Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Asgaar

Sionn je mě pevně držel. Chvílemi mě to až trochu bolelo, jak tahal za moji srst a někdy i trošku zaryl rostoucí drápky. Pomalu jsme opustili les. Znatelně se tady mimo ochranu stromů ochladilo a silný vítr se opíral přímo do mého boku. Není zrovna hezky.
V nejužším místě jsem přebrodil řeku a na druhém břehu se zastavil. Studený vítr na mokrou srst nebyl zrovna příjemný a možná jsem se kvůli tomu i lehce třásl. "Tak a už nejsme doma," pověděl jsem vlčeti. "Jakmile skončí stromy, poznáš, že už nejsi v Asgaaru. A naopak, když přebrodíš řeku, jsi doma." Pak jsem se k vodě. "Máš žízeň? Napijeme se," pověděl jsem Sionnovi. Sám jsem si dal jen několik doušků a očistil si tlamu od krve z předchozího lovu. Pak jsem se sklonil ještě víc, aby i malý dosáhl. To způsobilo, že jsem musel zabořit tlamu hluboko do řeky. Kdyby chtěl, mohl teď klidně i seskočit. Když už jsem nestačil s dechem, znovu jsem se narovnal. "Tak, je to lepší?"
Chvilku jsem měl pocit, že jsem zachytil slabý pach svého druhého syna. Etneye jsem však nikde neviděl a tak jsem to nechal být. Však on přiběhne, až bude něco potřeba, pomyslel jsem si a trochu škodolibě se pousmál. Nebyl tak samostatný jako Awnay. Na druhou stranu, aspoň zůstal s námi a neutekl někam kdo ví kam. "Tak Sionne, co říkáš, vyrazíme dál za dobrodružstvím?"

//Náhorní plošina

Laura trochu pookřála. Usmál jsem se. Byl jsem rád, že se cítila alespoň o něco lépe. Potom souhlasila, že půjde vyřídit toho dalšího cizince - toho prvního už vyřizovala Elisa (//doslova :D). Dokonce se mi zdálo, že jsem v jejím výrazu zahlédl nadšení.
Sionn se ke mně stále tiskl. Pořád se třásl, ale už to bylo o něco lepší. Nejspíš zareagoval na to dobrodružství. Chtěl jsem ho tak moc vzít mimo les, ale teď na to stále nebyla ta nejlepší příležitost. "Bude to moc fajn," opakoval jsem. Pozvedl jsem hlavu a otočil se tak, abych viděl za sebe. Ohnivé jazyky zmizely. Spatřil jsem, jak Elisa důrazně přidržuje druhou vlčici na zemi. Neměla sebemenší problémy. To jsem rád, ulevilo se mi, i když jsem tušil, že Elisa není jedna z těch, kdo se nechá snadno zranit tulákem. I když jeden nikdy neví, co můžou být zač. Nechal jsem tedy vlčice vlčicemi a svoji pozornost obrátil zpátky k malému bílému vlčkovi.
"Máš hlad?" zeptal jsem se ho. "Kousek odsud je dobré masíčko." Pobídl jsem Sionna, aby mě následoval. Šel jsem pomalu, abych mohl kontrolovat jeho postup a případně ho i přidržet nebo vzít. Procházka mu určitě prospěje. Byla zima. Na to, že jsme byli schovaní pod hustými korunami stromů i dost foukalo. Co se to s tím počasím děje, zamračil jsem se. Po chvilce jsme došli ke zbývají kořisti. Utrhl jsem kus masa a položil ho před Sionna. "Zkus to," pousmál jsem se na něj povzbudivě. Ostatní vlci se tak nějak postupně rozutekli pryč. Snad někdo odtáhne ten zbytek do úkrytu. Zůstali snad jen Rorrey s Calumem.
Počkal jsem, až se Sionn pořádně nají. Potřebuje sílu, když půjdeme mimo smečku. Pak jsem si ho vyhoupl za krk a rozeběhl se k řece. Věřil jsem vlčicím, že to tu všechno zvládnout vyřešit. Brzy se vrátím, budu nedaleko, vštěpil jsem ještě Elise poslední myšlenku, než jsem opustil poslední stromy. "Jdeme na to."

//Medvědí řeka

Když jsem konečně vyvlékl malého z toho ohnivého pekla a dostal ho dost daleko, seběhla jsem k nám Laura. S očích se jí leskly slzy a vypadala snad ještě hůř než Sionn. I když ten taky nevypadal nejlépe. Vypadal zmateně a pořád se třásl. Olízl jsem zasychající krev na jeho zátylku, aby mu alespoň bolestivě neslepila srst. Z hrdla se mi vydralo zavrčení. Jestli tu šedou nezabije Elisa, udělám to sám. Dloubl jsem do Sionna čumákem. "Neboj se, už se ti nic nestane," opakoval jsem a snažil se ho uklidnit, jak nejlépe jsem dovedl. Snad si to nebude později pamatovat... Bylo to to jediné, v co jsem mohl doufat. Nechtěl jsem, aby ho to psychicky poznamenalo. Sám jsem měl z mládí nepěkné rýhy na duši a trvalo až příliš dlouho, než se zahojily.
Zvedl jsem hlavu a podíval se na Lauru. Byla bledá a i ten nejmíň empatický vlk by vycítil její výčitky. Pokusil jsem se na ni pousmát. "Není to tvá vina. Ta vlčice proklouzla nám všem. Ale to už se nestane. Zvlášť jestli odsud vůbec odejde živá," ujistil jsem béžovou vlčici a doufal, že ji to aspoň trochu pohladí po duši.
Otočil jsem se k plamenům, které jsem svým tělem stínil, aby už Sionn neviděl a nepřipomínal si ten nepěkný zážitek. Stále jsem nic neviděl. Jen slyšel vrčení, pohyb a praskání ohně. Elisiny myšlenky byly ale klidné, možná až příliš na to, v jaké situaci právě byla a já díky tomu nepochyboval, že mé všechno pod kontrolou. Sklonil jsem se k Sionnovi, který se tulil ke mně a Lauře a usmál se na něj. "Co říkáš na to užít si nějaké dobrodružství, až se vrátí mamka?" zeptal jsem se ho laškovně. Chtěl jsem ho rozptýlit. Aby na to nemyslel. Aby se tolik nesoustředil na bolavé tělo. "Bude to určitě žůžo a uvidíš spoustu nových věcí!"
Mezitím se ke mně donesl cizí pach společně s pachem člena smečky - Castora. Zvedl jsem hlavu a zbystřil. Někdo byl na hranicích. Tohle není ten správný okamžik. Povzdechl jsem si a obrátil se na Lauru. "Cítíš to, že? Vyřídila bys to, až si trochu vydechneš? Když se ti ten vlk bude líbit, přijmi ho," řekl jsem jí. Byla betou. Tahle rozhodnutí byla oprávněná dělat. Pohledem jsem zavadil o Tesaie. Netušil jsem, zda se rozhodne být s Laurou, nebo zůstane tady u ohnivého ringu.

Já hlasuju za Prahu a čím dřív tím líp, dokud se to ve škole až tolik nerozjede :D Prosinec by pro měl mohl být problém, protože poslední týden prosince už mám regulérně zkouškové a předtím píšu plno zápočtů.

Lucyina reakce na povýšení mě pobavila. Pro sebe jsem se pousmál a ukousl si ještě kousek masa a líně ho žmoulal. I ostatní vlci si postupně brali a masa ubývalo. Dokonce přišel i Rorrey, kterého jsem si všiml naposledy v situaci se šakali. Jen tak váhavě postával. "Běž si dát, výše postavení vlci už měli," vyzval jsem ho a dál přežvykoval poslední zbytky ze své porce.
Najednou ale vlci ztuhli. Okamžitě se mě zmocnil ten divný pocit. Někdo je v lese. A kráčí si to přímo k nás, neřešil jsem. Instinktivně jsem se naježil a naprázdno cvakl zuby. To je pořádná drzost.Ale to ještě nebylo všechno. Z lesa se vynořil Sionn s Laurou a Tesaiem v patách, ale než stačil kdokoli cokoli udělat, cizí vlčice Sionna popadla a rozeběhla se pryč. Sionn!
"Zůstaňte někdo u masa," křikl jsem na vlky, protože kořist bylo potřeba hlídat, aby se nestalo to, co právě teď, a rozeběhl se přímo za šedivou vlčicí. Elisa byla přede mnou a měla několik metrů náskok a bylo jasné, že šedivou vlčici dožene dřív. Vtom se ale přímo před námi objevila vysoká hradba plamenů. Trochu jsem sebou cuknul a zpomalil. To už ale oheň obalil toho vetřelce. Viděl jsem jen siluety a mohl jen odhadovat, co se tam dělo. Sionn tam ale pořád byl. "Sionne!" Rozeběhl jsem se a skočil skrz ohnivou hradbu. Bolelo to, ale lehké popáleny brzy začala hojit magie a hořící konečky srsti zachránila rovněž magie. Rozhlédl jsem se, ale bylo tu špatně vidět. Elisy jsem si všiml jen kouknem oka. Můj pohled pátral jen a jen po Sionnovi. Napovědělo mi až tiché zakňučení. Dostal jsem se ještě skrz jeden oheň a tam uviděl vlče, jak se ustrašeně krčí k zemi. "Sionne, zlato, neboj se. Už je to dobré, jsem taky," snažil jsem se říct co nejklidnějším hlasem, ačkoli byl ohnivý kroužek pro mě moc malý a cítil jsem, jak to pálí. Nechal jsem vlče, aby stihlo zaregistrovat, kdo ho tentokrát bere a pak si ho honem vyhoupnul za krk. Kolem vlčete se zvedl vítr a začal cirkulovat tak, aby ho co nejvíc možno ochránil od plamenů. "Drž se," řekl jsem synovi a pak bez toho, abych řešil něco dalšího, vyběhl ven z hořícího ringu a vzdálil se od něj na několik metrů. Pak jsem Sionna položil a honem si ho prohlížel, jestli nemá nějaká zranění, nebo jestli mu nechytla srst. Až na krvavý otisk zubů ale vypadal naštěstí v pořádku, teda aspoň po fyzické stránce. Přitáhl jsem si ho tlapkou blíž o sobě a olízl ho za ušima. "Už je to dobré." Přitom jsem se snažil co nejvíc soustředit na Elisiny myšlenky. Tušil jsem, že kdyby potřebovala pomoct, obrátila by se na mě tímhle způsobem.

Moc děkuji za vyvedenou akci a poprosím:
100 bodů -> 10 křišťálů
150 bodů -> 30 drahokamů
170 bodů -> 170 oblázků

Elisa mě ujistila, že jí nic není, ale já jí nevěřil až do té chvíle, než se zvedla ze země na všechny čtyři a udělala několik kroků. Až tím mě přesvědčila, že nemá nic zlomeného, protože takový drsňák, aby přechodila zlomeninu, už nebyla ani ona.
Lucy už netrpělivě přešlapovala a vyhlížela, kdy na ni přijde řada v porcování masa. Nejspíš to tak měli i ostatní, takže jakmile se Elisa pustila do masa, šel jsem si odtrhnout i svůj díl. Toho malého by bylo dobré nechat na zásoby. V celku v úkrytu vydrží o něco dýl. Oddělený kus masa jsem si poponesl kus stranou a hladově se do něj pustil. Jen koutkem oka jsem sledoval dění okolo. Čerstvé maso bylo lahodné a ještě teplá krev v tlamě chutnala náramně.
Jakmile jsem skončil, olízl jsem si tlamu od krve a odhodil ožužlané kosti stranou. Zvedl jsem hlavu, ale to už se Elisa nadechovala a oznámila Lucy novinku o jejím povýšení. Na chvilku jsem drobnou vlčici vyhledal pohledem, ale jsem jím přejel na hnědého vlka. "Rád bych ještě dodal, že zároveň Yeter se dneškem stává deltou," přidal jsem a přejel přítomné pohledem. Poslední dobou jsme hodně povyšovali, ale vše bylo po zásluze. A my uměli ocenit snahu. Je na čase, aby se smečce pořádně fungovaly funkce. A k tomu bylo potřeba mít dostatečný počet vlků na vyšších místech.

Dotáhli jsme s Calumem muflona až k místu, kde už na nás čekala Gee. Na mou otázku odpověděla, že je v pořádku. Pousmál jsem se. Ulevilo se mi, že nikomu z nás nic není. I mé modřiny se díky magii už vyhojily. Teď ještě aby druhá skupina byla v pořádku.
Calum poznamenal, že má hlad jako vlk a já si až teď, jak to připomněl, uvědomil, jaký mám vlastně hlad... nebo možná spíš i jen chuť na čerstvé maso. Nejdřív bylo ale ještě potřeba dotáhnout kořist k ostatním.
Nasál jsem okolní pachy do čumáku a snažil se odhadnout, kde přesně se Lucyina skupinka nachází. "Yetere, pomoz Gee. Dotáhneme je k ostatním," řekl jsem hnědému vlkovi a sám popadl menšího z muflonů za nohu.
Naštěstí nebyli daleko a já mohl muflona konečně pustit. Váha mrtvého těla se pěkně pronesla. Zdálo se mi, že muflon byl snad ještě těžší, než před chvílí, kdy jsme s ním zápasili. Potvora těžká.Hned, jak jsme byli u ostatních, jsem nasadil vychloubačný výraz, který jakoby sám říkal: "ha, máme jich víc", protože my jsme táhli kořisti dvě a vedle zbylých třech vlků ležel jen jeden muflon.
Pak jsem ale vlky popošel a všiml si, že Elisa leží na zemi. Zamračil jsem se. To bylo zvláštní. Proč by ležela na zemi? Přejel jsem ji pohledem a snažil se najít jakákoli viditelná zranění. Mezitím se vráska na mém čele prohlubovala. "Eliso, jsi v pořádku?" zeptal jsem se a jakmile jsem došel k šedivé vlčici, jemně jsem ji šťouchl čumákem. Na moment jsem úplně zapomněl na muflony a "zdržoval" tak ostatní od žrádla.

//Už to píšu po druhý a už mě to štve, tak je to trochu zkrácené :D

Vlál jsem za muflonem. Muselo to vypadat komicky, ale bylo to docela efektivní. Jednak zvíře zpomalovala váha mého těla a za druhé si tím zvětšoval ránu na krku od mých zarytých tesáků a s každou další kapkou krví muflon ztrácel vůli k odporu.
Mezitím se už v boku vynořil Calum a muflona pomocí své váhy znásobené kinetickou energií srazil k zemi. Jak jsem byl z druhé strany, nestačil jsem se pustit a zvíře částečně spadlo na mě. Naštěstí ne tak, aby mi to zlomilo nějakou tlapu, ale i nějakou pěknou modřinu na pleci z toho jistě mít budu. Z hrdla se mi vydralo zavrčení. Vysmýkl jsem se zpod muflona a obratně se přetočil ke krku zvířete a znovu se mu zakousl do krku přesně do místa, kde jsem tušil tepnu. Naštěstí Calum mezitím zvíře přidržel a pak se okamžitě přidal k zakousávání kořisti. Ta se po chvilce přestala zmítat a to naznačilo, že jsme vyhráli.
Pustil jsem muflona a olízl si krev z tlamy. Hnědý vlk se mě zeptal, jestli jsem v pořádku. Přikývl jsem. Ty otlačeniny do pár minut vyhojí má magie. "Tobě nic není?" ujistil jsem se, i když se mi zdálo, že vypadal v pořádku. "Díky za pomoc, Yetere. Sám bych ho asi jen tak nezvládl. Vám se toho druhého podařilo dostat?" optal jsem se a pohlédl na něj. To bude Elisa koukat, až zjistí, že ve třech máme dva dospělé, zakřenil jsem se spokojeně. Navíc jestli jim se zadaří, zbydou nám zásoby.
Rozhlédl jsem se kolem, abych zjistil, kde tak zhruba jsme. Dostali jsme se poměrně daleko od místa, kde jsme vyběhli. "Pomůžeš mi? Vezmem ho k ostatním," řekl jsem a hned popadl jednu nohu. Muflon byl docela těžký a vypadalo to, že to bude nahoru ještě pořádná fuška.
Po chvíli jsem konečně zahlédl Gee, jak seděla u druhé kořisti. Takže se to povedlo. Dostal jsem se až ke tmavé vlčici a konečně muflona pustil. Byl jsem celý zpocený. Hned jsem si sedl a vydechl. "Jsi v pořádku, Gee?" optal jsem se, protože jsem jako jediný věděl o jejích problémech.

Hnal jsem se za kamzíkem směrem k údolí. Těžce se mi dýchalo. Běžel jsem už opravdu dlouho a opravdu rychle. Tušil jsem, že už to dlouho nevydržím. Navíc jakmile se terén začal svažovat dolů, věděl jsem, že pokud nechci, aby to bylo o čumák, budu si muset nějak poradit co nejrychleji. Proto jsem tedy zaťal zuby a pokusil se ještě zrychlit.
Povedlo se mi dohnat zvíře dostatečně na to, abych na něj mohl naskočit a zarýt mu drápy do zadní části těla. Udělal jsem tam nepěkné krvavé rýhy, ale pak se okamžitě pustil, abych neschytal bolestivý kopanec. To muflona trochu zpomalilo a dovolilo mě to se dostat na jeho bok. Znovu jsem na zvíře naskočil zboku. Kořist se trochu zakymácela, ale ustála to a opět z toho bylo jenom drobné zranění. Ještě chvíli jsem tak pokračoval, ale nedařilo se mi dostat se muflonovi ke krku. Potřeboval bych, aby ho někdo trochu zdržel... Lovit sám vysokou bylo trochu bláznovství a obrovský risk. Tohle sám nezvládnu, je čas na magii, došlo mi a už už jsem se chystal na nějaké triky, když v tom jsem zaslechl další vlčí kroky. Podle pachu jsem poznal Caluma. "Výborně," zafuněl jsem. Tohle půjde.
S vědomím toho, že se ke mně blížil další vlk, jsem se ze všech sil odrazil a konečně se dostal muflonovi za krk. Tak jsem se zakousl a pevně se držel. Muflon sebou házel jako šílený, ale já věděl, že když se udržím dost dlouho, Calum se dostane až k nám a pak ve dvou muflona s lehkostí dorazíme.

S vrčením jsem běžel směrem ke stádu, které jakmile mě zpozorovalo, rozeběhlo se pryč. Naštěstí většina tím správným směrem. Pokusil jsem se stádu trochu nadběhnout zprava, abych ho stočil přímo k místu, kde jsem tušil, že by se měli zbylí dva vlci nacházet. To se povedlo a jakmile mufloni proběhli kolem místa, na kterém jsme se rozdělovali, vyběhl Calum ze svého úkrytu a zaútočil na jednoho jedince. To muflona trochu zpomalilo a kvůli tomu jsem je přeběhl a dál už neviděl, co se dělo. O Gee jsem nevěděl vůbec nic, při svém průběhu jsem ji nezahlédl, ale doufal jsme, že měla věci pod kontrolou.
Pronásledoval jsem zbylé muflony dál do lesa. Bylo to skvělé, kdyby se jich podařilo dostat víc. Je nás už moc. Jedno zvíře stačit nebude a ze dvou nebudou žádné zásoby. Už mi trochu těžknul dech a já začínal funět. Dostali jsme se do hloubější části lesa plné vystouplých kořenů a to donutilo zvířata se rozdělit. Bez přemýšlení jsem odbočil za jedním z nich. Chvíli jsme kličkovali a pak muflon zamířil přímo směrem do údolí. No výborně! Mám i lepší dny, pomyslel jsem si hořce a neochotně se stočil za kořistí, čímž jsem se o pár vteřinek a hlavně metrů připravil. No co, když tak si trochu pomůžu magií a nikdo se to nikdy nebude muset dozvědět.

Hledání stáda se protáhlo déle, než jsem čekal a les se už pomalu začal halit tmou. Noční lov?Tak to se hlavně nesmíme dostat do údolí, tam by to bylo o čumák, zamyslel jsem se a pohledem rychle sjel ostatní. No, snad to všichni ví. Dokonce se k nám na poslední chvíli připojil Calum, takže jsme mohli jít v ideálním počtu šesti vlků.
Zaslechl jsem, jak se vlčice vepředu domluvily, že nebudeme používat magie, pokud to nebude nutné, aby se i nováčci pořádně naučili lovu ve skupině. Bez magií? To je škoda, nakrčil jsem čumák. Ovládal jsem jich tolik, že se dal pokaždé vymyslet nějaký jiný trik a v tom bylo to kouzlo. Ale byla také pravda, že potom lov nebyl moc fér.
Lucy nás rozdělila do dvou skupin, abychom mohli zaútočit na dvě různá zvířata. Podíval jsem se na Calume a Gee, kteří byli přiděleni ke mně, a oba si prohlédl. Přemýšlel jsem, jak to udělat. Věděl jsem o Geeině zranění a odtušil jsem, že by nebylo příliš fér ji nechat dělat naháněče. Zato silná by jako bývalá ochránkyně by mohla být dost. Rovněž Calum, u něco se to dalo odhadnout z dobré stavby těla. Zvládnou to zvíře skolit. A já se aspoň proběhnu. Spokojeně jsem se pousmál. Byl jsem přesvědčen, že plán je to dobrý. Obejdu stádo z jihu a pokusím se je vám sem nahnat. Ideální bude, když budete kousek od sebe, kdyby bylo potřeba stádo ještě víc "naporcovat", řekl jsem v rychlosti, kývl na vlky a otočil se na patě.
Slyšel jsem, že druhá skupina se dala taky do pohybu. V těle mi začínal stoupat adrenalin. Za chvíli ta mela začne. Opatrně jsem nakračoval lesem a pomalu se přibližoval ke stádu. Dokonce jsem už viděl siluety muflonů mezi stromy. Kousek stranou postávala menší skupinka částečně oddělené od hlavního stáda. To je ono, zaradoval jsem se a jak jsem na moment přestal dávat pozor, stoupnul jsem na větvičku a ta pode mnou praskla. Mufloni zpozorněli. Sakra! zafuněl jsem a rychle vyběhl zpoza stromů. Nebylo času nazbyt. Bylo potřeba jednat dřív, než se stádo zcela splaší. Jenom jsem se modlil, že ostatní vlci jsou už na pozicích.

Slunce pomalu vykouklo nad obzor a první paprsky začínaly procházet skrz husté koruny stromů do lesa, aby nám poskytly trochu světla na cestu. Za chvíli se půjde, problesklo mi hlavou. Brzké ráno bylo pro lov ideální, mohli jsme zvěř překvapit a využít její rozespalosti a také stínů hvozdu.
K lovu se připojila Gee a Tollpihe. Věnoval jsem jim krátký pohled a kývnutí. Moc dobře jsem si pamatoval, kdo se čeho účastnil. Bylo to důležité pro to, až se s Elisou budeme rozhodovat o povyšování. Lucy by si to už zasloužila. Ostatní vlci byli nejspíš někde okolo, protože jsem stále cítil jejich pachy, ale zatím se nezdálo, že by se k nám někdo další blížil. Ale třeba se ještě někdo přidá.
Pak Lucy zavelela, že se jde a že se role rozdělí později. Přikývl jsem a letmým klusem vyběhl za ní. Držel jsem se jí v patách, ale nechával si několik metrů odstup. Elisa se naproti tomu přidala dopředu až přímo k Lucy. Nechal jsem to tedy na vlčicích a jen je slepě následoval bez toho, abych se příliš soustředil na cestu. V hlavě mi pořád vrtalo mé setkání se Životem.
Najednou Lucy sykla na znamení. Trochu jsem se lekl, ale mé cuknutí snad nikdo neviděl. Otočil jsem se jejím směrem a nasál okolní pachy do čumáku. "Mufloni, jsou blízko."

//Mahar přes Midiam

Rychlým tempem jsem přebrodil řeku a teprve teď si úplně oddechl. Ha, nechytili mě. Tak snad z toho nebudou problémy, modlil jsem se v duchu a doufal, že obyvatelé močálu sem nevytáhnout na výpravu za pomstou. Fuj, ještě by tu roznesli ty lepivé šlahouny, co se chytají na drápky a kolem tlapek, zhrozil jsem se a rychle ze sebe vyklepal přebytečnou vodu a zmizel z hranic.
Zamířil jsem zpátky ke skupince vlků, kterou jsem před několika hodinami opustil. Čekalo mě sic ještě trochu běhu, ale na rozdíl od předtím jsem byl odpočatý a ještě s dobrou náladou z toho, jak jsem to pěkně vykoulel se zkratkou přes močály.
Už už jsem se blížil k ostatním, když v tom se přede mnou objevila pruhovaná vlčice s šátkem. "Aa, Ashe, zdravím. Pojď se mnou. Jde se na lov," prohodil jsem rychle a ani se nezastavil. Prostě jen pokračoval v běhu. Kvůli tomu jsem si ani nestačil všimnout, že je vlčice zraněná. Nijak jsem neřešil, jestli a jak rychle běžela za mnou a zastavil jsem se až zase zpátky u Elisy a ostatních.
"Tak vidím, že jsem to stihl. Moc rád se připojím. Můžu lovit, nebo hlídat Sionna. Je to dobrá šance mu ukázat, jak na to," vyhrkl jsem ze sebe a usmál se na Lucy. Nechal jsem to všechno na ní. Ona tu byla lovec a navíc já vůbec netušil, kolik vlků vlastně řeklo, že půjde.

//Narrské kopce přes Říční eso

Běžel jsem proti proudu řeky a držel se jejího koryta. To mě pomalu vedlo až k postupně se zvětšujícím siluetám stromů. Hned jak jsem se trochu přiblížil, nemusel jsem být ani tak blízko u lesa, mě do čenichu praštil silný pach smečky a jejích hranic. Možná ta zkratka nebyla až tak dobrý nápad, pomyslel jsem si a trochu se zamračil. Zavětřil jsem a rozpoznal hned několik čerstvých pachových stop. Věděl jsem, že budu muset být rychlý, aby mě tu zdejší ochránci nechytili. To by přineslo akorát nechtěné problémy a hlavně zdržení, které jsem si nemohl dovolit.
Jakmile mě řeka dovedla mezi první stromy, odklonil jsem se od jejího toku a pokračoval po hranicích směrem na Asgaar. První, čeho jsem si všiml, bylo, že toto místo vlastně ani není les a teď stromů je tu jen pár. Místo toho se tu všude nacházela malá jezírka, bažiny a také spoustu rašeliny. Ta se mi nepříjemně chystala na tlapky a zdržovala tak můj postup. Koho to probůh napadlo usídlit se v močálech? Nad tou myšlenkou, že bych se tu takhle musel brodit každý den, jsem jen nakrčil čumák. Byl jsem vděčný za náš suchý hvozd. "Ale hádám, že si asi zvykneš," prohodil jsem si jen tak pod vousy, abych narušil to nepříjemné ticho kvůli kterému jsem byl chvilkama paranoidní, že slyším tiché kroky.
Po nekonečných několika minutách se přede mnou objevila řeka a já věděl, že už jsem skoro doma. Kousek od jejího břehu jsem se zastavil a omluvně zavyl. "Příště se tu možná zastavím trochu lépe." Pak už jsem hupsnul do řeky a věděl, že jsem v bezpečí od ostrých tesáků ochránců a alf Maharu.

//Asgaar přes Midiam

//Sorry ._.