Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sionn se zeptal, kam se ti vlci ztrácejí. Že prý jestli je někdo bere. Nenuceně jsem se usmál a vážně se na něj podíval. "Odcházejí za dobrodružstvím, ale někteří nejsou dost opatrní a už se nikdy nevrátí domů. Slib mi, že budeš opatrný, až budeš chtít vyrazit na průzkum, ano?" pověděl jsem a čenichem do něj drcl. Nechtěl jsem jeho hlavinku zatěžovat tím, že většina z nich nejspíš bez smečky umrzne nebo pojde hlady. Ještě byl příliš malý na to, aby si s tímhle musel lámat hlavu.
Yeter se mi zdál takový trochu nesvůj. Moc toho nenamluvil a nakonec se dokonce rozeběhl pryč. Zamyšleně jsem se za ním zadíval. Co tě trápí? To už ale promluvil Meinere. Říkal, že počká na Lauru. "Dobrá," přikývl jsem. Nevadilo mi, že tu byl. Vlastně to bylo docela příjemné zpestření každodenních věcí. "Smím se tě zeptat, odkud máš ten přívěšek?" optal jsem se ho. Třeba mi to pomůže objasnit záhadu s těmi mými listy. A nebudu muset za Smrtí. To by bylo skvělé.
Najednou Sionn začal pokřikovat. Překvapeně jsem se za ním otočil, ale to už jsem měl jeho čumák přímo u tlamy. A přímo na něm byla na malý okamžik nalepená sněhová vločka. Zvedl jsem hlavu k obloze. Sníh pomalu začal zasypávat i náš les. Usmál jsem se. "To je sníh. Studí a když je teplo, tak mizí. Ale je krásný," vysvětlil jsem malému a sledoval ho, jak bílé vločky pozoruje. Byl to jeho první sníh. Byl neuvěřitelně roztomilý. "A dají se v něm hrát samé skvělé hry," dodal jsem a zazubil se na něj.
To už se ale vrátil Yeter a ptal se, zda si se mnou může později promluvit. "Samozřejmě," přikývl jsem a znovu ho přejel pohledem. Celé to bylo divné. Pak jsem se obrátil na Meinereho. "Tak pojďme," vyzval jsem je a pomalu se začal vzdalovat od hranic.

Sionn se dožadoval toho, aby mohl jít s námi na lov. "Můžeme si společně později počíhat na nějakého zajíce, co říkáš? A na velký lov půjdeš, až skončí zima, to už budeš velký," mrkl jsem na něj spiklenecky. Poprvé může přeci jen jenom koukat. Poté jsem se otočil na Yetera. "To ano," odpověděl jsem na jeho otázku. Otázkou je, jak dlouho tu pak zůstanou. Ale tento rok jsme měli na vlky docela štěstí. "Tento rok se přidalo celkem hodně vlků a zase tolik se jich neztratilo. Smečce se daří, toho je potřeba si vážit."
Meinere byl zvláštní. Nejenže tak zvláště vypadal, ale také se tvářil tak bez života. Také mi toho moc neřekl a jen prohodil, že by měl jít. Na druhou stranu počkal na hranicích a nikoho z nás nijak neohrozil. Nevěděl jsem, co si myslet. "Můžeš tu zůstat a počkat na svou sestru," pověděl jsem. Krátce jsem se koutkem oka podíval na Sionna. Bude jistě nadšený. Tím, že vedle mě stál Yeter, jsem byl v klidu. I kdyby ten vlk byl jakkoli silný, ve dvou bychom ho určitě zvládli. "Jestli chceš..." dodal jsem směrem k Meineremu. "Ale nerad bych stál tady na hranicích, od řeky jde zima." Kývl jsem směrem mezi stromy. A taky mě trochu štvalo, jak slabě byly hranice označené, v podstatě nebyly označené vůbec, ačkoli na bylo ve smečce tolik. Asi budeme muset najít za Ashe náhradu, pomyslel jsem si a jak jsem se otáčel, můj pohled padl na Yetera. Yeter by se na to hodil...

//Zítra poslední 2 zkoušky před Vánoci, tak už pak budu psát zase trochu víc :D

Sionn byl nadšený, že mě vidí. Pousmál jsem se a láskyplně zavrtal čumák do jeho kožichu. Malé objetí ale netrvalo dlouho, než ze sebe Sionn začal sypat, co všechno mezitím zažil. Úplně všemu jsem sice nerozuměl, ale už jsem se chytal mnohem lépe než dřív. "Teda Yeter tě vzal na takový pěkný výlet, jo?" zazubil jsem se na něj. Nezlobil jsem se. Sionn vypadal v pořádku a ještě ke všemu šťastně. Však už taky bylo na čase, aby začal poznávat i něco dalšího, než rodnou díru. Yeter mi ještě dovysvětlil, že ten cizinec, Meinere, je bratr Laury. Bratr Laury? Zajímavé. Ani jsem nevěděl, že má bratra.
Pak se malý pustil do masa. "Dej si taky," kývl jsem na hnědého vlka, když si Sionn odtrhl svůj kousek. "Nebyl to smečkový lov, jen jsem chtěl otestovat naši nejnovější členku Auroru a cestou jsme narazili na Tesaie. Ve třech už nás pak bylo dost troufnout si na něco většího," vysvětlil jsem. "Lovy má pod tlapkou Lucy."
Počkal jsem, než si oba vlci vzali maso a pak se otočil na Sionna. "Co se na toho tvého kamaráda jít podívat?" navrhl jsem. Chtěl jsem ho vidět. Navíc, nemohl zůstávat dlouho na hranicích sám. "Laura tu teď bohužel není, běžela někam s Castorem, ale už je to pár dní, tak se snad brzy vrátí," dodal jsem. Pomalu jsem se zvedl ze země a rozešel se směrem k Meineremu.
Jakmile jsem došel na hranice, napřímil jsem se a pečlivě naměřenými kroky došel až k cizinci. Vlk byl neuvěřitelně zvláštní. Napůl bílý, napůl černý a ještě ke všemu byla jeho srst jemně žíhaná zelenými pruhy. Na krku se mu houpal přívěšek, který vypadal jako modré vejce. Fascinující. Pohlédl jsem vlkovi do očí. "Zdravím Meinere, jsem alfa téhle smečky Arcanus. Tvá sestra tu bohužel momentálně není, ale očekávám, že se brzy vrátí, " pověděl jsem. Laura byla vždycky poctivá a svou novou pozici bere vážně.

Běžel jsem podél stáda, dokud bezpečně nebylo odkloněné pryč od Aurory a Tesaie. Poté jsem zpomalil a doklusával až na konec mýtiny. Ještě chvilku jsem se díval za stádem, dokud jsem si nebyl stoprocentně jistý, že už nám nic nehrozí, než jsem se otočil a rozeběhl se za vlky.
Jakmile jsem doběhl, viděl jsem, jak muflonice leží na boku a Tesai se jí drží za zadek. Aurora byla zakousnutá do jejího krku a všude kolem ní stékala krev. Takový elegantní kožíšek je škoda umazat. Muflonice mlela z posledního. Přispěchal jsem k těm dvěma a zakousl se zuby muflonici z druhé strany do krku. Párkrát jsem cvakl zuby a pak trkl. Muflonice sebou ještě několikrát škubla a pak se přestala hýbat úplně. Pustil jsem ji a olízl si čumák od krve. Vzhlédl jsem a podíval se na Auroru a Tesaie. "Výborná práce, jste oba v pořádku?" zeptal jsem se, ale když jsem je přejel očima, nevšiml jsem si nějakých viditelných zranění. A tak jsem si utrhl kus masa a posadil se s ním asi metr od našeho úlovku. "Vemte se taky," pokynul jsem jim. Správně by si ještě nejdřív měla vzít Elisa a Laura, ale ty dvě tu nebyly a Aurora s Tesaiem si svůj podíl opravdu zasloužili. Ulovit muflona ve třech a ještě ke všemu když to klouže, není vůbec špatné. Aurora je nejspíš silnější než vypadá, pomyslel jsem si a usmál se na Tesaie.
Když jsem skončil se svým přídělem, zvedl jsem se a zavětřil. Do čumáku se mi dostaly dva známé pachy, ale také jeden neznámý. Další tulák před zimou? napadlo mě.
"Na území je nějaký cizinec, budu muset jít," informoval jsem své společníky. "Až budete mít dost, buď to tu nechte, nebo když se vám bude chtít, vezměte zbytek do úkrytu." S větším úsilím, než jsem čekal, se mi nakonec podařilo odervat muflonici větší část zadní nohy. Kývl jsem na oba vlky a pomalu vyrazil směrem za pachy.
Po chvilce jsem narazil na Yetera se Sionnem. Na chvíli jsem pustil maso, které jsem pro ně táhl. Natáhl jsem se k Sionnovi a jemně se otřel o jeho srst na boku. "Jak jste se měli?" zeptal jsem se. Pohlédl jsem na Yetera. Oba dva byli nasáklí pachem toho cizince. "Kdo to je?" zeptal jsem se a hlavou pohodil směrem k hranicím, odkud se táhl onen neznámý pach.

//Fight Elisa x Blue prosíííím :D

//Rychlopost, do 20. 12. se učím na zkoušky, tak ode mě čekejte spíše kratší věci. Btw: skupinka Calum a spol. můžu se k vám pak připojit? :D

Pomalu jsem se plížil mezi keři podél stáda. Půda už byla trochu promrzlá a při neopatrných krocích mohla trochu zakřupat, a tak jsem musel dávat obzvlášť pozor. Závoj noci nás pomalu opustil a s tím se zhoršovalo i moje maskování. Taky takový tmavý kožich schovat v lese...
Ještě jsem sice nebyl úplně na místě, ale najednou se ozvalo vytí. Lucy ohlašovala, že se s Gee vrátily domů. Sakra. Bylo sice dobře, že se hlásily, ale teď se to zrovna úplně nehodilo. Stádo zneklidnilo. Začalo se pomalu přešlapovat a hýbat. Tušil jsem, že se za chvilku rozprchnou do stran. Neměl jsem moc času. Se zavrčením jsem vyskočil z keře a rozeběhl se přímo proti muflonům. Stádo se splašilo. Měl jsem to odsud dost daleko k samici, na které jsme se domluvili, a tak jsem musel opravdu běžet až na hranu co tělo a terén dovolili.
Po chvilce se mi podařilo stádo doběhnout. Podařilo se mi samici oddělit tak, že nyní běžela směrem k těm dvěma. "Teď!" vykřikl jsem, protože jsem je zatím nikde neviděl. Ale popravdě neměl jsem moc čas je očima hledat. Musel jsem jim věřit. Běžel jsem dál podél běžících muflonů a snažil se je udržet ve správném tvaru a směru. Osud kořisti ležel v tlapách Tesaie a Aurory. Doufal jsem, že se vše vyřídí rychle. K hranicím se totiž blížili Sionn, Calum a nějaký cizinec.

//Počítám s tím, až bude ten "ofišl" :D

//Není, jen takový mini pro zásoby na zimu :D

Zdálo se, že také Tesai se vydal za mnou. Potěšilo mě to. Tenhle vlk toho sice moc nenamluví, ale kdykoli je potřeba, je k dispozici, prolétlo mi hlavou mi hlavou a byl jsem opravdu rád, že jsme se rozhodli ho do smečky přijmout.
Jakmile jsem zalezl za keře, začal jsem si prohlížet stádo. Na jeho pravém okraji se zdálo, že je tam sice velká samice, která se ale trochu odlehčovala jednu nohu. To by mohlo být ono, pomyslel jsem si. Po chvilce ke mně zalehli také Aurora s Tesaiem. "Tohle jsou mufloni, v lese jich žije po celý rok hodně a pro nás jsou v podstatě hlavní zdroj potravy," prohodil jsem ke krémové vlčici. Pak jsem se odmlčel a ještě jednou si prohlédl stálo. "Vidíte tu samici vpravo? Trochu nedošlapuje na jednu nohu," zeptal jsem se a obrátil se na oba vlky. "Ta bude náš cíl." Pomalu jsem se nadzvedl a oklepal ze sebe lehký nános studeného sněhu. Už abychom byli v úkrytu. "Domluvte se kdo a kdy vyběhnete. Pokusím se vám je sem nahnat," pověřil jsem se. Vlastně jsem si tak trochu testoval, co oba vlci udělají. Lov na to byl úplně nejlepší způsob. Navíc když někoho stádo ušlape, budu to já, pomyslel jsem si trochu ironicky a potichu začal obíhat na druhou stranu.

Aurora Elise odpověděla, že prostě chtěla vylétnou z hnízda. Jako Awnay, problesklo mi hlavou. Pak začala vzpomínat na Storma, ale nevypadalo to, že má příliš aktuální informace. Ale bylo dobré slyšet aspoň to, že je nejspíš stále naživu. Na rozdíl od mnoha ostatních... "Děkuji," pousmál jsem se na ni a poděkoval za informace. Elisa prohodila, že se lovu zdrží. Zadíval jsem se na ni. Poslední dobou se mi zdála tak trochu bez nálady. Nechodila na lovy, vyhýbala se větším smečkovým akcím. Možná to druhé mateřství... Chtěl jsem si s ní o tom promluvit. Jen mezi čtyřma očima. Ale poslední dobou jsme na sebe neměli moc času. Chodili jsme kolem sebe spíš jako sourozenci než partneři.
Aurora odpověděla, že si na lov troufá. V podstatě ani nic jiného říct nemohla, ale díky své magii jsem věděl, že vnitřně nebyla až tak jistá jako to vypadalo zvenku. A tak jsem věděl s čím počítat a zbytečně ji nevystavovat nebezpečí. "Tak pojďme," vyzval jsem ji a řekl jsem to tak trochu i jako informaci pro Elisu. Pomalým klusem jsem vyrazil mezi stromy a po malé chvíli narazil na Tesaie, kterého jsem hledat. "Tesaii, zdravím tě. Tohle je Aurora, nová členka smečky," pozdravil jsem krátce. "Chystáme se na lov a tvá tlapky by nám velmi pomohly," řekl jsem a dál na nic nečekal. Z nebe se začaly snášet první vločky sněhu. Nebylo na co čekat.
Jakmile jsme vystopoval muflony, zalezl jsem do keřů na dohled od stáda a čekal, až dorazí zbylí vlci.

Lucy s Gee brzy odběhli na svou výpravu za Smrtí. Také Castor a Rorrey se odpojili. Se Sionnem si začal hrát Calum a my tu s Elisou zbyli v klidu na vyzpovídání Aurory. Cítil jsem také slabě pach Tesaie, který se nejspíš vrátil do lesa.
Mladá vlčice se představila, že je z Borůvkového vlka. A to jsem zbystřil. Její rodiče jsem sice neznal, ale jednoho starého známého z té smečky ano. Storme, doufám, že jsi stále na živu, prolétlo mi hlavou. Bylo to skoro až ironické. Naše lesy spolu prakticky sousedily, ale my se i přesto tolik let neviděli. "Z Borůvkového lesa? Znáš tedy Storma? Daří se mu dobře?" vyptával jsem se a díval se přímo na ni. To Elisa byla o poznání ostřejší. Po její ostré poznámce jsem se na ni podíval. Nezdála se úplně v dobré náladě. Navíc začínala být i pod korunami stromů docela zima. Ze vzduchu byl cítit první sníh. Brzy bude sněžit...
Aurora dodala, že je sice mladá, ale že se vynasnaží pomoci. Výborně. Zaměřil jsem se opět na krémovou vlčici. "Rád bych šel ještě pro smečku ulovit něco k snědku, než napadnou půlmetrové závěje. Poblíž je tu ještě jeden vlk Tesai a společně bychom mohli jít ulovit nějakého slabšího muflona. Troufáš si?" pobídl jsem ji a čekal na její odpověď. Po očku jsem také pozoroval Elisu. Netušil jsem, zda se bude chtít připojit, nebo raději počká se Sionnem.

Bavil jsem se s Rorreyem o zásobách v úkrytu, ale vlk mi připadal, že je trochu nejistý. Jak někdo může odněkud právě vyjít a nevědět o situaci uvnitř? nechápal jsem. Pak jsem si ale vzpomněl na dobu, kdy jsem ještě neuměl pořádně ovládat svou magii a byl kvůli tomu také neuvěřitelně roztržitý. Každopádně jsem usoudil, že by jít alespoň na menší lov vůbec neuškodilo. Však brzy napadne sníh a co pak.
Pak přišel Castor se světlou vlčicí, ze které šel silně cítit pach Laury. Musela to být ta vlčice, za kterou jsem Lauru předtím poslal. Představila se jako Aurora. Pořádně jsem si vlčici prohlédl. Vypadala mladě. A to se hodilo. Mohla by jít na ten lov, aby trochu přiložila tlapky k dílu před zimou. Než jsem stačil cokoli říct, promluvila Elisa. A byla až podezřele milá. Přimhouřil jsem oči a nechápavě se na svou partnerku podíval. Co má za lubem? Pak jsem svou pozornost ale obrátil zpátky k těm dvěma. "Zdravím, Castore a ty Auroro vítej v Asgaarském lese. Jmenuji se Arcanus a toto je Elisa," představil jsem svou partnerku. "Odkud pocházíš?" zeptal jsem se béžové vlčice, abych o ní také něco věděl, když už jsme sdíleli jednu smečku.
Do toho všeho přiběhli Calum, Lucy a Gee a začali si hrát se Sionnem. Začínal tu být docela chaos. Od léta přibylo ve smečce několik vlků a najednou tu bylo tak neobvykle živo. Co jsem tak postřehl, Lucy s Gee chtěli navštívit Smrt. "Dejte pozor, Smrt je zrádná a brzy se vraťte, už to nebude dlouho trvat a zasype nás sníh," varoval jsem je. Tím sněhem jsem si byl téměř jistý. Možná to bylo mnou moc neprozkoumanou magií počasí, která mi ten pocit nutila.

2. kategorie 40 oblázků a 8 ametystů
4. kategorie 10 mušliček a 10 ametystů
Cena útěchy 5 ametystů

Díky za akci :)

Rorrey nás pozdravil zpátky. Pousmál jsem se na něj a pak se otočil na svou partnerku. Ta měla radost, že nás vidí, nebo spíš hlavně radost, že vidí Sionna. Zůstal jsem stát pár kroků opodál a pozoroval, jak malý vlček běží za mámou a lísá se k ní. Pak začal vyprávět, co se nám všechno přihodilo. Musel jsem se tiše zasmát. Jeho vyprávění bylo ještě nesouvislé a slova se mu občas spletla. Těžko říct, co si z toho vlastně Elisa mohla odnést. V jednu chvíli se Sionn otočil pro mou konfirmaci a já proto rázně přikývl. Sledoval jsem jeho šťastný výraz a v duchu si přál, aby se tu ukázali ještě Awnay s Etneyem. Ti už ale byli bohužel starší a vedli si hlavně své životy.
Stál jsem tak nějak mimo konverzaci, ale v jednu chvíli mi nemohla uniknout Elisina nevraživá myšlenka. Stočil jsem pohled směrem k šedivé vlčici a klidně řekl: "Ochránil bych ho." Byl jsem silnější než Elisa, jak fyzicky tak co po magické stránce. Věděl jsem to, ale nemělo cenu dráždit hada bosou nohou. Zvlášť ne vlčici, která se strachovala o své vlastní mládě.
Raději jsem se obrátil na hnědého vlka, který mlčky stál vedle nás. "Co je nového? Je v úkrytu ještě nějaké maso?" zeptal jsem se ho, protože tam příhodně stál přímo u vchodu do jeskyně, že se zdálo, že odtamtud před chvílí přišel. A pak to přeci musel vědět.

//Ten komiks je úžasnej

Sionn se pokusil zavýt, ale moc mu to ještě nešlo. Nakonec se dokonce trochu zakuckal. Pousmál jsem se. "Takhle se zdraví, když přijdeš domů, aby všichni věděli, že jsi tu," vysvětlil jsem a mrkl na něj. Pak jsem ho nechal hledat Elisu, načež se Sionn rozeběhl úplně na druhou stranu, než šedivá vlčice reálně byla. Chvíli jsme tak pobíhali, že jsem až začal přemýšlet, jestli bych mu přeci jen neměl pomoc. Už těch zkoušek bylo na jeden den až dost. Ale když Sionn vypadal tak nadšeně, že jsem neměl to srdce mu tu radost vzít.
Najednou ale vykřikl a rozeběhl se správným směrem. Překvapeně jsem zamrkal. Netušil jsem, co se tak najednou stalo. Ale to nebylo tak důležité. Důležitější bylo to, že to zvládl. Pocítil jsem hrdost. Učí se rychle. Takhle by jednou možná mohl převzít smečku... projelo mi hlavou a rozeběhl jsem se za světlým vlčkem, který po mně halekal, ať zrychlím.
Po chvilce jsme dorazili k úkrytu, před kterým stála Elisa společně s Rorreyem. "Zdravím vás," pousmál jsem se a pohledem sklouzl na nadšeného Sionna. "Jsme doma."