Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ahojda,
nejprve bychom chtěli ve smečce přivítat našeho nováčka Kaede. Snad se ti u nás bude líbit a zůstaneš tu aktivně hrát co nejdéle. Doufáme, že nové krve brzy přibude ještě víc. :)
Na programu máme ještě další dvě důležité věci. Začneme tou očekávanější a to je vyhodnocení neherní akce. Překvapila nás pěkná účast pěti vlků ze smečky (Laury, Castora, Etneye, Awnay a Lucy), za což jsme samozřejmě rádi. Na všechny z vás se dostane pěkná odměny v podobě 1 křišťálu, 5 drahokamů a 10 oblázků.
Poslední věc je povyšování. Pro někoho možná očekávané, pro jiného překvápko. Na gammu se vrátí Laura a Etney poskočí na deltu. Gratulace! (Napište si vedení o navýšení vlastností). Oba dva to mají za pěknou herní aktivitu a četné účasti na smečkových akcích. Ostatní nezoufejte, bude se povyšovat dál, ještě je spousta postů volných. Něco už máme v merku a pozorně vás sledujeme, takže se vše bude spravedlivě odvíjet od vaší snahy :)
S pozdravem z alfovského zasedání,
A a E

// 18 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Ze svého stupínku jsem měl perfektní přehled, kde se co děje. První šakal stále ležel na zemi, druhý se snažil vysvobodit se ze svého vězení a se třetím se pral Etney. Pozoroval jsem, jak si můj syn počítá. Byl to poměrně vyrovnaný souboj. Etny byl silnější a rychlejší, ale šakal přeci jen obratnější a tak se měl mladý vlk co činit.
Jakmile začal Etney jen utíkat, došlo mi, že se nejspíš opravdu pokouší vyvolat svou magii, jak jsem mu poradil. Chvilku jsem napjatě koukal, ale nic se nedělo. Pak Etney začal křičet, že to nejde. No tak, soustřeď se, to zvládneš. Říkal jsem si v duchu a přál si, aby se to povedlo snad víc než on sám. Byl to můj syn, musel přeci podědit aspoň trochu vlohy pro magie. Najednou šakal zakopl a upadl. "To musí být ono!" zaradoval jsem se, protože tohle by byla až příliš velká náhoda. Etney šakala zakousl a rozeběhl se ke mně.
Spokojeně jsem pohodil ocasem a elegantně seskočil zpátky na zem, přičemž jsem se trochu zabořil do ztvrdlého sněhu. Jak jsem se přestal soustředit, kořeny kolem posledního šakal zmizely. Zavrčel jsem jeho směrem a on jen se staženým ocasem odběhl po tom, co Etney udělal jeho společníkům. "Viděl jsem to, bylo to super," pochválil jsem ho hrdě. "Poradil sis se dvěma šakaly." Přešel jsem až ke svému synovi a tlapou ukázal na bezvládné tělo. "Až se naučíš svou magii ještě lépe, budeš si z něj moct na chvíli dokonce i udělat otroka," ušklíbl jsem se vesele. To jsem možná neměl říkat, protože Etny to mohl vzít až příliš vážně, ale to mě v tu chvíli nenapadlo.
Byla krásná noc. Skoro přestal foukat ten otravný vítr a na obloze se daly zahlédnout hvězdy. Zvedl jsem hlavu k nebi a chvíli ho pozoroval. Nechce se mi zpátky do lesa, být chvíli mimo je taky krásný. A možná to bylo i trochu nostalgické, protože od mých tuláckých let už proběhlo několik zim. "Co bys řekl na to, že bych ti ukázal, kde sídlí Život, abys věděl, kde ho hledat, až budeš mít našetřeno? Dlouho jsem nebyl na jihu..." navrhl jsem a pohlédl na Etneye.

// 17 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Šakali vyrazili proti nám. Překvapilo mě to. A Etneye asi ještě víc. Věděl jsem, že šakali bývají agresivní, ale že by tři z nich napadli dva vlky? Možná jsem se neměl tak schovávat, blesklo mi hlavou. Etney křičel, ať něco udělám a než jsem se vzpamatoval, už se pral s jedním ze šakalů.
Vyskoči jsem na nohy a rozeběhl se za posledním z nich. Štěkl jsem po něm a zavrčel, ale on se dál hnal za Etneyem. Ze země vyšlehly kořeny a obmotaly šakala kolem dokola, čímž ho přikultovaly na místo. Ratlík mohl jen dál vrčet a štěkat, ale dokud kořeny držely, nemohl udělat nic jiného. "A pak že je magie země k ničemu," řekl jsem si spokojeně a otočil se na Etneye.
Zrovna v tu chvíli se můj syn zbavil prvního ze šakalů a odhodil ho na kámen, kde se šelma praštila ho hlavy, a pak se jen bezvládně svezla na zem a zůstala v bezvědomí ležet. To bylo dobrý, napadlo mě. Vyskočil jsem si zpátky na kámen, abych pěkně viděl, jak Etney zápasí s tím druhým šakalem. Nebylo to úplně elegantní, chvílemi spíš i docela komické, ale jak se zdálo, Etney si se šakalem poradí, a tak jsem zatím zůstával v klidu. Nějakou chvíli se tam oba tahali a já jen dohlížel za zvuků vrčení a štěkání uvězněného šakala jako nějaký rozhodce. "Etny, zkus magii! Mysli na to, co chceš aby se stalo!" křikl jsem po něm a čekal, jak se vše vyvrbí. Pro případ jsem měl stále v záloze posledního z trojice, který pak mohl posloužit jako testovací králík na Etneyovu magii, kdyby se druhého šakala zbavil nějak jinak. Nebo mu aspoň ukážu, čeho všeho je tahle magie schopná.

// 16 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Olízl jsem si čumák a posadil se vedle kamene. Ocas jsem si obtočil kolem tlapek. Zůstával jsem ve střehu, ale necítil jsem se nějak příliš ohrožený. Měl jsem odtamtud dobrý rozhled na situaci a zároveň jsem sám nebyl zbytečně na očích. Na chvíli jsem se zamyslel, co všechno už mě za můj dlouhý život napadlo. Medvědi, kojoti, šakali, tak trochu i lidi... Teď už jsem ale nebyl tak mladý a bezbranný a proto už ve mně tři šakali nedokázali vzbudit takový adrenalin, to by to musela být celá smečka.
Etney vypadal, že konečně přijal výzvu. Nevěděl jsem, jak na tom přesně je, ale doufal jsem, že se nepřecení a zároveň je nepodcení. Nechtěl bych, aby si odnesl nějakou nepěknou jizvu, kdybych nestihl zareagovat. Podíval jsem se na šakali, kteří vrčeli a pomalu a systematicky se přibližovali, mohli každou chvíli vyrazit a zaútočit. "Já bych začal co nejdřív. Nenech je dostat se moc blízko, ať nemají výhodu. Jsi vlk, jsi silnější. Jen si musíš vzbudit respekt," broukl jsem tiše. Etney se optal ještě na další věci. "I to se dá," pokrčil jsem "rameny", "ale na to už musíš být hodně pokročilý. Zkus třeba..." nestihl jsem už doříct, protože šakali vyrazili přímo proti nám. Už nebylo moc času na strategie.

// 15 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Když Etney prohlásil, že žádný léčivý kytky nepotřebuje, musel jsem se pobaveně ušklíbnout, protože jsem si vzpomněl, jak jsem ho jimi před nedávno léčil po zranění od medvěda. No má mu to cenu vysvětlovat? Usoudil jsem, že zřejmě bude muset k užitečnosti jednotlivých magií dospět sám. Vždycky všechno není jen o útočné síle. Ale to by byla konverzace na příliš dlouho a tak jsem se rozhodl to nechat na jindy.
Etney začal namítat, že bychom se měli vrátit do lesa a jít na vysokou. "To není potřeba, v lese leží dva kamzíci, žrádla máme dost. Tohle není primárně o tom uvolit maso, pamatuj," vysvětlil jsem klidně a pohlédl na něj z kamene dolů. Místo toho aby čenichal a hledal kořit tam prostě jen tak stál napůl zastrčený za kamenem a čekal, co bude. A měl dokonce to štěstí, že se tam jeden šakal objevil. Byl poměrně malý a hubený, zřejmě nesl zimu hůř než vlci. Etney prohlásil, že takovýhle šakal není hodný té námahy. "Dávej pozor, jsou poměrně silní, skoro jako dospělí vlci," podotkl jsem tiše a seskočil z kamenu tak, aby šakal nezjistil, že jsme tu dva.
Vtom šakal štěkl a z dálky se mezi kameny vynořili další dva šakali a začali bojovně vrčet. Cítili vlčí pach "na svém" území. Možná tohle bude Etnymu stát za tu námahu?

//14

//řeka Midiam

"To se tak nedá říct," řekl jsem trpělivě a krátce na Etneye pohlédl. "Myslím, že máš od každého z nás trošku a pak se to nějak smíchalo a tak jsi takový, jaký jsi," pousmál jsem se a v duchu tak trochu i doufal, že už se na toto téma nebude vyptávat dál.
"Není to obvyklé," přikývl jsem, "navíc myslím, že můžeš zdědit jen magii, kterou umí jeden z tvých rodičů. Alespoň z toho, co jsem vypozoroval. Je to zvláštní." Na chvilku jsem se ztratil ve svých myšlenkách, kterými sem tam projela nějaká ta cizí, nejspíš Etneyova, ale já už se to dávno naučil nevnímat, když jsem nechtěl. "Já bych magii země nepodceňoval. Sice to ze začátku vypadá, že umíš nechat vyrůst jen drobné kytičky, když tu magii ovládneš, dokážeš udělat i veliké zemětřesení a třeba cizí zasypat tak, že se bude muset několik hodin vyhrabávat. Navíc si tak můžeš vypěstovat i nějaké ty léčivé květiny." Když začal povídat, jak půjde za Smrtí a Životem, aby byl nepřemožitelný, musel jsem se upřímně zasmát. Trochu dospělý, trochu trdlo.
Jak jsem se soustředil na cestu, nevšiml jsem si toho, jak Etney znejistěl, když jsem po něm opravdu chtěl, aby ulovil šakala. Pomalu jsme se blížili na místo. Bylo tu stejně pusto jako vždycky, jen občas nějaké kameny a skály pokryté ledem. Nikdy nepochopím, proč to tu vypadá tak jak vypadá, když všude kolem je tolik vody. Najednou se Etny objevil po mém boku a vypadal odhodlaně, že to zkusí. Měl jsem z toho radost. "Jistě, budu ti krýt záda," ujistil jsem ho a kývnutím a jemně mu dloubl čumáček do plece. "Není se čeho bát."
Když jsme se bavili o Smrti, přejel mi nepříjemný mráz po zádech a bylo jasné, že tentokrát to není od větru a mrazu. Neměl jsem to místo rád. Jednou jsem odtamtud odešel dokonce těžce raněný. "Není to místo, kam by se mělo chodit jen tak, ale jestli se tam někdy rozhodneš jít, radši bych o tom věděl, nebo dokonce byl poblíž," pověděl jsem ustaraně a dlouze mu pohlédl do očí, aby pochopil, že tohle bylo vážné. "Těžko říct," odpověděl jsem na jeho další otázky a zamával ocasem. "Ale myslím, že se mi takové znaky objevily na srsti, jakmile jsem se dokonale naučil svou první magii."
Vyskočil jsem na nejbližší kámen a zavětřil. Ve vzduchu se vznášel poměrně intenzivní pach šakalů, o něco slabší pach naší smečky, který se sem dostával z lesa a měl jsem pocit, že cítím ještě nějaké cizí vlky. Nejspíš museli být někde poblíž, ale nikdy jsem nikoho neviděl. "Jsou blízko. Třeba budeme mít štěstí a narazíme na nějakého osamoceného," zadoufal jsem a obrátil se na svého syna. "Jsi připravený?"

//13

//Vyhlídka

Etney se nejspíš ještě chtěl ujistit, že to, co jsem mu pověděl o vlčatech, pochopil správně a tak položil další otázku. Na to už jsem ale opravdu neměl co říct, a proto jsem to tak trochu přešel. Když se Etny optal, jestli ho máma vyflusla z břicha, trochu jsem se zazubil. "No tak nějak."
Pokračovali jsme dál a sestupovali dolů k řece. Čím jsme se dostávali níž, tím slábl vítr, protože nás alespoň částečně kryla okolní vegetace. Z nedalekých močálu byl slabě cítit pach tamní smečky. Vždycky mi přišlo zvláštní, že se usídlila cizí smečka tam blízko jiné, protože když jsem s Elisou tenkrát zakládali Asgaar, nikdo tam nežil. Musí to být blázni žít v močálech. Ale každý má jiné chutě, napadlo mě a trochu se oklepal při představě trávit veškerý svůj čas tam. To by mé srsti nesvědčilo.
Etney mi přiznal, že je šťastný, že dostal do vínku zrovna tuto magii, ale že si není úplně jistý s jejím použitím. "Musím se přiznat, vždycky mi přišlo zvláštní, že jste ani ty ani Awnay nezdědili moji hlavní magii, myšlenky. Ale je pravda, že magii příkazu jsem se naučil jako druhou, to musí být ono." Opět jsem tak trochu přemýšlel nahlas, tak muselo být těžké rozeznat, co je přímo mířeno Etneyovi a co jsou jen myšlenky vložené do slov. "Je to těžká magie, však taky udělat si z někoho loutku je docela závažné."
Povídali jsme si dál a když přišla řeč na šakaly, můj syn trochu znejistěl. Pobaveně jsem se usmál. "Jeden se nenadře, ale kde je potom ta zábava? Navíc se chceš zlepšit, ne? To zvládneš. A když tak tam budu s tebou, abych ti pomohl, co ty na to?" navrhl jsem a krátce pohlédl druhému vlku do očí. Pak mě něco napadlo. "Co kdybys vyzkoušel svou magii na těch prašivcích? Třeba jen podrazit nohu, donutit je lehce zaškobrtnout, musí se to trénovat postupně. Nebo jestli máš strach, můžeš to zkusit na mě jen co přebrodíme řeku." Má nabídka byla položena celkem rafinovaně, takže to všechno směřovalo k tomu, že si Etny pokusí troufnout na šakaly. Dokud se neseběhne celá smečka, budeme v pohodě, ujistil jsem sám sebe a u toho si vzpomněl na jednu svou zrádnou magii, kterou jsem nedávno použil na muflony. Taky musím trénovat. Posledně jsem to málem přivolal na sebe místo na kořist. Zavrtěl jsem hlavou a pozoroval syna, jak opatrně zkouší led. Tušil jsem, že led by měl být dostatečně silný po takových mrazech, ale opatrnost byla vždycky na místě. Opravdu dospívá.
Potom, co Etney přeběhl na druhou stranu, jsem ho pomalu následoval. Přeci jenom jsem stále měl o pár kilo navíc a tak nebylo rozumné pokoušet štěstí. Jakmile jsem se dostal na druhou stranu, oklepal jsem ze sebe sníh, který na mě mezitím nafoukal vítr a srovnal krok s Etneyem tak, abychom šli bok po boku. Cítil jsem se spokojeně. Byla to příjemná změna být na chvíli mimo les. Navíc Etneyova společnost byla příjemná. Jakožto syn a otec jsme si měli co vynahrazovat a tak jsem byl vděčný za tento moment. Snad budu mít druhou šanci i u Awnay, pomyslel jsem si zatím netušíc, že právě doma oznamuje Elise, že se nás chystá opustit.
Pohlédl jsem na Etneye. Seděl tam hrdě s hrudí vypjatou a ve tváři měl sebevědomý výraz. Skoro jako pravý alfa, jen ještě potřeboval trochu vyspět po mentální stránce. Taky jsem býval kdysi takový, než... Nechtěl jsem tu myšlenku dokončit, nechtěl jsem si ten horor připomínat. Pro dnešek bylo vzpomínání už dost. "To je dobře, že šetříš. To se ti vždycky bude hodit," pochválil jsem ho. Když zmínil Smrt, trochu jsem sebou cukl. Když jsme tam byli s Elisou naposledy, málem jsme to nepřežili. Ale byl dospělý. A já si začínal uvědomovat, že koneckonců, když se rozhodne tam jít, nemůžu mu v tom bránit. Však jsem tam sám nejednou byl. "Smrt je velmi nebezpečná a rozhodně nepomáhá zadarmo. Jestli se tam někdy dostaneš, musíš hodně dávat pozor na jazyk, je to hrdá vlčice. Ale musím přiznat, že za dostatek drahých kamenů ti ač neochotně pomůže s magiemi. To Život je o dost milejší. Hodně dokáže pomoct s fyzickou kondicí a věřil bys tomu? Dokonce si u něj můžeš nechat obarvit kožíšek," vyprávěl jsem zaujatě a pomalu se vzdaloval od řeky. Po několika minutách chůze mě do čenichu udeřil slabý pach šakalů. "Pojď honem, jsou tady."

//Šakalí pahorkatina

//12

Etney se mě zcela znenadání a bez varování zeptal, kde se berou vlčata. Jestli je nosí Vlčíšek. Trochu jsem sebou trhl a překvapeně jsem zamrkal. Co mu na tohle mám říct?! Můj mozek se urputně snažil něco vymyslet, ale nevyplodil nic lepšího, než že vlčata nosí do úkrytu čáp. Svěsil jsem ramena a dlouze vydechl. Rozhodl jsem se mu říct pravdu. Přeci jen už nebyl malé vlče a jednou... by se mu to třeba mohlo hodit (//:D). "Víš to musíš najít vlčici, kterou máš rád a která má ráda tebe. A spolu se domluvíte, že se zvládnete postarat o někoho dalšího. No a potom..." zarazil jsem se. Vůbec jsem netušil, jak to mám vyjádřit. "Ehm... no prostě to co máš mezi nohama," řekl jsem váhavě a tlapkou ukázal tím směrem, "no tak to strčíš do vlčice. No a pak vlčice zabřezne a to se o ni musíš starat, protože se nemůže moc hýbat. No a nakonec porodí vlčátka," poslední větu jsem řekl celkem slavnostně, protože jsem byl hrdý, že jsem vše dokázal formulovat. Bylo to sice velmi stručné ale celkem k věci.
Pousmál jsem se, když Etney rozhodně pověděl, že Elisu brzy vyhledá. "To bude určitě ráda," zašeptal jsem a s uvolněným výrazem se rozhlédl po okolí. No ale když jsem si myslel, že záludné otázky skončily, šeredně jsem se mýlil. "Tenkrát pro mě byla ta nejkrásnější vlčice, ale teď je to jiné. Teď je to pro mě Elisa a její lesklý šedivý kožíšek. Možná to zní divně. Ale rozhodně si myslím, že to jak vlk vypadá, není to nejdůležitější. Ačkoli se taky nemůžeš procházet po světě jako šmudla," odlehčil jsem poslední větu s úsměvem. Etney rozhodně šmudla není. No ale musím si přiznat, taky jsem na svou srst docela háklivý, odněkud to zdědit musel.
Syn se chytil toho, že bychom někam mohli jít. Byl jsem rád, protože tady nahoře to sice bylo krásné, ale ta pekelná zima a studený vítr mě ubíjeli. Uculil jsem se, když mi Etny vyprávěl, jak měl vždycky po ruce někoho, kdo to za něj provedl. "To bude možná částečně díky tvé magii..." zapřemýšlel jsem nahlas. Magie vždycky nějakým způsobem ovlivňovaly vlkovu povahu. "Zrovna jsme byli se smečkou lovit, takže máme v lese dva muflony. Ale můžeme zkusit vylákat nějakou šelmu, na ty si troufnou jenom silní vlci. Není to tak lehké jako lovit zajíce. Co třeba jít na šakaly? Často se potloukají v pahorkatině kousek odsud," navrhl jsem. Navíc bych tak mohl zjistit, jak za poslední rok zesílil. Etney se mi dál svěřoval se svýma trápeníma. Věděl jsem, že to pro něj není nic snadného a že to chtělo velkou dávku odvahy a proto jsem pozorně naslouchal. "Musíš hodně trénovat. Já třeba dřív vůbec neuměl vymýšlet strategie lovů. Ale kdybych netrénoval, tak bych nežral, takže jsem se musel snažit. Navíc myslím, že s tímhle by ti mohl pomoct Život, ten co sídlí v Narrských kopcích. Má rád květiny a za ně pomůže s tréninkem." Než jsem se nadál, byli jsme dole u řeky.

//řeka Midiam

//11

"Taky to nechápu, neboj. Ale asi to tak má být," zasmál jsem se lehce a poté zavrtěl hlavou. "Víš, s tvojí mamkou to bylo jiné. Byli jsme součástí jedné smečky, roky jsme žili po svém boku spíš jako nanejvýš přátelé. Pak se ale smečka začala postupně rozpadat, až jsme v lese zbyli jen já a ona. Naučili jsme se žít spolu a začali se mít rádi tak nějak jinak než jen jako přátelé. Potom, co se smečka definitivně rozpadla, dlouho jsme se spolu toulali po celé zemi a starali se jeden o druhého. Jen já a ona, než jsme se rozhodli založit smečku. No a potom mít tebe a Awnay," řekl jsem váhavě. Bylo zvláštní o něčem takovém s někým mluvit, zvlášť když ten někdo byl mé krve. Věděl jsem, že obě vlčata vnímají Elisu jako chladnou, ale ona taková doopravdy nebyla. Za těmi vyceněnými zuby se skrývala starostlivá matka, která to jako alfa měla velmi těžké. Není to fér...
Mé myšlenky jen potvrdila Etneyova poznámka. "To není pravda," řekl jsem rázně a podíval se na šedivého vlčka. Musel jsem se své partnerky zastat. "Má vás ráda oba stejně a to moc. Jen neměla vždycky tolik času, kolik chtěla, který by s vámi mohla trávit. Být alfou neznamená jen rozkazovat vlkům okolo a procházet se po lese, ale také máš zodpovědnost za všechny ve smečce. Aby měli co jíst. Aby byli v bezpečí. A tenkrát to pro nás nebylo lehké, ani jeden z nás jsme to nezvládli tak, jak bychom chtěli a měli," vydechl jsem a pohled zafixoval na krajinu přede mnou. Tenkrát jako tuláci jsme nikdy nepomysleli na to, jak těžké to bude.
Etneye zřejmě zaujal můj příběh o Naile a začal zvědavé vyzvídat, jaká byla. "To víš že byla krásná," pousmál jsem se, "a hodně mi pomohla, když jsem ještě neuměl pořádně používat svoji magii." Potom, co se mě zeptal, jak vypadala, mi došlo, že už vlastně přesně nevím. Pamatoval jsem si zbarvení a dokonce její vůni, ale její oči a obličej jsem měl zahalený v mlze. Kolik to jen bylo let? "Byla černá s bílýma ponožkama." Když se Etny zeptal, jestli ji stále miluji, zavrtěl jsem hlavou. "Je to dávno pryč. Moje srdce patří tvé matce. Víš, myslím, že Nailu ani nechci najít, takhle je to lepší," pousmál jsem se.
Etney začal povídat a mě se na tváři stále vlnil letmý úsměv. "Myslím, že je důležité poslechnout si to, co chtějí říct, až do konce. A pak až reagovat. A některé věci opravit nemůžeš, každý vlk je cítí jinak. Je to jako když ovládáš magii ohně tak máš rád oheň, ale kdo ovládá magii vody, miluje vodu." Etny se opět rozvášnil, ale já na něj jen klidně pohlédl a pokračoval. "A když vychvalují jiného, proč si to neposlechnout a zjistit, v čem můžeš být ještě lepší? A převařování... jak se to vezme. Vlk se někdy jednoduše musí přetvařovat, ale nesmí to dělat moc, aby neztratil sám sebe," odpověděl jsem trochu tajemně. Na takovouhle otázku bylo velmi těžké něco říct. Jak jsem vůbec mohl mluvit o přetvářce, když jsem ovládal magii myšlenek? A nejen to, dokonce i iluze.
Hovor pokračoval o Etnyho přátelích. "Ale když tě chtěla jako parťáka, nejspíš tě bere jako kamaráda. A ta Matali... jsi si jistý, že jsi neřekl, nebo neudělal něco, co by ji mohlo ublížit? Třeba i neúmyslně," nadhodil jsem jemně a zahleděl se do jeho jantarových očí. Ačkoli se jeho oči ještě nezabarvili, věděl jsem, že po mě zdědil tu nejsilnější a zároveň nejzrádnější magii. Zvlášť s jeho povahou, musel se ji naučit pořádně použít, jinak by to mohlo být nebezpečné. Navíc jsem nedávno přemýšlel, že by měl začínat přebírat nějaké povinnosti ve smečce, ale musel na to být nejprve jak mentálně tak fyzicky připravený. "Ty Etny, co bys řekl, že bychom se potom zašli někam projít a ukázal bys mi, jak jsi na cestách zesílel? Třeba bychom po cestě potkali i tvoje přátele."

//10

Etney se chytil mé otázky a konečně se rozpovídal, takže jsem mohl zjistit, co s opravdu děje. Pozorně jsem poslouchal jeho slova a snažil se vše vyhodnotit. Také jsem se snažil nějak šikovně formulovat svou odpověď. Etny byl rozhozený a rozčilený a nešikovnou volbou slov bych tomu moc nepřidal. Jak jen to otec dělal, že vždycky věděl, co má říct? zasteskl jsem si při vzpomínce na rodný kraj.
Z toho, co mi Etney pověděl, jsem vyvodil, že šlo jak o Casipu, tak o nějakou další vlčici, o kterou měl zájem...? Zaujatě jsem naklonil hlavu na stranu a drápky zasekl do ledu, na kterém jsme seděli. "Víš, tohle vlčice někdy dělají..." řekl jsem klidně. "Ne vždycky chápeš, co se děje, co se jim honí hlavou. A už vůbec nechápeš, když prostě zmizí, když sis myslel, že vám na sobě oběma záleží stejně." Na chvilku jsem odvrátil pohled stranou a přemýšlel, jestli to mám vůbec říct. Pak jsem se ale rozhodl že ano. "Potom, co jsem přišel sem do kraje, a předtím, než jsem poznal tvou matku, byla pro mě jedna vlčice velmi důležitá. Jmenovala se Naila a patřila do stejné smečky jako kdysi já. Milovali jsme se, lehávali jsme spolu u Loriánského jezera a všechno se zdálo být skvělé. A pak jednoho dne prostě zmizela a mě tu nechala. Dodnes nevím, kde je a jestli vůbec ještě žije...
Odmlčel jsem se a vyhledal jeho oči. Měl jsem toho ještě o sobě spoustu co říct, ale rozhodl jsem se vrátit se k jeho problému. Vylévat srdíčko si můžu jindy. Etny, upřímnost je velmi důležitá, ale někteří vlci ji nedokážou přijmout příliš. Někdy je důležité víc poslouchat, než mluvit o sobě. Dozvíš se spoustu užitečných věcí a zkušeností. A to že jsi skvělý vlk můžeš dokázat i činy nejen slovy," usmál jsem se na něj a pohledem opět zabloudil dolů k řece. "Ale když říkáš, že za tebou přiběhla, že se pro tebe vrátila, i když jsi je potom ztratil. Znamená to, že té vlčici na tobě záleží, no ne?"

//9

Etney se podivil, když zjistil, že jsem ho hledal. Překvapeně jsem naklonil hlavu na stranu. Co na tom je tak zvláštního? Etney mi odpověděl, že se ztratil a teď hledá cestu domů. To mě taky překvapilo, protože jsme seděli s výhledem přímo na náš les. Pravda, byla trochu horší viditelnost jak foukala ale stejně. To není jako Etney, něco s ním není v pořádku, napadlo mě. Obtočil jsem si ocas kolem tlapek a zamyšleně se zadíval dolů k řece, která se třpytila v dálce. Dokázal jsem sice číst myšlenky, ale to jsem nechtěl. Už jen kvůli tomu, že jsem mezi námi chtěl obnovit rodinné pouto, které se trochu porušilo, jak jsme se jeden čas dlouho neviděli. Musel mi to říct sám.
Z myšlenek mě vytrhl Etneyův hlas. Pohlédl jsem mu do očí a překvapeně zamrkal. "Co to povídáš?" Pokusil jsem se znovu navázat oční kontakt, ale Etney měl sklopenou hlavu. Povzdechl jsem si. "Někdy sice trochu moc brebentíš, ale jsi můj syn. Mám tě rád takového, jaký jsi," řekl jsem jistým hlasem tak, aby se to nemohlo ztratit v okolním větru. Poposunul jsem se o něco blíž k němu a jemně do něj drcl čumákem. "Je to kvůli Casipě...?" zeptal jsem se opatrně.

//8
//Asgaarský hvozd

Prodíral jsem se sněhem přes celý les. Stromy pomalu začínaly ustupovat a terén se začínal vlnit. Pach Etneye sílil a já věděl, že se pomalu ale jistě blížím, ačkoli jsem ho ještě neviděl. Měl jsem pocit, že čím méně stromů kolem bylo, tím větší vrstva sněhu pokrývala zem. Bořil jsem se víc než do půlky tlapek. A navíc také pořádně přituhlo. Kdy jen tohle skončí, posteskl jsem si a mé tělo pomalu obalil teplý vánek.
Výstup byl čím dál těžší, protože strmá sklála docela klouzala, ale v dálce jsem konečně spatřil svého syna, jak sedí na jedné z vyvýšenin. "Etneyi!" zavolal jsem a trochu přidal do kroku. "Etneyi, tak jsem tě našel. Co tu děláš?" zeptal jsem se, když jsem se dostal až k němu. V tu chvíli se otevřel nádherný výhled na celou zemi a především na Asgaar a jeho okolí. "Je tu hrozná zima." Jak jsem to dořekl, teplý vzduch se rozšířil až k Etneyovi. Posadil jsem se vedle šedého vlka a poprvé se pořádně podíval do jeho tváře. Vypadal sklesle. "Stalo se něco?"

//7

Kaede poděkovala za maso. Jemně jsem přikývl a naklonil se zpátky nad mrtvého muflona, abych si utrhl další kus masa. Vnímal jsem kolem sebe přítomnost mnoha vlků. Nejen těch, kteří se mnou lovili, ale věděl jsem, že blízko je Elisa se Saviorem a měl jsem pocit, že dokonce i Awnay. Co mi ale dělalo starosti, byl slabý pach mého syna, který se sem nesl z okolí, když jsem zavětřil. Naplnil jsem si žaludek a pak se odtáhl od masa, abych dal prostor ostatním. Zasloužili si za svou práci odměnu.
Hned jak jsem se otočil a olízl tlamu od krve, přiběhla k nám Laura. Usmál jsem se na zelenookou. "Pěkně se nám lov vydařil, dobrá práce," pochválil jsem ji a zvedl se. Oklepal jsem se od sněhu, který mi pomalu tál na kožíšku. Laura si prohlížela Kaede a poté ji pozdravila. Podíval jsem se z jedné vlčice na druhou a řekl. "Je novou členkou naší smečky. Přišla žádat o místo a já ji přijal," vysvětlil jsem. Nechtěl jsem příliš zasahovat, aby měly obě vlčice prostor se seznámit samy.
Mezitím se k nám přikradla Lucy a optala se mě, zda mi nevadí, že na chvilku půjde. "Utíkej." Rozhlédl jsem se po lese. Cítil jsem, že bych se měl jít podíval po Etneyovi. Dělal mi starosti. Dlouho se neukázal doma. Navíc je taková zima a jestli se neschoval, mohl by umrznout... Zamračil jsem se nad svými myšlenkami. Chtěl jsem sice ještě všem povědět o magii, kterou jsme s Elisou objevili v tomhle lese, ale smečka se tak nějak pomalu začala rozcházet za svým a já nevěděl, kdo všechno mě poslouchá. Obrátil jsem se proto na Lauru a Kaede. Zasloužily si to vědět. "Lau, pamatuješ, jak jsem našel to stádo? Lesem proudí nějaká magie, kterou nám, jak se zdá, náš domov propůjčil. Nevím, jak to přesně funguje, myslím, že o tom zatím vím jen já a Elisa. Když něco hledáš, stačí se jen opřít o skálu a les ti poradí. Mohlo by se to hodit." Pokrčil jsem rameny a pohodil ocasem. Bylo jen na vlčicích, jak s touto informací naloží.
"Potřebuji si taky někam zajít, ale budu brzy zpátky. Myslím, že ani nebudu příliš daleko, kdyby bylo něco potřeba," omluvil jsem se a usmál se na Kaede. Několika kroky jsem přešel k Lauře a naklonil se k ní. Byla to vlčice, které jsem plně věřil, a měl jsem jistotu, že se na ni můžu spolehnout. Pokud si dobře pamatuji, kdysi když přišli se zraněným Naxtherem, moc tu zůstat nechtěla, ale za ten čas nespočetně krát prokázala svoji věrnost. Netušil jsem, zda mě už jen moje paměť neklame, ale to teď nebylo důležité. "Dej na ni pozor, prosím. Elisa to ještě neví," požádal jsem vlčici tiše a pak se rozeběhl po stopách svého syna.

//Vyhlídka

//6

Vlčice nepotřebovala příliš času na rozmyšlenou. Jakmile jsem uslyšel její hlas, obrátil jsem se zpátky na ni. "Vtom případě vítej v Asgaarské smečce, Kaede," přivítal jsem ji a oslovil ji jménem. Tak trochu jsem si ho tím i snažil zopakovat. Za ta léta prošlo smečkou spoustu vlků. Někteří se jen zastavili, jiní zůstali a já si chtěl zapamatovat každého jednoho z nich. Ale bohužel jak šel čas, jména těch, co odešli, v mé paměti pomalu bledla. Smečka má ještě jednu alfu, moji partnerku Elisu. Je to šedivá vlčice, určitě ji poznáš," pověděl jsem jí. Chtěl jsem ji trochu uvést do obrazu. Aby o smečce také něco věděla. "Je tu ještě několik dalších vlků, ale většinu z nich brzy poznáš. Ke smečkovému území patří les a údolí. Když tu uvidíš nějakého cizince a budeš u něj první, počkáš, až přijde někdo výše postavený, dobře? Samozřejmě jako členka stále můžeš cestovat po okolí, ale je slušné se občas ukázat, abychom věděli, že jsi v pořádku." Podíval jsem se Kaede do očí a pomalu se zvedl. Oklepal jsem se sebe sníh a kývnutím ji vyzval, aby mě následovala.
"V severní části lesa máme úkryt, ale špatně se hledá, když přesně nevíš, kde se nachází. Někdo tě tam potom zavede. Je to skvělé místo jako skrýš před zimou, bouřkou nebo i přívalovými dešti," pokračoval jsem v předávání instrukcí a pomalu našlapoval sněhem zpátky k místu, kde zůstal ležet skolený muflon.
Po chvilce jsme dorazili. Na nic jsem nečekal, sklonil se k masu a hladově se do něj zakousl. Potřeboval jsem doplnit energii, kterou jsem ztratil používáním magií. Když jsem zahnal největší hlad, odtrhl jsem kus masa a hodil ho před Kaede. Říká se sice, že bez práce nejsou koláče, ale odpracovat si to může později. Však bude potřeba odtáhnout zbytky do úkrytu. Možná taky stáhnout nějakou novou kožešinu. Musí mít hlad. Nechci si ani představit toulat se v tomhle marastu sám přes celou zemi. Na to už jsem asi starý.

//Navrhuji po tvém postu počkat, až ostatní doloví, ok? :)

//5

Vlčice se ke mně otočila, jakmile zaslechla křupání sněhu, které naznačovalo, že se k ní blížím. Elisa by ji nejspíš roztrhla vejpůl za to, že nepočkala na hranicích, blesklo mi hlavou. Vždycky jsme to s partnerkou měli tak, že ona byla zlý polda a já ten hodný. Jedině tak to mohlo vše fungovat.
Cizinka mi potvrdila, že přichází žádat o místo ve smečce, což jsem čekal. Jen blázen by si krátil cestu přes území smečky. Přišlo mi však zvláštní, že se nepředstavila. Možná na to zapomněla, uculil jsem se. Poslouchal jsem její slova a o toho si ji ještě prohlížel. Přišla mi poměrně mladá, ale to se někdy špatně odhadovalo. Její oči fialově zářily, což jistě značilo nějako magii, ale já si žádnou nedokázal přiřadit. Takové oči nejsou v kraji moc obvyklé, přemýšlel jsem a jak jsem si tam přemítal v hlavě tváře vlků, co jsem znal, nejčastěji měli oči zbarvené po nějakém elementu. Jenže který byl fialový?
Přikývl jsem na její slova, že je mrštná a rychlá. "Dobrá, pár tlapek navíc se nám rozhodně bude hodit. Mám ale jednu podmínku. Nehledáme členy, kteří po zimě beze slova zmizí, chceme loajální vlky, protože smečka je jako rodina," usmál jsem se a pohodil ocasem. Udělal jsem několik kroků stranu, aby se necítila pod tlakem. "Nech si to projít hlavou, je to velké rozhodnutí." Posadil jsem se a ohlédl se, abych zjistil, jak jsou na tom ostatní. Čekal jsem, jak se vlčice rozhodne.