Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Osamělý strom

Když jsem se konečně vymotal z mlhy, naskytl se mi pohled na jezero. Cítil jsem poblíž čerstvý pach Lucy. Zřejmě tu musela před malou chviličkou běžet. Ale co bylo hlavní. V dálce u břehu jsem uviděl šedavou siluetu. Elisa! zaradoval jsem se a rozeběhl se přímo k ní. Konečně jsem tě našel.
Doběhl jsem až ke břehu a bez jakéhokoli slova se natiskl do její srsti a čumák si položil na její zátylek. Chvilku jsem tak mlčky odpočítal. "Kampak jsi běžela? Měl jsem starost," pověděl jsem tiše a váhavě se od ní odtáhl tak, abych ji viděl do očí. "Hledal jsem tě. Je toho tolik co ti musím říct. Ale povíme si to doma v úkrytu, jo? Na území smečky je cizinka, už druhá za posledních několik dní. První jsem přijal, ale tuhle jsem ještě neviděl. Je tam s ní Yeter, ale měli bychom se co nejdřív vrátit domů," vychrlil jsem na ni. Jistě to zvládne. Ale aby byly obě alfy mimo les, to není dobré. Znovu jsem se podíval na Elisu a vyzval ji: "Pojď, pojďme domů."

//Středozemka

// 35 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

//Ohnivé jezero

Utíkal jsem od jezera podél pachové stopy mé partnerky. Vítr sice konečně slábl, ale i tak bylo velmi těžké držet se stopy. Mísilo se tu až překvapivě hodně poměrně čerstvých pachů. Co tu všichni dělali? To je divné, zamyslel jsem se a rozhlížel se okolo. Nebylo to obvyklé takhle se shromažďovat na jednom místě na Galliree jen tak, snad jen u Velkého vlčího jezera. Přišlo mi, že čím víc jsem se vzdalovat od jezera, tím víc padala mlha. Orientace byla čím dál těžší a po chvíli nešlo ani pořádně vidět na krok. Necítil jsem se dobře. Jednak jsem měl strach, že takhle zase ztratím správný směr, a navíc jsem cítil takovou zvláštní úzkost. Jako by se něco stalo. Ale ono se přece nic nestalo, ne?
Najednou mi přišlo, že se kolem mě mihlo něco béžového. Naježily se mi chlupy a po zádech mi přejel mráz. Co se to dě-? Nestihl jsem ani dokončit myšlenku v hlavě, když se přede mnou objevila silueta tváře Meadow. Odněkud z dálky se nesl její vyčítavý hlas. "Nezajímal jsi se o mě. Nechal jsi mě samotnou. To kvůli tobě jsem musela odejít!" Vyděšeně jsem zakňučel. Cítil jsem se strašně. Někde v hlavě se mi navíc kradla na světlo myšlenka, že bych takhle mohl ztratit i Elisu. Že se jí něco stalo, zatímco jsem ji hledal. Co je tohle za místo?! Honem pryč! Naslepo jsem se rozeběhl skrz mlhu jak nejrychleji jsem dokázal. Chvíli to vypadalo, jako bych běžel vstříc nicotě, pak se ale naštěstí začala mlha trhat.
Nakonec se vzduch úplně vyčistil a přece mnou se objevil krásně rostlý strom. Všechno vypadalo najednou tak poklidně, ale já se stále nemohl zbavit toho nepříjemného pocitu, který mě před chvílí pohltil. Zastavil jsem se a rozhlédl se. Elisa tu nebyla. Zklamaně jsem sklopil hlavu. Aspoň si odpočinu, než půjdu dál. Uvelebil jsem se mezi kořeny stromu a pomalu vydýchával rychlý běh. Kolem mě poletovaly světlušky a jedna se mi dokonce posadila na packu. Dlouze jsem ji pozoroval. Ale je tu krásně. Hlavně že tu není ta mlha. Přišlo mi, že jsem pomalu zapomínal na to, co se před chvílí stalo. A tak trochu i na to, proč jsem tu vlastně byl. Ale když ono se pod tímhle stromem tak krásně leželo.
Když se mi už pomalu začínaly klížit oči, všiml jsem si něčeho zvláštního. Uprostřed stromu byla taková divná prohlubeň. To rozhodně nebylo normální. Do tlamy jsem sebral několik zmrzlých listů, které se válely na zemi, a položil je do stromu. Nic se nestalo a už už jsem se chtěl otočit s tím, co by se tak asi mělo stát, že už jsem asi kompletní blázen, když najednou ze stromu vypadl překrásný křišťál a několik dalších kamenů. "Co to-?!" Honem jsem popadl další list a znovu ho položil do prohlubně. Vypadly další kamínky. Tlapkou jsem si je přitáhl blíž k sobě a nevěřícně na ně zíral. To musí být nějaká podivná magie! Neměl bych tu být, ošil jsem se a s posledním pohledem na prazvláštní strom se vnořil zpátky do mlhy. Vždyť já přede hledal Elisu, nesmím tu dál ztrácet čas!

//Ohnivé jezero

//OBJEDNÁVKA

22 Vlčíšek, 10 bodů za akce od Morfa a Faliho, 35 bodů za posty
Celkem tedy 67

3x lístek (45 bodů)
2 křišťály (2 body)
300 oblázků (20 bodů)

// 34 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

//Zlaťák

Po několika dlouhých minutách svižného běhu jsem konečně opustil stín korun stromů Zlatavého lesa. Okamžitě mě ovanul studený vítr, protože jsem se opět ocitl na otevřeném prostranství. Zatřásl jsem se a maličko zpomalil, abych nemusel tak zběsile dýchat ten ledový vzduch. To by nevedlo k ničemu dobrého. Stále však poměrně rychlým klukem jsem pokračoval až k vodě. Zastavil jsem se až u břehu. Zíral jsem na průzračnou hladinu a ztěžka dýchal. Nikde nebylo ani živáčka, ale díky tomu se tu nemísilo tolik pachů jako na Středozemní pláni. To mi přišlo vhod. Začal jsem opět prozkoumával okolí. Netrvalo mi to příliš dlouho, než jsem zachytil slabou stopu své partnerky. Jistě to nebylo tak dávno, co tudy šla, ale silný vítr pachovou stopu dost rozfoukal. Heuréka! Mám tě! zaradoval jsem se a na tváři se mi rozlil spokojený úsměv. "Už běžím, Eliso. Počkej na mě." Rozeběhl jsem se po jejím pachu a v hlavě se snažil si sesumírovat, co všechno jsem jí potřeboval říct.

//Osamělý strom

// 33 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)
//Louka vlčích máků

Vletěl jsem mezi stromy Zlatavého lesa. Ještě chvíli jsem měl pocit, že Elisu cítím, pak se ale ten pocit rozplynul a já opět nevěděl kam dál. Zastavil jsem. Nemělo cenu se dál bezhlavě hnát skrz les. Muselo se mi to jen zdát, pomyslel jsem si sklesle. Zahleděl jsem se na keř, který rostl přímo vedle mě. "Co teď?" zeptal jsem se ho, jako by mi snad mohl odpovědět. Bože můj, já už blázním. Vždyť mluvím s keřem! zhrozil jsem se a zatřepal hlavou.
Vtom jsem si ale vzpomněl, že jsme tudy šli kolem jezera s Etneyem. Byla by sice velká náhoda, kdybych ji tam našel, ale za zkoušku to stálo. A při nejhorším to tam aspoň bylo krásné. Bylo mi jasné, že pokud bych její stopu neobjevil u jezera, dál už by se mi to podařilo jen těžko. Kolem vody se pachy vždycky tak podivně rozplynuly.

//Ohnivé jezero

// 32 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

//Středozemka

Tlapky mě nesly dál a já si ani nevšiml, že už jsem překročil hranice pláně. Takhle v zimě to všude mimo les vypadalo téměř totožně. Jediný rozdíl byl, že tady rostl sem tak zamrzlý vlčí mák a chvílemi jsem měl pocit, že snad i cítím jejich vůni, jak jsem usilovně nasával pachy okolí. "Někde tady na jihu by přeci měla být smečka, ne? Tam by jistě nešla. Ale kam jinam mohla jít?" přemýšlel jsem nahlas. Měl jsem tu nevýhodu, že jsem jih moc neznal. Tenkrát když jsme se s Elisou toulali, pobývali jsme spíše na severu, nebo ve střední Galliree. Hodně času jsme strávili na Zubatce, rozvzpomínal jsem se a trochu zpomalil. Pak jsem ale musel sám sebe napomenout. Soustřeď se! Znovu jsem se přikrčil k zemi a snažil se šedivou vlčici vystopovat. Najednou jsem měl pocit, že cítím její pach. Okamžitě jsem se narovnal a plnou rychlostí se rozeběhl mezi stromy.

//Zlaťák

// 31 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

//Midiam

Čenichal jsem po okolí ale ne a ne znovu objevit pachovou stopu své partnerky. Navíc čím víc jsem se blížil do srdce pláně, tím víc pachů se tu mísilo a já byl čím dál víc zmatený. "Sakrapráce!" ulevil jsem si a zavrčel na myš, která proběhla okolo mě, a jakmile mě spatřila, utíkala se schovat po skalní převis. Jak ji mám takhle najít? Gallirea je obrovská! Strach o mou milovanou mě přemohl víc než bych si kdy přiznal a já začínal panikařit. "Je to Elisa, ta se o sebe postará," uklidňoval jsem sám sebe. "Mysli Arcu, kam jen mohla jít? Určitě někam na jih, jinak mi nešla tudy, to by nedávalo smysl." Snažil jsem se ze sebe vytáhnout co možná nejvíc informací a všechny si je přeříkával nahlas, protože jsem se pak cítil o něco lépe. Měl jsem s sebou vzít Etneye, zalitoval jsem, protože se mi se synem cestovalo mnohem lépe než když jsem běžel takhle sám. Navíc by mi třeba pomohl najít Elisu.

//Louka vlčích máků

// 30 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

//Asgaar

Běžel jsem po pachu jako o závod a proplétal se mezi stromy. Chtěl jsem ji najít co nejdřív. A taky se co nejdřív vrátit domů. Musím to stihnout nejlépe do svítání. Přece je tam nemůžu nechat dlouho samotné, když jsou obě alfy mimo les. Aspoň že je tam Laura, letělo mi hlavou, zatímco tlapky pravidelně bubnovaly o promrzlou zem.
Po chvilce se přede mnou znovu objevila řeka. Nebylo to tak dlouho, co jsem přes ni šel naposled. Mezitím jsem se stihl jen nažrat a nic víc. Opatrně jsem vkročil na led a rychle přecupital na druhou stranu. Led byl o dost tenčí než posledně a tak riziko jeho prolomení bylo o dost větší. Jakmile jsem se dostal na druhý břeh, chtěl jsem honem pokračovat v cestě, ale bohužel jsem zjistil, že jsem ztratil stopu. Přikrčil jsem se k zemi a začal čumákem čenichat po okolí ve snaze najít kam dál.

//Středozemka

// 29 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Etney nechápal, proč bychom ji měli jít hledat. Vždyť je přece dospělá, že? Trochu mě to uklidnilo, ale ne natolik, abych to dokázal pustit z hlavy. Poté se syn hned pustil do Keade, která stála opodál společně s Laurou a Castorem. Pro sebe jsem se ušklíbl a rozvážnými kroky pomalu přešel blíž k nim, kde jsem si sedl a tiše poslouchal. Etny nejdřív vyslýchal Kaede a pak se obrátil na Lauru. "Tak nějaký vlk, jo?" popíchl jsem zlehka drobnou vlčici a usmál se. "Ale schvaluji ti, smečka má vždy místo pro silné tlapky. Teda... schvaluji jen pokud nám tě nepřetáhne pryč," podotkl jsem a pohledem přejel přítomné.
Po nějaké chvíli příjemného hovoru se ozvalo vytí. To značilo jediné. Že mi skončil odpočinek. Líně jsem vyskočil na nohy a trochu si čumákem poupravil srst na boku. "Vyřídím to," pověděl jsem ostatním a zavětřil, abych věděl, kterým směrem běžet. Už jsem nějak neřešil, jestli někdo z nich půjde za mnou. Klusem jsem se rozeběhl k místu, odkud jsem cítil cizího vlka. Příliš jsem nespěchal, protože se mi zdálo, že se cizí pach mísí s tím Yeterovým. Po lovu se nějak vytratil. Kdepak je asi Ashe?
//ZMĚNA
Proplétal jsem se mezi stromy, až se přede mnou otevřela mezera mezi stromy, kde jsem spatřil bílou siluetu, vedle které stála tmavá, o kus větší. Zpomalil jsem a přešel do poklidného kroku. To musel byt Yeter. Byl jsem rád, že sem dorazil. Že mu nebylo jedno, že se na území smečky nachází někdo, kdo sem nepatří. Máš plusové body. Letmo jsem si prohlédl druhého vlkaŽe by další žádost o místo, kde složit hlavu? Ta tuhá zima dělá divy, napadlo mě, jak jsem si vlčici prohlížel. Už delší čas sem k nám do lesa nikdo nový nezabloudil a teď dvě vlčice krátce po sobě. To, že tu byl Yeter mě uklidnilo a já si mohl v klidu zařídit své. Však oni počkají. Opravdu jsem neměl dobrý pocit z toho, jak Elisa zmizela. Musela přece cítit, že už jsme skoro tady? Proč mi nic neřekla? Stalo se něco? Stále jsem byl jako na trní. A tak jsem se prostě otočil na patě a vyběhl po její stopě. Brzy budu zpátky.

//řeka Midiam

//Píše Castor či Kaede

// 28 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Etney se radoval, že se konečně nadlábne. Doběhli jsme domů a oba se pustili do jídla. Etny mi jen zběžně poděkoval a pak už se zakousl do šťavnatého - stále ještě poměrně čerstvého - masa. Vlci kousek od nás už nás také zaregistrovali. Utrhl jsem si velký kus masa a spokojeně ho přežvykoval. Nemluvili jsme. Jídlo teď bylo to nejdůležitější.
Když jsem se dostatečně nasytil, sedl jsem si na zadek a olízl si čumák. Začal jsem se důkladně čistit od krve. Mezitím mi hlavou vrtalo, kam asi tak Elisa mohla jít. Často z lesa neodcházela. Bylo to zvláštní a já si musel přiznat, že jsem byl trochu znepokojený. "Etny, všiml sis, že tvá matka někam odběhla?" optal jsem se syna a zkoumavě na něj pohlédl. "Dělá mi to starost," přiznal jsem. Navíc jsem stále z úkrytu cítil pach Awnay a Saviora, které tam Elisa nechala. Že by nechala Saviora na Awnay? napadlo mě. I to, že ho tu jen tak nechala bylo divné. Stalo se snad něco? Bylo to příliš mnoho kdyby. Odevzdaně jsem sklopil hlavu. "Myslíš, že bychom ji měli jít hledat?" zeptal jsem se Etneye žádají o radu, jako rovný rovného. Ne jako otec a syn.

// 27 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

//Kaskády (před Midiam)

Klusal jsem po boku svého syna směrem domů. Etney něco povídal a já ho poslouchal. Občas jsem přikývnul, aby věděl, že ho poslouchám. "Savior ale je důležitý. Býval to alfa mé smečky. Možná zčásti taky díky němu jsem se s Elisou rozhodli založit smečku," broukl jsem k synovi.
Když jsem překročili řeku, obklopily nás stromy naše lesa, stejně tak jako charakteristická vůně dřeva listnatých stromů. Jsme doma. Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv. Otočil jsem se na Etnyho. "Už jsme skoro u žrádla." Zamířil jsem k úkrytu. Cítil jsem v lese několik pachů. Také stopa Elisy byla velmi čerstvá, zřejmě tudy před chvílí běžela. To jsme se zase minuli. Potřebuju s ní mluvit.
Terén začínal být čím dál náročnější a to značilo, že jsme velmi blízko. Ještě chvíli do kopce a u kamene zabočit do leva, lovil jsem v paměti lokaci našeho úkrytu. Pachy vlků sílily. Vyskočil jsem na kámen a už z dálky viděl vchod do úkrytu. "Tak a je to!" zaradoval jsem se. "Poběž, Etny." Doběhl jsem posledních pár desítek metrů. Proběhl kolem vlků, které jsem pozdravil kývnutím a gecl si na zadek vedle zbytků muflona. Pohledem jsem vyzval Etneye, že nemusí čekat, až si vezme alfa a spokojeně se zakousl do masa. "To je dobrota."

// 26 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)
//Východní hvozd

Ťapkali jsem si to směrem k vodopádům. Etney obešel moji otázku tím, že má raději jídlo. Otočil jsem se na něj, ale pokračoval dál v chůzi. "Neboj se, je to po cestě," ujistil jsem ho a trošku zrychlil tempo, když měl teda takový hlad. "Etney II.? A nebude se to plést?" po píchl jsem syna zvesela. Poznámku o Awnay jsem přešel. Na to opravdu nemělo cenu reagovat.
Před námi se otevřel pohled na vodopády. Částečně byly doopravdy zamrzlé a byl to skutečně nádherný pohled. Na chvíli jsem se zastavil a obdivoval krámy zmrzlé krajiny. Je tu ale o něco chladněji. To asi os té vody, přemýšlel jsem a dal se zpátky na cestu. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou skočit pod vodopád, ale už jsem opravdu chtěl být doma. Možná příště.
"Než jsem odcházel, byla v jeskyni se Saviorem, pamatuješ si ho?" optal jsem se, protože jsem si nebyl jist, zda si ho od malička pamatoval. "Nejspíš tam v tomhle počasí ještě bude. A dost možná i další část smečky," zkonstatoval jsem. Jak jsem domluvil, otevřel se před námi les, který ohraničovala řeka, a tak Etnyho poslední otázka byla už zbytečná.

//Asgaar (přes Midiam)

// 25 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Spal jsem tak tvrdě, že se mi ani nezdál žádný sen. Občas jsem se neklidně ošil, nebo se maličko zatřásl kvůli zimě, ale jinak jsem byl téměř v kóma. Uběhlo několik hodin, Etneyovi se to možná mohlo zdát jako věčnost, ale moje tělo stále nemělo dost. A kdyby mě nic nezačal budit, spal bych ještě dál. Uslyšel jsem tichý hlas. Někdo na mě mluvil, ale mně to připadalo jako by z dálky. Zamručel jsem a maličko se převalil. Hlas se ozval znovu, tentokrát o něco hlasitěji a někdo se mnou jemně zatřásl. Pomaličku jsem rozlepil oči. Nejdřív jedno a pak druhé. A spatřil jsem nad sebou Etnyho. "Už vstávám," zamručel jsem rozespale. Cítil jsem se jako přejetý parním válcem, ale doufal jsem, že to brzy rozchodím. Vůbec se mi nechtělo vstávat, ale kdybych zůstal dál ležet, znovu bych usnul. Polamu a neochotně jsem se začal sbírat na nohy. Připadám si, jako bych omdlel z vyčerpání od magie... Ať už ta ukrutná zima skončí! zaúpěl jsem v mysli a unaveně zívl.
Etney seděl vedle mě a čekal až se já stařík rozhýbu. "Spal jsi aspoň trochu?" zeptal jsem se ho a podíval se na něj. Nevypadal ani z půlky tak unaveně jako já, ačkoli jsem tolik hodin prospal. Možná když se dáme do pohybu, rozchodím to. Protáhl jsem si záda a vyskočil ven z úkrytu. Sluníčko už spíš zase pomalu klesalo, ale nemohl jsem si být moc jistý, protože přes mraky nešlo moc dobře vidět. "Etny, půjdeme, ať to stihneme před soumrakem," vyzval jsem syna a pomalým krokem se vydal směrem ke Kaskádám. Bylo to tam vždy nádherné a teď v zimě, kdy bude nejspíš nějaká část zamrzlá, to bude ještě hezčí. "Máš rád vodopády?"

//Kaskády

// 24 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

Začalo pomalu svítat. I přes husté stromy k nám dopadlo několik prvním denních slunečních paprsků, které celé dlouhé putování o něco zpříjemnily. Etney mě ujistil, že ještě dlouho budu chodit po svých. Snad ještě pár zim...
Když jsem se ho zeptal, jestli neví o nějakém úkrytu, rozsvítila se mu očka a začal nadšeně povídat o úkrytu, který našli společně s jeho přítelkyněmi. Pochlubil se, že si pamatuje, kde se nachází. Ulevilo se mi, protože jsem na sobě cítil, že stačí, abych se na chvíli zastavil, a usnul bych i ve stoje. "To je dobře, takovéhle věci je důležité si pamatovat," pochválil jsem ho a spokojeně pohodil ocasem. Vidina blízkého odpočinku mi vlila čerstvou krev do žil, takže jsem dokázal víceméně držet krok se svým synem, který se rozeběhl jako raketa mi to místo ukázat.
Doběhli jsem až před úkryt. To jsem poznal tím, jak Etny významně zastavil a hrdě se narovnal. Pozvedl jsem pohled od zasněžené země a spatřil veliký kmen stromu, do kterého se dalo vstoupit. Tělem mi projela úleva. Na nic jsem nečekal a zalezl dovnitř. Tam jsem se hned uvelebil a položil si hlavu na packy. Bylo sice trochu chladno, ale rozdělávat oheň uprostřed kmene by bylo trochu riskantní. Pomalu jsem pozvedl hlavu a podíval se na syna. "Díky," pousmál jsem se na něj a hlavu položil zase na tlapky. Ocasem jsem si přivinul kolem novou a spokojeně ležel. "Na chvilku se prospím. Kdybych spal moc dlouho, vzbuď mě, až bude sluníčko vysoko na obloze. Musíme se dostat domů, dokud počasí aspoň trochu přeje a dokud je maso čerstvé, řekl jsem a při posledním slově zívl. Oči se mi klížily a netrvalo dlouho a upadl jsem do říše snů.

//Ježčí mýtina (přes Kierb)
// 23 (+ 5 morfoakce, +5 faliakce)

"To jsou," přitakal jsem Etnymu na jeho otázku a sem tam se kochal pohledem na hvězdnou oblohu, která se sice pomaloučku začínala kabonit, ale stále šly nějaké ty hvězdičky vidět. Musel jsem však dávat dobrý pozor na cestu.
Etney se chytil slov o nové vlčici. Letmo jsem na něj pohlédl a ušklíbl se. Má na to věk, za chvíli nám nějakou určitě dovede ukázat, napadlo mě a vzpomněl jsem si při tom na Casipu, která žádala ve smečce o místo a pak už se nikdy více neukázala. Vlčice jsou nevyzpytatelné...
"Moc rád bych je poznal," pověděl jsem, zatímco jsem obcházel vystouplý kořen. Neměl jsem už sílu ho přeskakovat. "Můžeme je jít hledat, jakmile zařídíme všechno důležité ve smečce," navrhl jsem. Tím všechno důležité jsem myslel hlavně to posílit se muflonem, zkontrolovat úkryt a najít Elisu a pobavit se s ní o všem důležitém.
Už jsme se téměř dotrousili až do Východního hvozdu, když se Etney zeptal, jestli bych ho nevzal na záda. Překvapeně jsem zamrkal a pohlédl na něj. "Cože? Zaobalil to sice tak, jako by to byla ta nejlepší nabídka, v tom byl opravdu dobrý, ale tohle byl fakt šílený nápad. "Na to už jsi moc velký. Za chvíli budeš nosit spíš ty mě," podotkl jsem a rozhlédl se okolo. Byla tma a sem tam na nás dopadly nějaké vločky. Venku musí zase sněžit, pomyslel jsem si. Zima stále nepolevovala a ačkoli jsem věděl, že už jsme opravdu blízko smečkovému území, byl jsem tak vyčerpaný, že bych to nezvládl. "Nevíš tu o nějakém úkrytu?" optal jsem se syna. "Opravdu už si potřebuji odpočinout." Nesmím se tak přetahovat.