, že je podrážděný tím, že své magii nerozumí a nedokáže ji ovládnout. Posadil jsem se vedle něj, abychom si si vzájemně viděli do tváře, ale zároveň tak, abych tak co nejvíc odpočíval. "Magie se musí trénovat, jiná cesta k naučení se jí ovládat nevede," řekl jsem, ale to už se k nám přidaly Awnay s Elisou, ale to vůbec nevadilo, protože i pro Awnay bylo toto témě důležité. Vlčata se začala vyptávat po ostatních, ale tuto otázku jim zodpověděla Elisa. "Jak se cítíš ty, Aw? Potřebuješ ošetřit?" zeptal jsem se a prohlédl ji pohledem ve snaze zjistit co nejvíce informací.
Z dálky jsem cítil cizí pach a také pach Lucy, které brzy doprovodilo zavytí. Pachy se ale po chvilce smísily ještě s jedním, Lauřiným. Je výše postavená, měla by to zvládnout. A pokud ne, zavolá nás. Přesunul jsem se o něco blíž k Elise a položil tlapu na tu její. Byl jsem rád, že už je po všem.
"Byl jsem trochu potlučený, ale to už magie zahojila, takže mě nic nebolí. Jen potřebuju načerpat síly," odpověděl jsem Etnymu a na chvíli se odmlčel, než jsem navázal zpátky k magiím. "Každý vlk má svoji vlastní cestu, kterou se sblíží se svou magií. Dokud k tomu nedojde, hrozí hlavně když je vlk emočně nestabilní, že si magie bude dělat, co chce ona, a to je nebezpečné. Když jsem ještě neuměl ovládat čtení myšlenek, nedokázal jsem být ve společnosti více vlků, protože jsem neustále slyšel útržky slov cizích myšlenek, co nedávaly smysl. Nedalo se to zastavit. Tenkrát jsem vždy utíkal ze smečky k Loriánskému jezeru, bylo jen kousek od Asgaaru, ale dnes už tu není. Stejně jako Klímový les, ten také zmizel po velké povodni," vyprávěl jsem. "Ale zpátky k tréninku. Myslím, že je důležité být chvíli sám a hodně se na magii soustředit, snažit se ji vyvolat. Postupem času by to mělo být snazší a snazší až nakonec stačí pouhá myšlenka a magie se podvolí a začne působit." Zívl jsem a olízl si čumák. Začínal jsem mít žízeň, ale byl jsem příliš líný se zvedat. "Pak je tu ještě jedna možnost, jak se zlepšit, ale ta je neuvěřitelně zrádná. Na severu země žije tvor, co si říká Smrt. Velmi minule drahé kamení a je za ně ochotná splnit různá přání. Ale není to někdo, koho byste chtěli ve svém životě potkat. Proto se od ní držte dál," varoval jsem je a doufal, že je nikdy nenapadne tam jít.

Etney mě ujistil, že je v pořádku a jeho zranění je jen škrábnutí. Věděl jsem, že je to poměrně hluboké a bude to potřebovat vyčistit, ale nebylo to nic, na co by měl vlk umřít. Cítil jsem z Etneye, že je zklamaný a naštvaný z toho, jak se situace vyvrbila. Také jsem zaslechl jeho myšlenky.
Mezitím se to celé s medvědy uklidnilo a ti dva se vznesli do vzduchu a proměnili se v pouhé myši. Abych řekl pravdu, nebyl jsem ani překvapený, na Galliree se takovéto události děly celkem běžně. To si s náma nejspíš Smrt zahrává... Ale byl jsem hlavně rád, že je to za námi. "Jste všichni v pořádku?" zeptal jsem se všech a rozhlédl se, abych zjistil, co se dalo. Byli jsme všichni potlučení, ale nikdo snad nebyl zraněn vážně. "Dobrá práce, smečko," dodal jsem a s úlevou se pousmál. Zvládli jsme to společně.
Když jsem se trochu vzpamatoval, vrátil jsem se k Etneyovi, kterého hledala také Elisa. Doufal jsem, že si mě všimne a půjde za mnou, aby syna našla. "Příkaz je velmi mocná magie," řekl jsem jakoby znenadání, ale navazoval jsem na předešlé myšlenky svého syna, "jen je potřeba se s ní naučit zacházet co nejlíp. Je zrádná a nebezpečná. Čím je magie mocnější, tím je zrádnější. Však taky ovládání cizích není něco, co by se měl dělat bez uvážení." Mezitím, co jsem mluvil, jsem si vedl hned vedle Etneye a začal si prohlížet jeho zranění. Ve vzduchu kousíček nad ránou se objevilo několik kapek vody. Nechal jsem je, aby se spojily a dopadly na zraněné místo. "Možná to bude trochu štípat," poznamenal jsem. Potom vedle mé tlapy vyrostla drobná lehce zapáchající rostlina. Utrhl jsem ji a tlapou se ji snažil co nejvíc rozmělnit. Vniklou směs jsem přiložil na Etneyův bok. Po pravém boku mi vyrostl středně velký lopuch a s tím jsem magii země zase potlačil. List jsem utrhl do tlamy a položil ho na směs na ráně, na kterou jsem přes lopuch jemně zatlačil. "Nechej si to tam pár minut, mělo by to pomoct zatáhnout škrábance."
Potom jsem se odtáhl a na moment se podíval do lesa, odkud se ke mně donesl pach Meadow. Mea? Konečně doma? Ulevilo se mi, že je krémová vlčice v pořádku, když se tak dlouho neukázala. Bývala mi tou nejbližší, ale čas a povinnosti bohužel udělaly spíš jen nostalgickou vzpomínku. Slíbil jsem ji, že ji co nejdřív vyhledám a pokusím se vše napravit.
Pavučinky na mém těle postupně mizely, jak se drobné oděrky a škrábance hojily. Otočil jsem se zpátky na Etneye a v tu chvíli si uvědomil jednu hrozně důležitou věc. Musím se svým blízkým věnovat dokud to jde, jinak později zbyde jen prošedlá srst a výčitky.
"Až se to zahojí, vezmu tebe a Awnay a naučím vás lovit kojoty, co na to říkáš? Na kojoty je potřeba velká síla, je to další krok v umění lovu. A taky je to docela zábava," navrhl jsem a snažil se zahnat dotěrné myšlenky o tom, že pomalu ale jistě stárnu.

Drazí spolusmeččané,
blíží se volby a proto na vás čeká tématická neherní akce. Vaším úkolem bude sestavit, jak by vypadal volební lístek vašeho vlka, kdyby kandidoval v gallirejských volbách. Sepište, koho by váš vlk měl na kandidátce (max. 10 vlků) a proč, nějaké body vašeho programu, aby nalákal co nejvíce voličů (min. 3 body) a samozřejmě také název vaší strany.
Hotový výtvor pak pošlete mně nebo Elise do vzkazu s předmětem gallirejské volby buď v podobě nějakého dokumentu, odkazu či fotky (můžete tvořit digitálně i na papír, fantazii se meze nekladou), jen poprosím, aby vše bylo čitelné.
Čas na to máte do pátku 12.10. do 23:59.
Těšíme se na vaše výtvory,
A&E

//Moc děkuji za super akci :)

Magie opravdu zafungovala a mně se ohromně ulevilo, když ze země vyšlehly kořeny, které medvěda polapily do vězení. Euforie však netrvala příliš dlouho, protože jsem ucítil dunění, jak se ke mně medvědice řítila. Neměl už jsem čas zareagovat a tak mě smetla. Jakmile jsem ztratil pevnou půdu pod nohama, přestal jsem se soustředit a magie se rozplynula stejně rychle jako se objevila. Sakra!
To už se ale všeho ujala Elisa a začala z medvědů dolovat pravdu. Ti se chytře semkli k sobě, abychom k nim měli horší přístup. Zapojily se také obě vlčice, o kterých jsem neměl přehled od doby, co se po nás medvědi rozběhly. Ashe trochu pajdala, ale hlavní věc pro mě teď byla, že jsem viděl všechny živé. Zdála se mi, že vlčice použily nějakou magii, ale neměl jsem ponětí jakou.
Využil jsem chvíle, kdy si mě nikdo nevšímal a snažil se nabrat nějakou sílu. Nikdo nemohl vědět, kdy bude některá z mých magií potřeba. Zatím jsem to však nechal na ostatních a využil toho momentu, abych se nepozorovaně proplížil do Etneyova úkrytu.
Posadil jsem se vedle něj a jemně do něj šťouchl čumákem. "Etny, jsi v pořádku?" zeptal jsem se starostlivě. Přitom jsem však stále očima těkal k medvědům a bedlivě pozoroval, jak se situace vyvíjí. Až teď jsem si všiml, že mé tělo v moment, kdy začaly působit magie, obalily stříbřité pavučinky a začaly postupně hojit mé rány. Potřebuji ještě malý moment. Ještě trochu oddechu, abych mohl zase ovládnout magii naplno... Na malou chvilku jsem se však podíval svému synovi do očí. "Až bude po všem, pomohu ti to ošetřit."
Viděl jsem, jak se k nám blíží Awnay. Měl jsem o ni strach. "Aw, schovej se," řekl jsem a olízl jí čumák. Poté jsem vylezl z křoví a postavil se po boku své partnerky. Jemně jsem kývl, aby věděla, že je vše v pořádku a že se o vlčata bát nemusí. Pohlédl jsem na medvědy a byl připravený kdykoli zakročit.

Ležel jsem na zemi a lapal po dechu. Chvílemi se mi zatmívalo před očima z náhlého návalu kyslíku. Cítil jsem, jak mě pálí bok, který jsem si tím pádem sedřel. Možná mi z něj i trochu tekla krev, ale to jsem teď neměl čas řešit. Když jsem přišel jakž takž k sobě, snažil jsem se zjistit, co všechno se mezitím stalo. Awnay ležela na zemi, ale byl u ní Calum. Po tom, co ji vzkřísil, sebral přívěšek a pelášil pryč. Elisa stála kousek před medvědem. Celá situace byla hrozně nečitelná. Medvěd se mohl vydat pro přívěšek, nebo se také mohl pomstít Elisa za to, co způsobila. Bez ní by mu Awnay přívěšek nikdy nesebrala. Měl jsem strach. V hlavě mi proběhlo několik desítek scénářů během několika sekund. A to jsem ještě vůbec nevěděl, kde byla medvědice. Mohla do nás kdykoli vběhnout zezadu a byl by s námi amen.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je vlastně přívěšek fuč z medvědova krku a byl čas vyzkoušet, jestli nám to všechno vlastně k něčemu bude. Mohl jsem zkusit svou asi nejmocnější magii příkazu, která by vše elegantně vyřešila, ale bál jsem se, že v tomhle stavu nebudu schopen udržet rozzuřeného medvěda ve své moci dostatečně dlouho. A tak jsem se rozhodl pro jednodušší způsob. "Eliso, oheň!" křikl jsem a ve stejný moment si představil pevné kořeny, jak vyšlehnou ze země a polapí velkého vetřelce do pevného vězení. Doufal jsem, že to klapne. Musí to vyjít. Prosím, potřebuji své magické schopnosti jako snad nikdy předtím.

Běžel jsem jako o závod, ale ani to nebylo dost, aby se mi podařilo uprchnout mstivé medvědici. Když jsem se ohlédl, spatřil jsem jen řítící se horu masa přímo na mě. Rozšířily se mi zorničky a strach mi rozlil do krve pořádnou dávku adrenalinu. A pak... jsem letěl. Možná i několik metrů. Čekal mě tvrdý dopad, ale měl jsem to štěstí, že pode mnou zrovna nebyly žádné kameny. "Agh..." zachrčel jsem, jak mi tvrdý náraz vyrazil z tlamy vzduch. Byl jsem celý potlučený, ale jak se zdálo, nic nebylo zlomené a to bylo dobré znamení. Možná také strach utlumil bolest, protože jsem se dokázal vcelku rychle vyšvihnout na tlapky.
Po chvilce jsem doběhl Elisu a také Etneye, který se k nám nějak přimotal. Elisa se pokusila s medvědem vyjednávat, ale moc jsem nevěřil, že to bude mít nějaký účinek. Nevěděl jsem, jak je na tom zbytek smečky, nestíhal jsem to všechno vnímat, ale tušil jsem, že to nebude dobré. Všichni schytávali další a další rány a pokud se brzy něco nezmění, nedopadne to s námi dobře. Věděl jsem to. Věděl jsem také, že nutně potřebujeme plán. Ale všechno se to semlelo tak rychle.
Začínal mi těžknout dech, nádechy byly čím dál mělčí. Potřebuju své magie. Nebo zázrak, uvědomil jsem si. Musel jsem si přiznat, že pouze se svými fyzickými schopnostmi nedokážu smečce pomoci. Ten přívěšek, musíme to zkusit! Byl to sice šílený plán, ale v tuto chvíli jsem jiný neměl. Nadběhl jsem si lehce do strany a pak zvolnil. Natáhl jsem do plic pár drahocenných plnohodnotných doušků kyslíku a rozhlédl se kolem sebe, abych zjistil situaci.
Všiml jsem si, že Awnay se nějak dostala až za medvěda a pomalu se k němu blížila zezadu. V tu chvíli jsem měl jasno, co musím udělat. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Rozeběhl jsem se jak nejrychleji jsem dokázal přímo na medvěda, skočil a plnou silou do něj vrazil. Váha mého těla v kombinaci s kinetickou energií toho obra povalila k zemi. "AWNAY TEN PŘÍVĚŠEK!" zařval jsem a doufal, že pochopí, o co se snažím, a využije momentu překvapení.
Po dopadu jsem udělal několik kotrmelců, než jsem konečně zastavil a zůstal ležet v trávě. Cítil jsem bolest rozlévající se snad po celém těle ze všech těch otlučenin a škrábanců, ale byl jsem při vědomí a to bylo dobré. Potřeboval jsem však alespoň pár vteřin oddechu.

Medvědi sice nevypadali, že hodlají odejít, ale zatím neútočili. Nebo aspoň do doby, co se do toho vložil Etney. To vyprovokovalo menšího medvěda a rozeběhl se proti mladému vlkovi. "Etneyi!" Byl jsem moc daleko, abych stihl zasáhnout. Etney dostal pořádnou pecku. Zlověstně jsem zavrčel. Medvědi překročili pomyslnou čáru. Těkal jsem očima z jednoho na druhého a jediné, co mě napadlo, bylo spolehnout se na to, co jsem uměl nejlépe. Magie. Zavřel jsem oči a soustředil se na svou magii, která mi pomáhala získat velikostní výhodu. Hned na to jsem se zaměřil na magii příkazu. Vnutit medvědům, aby odešli, by bylo to nejlepší. "Jděte odkud jste přišli," vštípil jsem jim do hlav a... nic. Místo aby se medvědi odebrali pryč, rozeběhl se druhý z nich za Elisou. Sakra! Nechápal jsem, co se to dělo. Proč magie nefungovali. Měli snad něco, co je rušilo? Ten přívěšek? napadlo mě. Jenže jak bychom jim ho vzali?
Mezitím se seběhli další vlci. Tolik se nás nesešlo už hodně dlouho, ale naštěstí smečka držela při sobě, když bylo potřeba. Laura na chvíli zaměstnala medvědici, aby se Etney stihl vzpamatoval a ostatní se k němu seběhli. "Neslyšeli jste Elisu? Utíkejte!" zařval jsem a skočil medvědici na záda, aby se nestihla ohnat po béžové vlčici. Ihned jsem zase obratně uhnul, abych to také neschytal. Laura s Awnay mezitím pomohly Etneyovi a vydaly se pryč. "Ashe, Calume běžte s nimi! Honem!" rozkázal jsem a rozeběhl se za Elisou. Etney s Awnay byli sice dospělí, ale stále neměli dost zkušeností. Bylo potřeba, aby s nimi šla Laura, Ashe a Calum. Jedině tak jsem mohl být klidnější.
Rozeběhl jsem se za Elisou. Musel jsem jim trochu nadběhnout, abych se v jednu chvíli neocitl příliš blízko rozlíceného medvěda. Až teď jsem si uvědomil, že vlastně neslyším Elisiny myšlenky. Že nevím, co má v plánu. Poprvé za všechny ty roky. Byl to hrozně zvláštní pocit. Skoro bych ani nevěřil, jak moc jsem se naučil spoléhat na své magické schopnosti, že jsem částečně potlačil i přerozenou intuici.
Všiml jsem si, že se ženeme do údolí. Možná je zkusit nahnat ke skalám a pak je shodit? Stačilo by je nahnat na kraj srázu, je sucho a jsou těžcí, mohlo by se to s nimi zřítit. Ale jak? přemýšlel jsem jako o závod. Obrovský problém byl fakt, že nám medvědi rozumí. Jak jsme se takhle mohli dorozumívat? Musíme se spolehnout jeden na druhého...
Snažil jsem se přijít s nějakým konkrétnějším plánem, ale příliš jsem se za rychlého běhu nesoustředil. Sužovala mě myšlenka, že musíme jednat rychle. Elisa byla sice rychlá, ale nebyla žádný vytrvalec. Ani já sám nevěděl, jak dlouho po tom, co se mi před několika hodinami přihodilo, vydržím. A co teprve ti mladí pronásledovaní medvědicí?