Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//9

Etney se podivil, když zjistil, že jsem ho hledal. Překvapeně jsem naklonil hlavu na stranu. Co na tom je tak zvláštního? Etney mi odpověděl, že se ztratil a teď hledá cestu domů. To mě taky překvapilo, protože jsme seděli s výhledem přímo na náš les. Pravda, byla trochu horší viditelnost jak foukala ale stejně. To není jako Etney, něco s ním není v pořádku, napadlo mě. Obtočil jsem si ocas kolem tlapek a zamyšleně se zadíval dolů k řece, která se třpytila v dálce. Dokázal jsem sice číst myšlenky, ale to jsem nechtěl. Už jen kvůli tomu, že jsem mezi námi chtěl obnovit rodinné pouto, které se trochu porušilo, jak jsme se jeden čas dlouho neviděli. Musel mi to říct sám.
Z myšlenek mě vytrhl Etneyův hlas. Pohlédl jsem mu do očí a překvapeně zamrkal. "Co to povídáš?" Pokusil jsem se znovu navázat oční kontakt, ale Etney měl sklopenou hlavu. Povzdechl jsem si. "Někdy sice trochu moc brebentíš, ale jsi můj syn. Mám tě rád takového, jaký jsi," řekl jsem jistým hlasem tak, aby se to nemohlo ztratit v okolním větru. Poposunul jsem se o něco blíž k němu a jemně do něj drcl čumákem. "Je to kvůli Casipě...?" zeptal jsem se opatrně.

//8
//Asgaarský hvozd

Prodíral jsem se sněhem přes celý les. Stromy pomalu začínaly ustupovat a terén se začínal vlnit. Pach Etneye sílil a já věděl, že se pomalu ale jistě blížím, ačkoli jsem ho ještě neviděl. Měl jsem pocit, že čím méně stromů kolem bylo, tím větší vrstva sněhu pokrývala zem. Bořil jsem se víc než do půlky tlapek. A navíc také pořádně přituhlo. Kdy jen tohle skončí, posteskl jsem si a mé tělo pomalu obalil teplý vánek.
Výstup byl čím dál těžší, protože strmá sklála docela klouzala, ale v dálce jsem konečně spatřil svého syna, jak sedí na jedné z vyvýšenin. "Etneyi!" zavolal jsem a trochu přidal do kroku. "Etneyi, tak jsem tě našel. Co tu děláš?" zeptal jsem se, když jsem se dostal až k němu. V tu chvíli se otevřel nádherný výhled na celou zemi a především na Asgaar a jeho okolí. "Je tu hrozná zima." Jak jsem to dořekl, teplý vzduch se rozšířil až k Etneyovi. Posadil jsem se vedle šedého vlka a poprvé se pořádně podíval do jeho tváře. Vypadal sklesle. "Stalo se něco?"

//7

Kaede poděkovala za maso. Jemně jsem přikývl a naklonil se zpátky nad mrtvého muflona, abych si utrhl další kus masa. Vnímal jsem kolem sebe přítomnost mnoha vlků. Nejen těch, kteří se mnou lovili, ale věděl jsem, že blízko je Elisa se Saviorem a měl jsem pocit, že dokonce i Awnay. Co mi ale dělalo starosti, byl slabý pach mého syna, který se sem nesl z okolí, když jsem zavětřil. Naplnil jsem si žaludek a pak se odtáhl od masa, abych dal prostor ostatním. Zasloužili si za svou práci odměnu.
Hned jak jsem se otočil a olízl tlamu od krve, přiběhla k nám Laura. Usmál jsem se na zelenookou. "Pěkně se nám lov vydařil, dobrá práce," pochválil jsem ji a zvedl se. Oklepal jsem se od sněhu, který mi pomalu tál na kožíšku. Laura si prohlížela Kaede a poté ji pozdravila. Podíval jsem se z jedné vlčice na druhou a řekl. "Je novou členkou naší smečky. Přišla žádat o místo a já ji přijal," vysvětlil jsem. Nechtěl jsem příliš zasahovat, aby měly obě vlčice prostor se seznámit samy.
Mezitím se k nám přikradla Lucy a optala se mě, zda mi nevadí, že na chvilku půjde. "Utíkej." Rozhlédl jsem se po lese. Cítil jsem, že bych se měl jít podíval po Etneyovi. Dělal mi starosti. Dlouho se neukázal doma. Navíc je taková zima a jestli se neschoval, mohl by umrznout... Zamračil jsem se nad svými myšlenkami. Chtěl jsem sice ještě všem povědět o magii, kterou jsme s Elisou objevili v tomhle lese, ale smečka se tak nějak pomalu začala rozcházet za svým a já nevěděl, kdo všechno mě poslouchá. Obrátil jsem se proto na Lauru a Kaede. Zasloužily si to vědět. "Lau, pamatuješ, jak jsem našel to stádo? Lesem proudí nějaká magie, kterou nám, jak se zdá, náš domov propůjčil. Nevím, jak to přesně funguje, myslím, že o tom zatím vím jen já a Elisa. Když něco hledáš, stačí se jen opřít o skálu a les ti poradí. Mohlo by se to hodit." Pokrčil jsem rameny a pohodil ocasem. Bylo jen na vlčicích, jak s touto informací naloží.
"Potřebuji si taky někam zajít, ale budu brzy zpátky. Myslím, že ani nebudu příliš daleko, kdyby bylo něco potřeba," omluvil jsem se a usmál se na Kaede. Několika kroky jsem přešel k Lauře a naklonil se k ní. Byla to vlčice, které jsem plně věřil, a měl jsem jistotu, že se na ni můžu spolehnout. Pokud si dobře pamatuji, kdysi když přišli se zraněným Naxtherem, moc tu zůstat nechtěla, ale za ten čas nespočetně krát prokázala svoji věrnost. Netušil jsem, zda mě už jen moje paměť neklame, ale to teď nebylo důležité. "Dej na ni pozor, prosím. Elisa to ještě neví," požádal jsem vlčici tiše a pak se rozeběhl po stopách svého syna.

//Vyhlídka

//6

Vlčice nepotřebovala příliš času na rozmyšlenou. Jakmile jsem uslyšel její hlas, obrátil jsem se zpátky na ni. "Vtom případě vítej v Asgaarské smečce, Kaede," přivítal jsem ji a oslovil ji jménem. Tak trochu jsem si ho tím i snažil zopakovat. Za ta léta prošlo smečkou spoustu vlků. Někteří se jen zastavili, jiní zůstali a já si chtěl zapamatovat každého jednoho z nich. Ale bohužel jak šel čas, jména těch, co odešli, v mé paměti pomalu bledla. Smečka má ještě jednu alfu, moji partnerku Elisu. Je to šedivá vlčice, určitě ji poznáš," pověděl jsem jí. Chtěl jsem ji trochu uvést do obrazu. Aby o smečce také něco věděla. "Je tu ještě několik dalších vlků, ale většinu z nich brzy poznáš. Ke smečkovému území patří les a údolí. Když tu uvidíš nějakého cizince a budeš u něj první, počkáš, až přijde někdo výše postavený, dobře? Samozřejmě jako členka stále můžeš cestovat po okolí, ale je slušné se občas ukázat, abychom věděli, že jsi v pořádku." Podíval jsem se Kaede do očí a pomalu se zvedl. Oklepal jsem se sebe sníh a kývnutím ji vyzval, aby mě následovala.
"V severní části lesa máme úkryt, ale špatně se hledá, když přesně nevíš, kde se nachází. Někdo tě tam potom zavede. Je to skvělé místo jako skrýš před zimou, bouřkou nebo i přívalovými dešti," pokračoval jsem v předávání instrukcí a pomalu našlapoval sněhem zpátky k místu, kde zůstal ležet skolený muflon.
Po chvilce jsme dorazili. Na nic jsem nečekal, sklonil se k masu a hladově se do něj zakousl. Potřeboval jsem doplnit energii, kterou jsem ztratil používáním magií. Když jsem zahnal největší hlad, odtrhl jsem kus masa a hodil ho před Kaede. Říká se sice, že bez práce nejsou koláče, ale odpracovat si to může později. Však bude potřeba odtáhnout zbytky do úkrytu. Možná taky stáhnout nějakou novou kožešinu. Musí mít hlad. Nechci si ani představit toulat se v tomhle marastu sám přes celou zemi. Na to už jsem asi starý.

//Navrhuji po tvém postu počkat, až ostatní doloví, ok? :)

//5

Vlčice se ke mně otočila, jakmile zaslechla křupání sněhu, které naznačovalo, že se k ní blížím. Elisa by ji nejspíš roztrhla vejpůl za to, že nepočkala na hranicích, blesklo mi hlavou. Vždycky jsme to s partnerkou měli tak, že ona byla zlý polda a já ten hodný. Jedině tak to mohlo vše fungovat.
Cizinka mi potvrdila, že přichází žádat o místo ve smečce, což jsem čekal. Jen blázen by si krátil cestu přes území smečky. Přišlo mi však zvláštní, že se nepředstavila. Možná na to zapomněla, uculil jsem se. Poslouchal jsem její slova a o toho si ji ještě prohlížel. Přišla mi poměrně mladá, ale to se někdy špatně odhadovalo. Její oči fialově zářily, což jistě značilo nějako magii, ale já si žádnou nedokázal přiřadit. Takové oči nejsou v kraji moc obvyklé, přemýšlel jsem a jak jsem si tam přemítal v hlavě tváře vlků, co jsem znal, nejčastěji měli oči zbarvené po nějakém elementu. Jenže který byl fialový?
Přikývl jsem na její slova, že je mrštná a rychlá. "Dobrá, pár tlapek navíc se nám rozhodně bude hodit. Mám ale jednu podmínku. Nehledáme členy, kteří po zimě beze slova zmizí, chceme loajální vlky, protože smečka je jako rodina," usmál jsem se a pohodil ocasem. Udělal jsem několik kroků stranu, aby se necítila pod tlakem. "Nech si to projít hlavou, je to velké rozhodnutí." Posadil jsem se a ohlédl se, abych zjistil, jak jsou na tom ostatní. Čekal jsem, jak se vlčice rozhodne.

//4
//Moc se omlouvám všem co přeskakuji, snad vám to nebude komplikovat posty

Pevně jsem se držel muflona a drápy zarýval hluboko pod jeho kůži. Přes tlapky mi stékala krev a zvíře sláblo. Když se ke měn přidal Yeter, vše šlo rázem snáz. Dvoje silné tesáky už byly příliš i na takové velké zvíře a muflon se po chvíli s chroptěním sesunul k zemi, kde sebou ještě párkrát cukl, než zůstal ležet. "Díky, Yetere," kývl jsem na hnědého vlka, který mi pomohl. Olízl jsem si čenich od krve a rozhlédl se kolem. Lucy s ostatními se ještě hnali po muflonovi, ale vypadalo to, že to všechno zvládnou. "Mají to pod kontrolou, ale radši dávej pozor, kdyby se něco pokazilo," řekl jsem Yeterovi. Spokojeně jsem se usmál, jak nám to všechno parádně vyšlo. Tolik masa postačí na přežití celé smečky během těchhle mrazů.
Vtom se mi ale pod čumák donesl neznámý pach. Zamračil jsem se a rozhlédl se kolem. Chvíli jsem si nemohl nikoho všimnout, než jsem konečně spatřil běloučkou srst, která téměř splývala se sněhem. Co tu dělá? Věnoval jsem pohled svému společníkovi a pro jistotu ještě jednou zkontroloval situaci okolo. "Vyřídím to. Kdyby mi to moc trvalo, dotáhněte s ostatními zbytek masa do úkrytu, až se všichni nažerou. Tam nám dýl vydrží," řekl jsem pro jistotu. Dalo by se čekat, že by to udělali i tak, ale já si byl rád jistý. Poté jsem vyběhl za bílou vlčicí.
Několik metrů od ní jsem téměř zastavil a z těžkopádného běhu ve sněhu jsem přešel elegantními kroky přímo k ní. Měl jsem dobrou náladu, a proto jsem se rozhodl přehlédnout fakt, že nám nakráčela do půlky lesa místo aby počkala na hranicích. Takovou zářivě bílou srst jsem viděl naposledy u Siany a to už je pěkná řádka let, napadlo mě, jak jsem si vlčici prohlížel. "Jsem alfa této smečky, Arcanus, co tě sem přivádí?" přešel jsem přímo k věci a obešel kolem vlčice půlkruh, abych jí dal najevo své postavení. "Pokud žádáš o místo ve smečce, řekni mi, čím jí budeš prospěšná, co jsou tvé přednosti a dej mi důvod tě přijmout," vyzval jsem ji, ne však tak, aby se mě musela bát. Ty mrazy zřejmě zahnaly tuláky do lesů. Ale smečka potřebuje vlky, každý rok nás ubývá... Doufal jsem, že tohle bude rychle vyřízené. Krev, kterou jsem měl před chvíli na čumáku, ve mně probudila pořádný hlad.

//3

Zůstal jsem ležel na místě a pomalu přimrzal ke sněhu. To snad není možný. A co teprve jak to musí vypadat mimo tyhle husté stromy.Mezitím přiběhli všichni ostatní a Lucy vyložila strategii. Vlci ze smečky se měli usídlit po stranách a stádo udržet ve tvaru, ve kterém jsme ho potřebovali. Já jsem měl počkat vepředu a vyčíhat naši kořist a hlavně ji zdržet, dokud se ke mně nepřidají ostatní, abychom muflona dorazili. Přikývl jsem, že rozumím a sledoval, jak se ostatní plíží na své pozice.
Byla neuvěřitelná zima, taková, kterou jsem za poslední roky nepamatoval. Už jen samotný pobyt venku vlku bral energii, aby se jeho tělo udrželo v teple. Navíc ten hluboký sníh. Musíme být rychlí, tohle dlouho nevydržíme. Mufloni mají delší nohy, nebudou se muset tolik brodit, přemítal jsem. Nezbývalo než si trochu pomoci tím, co jsem uměl nejlépe. Upřel jsem pohled na bílý sníh a snažil se vyčistit si mysl. Po chviličce začala moje tmavá silueta poblikávat, až úplně zmizela. Tohle by bylo.Věděl jsem, že ale stále nemám vyhráno. Zvuky se tahle snadno zamaskovat nedaly.
Pomaloučkými kroky jsem se vydal blíž ke stádu a dával velký pozor, aby jemně křupající sníh po mýma tlapama neupozornil muflony. Nemohl jsem dojít příliš blízko, ale na moment překvapení to stačilo. To budou ty přerostlý kozy koukat až se zjevím jen tak odnikud, heh. Pohledem jsem vyhledal Lauru zrovna ve chvíli, kdy vyrazila a skočila mezi stádo, které se hnalo přímo na mě. Věřil jsem ostatním, že ho udrží a soustředil se jen a jen na pěkně rostlého muflona, který se řítil na mě. Zhluboka jsem se nadechl a zadržel dech. Představil jsem si nepříjemné křeče břicha. Na vteřinku jsem myslel, že se pozvracím, ale nepříjemný pocit pominul a zřejmě postihl toho, na koho byl původně mířen. Muflon trochu klopýtl a na chviličku zpomalil, což bylo přesně to, co jsem potřeboval. Moje krytí se v mžiku rozplynulo.Vyrazil jsem proti muflonovi a skočil po něm. Pověsil jsem se mu na plec a pevně se zahryzl. Věděl jsem, že to nebude dost a že muflona sám neudržím dlouho, ale doufal jsem, že to bude stačit, než k nám doběhnou ostatní.

Drahá smečko,
před několika dny nás opustila jedna vlčice, která v téhle smečce byla snad od jejího založení. A jako vzpomínku na ni a takové malé sbohem přicházíme s miniakcičkou pro vás, abyste trochu zrelaxovali takhle při pololetí/zkouškovém a zároveň trochu zavzpomínali na vlky, co už tu s námi nejsou a vaši chlupáči s nimi něco prožili. Navíc je k tomu jako bonus i příslib nějaké té odměny :)

Jelikož je akce velmi jednoduchá a za pár minutek není co řešit (sama jsem to zkoušela), nebude tentokrát tolik času (stejně to většinou pošlete až na poslední chvíli). Obrázek složeného puzzle jako potvrzení splnění úkolu pošlete alfákovi nebo alfici do vzkazu s předmětem puzzle. Časomíra vám odpočítává od teď do 30. 1. 2019.

http://two.flash-gear.com/npuz/puz.php?c=v&id=3428792&k=20270651

Hodně štěstí,
A a E :)

//2
Castor se mě zeptal, jestli tyto ozdůbky, které, jak jsem si až teď všiml, měl skoro každý z nás, souvisí s magiemi. Zamyšleně jsem se na něj podíval a musel jsem přiznat, že vlastně nevím. "Myslím, že by možná mohly, přeci jenom nepamatuji si, že bych je kdy viděl na vlcích mimo Gallireu. Ale skutečnou odpověď na tvoji otázku zná nejspíš jen Život či Smrt."
Poté se k nám připojil Calum a Lucy ho hned uvedla do obrazu. Musel jsem se usmát, protože její plán lovu, byl velmi strohý. Nebo to spíš zatím ještě plán ani nebyl. Je sice mladá, ale když dokázala přežít jako tulák, jistě má potřebné schopnosti, pomyslel jsem si. Nejlepší stratég z nás je Elisa, ale musíme nechat některé věci v rukou ostatních. Starat se sám o sebe je jedna věc, druhá věc je dokázat se starat i o ostatní. A my tu s Elisou nebudeme věčně, někdo po nás bude muset převzít štafetu. Takový je život. Trochu jsem se ztratil v myšlenkách, že jsem téměř nezaregistroval Elisin odchod a to, že se všichni rozeběhli za Lucy. Rychle jsem ze sebe oklepal sníh, který na mě stihl zatím přistát a rozeběhl se za Lauřiným hnědým kožíškem.
Pohyb v kupách sněhu byl náročný a vlk si neodpočinul ani když se dostal ke skalám, které byly pokryté ledem a pořádně klouzaly. Navíc vítr trochu komplikoval orientaci podle pachu. Cítil jsem, že musíme být blízko, ale pořád ne a ne stádo objevit. Na chvilku jsem zastavil a přiložil hlavu k jedné ze skal. Přivřel jsem oči a nechal les, ať mi poradí. Hned jsem pocítil přítomnost ostatních, jak běží přede mnou, o něco později se přidaly kroky Elisy, jak se blíží k Saviorovi. Poté se mi v myšlenkách začala objevovat další zvířata, až jsem konečně našel muflony. Savior? Vůbec jsem si ho nevšiml. Vyhnala ho zima až k nám do hustého hvozdu? Musím se na něj po lovu podívat, slíbil jsem si v duchu a přidal do kroku, abych doběhl ostatní. "Musíme tři sta metrů na západ a dostaneme se státu na dohled," křikl jsem na ostatní a doufal, že to všichni zaslechnou. Stočil jsem svůj běh západně a trochu zpomalil, abych nedělal takový hluk. Čím víc jsem se blížil, tím opatrněji jsem nakračoval. Mezi prvními keříky jsem zalehl a čekal na ostatní a na to jaký bude plán. Přeci jenom, černý kožich se na bílé pokrývce snadno neschoval.

//1
Elisa s Laurou si hned všimly mého nového doplňku a Laura se začala vyptávat, jestli to nepálí. Pousmál jsem se. "Vlastně se mi to jenom zachytilo o kožich, když jsem se potloukal údolím. Sám jsem byl překvapený, že to nepálí. Možná to je tím mrazem. Chtěl jsem to sundat, ale vlastně je to docela hezké, což?"
Vtom se k nám přiřítila Lucy, která hned navrhla, že bychom mohli jít na lov. To jsem uvítal. Jednak jsem měl už docela hlad a jednak jsem ani nebyl příliš v náladě si povídat a odreagování jsem potřeboval jak sůl. "Je to dobrý nápad, Lucy. Připojím se," přislíbil jsem a jak jsem udělal o krok blíž, ucítil jsem slabý teplý vánek. To musí být něčí magie, napadlo mě, protože takový jarní vánek tu v tomhle ročním období neměl co dělat. To mě přivedlo k myšlence, že bych mohl jednou využít své magie pro dobrou věc. Malinko se zvedl vítr, až se sníh rozletěl všude kolem. Jednou se kolem nás obtočil chladný vítr, který postupně přešel do příjemného teplého. Stáhl jsem bublinu na co nejmenší rozměr tak, aby v ní byli všichni chráněni, ale neplýtval jsem příliš energií. Od té doby, co jsem se naučil ovlivňovat počasí, se mi se živlem větru pracovalo o něco lépe. Trochu si zahřejeme klouby, než půjdeme lovit. Prokřehlá těla se snadněji lámou... "Čtyři vlci by měli stačit i na zdravého muflona. Jak to provedeme, Lucy?" zeptal jsem se novopečené lovkyně a pohledem krátce přejel Lauru a Castora, kteří se také rozhodli účastnit se lovu.
Na chvíli jsem se ještě zastavil u Elisy a na několik krátkých chvil se opřel o její kožich. "Na to že jsem jí jako lovce jmenoval před několika dny, bere to zodpovědně, že? Příjemná změna," řekl jsem tiše tak, aby to bylo jen pro uši mé partnerky. "Musím ti potom něco říct. A nemám příliš dobré zprávy," dodal jsem ještě a pak se otočil připravený následovat vedení Lucy.

//Představovala bych si to pár krátkých a rychlých postů, klidně 10 řádků a nazdar, ať to utíká :D
PS: taky budu chtít jít na tržiště

Stál jsem tam ještě hodně dlouho dobu po tom, co se Meadow zvedla a rozeběhla se pryč. Hleděl jsem mezi stromy a v těle cítil zvláštní svírající pocit. Ještě chvíli jsem díky magii cítil její vědomí poblíž lesa, než se mi úplně vytratilo. Myslím, že jsem si začínal uvědomovat, že toto bylo naposledy, co jsem ji viděl. V očích se mi zaleskly slzy a já jen zvedl hlavu a dlouze zavyl na rozloučenou.
Byla ukrutná zima, snad se to i neustále zhoršovalo. Cítil jsem, že jestli zůstanu stát ještě chvíli na místě, brzo mi přimrznou tlapky k zemi. To bylo to jediné, co mě donutilo se pohnout z místa. Pomalinku jsem klusal mezi stromy a pozoroval okolí. V lese bylo cítit několik pachů. Zřejmě ten velký mráz donutil vlky vrátit se domů do bezpečí.
Jak jsem tak bezmyšlenkovitě pobíhal po okolí, najednou mi sjela tlapka na ledové plotně a než jsem se nadál už jsem se kutálel ze srázu dolů k údolí. Naštěstí byly skály obalené ve sněhu, což mě zachránilo od mnoha ošklivých ran. Dole jsem se opatrně sesbíral na všechny čtyři a oklepal ze sebe přebytečný sníh. Drobné škrábance okamžitě začala hojit má magie. Stále jsem však cítil, že mě něco tíží na uchem. Znovu jsem se oklepal, ale ten pocit nepřestával. Musel jsem někde zachytit nějaký bordel, pomyslel jsem si suše a tlapkou se pokusil si to sundat, jenže to se k mému překvapení nepodařilo. Co to je? Zamračil jsem se a ze všech sil se to podařil strhnout. Zase neúspěšně. Rozhodl jsem se proto seběhnout ještě trochu níž a naklonil se nad zamrzlou tůňku. Za uchem jsem měl zachycené zmrzlé lístky, které na svých konečkách... hořely? Poplašeně jsem ucouvl, ale pak si uvědomil, že listy ani nestudí ani nepálí. A to jsem ještě netušil, jaká magická moc se v nich ukrývá. Čert aby se v té Galliree vyznal. Ozdůbka se mi vlastně docela líbila, a tak jsem se rozhodl, že si ji nechám. Nebo to aspoň prozatím nebudu řešit.
Pachy z okolí se o něco přiblížily a já si uvědomil, že by možná byl dobrý nápad se taky ukázat mezi ostatními. Dlouho jsem teď bloumal po okolí sám. Vyskákal jsem po namrzlých kamenech zpátky nahoru a už o něco víc obezřetně doběhl ke hranicím, kde byla Elisa, Castor a Laura. "Zdravím vás," uvítal jsem všechny přítomné, to je počasí, že by vlka nevyhnal, že?"

//Přívěšek zahraný

Děkuji za štědrou odměnu :)

Jakmile jsem položil maso, Meadow se pohnula. Bylo to tak náhlé, že jsem téměř nestačil uhnout a chyběl jen kousíček a srazili bychom se. Překvapeně jsem zamrkal, přičemž ze mě vypadlo pouze nejisté: "Ahoj." Chviličku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Až potom jsem s úsměvem odpověděl. "Hádám, že bohužel letošní zima bude poměrně krutá vzhledem k tomu, jaké bylo léto. Ale dokonce i počasí se dá ovlivnit magiemi." Znovu jsem se pousmál a jako důkaz Meu obalil jemný teplý vánek, který by jeden čekal spíš v jarních měsících než začátkem zimy.
Béžová vlčice ke mně vykročila a zlehka se o mě otřela. Dlouze jsem si povzdechl a na chvíli zabořil čumák do její hebké srsti. Obklopila mě známá, příjemná vůně a hlavou mě rychle probleskly vzpomínky na Klímový les. "Upřímně? Poslední dobou si připadám staře," odpověděl jsem na její otázku tichým hlasem a odtáhl se. "Z vlčat jsou téměř dospělí vlci a já mám pořád starosti ohledně smečky. Hlídání hranic, dostatku kůží v úkrytu, potravy... Z lesa jsem se dostal za poslední dvě léta pouze jednou. Někdy je to vyčerpávající," přiznal jsem a zahleděl se do jejích studánkových očí, ve kterých jsem vždy našel porozumění. Chvilku jsem se odmlčel, než jsem pokračoval. "Jak se daří tobě? Dlouho jsme se neviděli, ani v lese jsem tě moc necítil. Je všechno v pořádku?" optal jsem se a stále ji pozorně pozoroval. Doufám, že ji stále netrápí Scrooty... Nevěděl jsem, kde teď je, ani to, jak to spolu mají. Neviděl jsem ho od té doby, co napadl Elisu, a to už bylo nejspíš několik zim. Mohl být také dávno mrtvý, nedalo se říct s jistotou, že tu někde stále běhá. Při té myšlence mě zamrazilo. Musím se ho pokusit najít. Také Storma a Saviora. Snad i Haruhi a Kessela a Nerssie. Nemohli přece všichni zmizet, ne?

//Odpojím se, promiň Lucy

Nechápal jsem, co to do mé dcera vjelo. ni v nejmenším mě nenapadlo, že by to mohlo být kvůli pozici lovce, do které jsem právě jmenoval Lucy. Pořád jsem svá vlčata měl někde hluboko zafixovaná jako malá a nenapadlo mě, že by mohly toužit po tom dostat nějakou povinnost ve smečce.
Zavrtěl jsem hlavou a jen Awnay sledoval, jak s podivnou omluvou běží pryč. Puberta... Pohlédl jsem na Lucy a letmo prohodil: "To bylo... zvláštní." Zamyšleně jsem pohlédl nahoru k obloze, kde mezi stromy jen lehce prosvítaly hvězdy. "Někdy své děti nechápu. Možná už jsem starý a proto jim nedokážu porozumět. Možná to je pro to, že jsem svou rodinu ztratil příliš blízko a teď nevím, jak se v těchhle situacích chovat," svěřil jsem se. Ani jsem nevěděl, proč to vlastně říkám. Asi jsem prostě jen chtěl, aby to někdo slyšel. Trápilo mě to.
Chvilku jsem jen tak seděl v tichu, než jsem se pohnul. "Měl bych už jít. Děkuji za jídlo. Vezmu poslední kousek pro Meadow," řekl jsem a pousmál se na novopečenou lovkyni. "Uvidíme se, Lucy." Rozloučil jsem se a urval poslední kus masa z kořisti. Potom jsem se rozeběhl tam, odkud jsem cítil pach své staré známé.
Našel jsem ji nedaleko u jednoho stromu. Byla potichu a nehýbala se, možná dokonce spala. Položil jsem před ni kus masa a zamyšleně ji pozoroval. Měli jsme si toho jistě tolik co říct, ale já vůbec netušil, kde začít. Byl to zvláštní pocit.