Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sionn se taky nezdál, že by energií zrovna překypoval. Jak dlouho jsme tu vlastně pobíhali? uvědomil jsem si poprvé, že jsem vůbec nestíhal sledovat, kolik dnů proběhlo. Doma budou mít už určitě starost... Uvelebil jsem se do lehu a opřel si hlavu o tlapky. Sionn přispěchal ke mně a opřel se o mou srst. Chtěl jsem vydržet vzhůru, dokud malý neusne, ale víčka mi padala tak, že jsem po chvilce tvrdě usnul, ačkoli se mi do srsti opíraly paprsky denního světla. Doufal jsem, že si na nás žádný tulák ve spánku netroufne. Přeci jen, byl z nás cítit poměrně silný pach smečky.
Když jsem se probudil, slunce bylo ještě stále vysoko, ale já už se cítil mnohem lépe. Zdálo se mi, že Sionn ještě trochu podřimuje, ale nebyl jsem si úplně jistý. Mohl se vzbudit každou chvíli. Opatrně jsem ho vzal za zátylek tak, aby se mé zuby nedotkly jeho zranění. Pomalý krokem jsem vyrazil směrem do Asgaaru. Už byl sice na dohled, pořád nás ale tímhle tempem čekala ještě poměrně dlouhá cesta.

//Medvědí řeka

//Vrbový lesík

Někde mezi Vrbovým lesíkem a Zlaťákem jsme se zase rozsypali na kostičky. Tentokrát nás přišel vyřídit Savior. Savior! rozzářil jsem se, protože jsem toho starého tuláka opravdu rád viděl, ale bohužel jsem mu ve svém momentálním stavu nebyl schopný nijak odpovědět. Savior navrhl Sionnovi, že až bude chtít, že ho provede po celé Galli. Ne že bych hnědému vlku nevěřil, ale byl jsem rád, že se malý zatím drží při mně a Elise. Chtěl jsem mu proto odpovědět, že to až přijde ten správný čas, ale opět jsem nemohl.
Než jsme se konečně dostali do Zlaťáku, byli jsme rozsypaní na hromádku ještě mockrát. Vždycky jsme udělali pár kroků a znovu skončili na několik hodin na místě. Bylo to frustrující a už mě to přestávalo bavit. Dokonce už jsem neměl ani moc motivace se dál hýbat. Víc než lovit duchy už jsem prostě chtěl jít domů, uvidět Elisu a uvelebit se někde pod stromy našeho lesa.
A moje přání jako by bylo vyslyšeno a moje kosti se zase začaly obalovat masem a srstí. Když jsem se ohlédl na Sionna, dělo se mu totéž. "Tyjo!" houkl jsem překvapeně a usmál se na vlče. "To nám mamka neuvěří," mrkl jsem na něj, když byla přeměna dokončena. To jsem ale ihned ucítil šílenou únavu. "Ale nejdřív se trochu prospíme, co říkáš?" navrhl jsem a uvelebil jsem se mezi vlčími máky.

Ahoj, doufám, že mi škola opravdu dovolí dorazit a nebude na ten víkend moc šílených úkolů :D Času se víceméně přizpůsobím, každopádně hlavně kvůli dojíždějícím (a taky lenosti vstávat o víkendu před 9) navrhuji nějakou "normální" hodinu třeba nejdříve od 10 :D Jinak na nádraží tě klidně zavedu, Nym :)

//Ronhenský (//vím, že to neumím napsat a nikdy ty písmenka nejsou 100% dobře :D) přes Zlaťák

Zaběhli jsme zase mezi stromy toho lesa, co tehdy patřil smečce. Dokonce jsem odtamtud znával nějaké vlky, ale už jsem si je moc dobře nepamatoval. A vlastně jsem si nepamatoval už ani to, kolik zim už tu ta smečka nebyla. Běžel jsem kousek za Sionnem a hlasitě funěl na znamení, že už mooc nemůžu. "Fuu, ty jsi ale rychlý!" zaúpěl jsem a ještě trochu zpomalil. Neběželi jsme úplně závratně rychle a proto překonání Zlaťáku trvalo o něco déle než předtím, ale po chvíli už se stromy začaly měnit ve vrby. To místo vlastně působilo hrozně hezky. Nikdy jsem tam nebyl. Spokojeně jsem se pousmál.
Můj úsměv se ale ještě rozšířil, když se přede mnou objevil další duch. Jo, jo, jo! zaradoval jsem se škodolibě a rozhodl se, že si trochu pohraju. Díky magii vzduchu to kolem nás zasvištělo a duch se díky kombinaci magií rozptýlil na větší plochu než ten první. Cítil jsem se dobře. Bylo to uspokojující. "A máme ho!" zajuchal jsem a mrkl na Sionna.
Víc už tu ale nebylo co pohledávat a tak jsem vyběhl na další cestu.

//Ilenia chycena
//Louka vlčích máků přes Zlaťák

Po tom, co jsme se Sionnem chytili toho ducha, měl jsem šílenou potřebu dostat dalšího. A dalšího. A ještě jednoho. Nedalo se tomu odolat. S prvním úlovkem ta potřeba narůstala. Zazubil jsem se na vlče. "To jsme mu to dali. Teď hurá na další!" Plán mi ale zkazil vlk v klobouku, co nás zase rozložil. Jako kupička kostí jsem se aspoň snažil zjistit, kdo to byl. A nakonec se mi ho dokonce podařilo na chvilku zahlédnout. "Etney!" zvolal jsem. No počkej.
Po chvíli, co se zdála jako nekonečno jsem byl zase schopný se normálně zvednout a jít na lov. Dokonce nám štěstí přálo a do čumáku nebo spíše do čumáčí kosti mě praštil zával dalšího ducha. Naježila se mi srst. A ten je teda blízko. Radostně jsme se otočil na svého syna. "Dáme si závod, kdo tam bude dřív?"

//Vrbový lesík přes Zlaťák

//Náhorní plošina přes Zlaťák

Bylo trochu zvláštní držet Sionna vlastně uvnitř jeho těla. Ale jinak to nešlo, nebylo by možné ho za kosti uchopit jinak. Vidět přes sebe je taky divný, došlo mi. Vlastně tohle bylo poprvé, co mě tahle myšlenka napadla. Zůstaneme takhle navždy? Ta myšlenka mnou projela a poprvé za celou tu dobu jsem trochu znejistěl a uvědomil si, že je něco pořádně v nepořádku.
Všechny obavy ale zmizely se sílícím pachem toho ducha. Prokličkoval jsem mezi stromy Zlatavého lesa, kde dřív bývala smečka, ale dávno tu po ní v lese nezbyly ani památky, a hned po opuštění posledních kmenů lesa se přede mnou otevřel pohled na řeku. A co víc, taky na ducha. "Tak tady jsi," zaradoval jsem se. "Jdeme na to," zazubil jsem se tak napůl přes Sionnovo tělo. Doběhl jsem až k duchovi a položil malého na zem. Nechal jsem mu tu možnost, aby mohl ducha zneškodnit jako první. Teď už nám nemohl utéct. Pak jsem se nadechl a pořádně do ducha zafučel.

//Duncan chycen

//Křovinatý svah přes houští

Pelášil jsem zpátky na místo, kde jsme se na tahle stvoření proměnili. Všude kolem bylo tolik nových pachů a hlavně čerstvých pachů, že se to zdálo až neuvěřitelné. Zvlášť v porovnání s tím, jaké tu bylo obvykle vlkuprázdno. "Jsme kostivlci," odpověděl jsem na Sionnův dotaz jednoduše. Moc jsem tomu sice nerozuměl, ale nějak jsem vnitřně necítil potřebu tomu nějako víc přijít na kloub.
Najednou se mi ale do čumáku donesl pach dalšího ducha. Tentokrát byl trochu jinačí než ten předtím. Tohohle určitě dostaneme, pomyslel jsem si odhodlaně. Sionn už vypadal dost unaveně. Přeci jen jeho nožky byly podstatně menší než ty moje. Proto jsem se rozhodl, že ho kousek poponesu. Popadl jsem ho teda do tlamy a zaběhl mezi koruny stromů Zlatavého lesa.

//Ronhenský potok přes Zlaťák

//houští

Bohužel než jsme se stačili přemístit na další území, dohnali nás zase ti v klobouku. Opravdu podrážděně jsem zavrčel, když už jsem se poněkolikáté za sebou rozložil na hromádku kostí. Navíc jsem už teď věděl, kolik času bude trvat, než se zase vrátím do normálu. Dokonce už i Sionn byl netrpělivý.
Jakmile jsem se konečně složil zase zpátky, rozeběhl jsem se hlava nehlava za svým instinktem, který hlásil, že duch už je blizoučko. A opravdu, za nedlouho jsem jednoho mezi křovinami spatřil. Dosprintoval jsem až k němu a zhluboka se nadechl. Než jsem ale stačil udělat cokoli dalšího, duch mi zmizel. "No počkej, však my tě dostanem!" zahulákal jsem za ním a rozeběhl jsem se zpátky, odkud jsem vyběhl.

//plošina přes houští

//Náhorní plošina

Jakmile Sionn dokončil svou proměnu, s výkřikem se rozeběhl za mnou. Nedostali jsem se ale daleko a vlci, co na nás předtím číhali nás polapili a my se rozpadli na hromádku kostí a tím jsem byli znehybněni. A pak znovu a znovu. Už to začínalo být frustrující. Naštvaně jsem zavrčel. Chtěl jsem konečně dostat nějakého ducha a tohle to znemožňovalo. Zatracení čarovlci! Netušil jsem, kde se to ve mně bralo. Jednak ty informace a jednak ta nekončící touha se nějakého duchovlka zbavit.
Po nějakém čase se moje hromádka kostí konečně dala dohromady. Navíc nikde nebyl vidět žádný čarovlk. Tohle byla ta správná šance. Cítil jsem, že je tu někde blízko jako bonus duchovlk. Otočil jsem se na Sionna. "Poběž, dostaneme je!"

//Křovinatý svah

Další a další vlci se postupně začali scházet. Byl jsem překvapený, kolik se jich vlastně objevilo. Ještě navíc s tím, že úplně všichni byli cizí. A tak cizí, že jsem ani nikdy dřív jejich pach nepocítil. Instinktivně jsem se přiblížil k Sionnovi a na chvíli zalitoval, že jsem se rozhodl tak, jak jsem se rozhodl. Možná jsem ho přeci jen neměl brát ze smečky.
Najednou se ale vlci kolem mě začali protahovat do divných tvarů. Dokonce i Sionn. Zavrčel jsem. "Co to-" než jsem to ale dořekl, začal jsem se cítit divně. Když jsem sklonil hlavu, viděl jsem, že z mé tlapy zbyly jen kosti. Stal jsem se kostivlkem.
Hned, jak přeměna skončila, zachvátila mě podivná touha ulovit nějakého ducha.Vůbec jsem to nechápal, ale ta touha byla tak silná, že jí nešlo vzdorovat. Podíval jsem se na Sionna. Musel jsem pryč. Musel jsem nějakého dostat. Bylo to jako životní poslání, hotová obsese. Dostaneme je všechny.
Rozhlédl jsem se okolo. V povzdálí stáli další vlci a vypadalo to, že na něco čekají. Přitom se dost často dívali na nás. Čekají na nás? trklo mě. A vskutku, už to tak vypadalo. Tse, nás nedostanou. Nechal jsem dýně dýněmi a krysy krasami a otočil se na malého. "Pojď pospěš, musíme jim utéct. Musíme chytit všechny duchy." Pak jsem se rozběhl. Rychle, ale samozřejmě jen tak, aby malé vlče stačilo. Rodičovský pud byl dokonce silnější než touha ulovit ducha. Byli jsme se Sionnem ve značné nevýhodě.

//Shouští

//Medvědí řeka

Pomalu jsem vykročil pryč od řeky. Nebylo dobré se tam dlouho zdržovat, protože se nacházela až příliš blízko Medvědímu jezeru. A odtamtud už jsem jednu nepříjemnou vzpomínku na setkání s medvědy měl. Ale nemohl jsem jít příliš rychle, protože Sionn mi při první příležitosti seskočil ze hřbetu, aby si mohl všechno víc "osahat". Vypadal už mnohem líp. Teda aspoň psychicky, na krku bolestivý šrám pořád měl. Je tak hrozně zvědavý.
Silný vítr nám foukal přímo do boku a já už jsem nám viděl pod stromy Zlaťáku. Tohle holé prostranství nebylo zrovna nejhostinějším místě. "Chceš vidět-" nestihl jsem to ale doříct, když jsem si všiml neobvyklého množství hlodavců. Když jsem se rozhlédl, uviděl jsem, že jich tu byly snad stovky. Instinktivně jsem se přiblížil k Sionnovi, kdyby se ty potvory rozhodly něco zkusit. V dálce jsem si všiml siluet dvou vlků. "Třeba budou vědět, o co tu jde. Půjdeme se seznámit?" navrhl jsem malému vlčku a pomalu se rozešel k těm dvěma.
Když jsme došli až v vlkům, bylo jasné, že to je to místo, kde se hromadí nejvíc hlodavců. Navíc se zdálo, že si na něčem pochutnávají. Jsou to dýně? Kde se tady vzaly dýně? Zamračil jsem se. Něco na tom nehrálo. Tohle zaváněl zase nějakou levotou. Podíval jsem se na vlka a na vlčici. Ta vlčice mi byla povědomá. Možná jsem ji někdy znal. Možná byla někdy ve smečce? Nebo jsem ji jen někde zahlédl? Kdo ví. "Zdravím vám. Nevíte, co se to tu děje? Ti hlodavci se tu nějak přemnožili," řekl jsem klidně a oba si prohlédl. A navíc jsou tak blízko našeho lesa, to není dobré! Sionna jsem tak trochu schovával za sebou. Přeci jen, ti vlci byli cizí a s cizími vlky jsem o tom incidentu u nás v lese teď neměl zrovna dobrou zkušenost. Ale upřímně, Sionn se nedal vždycky úplně uhlídat.

//Asgaar

Sionn je mě pevně držel. Chvílemi mě to až trochu bolelo, jak tahal za moji srst a někdy i trošku zaryl rostoucí drápky. Pomalu jsme opustili les. Znatelně se tady mimo ochranu stromů ochladilo a silný vítr se opíral přímo do mého boku. Není zrovna hezky.
V nejužším místě jsem přebrodil řeku a na druhém břehu se zastavil. Studený vítr na mokrou srst nebyl zrovna příjemný a možná jsem se kvůli tomu i lehce třásl. "Tak a už nejsme doma," pověděl jsem vlčeti. "Jakmile skončí stromy, poznáš, že už nejsi v Asgaaru. A naopak, když přebrodíš řeku, jsi doma." Pak jsem se k vodě. "Máš žízeň? Napijeme se," pověděl jsem Sionnovi. Sám jsem si dal jen několik doušků a očistil si tlamu od krve z předchozího lovu. Pak jsem se sklonil ještě víc, aby i malý dosáhl. To způsobilo, že jsem musel zabořit tlamu hluboko do řeky. Kdyby chtěl, mohl teď klidně i seskočit. Když už jsem nestačil s dechem, znovu jsem se narovnal. "Tak, je to lepší?"
Chvilku jsem měl pocit, že jsem zachytil slabý pach svého druhého syna. Etneye jsem však nikde neviděl a tak jsem to nechal být. Však on přiběhne, až bude něco potřeba, pomyslel jsem si a trochu škodolibě se pousmál. Nebyl tak samostatný jako Awnay. Na druhou stranu, aspoň zůstal s námi a neutekl někam kdo ví kam. "Tak Sionne, co říkáš, vyrazíme dál za dobrodružstvím?"

//Náhorní plošina

Laura trochu pookřála. Usmál jsem se. Byl jsem rád, že se cítila alespoň o něco lépe. Potom souhlasila, že půjde vyřídit toho dalšího cizince - toho prvního už vyřizovala Elisa (//doslova :D). Dokonce se mi zdálo, že jsem v jejím výrazu zahlédl nadšení.
Sionn se ke mně stále tiskl. Pořád se třásl, ale už to bylo o něco lepší. Nejspíš zareagoval na to dobrodružství. Chtěl jsem ho tak moc vzít mimo les, ale teď na to stále nebyla ta nejlepší příležitost. "Bude to moc fajn," opakoval jsem. Pozvedl jsem hlavu a otočil se tak, abych viděl za sebe. Ohnivé jazyky zmizely. Spatřil jsem, jak Elisa důrazně přidržuje druhou vlčici na zemi. Neměla sebemenší problémy. To jsem rád, ulevilo se mi, i když jsem tušil, že Elisa není jedna z těch, kdo se nechá snadno zranit tulákem. I když jeden nikdy neví, co můžou být zač. Nechal jsem tedy vlčice vlčicemi a svoji pozornost obrátil zpátky k malému bílému vlčkovi.
"Máš hlad?" zeptal jsem se ho. "Kousek odsud je dobré masíčko." Pobídl jsem Sionna, aby mě následoval. Šel jsem pomalu, abych mohl kontrolovat jeho postup a případně ho i přidržet nebo vzít. Procházka mu určitě prospěje. Byla zima. Na to, že jsme byli schovaní pod hustými korunami stromů i dost foukalo. Co se to s tím počasím děje, zamračil jsem se. Po chvilce jsme došli ke zbývají kořisti. Utrhl jsem kus masa a položil ho před Sionna. "Zkus to," pousmál jsem se na něj povzbudivě. Ostatní vlci se tak nějak postupně rozutekli pryč. Snad někdo odtáhne ten zbytek do úkrytu. Zůstali snad jen Rorrey s Calumem.
Počkal jsem, až se Sionn pořádně nají. Potřebuje sílu, když půjdeme mimo smečku. Pak jsem si ho vyhoupl za krk a rozeběhl se k řece. Věřil jsem vlčicím, že to tu všechno zvládnout vyřešit. Brzy se vrátím, budu nedaleko, vštěpil jsem ještě Elise poslední myšlenku, než jsem opustil poslední stromy. "Jdeme na to."

//Medvědí řeka

Když jsem konečně vyvlékl malého z toho ohnivého pekla a dostal ho dost daleko, seběhla jsem k nám Laura. S očích se jí leskly slzy a vypadala snad ještě hůř než Sionn. I když ten taky nevypadal nejlépe. Vypadal zmateně a pořád se třásl. Olízl jsem zasychající krev na jeho zátylku, aby mu alespoň bolestivě neslepila srst. Z hrdla se mi vydralo zavrčení. Jestli tu šedou nezabije Elisa, udělám to sám. Dloubl jsem do Sionna čumákem. "Neboj se, už se ti nic nestane," opakoval jsem a snažil se ho uklidnit, jak nejlépe jsem dovedl. Snad si to nebude později pamatovat... Bylo to to jediné, v co jsem mohl doufat. Nechtěl jsem, aby ho to psychicky poznamenalo. Sám jsem měl z mládí nepěkné rýhy na duši a trvalo až příliš dlouho, než se zahojily.
Zvedl jsem hlavu a podíval se na Lauru. Byla bledá a i ten nejmíň empatický vlk by vycítil její výčitky. Pokusil jsem se na ni pousmát. "Není to tvá vina. Ta vlčice proklouzla nám všem. Ale to už se nestane. Zvlášť jestli odsud vůbec odejde živá," ujistil jsem béžovou vlčici a doufal, že ji to aspoň trochu pohladí po duši.
Otočil jsem se k plamenům, které jsem svým tělem stínil, aby už Sionn neviděl a nepřipomínal si ten nepěkný zážitek. Stále jsem nic neviděl. Jen slyšel vrčení, pohyb a praskání ohně. Elisiny myšlenky byly ale klidné, možná až příliš na to, v jaké situaci právě byla a já díky tomu nepochyboval, že mé všechno pod kontrolou. Sklonil jsem se k Sionnovi, který se tulil ke mně a Lauře a usmál se na něj. "Co říkáš na to užít si nějaké dobrodružství, až se vrátí mamka?" zeptal jsem se ho laškovně. Chtěl jsem ho rozptýlit. Aby na to nemyslel. Aby se tolik nesoustředil na bolavé tělo. "Bude to určitě žůžo a uvidíš spoustu nových věcí!"
Mezitím se ke mně donesl cizí pach společně s pachem člena smečky - Castora. Zvedl jsem hlavu a zbystřil. Někdo byl na hranicích. Tohle není ten správný okamžik. Povzdechl jsem si a obrátil se na Lauru. "Cítíš to, že? Vyřídila bys to, až si trochu vydechneš? Když se ti ten vlk bude líbit, přijmi ho," řekl jsem jí. Byla betou. Tahle rozhodnutí byla oprávněná dělat. Pohledem jsem zavadil o Tesaie. Netušil jsem, zda se rozhodne být s Laurou, nebo zůstane tady u ohnivého ringu.

Já hlasuju za Prahu a čím dřív tím líp, dokud se to ve škole až tolik nerozjede :D Prosinec by pro měl mohl být problém, protože poslední týden prosince už mám regulérně zkouškové a předtím píšu plno zápočtů.