Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Asgaar přes řeku

Po pár minutách rychlého běhu jsem se ocitl na hranicích lesa. Ve sněhu to šlo hůř, než jsem si přál. Bylo to náročné. Kdybych měl na jeden zátah běžet dál než jen do hor, věděl jsem, že bych to nezvládl. Nedostatek jídla se podepsal i na mně. Naštěstí jsem se předtím aspoň prospal.
Jakmile jsem opustil ochranu stromů našeho lesa, objevila se přede mnou řeka. Bylo hloupé, že jsem musel nechat Elisu samotnou zrovna teď, kdy se z lesa neslo několik cizích pachů. Naštěstí tam byli i ostatní ze smečky. Zima všechny hnala zdržovat se víc v lese.
Neměl jsem čas hledat bezpečný přechod přes řeku. Kolem břehu zůstával pevný led, ale uprostřed řeky jsem musel vstoupit do tekoucí vody. Naštěstí neměla teď řeka neměla takovou sílu. Cítil jsem, jak mě pálí tlapy. Ledová voda se nepříjemně zařezávala do všech mých smyslů. Alespoň to ale na chvíli rozehnalo otravné myšlenky, kterých jsem měl v hlavě tak plno. Vyskočil jsem z vody a ještě chvíli pokračoval na sever, než mě znovu plně obklopily stromy. Měl jsem pocit, že v tomhle lese dřív pobývala smečka, ale teď už po ní nebyly ani památky. Nezvládli zimu...? Hnal jsem se lesem, až se přede mnou začaly objevovat první skály. Věděl jsem, že to nejnáročnější mě teprve čeká.

//Armanské hory

Viděl jsem, jak se Etney vzpouzí. Jak nesnáší to, že ho vlastní magie nutí dělat něco, co nechce. Ale nemohl tomu odolat. Ještě stále jsem byl silnější než on ve všech ohledech. To ale nemuselo dlouho trvat. Měl v sobě po mně a matce obrovský potenciál a to mě děsilo. Pak ale Etney vyřkl místo, kde Sionn zůstal. Naštěstí nebylo daleko. Po jeho poznámce jsem na něj zavrčel. Štval mě, ale neměl jsem na to čas. Každá další minuta snižovala Sionnovu šanci přežít tam venku. Otočil jsem se na patě a chtěl to nechat být a rozeběhnout se co nejkratší cestou do hor. Jenže Etneyova další slova mě donutila zastavit.
Otočil jsem se na něj. Viděl jsem, jak se pomalu zvedal a pak se nachystal do bojové pozice. Jeho slova se mi vryla do paměti. Jako by čekal, že ho půjdu roztrhnout vejpůl. Ale to jsem já neudělal. Místo toho jsem se zhluboka nadechl. "Nemůžu uvěřit, že jsi klesl tak hluboko..." řekl jsem zklamaně. Mohl to slyšet. Už to nebyl vztek, bylo to jen zklamání. Vždycky jsem doufal, že Etney bude lepší než já. Ve všem. A možná to v něm vypěstovalo tu nechutnou touhu být neustále obklopen pozorností. Nejspíš jsem za to mohl já. A to bylo to nejhorší.
Bohužel na víc jsem neměl čas. Nechal jsem Etneye Etneyem a rozeběhl se k severozápadní hranici našeho lesa. Když jsem se dostatečně vzdálil od svého syna, zastavil jsem se a vydýchal se. Ten příkaz mi ubral drahocennou energii. Jakmile jsem se cítil o něco lépe, vyrazil jsem nejkratší cestou k řece.

//Erynij (přes Mathaë)

Etney se choval, jako by si ze mě dělal srandu. A ještě se vůbec nebránil. Dělal, že netuší, o co se jedná. Jako by vůbec nic neprovedl. Choval se jako pominutý. Jeho jedovatý tón mě vytáčel. Netušil jsem, kde se to v něm bere. Ale zrovna tak jsem netušil, kde se to bere ve mně. Ta agrese. Ten vztek. Skoro jako by se probudily staré geny. Etney mě provokoval. Věděl jsem to. Ale ten strach uvnitř byl šílený. Netušil jsem, kde Sionn je a netušil jsem ani, jak ho najít. V tomhle počasí pachové stopy rychle bledly a ztrácely se. Prakticky nebylo možné ho vystopovat. A Etney dál zpíval svou písničku.
"Nehraj si se mnou," procedil jsem mezi zuby. Tlapou jsem přitlačil jeho hlavu k zemi. Silně, ale ne tak, abych mu příliš ublížil. Přeci jenom, stále to byl můj syn. A tam uvnitř jsem ho měl moc rád. To mi bránilo.
V momentě, kdy ze sebe Etney vypravil hodně štěstí, byla to pro mě poslední kapka. Seskočil jsem z něj a oheň se rozplynul. Zhluboka jsem se nadechl a pak ho propálil chladným pohledem. Hodlal jsem proti němu použít jeho vlastní magii. Magii, kterou zdědil po mně a která se stávala v kombinaci s mou vrozenou magií ještě silnější. Zadíval jsem se mu do očí a vyřkl jsem příkaz, kterému nebylo možné odporovat. "Řekni mi, kde jsi ho nechal."

//úkryt

Vyšel jsem ven, ale Etney se mi už dávno ztratil z dohledu. Ve sněhu po něm zbyly jen otisky tlap, které ale pomalu také zapadávaly a mizely. Co bylo ale horší, jejich pachy slábly, což znamenalo, že nemohli pobývat nikde v okolí. Copak zešílel? Šel s vlčetem ven v tomhle počasí?! Nechápal jsem. Nerozuměl jsem hlavně tomu, proč to udělal. Vždyť to byl jeho malý bratr! Uvnitř mě se mísila nervozita s naštváním. Chodil jsem stále kolem dokola a doufal, že se oba vynoří mezi stromy a celé to bude jenom nějaký Etneyův blbý vtip. Jenže čas letěl a nic z toho se nestalo.
A pak se ozvalo vytí. Byl to Etney. Ale bez Sionna. Zalil mě vztek. Najednou mé vidění bylo rudé. Jako bych to snad ani nebyl já. Okamžitě jsem se rozeběhl mezi stromy. Sníh běh ztěžoval, ale to mě nemohlo zastavit. A pak jsem ho uviděl. Jeho a ten zlý výraz v jeho tváři. V plné rychlosti jsem na něj skočil a srazil ho k zemi. Kolem hlavy se mu objevily ohnivé šípy. "Kde je?!" štěkl jsem po něm a výhružně zavrčel. Srst na celém těle mi stála. Občas mezi ní přeskočila drobná jiskřička. Cítil jsem strach. "Tak kde jde?!" Využil jsem toho, že jsem stále ještě byl o něco silnější a přimáčkl ho k zemi, až se po náma trochu propadl zmrzlý sníh. Etney mohl docela jasně vyčíst z mé tváře, že tentokrát už to nebyla sranda. "Co jsi mu provedl?!"

Etney byl naštvaný. Nikdy jsem ho takhle neviděl. Ten výraz v jeho tváři byl úplně jiný. Znal jsem u něj pýchu, radost, smutek, ale tohle ne... bylo to zvláštní. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Nejdřív se sice litoval, pak se ale zdálo, že konečně přistoupil na to, o co ho Elisa požádala. Ulevilo se mi, že konečně dostal rozum. Otočil jsem se zpátky k naší jeskyni a znovu se uvelebil vedle své partnerky. Pak jsem ale uviděl ten divný výraz v Etneyově tváři a jak silně popadl Sionna za krk. "Etneyi!" zavrčel jsem na něj varovně, ale nebyl jsem si jistý, jestli to ještě vůbec slyšel.
Uvelebil jsem si hlavu na tlapky a snažil se ještě usnout. Vůbec mi to ale nešlo. Stále jsem přemýšlel nad Etneyem a co to mělo znamenat. Proč byl takový divný? Proč neměl vůbec radost z toho, že jsme se všichni sešli? Nechápal jsem to. Několik minut jsem byl ztracený v myšlenkách, zatímco uvnitř mě sílil nepříjemný pocit. Nevěděl jsem proč. Snad jako bych se bál, co Etney provede. Měl bych mu víc věřit...
Nakonec mi to ale nedalo. Nedokázal jsem se uvolnit. Naposledy jsem se podíval na spící Elisu, než jsem se vydal zpátky do lesa. "Brzy se vrátím," slíbil jsem jí šeptem. Tak moc jsem toužil po chvilce klidu s ní, ale zdálo se, že v lese se pořád něco dělo.

//Asgaar

Elisa mi podívala o tom, co se stalo. Zdálo se mi divné, že by zajíci takhle nepochopitelně útočili na vlčí smečku, ale raději jsem se dál neptal. Ta zima nejspíš se zvířaty dělala divy. Díval jsem se, jak si má partnerka čistí rány a dění vedle jsem momentálně neřešil. Když Elisa usnula, ještě jednou a podrobněji jsem si prohlédl její rány. Z hlíny mezi kameny začal růst uzoučký kořínek obalený listím a začal se obtáčet kolem Elisiné nejhlubší rány. Jakmile byl dostatečně pevný, aby udržel listy na místě, odkousl jsem ho od země. Snad se jí to nezanítí, pomyslel jsem si. To by tak ještě v tomhle nezmaru scházelo.
V momentě, kdy jsem byl hotov s ošetřováním, začal jsem se opět věnovat dění ve vedlejší jeskyni. Zdálo se, že to tam neprobíhá úplně hladce. Sionn vypadal zmateně a vystrašeně a Etney naštvaně a rozrušeně. Začal dokonce mluvit o Awnay, o které by se normálně nejspíš ani nezmínil. Jeho zvýšený hlas dokonce probudil i Elisu, i když jen na chvilku. Zvedl jsem se a přešel do vedlejší jeskyně, abychom ji nebudili. Postavil jsem se vedle Sionna přímo naproti Etneovi. Nelíbilo se mi jeho chování. A co bylo horší, s Elisou nám naskakovaly další roky, ale Etney stále nebyl ani zdaleka připravený na to, aby se kdy mohl ujmout smečky. Caluma jsem ignoroval.
„Awnay odešla ze smečky. Ví, kde nás hledat, ale ještě to od té doby neudělala. Je dospělá, nebo snad ne?“ řekl jsem popuzeně. „Máš teď taky bratra a budeš se s tím muset smířit. Buď budeš dělat naschvály jako malé vlče a sám si přihoršíš, nebo toho využiješ a ukážeš nám, že se dokážeš chovat jako dospělý.“ Tato slova byla asi nejtvrdší, co si ode mě Etney kdy vyslechl. A to možná byla ta chyba.

//les

Venku pořádně mrzlo a navíc do toho všeho ještě foukal vítr. Tlapky mě nepříjemně studily od promrzlé země, ale naštěstí mě pachy mé rodiny vedly přímo k úkrytu. To jsem poznal už po několika minutách. Přešel jsem do rychlejšího pohybu, ale jen tak, abych si na uklouzaném sněhu neublížil.
Když se přede mnou konečně naskytl pohled na vchod do jeskyně, nemohl jsem se dočkat, až se schovám do tepla. Vlastně už jsem se chtěl schovat před hrozně dlouhou dobou, napadlo mě, jakmile jsem si vzpomněl na to, jak jsme se s Lucy snažili dostat Sionna před několika dny do úkrytu. Ale pořád se něco dělo. Zdálo se to až neuvěřitelné v těchhle mrazech, jeden by předpokládal, že bude všude mrtvo. Na nic jsem nečekal a zamířil si to přímo dovnitř. Cestou jsem se s pozdravem prosmýkl kolem Castora a v momentě, kde jsem se dostal dovnitř, uviděl jsem Yetera a své dva syny. Po dalších pár krocích jsem si všiml Elisy, jak odpočívala v naší jeskyni. "Ahoj," pozdravil jsem vlky a Sionna olízl za uchem. "Jsem rád, že jsi v pořádku doma," pověděl jsem směrem k Etneyovi. Ale ačkoli se zdálo, že mezi Etneyem a Sionnem něco probíhá, obrátil jsem svou pozornost k Elise. Ležela tam nezvykle bez energie, to mi dělalo starosti. Přešel jsem až k ní a položil se tak, aby se naše těla dotýkala. Čumákem jsem jí přejel po srsti na šíji a pak se podíval na její tlapy. Krev. Tolik škrábanců... uvědomil jsem si. "Co se stalo?" zeptal jsem se nervózně. Naštěstí byla vlhkost v jeskyni dostatečná, abych byl schopen shromáždit dostatek vody na zaplněný důlku před námi, aby si mohla rány alespoň umýt. Kéž bych uměl léčit rány ostatním a ne jen sobě.

Když jsem se probudil ze svého spánku, byl jsem celý promrzlý. Pomalu jsem necítil tlapky. Pomalu jsem zvedl hlavu k obloze. Byla už noc. Díky nově načerpané energii jsem byl schopný použít magii a teplým vzduchem aspoň trochu prohřát svaly, než jsem je opět plně zatížil. Spánek mě sice celkově osvěžil, ale zahnat urputný hlad nemohl. Úbytek váhy začínal být znatelný i na mně a to jsem měl jako alfa speciální pivilegia. Ty mrazy letos neberou konce. Kde ale v tohle najdeme jídlo? přemýšlel jsem, zatímco jsem se stále ukrýval ve své provizorní schovce.
Jakmile jsem se dostatečně zahřál, vylezl jsem zpoza rostlinné stěny. Natáhl jsem okolní pachy do čenichu. Zdálo se, že Laura s Meinerem byli stále na stejném místě. Bázni, takhle na kraji lesa. Dále byl v lese Tesai a pak slábnoucí pachy Lucy, Aurory a Gee. Co mě ale zajímalo nejvíc byl pach mé parnerky a mladšího syna. Přivřel jsem oči a pokusil se si zapamatovat, odkud se jejich pach nesl, abych nemusela neustále větřit, a pak se vydal po jejich stopě.

//Siccumské jeskyně

//Jakmile jsi nad limitem vrozených vlastností, jednu hvězdu ti dá 10 %. Hodnotí se to dost individuálně, podle uvážení organizátora a někoho z vedení, hodně už se vychází i z toho, jak se hodnotily podobné věci dřív :)

//Rozhodují vrozené vlastnosti. Dokud jsi v rámci nich, naskočí celá hvězda, pokud už máš procent míň, přiskakuje to pak po procentu, tak to bylo myšleno? :)
Jinak s problémy s profilem se obrať na vedení buď v dotazy a žádosti, nebo přímo někomu do vzkazu.

Ahoj, rozhodla jsem se také připojit a znovu požádat o druhý charakter.

Vezmu to krátce. Mívala jsem druhý slotík, Tsukiho, jestli si ho někdo pamatuje, ale postava po odchodu spřízněných charakterů přestala dávat smysl a tak jsem ho nechala jít. Dlouho jsem pak měla prázdný slotík a po očku vyhlížela ideální gallirejské vlče, ale nakonec mi byl slotík odebrán, že jsem se moc dlouho rozhoupávala :D

Tím se dostávám k tomu, proč o slotík žádám. Je to stále to vlče. Ráda bych se ujmula vlčka od začátku a tím, že by se narodil tady, měl by už nějaké zázemí, a to je pro mě velké lákadlo. A možná bych i udělala radost novopečeným rodičům. Dalším důvodem je taky to, že příběh Arcanuse už není až tak jak nějak radikálně posouvat dál.

Můžu nabídnout několik let zkušeností s trpg a poměrně stabilní aktivitu. Co se Arca týče, troufám si tvrdit, že moje aktivita je poměrně slušná a v drtivé většině případů odpovídám během následujících dnů a nemusí se na mě čekat. Co se týče životní situace tak ta pravděpodobně zůstane tak nějak jako doposud a tak i aktivitu vyhlížím na podobné úrovni.

Díky za zvážení a hodně štěstí ostatním žádajícím :)

Rorrey se podivil nad magií lesa. Překvapeně jsem se na něj podíval. On to neví? Neříkali jsme to nedávno před lovem? Nakonec jsem usoudil, že tam možná nebyl. "Lesem proudí zvláštní magie, která může vlkům ze smečky dobře posloužit. Jako by nám les radil, kde co je. Stačí se naklonit k nějaké skále nebo kameni," vysvětlil jsem, ale než jsem stihl onu magii využít, Sionn se objevil Lucy u pacek. "Tady jsi, tys nás vylekal!" povzdechl jsem se a olízl vlče za ušima. Ještě se mi nezdál zmrzlý a to bylo dobré. Byl v pořádku a dokonce poměrně dobře naladěný. První sníh...
Když se lesem začalo nést podivné šumění, znepokojeně jsem zvedl hlavu a rozhlédl se. Vlci začali navrhovat, že to půjdeme prohlédnout, ale já už byl tak unavený. Nejdřív lov, pak celé dobrodružství s ocasem, mraky a Sionnem a k tomu všemu ta šílené zima. Na tohle už jsem byl asi starý. Naštěstí jsem z lesa cítil pach své partnerky, a tak jsem věděl, že je vše v dobrých tlapách.
"Jsem unavený, půjdu si na chvíli odpočinout. Dejte pozor na malého. Kdyby něco, budu v lese," řekl jsem a pak se ještě ohlédl na oba vlky. "Řiďte se pokyny Lucy," dodal jsem. Přeci jen, po Lauře byla Lucy nejvýše postavená. Pak jsem se odebral do lesa. Nedošel jsem příliš daleko, ale jakmile jsem uviděl poměrně schovaný skalní převis, schoulil jsem se tam. Kolem sebe jsem nechal kořeny vytvořit stěnu, aby na mě netáhlo. Pak už jsem jen položil hlavu na tlapy a téměř okamžitě usnul.

//Omlouvám se Castorovi, ale potřebuju se na chvilku uklidit :D

Rorrey se mě zeptal, kde jsem Sionna nechal a Lucy měla několik jízlivých poznámek. Přišlo mi, že vlci vůbec nevnímali tíhu tohohle okamžiku. Snad jen Castor ano. Jasně, my tu pár dní v mrazu vydržíme, ale co malé vlče? Zůstal jsem stát na místě a snažil se za každou cenu vzpomenout, co se mohlo stát, zatímco ostatní řešili Lucyiinu srst. Nepřišlo mi to teď důležité. Byl jsem s ním vůbec já naposledy? Kde jsme vlastně předtím byli? Jak to, že si mě nehlídal? vrtalo mi hlavou, aniž bych si mezitím uvědomil jednu důležitou věc, už jsem nezapomínal každou věc, co se stala. Moc dobře jsem byl ukotven v realitě, věděl jsem, co jsem před chvílí řekl, viděl a slyšel. A to byl dobrý začátek.
Castor zmínil, že není co jíst. Začínal to být problém. A tenhle hrozný mráz, který ne a ne ustoupit, určitě zrovna dvakrát neprospíval ani zvěři. Až najdeme Sionna, měli bychme se jít schovat. A tam můžeme vymyslet plán. Rozhlédl jsem se kolem a ještě rozhrábl několik hromad sněhu a pak mi to došlo. "No jo, magie lesa. Tak ho najdeme."

Nikdo si příliš nevšímal mého úžasného objevu. Čekal jsem, jak sem všichni přiběhnout a budou mi nahlížet přes rameno, co že jsem to našel, ale to se nestalo. A pak budou škemrat o kousek, zamračil jsem se pro sebe zatímco navenek jsem mlčel. Když jsem se otočil, spatřil jsem Rorreye, jak drží Lucyiin ocásek v zubech. Au, to musí bolet, zalitoval jsem vlčici, ale byl to vlastně od hnědého vlka docela geniální plán. Jenže to Lucy naštvalo ještě víc místo aby ji to uklidnilo. Vrhala po nás nevraživé pohledy a bylo vidět, že je s nervy na krajíčku. Úplně jsem zapomněl na svůj cenný nález. Mohl jsem jen doufat, že si ho některý z vlků všiml a zapamatoval si jeho pozici, než maso natrvalo zapadá sněhem.
Sluníčko se mezitím přehouplo přes oblohu a začalo pomalu klesat za obzor a kvůli tomu v lese ještě přituhlo. Mráz začínal být opravdu nepříjemný a zalézal snad i za tu nejhustší srst. Oklepal jsem se a drápy přejel přes kus ledu pode mnou, až to zaskřípalo. Cítil jsem, jak se mi zima dokonce lepí některé chlupy k sobě. Bylo tu po naší kontroverzní skupince pěkná spoušť.
Jenže pak mi to došlo. Sionn! Vyděšeně jsem se rozhlédl ale malého bílého vlčka jsem nikde neviděl. Navíc jeho zbarvení poskytovalo v těch hromadách sněhu perfektní maskování. To ne. Panika se mě začala zmocňovat a adrenalin se mi rozlil v žilách. Pro malé vlče mohla být noc v těchhle mrazech smrtící. "Sionn, musíme najít Sionna. Ztratil se někde v lese!" vykřikl jsem, abych upoutal pozornost. "Musíme ho najít."

Samozřejmě, že než jsem stačil Lucy povědět, co se mi zdálo divné na jejím kožichu, jsem všechno zapomněl. Dokonce i to, že už jsem Castora a Rorreye jednou zdravil. Strakatý vlk se na mě zmateně díval, ale já byl tentokrát spokojený. Nemusel jsem hledat nic, o čem bych nevěděl, co přesně má být a hlavně nemusel jsem si s tím lámat hlavu. Protože ta moje byla teď zase prázdná. Vlastně to byl na jednu stranu výborný detoxikační mechanismus. "Co tu děláte v té zimě?" zeptal jsem se obou vlků. To už mě ale přerušila Lucy, která tvrdila, že zapomínám. "Já nezapomínám, ještě nejsem tak starý," bránil jsem se dotčeně. Úplně se mi vytratilo, jak jsem si před chvilkou lámal hlavu nad tím, co vlastně jsem vlastně hledal. To teď nebylo vůbec důležité.
Pak ale Castor navrhl něco, co mě donutilo se zamyslet. Sjel jsem pohledem na Lucyinu zadnici, kde opravdu byl její ocas přesně tak jako vždycky. Oh, tohle by Elisa neměla vidět. Rychle jsem stočil pohled jinam. "Co když nás to poštípalo všechny?" nadhodil jsem a podíval se na Castora.
To už ale Lucy dál prohrabávala okolí. "Měli bychom jí pomoct, je z toho nešťastná," usoudil jsem a vydal se do nejbližšího okolí rozhrnovat hromady sněhu. Vlastně mě to i docela bavilo. Jen problém byl, že jsem do pár minut zase nevěděl, co hledám. Ale Lucy pátrala a tak jsem pátral taky. A pak jsem uviděl něco tmavého vykukovat z kupy sněhu. "Našel jsem to!" vyjekl jsem nadšeně a popadl tu věc do tlamy. Když jsem ji ale vytáhl a trochu oklepal od sněhu, ukázalo se, že to nebyl Lucyin ocas ale zbytek muflona k předchozího lovu, který byl sice kvůli mrazu zmrzlý na kámen, ale právě díky mrazu se ještě takhle zachoval. Naše poslední jídlo.