Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//10
//úkryt

Klusal jsem ze Elisou. Brzy jsem opustili jeskyni a proběhli kolem spícího Castora. Měl se aspoň schovat dovnitř, pomyslel jsem si, když jsem ho míjel. Neměl jsem však čas s tím něco udělat, protože bych mezitím ztratil Elisu z očí.
Venku bylo nepříjemně prašno. Chvilku mě štípaly oči, než jsem si na to přivykl. Také se i hůř dýchalo, a tak jsem neběžel příliš rychle, abych se moc nezadýchával. Následoval jsem svou partnerku a cítil, že se blížíme. Brzy se před námi otevřela mýtinka, kde stál Calum s tou cizí vlčicí. Protáhl jsem se kolem Elisy, která zavrčela na cizinku, a zastavil se u Caluma. "Dobrá práce, Yetere. Už můžeš jít, jestli chceš. Děkuji," pochválil jsem ho, že plnil smečkové povinnosti. Poté se můj pohled vrátil na cizinku. Upřel jsem na ni své stříbřité oči a snažil se všimnout si co nejvíce detailů, co by mi mohly něco prozradit. "Jsme alfy téhle smečky. Moje jméno je Arcanus a ty se nacházíš v Asgaarském hvozdu," vysvětlil jsem jí. "Je to území smečky, což sis jistě všimla, takže otázkou zůstává: co tu pohledáváš?" zeptal jsem se a nechal zcela na vlčici, jak se uvede. Vážně ta zima udělala s tuláky divy.

//9

Elisa pověděla, že to byla nejspíš magie lesa, která jí dala vědět, že se v lese děje něco divného. To dávalo smysl. Pokýval jsem hlavou, abych dal najevo, že ji poslouchám. Dál jsem přežvykoval kůže a když se mi ji konečně povedlo pořádně oddělit a zpracovat, podržel jsem ji na chvíli nad Elisiným ohněm, aby se trochu prosušila.
Najednou se Elisa zvedla s tím, že mě teda rozhodně nenechá jít samotného. Že se tu nehodlá jen tak válet. A nakonec dodala, že to já jdu za ní, ne ona za mnou. Oheň, který tu udržovala, zhasl. Pobaveně jsem se zvedl a položil kůži na zem naší jeskyně. Pak už jsem svou partnerku jen následoval jako věrný ocásek.

//les

//8

Váleli jsme se s Elisou vedle sebe a ani jeden nic neříkal. Prostě bylo ticho. A ne takové to nepříjemné, ale to pohodové, spokojené ticho. Povedlo se to?
Když už jsme tak leželi poměrně dlouho, Elisa nadhodila, že je tu něco divného. Nechápal jsem, o čem mluví. Mně nic nepřišlo zvláštní. Pak začala mluvil o povinnostech. Trochu jsem se ošil. Ještě se mi nechtělo. Ale vnuklo mi to nápad. Beze slova jsem se zvedl a vyběhl ke vstupu do úkrytu.
Tam stále ještě ležel zbytek muflona. Zdálo se mi, že venku je nezvykle prašno. To je divné? Vždyť je ještě sníh, nemělo by to být od sucha. Popadl jsem muflona do tlamy jednu jeho nohu a začal ho táhnout do útrob jeskyně. Naštěstí to netrvalo příliš dlouho, a proto jsem byl za chvíli zase zpátky u své partnerky. "Měla by ses najíst, dokud je maso ještě dobré," vyzval jsem ji, jakmile jsem položil mrtvolu kousek od nás. Sám jsem se začal zaobírat kožešinou a pracně se ji snažil. "Venku je nějak divně. Takového prachu není, ani když v létě všechno kvete," pověděl jsem své partnerce, čeho jsem si všiml. "A za tou cizinkou půjdu já, měla bys teď hodně odpočívat. Leda bys chtěla jít se mnou."

//7

Elisa opáčila, že těm "dámským věcem" taky nerozumí. Tak kdo pak teda má? napadlo mě, ale nahlas jsem to neřekl. Už jsem dneska dráždil až dost. Jen jsem se pousmál a ztracen v myšlenkách dál odpočíval. Nebyl jsem si jistý, na čem jsme se vlastně shodli, a tak jsem jen tak dál lelkoval a sbíral odvahu. Možná jsem byl dospělý vlk, který se staral o celou smečku, ale když přišlo na věci okolo citů, připadal jsem si jako vlče v pubertě. Navíc se mi do hlavy draly myšlenky o tom, co se přihodilo posledně. Co se stalo Castielovi. Příroda byla krutá. Nesmím na to myslet, namlouval jsem si a snažil se tu otravnou obavu vyhnat z hlavy.
Rozptýlit ji se však povedlo až Elise, když mi olízla čumák a zavrtala se do mé srsti. Tělem se mi rozlilo příjemné teplo a já přestal myslet na všechny strasti. Oplatil jsem jí olíznutí a chvilku si tlapkou pohrával s jejím náhrdelníkem. Byl zvláštní, ale tak nějak se k ní honil.
Po chvilce jsem vzhlédl a zadíval jsem se jí do očí. Jeskyní se rozlévalo měkké světlo od ohně. Cítil jsem se šťastný. "Jsem rád, že tu se mnou jsi," pověděl jsem tiše, ale tak, aby to rozhodně slyšela. "A že nás tu brzy bude zase o něco víc."
//Opět pro dobro naše i vaše, ale hlavně to naše, cenzura.
Když bylo po všem, skulil jsem se se na zem hned vedle Elisy. Její tělo mě příjemně hřálo na boku. Cítil jsem se unaveně ale spokojeně. Přivřel jsem oči a láskyplně pozoroval svou partnerku.

//6

Poslouchal jsem slova své partnerky a byl rád, že můj návrh nezamítla. Právě naopak, vypadala, že je tomu dost otevřená. Pousmál jsem se, když podotkla, že pořád hudruju, že už jsem moc starý. V tom měla pravdu. "Však to tak je, nebýt magií, které pomáhají naše těla držet vitální, asi by už naše kožíšky nějaké ty šediny měly," pověděl jsem a když moje oči padly na její kožich, musel jsem dodat: "a ne ty přirozené." Bylo to sice nešikovně řečeno, ale doufal jsem, že ji to neurazí. Někdy jsem nebyl se slovy příliš obratný. Opřel jsem si čumák o její hlavu mezi ušima a poslouchal. "Smečka to určitě zvládne. O to se nemusíš bát. A kdyby něco, zařídil bych to. Navíc Laura se poměrně našla v roli pečovatelky, určitě by ti pomohla. Takovým těm "dámským" věcem nerozumím," zasmál jsem se a překulil se na bok. Kousek od nás ze země povylezlo křoví. Nechal jsem ho vysušit tak, aby mohlo chytit. Bylo zbytečné, aby si Elisa plýtvala energii a někde hluboko hluboko v hlavě na to musela myslet. "Nebude trvat dlouho a začne všechno kvést. Sníh už pomalu taje."

//6

Pozoroval jsem výraz své partnerky, když jsem se jí svěřoval se svými myšlenkami. "To je pravda, je to hrozná škoda. Vlčecí období je to nejkrásnější," přitakal jsem a chvílema se jí díval přímo do očí, což jsem střídal s pohledem do praskajícího plamínku. Uvelebil jsem se ještě o něco lépe a cítil, jak mě zespoda hřeje stará kožešina. Jestlipak je někdo strhl z toho muflona?
Naslouchal jsem slovům své partnerky a chvíli o tom, co mi řekla přemýšlel. "Napadlo tě někdy, že bychom měli znova vlčata?" vypadlo ze mě po chvíli. "Víš, že bychom byli znova máma a táta. Je to už hodně zim od narození Awnay s Etneyem. A zázemí na to máme. Smečka je stabilní a potravy je poslední dobou dostatek," vysvětlil jsem své myšlenky. Sklopil jsem pohled k ohni a tlapkou si pohrával se špičkou svého ocasu. Nejspíš je to šílený nápad. Ale bylo by to krásné.

//5
"Mně taky," hlesl jsem tiše. Na chviličku se v jeskyni rozhostilo ticho a bylo slyšet jen občasné prasknutí ohně, který udržovala při životě má partnerka. Když se mě zeptala, jestli jsem v pořádku, chvíli jsem mlčel a snažil si srovnat myšlenky. "Víš... Chtěl jsem jí poskytnout domov, který už tolikrát ztratila. Ale zklamal jsem. Nebyl jsem tu pro ni dostatečně, ani když ji ranil Scrooty. Možná proto odešla. Byla utrápená. Moc mě to mrzí..." Mluvil jsem tiše a byl moc rád, že jsem mohl být přitulený k Elise. Ona tu pro mě vždycky byla. Nikam neodešla. Tak nějak jsem cítil, že když už nikdo jiný, ona tu pro mě zůstane. Miluju tě. Dlouze jsem vydechl a zabočil čumák do její načechrané srsti. "Je mi líto, že se ani pořádně nerozloučila. Ale zřejmě na tom nebyla psychicky moc dobře. Možná by to nezvládla," uvažoval jsem a snažil se od krémové vlčice trochu odpoutat, aby to tolik nebolelo. Meadow byla jedna z mých prvních přátel, co jsem sem přišel. A donedávna snad také poslední, která tu stále byla. Eliz, Mico, Aimiel, Kessel a dokonce i Naxther zmizeli už dávno. Snad potom Saviora ještě zastihnu. Čas se krátí, napadlo mě a ta myšlenka mě trochu vyděsila. Co jsem ho viděl posledně, jeho srst už nebyla tak lesklá jak bývala. Věk se na něm začínal podepisovat. Stejně jako na nás všech.
"Bojím se staří a smrti," řekl jsem tiše. "Jediné, co tu po nás zbyde, budou naše děti, které nás možná ani nemají opravdu rády. Přál bych si, aby byla obě vlčata zase malá. To se na nás jen věšela, ne jako teď. Že dcera opustí smečku a ani se to neobtěžuje říct vlastnímu otci."

//4

//les

Elisu už se mi dohnat nepodařilo, ale s jistotu jsem dokázal říct, že zmizela uvnitř našeho úkrytu. Následoval jsem ji dovnitř, ale už ne tak rychle jako jsem se ji snažil dohnat v lese. Chodba do jeskyně byla kluzká a já se nechtěl takhle na sklonku zimy nějak zranit.
Když jsem došel dovnitř hlavní jeskyně, všude kolem se vznášel poměrně čerstvý pach Saviora, ale hnědý vlk už tu nebyl. Minul jsem ho, zamrzelo mě, protože jsem starého přítele opravdu dlouho neviděl. Prošel jsem jeskyní dál do další "místnosti", kde už na mě čekala má partnerka. Vlezl jsem dovnitř a posadil se vedle ní. Elisa mi pověděla, že už toho má dost. Nic jsem na to neřekl, jen si položil hlavu do její srsti a odpočíval. Hlavou se mi honilo, jak musíme vlkům ze smečky povědět o smečkové magii o povýšeným o jejich povýšení. Také jsme museli brzy vyřesit tu bílou cizinku. Bylo toho pořád tolik. A tak málo času na blízké. Tiše jsem si povzdechl a vzhlédl k Elise tak, abych jí viděl do očí. Byla tu ještě jedna věc, kterou jsem jí musel říct. "Víš, jak jsi říkala, že se tu Meadow dlouho neukázala. Ona... ona odešla..."

//3
Bedlivě jsem pozoroval, jak Tesai zareaguje. Nakonec ze sebe vypravil, že by se chtěl stát členem naší smečky. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Vůbec nevypadal, že by to opravdu chtěl. Nebo jsem se mýlil? Možná potřebuje víc času všechno vstřebat, napadlo mě.
Elisa Tesaie přivítala v naší smečce. Usmál jsem se na něj a doufal, že se konečně trochu uvolní. Má partnerka pak vysvětlila v kostce vše důležité, co by mohl v nejbližší době potřebovat. "Území smečky se rozkládá po celém lese," dodal jsem, ale to už se moje partnerka rozeběhla pryč. Váhavě jsem se pohnul, ale pak se má pozornost vrátila zpátky k novému členu smečky. "Promiň, že tě tu hned tak necháváme, ale je tu něco, co potřebuje urgentně vyřídit. Zkus se tu trochu rozkoukat. Když budeš potom chtít, moc rád ti to tu ukážu. Les je trochu zrádný na orientaci," pověděl jsem mu a kývnutím se rozloučil. "Eliso počkej přece!" křikl jsem na svou partnerku a vyběhl po její stopě.

//Úkryt
//Pro Tesai: Promiň, že tě tu hned takhle necháváme. Něco si si chceme odehrát, ale pak si s tebou moc ráda víc zahraju :) Jinak neboj se zúčastnit akce v Ellisině údolí (je na něj odkaz hned pod nápisem Asgaarská smečka na téhle stránce).

//2
Vlk Elise odpověděl, že není nic v čem by vynikal, ale že zároveň není nic, v čem by byl vyloženě špatný. To bylo uspokojivá odpověď. Přikývl jsem, ale dál se držel stranou. Elisa Tesaiovi odpověděla, že je to dobrá vlastnost a opět se ho snažila popohnat. Bylo vidět, že ani jeden z nás tu nechtěl prostát moc dlouho. Nebylo to tak, že bychom měli něco proti cizinci. Zvlášť pokud tu byl žádat o místo a ne že se tu jen zatoulal. Ale oba jsme si chtěli dáchnout po dlouhém běhu z jihu a také jsme měli spoustu důležitých témat k probrání. A co víc, v lese se nacházela ta bílá vlčice, u které čekal Calum. To jak se zdálo také trochu znervózňovalo Elisu. Dokázal jsem to odtušit z jejích myšlenek. Naklonil jsem se k ní blíž a tiše pověděl: "Neboj se, Calum je silný vlk, silnější než by se na první pohled mohlo zdát. Ta vlčice by ho nemohla přeprat. Sice to bylo jen z dálky, ale viděl jsem je."
Můj pohled se vrátil zpátky na Tesaie. Sluníčko už viselo těsně nad horizontem, takže v lese už byla téměř tma, ale hvězdy se ještě neukázaly. Konečně jsem se rozhodl také něco říct. "Zima byla dlouhá a pro tuláky to není snadné, to sám dobře vím. Takže jestli žádáš o domov, naše podmínka je věrnost smečce. Pomoc slabším a nemocným. Smečka je rodina." Doufal jsem, že vlk překoná svou nejistotu a konečně nám poví svůj důvod, proč jsem přišel. Dělat problémy to nejspíš nebylo. Na to opravdu nevypadal.

//1
Vlk místo aby mi odpověděl, jen tam postával a vypadal opravdu hodně nesvůj. A to se i Elisa snaží, napadlo mě, když jsem viděl svou partnerku, jak jen nečinně stojí. Žádné obcházení v kruzích, žádné vrčení a vyhrožování. Trošku jsem se poodtáhl, abych dal vlkovi prostor. Vypadal, že si toho potřebuje v hlavě hodně urovnat.
Když se sebe vypravil otázku, co má dokázat, nevěřícně jsem zamrkal. Byl to snad první vlk, který vůbec netušil, jak takovéhle věci ve smečkách probíhají. Možná byl hodně dlouho sám, prolétla mi hlavou myšlenka, když jsem si vlka podruhé bedlivě prohlížel. Než jsem ze sebe snažil cokoli vypravit, ujala se slova Elisa, které se vlka vyptávala na jeho dovednosti. Na dobrého ochránce moc nevypadá s tím jak je plachý, ale mohl by být rychlý a mrštný, možná dobrý lovec? přemýšlel jsem, což mě také dovedlo k další myšlence. Dobrý ochranář by byl potřeba, bůh ví, kde se Ashe toulá? Nebaví mě se pořád zdržovat na jednom místě, protože na ochranáře není spoleh a... beta utekla. Možná že by se toho brzo mohl někdo ujmout? Calum je silný... Etney se taky snaží. Trochu jsem se nechal unést ve svých myšlenkách, zatímco jsem čekal, co se ze situace vyvine. Přece sem ten vlk nezabloudil jen tak? Má přece čumák, ne?

Sluníčko pomalu padalo za obzor a v lese začínala být čím dál větší tma. Navíc se znovu o něco ochladilo. Netrpělivě jsem přešlápl. Měli jsme na území ještě dalšího cizince, ke kterému jsem potom musel jít, a já už se viděl hezky v teple úkrytu. Chtěl jsem to mít co nejrychleji za sebou. Elisa se postavila kousek ode mě, ale nic neříkala. Stále jsem v hlavě držel důležitá témata, o kterých jsme předtím mluvili, ale chtěl jsem si je nechat na vhodnější čas, kdy budeme mít na probrání takových věcí klid.
Hnědý vlk si mě prohlédl. Podíval jsem se do jeho očí a všiml si, že jsou sytě modré. To mi prozradilo, jakou magii vlk dokázal používat. Zbarvené oči jsou velká výhoda, napadlo mě, i když jsem si samozřejmě uvědomoval, že vlk mohl umět používat i další magie. Stále jsem čekal na jeho odpověď, ale to, co ze sebe nakonec dostal, mě neuspokojilo. Taková nicneříkající odpověď. No, alespoň se nezapomněl představit. Pohlédl jsem tedy na Tesaie a přistoupil k němu o krok blíž. "Jsi na území smečky, to jistě víš a z toho plynou pouze dvě možnosti. Jen procházíš a v tom případě musíš urychleně opustit území a příště se tomuto lesu vyhnout obloukem, nebo žádáš o místo ve smečce. Pak bys musel dokázat, že si ho zasloužíš, že existuje něco, čím bys mohl všem v tomhle lese nějak přispět," vysvětlil jsem klidně a na maličký okamžik hodil očkem po Elise. Vlk se mi zdál být nesvůj, jistě, mohl jsem použít magii, abych zjistil, co se mu honí v hlavě, ale vždy bylo lepší, když to vlk pověděl sám a nahlas.

3 lístky (z tržiště) do KOLA OSUDU
Děkuji :)

//Středozemka (přes Midiam)

Elisa podotkla, že bylo jasné, že se s Etneyem nesnesou a že jeden z nich dříve nebo později odejde. Možná to tak bylo. Možná ne. Při zmínce o Etneyovi jsem si vzpomněl na čas, který jsme spolu teď strávili. "Byl jsem s Etneyem. Hodně zesílil, dokázal sám ulovit šakala a dokonce jsme společně zkoušeli, aby použil svou magii. Možná tě to překvapí, ale o Awnay pro jednou mluvil hezky," pověděl jsem své partnerce. "Myslím, že je na čase, aby ve smečce dostal nějaké povinnosti. Zdá se na to být připravený, i když je to pořád takové pometlo. Co myslíš?" otázal jsem se a vběhl mezi stromy našeho lesa.
Jakmile nás pohltily stromy, zastavil jsem u nedalekého skalního převisu. Etney s Laurou a Castorem stále byli u úkrytu. Yeter hlídal cizinku a navíc severněji se nacházel ještě jeden vlk. To musel být ten cizinec, kterého jsem předtím cítil. "Půjdeme nejdřív za tím na sever, jo? U té druhé je Yeter, to může počkat." Otočil jsem se na Elisu a všiml si, jak jí zasvítila očka. Bůh s tebou, cizinče.
Vyrazil jsem po stopě cizince a nějakou dobu se proplétal mezi stromy, protože cizinec přišel ze severozápadu a mi z jihovýchodu. Běžel jsem i poměrně rychle, protože jsem nechtěl v lese nechávat někoho nehlídaného příliš dlouho. Doufal jsem, že mi Elisa bude stačit. Po chvíli se přede mnou objevila silueta hnědého vlka( //TESAI). Rychle jsem si ho prohlédl, než jsem vyskočil zpoza keřů. Zastavil jsem se několik metrů od něj. Tušil jsem, že Elisa si ho víc poddá. Má to jako takovou trochu zvrácenou zábavu, uchechtl jsem se pro sebe. Přejel jsem vlka pohledem. "Jsem Arcanus, alfa této smečky, co tě sem přivádí?" začal jsem neutrálně.

//Ohnivé jezero

Běžel jsem po pláni po boku své partnerky. Naštěstí sníh už docela ulehl a zamrzl, takže jsme se v něm nemuseli brodit. Elisa mi pověděla, že se jen chtěla proběhnout a pročistit si hlavu. Přikývl jsem, abych dal najevo, že ji poslouchám. Pak z ní ale vylezlo, že Awnay odpustila smečku. Prudce jsem zastavil a překvapeně na ni pohlédl. "Cože?!" Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Sice už se delší dobu jen toulala a tak nějak to k tomu celou dobu směřovalo, ale slyšet to teď takhle na rovinu, mě ranilo. Navíc ani neměla koule mi to říct. Jako kdybych ani nebyl její otec. Mrzelo mě to.
Elisa vysvětlila, že je to nejspíš kvůli tomu, že se chce osamostatnit. Nebo možná kvůli její smyšlené nenávisti k Elise. Všechno si to překroutila, jak se jí to hodilo, napadlo mě, co jsem vypozoroval z mého posledního setkání s naší dcerou, ale nahlas jsem to neřekl. Nechtěl jsem Elisu opět ranit.
Znovu jsem vykročil směrem domů, avšak jenom mlčky, ačkoli jsem toho měl tolik co říct. Nějak nebyla nálada. Navíc mě také tížila zpráva o Meadow. Neměl jsem to srdce to Elise říct takhle bezprostředně po tom, co nás opustila Awnay. Jakmile jsme se přiblížili k lesu, donesl se ke mně další cizí pach. "Cítíš to? To musí být další cizinec," řekl jsem a krátce pohlédl na Elisu. "Zima už je moc dlouhá a tuláci se stahují do smeček, musíme to vyřídit."

//Asgaar (přes Midiam)