Gallirea - Příspěvky uživatele

//Ježčí mýtina

// 22 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Pomaloučku jsme se blížili ke stromům. Slunce bylo stále hodně vysoko na obloze a hřálo nás do zad, zvlášť na tmavou srst to bylo příjemné. Etney se optal, co že je ve smečce k jídlu. "Byli jsme na lovu, který vedla Lucy, celá smečka. Povedlo se nám dostat dva muflony, to by nám mělo stačit do doby, než přejdou tyhle mrazy," řekl jsem spokojeně a u toho zlehka pohodil ocasem. Snad to Castor s Yeterem a ta nová odtáhli k úkrytu, pomyslel jsem si a u toho mě napadlo, že jsem vlastně Etneyovi nesdělil tu novinu. "No vidíš, neřekl jsem ti, že máme novou členku smečky. Taková mladičká bílá vlčice. Jmenuje se Kaede," informoval jsem ho a ohlédl se přes rameno, jestli Etney jde pořád za mnou. Trošku se ploužil, ale hned jak na mě začal mluvit, mě dohnal.
Musel jsem se pobaveně usmát, když se syn kasal, že je lépe stavěný na vedení smečky, než jeho sestra. Tohleto neustálé pošťuchování bylo pro ně typické snad úplně od narození. Ale měl ji rád a to bylo dobré znamení.
Konečně jsme se dostali mezi stromy, ale asi to nebyla úplně výhra. Asi jsme měli jít, jak jsme přišli... Zalitoval jsem, když jsem viděl, jak je tenhle les neprostupný. Navíc tu byla hodně blízko cítit smečka a rozhodně by nebylo dobré se přimotat do jejich teritoria. Etney se optal, co jsou to lidi. Na moment jsem se zamyslel. "No... spíš oni loví vlky, jsou nebezpeční. Chodí jen po dvou nohách a nemají žádnou srst, hrozně divní tvorové," vylovil jsem ze své paměti. Navíc mi vzali mou partnerku... To jsem však nahlas nevyslovil. "Jednoduše na Galliree je lépe. Nikdy bych se nevrátil nikam jinam," uzavřel jsem a trošku zrychlil naše pomalé tempo.
Přišlo mi, že už jdeme celou věčnost, ale okolí se stále neměnilo. "Musí tady přece někde být Východní hvozd, ne? Měl by být severovýchodně od našeho lesa," zapřemýšlel jsem nahlas a doufal, že mi Etney bude schopný odpovědět. "Jsem už unavený, potřeboval bych si chviličku odpočinout, ale tady se mi to nelíbí."

//Východní hvozd (přes řeku Kiërb)

// 21 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

//Středozemní pláň (přes Midiam)

Etney vyzvídal, kam všichni ti vlci šli. To byla další z otázek, na kterou jsem úplně neznal odpověď. "Myslím, že někteří odešli mimo Gallireu, možná zpátky domů. Spousta vlků tady v zemi není zdejší. Někteří jsou třeba stále někde na Galliree, jen o nich nevím. Jiní nejspíš zemřeli, možná umrzli, možná se zranili. To ví jen sama Smrt," pověděl jsem smutně. "Jmen bylo spousta. Musím se přiznat, že u některých vlků si ani moc nepamatuji, jak vypadali. Třeba Kessel, veselý hnědý vlk, co si dokonce pak sám založil smečku. Nebo Mico, Aimiel, Storm, Eliz, Siana, Scarita, Nerssie, bylo jich opravdu hodně." Pomaloučku jsme se blížili k Narrských kopcům, ale stále ještě nebyly na dohled. Ještě kousek musíme jít, přemítal jsem v hlavě a ujišťoval se, že jdeme správně. Přeci jen, už jsem tudyma léta nešel.
"Awnay a tvoje kamarádka?" ujistil jsem se. "Je to hlavně tvoje sestra. Má tě raději, než to vypadá. Koneckonců stejně jako ty ji, ne?" nadhodil jsem a krátce mu pohlédl do očí. Poté jsem zrychlil, protože se už v dálce začaly rýsovat kopečky. Chvilku jsem běžel, zmrzlý sníh se tady na pláni ani moc nepropadal, takže to ani tolik neunavovalo. Jakmile se však naskytl pěkný pohled na Narrské vršky, zastavil jsem. "Vidíš ty kopečky, Etny?" zeptal jsem se a ukázal na ně tlapkou. "Tak tam, úplně na vrcholu sídlí Život." Na moment jsem se posadil a vydechl si. Čekala nás ještě poměrně dlouhá cesta zpátky. Zároveň si Etny mohl pořádně prohlédnout toto místo a zapamatovat si cestu k němu. Možná to bude přes les lepší, ale nevím, kudy se tam přesně jde. No snad to trefíme, zamyslel jsem se hledíc na nedaleké stromy.
"Měli bysme se pomalu vrátit. Třeba to stihneme, než padne noc," zahuhlal jsem po několika minutách směrem k Etneyovi a znova se vytáhl na tlapky. Bylo to už trochu těžkopádnější než v pahorkatině. Cítil jsem se už trochu unavený a nejspíš to chtělo pár hodin spánku. Oklepal jsem ze sebe krystalky ledu a vláčným krokem se rozešel směrem ke vzdáleným stromům.
Etney se tak napůl vrátil k předchozímu tématu a hned položil několik otázek. Začal jsem tou poslední. "Na Galliree se žije velmi dobře, je to tu bezpečné a to je důležitá věc. Taky je tento svět protkaný magií skrz na skrz, to taky není všude tak. Strávil jsem velkou část tam venku mimo Gallireu, vlastně jsem tam i vyrostl. Žil jsem daleko odsud se svou rodnou smečkou do té doby, než byla napadena. Pamatuji si, že tam bylo moře. Pak jsem se ještě dlouho toulal, než jsem přišel sem." Na chvíli jsem se odmlčel a pohledem zabloudil na krásnou jasnou oblohu. "Příroda je tam venku vlastně velmi podobná. Jsou tam lesy, řeky, pláně, na co jen si vzpomeneš. Zvířata jsou tam různá, ale žijí tam i vlci," povídal jsem tak trochu skoro jako by se mě tamní krajiny už vůbec netýkaly. Také jsem už neplánoval se tam nikdy vracet. Chtěl jsem svůj život dožít tady na Galliree, protože tu jsem teď považoval za svůj domov. "Svět venku je rozlehlý a najdeš tam co buď. Ne všude jsou magie, ne všude jen vlci. Nebezpečí tam číhá na každém rohu. Tady je klid. Smečky se nenapadají, nejsou tu takové přírodní katastrofy a hlavně, nejsou tu lidi..."

//Zarostlý les (přes Říční eso)

// 20 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

//Šakalí pahorkatina (přes Midiam)

Slunce pomalu vystoupalo od horizontu nahoru na oblohu a svítilo nám na cestu. Jeho hřejivé paprsky jemně hřály v srsti a sníh se od jeho záře lehce třpytil. Nějaký čas to takhle ještě bude, ideální na cesty, odtušil jsem díky své magii. Etney začal vyzvídat, zda je příkaz lepší než ostatní magie. Vždyť s ním přece může ovládnout ostatní, ne? "To se takhle nedá říct. Každá magie je v něčem mocná, záleží, v jaké jsi zrovna situaci. Oheň tě přece může spálit, ne? Voda utopit, iluze omámit a tak dál," odpověděl jsem a dál lehce našlapoval do křupajícího sněhu.
Etneyovy otázky stále nekončily a já na chvíli přemýšlel, kam na ně chodí. Ptal se mě i na takové věci, na které jsem nevěděl odpověď, ale cítil jsem jakousi povinnost jako otec mu dát alespoň uspokojivou odpověď. "To se nedá tak říct, kdo je silnější. Rozhodně ale u Smrti její sílu spíš pocítíš, ráda ji dává najevo," řekl jsem tak trochu tajemně. Na pláni sem tam foukal slabý vítr, kvůli kterému se muselo mluvit víc nahlas, aby se slova neztrácela. Bylo tu o něco málo chladněji než v pahorkatině, ale po mrazech minulý měsíc se to dalo přežít. I tak nás ta zima unavuje, nesmíme se vzdálit příliš daleko, přemýšlel jsem ustaraně, když mi na čenich dopadla jedna zatoulaná vločka. Kýchl jsem a oklepal se. Projel mnou divný pocit a já doufal, že z toho nebudu nemocný.
V dálce jsem viděl siluety svou vlků. Podle pachu byli cizí. Chvíli jsem měl silné nutkání jít s nimi promluvit, ale pak jsem si vzpomněl, že jsem slíbil synovi, že mu ukážu, kde sídlí Život. Navíc už jsme byli tak blízko. "Moji kamarádi?" zopakoval jsem překvapeně. Takovou otázku jsem nečekal. "Míval jsem hodně kamarádů, nejvíc si jich uděláš ze smečky, ale spoustu vlků poznáš, taky, když se touláš. Ale jak roky začaly přibývat a uteklo několik zim, začali moji přátelé postupně odcházet. Někteří odešli, jiní zemřeli a někteří jsou stále nezvěstní. Myslím, že z vlků, co jsem znával, už jich na Galliree moc nezůstalo," povídal jsem trošku zasmušile. "Ale abych odpověděl na tvou otázku, býval jsem si hodně blízký s vlkem jménem Naxther a také s Meadow, určitě si je pamatuješ ze smečky, že?" Pohlédl jsem na syna, který přiznal, že zatím moc kamarádů nemá. "Myslím, že až opadne ten sníh, měl bys najít ty dvě vlčice, o kterých jsi mluvil. Možná mají starost, když ses jim ztratil v takové vánici."

//Ježčí mýtina (skrz řeku)

//Bude Arc děda? :D

// 19 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Etney se nesl pyšně jako páv. Spokojeně jsem se na něj usmíval. Měl jsem opravdu radost, že to zvládl. Až se ještě zlepší, mohl bych s ním trénovat! přemítal jsem nadšeně. S Awnay se mé snahy posledně moc nepovedly, protože si stále z nějakého důvodu nechtěla přiznat, že zdědila svou magii po Elise. A vůbec, musím promluvit s Elisou. Po té, co Meadow odešla, potřebujeme někoho, aby převzal její povinnosti, když nebudeme v lese, napadlo mě a trochu se mi postesklo, když jsem si vzpomněl, jak moje dlouholetá přítelkyně odešla. Stále to bylo příliš čerstvé. Ale s Elisou už jsme si opravdu potřebovali promluvit, bylo toho spoustu nového, co bylo potřeba prodiskutovat. Teď jsme však s Etnym mířili na jih.
"Ano, opravdu," potvrdil jsem synovi a až teď, když jsem viděl, jak mu svítí očka, si uvědomil, že to možná nebyl nejlepší nápad. "Awnay teď cvičí svou vlastní magii," podotkl jsem na jeho vychloubání. "Ale myslím, že máma bude mít radost, když jí ukážeš, co ses naučil." Pousmál jsem se a rozvážným tempem pokračoval směrem k řece. "Trvá to poměrně dlouho a chce to hodně tréninku. Samozřejmě, že jsem vždycky nebyl tak silný. Nejdřív se musíš naučit svou vrozenou magii a pak když ti to půjde se můžeš vrhnout na další," odpovídal jsem trpělivě, "je potřeba se zlepšovat postupně, ani na ty, co mají velký talent na magie, to prostě jen z nebe nespadne."
Dostali jsme se až k řece a Etney neustále pohopkával okolo mě, takže jsem se musel každou chvíli trochu pootočit, abych na něj viděl. Zdálo se, jako by neztratil v bitvě téměř žádnou energii, jakou měl radost. Večer pak bude spát jako dudek, prolétlo mi hlavou. Ač se to možná nezdálo, magie ubíraly poměrně dost energie. Opatrně jsem přešel řeku a poslouchal Etnyho otázky. "Myslím, že jsou bratr a sestra," pověděl jsem, co jsem se tak dozvěděl z doslechu, "Život je takový klidný a jeho společnost je opravdu velmi příjemná, zatímco Smrt je taková nepříjemná. Žije v takovém rozpadlém hradu na severu a dokonce kvůli ní má celý ten les takovou divnou atmosféru. Je nebezpečná, proto je nejlepší se jí vyhnout." Jakmile jsme se dostali přes řeku, otevřela se před námi Středozemní pláň. "Víš Etny, nikdy nevíš, koho a kdy si Smrt vezme. Je nevyzpytatelná. Mohl bych to být klidně já, nebo tvá máma či sestra. Dokonce i ty..." dokončil jsem a nechal poslední větu zaznít tak trochu do větru.

//Středozemní pláň (přes Midiam)

Ahojda,
nejprve bychom chtěli ve smečce přivítat našeho nováčka Kaede. Snad se ti u nás bude líbit a zůstaneš tu aktivně hrát co nejdéle. Doufáme, že nové krve brzy přibude ještě víc. :)
Na programu máme ještě další dvě důležité věci. Začneme tou očekávanější a to je vyhodnocení neherní akce. Překvapila nás pěkná účast pěti vlků ze smečky (Laury, Castora, Etneye, Awnay a Lucy), za což jsme samozřejmě rádi. Na všechny z vás se dostane pěkná odměny v podobě 1 křišťálu, 5 drahokamů a 10 oblázků.
Poslední věc je povyšování. Pro někoho možná očekávané, pro jiného překvápko. Na gammu se vrátí Laura a Etney poskočí na deltu. Gratulace! (Napište si vedení o navýšení vlastností). Oba dva to mají za pěknou herní aktivitu a četné účasti na smečkových akcích. Ostatní nezoufejte, bude se povyšovat dál, ještě je spousta postů volných. Něco už máme v merku a pozorně vás sledujeme, takže se vše bude spravedlivě odvíjet od vaší snahy :)
S pozdravem z alfovského zasedání,
A a E

// 18 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Ze svého stupínku jsem měl perfektní přehled, kde se co děje. První šakal stále ležel na zemi, druhý se snažil vysvobodit se ze svého vězení a se třetím se pral Etney. Pozoroval jsem, jak si můj syn počítá. Byl to poměrně vyrovnaný souboj. Etny byl silnější a rychlejší, ale šakal přeci jen obratnější a tak se měl mladý vlk co činit.
Jakmile začal Etney jen utíkat, došlo mi, že se nejspíš opravdu pokouší vyvolat svou magii, jak jsem mu poradil. Chvilku jsem napjatě koukal, ale nic se nedělo. Pak Etney začal křičet, že to nejde. No tak, soustřeď se, to zvládneš. Říkal jsem si v duchu a přál si, aby se to povedlo snad víc než on sám. Byl to můj syn, musel přeci podědit aspoň trochu vlohy pro magie. Najednou šakal zakopl a upadl. "To musí být ono!" zaradoval jsem se, protože tohle by byla až příliš velká náhoda. Etney šakala zakousl a rozeběhl se ke mně.
Spokojeně jsem pohodil ocasem a elegantně seskočil zpátky na zem, přičemž jsem se trochu zabořil do ztvrdlého sněhu. Jak jsem se přestal soustředit, kořeny kolem posledního šakal zmizely. Zavrčel jsem jeho směrem a on jen se staženým ocasem odběhl po tom, co Etney udělal jeho společníkům. "Viděl jsem to, bylo to super," pochválil jsem ho hrdě. "Poradil sis se dvěma šakaly." Přešel jsem až ke svému synovi a tlapou ukázal na bezvládné tělo. "Až se naučíš svou magii ještě lépe, budeš si z něj moct na chvíli dokonce i udělat otroka," ušklíbl jsem se vesele. To jsem možná neměl říkat, protože Etny to mohl vzít až příliš vážně, ale to mě v tu chvíli nenapadlo.
Byla krásná noc. Skoro přestal foukat ten otravný vítr a na obloze se daly zahlédnout hvězdy. Zvedl jsem hlavu k nebi a chvíli ho pozoroval. Nechce se mi zpátky do lesa, být chvíli mimo je taky krásný. A možná to bylo i trochu nostalgické, protože od mých tuláckých let už proběhlo několik zim. "Co bys řekl na to, že bych ti ukázal, kde sídlí Život, abys věděl, kde ho hledat, až budeš mít našetřeno? Dlouho jsem nebyl na jihu..." navrhl jsem a pohlédl na Etneye.

// 17 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Šakali vyrazili proti nám. Překvapilo mě to. A Etneye asi ještě víc. Věděl jsem, že šakali bývají agresivní, ale že by tři z nich napadli dva vlky? Možná jsem se neměl tak schovávat, blesklo mi hlavou. Etney křičel, ať něco udělám a než jsem se vzpamatoval, už se pral s jedním ze šakalů.
Vyskoči jsem na nohy a rozeběhl se za posledním z nich. Štěkl jsem po něm a zavrčel, ale on se dál hnal za Etneyem. Ze země vyšlehly kořeny a obmotaly šakala kolem dokola, čímž ho přikultovaly na místo. Ratlík mohl jen dál vrčet a štěkat, ale dokud kořeny držely, nemohl udělat nic jiného. "A pak že je magie země k ničemu," řekl jsem si spokojeně a otočil se na Etneye.
Zrovna v tu chvíli se můj syn zbavil prvního ze šakalů a odhodil ho na kámen, kde se šelma praštila ho hlavy, a pak se jen bezvládně svezla na zem a zůstala v bezvědomí ležet. To bylo dobrý, napadlo mě. Vyskočil jsem si zpátky na kámen, abych pěkně viděl, jak Etney zápasí s tím druhým šakalem. Nebylo to úplně elegantní, chvílemi spíš i docela komické, ale jak se zdálo, Etney si se šakalem poradí, a tak jsem zatím zůstával v klidu. Nějakou chvíli se tam oba tahali a já jen dohlížel za zvuků vrčení a štěkání uvězněného šakala jako nějaký rozhodce. "Etny, zkus magii! Mysli na to, co chceš aby se stalo!" křikl jsem po něm a čekal, jak se vše vyvrbí. Pro případ jsem měl stále v záloze posledního z trojice, který pak mohl posloužit jako testovací králík na Etneyovu magii, kdyby se druhého šakala zbavil nějak jinak. Nebo mu aspoň ukážu, čeho všeho je tahle magie schopná.

// 16 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Olízl jsem si čumák a posadil se vedle kamene. Ocas jsem si obtočil kolem tlapek. Zůstával jsem ve střehu, ale necítil jsem se nějak příliš ohrožený. Měl jsem odtamtud dobrý rozhled na situaci a zároveň jsem sám nebyl zbytečně na očích. Na chvíli jsem se zamyslel, co všechno už mě za můj dlouhý život napadlo. Medvědi, kojoti, šakali, tak trochu i lidi... Teď už jsem ale nebyl tak mladý a bezbranný a proto už ve mně tři šakali nedokázali vzbudit takový adrenalin, to by to musela být celá smečka.
Etney vypadal, že konečně přijal výzvu. Nevěděl jsem, jak na tom přesně je, ale doufal jsem, že se nepřecení a zároveň je nepodcení. Nechtěl bych, aby si odnesl nějakou nepěknou jizvu, kdybych nestihl zareagovat. Podíval jsem se na šakali, kteří vrčeli a pomalu a systematicky se přibližovali, mohli každou chvíli vyrazit a zaútočit. "Já bych začal co nejdřív. Nenech je dostat se moc blízko, ať nemají výhodu. Jsi vlk, jsi silnější. Jen si musíš vzbudit respekt," broukl jsem tiše. Etney se optal ještě na další věci. "I to se dá," pokrčil jsem "rameny", "ale na to už musíš být hodně pokročilý. Zkus třeba..." nestihl jsem už doříct, protože šakali vyrazili přímo proti nám. Už nebylo moc času na strategie.

// 15 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Když Etney prohlásil, že žádný léčivý kytky nepotřebuje, musel jsem se pobaveně ušklíbnout, protože jsem si vzpomněl, jak jsem ho jimi před nedávno léčil po zranění od medvěda. No má mu to cenu vysvětlovat? Usoudil jsem, že zřejmě bude muset k užitečnosti jednotlivých magií dospět sám. Vždycky všechno není jen o útočné síle. Ale to by byla konverzace na příliš dlouho a tak jsem se rozhodl to nechat na jindy.
Etney začal namítat, že bychom se měli vrátit do lesa a jít na vysokou. "To není potřeba, v lese leží dva kamzíci, žrádla máme dost. Tohle není primárně o tom uvolit maso, pamatuj," vysvětlil jsem klidně a pohlédl na něj z kamene dolů. Místo toho aby čenichal a hledal kořit tam prostě jen tak stál napůl zastrčený za kamenem a čekal, co bude. A měl dokonce to štěstí, že se tam jeden šakal objevil. Byl poměrně malý a hubený, zřejmě nesl zimu hůř než vlci. Etney prohlásil, že takovýhle šakal není hodný té námahy. "Dávej pozor, jsou poměrně silní, skoro jako dospělí vlci," podotkl jsem tiše a seskočil z kamenu tak, aby šakal nezjistil, že jsme tu dva.
Vtom šakal štěkl a z dálky se mezi kameny vynořili další dva šakali a začali bojovně vrčet. Cítili vlčí pach "na svém" území. Možná tohle bude Etnymu stát za tu námahu?

//14

//řeka Midiam

"To se tak nedá říct," řekl jsem trpělivě a krátce na Etneye pohlédl. "Myslím, že máš od každého z nás trošku a pak se to nějak smíchalo a tak jsi takový, jaký jsi," pousmál jsem se a v duchu tak trochu i doufal, že už se na toto téma nebude vyptávat dál.
"Není to obvyklé," přikývl jsem, "navíc myslím, že můžeš zdědit jen magii, kterou umí jeden z tvých rodičů. Alespoň z toho, co jsem vypozoroval. Je to zvláštní." Na chvilku jsem se ztratil ve svých myšlenkách, kterými sem tam projela nějaká ta cizí, nejspíš Etneyova, ale já už se to dávno naučil nevnímat, když jsem nechtěl. "Já bych magii země nepodceňoval. Sice to ze začátku vypadá, že umíš nechat vyrůst jen drobné kytičky, když tu magii ovládneš, dokážeš udělat i veliké zemětřesení a třeba cizí zasypat tak, že se bude muset několik hodin vyhrabávat. Navíc si tak můžeš vypěstovat i nějaké ty léčivé květiny." Když začal povídat, jak půjde za Smrtí a Životem, aby byl nepřemožitelný, musel jsem se upřímně zasmát. Trochu dospělý, trochu trdlo.
Jak jsem se soustředil na cestu, nevšiml jsem si toho, jak Etney znejistěl, když jsem po něm opravdu chtěl, aby ulovil šakala. Pomalu jsme se blížili na místo. Bylo tu stejně pusto jako vždycky, jen občas nějaké kameny a skály pokryté ledem. Nikdy nepochopím, proč to tu vypadá tak jak vypadá, když všude kolem je tolik vody. Najednou se Etny objevil po mém boku a vypadal odhodlaně, že to zkusí. Měl jsem z toho radost. "Jistě, budu ti krýt záda," ujistil jsem ho a kývnutím a jemně mu dloubl čumáček do plece. "Není se čeho bát."
Když jsme se bavili o Smrti, přejel mi nepříjemný mráz po zádech a bylo jasné, že tentokrát to není od větru a mrazu. Neměl jsem to místo rád. Jednou jsem odtamtud odešel dokonce těžce raněný. "Není to místo, kam by se mělo chodit jen tak, ale jestli se tam někdy rozhodneš jít, radši bych o tom věděl, nebo dokonce byl poblíž," pověděl jsem ustaraně a dlouze mu pohlédl do očí, aby pochopil, že tohle bylo vážné. "Těžko říct," odpověděl jsem na jeho další otázky a zamával ocasem. "Ale myslím, že se mi takové znaky objevily na srsti, jakmile jsem se dokonale naučil svou první magii."
Vyskočil jsem na nejbližší kámen a zavětřil. Ve vzduchu se vznášel poměrně intenzivní pach šakalů, o něco slabší pach naší smečky, který se sem dostával z lesa a měl jsem pocit, že cítím ještě nějaké cizí vlky. Nejspíš museli být někde poblíž, ale nikdy jsem nikoho neviděl. "Jsou blízko. Třeba budeme mít štěstí a narazíme na nějakého osamoceného," zadoufal jsem a obrátil se na svého syna. "Jsi připravený?"

//13

//Vyhlídka

Etney se nejspíš ještě chtěl ujistit, že to, co jsem mu pověděl o vlčatech, pochopil správně a tak položil další otázku. Na to už jsem ale opravdu neměl co říct, a proto jsem to tak trochu přešel. Když se Etny optal, jestli ho máma vyflusla z břicha, trochu jsem se zazubil. "No tak nějak."
Pokračovali jsme dál a sestupovali dolů k řece. Čím jsme se dostávali níž, tím slábl vítr, protože nás alespoň částečně kryla okolní vegetace. Z nedalekých močálu byl slabě cítit pach tamní smečky. Vždycky mi přišlo zvláštní, že se usídlila cizí smečka tam blízko jiné, protože když jsem s Elisou tenkrát zakládali Asgaar, nikdo tam nežil. Musí to být blázni žít v močálech. Ale každý má jiné chutě, napadlo mě a trochu se oklepal při představě trávit veškerý svůj čas tam. To by mé srsti nesvědčilo.
Etney mi přiznal, že je šťastný, že dostal do vínku zrovna tuto magii, ale že si není úplně jistý s jejím použitím. "Musím se přiznat, vždycky mi přišlo zvláštní, že jste ani ty ani Awnay nezdědili moji hlavní magii, myšlenky. Ale je pravda, že magii příkazu jsem se naučil jako druhou, to musí být ono." Opět jsem tak trochu přemýšlel nahlas, tak muselo být těžké rozeznat, co je přímo mířeno Etneyovi a co jsou jen myšlenky vložené do slov. "Je to těžká magie, však taky udělat si z někoho loutku je docela závažné."
Povídali jsme si dál a když přišla řeč na šakaly, můj syn trochu znejistěl. Pobaveně jsem se usmál. "Jeden se nenadře, ale kde je potom ta zábava? Navíc se chceš zlepšit, ne? To zvládneš. A když tak tam budu s tebou, abych ti pomohl, co ty na to?" navrhl jsem a krátce pohlédl druhému vlku do očí. Pak mě něco napadlo. "Co kdybys vyzkoušel svou magii na těch prašivcích? Třeba jen podrazit nohu, donutit je lehce zaškobrtnout, musí se to trénovat postupně. Nebo jestli máš strach, můžeš to zkusit na mě jen co přebrodíme řeku." Má nabídka byla položena celkem rafinovaně, takže to všechno směřovalo k tomu, že si Etny pokusí troufnout na šakaly. Dokud se neseběhne celá smečka, budeme v pohodě, ujistil jsem sám sebe a u toho si vzpomněl na jednu svou zrádnou magii, kterou jsem nedávno použil na muflony. Taky musím trénovat. Posledně jsem to málem přivolal na sebe místo na kořist. Zavrtěl jsem hlavou a pozoroval syna, jak opatrně zkouší led. Tušil jsem, že led by měl být dostatečně silný po takových mrazech, ale opatrnost byla vždycky na místě. Opravdu dospívá.
Potom, co Etney přeběhl na druhou stranu, jsem ho pomalu následoval. Přeci jenom jsem stále měl o pár kilo navíc a tak nebylo rozumné pokoušet štěstí. Jakmile jsem se dostal na druhou stranu, oklepal jsem ze sebe sníh, který na mě mezitím nafoukal vítr a srovnal krok s Etneyem tak, abychom šli bok po boku. Cítil jsem se spokojeně. Byla to příjemná změna být na chvíli mimo les. Navíc Etneyova společnost byla příjemná. Jakožto syn a otec jsme si měli co vynahrazovat a tak jsem byl vděčný za tento moment. Snad budu mít druhou šanci i u Awnay, pomyslel jsem si zatím netušíc, že právě doma oznamuje Elise, že se nás chystá opustit.
Pohlédl jsem na Etneye. Seděl tam hrdě s hrudí vypjatou a ve tváři měl sebevědomý výraz. Skoro jako pravý alfa, jen ještě potřeboval trochu vyspět po mentální stránce. Taky jsem býval kdysi takový, než... Nechtěl jsem tu myšlenku dokončit, nechtěl jsem si ten horor připomínat. Pro dnešek bylo vzpomínání už dost. "To je dobře, že šetříš. To se ti vždycky bude hodit," pochválil jsem ho. Když zmínil Smrt, trochu jsem sebou cukl. Když jsme tam byli s Elisou naposledy, málem jsme to nepřežili. Ale byl dospělý. A já si začínal uvědomovat, že koneckonců, když se rozhodne tam jít, nemůžu mu v tom bránit. Však jsem tam sám nejednou byl. "Smrt je velmi nebezpečná a rozhodně nepomáhá zadarmo. Jestli se tam někdy dostaneš, musíš hodně dávat pozor na jazyk, je to hrdá vlčice. Ale musím přiznat, že za dostatek drahých kamenů ti ač neochotně pomůže s magiemi. To Život je o dost milejší. Hodně dokáže pomoct s fyzickou kondicí a věřil bys tomu? Dokonce si u něj můžeš nechat obarvit kožíšek," vyprávěl jsem zaujatě a pomalu se vzdaloval od řeky. Po několika minutách chůze mě do čenichu udeřil slabý pach šakalů. "Pojď honem, jsou tady."

//Šakalí pahorkatina

//12

Etney se mě zcela znenadání a bez varování zeptal, kde se berou vlčata. Jestli je nosí Vlčíšek. Trochu jsem sebou trhl a překvapeně jsem zamrkal. Co mu na tohle mám říct?! Můj mozek se urputně snažil něco vymyslet, ale nevyplodil nic lepšího, než že vlčata nosí do úkrytu čáp. Svěsil jsem ramena a dlouze vydechl. Rozhodl jsem se mu říct pravdu. Přeci jen už nebyl malé vlče a jednou... by se mu to třeba mohlo hodit (//:D). "Víš to musíš najít vlčici, kterou máš rád a která má ráda tebe. A spolu se domluvíte, že se zvládnete postarat o někoho dalšího. No a potom..." zarazil jsem se. Vůbec jsem netušil, jak to mám vyjádřit. "Ehm... no prostě to co máš mezi nohama," řekl jsem váhavě a tlapkou ukázal tím směrem, "no tak to strčíš do vlčice. No a pak vlčice zabřezne a to se o ni musíš starat, protože se nemůže moc hýbat. No a nakonec porodí vlčátka," poslední větu jsem řekl celkem slavnostně, protože jsem byl hrdý, že jsem vše dokázal formulovat. Bylo to sice velmi stručné ale celkem k věci.
Pousmál jsem se, když Etney rozhodně pověděl, že Elisu brzy vyhledá. "To bude určitě ráda," zašeptal jsem a s uvolněným výrazem se rozhlédl po okolí. No ale když jsem si myslel, že záludné otázky skončily, šeredně jsem se mýlil. "Tenkrát pro mě byla ta nejkrásnější vlčice, ale teď je to jiné. Teď je to pro mě Elisa a její lesklý šedivý kožíšek. Možná to zní divně. Ale rozhodně si myslím, že to jak vlk vypadá, není to nejdůležitější. Ačkoli se taky nemůžeš procházet po světě jako šmudla," odlehčil jsem poslední větu s úsměvem. Etney rozhodně šmudla není. No ale musím si přiznat, taky jsem na svou srst docela háklivý, odněkud to zdědit musel.
Syn se chytil toho, že bychom někam mohli jít. Byl jsem rád, protože tady nahoře to sice bylo krásné, ale ta pekelná zima a studený vítr mě ubíjeli. Uculil jsem se, když mi Etny vyprávěl, jak měl vždycky po ruce někoho, kdo to za něj provedl. "To bude možná částečně díky tvé magii..." zapřemýšlel jsem nahlas. Magie vždycky nějakým způsobem ovlivňovaly vlkovu povahu. "Zrovna jsme byli se smečkou lovit, takže máme v lese dva muflony. Ale můžeme zkusit vylákat nějakou šelmu, na ty si troufnou jenom silní vlci. Není to tak lehké jako lovit zajíce. Co třeba jít na šakaly? Často se potloukají v pahorkatině kousek odsud," navrhl jsem. Navíc bych tak mohl zjistit, jak za poslední rok zesílil. Etney se mi dál svěřoval se svýma trápeníma. Věděl jsem, že to pro něj není nic snadného a že to chtělo velkou dávku odvahy a proto jsem pozorně naslouchal. "Musíš hodně trénovat. Já třeba dřív vůbec neuměl vymýšlet strategie lovů. Ale kdybych netrénoval, tak bych nežral, takže jsem se musel snažit. Navíc myslím, že s tímhle by ti mohl pomoct Život, ten co sídlí v Narrských kopcích. Má rád květiny a za ně pomůže s tréninkem." Než jsem se nadál, byli jsme dole u řeky.

//řeka Midiam

//11

"Taky to nechápu, neboj. Ale asi to tak má být," zasmál jsem se lehce a poté zavrtěl hlavou. "Víš, s tvojí mamkou to bylo jiné. Byli jsme součástí jedné smečky, roky jsme žili po svém boku spíš jako nanejvýš přátelé. Pak se ale smečka začala postupně rozpadat, až jsme v lese zbyli jen já a ona. Naučili jsme se žít spolu a začali se mít rádi tak nějak jinak než jen jako přátelé. Potom, co se smečka definitivně rozpadla, dlouho jsme se spolu toulali po celé zemi a starali se jeden o druhého. Jen já a ona, než jsme se rozhodli založit smečku. No a potom mít tebe a Awnay," řekl jsem váhavě. Bylo zvláštní o něčem takovém s někým mluvit, zvlášť když ten někdo byl mé krve. Věděl jsem, že obě vlčata vnímají Elisu jako chladnou, ale ona taková doopravdy nebyla. Za těmi vyceněnými zuby se skrývala starostlivá matka, která to jako alfa měla velmi těžké. Není to fér...
Mé myšlenky jen potvrdila Etneyova poznámka. "To není pravda," řekl jsem rázně a podíval se na šedivého vlčka. Musel jsem se své partnerky zastat. "Má vás ráda oba stejně a to moc. Jen neměla vždycky tolik času, kolik chtěla, který by s vámi mohla trávit. Být alfou neznamená jen rozkazovat vlkům okolo a procházet se po lese, ale také máš zodpovědnost za všechny ve smečce. Aby měli co jíst. Aby byli v bezpečí. A tenkrát to pro nás nebylo lehké, ani jeden z nás jsme to nezvládli tak, jak bychom chtěli a měli," vydechl jsem a pohled zafixoval na krajinu přede mnou. Tenkrát jako tuláci jsme nikdy nepomysleli na to, jak těžké to bude.
Etneye zřejmě zaujal můj příběh o Naile a začal zvědavé vyzvídat, jaká byla. "To víš že byla krásná," pousmál jsem se, "a hodně mi pomohla, když jsem ještě neuměl pořádně používat svoji magii." Potom, co se mě zeptal, jak vypadala, mi došlo, že už vlastně přesně nevím. Pamatoval jsem si zbarvení a dokonce její vůni, ale její oči a obličej jsem měl zahalený v mlze. Kolik to jen bylo let? "Byla černá s bílýma ponožkama." Když se Etny zeptal, jestli ji stále miluji, zavrtěl jsem hlavou. "Je to dávno pryč. Moje srdce patří tvé matce. Víš, myslím, že Nailu ani nechci najít, takhle je to lepší," pousmál jsem se.
Etney začal povídat a mě se na tváři stále vlnil letmý úsměv. "Myslím, že je důležité poslechnout si to, co chtějí říct, až do konce. A pak až reagovat. A některé věci opravit nemůžeš, každý vlk je cítí jinak. Je to jako když ovládáš magii ohně tak máš rád oheň, ale kdo ovládá magii vody, miluje vodu." Etny se opět rozvášnil, ale já na něj jen klidně pohlédl a pokračoval. "A když vychvalují jiného, proč si to neposlechnout a zjistit, v čem můžeš být ještě lepší? A převařování... jak se to vezme. Vlk se někdy jednoduše musí přetvařovat, ale nesmí to dělat moc, aby neztratil sám sebe," odpověděl jsem trochu tajemně. Na takovouhle otázku bylo velmi těžké něco říct. Jak jsem vůbec mohl mluvit o přetvářce, když jsem ovládal magii myšlenek? A nejen to, dokonce i iluze.
Hovor pokračoval o Etnyho přátelích. "Ale když tě chtěla jako parťáka, nejspíš tě bere jako kamaráda. A ta Matali... jsi si jistý, že jsi neřekl, nebo neudělal něco, co by ji mohlo ublížit? Třeba i neúmyslně," nadhodil jsem jemně a zahleděl se do jeho jantarových očí. Ačkoli se jeho oči ještě nezabarvili, věděl jsem, že po mě zdědil tu nejsilnější a zároveň nejzrádnější magii. Zvlášť s jeho povahou, musel se ji naučit pořádně použít, jinak by to mohlo být nebezpečné. Navíc jsem nedávno přemýšlel, že by měl začínat přebírat nějaké povinnosti ve smečce, ale musel na to být nejprve jak mentálně tak fyzicky připravený. "Ty Etny, co bys řekl, že bychom se potom zašli někam projít a ukázal bys mi, jak jsi na cestách zesílel? Třeba bychom po cestě potkali i tvoje přátele."

//10

Etney se chytil mé otázky a konečně se rozpovídal, takže jsem mohl zjistit, co s opravdu děje. Pozorně jsem poslouchal jeho slova a snažil se vše vyhodnotit. Také jsem se snažil nějak šikovně formulovat svou odpověď. Etny byl rozhozený a rozčilený a nešikovnou volbou slov bych tomu moc nepřidal. Jak jen to otec dělal, že vždycky věděl, co má říct? zasteskl jsem si při vzpomínce na rodný kraj.
Z toho, co mi Etney pověděl, jsem vyvodil, že šlo jak o Casipu, tak o nějakou další vlčici, o kterou měl zájem...? Zaujatě jsem naklonil hlavu na stranu a drápky zasekl do ledu, na kterém jsme seděli. "Víš, tohle vlčice někdy dělají..." řekl jsem klidně. "Ne vždycky chápeš, co se děje, co se jim honí hlavou. A už vůbec nechápeš, když prostě zmizí, když sis myslel, že vám na sobě oběma záleží stejně." Na chvilku jsem odvrátil pohled stranou a přemýšlel, jestli to mám vůbec říct. Pak jsem se ale rozhodl že ano. "Potom, co jsem přišel sem do kraje, a předtím, než jsem poznal tvou matku, byla pro mě jedna vlčice velmi důležitá. Jmenovala se Naila a patřila do stejné smečky jako kdysi já. Milovali jsme se, lehávali jsme spolu u Loriánského jezera a všechno se zdálo být skvělé. A pak jednoho dne prostě zmizela a mě tu nechala. Dodnes nevím, kde je a jestli vůbec ještě žije...
Odmlčel jsem se a vyhledal jeho oči. Měl jsem toho ještě o sobě spoustu co říct, ale rozhodl jsem se vrátit se k jeho problému. Vylévat srdíčko si můžu jindy. Etny, upřímnost je velmi důležitá, ale někteří vlci ji nedokážou přijmout příliš. Někdy je důležité víc poslouchat, než mluvit o sobě. Dozvíš se spoustu užitečných věcí a zkušeností. A to že jsi skvělý vlk můžeš dokázat i činy nejen slovy," usmál jsem se na něj a pohledem opět zabloudil dolů k řece. "Ale když říkáš, že za tebou přiběhla, že se pro tebe vrátila, i když jsi je potom ztratil. Znamená to, že té vlčici na tobě záleží, no ne?"