Gallirea - Příspěvky uživatele

// 26 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)
//Východní hvozd

Ťapkali jsem si to směrem k vodopádům. Etney obešel moji otázku tím, že má raději jídlo. Otočil jsem se na něj, ale pokračoval dál v chůzi. "Neboj se, je to po cestě," ujistil jsem ho a trošku zrychlil tempo, když měl teda takový hlad. "Etney II.? A nebude se to plést?" po píchl jsem syna zvesela. Poznámku o Awnay jsem přešel. Na to opravdu nemělo cenu reagovat.
Před námi se otevřel pohled na vodopády. Částečně byly doopravdy zamrzlé a byl to skutečně nádherný pohled. Na chvíli jsem se zastavil a obdivoval krámy zmrzlé krajiny. Je tu ale o něco chladněji. To asi os té vody, přemýšlel jsem a dal se zpátky na cestu. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou skočit pod vodopád, ale už jsem opravdu chtěl být doma. Možná příště.
"Než jsem odcházel, byla v jeskyni se Saviorem, pamatuješ si ho?" optal jsem se, protože jsem si nebyl jist, zda si ho od malička pamatoval. "Nejspíš tam v tomhle počasí ještě bude. A dost možná i další část smečky," zkonstatoval jsem. Jak jsem domluvil, otevřel se před námi les, který ohraničovala řeka, a tak Etnyho poslední otázka byla už zbytečná.

//Asgaar (přes Midiam)

// 25 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Spal jsem tak tvrdě, že se mi ani nezdál žádný sen. Občas jsem se neklidně ošil, nebo se maličko zatřásl kvůli zimě, ale jinak jsem byl téměř v kóma. Uběhlo několik hodin, Etneyovi se to možná mohlo zdát jako věčnost, ale moje tělo stále nemělo dost. A kdyby mě nic nezačal budit, spal bych ještě dál. Uslyšel jsem tichý hlas. Někdo na mě mluvil, ale mně to připadalo jako by z dálky. Zamručel jsem a maličko se převalil. Hlas se ozval znovu, tentokrát o něco hlasitěji a někdo se mnou jemně zatřásl. Pomaličku jsem rozlepil oči. Nejdřív jedno a pak druhé. A spatřil jsem nad sebou Etnyho. "Už vstávám," zamručel jsem rozespale. Cítil jsem se jako přejetý parním válcem, ale doufal jsem, že to brzy rozchodím. Vůbec se mi nechtělo vstávat, ale kdybych zůstal dál ležet, znovu bych usnul. Polamu a neochotně jsem se začal sbírat na nohy. Připadám si, jako bych omdlel z vyčerpání od magie... Ať už ta ukrutná zima skončí! zaúpěl jsem v mysli a unaveně zívl.
Etney seděl vedle mě a čekal až se já stařík rozhýbu. "Spal jsi aspoň trochu?" zeptal jsem se ho a podíval se na něj. Nevypadal ani z půlky tak unaveně jako já, ačkoli jsem tolik hodin prospal. Možná když se dáme do pohybu, rozchodím to. Protáhl jsem si záda a vyskočil ven z úkrytu. Sluníčko už spíš zase pomalu klesalo, ale nemohl jsem si být moc jistý, protože přes mraky nešlo moc dobře vidět. "Etny, půjdeme, ať to stihneme před soumrakem," vyzval jsem syna a pomalým krokem se vydal směrem ke Kaskádám. Bylo to tam vždy nádherné a teď v zimě, kdy bude nejspíš nějaká část zamrzlá, to bude ještě hezčí. "Máš rád vodopády?"

//Kaskády

// 24 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Začalo pomalu svítat. I přes husté stromy k nám dopadlo několik prvním denních slunečních paprsků, které celé dlouhé putování o něco zpříjemnily. Etney mě ujistil, že ještě dlouho budu chodit po svých. Snad ještě pár zim...
Když jsem se ho zeptal, jestli neví o nějakém úkrytu, rozsvítila se mu očka a začal nadšeně povídat o úkrytu, který našli společně s jeho přítelkyněmi. Pochlubil se, že si pamatuje, kde se nachází. Ulevilo se mi, protože jsem na sobě cítil, že stačí, abych se na chvíli zastavil, a usnul bych i ve stoje. "To je dobře, takovéhle věci je důležité si pamatovat," pochválil jsem ho a spokojeně pohodil ocasem. Vidina blízkého odpočinku mi vlila čerstvou krev do žil, takže jsem dokázal víceméně držet krok se svým synem, který se rozeběhl jako raketa mi to místo ukázat.
Doběhli jsem až před úkryt. To jsem poznal tím, jak Etny významně zastavil a hrdě se narovnal. Pozvedl jsem pohled od zasněžené země a spatřil veliký kmen stromu, do kterého se dalo vstoupit. Tělem mi projela úleva. Na nic jsem nečekal a zalezl dovnitř. Tam jsem se hned uvelebil a položil si hlavu na packy. Bylo sice trochu chladno, ale rozdělávat oheň uprostřed kmene by bylo trochu riskantní. Pomalu jsem pozvedl hlavu a podíval se na syna. "Díky," pousmál jsem se na něj a hlavu položil zase na tlapky. Ocasem jsem si přivinul kolem novou a spokojeně ležel. "Na chvilku se prospím. Kdybych spal moc dlouho, vzbuď mě, až bude sluníčko vysoko na obloze. Musíme se dostat domů, dokud počasí aspoň trochu přeje a dokud je maso čerstvé, řekl jsem a při posledním slově zívl. Oči se mi klížily a netrvalo dlouho a upadl jsem do říše snů.

//Ježčí mýtina (přes Kierb)
// 23 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

"To jsou," přitakal jsem Etnymu na jeho otázku a sem tam se kochal pohledem na hvězdnou oblohu, která se sice pomaloučku začínala kabonit, ale stále šly nějaké ty hvězdičky vidět. Musel jsem však dávat dobrý pozor na cestu.
Etney se chytil slov o nové vlčici. Letmo jsem na něj pohlédl a ušklíbl se. Má na to věk, za chvíli nám nějakou určitě dovede ukázat, napadlo mě a vzpomněl jsem si při tom na Casipu, která žádala ve smečce o místo a pak už se nikdy více neukázala. Vlčice jsou nevyzpytatelné...
"Moc rád bych je poznal," pověděl jsem, zatímco jsem obcházel vystouplý kořen. Neměl jsem už sílu ho přeskakovat. "Můžeme je jít hledat, jakmile zařídíme všechno důležité ve smečce," navrhl jsem. Tím všechno důležité jsem myslel hlavně to posílit se muflonem, zkontrolovat úkryt a najít Elisu a pobavit se s ní o všem důležitém.
Už jsme se téměř dotrousili až do Východního hvozdu, když se Etney zeptal, jestli bych ho nevzal na záda. Překvapeně jsem zamrkal a pohlédl na něj. "Cože? Zaobalil to sice tak, jako by to byla ta nejlepší nabídka, v tom byl opravdu dobrý, ale tohle byl fakt šílený nápad. "Na to už jsi moc velký. Za chvíli budeš nosit spíš ty mě," podotkl jsem a rozhlédl se okolo. Byla tma a sem tam na nás dopadly nějaké vločky. Venku musí zase sněžit, pomyslel jsem si. Zima stále nepolevovala a ačkoli jsem věděl, že už jsme opravdu blízko smečkovému území, byl jsem tak vyčerpaný, že bych to nezvládl. "Nevíš tu o nějakém úkrytu?" optal jsem se syna. "Opravdu už si potřebuji odpočinout." Nesmím se tak přetahovat.

//Ježčí mýtina

// 22 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Pomaloučku jsme se blížili ke stromům. Slunce bylo stále hodně vysoko na obloze a hřálo nás do zad, zvlášť na tmavou srst to bylo příjemné. Etney se optal, co že je ve smečce k jídlu. "Byli jsme na lovu, který vedla Lucy, celá smečka. Povedlo se nám dostat dva muflony, to by nám mělo stačit do doby, než přejdou tyhle mrazy," řekl jsem spokojeně a u toho zlehka pohodil ocasem. Snad to Castor s Yeterem a ta nová odtáhli k úkrytu, pomyslel jsem si a u toho mě napadlo, že jsem vlastně Etneyovi nesdělil tu novinu. "No vidíš, neřekl jsem ti, že máme novou členku smečky. Taková mladičká bílá vlčice. Jmenuje se Kaede," informoval jsem ho a ohlédl se přes rameno, jestli Etney jde pořád za mnou. Trošku se ploužil, ale hned jak na mě začal mluvit, mě dohnal.
Musel jsem se pobaveně usmát, když se syn kasal, že je lépe stavěný na vedení smečky, než jeho sestra. Tohleto neustálé pošťuchování bylo pro ně typické snad úplně od narození. Ale měl ji rád a to bylo dobré znamení.
Konečně jsme se dostali mezi stromy, ale asi to nebyla úplně výhra. Asi jsme měli jít, jak jsme přišli... Zalitoval jsem, když jsem viděl, jak je tenhle les neprostupný. Navíc tu byla hodně blízko cítit smečka a rozhodně by nebylo dobré se přimotat do jejich teritoria. Etney se optal, co jsou to lidi. Na moment jsem se zamyslel. "No... spíš oni loví vlky, jsou nebezpeční. Chodí jen po dvou nohách a nemají žádnou srst, hrozně divní tvorové," vylovil jsem ze své paměti. Navíc mi vzali mou partnerku... To jsem však nahlas nevyslovil. "Jednoduše na Galliree je lépe. Nikdy bych se nevrátil nikam jinam," uzavřel jsem a trošku zrychlil naše pomalé tempo.
Přišlo mi, že už jdeme celou věčnost, ale okolí se stále neměnilo. "Musí tady přece někde být Východní hvozd, ne? Měl by být severovýchodně od našeho lesa," zapřemýšlel jsem nahlas a doufal, že mi Etney bude schopný odpovědět. "Jsem už unavený, potřeboval bych si chviličku odpočinout, ale tady se mi to nelíbí."

//Východní hvozd (přes řeku Kiërb)

// 21 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

//Středozemní pláň (přes Midiam)

Etney vyzvídal, kam všichni ti vlci šli. To byla další z otázek, na kterou jsem úplně neznal odpověď. "Myslím, že někteří odešli mimo Gallireu, možná zpátky domů. Spousta vlků tady v zemi není zdejší. Někteří jsou třeba stále někde na Galliree, jen o nich nevím. Jiní nejspíš zemřeli, možná umrzli, možná se zranili. To ví jen sama Smrt," pověděl jsem smutně. "Jmen bylo spousta. Musím se přiznat, že u některých vlků si ani moc nepamatuji, jak vypadali. Třeba Kessel, veselý hnědý vlk, co si dokonce pak sám založil smečku. Nebo Mico, Aimiel, Storm, Eliz, Siana, Scarita, Nerssie, bylo jich opravdu hodně." Pomaloučku jsme se blížili k Narrských kopcům, ale stále ještě nebyly na dohled. Ještě kousek musíme jít, přemítal jsem v hlavě a ujišťoval se, že jdeme správně. Přeci jen, už jsem tudyma léta nešel.
"Awnay a tvoje kamarádka?" ujistil jsem se. "Je to hlavně tvoje sestra. Má tě raději, než to vypadá. Koneckonců stejně jako ty ji, ne?" nadhodil jsem a krátce mu pohlédl do očí. Poté jsem zrychlil, protože se už v dálce začaly rýsovat kopečky. Chvilku jsem běžel, zmrzlý sníh se tady na pláni ani moc nepropadal, takže to ani tolik neunavovalo. Jakmile se však naskytl pěkný pohled na Narrské vršky, zastavil jsem. "Vidíš ty kopečky, Etny?" zeptal jsem se a ukázal na ně tlapkou. "Tak tam, úplně na vrcholu sídlí Život." Na moment jsem se posadil a vydechl si. Čekala nás ještě poměrně dlouhá cesta zpátky. Zároveň si Etny mohl pořádně prohlédnout toto místo a zapamatovat si cestu k němu. Možná to bude přes les lepší, ale nevím, kudy se tam přesně jde. No snad to trefíme, zamyslel jsem se hledíc na nedaleké stromy.
"Měli bysme se pomalu vrátit. Třeba to stihneme, než padne noc," zahuhlal jsem po několika minutách směrem k Etneyovi a znova se vytáhl na tlapky. Bylo to už trochu těžkopádnější než v pahorkatině. Cítil jsem se už trochu unavený a nejspíš to chtělo pár hodin spánku. Oklepal jsem ze sebe krystalky ledu a vláčným krokem se rozešel směrem ke vzdáleným stromům.
Etney se tak napůl vrátil k předchozímu tématu a hned položil několik otázek. Začal jsem tou poslední. "Na Galliree se žije velmi dobře, je to tu bezpečné a to je důležitá věc. Taky je tento svět protkaný magií skrz na skrz, to taky není všude tak. Strávil jsem velkou část tam venku mimo Gallireu, vlastně jsem tam i vyrostl. Žil jsem daleko odsud se svou rodnou smečkou do té doby, než byla napadena. Pamatuji si, že tam bylo moře. Pak jsem se ještě dlouho toulal, než jsem přišel sem." Na chvíli jsem se odmlčel a pohledem zabloudil na krásnou jasnou oblohu. "Příroda je tam venku vlastně velmi podobná. Jsou tam lesy, řeky, pláně, na co jen si vzpomeneš. Zvířata jsou tam různá, ale žijí tam i vlci," povídal jsem tak trochu skoro jako by se mě tamní krajiny už vůbec netýkaly. Také jsem už neplánoval se tam nikdy vracet. Chtěl jsem svůj život dožít tady na Galliree, protože tu jsem teď považoval za svůj domov. "Svět venku je rozlehlý a najdeš tam co buď. Ne všude jsou magie, ne všude jen vlci. Nebezpečí tam číhá na každém rohu. Tady je klid. Smečky se nenapadají, nejsou tu takové přírodní katastrofy a hlavně, nejsou tu lidi..."

//Zarostlý les (přes Říční eso)

// 20 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

//Šakalí pahorkatina (přes Midiam)

Slunce pomalu vystoupalo od horizontu nahoru na oblohu a svítilo nám na cestu. Jeho hřejivé paprsky jemně hřály v srsti a sníh se od jeho záře lehce třpytil. Nějaký čas to takhle ještě bude, ideální na cesty, odtušil jsem díky své magii. Etney začal vyzvídat, zda je příkaz lepší než ostatní magie. Vždyť s ním přece může ovládnout ostatní, ne? "To se takhle nedá říct. Každá magie je v něčem mocná, záleží, v jaké jsi zrovna situaci. Oheň tě přece může spálit, ne? Voda utopit, iluze omámit a tak dál," odpověděl jsem a dál lehce našlapoval do křupajícího sněhu.
Etneyovy otázky stále nekončily a já na chvíli přemýšlel, kam na ně chodí. Ptal se mě i na takové věci, na které jsem nevěděl odpověď, ale cítil jsem jakousi povinnost jako otec mu dát alespoň uspokojivou odpověď. "To se nedá tak říct, kdo je silnější. Rozhodně ale u Smrti její sílu spíš pocítíš, ráda ji dává najevo," řekl jsem tak trochu tajemně. Na pláni sem tam foukal slabý vítr, kvůli kterému se muselo mluvit víc nahlas, aby se slova neztrácela. Bylo tu o něco málo chladněji než v pahorkatině, ale po mrazech minulý měsíc se to dalo přežít. I tak nás ta zima unavuje, nesmíme se vzdálit příliš daleko, přemýšlel jsem ustaraně, když mi na čenich dopadla jedna zatoulaná vločka. Kýchl jsem a oklepal se. Projel mnou divný pocit a já doufal, že z toho nebudu nemocný.
V dálce jsem viděl siluety svou vlků. Podle pachu byli cizí. Chvíli jsem měl silné nutkání jít s nimi promluvit, ale pak jsem si vzpomněl, že jsem slíbil synovi, že mu ukážu, kde sídlí Život. Navíc už jsme byli tak blízko. "Moji kamarádi?" zopakoval jsem překvapeně. Takovou otázku jsem nečekal. "Míval jsem hodně kamarádů, nejvíc si jich uděláš ze smečky, ale spoustu vlků poznáš, taky, když se touláš. Ale jak roky začaly přibývat a uteklo několik zim, začali moji přátelé postupně odcházet. Někteří odešli, jiní zemřeli a někteří jsou stále nezvěstní. Myslím, že z vlků, co jsem znával, už jich na Galliree moc nezůstalo," povídal jsem trošku zasmušile. "Ale abych odpověděl na tvou otázku, býval jsem si hodně blízký s vlkem jménem Naxther a také s Meadow, určitě si je pamatuješ ze smečky, že?" Pohlédl jsem na syna, který přiznal, že zatím moc kamarádů nemá. "Myslím, že až opadne ten sníh, měl bys najít ty dvě vlčice, o kterých jsi mluvil. Možná mají starost, když ses jim ztratil v takové vánici."

//Ježčí mýtina (skrz řeku)

//Bude Arc děda? :D

// 19 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Etney se nesl pyšně jako páv. Spokojeně jsem se na něj usmíval. Měl jsem opravdu radost, že to zvládl. Až se ještě zlepší, mohl bych s ním trénovat! přemítal jsem nadšeně. S Awnay se mé snahy posledně moc nepovedly, protože si stále z nějakého důvodu nechtěla přiznat, že zdědila svou magii po Elise. A vůbec, musím promluvit s Elisou. Po té, co Meadow odešla, potřebujeme někoho, aby převzal její povinnosti, když nebudeme v lese, napadlo mě a trochu se mi postesklo, když jsem si vzpomněl, jak moje dlouholetá přítelkyně odešla. Stále to bylo příliš čerstvé. Ale s Elisou už jsme si opravdu potřebovali promluvit, bylo toho spoustu nového, co bylo potřeba prodiskutovat. Teď jsme však s Etnym mířili na jih.
"Ano, opravdu," potvrdil jsem synovi a až teď, když jsem viděl, jak mu svítí očka, si uvědomil, že to možná nebyl nejlepší nápad. "Awnay teď cvičí svou vlastní magii," podotkl jsem na jeho vychloubání. "Ale myslím, že máma bude mít radost, když jí ukážeš, co ses naučil." Pousmál jsem se a rozvážným tempem pokračoval směrem k řece. "Trvá to poměrně dlouho a chce to hodně tréninku. Samozřejmě, že jsem vždycky nebyl tak silný. Nejdřív se musíš naučit svou vrozenou magii a pak když ti to půjde se můžeš vrhnout na další," odpovídal jsem trpělivě, "je potřeba se zlepšovat postupně, ani na ty, co mají velký talent na magie, to prostě jen z nebe nespadne."
Dostali jsme se až k řece a Etney neustále pohopkával okolo mě, takže jsem se musel každou chvíli trochu pootočit, abych na něj viděl. Zdálo se, jako by neztratil v bitvě téměř žádnou energii, jakou měl radost. Večer pak bude spát jako dudek, prolétlo mi hlavou. Ač se to možná nezdálo, magie ubíraly poměrně dost energie. Opatrně jsem přešel řeku a poslouchal Etnyho otázky. "Myslím, že jsou bratr a sestra," pověděl jsem, co jsem se tak dozvěděl z doslechu, "Život je takový klidný a jeho společnost je opravdu velmi příjemná, zatímco Smrt je taková nepříjemná. Žije v takovém rozpadlém hradu na severu a dokonce kvůli ní má celý ten les takovou divnou atmosféru. Je nebezpečná, proto je nejlepší se jí vyhnout." Jakmile jsme se dostali přes řeku, otevřela se před námi Středozemní pláň. "Víš Etny, nikdy nevíš, koho a kdy si Smrt vezme. Je nevyzpytatelná. Mohl bych to být klidně já, nebo tvá máma či sestra. Dokonce i ty..." dokončil jsem a nechal poslední větu zaznít tak trochu do větru.

//Středozemní pláň (přes Midiam)

Ahojda,
nejprve bychom chtěli ve smečce přivítat našeho nováčka Kaede. Snad se ti u nás bude líbit a zůstaneš tu aktivně hrát co nejdéle. Doufáme, že nové krve brzy přibude ještě víc. :)
Na programu máme ještě další dvě důležité věci. Začneme tou očekávanější a to je vyhodnocení neherní akce. Překvapila nás pěkná účast pěti vlků ze smečky (Laury, Castora, Etneye, Awnay a Lucy), za což jsme samozřejmě rádi. Na všechny z vás se dostane pěkná odměny v podobě 1 křišťálu, 5 drahokamů a 10 oblázků.
Poslední věc je povyšování. Pro někoho možná očekávané, pro jiného překvápko. Na gammu se vrátí Laura a Etney poskočí na deltu. Gratulace! (Napište si vedení o navýšení vlastností). Oba dva to mají za pěknou herní aktivitu a četné účasti na smečkových akcích. Ostatní nezoufejte, bude se povyšovat dál, ještě je spousta postů volných. Něco už máme v merku a pozorně vás sledujeme, takže se vše bude spravedlivě odvíjet od vaší snahy :)
S pozdravem z alfovského zasedání,
A a E

// 18 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Ze svého stupínku jsem měl perfektní přehled, kde se co děje. První šakal stále ležel na zemi, druhý se snažil vysvobodit se ze svého vězení a se třetím se pral Etney. Pozoroval jsem, jak si můj syn počítá. Byl to poměrně vyrovnaný souboj. Etny byl silnější a rychlejší, ale šakal přeci jen obratnější a tak se měl mladý vlk co činit.
Jakmile začal Etney jen utíkat, došlo mi, že se nejspíš opravdu pokouší vyvolat svou magii, jak jsem mu poradil. Chvilku jsem napjatě koukal, ale nic se nedělo. Pak Etney začal křičet, že to nejde. No tak, soustřeď se, to zvládneš. Říkal jsem si v duchu a přál si, aby se to povedlo snad víc než on sám. Byl to můj syn, musel přeci podědit aspoň trochu vlohy pro magie. Najednou šakal zakopl a upadl. "To musí být ono!" zaradoval jsem se, protože tohle by byla až příliš velká náhoda. Etney šakala zakousl a rozeběhl se ke mně.
Spokojeně jsem pohodil ocasem a elegantně seskočil zpátky na zem, přičemž jsem se trochu zabořil do ztvrdlého sněhu. Jak jsem se přestal soustředit, kořeny kolem posledního šakal zmizely. Zavrčel jsem jeho směrem a on jen se staženým ocasem odběhl po tom, co Etney udělal jeho společníkům. "Viděl jsem to, bylo to super," pochválil jsem ho hrdě. "Poradil sis se dvěma šakaly." Přešel jsem až ke svému synovi a tlapou ukázal na bezvládné tělo. "Až se naučíš svou magii ještě lépe, budeš si z něj moct na chvíli dokonce i udělat otroka," ušklíbl jsem se vesele. To jsem možná neměl říkat, protože Etny to mohl vzít až příliš vážně, ale to mě v tu chvíli nenapadlo.
Byla krásná noc. Skoro přestal foukat ten otravný vítr a na obloze se daly zahlédnout hvězdy. Zvedl jsem hlavu k nebi a chvíli ho pozoroval. Nechce se mi zpátky do lesa, být chvíli mimo je taky krásný. A možná to bylo i trochu nostalgické, protože od mých tuláckých let už proběhlo několik zim. "Co bys řekl na to, že bych ti ukázal, kde sídlí Život, abys věděl, kde ho hledat, až budeš mít našetřeno? Dlouho jsem nebyl na jihu..." navrhl jsem a pohlédl na Etneye.

// 17 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Šakali vyrazili proti nám. Překvapilo mě to. A Etneye asi ještě víc. Věděl jsem, že šakali bývají agresivní, ale že by tři z nich napadli dva vlky? Možná jsem se neměl tak schovávat, blesklo mi hlavou. Etney křičel, ať něco udělám a než jsem se vzpamatoval, už se pral s jedním ze šakalů.
Vyskoči jsem na nohy a rozeběhl se za posledním z nich. Štěkl jsem po něm a zavrčel, ale on se dál hnal za Etneyem. Ze země vyšlehly kořeny a obmotaly šakala kolem dokola, čímž ho přikultovaly na místo. Ratlík mohl jen dál vrčet a štěkat, ale dokud kořeny držely, nemohl udělat nic jiného. "A pak že je magie země k ničemu," řekl jsem si spokojeně a otočil se na Etneye.
Zrovna v tu chvíli se můj syn zbavil prvního ze šakalů a odhodil ho na kámen, kde se šelma praštila ho hlavy, a pak se jen bezvládně svezla na zem a zůstala v bezvědomí ležet. To bylo dobrý, napadlo mě. Vyskočil jsem si zpátky na kámen, abych pěkně viděl, jak Etney zápasí s tím druhým šakalem. Nebylo to úplně elegantní, chvílemi spíš i docela komické, ale jak se zdálo, Etney si se šakalem poradí, a tak jsem zatím zůstával v klidu. Nějakou chvíli se tam oba tahali a já jen dohlížel za zvuků vrčení a štěkání uvězněného šakala jako nějaký rozhodce. "Etny, zkus magii! Mysli na to, co chceš aby se stalo!" křikl jsem po něm a čekal, jak se vše vyvrbí. Pro případ jsem měl stále v záloze posledního z trojice, který pak mohl posloužit jako testovací králík na Etneyovu magii, kdyby se druhého šakala zbavil nějak jinak. Nebo mu aspoň ukážu, čeho všeho je tahle magie schopná.

// 16 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Olízl jsem si čumák a posadil se vedle kamene. Ocas jsem si obtočil kolem tlapek. Zůstával jsem ve střehu, ale necítil jsem se nějak příliš ohrožený. Měl jsem odtamtud dobrý rozhled na situaci a zároveň jsem sám nebyl zbytečně na očích. Na chvíli jsem se zamyslel, co všechno už mě za můj dlouhý život napadlo. Medvědi, kojoti, šakali, tak trochu i lidi... Teď už jsem ale nebyl tak mladý a bezbranný a proto už ve mně tři šakali nedokázali vzbudit takový adrenalin, to by to musela být celá smečka.
Etney vypadal, že konečně přijal výzvu. Nevěděl jsem, jak na tom přesně je, ale doufal jsem, že se nepřecení a zároveň je nepodcení. Nechtěl bych, aby si odnesl nějakou nepěknou jizvu, kdybych nestihl zareagovat. Podíval jsem se na šakali, kteří vrčeli a pomalu a systematicky se přibližovali, mohli každou chvíli vyrazit a zaútočit. "Já bych začal co nejdřív. Nenech je dostat se moc blízko, ať nemají výhodu. Jsi vlk, jsi silnější. Jen si musíš vzbudit respekt," broukl jsem tiše. Etney se optal ještě na další věci. "I to se dá," pokrčil jsem "rameny", "ale na to už musíš být hodně pokročilý. Zkus třeba..." nestihl jsem už doříct, protože šakali vyrazili přímo proti nám. Už nebylo moc času na strategie.

// 15 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Když Etney prohlásil, že žádný léčivý kytky nepotřebuje, musel jsem se pobaveně ušklíbnout, protože jsem si vzpomněl, jak jsem ho jimi před nedávno léčil po zranění od medvěda. No má mu to cenu vysvětlovat? Usoudil jsem, že zřejmě bude muset k užitečnosti jednotlivých magií dospět sám. Vždycky všechno není jen o útočné síle. Ale to by byla konverzace na příliš dlouho a tak jsem se rozhodl to nechat na jindy.
Etney začal namítat, že bychom se měli vrátit do lesa a jít na vysokou. "To není potřeba, v lese leží dva kamzíci, žrádla máme dost. Tohle není primárně o tom uvolit maso, pamatuj," vysvětlil jsem klidně a pohlédl na něj z kamene dolů. Místo toho aby čenichal a hledal kořit tam prostě jen tak stál napůl zastrčený za kamenem a čekal, co bude. A měl dokonce to štěstí, že se tam jeden šakal objevil. Byl poměrně malý a hubený, zřejmě nesl zimu hůř než vlci. Etney prohlásil, že takovýhle šakal není hodný té námahy. "Dávej pozor, jsou poměrně silní, skoro jako dospělí vlci," podotkl jsem tiše a seskočil z kamenu tak, aby šakal nezjistil, že jsme tu dva.
Vtom šakal štěkl a z dálky se mezi kameny vynořili další dva šakali a začali bojovně vrčet. Cítili vlčí pach "na svém" území. Možná tohle bude Etnymu stát za tu námahu?

//14

//řeka Midiam

"To se tak nedá říct," řekl jsem trpělivě a krátce na Etneye pohlédl. "Myslím, že máš od každého z nás trošku a pak se to nějak smíchalo a tak jsi takový, jaký jsi," pousmál jsem se a v duchu tak trochu i doufal, že už se na toto téma nebude vyptávat dál.
"Není to obvyklé," přikývl jsem, "navíc myslím, že můžeš zdědit jen magii, kterou umí jeden z tvých rodičů. Alespoň z toho, co jsem vypozoroval. Je to zvláštní." Na chvilku jsem se ztratil ve svých myšlenkách, kterými sem tam projela nějaká ta cizí, nejspíš Etneyova, ale já už se to dávno naučil nevnímat, když jsem nechtěl. "Já bych magii země nepodceňoval. Sice to ze začátku vypadá, že umíš nechat vyrůst jen drobné kytičky, když tu magii ovládneš, dokážeš udělat i veliké zemětřesení a třeba cizí zasypat tak, že se bude muset několik hodin vyhrabávat. Navíc si tak můžeš vypěstovat i nějaké ty léčivé květiny." Když začal povídat, jak půjde za Smrtí a Životem, aby byl nepřemožitelný, musel jsem se upřímně zasmát. Trochu dospělý, trochu trdlo.
Jak jsem se soustředil na cestu, nevšiml jsem si toho, jak Etney znejistěl, když jsem po něm opravdu chtěl, aby ulovil šakala. Pomalu jsme se blížili na místo. Bylo tu stejně pusto jako vždycky, jen občas nějaké kameny a skály pokryté ledem. Nikdy nepochopím, proč to tu vypadá tak jak vypadá, když všude kolem je tolik vody. Najednou se Etny objevil po mém boku a vypadal odhodlaně, že to zkusí. Měl jsem z toho radost. "Jistě, budu ti krýt záda," ujistil jsem ho a kývnutím a jemně mu dloubl čumáček do plece. "Není se čeho bát."
Když jsme se bavili o Smrti, přejel mi nepříjemný mráz po zádech a bylo jasné, že tentokrát to není od větru a mrazu. Neměl jsem to místo rád. Jednou jsem odtamtud odešel dokonce těžce raněný. "Není to místo, kam by se mělo chodit jen tak, ale jestli se tam někdy rozhodneš jít, radši bych o tom věděl, nebo dokonce byl poblíž," pověděl jsem ustaraně a dlouze mu pohlédl do očí, aby pochopil, že tohle bylo vážné. "Těžko říct," odpověděl jsem na jeho další otázky a zamával ocasem. "Ale myslím, že se mi takové znaky objevily na srsti, jakmile jsem se dokonale naučil svou první magii."
Vyskočil jsem na nejbližší kámen a zavětřil. Ve vzduchu se vznášel poměrně intenzivní pach šakalů, o něco slabší pach naší smečky, který se sem dostával z lesa a měl jsem pocit, že cítím ještě nějaké cizí vlky. Nejspíš museli být někde poblíž, ale nikdy jsem nikoho neviděl. "Jsou blízko. Třeba budeme mít štěstí a narazíme na nějakého osamoceného," zadoufal jsem a obrátil se na svého syna. "Jsi připravený?"