Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//vrchol

Pomalu jsem se dostal ze srdce kopců a přitom mě začínala opouštět ta příjemná atmosféra, která se linula všude kolem Životova síla. Ugh, nedivil bych se, kdyby tam nejeden vlk zůstal navždy, pomyslel jsem si a při té představě se otřásl. Ano, bylo tam krásně, ale vyměnit život tady venku za život tam bych nechtěl.
Dostat se z kopců dolů už nebylo tak náročné jako se vyškrábat nahoru a proto mi cesta krásně utíkala. Hvězdy na obloze krásně zářily a já věděl, že mám před sebou celou noc, abych se dostal zpátky do našeho lesa. Písek začal být znovu lemovaný trávou a já pomalu nechával suché kopce za sebou. Před sebou jsem spatřil řeku, která vedla dál krajinou až k lesu na horizontu. Držet se toku bude nejlepší. Určitě mě to zavede až k Midiam.

//Mahar přes Říční eso

//Narrské kopce

Musel jsem ze svižného klusu zpomalit téměř až na chůzi, jak mi tlapky po písku klouzaly. Nebylo tu ani o co zaseknout drápky a trochu si pomoct. Ulevilo se mi, že jsem to stihl ještě za noci, protože ve dne by to tu muselo být tak rozpálené, že by se tu snad ani nedalo pořádně došlápnout. Ještě že ty vedra skončily, jinak by takhle dopadla celá země, napadlo mě, jak jsem se rozhlížel kolem. Bylo tu téměř pusto, všude jen písek a kamení a přesto tohle místo mělo tak zvláštně příjemnou atmosféru. Život má prazvláštní moc, proč si jenom vybral tohle místo, když se mohl usídlit kdekoli? Třeba trpí nějakou kletbou... že vše kolem něj zemře a proto kopce tak vyschly, napadlo mě. Vlastně to byla docela logická úvaha. Však proč by někdo, kdo miluje květiny, obydlel hory, kde v podstatě nic není? Navíc, kdy v okolí bylo tolik řek?
Dostal jsem se na jedno vyvýšené místo a tam se zastavil a trochu vydechl. Naskytl se mi nádherný pohled na kraji. Na horizontu jsem dokonce viděl tmavý obrys lesa. To je domov, odsud to vypadá, že je to jen kousek. Pousmál jsem se, už jsem se těšil, jak se tam vrátím. Jakmile jsem se dostatečně nabažil, napojil jsem se na prošlapanou pěšinu. To sem chodí tolik vlků? Tolik jich snad ani v kraji být nemůže! divil jsem se, protože za celou svou cestu sem jsem nepotkal ani živáčka, dokonce ani čerstvou stopu po vlcích. Pokračoval jsem po cestičce a postupně cítil, jak ta zvláštní aura kolem mě sílí. Díky tomu jsem věděl, že jde správně.
Došel jsem až k místu, kde jsem uviděl nádherný pískovcový most. "Páni," vydechl jsem překvapeně. Jeden by skoro nečekal něco tak krásného na tak prázdném místě. Pomaličku jsem nakročil směrem přes most. Našlapoval jsem velmi opatrně, protože jsem moc neměl důvěru k téhle hornině. Pískovec se až moc rád drolí. Překonal jsem celý most a stanul jen kousek od skály. "Je támhleto... vchod dovnitř?"
Najednou se přede mnou zničehonic vynořila postava. Poplašeně jsem uskočil a srdce se mi rozbušilo jako splašené. Co to...? "Nemusíš se mě bát, nejdu ti ublížit," řekla postava. Až když jsem dostatečně překonal prvotní šok a vlka si trochu prohlédl, poznal jsem, o koho se jedná. Přede mnou stál samotný Život. Měl krásnou nadýchanou bílou srst a zářivé fialové oči. Znamená to tedy, že ovládá magii myšlenek? Ne ne, hloupost, určitě ovládá všechny magie. Chvíli jsem si ho prohlížel a divil se nad jeho krásou. Všechen úlek a všechna úzkost ze mě pomalu odcházeli pryč a já se cítil jen a jen dobře. Tady by se dalo zůstat navždy. Vlk se jen usmíval.
"Já-" vysoukal jsem ze sebe po chvíli. "Vím, proč jsi přišel," prohlásil Život a propálil mě svým vševědoucím pohledem. "Není to tak, jak si myslíš. Nedávno se mi narodil syn. A smečku teď napadli šakali. Předtím medvědi. Kdo ví, co to bude příště. Potřebuji zesílit, abych Sionna a smečku dokázal ochránit. Však už taky nejsem nejmladší," vysvětlil jsem. "Donesl jsem ti nějaké květiny. Na oplátku za tvou pomoc. Pomněnky, kopretiny, vlčí máky. Můžeš si vybrat, jaké máš nejradši." Vlk nic neříkal. Přešlápl jsem, ale necítil jsem se nervózní. To bylo zvláštní. Tak neuvěřitelně příjemné. Jak to jen dělá? "Zajímavé," pronesl Život po chvíli. Moc jsem nevěděl, co tím myslí.
"Také bych potřeboval směnit nějaké květiny za drahé kameny. Chystám se k tvé sestře do Staré Zříceniny a rád bych odtamtud vyvázl živý. Moc rád bych se dozvěděl něco o té zvláštní věci, co se mi přichytla na ucho a nejde sundat. Určitě to bude nějaká čertovina," pokračoval jsem. Život se jen usmíval a já měl chuť jen zahodit všechny starosti a usmívat se taky, všechno ostatní se zdálo být tak zbytečné. "Rád ti splním tvé přání, ale nebuď bláhový a nežádej příliš. Sestra nemá ráda vlky, co nikdy nemají dost," pověděl Život. Myslel tím, že já nikdy nemám dost? napadlo mě. Přišlo mi, že každá jeho věta je trochu jako hádanka. Možná se mi to jen zdálo.
Rozhlédl jsem se kolem. Pořád mi vrtala hlavou ta jeskyně. Život ale stál tak, abych se k ní nemohl tak snadno dostat. Na jazyku mě pálila otázka, zda byl se tam nemohl zajít podívat a trochu to prozkoumat, ale nechtěl jsem být dotěrný. Už i tak jsem přišel žádat o mnoho. Možná to příště stihnu, než sem přijde. Očima jsem se vrátil zpátky k bílému vlku, který zrovna promluvil. "Zůstaň tu." Pohlédl jsem na něj a ve tváři měl opravdu upřímně smutný výraz. "Já nemůžu. Moje rodina na mě čeká. Ještě není můj čas. Děkuji ti za tvé služby a třeba se někdy zase zastavím. Omlouvám se," řekl jsem a rychle jsem se rozeběhl pryč, musel jsem to stihnout dřív, než bych si to rozmyslel. "Všichni vlci jenom pospíchají... Proč tu žádný nechce zůstal?" slyšel jsem ještě. Když jsem ale překročil most a ohlédl se, Život už byl fuč. Jaká škoda, že se jen tak neprochází po kraji, posteskl jsem si a zamířil zpátky do Asgaaru. Cestou jsem si nenechal ještě jednou nenechal ujít krásný výhled na Gallireu, ovšem už toho nebylo příliš vidět, protože mezitím, co jsem byl u Života, padla tma. To mě budou domů doprovázet hvězdy, těšil jsem se, protože pohled na oblohu ze širokých plání byl jednoduše okouzlující.
Sestup dolů už nebyl tak náročný jako cesta nahoru. To tam budu cobydup a možná dokonce i stihnu lov. Jen to asi budu muset vzít zkratkou. Ideálně přes močály, to se ale místním asi moc líbit nebude, což?

//Narrské kopce

OBJEDNÁVKA
ID - V02: doplnit rychlost na 100% tj. 19% za 95 květin
Směnárna: 120 květin za 40 drahokamů

Květiny vzít třeba z kopretin. Děkuji.

//Tenebrae skrz Kopretinovou

Utíkal jsem podél řeky. Přede mnou se krásně rýsovaly vrcholy kopců. Jak jsem se přibližoval, celá krajina se pomalu zaostřovala. Bylo to nádherné. Navíc jsem věděl, že tam někde nahoře sídlí Život, to byl můj cíl. Nepamatoval jsem si už přesně cestu do jeho sídla, ale věřil jsem, že ji snadno najdu. Má silnou auru... Stejně jako Zřícenina.
Stále jsem cítil přítomnost nějaké smečky. Musela být neuvěřitelně blízko. Nejspíš v tom lese támhle, měl bych se odpojit od řeky, říkal jsem si a zamířil nejkratší cestou do kopců. Musím spěchat, ať mi toho neuteče moc se Sionn. Awnay s Etneyem byli v mládí pořád někde v luftu.
Kvůli písku se mi špatně běželo a musel jsem zpomalit. Klouzalo to a výstup byl docela náročný. Ale musel jsem to vydržet. Však jsem to taky nedělal hlavně kvůli sobě.

//vrchol

//Ohnivé jezero pře Kopretinovou

Hned kousek od jezera mě obklopily kopretiny.Byl jsem překvapený, že je vidím. Vždyť už je přece skoro podzim! Chvíli jsme si je prohlížel a k jedné dokonce přičichl. Zdálo se, že je jimi posetá celá pláň. Bylo to prostě nádherné. Se značně lepší náladou jsem se rozběhl k řece. Věděl jsem, že už tu někde musí být. Když jsem nasál pachy do čenichu, cítil jsem v blízkosti dvě smečky. Někdy si do nich musím zaběhnout, byla by to zajímavá zkušenost. A navíc, ohlídnu konkurenci.
Po dalších pár minutách běhu jsem se konečně dostal k řece. Tahle voda už vypadala pitněji. Sklonil jsem se ke korytu a hladově natáhl několik doušků vody. Byla to opravdu úleva. Zvedl jsem hlavu a přede mnou už se rýsovaly kopce. Už jsem skoro tam!

//Narrské vršky

//Midiam přes Středozemku

Utíkal jsem skrz pláň a cítil, jak mi pomalu dochází síly. Naštěstí se po chvíli v dálce začalo rýsovat jezero. Věděl jsem, že je cíl pořád daleko, ale to, že jsem vodu už viděl, mi dodávalo chuť. U jezera si odpočinu, slíbil jsem sám sobě a zaťal zuby.
Jakmile jsem doběhl na břeh jezera, první co jsem udělal, bylo, že jsem si lehl pod nejbližší strom. Několikrát jsem pomlaskl, abych zahnal pocit žízně, avšak moc to nepomohlo. Neměl jsem ale sílu se zvednout a dojít až k vodě. Místo toho jsem se jen schoulil, zavřel oči a téměř okamžitě usnul.
Nejspíš jsem nespal moc dlouho, ale když jsem se vzbudil, cítil jsem se plný energie. Spokojeně tloukl ocasem o zem a pomalu se vyškrábal na všechny čtyři. Ještě jsem se protáhl a pak pomalými kroky došel až na pláň. Když jsem ale spatřil tu vodu, úplně mě přešla chuť. Tohle přece pít nemůžu, pomyslel jsem si a se znechucením se rozeběhl pryč.

//Řeka Tenebrae přes Kopretinovou

//Asgaar

Po několika dlouhých minutách běhu jsem se začal blížit k hranicím lesa. Stromy konečně začaly řídnout a mezi posledními stromy dokonce prosvítala část pláně. Za normálních okolností bych si běh užíval, ale teď už toho na mě začínalo být opravdu moc. Ano, mohl jsem se prospat na území smečky, to by byla ta nejbezpečnější varianta, ale zrovna teď jsem spěchal.
Blížil jsem se k řece a to mě donutilo zpomalit do volného klusu. Když jsem se dostal až ke břehu, všiml jsem si, že koryto bylo poměrně vyschlé. Musí to být z těch veder. Asi je vyschlá celá Gallirea, napadlo mě. Ale na druhou stranu mi to poměrně nahrávalo do karet. Mohl jsem řeku překročit v jakémkoli místě a nemusel se příliš obávat, že mě voda strhne.
Pomalu jsem namočil tlapky do řeky a jakmile jsem si zvykl na chladnou vodu, přebrodil jsem se na druhou stranu. Tam jsem se oklepal a naposledy se ohlédl za domovským lesem. Budu brzy zpátky, slíbil jsem si a vyběhl vstříc pláni.

//Ohnivé jezero přes Středozemku

Vlci se pomalu začali rozutíkat do skupinek a bavili se. Všechno působilo takovou příjemnou domácí atmosférou. Byl jsem moc rád, že se nám něčeho takového podařilo docílit.
Podíval jsem se na Lauru. Zdálo se, že jen těžko vstřebávala novinky. Pousmál jsem se. Věděl jsem, že na Lauru je spolehnutí a že se této nové role ujme dobře, jakmile to všechno vstřebá. "Gratuluji, Lauro," pověděl jsem a pohled stočil zpátky na Sionna. "Budeš teď chvilku s Laurou a mamkou, ano? Potřebuju si někam zaběhnout. Ale jak se vrátím, mohli bychom spolu trochu prozkoumat okolí, co říkáš?" pověděl jsem k vlčeti a olízl ho za ušima.
Mezitím se Lucy ujala slova a začala plánovat lov. Obrátil jsem na ni svou pozornost. Někteří vlci se hned rozhodli, že se přidají. Popravdě, lov mě moc lákal. Jsem příliš unavený po použití magií. Musím se nejdřív vyspat. A navíc je u ta věc... "Rád bych se připojil, ale je tu ještě jedna věc, kterou musím zařídit. Pokud se stihnu vrátit než vrazíte, moc rád se připojím," zaobalil jsem své myšlenky do slov. "Budu brzy zpátky," ujistil jsem ostatní a rozeběhl se na východ.

//řeka Midiam

Šakali, které jsem předtím přidusil, se po chvilce zvedli, oklepali a na nic nečekali, když se rozeběhli zpátky do své pahorkatiny. Úlevně jsem si oddechl, jak jsem se díval na jejich oháňky mizící mezi stromy. Ohlédl jsem se, abych zjistil, jak jsou na tom ostatní ze smečky. Několik konfliktů ještě probíhalo, ale zdálo se, že to vlci mají pod kontrolou. To je dobře, oddechl jsem si a konečně se posadil k zem. Jak odpadal adrenalin, začínal jsem se cítit malátně a některá místa na těle mě začínala bolet. Asi jsem to přepískl, napadlo mě. Musel jsem to ale ještě chvíli vydržet, než se mi dostane chvilka odpočinku.
Než jsem se nadál, slyšel jsem Sionna, jak na mě volá a když jsem se podíval, všiml jsem si, že se řítí ke mně. Trochu jsem se natočil, aby se ke mně mohl lépe dostat, ale na tlapky jsem se ještě nezvedal. "Ahoj maličký," usmál jsem se na něj, když přiběhl, a olízl ho za ušima. "Jak se ti líbilo dobrodružství? Byla to s Lucy a Laurou zábava?" ptal jsem se ho a s úsměvem se podíval na obě vlčice, které zajistily, aby se vlčeti nic nestalo. Pak jsem se zvedl na všechny čtyři a pomalu se přesunul blíž k ostatním. Sionna jsem nebral, místo toho jsem ho jemně postrčil čumákem, aby šel se mnou. Všiml jsem si předtím, jak pěkně už sám chodí. "Dobrá práce, všichni," pochválil jsem vlky a přejel je postupně pohledem. Nikdo nevypadal zraněný, maximálně maličko potlučený.
Najednou se ale mezi stromy objevila Elisa a ujala se slova. Nejraději bych se o ni opřel, stočil se do klubíčka a usnul, ale na to byl ještě čas. Poslouchal jsem, co říká a chvílema přikývl. Dobře, že si na to vzpomněla, teď je ten správný čas to oznámit, pomyslel jsem si a prohlédl si početnou skupinku vlků. Když Elisa domluvila, nechal jsem chvilku klidu, aby všichni mohli zpracovat tolik nových informací. "Ještě je tu jedna věc, Lucy před časem navrhovala smečkový lov. Je potřeba udělat zásoby, než začne zima. Až si trochu odpočineme, měli bychom vyrazit. Počítejte s tím v nejbližších dnech."

Elektrické výboje kolem mě šakaly na chvíli odradily od toho se na mě vrhnout a já tak získal čas a prostor na to se normálně pohybovat. Skočil jsem na jednoho šakala a zakousl se mu do plece, kde jsem mu nechal pěknou památku. Šelma s kňučením odběhla, ale ostatním to nezabránilo v pokračování svého útoku. To je snad to horko dohnalo k takovému šílenému plánu vrhnout se sem? napadlo mě. Viděl jsem, že snad každý ze smečky použil nějakou magii. To je dobré. Ještě chvíli a mohlo by je to vystrašit!
Elektřina se vytratila a to dalo prostor ostatním šakalům. Čtyři z nich mě obklíčili a obcházeli kolem mě. Ňafal jsem po nich a cenil zuby, ale věděl jsem, že jich tolik bez magie nezvládnu. Přivřel jsem oči a v duchu si představil, jak se jeden ze šakalů odporoučel v bolestech k zemi. Magie moji myšlenku vyslyšela.
Takhle chvilka nepozornosti ale dala šanci těm ostatním. Jeden z nich ke mně přiskočil zezadu a zakousl se mi do ocasu. "Jau!" vyjekl jsem bolestí a trochu i překvapením. Bleskově jsem se otočil a po nezvaném návštěvníkovi se ohnal. Ocas mě nepříjemně pálil. Nebylo to těžké zranění, ale takové, které vlk ještě nějakou chvíli cítí. "Potvory, tak takhle by to nešlo!" zavrčel jsem naštvaně. Cítil jsem vztek. To bylo u mě neobvyklé, ale měl jsem chuť nějakého šakala přetrhnout vejpůl. Nejdřív si nakvačí přímo na naše území a chovají se tu jako doma a teď nás ještě napadnout?! Naštváním se mi naježila srst po celém těle. Zadíval jsem se přímo před sebe. Několik šakalů se vzneslo kousek nad ze, kde je obalila voda, a vytvořila se kolem nich vodní koule, která jim upřela kyslík. Voda je držela ve svém zajetí.
Po chvíli se voda rozprskla kolem a šakali spadli na zem, kde zůstali bezvládně ležet. Netušil jsem, jestli se jen přidusili, nebo jestli se ve vodě úplně udusili. Zatmělo se mi před očima a trochu jsem zavrávoral, než jsem chytl balanc. Ztěžka jsem oddechoval a doufal, že budu mít alespoň pár sekund klid, abych se dal dohromady.

Na moji výzvu ohledně plánování nikdo nezareagoval. A co víc, někteří dokonce vypadali, že je jim líto na šakali zaútočit. Nechápal jsem to. "To si snad děláte legraci, ne?" To si chtějí nechat sami ublížit?! Jediná Gee měla trochu bojovného ducha. Razantně jsem přikývl na její poznámku. "Trochu se poraníte a ty mrchy vás sežerou za živa. Na slabší a menší to oni umí," odfrkl jsem s odporem. Šakali byli vskutku zvláštní tvorové.
Mezitím, co jsme se vybavovali, se Sionn vydal na menší výpravu s cílem seznámit se se šakali. Naštěstí si toho Laura však všimla a když jsem zpozoroval, že je vlče ta tam, už ho nesla zpátky v zubech za naší skupinou. Dobré, oddechl jsem si, jenže srdce mi stále bušilo jako šílené. Ale to už se k nám řítila Lucy a kousek za ní skupina šakalů. Plán na přepadení ze zálohy byl ta tam. Byl čas improvizovat. Kývl jsem na Lauru a na Lucy a doufal, že se o vlče postarají. Pak jsem se podíval na malého. "Budeme teď hrát takovou honičku. Nesmíš se nechat chytit od tamtěch, ano?" houkl jsem na něj a tlapou ukázal směrem k šakalům, kteří běželi přímo na nás.
To už ale opravdu nezbýval žádný čas. "Jdeme na to! Nenechte se obklíčit. Kdyby byl někdo v maléru, houkněte na ostatní," vyzval jsem vlky, "vyženeme je zpátky, odkud přišli." Doufal jsem, že to bylo pro všechny srozumitelné a že se nikdo nebude snažit příliš družit, aby neschytal pořádný kousanec. Pak jsem se s nakrčeným čenichem a hrdelním vrčením rozeběhl proti skupině šakalů, kteří mířili mým směrem. Nehodlal jsem se nechal zatlačit hlouběji do lesa. Zvedl se vítr a kolem tlapek se objevily elektrické výboje. Nejdříve to byly maličké jiskřičky, ale později se zvětšovaly do větších a větších výbojů. (//Arcanus Averger mode :D Představte si to trochu jako Storm z X-Menů :D) "Neberte si servítky."

Zdálo se, že Sionn pochopil, co po něm chci a nakonec odťapkal blíž k Lauře. "Tak je to dobře," usmál jsem se a možná lehce naivně věřil, že tentokrát neprovede žádnou lumpačinu.
Mezitím jsem poslouchal, co mi říkal Tesai. Přikývl jsem na jeho slova. Byla pravda, že šakalí pach se nedal s ničím zaměnit, ale než by se roznesl až k severu lesa, kde jsme se předtím nacházeli, mohli také dávno nakráčet do středu údolí. Dorazil také Calum, který nás všechny pozdravil. Pousmál jsem se na něj. Byl jsem rád, že ho vidím. Věděl jsem, že je silný a chytrý a také jsem tušil, co od něj očekávat. Nováčky jsem zatím tak dobře neznal. Dobrá příležitost je poznat... Ale snad se nikomu nic nestane. Přiběhla také Gee. Byl jsem příjemně překvapený, že ji vidím. Vlastně se tu shromáždili skoro všichni nováčci. Ale kde je Ashe? Jako ochránce by měla být její hlavní starost tu být jako první... Zamračil jsem se. Tohle nebylo dobré. Otočil jsem se na Caluma a zeptal se: "Yetere, neviděl jsi Ashe?"
Čekali jsme ještě chvilku, ale zdálo se, že už se nikdo další neukáže. Z lesa nebyl cítit žádný další čerstvý pach. Vlastně se nás sešlo víc, než jsem doufal. Bude to dobré, zvládneme to, ujistil jsem sám sebe a pak odhodlaně pohlédl na ostatní. "Myslím, že jsme všichni. Musíme vymyslet plán. Navrhuji se rozdělit na skupinky a napadnou šakali z více směrů. Tak vlastně nebudou tušit, kolik nás ve skutečnosti je a můžeme toho využít. Máte nějaké nápady?" zeptal jsem se do éteru a čekal různé strategie od ostatních vlků. Netušil jsem, jaké schopnosti ovládají a v čem si věří, a tak jsem doufal, že každý něčím přispěje. Víc hlav, víc vymyslí.
Najednou se ozval Luciin hlas. Naštvaně hulákala na Yetera, ale co zvlášť nebylo dobré... ze špatné strany naší skupiny. Sakra! Samotná vlčice nemohla čelit celé smečce agresivních šakalů. Museli jsme jednat rychle. Bylo jen otázkou času, kdy se na ni vrhnou. A to jsem ještě netušil, že se se šakali chtěl skamarádit Sionn.

//Infarkt ze Sionna přenechám Lauře :D :D

ÚKOL Č. 17

Slyšte, slyšte! Asgaarská smečka nabízí poslední místa!
Hledáte nový domov a nevíte, co je pro vás to pravé? Zastavte se u nás! U nás najedete přátelský multivlčí kolektiv skládající se z jedinců všech pohlaví, barev, povah i magií. Nabízíme také obrovský hvozd plný těžko prostupného terénu, takže zůstanete fit po zbytek svého života. Četné akce vám zaručí život plný dobrodružství a inventář plný cenných serepetiček. A to vše jen za počáteční kousanec od Elisy! Tak na co ještě čekáte?! Nabídka je omezená do vyprodání spotů v lese.
Pokud vás nabídka zaujala, volejte mezi kmeny Asgaaru nebo pište alfám do vzkazů.

//Nechcete někdo napsat něco na jinou smečku? Už to začíná být trapný :D

Mračil jsem se dolů na partičku štěkajících šakalů a v hlavě si přemítal všechny možné scénáře. Tesai nám mezitím vysvětloval teorii, která se zdála být jako nejpravděpodobnější. "Je dobře, že jsi je našel a zavolal nás," pověděl jsem mu a krátce mu pohlédl do očí, než jsem se opět pohledem vrátil dolů ze srázu. Není jich tolik, abychom je nezvládli, pokud se tu ještě několik vlků objeví... Ale další se můžou někde schovávat... Navíc je tu Sionn... A když je to horko dokázalo po letech dohnat k tomu, aby narušili naše území... Kdo ví, čeho budou schopni... Sionn nejspíš vycítil nervozitu, protože zavolal na Lauru.
Zadumaně jsem se díval na skupinku šakalů. Zatím si nás nevšímali a to bylo jen dobře. Byl jsem trochu nervozní, ale z venku jsem na sobě nedával nic znát. Když na to půjdeme chytře a vystrašíme je, třeba utečou zpátky, odkud přitáhli.
Mezitím se k naší skupince druhý nováček. Vlastně vypadal docela podobně jako Tesai, jen na těle měl několik bílých flíčků, které ho krásně odlišily.Potěšilo mě, že se tu jako nováček ukázal mezi prvními. Ví co a jak, to je dobré. Pokýval jsem mu na pozdrav, ale nijak jsem se nepředstavoval. To muselo počkat.
Otočil jsem se na své společníky a postupně na každého z nich pohlédl. "Musíme je vyhnat. Nemůžeme je nechat v lese, protože by si tu za chvíli dělali, co by se jim zachtělo a to by bylo nebezpečné. Navíc tohle je náš les," řekl jsem rozhodně. "Počkáme, než se nás sejde co nejvíc, a pak zaútočíme. Do té doby dáme dohromady plán. Vlk je silnější než šakal, ale musíme být chytří a rychlí. Ty bestie mají výdrž."
Opatrně jsem sundal Sionna dolů a položil ho mezi mé a Lauřiny tlapky. Sklonil jsem se k němu, aby na mě dobře viděl. "Budeš teď poslouchat tetu Lauru, ano?" řekl jsem vážným hlasem ve snaze, aby pochopil, že teď to opravdu není sranda. Neuměl jsem to všechno prodat tak dobře jako Laura a tak jsem s malým jednal spíš jako s odrostlým vlčetem. Pak jsem pohlédl na Lauru. "Postarej se o něj, když budu pryč, věřím ti," řekl jsem béžové vlčici. Sionn byl teď nejvyšší priorita. Dokud se u něj drželi dospělí vlci, byl v bezpečí. Malý si mezitím nevinně prohlížel všechny ze smečky. Je tak krásné být vlče a nemít žádné starosti, pomyslel jsem si a přál si, aby to Sionnovi vydrželo co nejdéle.

Blueberry a Elisa :D

Musel jsem se trochu odtáhnout, jak Laura svým mácháním ocasu vířila prach z vyschlé hlíny. Sionn si však po pár nesmělých krůčcích začal její přítomnost užívat a tak jsem ho nechal, ať si hraje. Musí si na Lauru zvykat. Kdyby bylo něco potřeba, ne vždy bude Elisa na blízku. Taky by si měl začít zvykat na Etneye. Když bude jeho učitel, pomyslel jsem si a přitom pozoroval malou bílou kuličku chlupů. Teda ne už úplně čistě bílou, prach chytal rychle, ale zatím se zdálo, že půjde jen oklepat. K vodě je to daleko. A to byla pravda. Stáli jsme jen nedaleko od úkrytu a kvůli tomu bylo ke všem vodním zdrojům poměrně daleko.
Rorrey mi objasnil, že se spíš zajímá o to, jak samotné magie fungují. Přišlo mi to zvláštní. Proč nováčci ví tak málo o magiích? Už snad ve světě mimo Gallirreu není magie? přemýšlel jsem, protože jsem si nemohl nevšimnout, že se mě čím dál víc vlků ptá na různé magické věci. Já sám vyrostl v kraji plném magie, ale věděl jsem, že ne všude po světě, kde jsem se toulal, než jsem dorazil sem, to tak bylo. "Gallirea je svět plný magie, někdy se tu dějí dost podivné věci. Třeba nedávno se tady v lese objevila obrovská svítící houba. Kdo ví, kde se tu vzala," pověděl jsem, i když zrovna o tohle jsem věděl jen z vyprávění ostatních. Laura o tom věděla víc. "Je dobré být připravený, ale ty sám nějakou magii ovládáš, ne?" zeptal jsem se a na moment se zadíval do jeho zelenkavých očí.
Najednou se ale ozvalo zavytí. Znělo naléhavě. Dokonce i Sionn přestal hopsat kolem. Zamračil jsem se, protože jsem poznal hlas Tesaie. Je dost plachý, nevolal by nás jen tak. Ustaraně jsem se podíval na malého a pak na Lauru. "Něco se muselo stát." Nevěděl jsem, co si počít. Vlče jsem tu nechat nemohl, na druhou stranu pokud se něco dělo, nechtěl jsem ho tahat přímo do centra dění. Bohužel jsem neměl moc na výběr. Popadl jsem Sionna za zátylek a vyhoupl si ho na hřbet. Odtamtud měl dobrý výhled na všechno kolem a zároveň si mohl hrát s mou náušnicí. Na druhou stranu já měl větší možnosti pohybu. "Musíš se pevně držet, ano?" vybídl jsem malého vlčka a obrátil se na Lauru a Rorreye. "Pojďte se mnou."
Nečekal jsem sice na jejich odpověď, ale doufal jsem, že jdou se mnou. Kolem malého bylo potřeba co nejvíc vlků, kterým se dá věřit. Snad se po kraji nerozneslo, že ve smečce je vlče, napadlo mě. Takhle jsme byli zranitelní a to by byl ideální čas na útok.
Jakmile jsme se dostali na jih hvozdu a uviděli před sebou Tesaie, zpomalil jsem a krokem došel přímo k němu. Vlče jsem ponechal na svém hřbetu. "Co se děje?" zeptal jsem se, pak jsem ale zhlédl dolů a spatřil skupinu agresivních šakalů. To není dobré. To vůbec není dobré.