Příspěvky uživatele

Rorrey se podivil nad magií lesa. Překvapeně jsem se na něj podíval. On to neví? Neříkali jsme to nedávno před lovem? Nakonec jsem usoudil, že tam možná nebyl. "Lesem proudí zvláštní magie, která může vlkům ze smečky dobře posloužit. Jako by nám les radil, kde co je. Stačí se naklonit k nějaké skále nebo kameni," vysvětlil jsem, ale než jsem stihl onu magii využít, Sionn se objevil Lucy u pacek. "Tady jsi, tys nás vylekal!" povzdechl jsem se a olízl vlče za ušima. Ještě se mi nezdál zmrzlý a to bylo dobré. Byl v pořádku a dokonce poměrně dobře naladěný. První sníh...
Když se lesem začalo nést podivné šumění, znepokojeně jsem zvedl hlavu a rozhlédl se. Vlci začali navrhovat, že to půjdeme prohlédnout, ale já už byl tak unavený. Nejdřív lov, pak celé dobrodružství s ocasem, mraky a Sionnem a k tomu všemu ta šílené zima. Na tohle už jsem byl asi starý. Naštěstí jsem z lesa cítil pach své partnerky, a tak jsem věděl, že je vše v dobrých tlapách.
"Jsem unavený, půjdu si na chvíli odpočinout. Dejte pozor na malého. Kdyby něco, budu v lese," řekl jsem a pak se ještě ohlédl na oba vlky. "Řiďte se pokyny Lucy," dodal jsem. Přeci jen, po Lauře byla Lucy nejvýše postavená. Pak jsem se odebral do lesa. Nedošel jsem příliš daleko, ale jakmile jsem uviděl poměrně schovaný skalní převis, schoulil jsem se tam. Kolem sebe jsem nechal kořeny vytvořit stěnu, aby na mě netáhlo. Pak už jsem jen položil hlavu na tlapy a téměř okamžitě usnul.

//Omlouvám se Castorovi, ale potřebuju se na chvilku uklidit :D

Rorrey se mě zeptal, kde jsem Sionna nechal a Lucy měla několik jízlivých poznámek. Přišlo mi, že vlci vůbec nevnímali tíhu tohohle okamžiku. Snad jen Castor ano. Jasně, my tu pár dní v mrazu vydržíme, ale co malé vlče? Zůstal jsem stát na místě a snažil se za každou cenu vzpomenout, co se mohlo stát, zatímco ostatní řešili Lucyiinu srst. Nepřišlo mi to teď důležité. Byl jsem s ním vůbec já naposledy? Kde jsme vlastně předtím byli? Jak to, že si mě nehlídal? vrtalo mi hlavou, aniž bych si mezitím uvědomil jednu důležitou věc, už jsem nezapomínal každou věc, co se stala. Moc dobře jsem byl ukotven v realitě, věděl jsem, co jsem před chvílí řekl, viděl a slyšel. A to byl dobrý začátek.
Castor zmínil, že není co jíst. Začínal to být problém. A tenhle hrozný mráz, který ne a ne ustoupit, určitě zrovna dvakrát neprospíval ani zvěři. Až najdeme Sionna, měli bychme se jít schovat. A tam můžeme vymyslet plán. Rozhlédl jsem se kolem a ještě rozhrábl několik hromad sněhu a pak mi to došlo. "No jo, magie lesa. Tak ho najdeme."

Nikdo si příliš nevšímal mého úžasného objevu. Čekal jsem, jak sem všichni přiběhnout a budou mi nahlížet přes rameno, co že jsem to našel, ale to se nestalo. A pak budou škemrat o kousek, zamračil jsem se pro sebe zatímco navenek jsem mlčel. Když jsem se otočil, spatřil jsem Rorreye, jak drží Lucyiin ocásek v zubech. Au, to musí bolet, zalitoval jsem vlčici, ale byl to vlastně od hnědého vlka docela geniální plán. Jenže to Lucy naštvalo ještě víc místo aby ji to uklidnilo. Vrhala po nás nevraživé pohledy a bylo vidět, že je s nervy na krajíčku. Úplně jsem zapomněl na svůj cenný nález. Mohl jsem jen doufat, že si ho některý z vlků všiml a zapamatoval si jeho pozici, než maso natrvalo zapadá sněhem.
Sluníčko se mezitím přehouplo přes oblohu a začalo pomalu klesat za obzor a kvůli tomu v lese ještě přituhlo. Mráz začínal být opravdu nepříjemný a zalézal snad i za tu nejhustší srst. Oklepal jsem se a drápy přejel přes kus ledu pode mnou, až to zaskřípalo. Cítil jsem, jak se mi zima dokonce lepí některé chlupy k sobě. Bylo tu po naší kontroverzní skupince pěkná spoušť.
Jenže pak mi to došlo. Sionn! Vyděšeně jsem se rozhlédl ale malého bílého vlčka jsem nikde neviděl. Navíc jeho zbarvení poskytovalo v těch hromadách sněhu perfektní maskování. To ne. Panika se mě začala zmocňovat a adrenalin se mi rozlil v žilách. Pro malé vlče mohla být noc v těchhle mrazech smrtící. "Sionn, musíme najít Sionna. Ztratil se někde v lese!" vykřikl jsem, abych upoutal pozornost. "Musíme ho najít."

Samozřejmě, že než jsem stačil Lucy povědět, co se mi zdálo divné na jejím kožichu, jsem všechno zapomněl. Dokonce i to, že už jsem Castora a Rorreye jednou zdravil. Strakatý vlk se na mě zmateně díval, ale já byl tentokrát spokojený. Nemusel jsem hledat nic, o čem bych nevěděl, co přesně má být a hlavně nemusel jsem si s tím lámat hlavu. Protože ta moje byla teď zase prázdná. Vlastně to byl na jednu stranu výborný detoxikační mechanismus. "Co tu děláte v té zimě?" zeptal jsem se obou vlků. To už mě ale přerušila Lucy, která tvrdila, že zapomínám. "Já nezapomínám, ještě nejsem tak starý," bránil jsem se dotčeně. Úplně se mi vytratilo, jak jsem si před chvilkou lámal hlavu nad tím, co vlastně jsem vlastně hledal. To teď nebylo vůbec důležité.
Pak ale Castor navrhl něco, co mě donutilo se zamyslet. Sjel jsem pohledem na Lucyinu zadnici, kde opravdu byl její ocas přesně tak jako vždycky. Oh, tohle by Elisa neměla vidět. Rychle jsem stočil pohled jinam. "Co když nás to poštípalo všechny?" nadhodil jsem a podíval se na Castora.
To už ale Lucy dál prohrabávala okolí. "Měli bychom jí pomoct, je z toho nešťastná," usoudil jsem a vydal se do nejbližšího okolí rozhrnovat hromady sněhu. Vlastně mě to i docela bavilo. Jen problém byl, že jsem do pár minut zase nevěděl, co hledám. Ale Lucy pátrala a tak jsem pátral taky. A pak jsem uviděl něco tmavého vykukovat z kupy sněhu. "Našel jsem to!" vyjekl jsem nadšeně a popadl tu věc do tlamy. Když jsem ji ale vytáhl a trochu oklepal od sněhu, ukázalo se, že to nebyl Lucyin ocas ale zbytek muflona k předchozího lovu, který byl sice kvůli mrazu zmrzlý na kámen, ale právě díky mrazu se ještě takhle zachoval. Naše poslední jídlo.

Hleděl jsem na Lucy a vůbec netušil, co tu dělám. Jenže její výraz se po tom, co jsem se zeptal, změnil. Nejdřív vypadala smutně, ale po chvíli se její výraz změnil do naštvání. Říkala, že to není vtipné. Vůbec jsem nechápal, o čem to mluví. "Jaký vtip?" zeptal jsem se nevinně, i když takováhle otázka mohla vlčici ještě víc popudit. Pak se začala vyptávat, jak to, že si nepamatuju, co se před chvilkou stalo. "Ono se něco stalo?" zopakoval jsem dost zmateně. Vlastně jsem se do všeho ztrácel víc a víc tím, jak ona stále mluvila o všem, jako by to už snad bylo úplně jasné.
Poté následovalo obvinění, že se mi nechce a vymlouvám se. "Ocas..." řekl jsem si pro sebe tiše. Moc dobře jsem věděl, kdy už raději mlčet a nepřikládat klacky do ohně. To jsem se za ty roky s Elisou naučil dokonale. A tak jsem raději mlčel a dělal to co Lucy. Rozhlížel jsem se kolem a občas kousek popošel. Proč hledáme ocas? Celé mi to nedávalo smysl.
Nevím, kolik uběhlo času, než jsem narazil na další dva vlky. Taky se zdálo, že něco hledají. "Zdravím," usmál jsem se na Rorreye a Castora. Pak jsem se otočil na Lucy. Zdálo se mi, jako by něco měla na srsti. Takové černé ďupky. "Ty Lucy, co to máš na kožichu?" zeptal jsem se. Pak jsem natočil hlavu zase dopředu a tam stáli Rorrey s Castorem. "Jee ahoj," zazubil jsem se jako bych je předtím vůbec neviděl.

Seděl jsem na zemi a pozoroval Lucy, která vypadala dost vyděšeně, jak poskakuje kolem a mluví o ztraceném ocasu. Snažil jsem si v hlavě dát dohromady, co se tu vlastně děje. Jenže se mi to nějak nedařilo. A kromě vyvádějící Lucy tu byl už jen Sionn a ten mi poradit nemohl. Lucy dál žadonila, že musíme jít její ocas hledat a vypadala o toho tak vážně a smutně, že jsem jí to skoro až věřil. A když mě pak požádala skoro až se slzičkou v očích, nedalo mi to a zvedl jsem se. Ale jak jsem seděl dlouho, několik chlupů mi přimrzlo k zemi a já si je prudkým pohybem vytrhl. "Jau," zaúpěl jsem tiše. Fuj zima, nemám rád zimu, zabrblal jsem si pro sebe, ale i já musel uznat, že v zimě měla příroda neuvěřitelné kouzlo. Ale i tak byla krutá. Ještě že zatím máme zbytek toho muflona... Ale měli bychom brzo jít zase lovit.
Jakmile mě přestal pálit zadek od vytržených chlupů, otočil jsem se na Lucy. "Jo, pomůžu," zahuhlal jsem. Počkat, co když jí taky přimzlo pár chlupů a vytrhla si je a teď ji to pálí a myslí si, že nemá ocas? napadlo mě a podezřívavě si ji přeměřil pohledem. Pak jsem ale opravdu šel hledat. Kouknul jsem za kmeny nejbližších stromů a když jsem nahlížel do jednoho keře opodál, zapomněl jsem, co dělám. Zmateně jsem koukal na namrzlé větvičky. Co jsem to jen chtěl? Měl jsem pocit, jako že to vím, jako když svrbí jazyk, ale nemůžete si ani za nic vzpomenout na to, co jste chtěli říct. A přesně takhle mi podvědomí říkalo, že to přece vím, ale já se nezmohl na víc než jen tupě zírat na větvičky zasypané sněhem.
Pak jsem uslyšel pohyb a obrátil se. Stála tam Lucy a vypadala, že něco urputně hledá. Ještě chvilku jsem si snažil vzpomenout, než jsem se zeptal: "Co to děláme?"

Hned, jak jsem se zastavil do mě něco vrazilo a o několik sekund později jsem ucítil ještě jednu ránu. Překvapeně jsem se otočil a nechápavě se zadíval na Lucy ve stylu "co blázní". Ta se na mě obořila, že jsem stihnul zapomenout, že jdeme do úkrytu. "Aha," vypravil jsem ze sebe nejistě. Vůbec jsem nechápal o čem to mluví. My jsme se přeci nedomlouvali, že někam půjdem!
Najednou ale Lucy začala hulákat, že nemá ocas. Rychle jsem se otočil, jenom abych vlčici našel, jak poskakuje všude kolem a s ocasem. Zbláznila se? povytáhl jsem "obočí". "Co jančíš? Vždyť máš ocas, podívej," řekl jsem a tlapkou ukázal na její zadek. Ženská bláznivá... zavrtěl jsem hlavou a popošel o několik kroků směrem k úkrytu. Hned jsem se zastavil. Přišlo mi, že netuším, co dál. Do toho se zase ozvala Lucy nešťastným hlasem, že ji někdo ukradl ocas. "Cože jaký ocas?" nechápal jsem jako by se snad předchozí rozhovor vůbec nestal. Rozhlédl jsem se okolo, ale nic kolem mi nenapovídalo, co jsme to jen dělali. Bezradně jsem si sedl a díval se na Lucy jako by mi uletěly včely.

Ty šílené mrazy nebraly konce. Naštěstí Lucy souhlasila, že schovat se je dobrý nápad. Dokonce i Sionn byl nezvykle tichý, asi už ten chlad byl na jeho jemný kožíšek příliš. Soustředil jsem všechnu magii kolem něj, ač to vystavilo mrazu mě a Lucy. Okamžitě jsem vyrazil směr úkryt a jen koutkem oka kontroloval, jestli Sionn cupitá poblíž.
Najednou se ty zvuky ozvaly znovu a tentokrát je uslyšela i Lucy. Zmateně jsem se rozhlédl. Ozývalo se to podivné pištění ale nic se nedělo. Neměl jsem z toho dobrý pocit. "To nevím, třeba jen meluzína. Ale měli bychom se schovat co nejrychleji to půjdu," řekl jsem a přidal do kroku. Po pár metrech jsem ale zastavil. Najednou jsem vůbec netušil, co tu dělám. Podíval jsem se mezi stromy, pak na Sionna a na Lucy. Co jsem to chtěl...? Vůbec jsem netušil. Jako bych měl v hlavě úplně prázdno. "Kam to vlastně jdeme?" zeptal jsem se vážně.

Elisa se ujala Yetera a začali spolu řešit věci ohledně ochranářství. Mě poslala, ať najdu Sionna. Přikývl jsem a pozoroval, jak se oba vlci rozeběhli směrem k hranicím. Byla šílená zima. Silný vítr se dostal dokonce i skrz vysoké stromy tohohle hvozdu a pocitově ještě zhoršoval pocit chladu. Dokonce se na zemi začínaly tvořit naváté sněhové jazyky. Být teď mimo stromy je sebevražda... Snad Savior vyhledal nějaký úkryt, vzpomněl jsem si na svého přítele tuláka. Celou zimu se tu neukázal. Tak trochu jsem doufal, že tyto měsíce už ve svém věku stráví u nás, ale jeho tlapky na to byly nejspíš příliš toulavé. Povzdechl jsem si a myšlenkami se upnul na to, jak se už za chvíli schoulíme v teple naší jeskyně.
Rozeběhl jsem se po pachu Sionna a Lucy. Naštěstí nestihli doběhnout daleko. "Ah, Lucy! Počkejte," zavolal jsem na mladou vlčici. "Ahoj maličký," usmál jsem se na syna a přehodil přes něj alespoň svůj ocas. Hned jak jsme byli blíž hranicím, vítr ještě sílil. "Pojďme se schovat, je příliš zima." Podíval jsem se na Lucy a pak na Sionna. Pokusil jsem se svou magií aspoň trochu regulovat sílu větru a okolní teplotu, ale jak byla příliš zima, bralo to hodně energie. Snad nikdo neumrzne. Najednou se ozvalo podivné pískání. Rozhlédl jsem se po lese, ale ničeho zvláštního jsem si nevšiml. Co to? Pak pískání ustalo, ale po chvilku jsem to uslyšel znovu. "Slyšeli jste to taky?"

Hlásím Arca :D

Yeter zapochyboval, že by se Ashe jednoduše ztratila. Soucitně jsem se na něj podíval. "Zkoušel ses ptát u Života? Nebo u Smrti?" zeptal jsem se. "Za nějaké květiny a drahé kamení by možná mohli mít nějakou radu. Ke Smrti se po zimě chystám, rád bych věděl, co za podivné lístečky se mi to přichytilo na ucho, zkusím se jí zeptat. Třeba bude mít nějakou radu, kde Ashe hledat."
Když pověděl, že se ze smečky nechystá, spadl mi kámen ze srdce. "To jsem rád," řekl jsem upřímně. Pak se nabídl, že by místo ochranáře vzal jako záskok za Ashe. To vlastně není vůbec špatný nápad. A když se Ashe vrátí, můžeme mít ochránce dva... Podíval jsem se na Yetera a přikývl. "Jestli o to místo opravdu stojíš, pojď se mnou za Elisou. Když bude souhlasit, bude to místo tvoje," pousmál jsem se na něj. Navíc si ho určitě bude chtít zaučit, napadlo mě. Měla k tomu postu speciální vztah. Vždyť sama tolik let chránila hranice Klímového lesa. S Ashe tu tenkrát taky pobíhala. Kývl jsem na Yetera a klusem se vrátil zpátky ke skupince. Byla pořádná zima i tady mezi stromy a každý pohyb bodl. Jestlipak Aurora s Tesaiem dotáhli maso k úkrytu? Jak jsem proběhl kolem Meinereho, všiml jsem si, že se Laura vrátila. "Ahoj, Lauro. Vítej doma!" zavolal jsem na krémovou vlčici. Pak jsem se obrátil na Elisu, která stále stála odměřeně opodál. "Ahoj, Yeter se mi nabídl, že mi zaskočil za Ashe jako ochránce," přešel jsem rovnou k věci. Podíval jsem se na ni soustředěně a zbytek pokračoval v její hlavě. "Byl by dobrý ochránce."

Poté, co jsme s Yeterem poodešli kousek stranou, se Sionna ujela Lucy a rozeběhli se pryč. A tak Elisa zůstala sama s Meinerem. Čas od času jsem po nich hodil očkem. Začal další den a Laura se stále nevracela. Snad se jí nic nestalo, pomyslel jsem si.
Yeter se mi začal pomalu svěřovat, ale zpočátku váhal. "Neboj se, nezatěžuješ mě," ujistil jsem ho klidným hlasem a na krátký okamžik se zpříma podíval do jeho očí. Pak hnědý vlk spustil. Trápila ho Ashe stejně jako mě a Elisu. Jeho ale ještě v úplně jiném směru. Soucitně jsem se na něj podíval. Věděl jsem, jaké je to přijít o někoho, koho jsem miloval. A s každým dalším dnem byl návrat Ashe méně a méně pravděpodobnější. Ač jsme si to možná nechtěli připustit. "Víš... Budu k tobě upřímný. Ashe se tu neukázala mnoho dní, myslím, že jsem ji neviděl od té doby, co začaly žloutnout listy. Hranice jsou vyčpělé, pomalu se poohlížím po někom, kdo by se ujal funkce ochranáře místo ní," řekl jsem po pravdě. Možná to bylo příliš přímé, ale mazání medu kolem tlamy by mohlo vést k obrovskému zklamání. "Nikdy neříkala nic o tom, že by odešla. Každý den doufám, že se vrátí. Ona tu s námi byla téměř od začátku smečky, ale začínám mít strach. Věřím, že je v pořádku. Je silná a samostatná, ale možná se ztratila..." Podíval jsem se na něj krátce a pak uhnul pohledem do lesa. Z toho co říkal jsem neměl úplně dobrý pocit. Co když kvůli Ashe odejde a přijdeme i o jeho? Byl schopný, mladý, silný a hlavně spolehlivý. Takové vlky tahle smečka pokračovala.
"Pokud by ses ji chtěl pokusit najít, nebudu ti bránit. Tvoje místo tady bude po celou tu dobu zajištěné. S Elisou to vyřídím, když budeš chtít. Ale kdybys o tom uvažoval, prosím, vyraž až roztaje sníh. Teď to tam venku není pro vlky bezpečné..." řekl jsem vážně. Přesto všechno jsem doufal, že tu zůstane. Ale lásky byla silný motor.

10 bodů - Sleva ke Smrti
4x 1 bod - 8 oblázků celkem tedy 32 oblázků

Děkuji :)

Sionn nejspíš moc nechápal, jak je možné, že se vlci ztrácí a také jak to že jsem je nikdy nešel hledat. "Nemůžu, musím hlídat les, aby nám tu nikdo neublížil. Jako třeba ti šakali v létě. A někteří dokonce zmizí mimo tuto zemi a tam není dobré chodit, tam je to nebezpečné," pověděl jsem mu. Popravdě u většiny těch vlků už jsem nedokázal ani díky magii najít jejich vědomí - ani tady, ani na jihu a ani na severu. Musí prostě odejít mimo Gallireu a to pak jen Život ví, kde je jim konec... Určitě je najdeš. Ale nikdy nesmíš překročit žádné vysoké hory, to by ses dostal
moc daleko," zazubil jsem se na něj a zároveň mu vštěpoval aspoň základ toho, aby se tady v kraji neztratil.
V tom se přihnala Elisa s Lucy a obě se soustředili na Meinereho. Sionn svého kamaráda hned bránil a říkal, že jsem mu dovolil tu zůstat. Sám Meinere moc neváhal a představil se. "Ano, dovolil jsem mu tu zůstat," potvrdil jsem a věnoval dlouhý pohled své partnerce. Doufal jsem, že kvůli tomu nebude dělat problémy. Ten vlk působil dost nesvůj. Ono nebylo divu, když nás tu bylo tolik. Něco by zkusil jen naprostý sebevrah. "Laura by se měla brzy vrátit." Koutkem oka jsem zkontroloval Sionna, který si hrál s Lucy a pak se otočil na Yetera. Trhnutím hlavy jsem mu naznačil, aby šel za mnou a pak se vzdálil. Ale pouze tak, abych stále měl všechny ostatní na očích. "Tak o čem jsi chtěl mluvit?"