Příspěvky uživatele

Hleděl jsem na Lucy a vůbec netušil, co tu dělám. Jenže její výraz se po tom, co jsem se zeptal, změnil. Nejdřív vypadala smutně, ale po chvíli se její výraz změnil do naštvání. Říkala, že to není vtipné. Vůbec jsem nechápal, o čem to mluví. "Jaký vtip?" zeptal jsem se nevinně, i když takováhle otázka mohla vlčici ještě víc popudit. Pak se začala vyptávat, jak to, že si nepamatuju, co se před chvilkou stalo. "Ono se něco stalo?" zopakoval jsem dost zmateně. Vlastně jsem se do všeho ztrácel víc a víc tím, jak ona stále mluvila o všem, jako by to už snad bylo úplně jasné.
Poté následovalo obvinění, že se mi nechce a vymlouvám se. "Ocas..." řekl jsem si pro sebe tiše. Moc dobře jsem věděl, kdy už raději mlčet a nepřikládat klacky do ohně. To jsem se za ty roky s Elisou naučil dokonale. A tak jsem raději mlčel a dělal to co Lucy. Rozhlížel jsem se kolem a občas kousek popošel. Proč hledáme ocas? Celé mi to nedávalo smysl.
Nevím, kolik uběhlo času, než jsem narazil na další dva vlky. Taky se zdálo, že něco hledají. "Zdravím," usmál jsem se na Rorreye a Castora. Pak jsem se otočil na Lucy. Zdálo se mi, jako by něco měla na srsti. Takové černé ďupky. "Ty Lucy, co to máš na kožichu?" zeptal jsem se. Pak jsem natočil hlavu zase dopředu a tam stáli Rorrey s Castorem. "Jee ahoj," zazubil jsem se jako bych je předtím vůbec neviděl.

Seděl jsem na zemi a pozoroval Lucy, která vypadala dost vyděšeně, jak poskakuje kolem a mluví o ztraceném ocasu. Snažil jsem si v hlavě dát dohromady, co se tu vlastně děje. Jenže se mi to nějak nedařilo. A kromě vyvádějící Lucy tu byl už jen Sionn a ten mi poradit nemohl. Lucy dál žadonila, že musíme jít její ocas hledat a vypadala o toho tak vážně a smutně, že jsem jí to skoro až věřil. A když mě pak požádala skoro až se slzičkou v očích, nedalo mi to a zvedl jsem se. Ale jak jsem seděl dlouho, několik chlupů mi přimrzlo k zemi a já si je prudkým pohybem vytrhl. "Jau," zaúpěl jsem tiše. Fuj zima, nemám rád zimu, zabrblal jsem si pro sebe, ale i já musel uznat, že v zimě měla příroda neuvěřitelné kouzlo. Ale i tak byla krutá. Ještě že zatím máme zbytek toho muflona... Ale měli bychom brzo jít zase lovit.
Jakmile mě přestal pálit zadek od vytržených chlupů, otočil jsem se na Lucy. "Jo, pomůžu," zahuhlal jsem. Počkat, co když jí taky přimzlo pár chlupů a vytrhla si je a teď ji to pálí a myslí si, že nemá ocas? napadlo mě a podezřívavě si ji přeměřil pohledem. Pak jsem ale opravdu šel hledat. Kouknul jsem za kmeny nejbližších stromů a když jsem nahlížel do jednoho keře opodál, zapomněl jsem, co dělám. Zmateně jsem koukal na namrzlé větvičky. Co jsem to jen chtěl? Měl jsem pocit, jako že to vím, jako když svrbí jazyk, ale nemůžete si ani za nic vzpomenout na to, co jste chtěli říct. A přesně takhle mi podvědomí říkalo, že to přece vím, ale já se nezmohl na víc než jen tupě zírat na větvičky zasypané sněhem.
Pak jsem uslyšel pohyb a obrátil se. Stála tam Lucy a vypadala, že něco urputně hledá. Ještě chvilku jsem si snažil vzpomenout, než jsem se zeptal: "Co to děláme?"

Hned, jak jsem se zastavil do mě něco vrazilo a o několik sekund později jsem ucítil ještě jednu ránu. Překvapeně jsem se otočil a nechápavě se zadíval na Lucy ve stylu "co blázní". Ta se na mě obořila, že jsem stihnul zapomenout, že jdeme do úkrytu. "Aha," vypravil jsem ze sebe nejistě. Vůbec jsem nechápal o čem to mluví. My jsme se přeci nedomlouvali, že někam půjdem!
Najednou ale Lucy začala hulákat, že nemá ocas. Rychle jsem se otočil, jenom abych vlčici našel, jak poskakuje všude kolem a s ocasem. Zbláznila se? povytáhl jsem "obočí". "Co jančíš? Vždyť máš ocas, podívej," řekl jsem a tlapkou ukázal na její zadek. Ženská bláznivá... zavrtěl jsem hlavou a popošel o několik kroků směrem k úkrytu. Hned jsem se zastavil. Přišlo mi, že netuším, co dál. Do toho se zase ozvala Lucy nešťastným hlasem, že ji někdo ukradl ocas. "Cože jaký ocas?" nechápal jsem jako by se snad předchozí rozhovor vůbec nestal. Rozhlédl jsem se okolo, ale nic kolem mi nenapovídalo, co jsme to jen dělali. Bezradně jsem si sedl a díval se na Lucy jako by mi uletěly včely.

Ty šílené mrazy nebraly konce. Naštěstí Lucy souhlasila, že schovat se je dobrý nápad. Dokonce i Sionn byl nezvykle tichý, asi už ten chlad byl na jeho jemný kožíšek příliš. Soustředil jsem všechnu magii kolem něj, ač to vystavilo mrazu mě a Lucy. Okamžitě jsem vyrazil směr úkryt a jen koutkem oka kontroloval, jestli Sionn cupitá poblíž.
Najednou se ty zvuky ozvaly znovu a tentokrát je uslyšela i Lucy. Zmateně jsem se rozhlédl. Ozývalo se to podivné pištění ale nic se nedělo. Neměl jsem z toho dobrý pocit. "To nevím, třeba jen meluzína. Ale měli bychom se schovat co nejrychleji to půjdu," řekl jsem a přidal do kroku. Po pár metrech jsem ale zastavil. Najednou jsem vůbec netušil, co tu dělám. Podíval jsem se mezi stromy, pak na Sionna a na Lucy. Co jsem to chtěl...? Vůbec jsem netušil. Jako bych měl v hlavě úplně prázdno. "Kam to vlastně jdeme?" zeptal jsem se vážně.

Elisa se ujala Yetera a začali spolu řešit věci ohledně ochranářství. Mě poslala, ať najdu Sionna. Přikývl jsem a pozoroval, jak se oba vlci rozeběhli směrem k hranicím. Byla šílená zima. Silný vítr se dostal dokonce i skrz vysoké stromy tohohle hvozdu a pocitově ještě zhoršoval pocit chladu. Dokonce se na zemi začínaly tvořit naváté sněhové jazyky. Být teď mimo stromy je sebevražda... Snad Savior vyhledal nějaký úkryt, vzpomněl jsem si na svého přítele tuláka. Celou zimu se tu neukázal. Tak trochu jsem doufal, že tyto měsíce už ve svém věku stráví u nás, ale jeho tlapky na to byly nejspíš příliš toulavé. Povzdechl jsem si a myšlenkami se upnul na to, jak se už za chvíli schoulíme v teple naší jeskyně.
Rozeběhl jsem se po pachu Sionna a Lucy. Naštěstí nestihli doběhnout daleko. "Ah, Lucy! Počkejte," zavolal jsem na mladou vlčici. "Ahoj maličký," usmál jsem se na syna a přehodil přes něj alespoň svůj ocas. Hned jak jsme byli blíž hranicím, vítr ještě sílil. "Pojďme se schovat, je příliš zima." Podíval jsem se na Lucy a pak na Sionna. Pokusil jsem se svou magií aspoň trochu regulovat sílu větru a okolní teplotu, ale jak byla příliš zima, bralo to hodně energie. Snad nikdo neumrzne. Najednou se ozvalo podivné pískání. Rozhlédl jsem se po lese, ale ničeho zvláštního jsem si nevšiml. Co to? Pak pískání ustalo, ale po chvilku jsem to uslyšel znovu. "Slyšeli jste to taky?"

Hlásím Arca :D

Yeter zapochyboval, že by se Ashe jednoduše ztratila. Soucitně jsem se na něj podíval. "Zkoušel ses ptát u Života? Nebo u Smrti?" zeptal jsem se. "Za nějaké květiny a drahé kamení by možná mohli mít nějakou radu. Ke Smrti se po zimě chystám, rád bych věděl, co za podivné lístečky se mi to přichytilo na ucho, zkusím se jí zeptat. Třeba bude mít nějakou radu, kde Ashe hledat."
Když pověděl, že se ze smečky nechystá, spadl mi kámen ze srdce. "To jsem rád," řekl jsem upřímně. Pak se nabídl, že by místo ochranáře vzal jako záskok za Ashe. To vlastně není vůbec špatný nápad. A když se Ashe vrátí, můžeme mít ochránce dva... Podíval jsem se na Yetera a přikývl. "Jestli o to místo opravdu stojíš, pojď se mnou za Elisou. Když bude souhlasit, bude to místo tvoje," pousmál jsem se na něj. Navíc si ho určitě bude chtít zaučit, napadlo mě. Měla k tomu postu speciální vztah. Vždyť sama tolik let chránila hranice Klímového lesa. S Ashe tu tenkrát taky pobíhala. Kývl jsem na Yetera a klusem se vrátil zpátky ke skupince. Byla pořádná zima i tady mezi stromy a každý pohyb bodl. Jestlipak Aurora s Tesaiem dotáhli maso k úkrytu? Jak jsem proběhl kolem Meinereho, všiml jsem si, že se Laura vrátila. "Ahoj, Lauro. Vítej doma!" zavolal jsem na krémovou vlčici. Pak jsem se obrátil na Elisu, která stále stála odměřeně opodál. "Ahoj, Yeter se mi nabídl, že mi zaskočil za Ashe jako ochránce," přešel jsem rovnou k věci. Podíval jsem se na ni soustředěně a zbytek pokračoval v její hlavě. "Byl by dobrý ochránce."

Poté, co jsme s Yeterem poodešli kousek stranou, se Sionna ujela Lucy a rozeběhli se pryč. A tak Elisa zůstala sama s Meinerem. Čas od času jsem po nich hodil očkem. Začal další den a Laura se stále nevracela. Snad se jí nic nestalo, pomyslel jsem si.
Yeter se mi začal pomalu svěřovat, ale zpočátku váhal. "Neboj se, nezatěžuješ mě," ujistil jsem ho klidným hlasem a na krátký okamžik se zpříma podíval do jeho očí. Pak hnědý vlk spustil. Trápila ho Ashe stejně jako mě a Elisu. Jeho ale ještě v úplně jiném směru. Soucitně jsem se na něj podíval. Věděl jsem, jaké je to přijít o někoho, koho jsem miloval. A s každým dalším dnem byl návrat Ashe méně a méně pravděpodobnější. Ač jsme si to možná nechtěli připustit. "Víš... Budu k tobě upřímný. Ashe se tu neukázala mnoho dní, myslím, že jsem ji neviděl od té doby, co začaly žloutnout listy. Hranice jsou vyčpělé, pomalu se poohlížím po někom, kdo by se ujal funkce ochranáře místo ní," řekl jsem po pravdě. Možná to bylo příliš přímé, ale mazání medu kolem tlamy by mohlo vést k obrovskému zklamání. "Nikdy neříkala nic o tom, že by odešla. Každý den doufám, že se vrátí. Ona tu s námi byla téměř od začátku smečky, ale začínám mít strach. Věřím, že je v pořádku. Je silná a samostatná, ale možná se ztratila..." Podíval jsem se na něj krátce a pak uhnul pohledem do lesa. Z toho co říkal jsem neměl úplně dobrý pocit. Co když kvůli Ashe odejde a přijdeme i o jeho? Byl schopný, mladý, silný a hlavně spolehlivý. Takové vlky tahle smečka pokračovala.
"Pokud by ses ji chtěl pokusit najít, nebudu ti bránit. Tvoje místo tady bude po celou tu dobu zajištěné. S Elisou to vyřídím, když budeš chtít. Ale kdybys o tom uvažoval, prosím, vyraž až roztaje sníh. Teď to tam venku není pro vlky bezpečné..." řekl jsem vážně. Přesto všechno jsem doufal, že tu zůstane. Ale lásky byla silný motor.

10 bodů - Sleva ke Smrti
4x 1 bod - 8 oblázků celkem tedy 32 oblázků

Děkuji :)

Sionn nejspíš moc nechápal, jak je možné, že se vlci ztrácí a také jak to že jsem je nikdy nešel hledat. "Nemůžu, musím hlídat les, aby nám tu nikdo neublížil. Jako třeba ti šakali v létě. A někteří dokonce zmizí mimo tuto zemi a tam není dobré chodit, tam je to nebezpečné," pověděl jsem mu. Popravdě u většiny těch vlků už jsem nedokázal ani díky magii najít jejich vědomí - ani tady, ani na jihu a ani na severu. Musí prostě odejít mimo Gallireu a to pak jen Život ví, kde je jim konec... Určitě je najdeš. Ale nikdy nesmíš překročit žádné vysoké hory, to by ses dostal
moc daleko," zazubil jsem se na něj a zároveň mu vštěpoval aspoň základ toho, aby se tady v kraji neztratil.
V tom se přihnala Elisa s Lucy a obě se soustředili na Meinereho. Sionn svého kamaráda hned bránil a říkal, že jsem mu dovolil tu zůstat. Sám Meinere moc neváhal a představil se. "Ano, dovolil jsem mu tu zůstat," potvrdil jsem a věnoval dlouhý pohled své partnerce. Doufal jsem, že kvůli tomu nebude dělat problémy. Ten vlk působil dost nesvůj. Ono nebylo divu, když nás tu bylo tolik. Něco by zkusil jen naprostý sebevrah. "Laura by se měla brzy vrátit." Koutkem oka jsem zkontroloval Sionna, který si hrál s Lucy a pak se otočil na Yetera. Trhnutím hlavy jsem mu naznačil, aby šel za mnou a pak se vzdálil. Ale pouze tak, abych stále měl všechny ostatní na očích. "Tak o čem jsi chtěl mluvit?"

Sionn se zeptal, kam se ti vlci ztrácejí. Že prý jestli je někdo bere. Nenuceně jsem se usmál a vážně se na něj podíval. "Odcházejí za dobrodružstvím, ale někteří nejsou dost opatrní a už se nikdy nevrátí domů. Slib mi, že budeš opatrný, až budeš chtít vyrazit na průzkum, ano?" pověděl jsem a čenichem do něj drcl. Nechtěl jsem jeho hlavinku zatěžovat tím, že většina z nich nejspíš bez smečky umrzne nebo pojde hlady. Ještě byl příliš malý na to, aby si s tímhle musel lámat hlavu.
Yeter se mi zdál takový trochu nesvůj. Moc toho nenamluvil a nakonec se dokonce rozeběhl pryč. Zamyšleně jsem se za ním zadíval. Co tě trápí? To už ale promluvil Meinere. Říkal, že počká na Lauru. "Dobrá," přikývl jsem. Nevadilo mi, že tu byl. Vlastně to bylo docela příjemné zpestření každodenních věcí. "Smím se tě zeptat, odkud máš ten přívěšek?" optal jsem se ho. Třeba mi to pomůže objasnit záhadu s těmi mými listy. A nebudu muset za Smrtí. To by bylo skvělé.
Najednou Sionn začal pokřikovat. Překvapeně jsem se za ním otočil, ale to už jsem měl jeho čumák přímo u tlamy. A přímo na něm byla na malý okamžik nalepená sněhová vločka. Zvedl jsem hlavu k obloze. Sníh pomalu začal zasypávat i náš les. Usmál jsem se. "To je sníh. Studí a když je teplo, tak mizí. Ale je krásný," vysvětlil jsem malému a sledoval ho, jak bílé vločky pozoruje. Byl to jeho první sníh. Byl neuvěřitelně roztomilý. "A dají se v něm hrát samé skvělé hry," dodal jsem a zazubil se na něj.
To už se ale vrátil Yeter a ptal se, zda si se mnou může později promluvit. "Samozřejmě," přikývl jsem a znovu ho přejel pohledem. Celé to bylo divné. Pak jsem se obrátil na Meinereho. "Tak pojďme," vyzval jsem je a pomalu se začal vzdalovat od hranic.

Sionn se dožadoval toho, aby mohl jít s námi na lov. "Můžeme si společně později počíhat na nějakého zajíce, co říkáš? A na velký lov půjdeš, až skončí zima, to už budeš velký," mrkl jsem na něj spiklenecky. Poprvé může přeci jen jenom koukat. Poté jsem se otočil na Yetera. "To ano," odpověděl jsem na jeho otázku. Otázkou je, jak dlouho tu pak zůstanou. Ale tento rok jsme měli na vlky docela štěstí. "Tento rok se přidalo celkem hodně vlků a zase tolik se jich neztratilo. Smečce se daří, toho je potřeba si vážit."
Meinere byl zvláštní. Nejenže tak zvláště vypadal, ale také se tvářil tak bez života. Také mi toho moc neřekl a jen prohodil, že by měl jít. Na druhou stranu počkal na hranicích a nikoho z nás nijak neohrozil. Nevěděl jsem, co si myslet. "Můžeš tu zůstat a počkat na svou sestru," pověděl jsem. Krátce jsem se koutkem oka podíval na Sionna. Bude jistě nadšený. Tím, že vedle mě stál Yeter, jsem byl v klidu. I kdyby ten vlk byl jakkoli silný, ve dvou bychom ho určitě zvládli. "Jestli chceš..." dodal jsem směrem k Meineremu. "Ale nerad bych stál tady na hranicích, od řeky jde zima." Kývl jsem směrem mezi stromy. A taky mě trochu štvalo, jak slabě byly hranice označené, v podstatě nebyly označené vůbec, ačkoli na bylo ve smečce tolik. Asi budeme muset najít za Ashe náhradu, pomyslel jsem si a jak jsem se otáčel, můj pohled padl na Yetera. Yeter by se na to hodil...

//Zítra poslední 2 zkoušky před Vánoci, tak už pak budu psát zase trochu víc :D

Sionn byl nadšený, že mě vidí. Pousmál jsem se a láskyplně zavrtal čumák do jeho kožichu. Malé objetí ale netrvalo dlouho, než ze sebe Sionn začal sypat, co všechno mezitím zažil. Úplně všemu jsem sice nerozuměl, ale už jsem se chytal mnohem lépe než dřív. "Teda Yeter tě vzal na takový pěkný výlet, jo?" zazubil jsem se na něj. Nezlobil jsem se. Sionn vypadal v pořádku a ještě ke všemu šťastně. Však už taky bylo na čase, aby začal poznávat i něco dalšího, než rodnou díru. Yeter mi ještě dovysvětlil, že ten cizinec, Meinere, je bratr Laury. Bratr Laury? Zajímavé. Ani jsem nevěděl, že má bratra.
Pak se malý pustil do masa. "Dej si taky," kývl jsem na hnědého vlka, když si Sionn odtrhl svůj kousek. "Nebyl to smečkový lov, jen jsem chtěl otestovat naši nejnovější členku Auroru a cestou jsme narazili na Tesaie. Ve třech už nás pak bylo dost troufnout si na něco většího," vysvětlil jsem. "Lovy má pod tlapkou Lucy."
Počkal jsem, než si oba vlci vzali maso a pak se otočil na Sionna. "Co se na toho tvého kamaráda jít podívat?" navrhl jsem. Chtěl jsem ho vidět. Navíc, nemohl zůstávat dlouho na hranicích sám. "Laura tu teď bohužel není, běžela někam s Castorem, ale už je to pár dní, tak se snad brzy vrátí," dodal jsem. Pomalu jsem se zvedl ze země a rozešel se směrem k Meineremu.
Jakmile jsem došel na hranice, napřímil jsem se a pečlivě naměřenými kroky došel až k cizinci. Vlk byl neuvěřitelně zvláštní. Napůl bílý, napůl černý a ještě ke všemu byla jeho srst jemně žíhaná zelenými pruhy. Na krku se mu houpal přívěšek, který vypadal jako modré vejce. Fascinující. Pohlédl jsem vlkovi do očí. "Zdravím Meinere, jsem alfa téhle smečky Arcanus. Tvá sestra tu bohužel momentálně není, ale očekávám, že se brzy vrátí, " pověděl jsem. Laura byla vždycky poctivá a svou novou pozici bere vážně.

Běžel jsem podél stáda, dokud bezpečně nebylo odkloněné pryč od Aurory a Tesaie. Poté jsem zpomalil a doklusával až na konec mýtiny. Ještě chvilku jsem se díval za stádem, dokud jsem si nebyl stoprocentně jistý, že už nám nic nehrozí, než jsem se otočil a rozeběhl se za vlky.
Jakmile jsem doběhl, viděl jsem, jak muflonice leží na boku a Tesai se jí drží za zadek. Aurora byla zakousnutá do jejího krku a všude kolem ní stékala krev. Takový elegantní kožíšek je škoda umazat. Muflonice mlela z posledního. Přispěchal jsem k těm dvěma a zakousl se zuby muflonici z druhé strany do krku. Párkrát jsem cvakl zuby a pak trkl. Muflonice sebou ještě několikrát škubla a pak se přestala hýbat úplně. Pustil jsem ji a olízl si čumák od krve. Vzhlédl jsem a podíval se na Auroru a Tesaie. "Výborná práce, jste oba v pořádku?" zeptal jsem se, ale když jsem je přejel očima, nevšiml jsem si nějakých viditelných zranění. A tak jsem si utrhl kus masa a posadil se s ním asi metr od našeho úlovku. "Vemte se taky," pokynul jsem jim. Správně by si ještě nejdřív měla vzít Elisa a Laura, ale ty dvě tu nebyly a Aurora s Tesaiem si svůj podíl opravdu zasloužili. Ulovit muflona ve třech a ještě ke všemu když to klouže, není vůbec špatné. Aurora je nejspíš silnější než vypadá, pomyslel jsem si a usmál se na Tesaie.
Když jsem skončil se svým přídělem, zvedl jsem se a zavětřil. Do čumáku se mi dostaly dva známé pachy, ale také jeden neznámý. Další tulák před zimou? napadlo mě.
"Na území je nějaký cizinec, budu muset jít," informoval jsem své společníky. "Až budete mít dost, buď to tu nechte, nebo když se vám bude chtít, vezměte zbytek do úkrytu." S větším úsilím, než jsem čekal, se mi nakonec podařilo odervat muflonici větší část zadní nohy. Kývl jsem na oba vlky a pomalu vyrazil směrem za pachy.
Po chvilce jsem narazil na Yetera se Sionnem. Na chvíli jsem pustil maso, které jsem pro ně táhl. Natáhl jsem se k Sionnovi a jemně se otřel o jeho srst na boku. "Jak jste se měli?" zeptal jsem se. Pohlédl jsem na Yetera. Oba dva byli nasáklí pachem toho cizince. "Kdo to je?" zeptal jsem se a hlavou pohodil směrem k hranicím, odkud se táhl onen neznámý pach.