Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//"Nebo ho našli a Elisa ho vede na rošt?" Tak tohle pobavilo :D :D

// Všichni známe Elisu. U ní vlk nikdy neví! Lucy :D

Hrál jsem si s vlčetem pomocí magií. Sionn byl nadšený. Když zjistil, že je vánek příjemný, přišel ke mně a dožadoval se ještě. A tak jsem to zopakoval. Měl jsem radost, že se mu to líbí. Ale rozhodně největší radost sklidila kopretina. Sionn pobíhal tam a zpátky a zkoušel s květinou různé fyzikální zákony. "To je kopretina, zlato," pověděl jsem jeho směrem a doufal, že si to třeba zapamatuje a jednou si to s bílou rostlinkou spojí.
Po chvilce mě Elisa napomenula, že bych malému neměl motat hlavu magiemi, když ještě nepoznal moc z toho skutečného. "Žijeme tady na Galliree, tady se dějí neobvyklé věci pořád, musí si zvykat od mala," namítl jsem a podíval se na ni. Na chvilku jsem spustil Sionna z očí. Jen ať nevyvede nějakou lumpačinu, modlil jsem se v duchu. "Navíc jestli bude po nás, jistě nějaké magie zdědí. Jako Awnay oheň a Etney příkaz. S Etneyem jsem jeho magii nedávno zkoušel, už tomu pomalu začíná přicházet na kloub. Z toho ještě bude nadělení s jeho charakterem," pousmál jsem se. Byla to vlastně ironie všeho, že někdo jako Etney získal nejvíc manipulativní magii.
Pak jsem se obrátil na Tesaie a zadíval se do jeho očí. Voda, jasné, asocioval jsem přirozeně. Ale mohlo v tom být něco víc. Stejně jako já jsem uměl několik dalších magií, mohl i on a o něčem takovém vlk nikdy nemůže vědět. Bylo by dobré mít ve smečce silné vlky jak fyzicky tak psychicky. Nikdy nemůžeme vědět, kdo nás napadne. Jako mou rodnou smečku... Přestal jsem tak zírat do jeho očí a konečně se zeptal. "Jaké vlastně magie ovládáš?"

Jakmile Sionn zpozoroval veverku, rozeběhl se za ní plnou parou. Elisa hned vyskočila za ním Jenže všechen ten ruch veverku vyplašil a ona zmizela než bys řekl švec. Malý upadl a smutně se po nás otočil. Zavrtěl jsem hlavou a přešel k němu. "Ale jdi ty," pověděl jsem a olízl vlče za ušima. Pak jsem ho jemně zachytil za kůži za zátylek a přenesl ho Elise mezi tlapky. "Měl by sis odpočinou," pobídl jsem ho, ale tak nějak jsem vnitřně tušil, že ten klid nebude mít dlouhé trvání. Na to byl svět až příliš rozmanitý a malý Sionn příliš zvědavý.
Tesai mezitím zareagoval na můj pozdrav a a odpověděl Elise na její otázku. I přesto však zůstával stažený opodál. Respektoval jsem jeho komfortní zónu a nijak ji nenarušoval, nechal jsem jej, ať se rozhodne sám, kdy pro něj bude přijatelné přistoupit blíž. "O té houbě jsem slyšel, jsem rád, že jste se jí zbavili i bez nás, dobrá práce."
Přivřel jsem oči a v duchu se napojil na magii, které mi byla ze všech nejpřirozenější. Chtěl jsem ještě o něco upřesnit Tesaiovi informace. "Etney je mimo les, ale ne daleko za humny. Vnímám jeho vědomí velmi silně. A Laura je vlastně opodál. Se Saviorem a tím novým," pověděl jsem a pohlédl na svou partnerku. Ještě než jsem se odpoutal od své magie, stihl jsem zaslechnout několik útržků jejích myšlenek. Předpokládal jsem ale, že to už zase Sionn bude jako na vážkách, že nám dovolená skončila. Mohl bych si s ním trochu pohrát, napadlo mě. Nejdříve Sionnovi na čumák padla studené kapka vody. O chvíli později foukl jemný teplý vánek, který mu jen tak příjemně počechral srst. Hned na to mi přes tlapky přeskočilo několik jisker a nakonec přímo před bílým vlček vyrostla krásná kopretina. Pousmál jsem se a díval se, co na to bude říkat. "Zajímalo by mě, jakou magii zdědíš..."

//jeskyně

Elisa odignorovala můj návrh jít někam k vodě. Odtušil jsem, že nemá náladu, a tak jsem to dál nerozpitvával. Moje partnerka se položila na zem a pozorovala vlče, které se pomalu rozkoukávalo v okolí. Zůstal jsem stát, i přes poměrně vysokou teplotu už takhle ráno se mi nechtělo se jen válet. Naležel jsem toho v jeskyni dost.
Několika rychlými kroky jsem obešel půlkruh kolem vchodu do úkrytu a protáhl si tak rozlámaný hřbet. Bylo to příjemné. Měl jsem chuť si jít zaběhat, ale na to tu nebyl ideální terén. Však jsme se taky nacházeli v horách. "Až trochu povyrosteš, ukážu ti vyhlídku, tam se ti bude moc líbit," otočil jsem se na Sionna. Netušil jsem, nakolik mi porozumí, ale přišlo mi důležité na mládě mluvit.
Najednou ze stromu seskočila veverka a přiskákala k nám blíž. Rychle se rozhlédla a chviličku se jako v transu zadívala na Sionna a pak na mě. Trvalo to jen chviličku, protože stačilo drobné zašustnutí a veverka byla pryč stejně rychle jako se objevila.
Chvilku jsem tak postával a užíval si krásy probouzejícího dne, než jsem zpozorněl. Zdálo se mi, jako by nás někdo pozoroval. Natočil jsem se po větru a v keřích opodál si všiml hnědého kožichu. "Tesaji, zdravím. Jak se ti daří?" zeptal jsem se mírně, ale oči jsem měl jako na šťopkách. Věděl jsem, že Tesai je plachý, ale přeci jenom bezpečí malého vlčete byla za všech okolností priorita.

Elisa mi představila nového člena. Snažil jsem si zapamatovat jeho jméno a říkal si, že si, až budem venku, pokusím vštípit jeho pach, i když se možná nepotkáme. Nebylo to ještě tak dlouho, co se má partnerka vrátila, takže by pach nováčka měl být stále dost silný. A navíc kdo opouští území smečky hned po přijetí?
Podíval jsem se na Sionna, který ležel na zádech a dožadoval se pozornosti. Chvílema už dokonce vykřikoval něco jako máma. Stejně to není fér, že nikdy neříkají první táta. Elisa odsouhlasila to, že bychom malého mohli dát na starosti Etneyovi. "Dobře, povíme mu to hned, jak se vrátí. A taky mu konečně řekneme o tom povýšení," připomněl jsem. Cítil jsem vědomí svého staršího syna. Nebyl daleko, ale už nějakou dobu se neukázal přímo v lese. Když na to přijde, můžu za ním zaskočit mimo les. Tyhle myšlenky mě přivedly také k Awnay. Stále mě mrzelo, že mi to aspoň neřekla do očí, že odchází. Navíc se od té doby neukázala. Také mohla být dávno mimo Gallireu. Doufal jsem, že to poslední není pravda.
Sionn se začal dožadovat čím dál tím víc výletu mimo jeskyni. Elisa ho popadla za zátylek a vyrazila ven. Mohli bychom někam k vodě," navrhl jsem a postupoval za šedivou vlčicí. Přeci jenom teď v létě byla jeskyně ještě o něco víc kluzká a když byl vlk dost ve střehu, dalo se magií ledasco zachránit.

//les

Po chvíli se vrátila Elisa. Byl jsem opravdu rád, že se konečně mohla trhnout, protože jinak bych ji i s malým musel jít hledat kvůli mléku. Elisa prohodila, že doufá, že příliš nezlobil a poté dodala, že máme nového člena a že můžu jít. Bylo to trochu rychlé, ale to byla prostě ona. "Koho?" zeptal jsem se, ale než jsem to stačil víc rozvést, probral se Sionn a začal se dožadovat máminé pozornosti, které se mu předtím nedostávalo dostatek.
Mezitím, co jsem pozoroval, jak se bílý vlček tiskne k Elise, hlavou mi prolétly cizí myšlenky. Nemusel jsem se příliš namáhat, abych odtušil, komu patřily. "Možná bychom to mohli aspoň na zkoušku svěřit Etneyovi. Aspoň by se naučil trochu zodpovědnosti a zároveň by se sblížil se svým bratrem," navrhl jsem. Navíc bylo potřeba Etneye vyhledat i tak. Nejen, aby poznal nového člena své rodiny, ale také, abychom mu konečně svěřili jeho nový post.
Sionn je zvědavě rozhlížel a jakmile zjistil, že tu jsem taky, začal se domáhat nějaké akce i ode mě. Mladí jsou někdy nároční, pomyslel jsem si při té spoustě energie, která z malého Sionna přímo vyzařovala. Zvedl jsem se na tlapy a olízl ho za ušima, abych ho trochu očistil. "Myslím, že chce ven. Neuškodí mu to. A až nebude moct, můžeme ho zpátky donést. Zatím nic neváží." A i kdyby. S magiemi šlo všechno vyřešit.

Jakmile jsem upozornil na vetřelce, Elisa okamžitě využila tuhle záminku, aby se na chvíli dostala z jeskyně. Pokýval jsem. "Pohlídám ho, tak běž. Kdyby něco, víš, jak mě zavolat," připomněl jsem jí. Savior ji jistě nenechá samotnou. On ví, prolétlo mi hlavou. On nebyl jeden z těch vlků, před kterými by se něco dalo jen tak zatajit.
Chvíli po tom, co Elisa zmizela z úkrytu, se malý probudil. Dlouhou dobu jen tak kňučel a protahoval se, než konečně otevřel oči. Několik sekund mu trvalo, než zaostřil, ale pak se zadíval přímo na mě a začal si mě zkoumavě prohlížet. Bylo jasné, že zrak se mu již dovyvinul a on začínal vidět normálně. Přiblížil jsem se k němu a vlček se ihned začal natahovat po mých stříbrných odznacích, které ho zaujaly. Jak ještě neměl příliš citu a odhad, škrábl do do krve tlapě. Sykl jsem a ocukl a Sionn okamžitě začal kňourat. Povzdechl jsem si a vrátil tlapu do takové blízkosti, aby si s ní mohl hrát. "Ale už mě neškrábej, Sionne," napomenul jsem ho jemně. Bílý vlček se na mě zkoumavě zadíval. Nebyl jsem si jistý, na kolik mi zatím rozumí.
Natáhl jsem se k němu a olízl ho za ušima, aby byl čistý. Má krásnou světlou srst. Zvláštní. Příroda umí divy, napadlo mě, když jsem přemýšlel o tom, že oba naši starší potomci jsou nám barevně mnohem více podobní.
Když Sionna přestalo bavit hrát si s mou tlapou a později i se svým ocáskem, začal se znovu drápat na nohy. Maličko jsem ho podepřel, ale bylo vidět, že už je mnohem stabilnější. Neuvěřitelné, jaké dělá pokroky. Pousmál jsem se a pozoroval svého syna, jak dělá své první krůčky. Občas trochu zavrávoral, ale celkově už si byl mnohem jistější než minule. "Za chvíli budeš běhat, že ti ani stačit nebudeme." Chůze vlčka unavila a on si zívl. Trochu zakňučel. Musel už mít jistě hlad. Elisa byla pryč už dlouho. Snad se brzy vrátí, doufal se. "Maminka bude brzo tu, neboj." pošeptal jsem směrem k Sionnovi a doufal, že to bude pravda. Protože jinak bych musel malého vzít ven a ještě za vetřelcem, protože jsem ho nemohl nechat samotného. A to by nebylo dobré. Zadíval jsem se do Sionnových zlatavých očích, které zatím nesvědčily o žádné magii. Ale to přijde. Pak jsem svůj pohled obrátil k malé prohlubni uprostřed jeskyně. Ta se zaplnila čerstvou podzemní vodou. Hned jak si toho vlče všimlo, zamířilo k louži a zabořilo do ní poněkud nešikovně celý čumák a začalo hltavě pít. "Takhle se to nedělá," zasmál jsem se a popošel k prohlubni, abych to vlčkovi ukázal.

//Vždyť nám ho vystrašíte, vy dva Ale ne, je fajn vidět příjímání do smečky postaru :D

To Elisa ho tu chce zožrať a zavraždiť Savior sa len nudí preto tam je :D :D ~Savo

Tiskl jsem Sionna ke svému boku, ale vlček nepřestával kníkat. To nakonec vzbudilo Elisu. Podíval jsem se na ni, jak se zmateně ohlíží po vlčeti, než ho spatřila u mě. Okamžitě si ho natiskla k břichu, aby se mohlo napít. "Odpočala sis trochu?" optal jsem se jí.
Jakmile se Sionn napil, začal si prohlížet okolí. Stále trochu mžoural, ale oči se mu již rozlepily a on pomalu začínal vidět. To mu pomáhalo i k prvním pokusům o pohyb. Díky matčinému mléku hodně zesílil. Pokusil se vyškrábat na tlapky. To se vlčkovi povedlo, ale trochu zavrávoral. Podepřel jsem jej přední tlapou a sledoval, jak si povede dál. Sionn udělal dva vratké krůčky, než se mu tlapky podlomily. Muselo mu to sebrat spoustu sil. Nakonec se jen schoulil do klubíčka mezi mnou a Elisou a spokojeně usnul.
Najednou jsem měl pocit, že něco není, jak má být. Byly jsme obklopeni skalami a v nich proudila smečková magie nejsilněji. Někdo narušil hranice. "Někdo tu je," řekl jsem trochu podrážděně. Tohle nebyl ten nejlepší čas na tuláky. Vzhlédl sem na Elisu. "Mám...?" optal jsem se váhavě. Bylo by jistě lepší, kdybych šel já, ale věděl jsem nejlíp, jak má partnerka nesnáší nicnedělání a polehávání.

Pozoroval jsem svou partnerku, jak si prohlíží malého Sionna, který se tulil k jejímu boku. Byl jsem šťastný, že všechno proběhlo takhle v klidu a hlavně, že se nic nestalo. Ne jako minule s Castielem. Celou tu dobu jsem držel při životě oheň a když se v jeskyni ochladilo, pravděpodobně že venku nastala noc, trochu jsem jeho plameny oteplil, aby tady uvnitř zůstávala stálá teplota.
Takhle tiše jsem tam seděl ještě nějakou chvíli, než jsem se zvedl a opatrnými kroky vešel dovnitř alfovské jeskyně. Zdálo se, že se Elisa spí. Nechtěl jsem ji vzbudit a tak jsem si lehl vedle ní a položil si hlavu na tlapky.
Na chvíli jsem dokonce usnul, vzbudilo mě až tiché kníkání Sionna. Pomalu jsem otevřel oči a posadil se. Elisa pořád spala. Začínal jsem být trochu nervózní. Už to bylo dlouho. Navíc ji nevzbudilo ani kňourající vlče. Jen si potřebuje odpočinout po porodu... Přistoupil jsem k Sionnovi a jemně do něj drcnul čumákem. Vlček zaregistroval dotek a trochu se uklidnil. Snad nemá hlad, s tím bych zatím nepomohl. Přisunul jsem si malého k sobě a držel si jej co nejdřív, aby byl klidný. "Maminka si potřebuje odpočinout," řekl jsem tiše.

Elisa se brzy probudila. Díky světlu od plamenů jsem na ni dobře viděl, i když ona na mě asi moc ne. Zdálo se, že má partnerka bolesti, ale teď jsem nemohl udělat nic, čím bych jí mohl pomoci. Hlavně ať je to brzy za námi, pomyslel jsem si a pohlédl na Lauru, která vstoupila na kraj jeskyně a hlídala, zda všechno jde tak jak má. Už má zkušenosti z minule, určitě pozná, kdyby něco nebylo jak má, uklidňoval jsem sám sebe zatímco jsem přešlapoval z tlapky na tlapku v nitru hlavní jeskyně.
O chvíli později přestaly Elisiny tlumené steny od bolestí a ozvalo se tiché zakňučení, které znělo spíš víc jako zapištění. Už je po všem, blesklo mi hlavou. Postoupil jsem na kraj jeskyně, abych na vlče viděl. Elisa ležela vedle něj a hřála o svým tělem. Sionn... Pousmál jsem se a přistoupil jsem k těm dvěma. Nic jsem neříkal. Vlastně mě ani nenapadalo co. Opatrně jsem se čumákem dotkl malého vlčka a snažil se zapamatovat jeho pach. Pak jsem se podíval na Elisu. "Zvládla jsi to." Olízl jsem jí čumák a stáhl se zase stanou ke kraji jeskyně. Otočil jsem se na béžovou vlčici a tlumeným hlasem pověděl. "Díky, Lauro."

//Asgaar

Věděl jsem, že mě Laura následuje. Byl jsem jí za to vděčný. Opravdu si zaslouží svou pozici. Netrvalo dlouho a dostali jsme se skrz les ke vchodu do úkrytu. Venku jsem ještě posbíral nějaké klacíky a pak vlezl dovnitř.
Pokračoval jsem kluzkou tmavou chodbou dál do srdce jeskyně. Věděl jsem, že Elisa je tam, protože její s každým krokem víc a víc sílil. Když jsem došel do hlavní jeskyně, všiml jsem si své partnerky, jak odpočívá v naší jeskyni. Zhluboka jsem se nadechl a překonal těch pár posledních metrů. Položil jsem klacíky na prahu jeskyně a jedinou myšlenkou je zapálil a chviličku mi trvali usměrnit oheň tak, aby v jeskyni od plamínků bylo příjemné teplo a měkké světlo. Došel jsem až ke své partnerce a jemně se jí otřel čumákem o krk. Pak jsem poodstoupil o kousek dál a posadil se. Chtěl jsem, aby věděla, že jsem jí na blízku, ale zároveň jsem ji chtěl dát prostor. Otočil jsem se na Lauru a věnoval jí dlouhý pohled. Kývl jsem na ni, aby přišla blíž.

Obě vlčice poděkovali za maso a hladově se do něj pustili. Pousmál jsem se a pohodlně uvelebený pozoroval chvílemi ostatní vlky a chvílemi tmavnoucí oblohu, která jemně prosvítala mezi korunami stromů. Sbíral jsem síly na další den, protože to vypadalo, že se blíží velký den.
Jakmile Elisa dožrala, trochu těžkopádně vstala a s "jdu si lehnout" odešla pryč. Tázavě jsem se podíval na Lauru. Doufal jsem, že ona jako samice bude vědět lépe, co si počít. "Možná bychom měli jít oba?" navrhl jsem, ale na mým návrhem visel drobný otazník. "Myslím, že bys jí měla být ty nablízku a já opodál. Víš o tom více než já," podotkl jsem a pohledem přejel na Saviora a pak hned zpátky na Lauru, jako bych doufal, že mi některý z nich poví víc.
Vyhoupl jsem se zpátky na tlapy. "Saviore, moc rád jsem tě viděl, ale měl bych tě jít. Zůstaň tu jak dlouho budeš chtít, třeba to bude rychlé a ještě se zastihneme," pověděl jsem hnědému příteli. "A příště se zastav dřív než po takové době," podotkl jsem s úsměvem. Pak jsem se obrátil na Lauru a kývl na ni. Tlapky mě nesly po stopách mé partnerky směrem k úkrytu.

//Jeskyně

Vyrazil jsem z provizorního úkrytu společně se Saviorem. Zajíc si mě brzy všiml a začal prchat. Byl rychlý a mrštný, ale přeci jen měl důležitou nevýhodu - neznal tento les tak dobře. Nadběhl jsem mu kolem mírného skalního převisu a tam už ho jednoduše čapl a prokousl mu krční tepnu. Samec naposledy zakvílel a pak se jeho hlava bezvládně sesunula. Položil jsem si kořist na zem a olízl si tlamu od krve. Její lahodná chuť mě téměř přiváděla k šílenství, protože už to bylo opět dlouho od posledního sousta. Ale věděl jsem, že Elisa teď potřebuje masa víc než kdy jindy a proto jsem nakonec odolal.
Když jsem se otočil, viděl jsem Saviora, jak pomocí své magie doluje mladé zajíce z jejich úkrytu, přičemž vedle něj ležela mrtvá samice. "Přeci jen jsi nevyšel z kondice," popíchl jsem ho, když hodoval na jednom z mladých. Popadl jsem mrtvého zajíce a chtěl se rozejít za hnědým vlkem, ale ten byl rychlejší a už byl jen pár kroků ode mě společně se svým úlovkem. Vzal jsem si od něj ty malé a do jednoho z nich se okamžitě pustil, abych zahnal ten dotěrný hlásek uvnitř mé mysli, které mě neustále nabádal ukousnout si kousek čerstvého masa. Když na mláděti nezbylo žádné maso, zbytky jeho hostí a kůže jsem pohodil stranou. Takhle malé kůže byly k ničemu.
Savior se mě zeptal, kam s úlovkem. "Samice je tvoje. Tvůj úlovek, tvůj plný žaludek. Ber to jako dar," kývl jsem na něj. "Myslím, že nejlepší bude vrátit se za Elisou. A pokud mě čumák netrápí, bude s ní i Laura a Etney," odpověděl jsem na předešlou otázku hnědého vlka. Popadl jsem zajíce a poslední mládě a rozešel se směrem, kam mě čumák vedl.
//I PRO ELISU A LAURU
Elisa s Laurou nebyly daleko, ale jak se zdálo, Etneye jsem nezastihl. Zdálo se, že vlčice něco řeší. Prohlédl jsem si jejich výrazy. Zřejmě to nebylo něco příjemného, ale nechtěl jsem jim zasahovat do soukromí a tak jsem čekal, jestli mi to poví sami. Položil jsem zaječího samce před svou partnerku a mládě pošťouchl k Lauře, kterou jsem kývnutím prozradil. Pak jsem se posadil na zem a ohlédl do lesa, abych zjistil, zda šel Savior za mnou.

"Mají holt toulavé tlapky po tobě," pousmál jsem se, "nevím, co by mladé vlky teď udrželo u smeček, možná snad jen partner a mladí. Ale na ty většinou nejsou připravení." Zamyšleně jsem pohlédl na hnědého vlka a pomalu začal scházet sráz dolů. "Nejsem si úplně jistý, každopádně vlky by měli zaznamenat všichni," prozradil jsem. Když jsem se nad tím vlastně sám zamyslel, nebyl jsem si jistý, zda vůbec všichni zaznamenali přítomnost této magie. Kdyby tak bylo o něco snazší je dostat všechny na jednu mýtinu... Povzdechl jsem si a zaměřil se znovu na cestu.
Savior se mě optal na naše vlčata. "Awnay odešla," řekl jsem stroze, "ani se mi to neobtěžovala oznámit. Prostě jen naběhla na Elisu a vyčetla jí, že jsme nejhorší rodiče na světě, hlavně prý Elisa jako matka." Zavrtěl jsem hlavou a ztišil svůj hlas, abych nevyplašil zajíce, ke kterým jsme se blížili. "Awnay po Elise zdědila svou magii a nemůže se s tím smířit. Neviděl jsem ji měsíce, jen Život ví, kde je jí teď konec." Vlastně to nebyla tak úplně pravda. Za určitých okolností a obrovské dávky energie bych mohl pomocí magie najít její vědomí a vštípit jí vzkaz, ale rozhodně jsem neměl chuť něco takového dělat. Ne po tom, co provedla.
Po chvilce jsem se zastavil na dohled od králíků a přikrčil se. Rodiče bezstarostně hopkali po okolí a jejich mláďata zůstala bezbranná v noře. "Vezmi si samici, já samce. Mladí pak budou snadná kořist," špitl jsem k hnědému příteli a vyrazil ze svého úkrytu.