Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dozvěděl jsem se na otázku ohledně věci, která mě trápila už dlouho. I když byla opravdu neurčitá. Další důvod jít ke Smrti, pomyslel jsem si trochu kysele. Ale už to tak vypadalo, že se to jinak nedozvím. Možná ještě Život, ale dokážu mu příště odolat? Už minule to bylo na hraně.
Jeskyně se začala plnit vlky. Nejprve Castor, pak vlčice a nakonec ještě Calum. Každý něco říkal a začínalo toho na mě být moc. Měl jsem chuť vyběhnout ven na vzduch, ale byly tu ještě nějaké důležité věci, co byly potřeba zařídit. "Výborná práce, Lucy, Gee, Auroro," pochválil jsem vlčice a kývl na ně. Nejspíš nás tímto úlovkem tuhle zimu zachránily. Lucy byla opravdu znamenitá lovkyně. Zasloužený post...
Pomalu jsem přešel doprostřed jeskyně a odkašláním jsem se na sebe pokusil stáhnout pozornost vlků v mumraji kolem. Už jsem se rozhodl, jak hnědého vlka odměním. "Chci vám všem říct, že dneškem se za všechnu tu dosavadní práci a výbornou intuici a jeho pomoc v posledních dnech se Castor stává novou deltou," řekl jsem hlasitě a pohledem sjel na hnědého vlka. Pousmál jsem se na něj. Byl chytrý a věrný. Víc jsem nemohl žádat.
Pak jsem se odebral ke kořisti a orval z ní první kus. Ten jsem hodil před Meinere a Sionna. Pak jsem odtrhl další kus pro sebe a pro Elisu. Odtáhl jsem si ho kousek stranou, ale pořád tak, abych měl přehled o dění v jeskyni, kdyby mě bylo potřeba. Teď už si z masa mohli brát ostatní vlci. S Laurou a Lucy v čele. Posadil jsem se a pustil se do masa. Až se to tu všechno urovná, donesu zbytek Elise.

//Tímto postem povyšujeme Castora na deltu. Na nástěnce to bude společně s dalšími věci začátkem dalšího měsíce. Jestli můžeš, Savi, pošoupni si ho v hierarchii a navyš si vlastnosti. Jinak o to ale klidně napíšu do knihy. Gratuluju! :)

Lilac vyzvídala, jestli to byla magie iluze. Překvapeně jsem zamrkal. Nečekal jsem, že toho bude o magiích tolik vědět. Ale aspoň mi to vysvětlilo, proč jsem z ní tolik cítil Yetera. "Přesně tak. To byly iluze. A mohla bys vyvářet nejen ptáčky, ale i všechny ostatní zvířátka," usmál jsem se na vlče. To, jaká energie z ní sálala, mě naplňovalo a tak nějak konejšilo vnitřní napětí.
Sionn se vedle mě na chvilku konečně trochu uvolnil, ale když jsem se začal bavit s Meinerem, zase ztuhl. Starostlivě jsem se na něj podíval. Slyšel jsem jeho myšlenky. Měl strach. Strach, že Meinere odejde. Překvapeně jsem se otočil zpátky na dvoubarevného vlka. "Neboj se, však nikam nejde," ujistil jsem Sionna. "Můžeš jít klidně za ním, jestli chceš? Dojdeš to, nebo chceš poponést?" zeptal jsem se ho. Meinere mi mezitím objasnil, jak přišel k tomu přívěšku. Takže ho taky našel...Zamyšleně jsem přikývl. Ale byla tu ještě jedna věc, co mě zajímala. "Jak jsi přišel na to, že v něm je nějaká magie?" zeptal jsem se ještě. Bylo mi jasné, že i tom v mém byla ukrytá nějaká síla. Jinak by nevypadal tak, jak vypadal.
To už se ale z chodby ozvaly další kroky. Že by konečně Lucy? zadoufal jsem. Ze tmy se ale vynořila Laura. Sice jsme Meinerovi slíbili, že se pokusíme ji zastavit, ale pořád to pro mě byla dobrá zpráva. Potřeboval jsem pomoct s vlčaty a příchod pečovatelky byl to nejlepší, co mě mohlo potkat. "Zdravím Lauro," pokýval jsem na vlčici a očkem střelil k Meinerovi. Laura se ale začala věnovat Sionnovi a pak hned Lilac. Malá vlčici se hned roztančil ocásek. Laura to s nimi opravdu umí, pousmál jsem se. Bylo tu ale něco důležitého, co jsem jí potřeboval sdělit. Nadzvedl jsem se na tlapky a pomalu přešel ke krémové vlčici. "Potřebuji ti něco říct," řekl jsem tiše, abych upoutal pozornost. Mluvil jsem skoro šeptem, abych ostatním zbytečně nepřipomínal to, co se stalo. Ale Laura si zasloužila vědět, co se dělo. "Sionn se ocitl mimo les a napadl ho nějaký vlk. Tvůj bratr ho zachránil. Když jsem je našel, byli už oba zranění. Potřebují klid a asi i rozptýlit. Hlavně Sionn. Castor mi pomohl je dostat sem. Bez něj by to bylo mnohem komplikovanější," řekl jsem ve zkratce. Pak jsem se odtáhl a mrkl na malou. Byla pro mě dokonalé rozptýlení starostí. Opravdu jako Amelis... Ta mě brala jako strejdu. Bude mě tak brát i ona?

Měl jsem oči upnuté na poletujícím ptáčkovi a poslouchal jeho zpět a poklidné praskání ohně. Jeden by si myslel, že to tu byla hotová idylka, ale nálada v jeskyni se stále pohybovala okolo bodu mrazu. A vlčata bez energie to nejspíš ještě umocňovala. Musel na nás být opravdu zoufalý pohled.
Naštěstí můj prvotní plán trochu zapůsobil a Sionn alespoň otevřel oči. Malá Lilac po chvilce dokonce vyskočila na tlapky a jala se ptáčka lapat. Musel jsem se pousmát. V ten moment jsem si uvědomil, že takového ptáčka nejspíš vidí poprvé v životě. S ohledem na to, jak byla malá, musela být zimní vlče. Nechával jsem toho malého tvorečka poletovat po celé jeskyni a utěšoval se pohledem na skotačící vlče. Naštěstí takové laciné magické triky neubíraly příliš energie. "Líbí se ti?" zeptal jsem se vlčete a po očku stále sledoval i Sionna a jeho reakci. Po dlouhé době se konečně narušilo to tíživé ticho.
To nejspíš aspoň trochu rozmluvilo i Meinereho. Popravdě mi moc nešlo do hlavy, že jsou příbuzní s Laurou, protože béžová vlčice mluvila skoro pořád. Otočil jsem se za jeho hlasem a pohledem na chvilku zabloudil k louži vody, která začínala mít sytě rudou barvu krve. To, co říkal, byla pravda. Stačilo nepřátelům ukázat jen trochu slabosti a už by smečku napadli. Jako ti šakali v létě. A předtím medvědi. To by tak ještě scházelo, aby to příště byla smečka vlků. Ale i to hrozilo. Už jen kvůli nedostatku žrádla a kruté zimě. "Tělo stárne a opotřebovává se, magie ti víceméně zůstanou," řekl jsem jednoduše. Ani on ani já jsme od pohledu už nebyli nejmladší. Jenom sám Život věděl, kolik zim ještě vydržíme v kondici. Saviorovi už řídla srst, když tu byl naposled, vzpomněl jsem si a ta myšlenka mě chtě nechtě trochu vystrašila.
"Vlci by sem měli být na cestě s úlovkem, zůstaň aspoň na jídlo jako poděkování," prohodil jsem k Meinerovi. Vlk vypadal nesvůj. Ale to jsem chápal. Byl zraněný v cizím úkrytu a momentálně víceméně odkázaný na úplně cizí vlky. Snad jen Sionn. Vzpomněl jsem si, jak mě přemlouval, aby si mohl dvoubarevného vlka jako bráchu. Trochu se mi pozvedly koutky. Pak jsem sjel pohledem na jeho náhrdelník. To bylo něco, co mě dlouho trápilo a byl jsem ochotný se kvůli tomu znovu vydat za Životem. Ta náušnice... Kde se jen vzala? "Pamatuješ si, jak jsi k němu přišel?" zeptal jsem se znenadání a čumákem ukázal na pravděpodobně kámen na jeho krku.
Nechal jsem ještě párkrát přeletět ptáčka tam a zpátky, než úplně zmizel. "To byla magie. Taky něco takového jednou budeš umět," zazubil jsem se na Lilac. To jsem ještě netušil, jak moc jsem se trefil. Pak jsem se čumákem zlehka dotkl Sionnovy bílé srsti. "Ty taky." Jen jsem doufal, že to nebude příkaz. Jedno dítě s touhle záludnou magií stačilo. A ještě navíc to byl Etney. Nejhorší možná kombinace.

Castor přešel mou otázku na jeho magii a tím, že půjde pomoct vlčicím dotáhnout maso. Zřejmě ho už také znepokojovalo, jak dlouho to trvá. A opravdu, bylo to divné. Snad se jim nic nestalo. Přikývl jsem hnědému vlkovi, že rozumím. Byl opravdu nápomocný. Už předtím, kdyby se tam neobjevil, nejspíš by cesta sem byla značně komplikovanější. Zasloužil by si nějakou odměnu. Navíc ukázal, že je schopný mít něco na starosti, zauvažoval jsem a v duchu si poznamenal, že toto musím nadhodit před Elisou. Vlastně už toho bylo hodně, co jsme my dva potřebovali probrat. A taky strávit aspoň chvíli společně. Ale osud tomu pořád nedopřával. Asi to tak mělo být. Měli jsme svoje povinnosti. Ale někdy to bylo osamělé a unavující. Nemoct si jen tak vyběhnout k vodopádům, nebo na Zubatku a nic neřešit.
Sionn pořád nemluvil a už to zřejmě začínalo znepokojovat i Lilac. Její nadšení pomalu upadalo. Bylo mi to líto, ale neměl jsem sílu ho teď živit. Kéž by tu teď byla Laura... zadoufal jsem, protože béžové vlčice to s vlčaty opravdu uměla. Taky už jich tolik odchovala. Chvíli jsem jen poslouchal hlasy vlčete a dvoubarevného vlka a přemýšlel. Cítil jsem se bezradně. To už se mi dlouho nestalo. Uměl jsem smečku ubránit, zajistit potravu, ale bohužel jsem nedokázal utišit bolest. K čemu jsi mi dala tolik schopností, když žádná z nich nic nezmůže, proklínal jsem Smrt v duchu. Tušil jsem, že se teď právě ve svém příbytku náramně baví. Protože ona věděla všechno. Možná i víc než my sami.
Otočil jsem se na Meinera a viděl na něm vrstvy zaschlé krve, která lepila jeho srst k sobě. Pořád se neměl k tomu se omýt. Možná proto, že jsme tak blízko. Pohled jsem přišpendlil na ďolík přímo vedle něj, aby se nemusel vnímat. Téměř okamžitě se naplnil vodou. Víc už jsem pro něj teď opravdu udělat nemohl. Viděl jsem, jak netuší, co říct, než ze sebe dostal tu otázku. Čekal jsem ji. Vlastně to bylo zcela logické. Povzdechl jsem si. "E-" zarazil jsem se a pohledem střelil k Sionnovi. Nejspíš by mu vyslovení toho jména příliš nepomohlo. "Jeho bratr nepřenesl přes srdce, že už není střed vesmíru..." Byla to taková otevřená odpověď, ale tušil jsem, že mu to dojde. Byl sice odtažitý, ale hloupě nepůsobil. Chvilku bylo ticho. "Pokusil se ho zbavit," dořekl jsem nakonec. Poslední slova jsem doslova procedil mezi zuby. Už jsem sice nebyl tak naštvaný jako předtím, ale veškerá agrese se přetransformovala ve zklamání. Měl jsem neuvěřitelnou chuť prostě vypadnout a všechno to ze sebe vyběhat - ten stres, strach, agresi a zklamání - ale to teď nešlo. Musel jsem to nějak strávit. Byla to moje povinnost. Položil jsem si hlavu na tlapy. V jeskyni se ozývalo jen příjemné praskání ohně.
Bezmyšlenkovitě jsem se zadíval na Sionna. Slyšel jsem jeho myšlenky. Byl vystrašený, ale na druhou stranu s tím statečně bojoval. Možná bych ho mohl nějak rozptýlit, napadlo mě A stejně tak tu malou. Musí být jako na trní takhle v neznámé jeskyni s cizími vlky. ještě chvíli jsem v hlavě přemítal o svých schopnostech, než mi to došlo. Konečně to bylo užitečné. Přivřel jsem oči. V jeskyni se najednou objevil malý barevný ptáček. Vesele si zpíval přesně jako to práci na jaře nad ránem dělají. Nejprve zamířil k Lilac a téměř si sedl na její čumák, než se zvedl a zamířil k Sionnovi.

Malá Lilac říkala, že si bude se Sionnem hrát a dá pozor, aby oba zůstali v lese. Pousmál jsem se na ni. Byla až příliš optimistická na to, co se jí nejspíš stalo. Možná tomu ještě úplně nerozuměla. Matka nejspíš zemřela a otec kdo ví kde. A takhle to dopadá, když si pořizují mladé vlci bez zázemí... Zavrtěl jsem hlavou. Lilac za svou nezodpovědnou rodinu nemohla. Ale teď tu byla s námi. Smečka je silná, zvládneme se postarat o jedno vlče navíc, uzavřel jsem nakonec svých myšlenek.
Castor polehával u ohně a chvílema se Lilac věnoval. Byl jsem rád, protože jsem se potřeboval soustředit na to, aby Sionnovy rány byly pořádně ošetřené. A hlavně, abych syna nepopálil. Pořád nemluví? Co mám dělat? Už jsem si moc nevěděl rady. Řekl jsem už snad všechno, co mě napadalo, abych ho uklidnil. Možná potřeboval jen rozptýlit, ale zbytečný pohyb by mohl znovu otevřít nedohojené rány. Snad Elisa by věděla, co dělat... Doufal jsem, že brzo přijde. Byla stále venku a už se mi to zdálo opravdu jako věčnost. Co se tam asi děje? A kde jsou Lucy a ostatní s tou kořistí? Zamračil jsem se, ale musel jsem věřit, že dění tam venku zvládnou zorganizovat Elisa, Laura a Lucy. Ujišťoval jsem se tím, že přeci vědí, kde mě najít. Pořád jsem se ale nemohl zbavit špatného pocitu. Lilac se dožadovala vědět, proč je na ošetření potřeba oheň. Krátce jsem na ni pohlédl. "Je potřeba rány zacelit, aby dál netekla krev," vysvětlil jsem rychle, pak jsem ale pohledem střelil zpátky na Sionnovo ucho, abych to konečně dodělal. "Sionne, máš hlad?" zeptal jsem se malého vlčka a doufal, že z něj konečně něco dostanu. "Chceš si hrát? Lilac by si s tebou chtěla hrát, že?" nadhodil jsem a pohledem přejel na druhé vlče.
Meinere mezitím jen ležel vedle a bručel. Odmítl mou pomoc s tím, že si pak poradí sám. Pýcha je hrozná věc, ušklíbl jsem se, protože vlk zjevně potřeboval pomoc, kterou tak vehementně odmítal. Hlavně že to přežije... To by tak ještě scházelo to pak vysvětlovat Lauře. Stačilo, že odešel Naxther. Při té myšlence jsem tiše zavrčel. Věřil jsem mu. Byl to přítel a on takhle zmizel. Bez rozloučení. A Lauru tady nechal. Copak to se dělá svým blízkým? Navíc se zdálo, že si i Sionn Meinera oblíbil.
Pozornost se mi ale přenesla zpátky na Lilac. Trochu mi připomínala Amelis. Ta zvědavost, ten elán. Pousmál jsem se. Posadil jsem se vedle Sionna a přehodil přes něj svůj ocas, aby ho hřál. Otočil jsem se na Castora a tiše se zeptal: "To jsi byl ty předtím, že?" Referoval jsem na ten moment, kdy mi pomohl s Meinerem. Doufal jsem, že to trochu rozvede a možná se mi povede zjistit, co všechno umí. Mohlo by se to hodit. To už jsem si vyzkoušel. Pak jsem se znovu otočil na Meinera, který něco povídal Lilac. "Ty Meinere..." odmlčel jsem se, "díky." Věnoval jsem mu dlouhý pohled a přikývnutí. Kdyby tam nebyl, mohlo to dopadnout jinak... Dlužil jsem mu hodně. "Jsem ti zavázán."

Vlčí slečna se jmenovala Lilac a netušila, kde jsou její rodiče. Že by tuláci? A na zimu se jí zbavili? To je hrozné. Jak se ale dostala až sem do smečky? Její odpověď mě znepokojila. Nebo se ztratila? Když ale řekla, že se její rodina nevrátí, vyrazilo mi to dech. Bylo mi té malé líto. Sám jsem věděl moc dobře, jaké je to vyrůstat bez matky. A později bohužel i bez otce. Zavrtěl jsem hlavou. "Pamatuješ si, jak ses sem dostala, maličká? Dovedl tě někdo?" zeptal jsem se. Nechtěl jsem vlče traumatizovat, ale potřeboval jsem to vědět. Jediné, co mě udivovalo, bylo, že ji Elisa dovedla sem a nejspíš jí dovolila zůstat místo toho, aby ji vyhnala, nebo zakousla. Asi ji mateřství trochu změnilo. "Mimochodem, já jsem Arcanus," pousmál jsem se na vlče povzbudivě.
Dokončil jsem čistění Sionnových ran. Vůbec nemluvil. Zdálo se mi, že se chvílemi pořád třásl. Snad to přejde, pomyslel jsem si prosebně. Bohužel jsem neměl, jak mu psychicky víc pomoct. Maximálně nějaké iluze, ale to mi nepřišlo správné. Musel se s tím vyrovnat sám. "Jsi šikovný," pochválil jsem ho. Celá atmosféra tu byla zvláštní. Dokonce ani Castor nic neříkal. Ani Meinere. Zřejmě byli všichni unavení. "Pojď si vyčistit rány," houkl jsem na dvoubarevného vlka, který bloumal okolo ohně a vypadal, že je někde hluboko ve své mysli. Musí ho to pořád bolet, říkal jsem si, když jsem pohledem zavadil o jeho znetvořené oko.
Malá Lilac se zajímala, zda bude Sionn v pořádku. "Snad ano..." řekl jsem šeptem. Sám jsem v to doufal. Rány na těle se určitě zahojí, ale s těmi na duši to bývá horší. "A proto nesmíš chodit mimo les sama, dokud nebudeš velká, tam venku je to nebezpečné," prohodil jsem. Jestli se Elisa rozhodla si ji nechat, byla teď už i moje starost. Vlastně by si mohla hrát se Sionnem a pomoct mu se přes to dostat.
Sklonil jsem se zpátky ke světlému vlčkovi. "Teď to dvakrát štípne trochu víc, jo?" Čekal jsem, že cukne, ale doufal jsem, že ne moc, abych ho nepopálil. Mezi námi se objevil malý plamínek. přiblížil jsem ho k Sionnovi. Musel jsem se opravdu hodně soustředit. Postupně jsem ohněm zacelil ránu na hřbetě a potom na uchu. Pak jsem mu olízl čumák. "Tak a je to. Teď už to bude dobré." Mluvil jsem klidně a monotónně. Moje pozornost se obrátila zpátky k Meinerovi. "Můžu ti šeškvařit ty rány. Ale nevím, co s tím okem," přiznal jsem. Hrozně mě mrzlo, že jsem nedokázal léčit. Uměl jsem zahojit jen sebe, ale k čemu to teď bylo? Kysele jsem se pousmál a v duchu si slíbil, že budu muset ještě jednou, naposledy, navštívit Starou zříceninu.

Zkoumavě jsem si prohlížel vlče, tedy vlastně vlčici. Nechápal jsem, co tu dělá. Netušil jsem, co je zač a z jakého důvodu se ocitla uprostřed naší jeskyně. Navíc byla opravdu maličká. Umí vůbec mluvit? napadlo mě. Její tělo bylo značně zubožené zimou, měl jsem pocit, že trochu vidím její žebra. Jestli si Yeter udělal prtě, tak proč proboha na zimu? Nedávalo mi to smysl. Navíc... nedávno jsme společně mluvili o Ashe. A ta se stále nevrátila. A po téhle zimě nejspíš ani nikdy nevrátí, připomněl mi hlas uvnitř.
Vlče nic neříkalo a tak se toho ujal Castor. Pozoroval jsem ho, jak zamířil k vyhublým zajícům. Na jeho slova jsem přikývl. Lucy se poštěstilo něco ulovit? Výborně, takhle tu zimu zvládneme, pochvaloval jsem si v duchu, ale momentálně jsem měl i přes hrozný hlad jiné starosti a povinnosti. Obrátil jsem se znovu na vlčici. "Jakpak se jmenuješ? Kde jsou tvoji rodiče?" zeptal jsem se klidně ale věcně. Potřeboval jsem vědět, co je zač. Teprve pak jsem se mohl rozhodnout, co dál.
Pak se ale ozval Sionnův křik. Trhl jsem sebou. Malá cizinka sice vypadala vyděšeně, ale můj syn byl momentálně důležitější. Přešel jsem zpátky k malé jeskyni, kde už byl opřený Meinere a Sionna utěšoval. Vůbec jsem teď neřešil nějaká pravidla. Teď to nebylo důležité. Pomalu, abych Sionna nevyděsil ještě víc, jsem vešel dovnitř. "Neboj se, to jsem já, táta. Jsme doma. Nic se ti nestane," šeptal jsem a opatrně se k němu přibližoval. Doufal jsem, že nebude v takovém šoku, aby mě nepoznal. Potřeboval jsem se podívat na jeho rány. Zdálo to, že na některých místech stále trochu krvácely. Budu je muset šekvařit, došlo mi a při té myšlence jsem se otřásl. Nechtěl jsem tohle dělat vlastnímu synovi. "Teď tě vezmu do vedlejší jeskyně, ano? Neboj se," řekl jsem mu a opatrně, co nejněžněji jsem dovedl, jsem ho vzal za zátylek. I tak ho to nejspíš muselo trochu zabolet. Opatrně jsem ho nesl a položil ho kousek od ohně. V jámě hned vedle nás se objevila voda. Kývl jsem na Meinera, aby sem přišel. "Vyčistím ti ty rány. Bude to asi trochu štípat, ale ty to zvládneš, že ano? Jsi už velký kluk." Povzbudivě jsem se podíval na Sionna. Zvládne to, je přeci náš. Koutkem oka jsem zavadil o to druhé vlče. Neměl jsem teď na ní čas, vlče viditelně nebylo zraněné a tak muselo počkat. Doufal jsem, že se jí mezitím ujme Castor. Pak jsem začal Sionnovi čistit rány.

Slyšel jsem v jeskyni podezřele moc pohybu. To mě zřejmě probudilo. Pořád ještě rozespale jsem rozlepil jedno oko. Sionn vedle mě stále ještě oddechoval, jeho drobné tělo už zase hřálo. Vypadalo to dobře. Pomalu jsem se odtáhl a doufal, že ho ještě nevzbudím. Cítil jsem se už o něco lépe. Nějaká energie se mi vrátila, ale palčivá bolest v žaludku nemizela. Naštěstí kus od nás leželi tři kostnaté mrtvoly zajíce. Vlčí bože, ten kdo tohle donesl byl génius, napadlo mě, když jsem si odtrhoval kousek masa. Prekérní situace nastala, když to malé sousto hlad snad ještě zhoršilo. Snažil jsem si namluvit, že je to jen pocit. Věděl jsem, že musím nechat taky ostatním. Aspoň trochu.
Pak jsem se ale začal věnovat okolnímu dění. Zamžoural jsem do středu větší jeskyně a tam uviděl plápolající plameny. Elisa? napadlo mě. Dokonce se mu vznášel i její slábnoucí pach, ale po šedivé vlčici nebylo ani památky. Pousmál jsem se. Oheň příjemně prohříval a osvětloval okolí. Vzpomněl jsem si, že je potřeba očistit Sionnovy a Meinerovy rány. A raději zkontrolovat, jak je na tom Castor... Přeci jenom, táhl Meinera až sem! Už už jsem se chtěl vrátit k Sionnovi, když jsem si všiml, že Meinere na druhé straně jeskyně stojí. "Co blázníš?" vyhrkl jsem na něj možná až zbytečně moc nahlas. Ale byl zraněný. A jakýkoli nadbytečný pohyb v tuto chvíli neznamenal nic dobrého. Najednou mi ale došlo, že tu něco nesedí. V jeskyni byl kromě našich pachů ještě jeden neznámý. Rozhlédl jsem se po okolí. A pak jsem to uviděl. Vlče! Ale pokud jsem dobře věděl, žádné další vlče krom Sionna jsme ve smečce neměli. Že by Elisa s někým...? napadlo mě, ale pak jsem nad tou myšlenkou pochybovačně zakroutil hlavou. Nebo Laura? Dlouho nikoho neměla! Nakonec jsem ale usoudil, že i to je blbost. Na to byla naše beta příliš zodpovědná. Přišel jsem k vlčeti blíž a natáhl do čenichu jeho pach. Yeter!

//les

Konečně se nám naskytl pohled na vchod do jeskyně. Zvládneme to, zaradoval jsem se krátce. Mé tlapky se na chvíli přestaly třást a donutil jsem se k několika málo rychlejším krokům. Chtěl už jsem to mít za sebou. Nic víc. Cítil jsem kolem Elisin pach. Ale od té doby, co jsem ji nechal v jeskyni, uběhl už celý den. Možná více.
Otočil jsem se na dvojici vlků za mnou. Také oni vypadali, že melou z posledního. "Jsme tady," vydechl jsem bezděčně, ačkoli Castor to jistě dobře věděl. Vstoupil jsem dovnitř a poměrně snadno i když opatrně postupoval chodbou dál. Ale pro vlka, co to tu neznal, to mohlo být zrádné. Kameny pod tlapkami byly kluzké a nevyzpytatelné.
Pak se jeskyně otevřela. Zamířil jsem do té menší a začal opatrně sundávat Sionna. Byl jako hadrová panenka. Zdálo se mi, že spí. Opatrně jsem ho položil na zem. Jakmile i Meinere s Castorem dorazili a moje magie už nebyla potřeba, okamžitě zmizela. Vyčerpaně jsem se svezl na zem. Cítil jsem bolest ze žaludky a svaly se mi třásly, ačkoli už jsem je nenamáhal. Bylo ještě potřeba vyčistit raněným rány, ale už jsem neměl sílu. Muselo to počkat do rána. Natiskl jsem se na Sionna, abych mu poskytl co největší pocit tepla. Vyvolat oheň už jsem nedokázal, i když to bylo jen banální kouzlo. Téměř okamžitě mi začala padat víčka.

//Smrkáč (přes řeku)

Jakmile jsme se přiblížili k řece, všiml jsem si, že je zamrzlá. To mě podivilo. Něco takového jsem tady za celý svůj život neviděl. Nejspíš byla zamrzlá už předtím, když jsem tudy běžel, ale to jsem nevnímal. Tentokrát nám to však hrálo do karet. Kousek za řekou už se rýsovaly první stromy našeho lesa. Byl jsem tak neuvěřitelně rád. Každý krok se stával těžší a těžší a dech mi mělkl. Soustředění na magii začínalo okupovat většinu mé kapacity. Cítil jsem, že už nemůžu. Potyčka s Etneyem a hledání Sionna mě vyčerpali. Ale nemohl jsem všechno nechat na Castorovi. To by nebylo fér.
Zaslechl jsem Meinera, jak říká, abychom se vyhnuli Lauře. Nebyl jsem si jistý, jestli dokážeme jeho přání vyhovět. Když najednou ucítí svého bratra znovu v lese, bude to divné... Navíc může být v jeskyních, přemýšlel jsem, ale na jednu stranu jsem dvoubarevného vlka chápal. V momentě, kdy se mi rozutekly myšlenky, na moment moje magie zeslábla. Když jsem si to ale uvědomil, začal jsem si dávat větší pozor.
Pak nás konečně pohltil stín Asgaarského hvozdu. Cítil jsem, jak se mi napjaté svaly na nohou začínají třást. Naštěstí ze severu to nebylo do úkrytu tak daleko. A nemuseli jsme šplhat do kopců. "Vezmeme je do jeskyní," broukl jsem směrem ke Castorovi. Na víc jsem se nezmohl. Jako by i slova začínala být náročná. Sionn byl nezvykle ticho. A to mi dělalo starosti.

//úkryt

//Ageron (okolo hor)

Najednou jsem cítil, že mi magie odebírala znatelně méně energie, jako by byl Meinere v tu chvíli o mnoho lehčí. Překvapeně jsem se otočil. Musel to být Castor, ovládá magii vzduchu? zamyslel jsem se a prohlédl si ho. Jeho oči však nevykazovaly ani známky po modré. Mohl ovládat cokoli. V tu chvíli mi došlo, že vlastně netuším, co všechno někteří ze smečky dokáží. Ale na to byl čas jindy. Ještě jsem se ohlédl přes rameno, když už jsem byl otočený. Pohybovali jsme se sice pomalu, ale zdálo se, že nás šedivák nepronásleduje. A to bylo dobře. V tomhle stavu jsme nepotřebovali další zbytečné problémy.
Mezitím se úplně rozednilo. Aspoň to hrálo v náš prospěch. Uklouznout někde se zraněnými na zledovatělém sněhu by nám nepomohlo. Cítil jsem, jak se Sionn na mých zádech třese. Sem tam mi na srsti přistálo něco mokrého. Netušil jsem, zda krev, nebo slzy. Pořád jsem se nemohl zbavit podivného svírajícího pocitu. Sionn nic neříkal. "Už jsme skoro doma. To nic," opakoval jsem po chvilkách klidným hlasem. Uvnitř jsem ale tak klidný nebyl.
Naštěstí už před námi začínaly řídnou stromy a my už se blížili k řece. To byl sice docela problém, ale zároveň to znamenalo, že se blížíme domů. "Zvládáte to?" zeptal jsem se Meinera s Castorem. Ne že tady vykrvácí, když už jsme skoro tam, pomyslel jsem si, jak jsem viděl krvavé stopy na sněhu.

//Asgaar (přes řeku)

Čekal jsem přikrčený na to, až na mě Sionn naleze, když jsem si v dálce všiml hnědého vlka. Přivřel jsem oči a snažil se k siluetě přiřadit jméno. "Castore!" zavolal jsem na něj a nejspíš tím na nás upoutal zbytečně moc pozornosti. Ale nikdy jsem tohohle slušného vlka neviděl raději. Takhle se do smečky dostaneme. Takhle to zvládnem, zaradoval jsem se v duchu. Dodalo mi to sebevědomí. Castor vysvětlil, proč se vydal po mé stopě. Přikývl jsem. "Musíme se vrátit domů, oba jsou zranění," řekl jsem, "pomůžeš nám? Podepřeš Meinera?" zeptal jsem se a pohledem sjel k dvoubarevnému vlkovi. Znělo to spíš jako žádost než rozkaz.
Meinere se mezitím pokusil vstát. Sice tvrdil, že to zkusí, ale nejspíš ho to opravdu bolelo. Bude to dlouhá cesta... Sionn se snažil vyškrábat na moje záda. "Musíš se držet, maličký. Pevně se drž," opakoval jsem klidně. Slyšel jsem, jak Sionn trhaně oddechuje."Za chvilku už budeme doma. U mámy. V naší jeskyni. Neboj se."
Jakmile se Sionn dostal v pořádku nahoru, narovnal jsem se. Ohlédl jsem se na Meinera a ačkoli jsem doufal, že mu Castor pomůže, zdálo se překonat cestu, co nás čekala, jako skoro nemožné. Krev mu z některých ran stále ještě kapala. Pak mě něco napadlo. Můzu mu ještě pomoct, došlo mi. Věděl jsem ale, že to bude hodně náročné.
Pokusil jsem se z hlavy vytěsnit veškeré myšlenky a soustředit se jen na vánek kolem nás. Magie naštěstí poslechla. Polštář teplého vzduchu pod Meinerem se zvětšil a začal zraněného vlka trochu nadnášet. Mohl se tak aspoň maličko odlehčovat. Jít ale musel sám. Tušil jsem, že magie bude rychle ubírat energii. Nebylo na co čekat. "Pojďme," vyzval jsem ostatní a vyrazil po Castorových stopách zpátky domů. Přes rameno jsem se ohlédl po šedivém vlku.

//Smrkáč

Začalo se pomalu rozednívat, takže jsem konečně lépe viděl a dokázal trochu zanalyzovat situaci. Ačkoli Meinere tvrdil, že je to v pohodě, rozhodně to tak nevypadalo. Všude kolem byl sníh zabarvený krví a nějaký šedivý vlk chroptěl ležíc opodál. Vyvodil jsem z toho, že se nejspíš poprali. Důvod jsem neznal. Stejně jako co tu dělal Sionn. Nemůžu tu nechat Laury bratra takhle... Věděl jsem, že odsud musíme co nejrychleji vypadnout. Co kdyby se ten vlk probral? Neměl už jsem tolik síly bojovat a navíc ještě dostat dva vlky přede mnou na území smečky. Byli jsme příliš daleko.
Hned jakmile mě Sionn zaregistroval, rozeběhl se ke mně. Jenže klopítl a spadl do sněhu. Viděl jsem, že je zraněný. Kterej bastard, zavrčel jsem a očima těkl k šedákovi. Vařila se ve mně krev, ale na tohle nebyl čas. Přikročil jsem k Sionnovi a olízl mu ránu na uchu. "Neboj se, už je to dobré. Už se ti nic nestane," zašeptal jsem a snažil jsem se zklidnit zrychlený tep. "Jsem tady."Potřeboval jsem se soustředit. Potřeboval jsem něco vymyslet.
Kolem Sionnových zad se začala obtáčet léčivá rostlina. Když byla dostatečně pevně zafixovaná, odkousl jsem její kořen. Potřeboval jsem hlavně zastavit krvácení. Vyčistit ránu jsme mohli doma. Pak jsem přešel k dvoubarevnému vlkovi. Vyhodnotil jsem, že nejvíc krvácelo jeho oko. To nevypadá dobře, o to oko asi přišel... Projel mnou nepříjemný pocit. I kolem jeho rány se začaly formovat léčivé listy. Hlavně nesmí vykrvácet, ostatní můžeme vyřešit později. Kolem obou zraněných se vytvořil obláček teplého vzduchu, který ohříval okolní teplotu na trochu přijatelnou. Na chviličku se mi rozostřilo vidění. Netušil jsem, jak dlouho ještě budu schopný používat magie. Les, pak řeka a jsme doma, to zvládneme... Věděl jsem, že Sionna unesu, ale starosti mi dělal Meinere. Pohledem jsem rychle zkontrolovat šedivého.
"Musíme se co nejrychleji dostat do smečky. Meinere, můžeš vstát?" zeptal jsem se opatrně a přikrčil se tak, aby by Sionn mohl vylézt na hřbet, pokud by chtěl. Každou chvílí jsem se ohlížel. Kdo ví, jak dlouho ten druhý vlk bude ještě ležet. Odsud jsem neviděl, na jeho zranění.

//Armanské hory

Následoval jsem stopu s čenichem téměř přitisklým na sněhu a modlil se, abych se pachu udržel. "SIONNE!" hulákal jsem do okolí a doufal, že mě syn uslyší a nějak o sobě dá vědět. Moc jsem toho neviděl. Navíc jsem to tady moc neznal. Je na živu, určitě je na živu, ujišťoval jsem sám sebe urputně, i když mráz byl tak nepříjemný a zvěř kolem musela být zoufalá po kořisti. Ale Sionn musel být na živu. Nikdy bych si to neodpustil. Nezvládl bych to.
Jenže slabý závan pachu se vytratil stejně rychle jako se objevil. Začínal jsem být zoufalý. Už jsem vůbec nemyslel na Etneye a na to, co provedl. Měl jsem v hlavě téměř prázdno. Celé moje tělo ovládal už jen strach. Cítil jsem jsem, jak se uvnitř mě stahovaly snad všechny vnitřnosti. "SIONNE!"
Vtom jsem ale v dálce zahlédl pohyb. Svitl ve mně záblesk naděje. To je on. Musí to být on! Rozeběhl jsem se. Ignoroval jsem svůj zrychlený tep a prodíral se sněhem, co to šlo. "Sionne, jsi tu?!"
Jakmile jsem se dostatečně přiblížil, uviděl jsem siluety vlků. To mě donutilo zrychlit. A pak jsem ucítil jeho pach. Byl tam a byl na živu. Srdce jsem cítil až v krku. "Sionne..." vydechl jsem a zastavil se naproti vlčeti tisknoucímu se k ležícímu vlkovi. Přišlo mi, že už jsem ho viděl. Meinere, Laury bratr. Kousek dál se povaloval ještě další vlk a znělo to, že je v bolestech. Těkal jsem očima z jednoho vlka na druhého. Nechápal jsem, co se dělo, ale nejdůležitější bylo, že Sionn zůstal na živu. Díky... díky! Popošel jsem o kousek blíž. "Sionne, pojď sem. Bolí tě něco? Jak ti je?" strachoval jsem se. Pak jsem se ale podíval na druhého vlka. Bylo pod ním spoustu krve. A jeho oko... "Proboha, co se tu stalo?!"

//Smrkáč

Šplhal jsem po kamenech stále víc a víc do hor. Cesta se nepříjemně prodlužovala. Bál jsem se. Tak hrozně moc. Stahovalo mě to. Takový strach jsem snad nezažil od doby, co moji smečku napadli zlí vlci. A ta bezmoc. Podobné té, když zemřel Castiel. Nechtěl jsem ztratit dalšího syna. Nemohl jsem. "Sionne!" zařval jsem, až mi přeskočil hlas. "Sionne, kde jsi!" Doufal jsem, že mě uslyší. Na kraj mezitím padla tma a já moc neviděl. Navíc byl všude ten sníh. "Sionne prosím!"
Začínal jsem být zoufalý. Běhal jsem po horách s čenichem přikovaným k zemi a snažil se zachytit jakýkoli náznak, že tu byl. Ale to se nedařilo. Navíc jsem cítil, že mě pomalu ale jistě opouští síly. Nemůžu ho ztratit, prosím... Stačilo, že jsem přišel o jednoho syna. Navíc jsem napůl ztratil Awnay. A teď nejspíš i Etneye. Co ho to jen popadlo?! Nezvládl bych ztratit ještě Sionna.
Najednou jsem zachytil slaboučký pach. Všechny chlupy na srsti se mi zježily. BYL TADY! V krvi se mi rozlil adrenalin. Byl to tak nepříjemný pocit. Měl jsem stažené tělo strachy, ale zároveň jako bych dostal novou dávku energie. "SIONNE!"

//Ageron