Příspěvky uživatele

< návrat zpět

I Lennie byla vděčná. Jen jsem na ni kývl a dál se těm dvěma nevěnoval. Však určitě chtěli nějaké soukromí. Taky to předtím mohla být Elisa, napadlo mě. Takhle jsem měl poměrně čistý úsudek, ale netušil jsem, jak bych se zachoval v jiném případě. Lennie se ptala Elisy, jestli můžou odpočívat v našem úkrytu. Ta se pak ještě ujišťovala, jestli mi to nevadí. "Klidně běžte, však jste přátelé," podotkl jsem. Saviorovi jsem věřil. A jestli on věřil té vlčici, pak nebyl důvod se obávat. Taky nevěří jen tak někomu, pousmál jsem se pobaveně. Ale na té jeho prošedivělé tváři se objevoval poslední dobou úsměv čím dál častěji. "Pak si dojděte pro mladou, ale nemusíte spěchat," mrkl jsem na něj a pak se jen s posledním pokýváním prozatím rozloučil.
Elisa mě vyzvala na závod a okamžitě se rozeběhla. "Jen počkej!" zavolal jsem za ní a hned se taky rozeběhl. Jenže mě pomalu opouštěl předchozí nával energie a po té magii jsem se ještě úplně necítil. Dost jsem za Elisou zaostával, ale nakonec jsem sice zadýchaně ale doběhl za skupinkou okolo Laury. "Díky," kývl jsem na béžovku. Pak pohledem přejel od Nym, po Lilac až po Sionna. "Všechno je v pořádku, nemusíte se bát," usmál jsem se na vlčata a s klidným úsměvem se posadil mezi ně. Potřeboval jsem nabrat aspoň nějakou energii. Co se to s tou Smrtí děje, že najednou tak pomáhá? Nějak se mi nechtělo věřit, že by to dělala jen tak zadarmo. Měl jsem trochu obavy z toho, co zase přijde.

Moje energie se přeměňovala na léčivou a pomaloučku hojila Lenniiny rány. Musela být zraněná uvnitř, protože na podlitinách venku se nic neměnilo. Ne jako se Savirovou jizvou. Cítil jsem, jak mě pomalu ale jistě opouští energie. Najednou se ale vlčice probrala a jemně odstrčila mou tlapu. V ten samý moment přestala magie působit. Na chvíli se mi zatmělo před očima, ale chtěl jsem namítnout, že ještě není v pořádku a pokračovat, jenže přesně v ten samý moment se zvedl vítr. Nejdřív byl jemný ale postupně se jeho intenzita zvyšovala. Slyšel jsem, jak práci postupně přestávali zpívat a les utichal. Zamračil jsem se. Na tomhle něco nehrálo. Zatracený kouzelný blbosti! Teď se další z magických představení opravu nehodilo. Pak jsem ale ucítil hnilobný pach Smrti. Projela mnou vlna vzteku. Nedokázal jsem se smířit s myšlenkou, že by Smrt zasahovala do našeho lesa. Naštvaně jsem zavrčel. Z toho smradu se mi zvedal žaludek.
Najednou se před oběma vlčicemi objevil zelený prach. "Ne-" vykřikla jsem, ale nestihl jsem to ani doříct a už jsem viděl, jak zelený prach vstupuje do Elisy. K mému překvapení se jim ale nic nestalo. Nebo spíš, jejich rány kompletně vymizely. "Co tu chceš? Proč jsi to udělala?" křikl jsem jen za větrem, ale to už mizel společně s tím smradem. Jen nějaký zelený blivajz tu po Smrti zůstal. Zhnuseně jsem se otřásl a odtáhl se od Lennie, abych nechal Saviorovi prostor. Rychle jsem přešel k Elise a jemně do ní šťouchl čumákem. "Jsi v pořádku? Udělala ti něco?" ujišťoval jsem se rychle. Najednou mnou ale projel neuvěřitelný závan radosti. Úplně přebil mou únavu. Cítil jsem se, že bych takhle dokázal cokoli. Dokázali jsme to, uvědomil jsem si v ten moment. Můj výraz se přetransformoval do přiblblého úsměvu. Měl jsem naléhavou potřebu hopkat všude okolo a tak jsem tak udělal. Cítil jsem se skvěle. Jenom jsem pokýval hlavou Saviorovi na jeho slova díku a pak poskakoval dál. Nechápal jsem, kde se to ve mně bere. Ještě před chvílí jsem málem omdlel.

Stále lehce omámeně jsem seděl a zíral na Saviorova záda. Připadal jsem si jako v transu. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem právě viděl. Když jsem odcházel od Smrti, nečekal jsem, že mi vyhoví. A rozhodně ne až tak a tak brzy. Pohledem jsem rychle střelil po Sionnovi. Budu ti moct doléčit tvoje rány, pomyslel jsem si šťastně. Pocítil jsem úlevu. Tohle bylo něco, co jsem si hrozně přál, aby po "tom" neměl památky. A teď to budu moct splnit, ačkoli už drápance postupně prorůstaly běloučkou srstí.
Savior mi poděkoval za odstranění jeho ran. Jenom jsem přikývl. Pro tebe vždycky, příteli... A pak jsem se pobaveně zasmál jeho poznámce. "Někdo musí," pokrčil jsem rameny a zadíval se na vlčata, která se postupně vzpamatovávala z přerušené hry.
Najednou se ale atmosféra změnila. Nym začala povídat něco o nějaké Styx. Savior se zamračil a dokonce i Sionn se naježil. Savior se hned rozeběhl na jih za vlčicemi. Kdo je, sakra, Styx. Pak se ale lesem rozneslo vytí. Děsivé, nízko položené. Bylo to volání smečky o pomoc. A volala Elisa. Projel mnou nepříjemný pocit. Rychle jsem se zvedl na nohy a nastražil uši. Pohledem jsem se ale vrátil k trojici vlčat. Nemohl jsem jen tu nechat a zároveň jsem je nemohl vzít s sebou, když se něco dělat. Navíc jsem nevěděl co. A netušil jsem, kdo je ta proklatá Styx. Cítil jsem, jak ve mně nervozita narůstá. Sice za nimi běžel Savior, ale tohle byla moje smečka a moje starost. Nemohl jsem dovolit, aby se smečce něco stalo.
Naštěstí se tu objevila Laura. Jako by mi četla myšlenky. Vděčně jsem na krémovou vlčici kývl. "Dej na ně pozor. Musím-" to už jsem ani nedořekl, ale Laura si to jistě domyslela. Otočil jsem se na jih a rozeběhl se tam. Ještě jsem stačil zaslechnout, jak se snaží rozptýlit vlčata. Je úžasná...

ODSUD RELEVANTNÍ PRO LENNIE A SPOL.

Zadýchaně jsem doběhl až ke skupince vlků okolo Elisy. Rychle jsem je přejel pohledem. Elisa naštěstí neměla nějaká na první pohled příliš očividná zranění, ale co bylo horší, Lennie ležela na zemi a od tlamy jí stékal pramínek krve. Savior už chystal nějaké kořeny a listí. "NEHÝBEJ S NÍ!" křikl jsem, když mi došlo, co se chystá udělat. Mohla mít nějaké vnitřní zranění. A Savior teď musel být v šoku, jestli tohle byla opravdu jeho milá. Doběhl jsem až k vlčici a sklonil se k ní. Sípavě dýchala, ale nebyl jsem si jistý, jestli mě pořádně vnímá. "Budeš v pohodě, ale nesmíš se zvedat," zašeptal jsem směrem k vlčici a pak se starostlivě ohlédl na Elisu se Saviorem. "Zvládnete to, když se vrátí...?" ujišťoval jsem se a pohledem se zastavil na Saviorovi, který byl v momentálně v nejlepším stavu na obranu. Jestli mi vezme tolik energie jako předtím, už nic dalšího nezmůžu... Měl jsem regulární strach, ale za sebou jsem měl vlky, kterým jsem bezmezně věřil a před sebou těžce zraněnou vlčici. Navíc to vytí přece musela slyšet celá smečka. Byla tu Laura, Yeter a přece by se vrátil i Etney, kdyby šlo o hodně. Věřil jsem v našeho syna i přes to, jaký byl. Uvnitř mu na tom záleží... Posadil jsem se vedle vlčice a zběžně si ji prohlédl. Musím najít správné místo... Snažil jsem se soustředit, ale každou chvilkou se mi trochu rozutekly myšlenky. A pak jsem se konečně rozhodl. "Saviore, znáš nějakou léčivou rostlinu? Nebo aspoň něco, co by jí ulevilo od bolesti. Eliso, potřebovala by teplo." Přeci jenom pod náma pořád zůstávaly zbytky sněhu. Pak jsem se zhluboka nadechl a přiložil svou tlapu na hrudník Lennie. Moje náušnice se jemně rozzářila.

Přikývl jsem Saviorovi na jeho slova. "To je dobře. Zapomenout je pro ně momentálně to nejlepší. Už se oteplilo a nevypadá to, že by se pro ně ti tuláci hodlali vrátit," pověděl jsem tiše. Pak se Savior otázal, zda také ovládám magii ohně. Zřejmě odtušil, na co se chystám. Mlčky jsem přikývl. Jeho pohled jsem bral jako souhlas. To už u nás ale byl Sionn, který zpochybnil, že je Savior jeho strýček a hned se ptal, jestli je to můj bratr. Zavrtěl jsem hlavou. "Ne úplně doslova strýček. Je to rodinný přítel. Staral se o smečku, ve které jsme s mamkou dřív byli," vysvětlil jsem.
Pak jsem jen mlčky pozoroval dění okolo sebe a poslouchal, co kdo říkal. Pobaveně jsem pozoroval hry vlčat. Zdálo se, že měli celou dobu spadeno na Saviora. Uvolněně jsem se posadil a jen spokojeně pozoroval život ve smečce. Všechno bylo, jak má být. Vlastně jsem byl i trochu překvapený, jak povolný byl Savior ke hře. To mi přišlo neobvyklé.
Když bylo po všem, přesunul jsem se zpátky k Saviorovi. "Dovolíš," upozornil jsem ho, aby se nelekl, že jsem byl najednou tak blízko. Natáhl jsem se až k němu a zamyšleně si prohlédl jeho ránu. Natáhl jsem tlapu a jemně se dotkl Saviorova hřbetu. Najednou mnou projel zvláštní pocit a moje náušnice se jemně rozzářila. To jsem ale neviděl. Ucukl jsem jako bych se popálil. Měl jsem pocit, jako by mi najednou ubylo spoustu energie. To je divné, zamračil jsem se. Zdálo se, že si se mnou Gallirea zase jednou zahrávala. Ze zvědavosti jsem se znovu dotkl Saviora, tentokrát na delší dobu. Jizva pod mnou tlapou se začala pomalu zatahovat. Viděl jsem, jak se maso stahuje do sebe a čerstvá krev mizí. Nakonec stejně tak zmizela i samotná jizva. Zadýchaně jsem se odtrhnul. Zamotala se mi hlava a já si musel sednout na zem. Vlastně jsem spíš tak trochu klopýtl. To, co se stalo, mi ale hlava pořád nebrala. "Neuvěřitelné..." Zdálo se, že mi Smrt přeci jen vyhověla.

"Smrt si tě už chtěla nechat?" zasmál jsem se trochu úsečně. Nebylo si s ní radno zahrávat. Ale k čemu by bylo tu smutnit. Však jsme taky byli jen dva postarší vlci, kterým už nějaká ta jizva nemůžu uškodit na kráse. Savior mi potvrdil, že Nym je nejspíš také odložené vlče. Přesunul jsem se k němu ještě o něco blíž, abych měl jistotu, že nám ti mladí neslyší. "Taky tu máme jedno takové, Lilac," pověděl jsem tiše a čumákem nenápadně ukázal směrem k malé bíločerné vlčici, "prý ji sem někdo dovedl a pak utekl. Možná otec, kdo ví. Ale matka to nejspíš nepřežila." To bylo celé, co jsem pochytil ze zmatené historky malé vlčice.
Znovu jsem se trochu odtáhl a otočil jsem se zpátky na vlčata. Pozoroval jsem, jak dovádí. Vlastně to bylo docela hezké. Cítil jsem je klidný. Jen kdyby tu ještě byli Awnay s Etneyem... Střelil jsem pohledem po Saviorovi a zasmál se jeho poznámce. "Chyběla nám energie. Oba mladí se toulali a asi nám tu bylo v lese tak nějak trochu smutno. Sionn je úžasný. Není to takový dobrodruh jak ti dva, takže jsem si ho hodně užili, i když se narodil sám."
To už k nám ale bílý vlček doběhnul a nadechoval se pozdravit Saviora ve stejné notě. Pobaveně jsem se ušklíbl. "Tohle je Savior, Sionne. Je to tvůj... strejda," vypravil jsem ze sebe nakonec. Nenašel jsem pro jejich vztah lepší slovo. Ale vlastně to i tak trochu sedělo. Otočil jsem se na Saviora a kritickým pohledem přejel jeho záda. "Možná bych s tím něco svedl. Aby se to alespoň znovu neroztrhlo... Ale musel bych se na to pořádně podívat." Minimálně by se to mělo seškvařit, i když to hrozně bolí...

Zakar mi poděkoval za informace. Přikývl jsem. "Taktéž. V Borůvce tě nejspíš přivítá bílá vlčice. Je moc milá, ale není to ochránce. Nezaslouží si problémy," upozornil jsem ho a tak nějak v duchu doufal už jen kvůli Aranel, že jejich setkání proběhne stejně v klidu jako proběhlo tady. Ale třeba už se vzbudil Storm a dal tomu mladýmu alfovi lekci... Ušklíbl jsem se. Potřeboval by to.
Najednou se ale k naší už i tak velké skupince přidali další. Mezi stromy se mimo jiné objevila neznámá vlčice, u které jsem usoudil, že musí být ta Lennie. A taky se tak hned na to představila. Přikývl jsem a jen tak mimochodem dodal své jméno: "Arcanus." Měl jsem na jazyku kousavou poznámku, o tom, že by si mladou měla líp hlídat, ale to už se k nám blížil Savior. Pousmál jsem se na starého přítele. Ihned se zajímal o Sionna. "Jistě," souhlasil jsem. "Sionne?" houkl jsem na mladého vlčka, abych upoutal jeho pozornost od hraní si s vlčaty. "Pojď se seznámit se strejdou Saviorem."
Přešel jsem o něco blíž k celé skupince, abych měl větší přehled, co se děje a co po mně kdo chce. Teď jsem se ale především soustředil na Saviora. Byl jsem opravdu rád, že se zase vrátil, jak sliboval před zimou. A že ji přežil i mimo smečku... Přejel jsem si ho pohledem. "Jak se ti daří? Vypadáš... hrozně." Zhodnotil jsem. Na těle měl hned několik ran, ale nejhůř vypadala ta na hřbetě, měl jsem pocit, že srst měl slepenou ještě čerstvou krví. "Co se ti stalo?" Zamračil jsem se. Možná by se s tím dalo něco dělat... nějak obvázat, nebo aspoň seškvařit, přemýšlel jsem. Zpropadená Smrt, kamínky si vzala a magii mě nenaučila! Pak jsem ale znovu přejel pohledem po skupince. "Ta mladá, ta není tvoje, ne?" pošeptal jsem a čekal nějaké uspokojivé vysvětlení. Ještě nikdy se nestalo, že by do Asgaaru přišel s někým. Už z informací předtím sice vyplynulo, že Nym je nejspíš ztracené vlče, ale chtěl jsem vědět víc. Možná to pomůže objasnit, kde se vzala Lilac.

Zakar se posadil a pozoroval vlčata. Já ale zůstal stát. Cítil jsem se tam lépe, mohl jsem tak kdykoli zasáhnout, kdyby bylo třeba. I když se k tomu neschylovalo. Postupně se ke mně donesl i Saviorův pach. Takže nejspíš opravdu nelhala, pomyslel jsem si a podíval se na malý moment na Nym. Rozhodně ale nebyla jeho dcera. To jsem si byl naprosto jistý. Nabrkl si vlčici s capartem? napadlo mě a vlastně to nebylo až tak nepravděpodobné. I když v jeho věku a s ohledem na to, že byl tulák, který nikdy neposeděl déle než musel, dost nepochopitelné. Ale do toho mi nic nebylo.
Zakar mi pověděl o té smečce na severu. Zamyšleně jsem přikývl. "Co vím, na severu zůstal po nějaké smečce prázdný les hned nedaleko Zříceniny. Ale už je to nějaký čas. Tohle bude asi už jiná smečka." Když jsem si ale vybavil, jak to vypadá na Zubatce už i jen v lépe, přišlo mi jako holé bláznovství usadit se v horách a snažit se tam přečkat zimu. To vlk musel být buď šílenec, nebo na to být dobře uzpůsobený. Možná nějaká magie. Znovu jsem na chvíli zavadil pohledem o Nym. Možná proto to vlče vzali na zimu pryč. Zakar se pak zmínil o smečce o v močálech. O té jsem tušil, ale tomu místu jsem se vyhýbal, hrozně mi to tam smrdělo. Vlastně jsem tamtudy přímo běžel jen jednou a dost jsem spěchal, takže jsem tamní alfu dost možná i trochu naštval. Když ale pověděl, že jejich alfa je samice, trochu jsem se zarazil. Popravdě jsem si to nedokázal moc představit. Asi jsem byl dost konzervativní. Elisa byla velmi silná a samostatná, ale i tak jsme toho někdy oba měli až na hlavu. Natož se starat o smečku jen sama. To bych se na ní měl někdy podívat.
Jak se dalo očekávat, pak se zeptal zase mě, o kterých smečkách vím. "Jedna je určitě na jihu, ale nevím o ní nic konkrétního. Jen že se jí nejspíš daří, protože tam je už roky. A pak je tu Borůvková hned tady přes kopec." Čumákem jsem ukázal směrem na sever. "Vlastně jsem se odtamtud před nedávnem vrátil. Tu smečku vedl dlouhé roky můj přítel, ale teď se ukázalo, že ji předal. Jejich nový alfa je asi nějaký ucho, protože si mě ani nepřišel zkontrolovat," zhodnotil jsem. Vlastně jsem tak trochu vnitřně na toho Blueberryho přenášel svoje zamotané pocity z toho, že už se Storm na vedení smečky nejspíš necítil. Ale na druhou stranu to bylo nejspíš oprávněné. V tom lese se neobjevila ani alfa, ani beta a ani ochránce. Jenom Aranel, které zřejmě hodili na krk něčí děcka.

Zakar mi přitakal, že všemu rozumí, ale přiznal, že se zatím o místo neuchází. Přikývl jsem a jen tiše si ho prohlížel. Vlastně jsem ho chápal, i když by ho většina alf hnala. Je rozumné si nejdřív pozjišťovat možnosti, než se někam upsat...
To u mě ale byli Sionn s Lilac. Sionn byl nadšený z magie a ptal se, jestli taky něco takového bude umět. "No jo, to víš že jo. Nevím, co budeš umět jako první, ale když se budeš snažit, můžeš pak umět v podstatě cokoli." A byla to pravda. Netušil jsem, kam až sahají Smrtiny schopnosti, ale věděl jsem, že mě naučila nějakým schopnostem, které jsem u ostatních ještě neviděl. Stačí jen tučně zaplatit... Lilac ohrnovala nos, že je lepší vytvářet motýlky. Zasmál jsem se. "To ano, je to určitě hezčí. Ale někdy se hodí umět i méně hezké věci. Třeba když se potřebuješ bránit. Pak takovýhle iluzorní oheň nebo něco podobného se může hodně hodit."
Vlčata se ale už měla k Nym. Nedalo se tomu zabránit a tak jsem jen rezignovaně přikývl. "Dobře, můžeš se zdržet," přikývl jsem Zakarovi. Dokud jsem tu stál, asi se nebylo čeho obávat. Pohled mi padl na tři vlčata před námi. Lilac si byla s Nym tak neuvěřitelně podobná. Kdyby mezi nimi nebyl takový výškový rozdíl, jeden by si skoro myslel, že by mohly být sestry. Zajímavé. Pak jsem se pohledem vrátil zpátky na hnědošedého vlka. "Už jsi byl navštívit nějaké smečky?" zeptal jsem se jen tak nenuceně, abychom tu jenom tak nepostávali. A vlastně jsem tak mohl i docela nenásilnou cestou zjistit situaci okolo nás.

Zakar chápavě přikývl. Celou dobu si udržoval vzdálenost a ani se tu nijak neroztahoval. Navíc počkal na hranicích a ohlásil se. Docela se mi zamlouval. "Vlků máme dost, celkem čtrnáct. I přes špatnou zimu se nám daří dobře," informoval jsem ho. Na tom nebylo nic špatného, za to na tom, co chtěl vědět dál ano. "Jistě pochopíš, že to, jak se zásobujeme, ti prozradit nemůžu." Přeci jenom byl pořád tulák a tuhle informaci by docela jednoduše mohl využít proti nám. A to jsem nemohl dopustit. Ne když jsem měl za životy nás všech zodpovědnost. "Les je sice těžko prostupný, ale když ho znáš jak vlastní tělo, neohrožuje tě, naopak tě chrání před ostatními," uzavřel jsem.
Pak mi oba začali vysvětlovat, jak se vlastně potkali. Stále mi to úplně nedávalo smysl, ale budiž, vlci byli různí. Ale třeba je ta malá starší, než vypadá. Ostatně to jsem nemohl vědět. Nym se stále tak nepřímo dožadovala, abych sem přivedl Sionna. Byla opravdu roztomilá, ale i tak teď měla smůlu. Trval jsem na tom, že nejdřív chci vidět Saviora... nebo aspoň tu Lennie.
Ale osud měl na to celé jiný názor. Najednou se z lesa vynořili oba Sionn i Lilac a křičeli, že v lese hoří. Trhl jsem sebou a opravdu na malý moment ucítil kouř. Znepokojeně jsem rychle překonal pohlední kroky k těm dvěma a nenuceně přiložil tlapu ke kameni. Hlavou mi projela celá situace v lese. Věděl jsem přesně, kde kdo je. Tlapu jsem zase odtáhl a sklonil se k vlčatům. "Nebojte, bude to v pořádku. Není to opravdový oheň. Nějaká cizinka si s námi zahrává, ale je tam Elisa s Laurou a ty si poradí," šťouchl jsem do nich povzbudivě. Neposlechli mě. Ale nemohl jsem se na ně zlobit, protože se opravdu báli. I já jsem na chvíli uvěřil, že je to požár.

Stál jsem s odstupem od hnědého vlka a důkladně ho skenoval pohledem. Ani jedno vlče se mi zatím neobjevovalo v zádech, což bylo dobré znamení. Třeba mě poslechli, pomyslel jsem si naivně. Vlk se představil jako Zakar a dožadoval se vědět, jak to ve smečce chodí. Byl jsem trochu překvapený, ale ani to jsem na sobě nedával znát. Už jsem se za ty roky naučil před cizinci skrývat většinu pocitů. "Docela jednoduše asi jako ve většině smeček," pověděl jsem klidně, "přidáš se a ze začátku se spíš jen tak rozkoukáváš a pak pomáháš buď s ochranou lesa, nebo s lovem podle toho, co ti jde lépe. Na oplátku ti smečka poskytuje ochranu a zásoby jídla." Záměrně jsem nezmiňoval funkci pečovatele, abych zbytečně neupozorňoval. "V lese samozřejmě nemusíš být pořád, ale je zvykem se ohlásit, pokud jdeš na delší obchůzky." Předpokládal jsem, že to jako vysvětlení stačilo. Kdyby měl další otázky, mohl se zeptat. Jestlipak už byl i jinde? Nemohl jsem lhát, silný vlk by se určitě hodil. Našemu lesu vévodily spíš samice.
Pak můj pohled sklouzl na tu vlčí slečnu. Vlastně už jsem se tolik nedivil, že je tu další vlče, potom, co jsem během jednoho dne viděl už čtyři. Tuláci se asi zbavili mladých ve velkém, napadlo mě při tom, kdy Zakar tvrdil, že to vlče je z nějaké severní smečky. Ani jsem netušil, že tam nějaká smečka je. Co jsem tam byl posledně, ten les nedaleko sídla Smrti zůstal prázdný. Ale třeba se tam vrátili...
"Ano, já jsem alfa," potvrdil jsem Nym a znovu se podíval na Zakara, který si stál za tím, že to vlče není jeho starost. Ta malá sice tvrdila, že přichází s nějakou Lennie a Saviorem, ale ani jeden z nich se tu neobjevoval. Ale je pravda, že se cítit po Saviorovi, pomyslel jsem si. Bylo to zvláštní. Ale jeho rozhodně nebyla. Navíc jsem taky nebyl tak naivní, abych hned přestal být ve střehu jen při zmínce přítele. Bůh ví, kde ho potkali a co s ním udělali... Přišlo mi ale zvláštní, že se i přes to všechno Zakar zná s tou malou. Který blázen by nechával své vlče přátelit se s tuláky? Můj pohled se vrátil zpátky k Nym, která se dožadovala vidět Sionna. Jak o něm ví? Že by opravdu Savior? Ten se ale stále neobjevoval. "Počkáme, až přijde tvůj dozor. Pak se uvidí," řekl jsem neurčitě. Nehodlal jsem tu slibovat hory doly a ohrožovat tak svého syna a Lilac.

Lilac přiznala, že zajíce nechytila zase až tak úplně sama. "To nevadí, ale dotáhla jsi ho sem sama, ne?" pousmál jsem se na ni povzbudivě. Potom už se malá měla k Sionnovi. Posadil jsem se kousek opodál a vlčata jen hlídal bez toho, abych se nějak zapojoval do dění. Však si ti dva vystačili sami.
Pak se ale ozvalo zavytí. Z toho, jak hlasité bylo, bylo jasné, že ten cizinec byl jen kousek od nás. Zamračil jsem se a zvedl se na nohy. Pohledem jsem rychle zkontroloval okolí. Mezi stromy jsem viděl prosvítající hnědý kožich. Však jsme hned na hranicích, došlo mi. "Zůstaňte tady, ano?" podíval jsem se na vlčata vážně. "Musím se tam jít podívat. Kdyby cokoli, křičte, jo?"
Přeběhl jsem lesem až k cizinci (//Zakar) a těsně před ním přešel do ladného kroku. Cítil jsem uvnitř trochu napětí, ale nedával jsem to na sobě znát. Vlk rozhodně nevypadal jako nějaké tintítko, ale na druhou stranu byl sám. Kdybych jen pár metrů za zády neměl dvě vlčata, určitě bych to tak neřešil. Snad mě poslechnou, doufal jsem, i když jsem tomu až tolik nevěřil. Zvědavost byla hrozná věc.
Pak můj pohled ale padl rovnou na hnědého vlka. "Zdravím, jsem Arcanus. Nacházíš se na území Asgaarské smečky, ale to jistě víš," prohodil jsem a pohledem těkl mezi stromy okolo. Zdálo se, že tu byl opravdu sám. "Žádáš něco?" zeptal jsem se. Čekal jsem, že buď přichází žádat o místo, nebo na návštěvu, či průchod lesem. To byly jediné pořádné důvody, které mě napadaly.
Hned na to se ozvalo další vytí a mezi stromy se objevilo už trochu odrostlé vlče, které se hned mělo k tomu hnědému vlku. Cítil jsem, že vlče ale rozhodně není samo. Tázavě jsem se na vlka zadíval a čekal, kdy se mezi stromy vynoří ten zbytek. Začíná se to komplikovat...

//Omlouvám se Aranel za přeskočení a jestli jsem to nějak usekla. Když tak to ještě doedituju :)

Když Sionn vyslovil slovo "tati", trochu jsem sebou trhl a otočil se, než mi došlo, že to není na mě. (//Já musela :D) Aranel se začala věnovat vlčeti. Chvíli jsem je poslouchal, než jsem se do toho vložil. "Můžeš tu zůstat i ty, Aranel, pokud ti to smečkové povinnosti dovolí." Na jednu stranu, jejich alfa ani nepřišel zjistit, co to má za cizince na hranicích, takže by jí toto neměl právo vyčítat. Přikývl jsem jí, když se doptávala, jestli bych ji opravdu dovedl. "Terén tady u hor je zrádný, nenechám ji jít samotnou," ujistil jsem bílou vlčici a na krátko pohledem těkl na obě vlčata.
Když se ale Aranel začala vyptávat na naši nejnovější členku, trochu jsem se zarazil. Ale hned následně mi to bylo objasněno. Aha, tak proto... došlo mi. "Ano, Aurora tu žije," potvrdil jsem, "přidala se tuším někdy v létě." Pohledem jsem znovu přejel po okolí, abych ho zkontroloval. Nějak jsem pořád nemohl získat úplný klid od toho, co tu ztropil scénu ten hnědák. Zvlášť po tom, co se stalo Sionnovi. Vlastně jsem ale byl překvapený, že to všechno snáší tak dobře. Jizvy na těle se sice hojily, ale ty na duši? A přeci jsem na něj teď koukal, jak se vesele baví s malou Tati.
"Je šikovná. Nedávno pomohla naší lovkyni s úlovkem pro smečku," pochválil jsem krémovou vlčici s úsměvem. Doufal jsem, že to Aranel udělá aspoň trochu radost. "Jak říkáš, zdá se, že někam odešla, ale její pach se táhne společně s Castorovým. A to je spolehlivý vlk, není nač se bát." Pak jsem se zamyslel. "Když se brzy nevrátí, můžeš ji někdy přijít navštívit. Jen se, prosím, ohlas na hranicích," nabídl jsem bílé vlčici velkorysou nabídku. Ale sám jsem měl rodinu. A chápal ji.
Najednou se mezi stromy objevila Lilac a táhla za sebou... zajíce? Překvapeně jsem zamrkal a přešel k ní. "Ahoj maličká," pousmál jsem se na ni, "to jsi ulovila sama? Pak jsem se zadíval mezi stromy a čekal mezi nimi Elisu. Ta ale stále nepřicházela. Zato ale Tati se měla k odchodu. Překvapeně jsem se ohlédl za hnědým vlčetem, které už smeřovalo i Aranel zpátky k jejich domovskému lesu. Tu energii jsem jí až záviděl. "Přijďte zas," zavolal jsem za vlčicemi, když jsme viděl, jak jsou ti malí tady z návštěvy nadšení.

Sionn se podivil, když jsem zmínil Lilac. Ale vždyť přece v jeskyni byl, když tam byla i ona, zamračil jsem se. Byl sice dost mimo, ale přece na ni reagoval, no ne? "Lilac je přeci ta malinká vlčice. Byla s námi v úkrytu, nepamatuješ si ji? Měl jsi s ní jít lovit," připomněl jsem mu. Vůbec to nedávalo smysl, ale vlčecí hlava byla asi příliš hop sem hop tam, aby tomu dospělák mohl rozumět.
Malá se představila jako Tati. Na otázku na rodiče zareagovala velmi neurčitě. Že by taky byla vlče nějakých tuláků, kteří ji nechali smečce? Jako Lilac? Zdálo se mi to hodně nepravděpodobné, ale nemožné to nebylo. Trochu znejistěla, když ji Sionn prozradil, že už není doma. "Neboj se, až budeš chtít, dovedeme tě zpátky." Pousmál jsem se na ni a pak kývl na Sionna. "Že jo?"
Maličko jsem se stáhl a jen pozoroval, jak vlčata dovádí. Chvílema jsem odplul v myšlenkách někam úplně jinam, ale vlčata se naštěstí zatím neměla k tomu nikam vyběhnout. Zato se ale mezi stromy objevil bílý kožíšek, na který mě upozornil sílící pach.
Popošel jsem blíž i bílé vlčici. "Tak nás osud svedl dohromady dřív, než by si jeden myslel, že?Tati je tady, hraje si se Sionnem," řekl jsem a čumákem jsem ukázal na dvě vlčata za mnou. "Možná je tak ale můžeme chvíli nechat. Vypadá to, že se baví."

Sionn se snažil dopočítat, kdo všechno ještě ve smečce je. "Zapomněl jsi na Lilac," připomněl jsem mu. A taky na Rorreye a Tollpiho. Ale tyhle dva nejspíš ještě neznal a tak nemělo cenu mu motat hlavu. Pak se začal chlubit, že už něco ulovil. "Vážně? Tak to jsi šikula. Příště už se budeš moc s námi podívat na lov kamzíků, co na to říkáš?" zazubil jsem se. Pak jsem mu přikývl na to, že jsou zajíci zlí. "Ale hlavně hrozně rychlí. Nesmíš nic pokazit, když je chceš chytit."
To už se na nás ale vyřítila a malinká vlčice. Trochu drze mi odpověděla, ale nemělo cenu se zlobit, protože toho zřejmě o světě zatím moc nevěděla. Naklonil jsem se trochu blíž k ní a natáhl její pach. "Já tu bydlím. Jmenuji se Arcanus," vysvětlil jsem jí. Z těch jejích pár slov mi začínalo docházet, jak se věci mají. Nejspíš se sem zatoulala po naší stopě. "Ty bydlíš v Borůvkovém lese?" zeptal jsem se pro ujištění, ale její nasládlý pach tomu jednoznačně nasvědčoval. A jé, chudák Aranel. Jedno vlče k řece, druhé sem a alfa nikde. Ale pořád toto byla ta lepší varianta. Když jsme ji našli, nebo spíš ona nás, nic jí nehrozilo. "Jakpak se jmenuješ?" A kdepak máš rodiče?" vyzvídal jsem opatrně. Měl bych ji odvézt zpátky co nejdřív, když si pro ní nikdo nepřijde... Viděl jsem ale, jak se zubila na Sionna. A vlastně nemohlo nikomu uškodit, když si spolu na chvilku pohrají.

Sionn se dotazoval, kolik máme ve smečce vlků. Na chvilku jsem se zamyslel. "Myslím že čtrnáct, patnáct, pokud se ještě vrátí Ashe," pověděl jsem mu a na chvíli se na něm zastavil pohledem. Ale tomu, že se šátkovaná vrátí, jsem moc nevěřil. Nejspíš i Yeter se s tím začínal smiřovat. Byl by zázrak, kdyby přežila tuhle zimu tam venku...
Sionn se obával, že se na něj Elisa bude zlobit, že s ní nešel lovit. Teď už mi to začínalo dávat smysl, proč jsem ji cítil s Lilac tam na severovýchodě. "Neboj se, můžete jít spolu příště. Můžeš jí to navrhnout, určitě bude mít radost," pousmál jsem se na něj a sedl si do sněhu. Jeho další otázka mě překvapila. Vlastně to bylo něco, o čem jsem přemýšlel už dlouho. "Smečku povede ten, kdo na to bude připravený," pověděl jsem klidně, "a když to nebude Etney ani ty, může to být třeba i Laura." Zamyšleně jsem se zadíval mezi stromy. Laura byla vlastně momentálně úplně nejlepší kandidát. Ale potřebovala by k tomu partnera, zpropadenej Naxther. Vzpomněl jsem si na dávného přítele. Ten by se na to hodil, byl silný a ne tolik laskavý jako Laura. "Ale to je všechno ještě za dlouho, ještě se s mamkou do důchodu nechystáme," šťouchnul jsem do něj vesele. Ale zprávy o Stormově předání smečky a šediny v Saviorově srsti značily, že neúprosně časem dojde i na mě s Elisou. Ale ještě nějaký pátek vydržíme.
Sionn si zkoušel vyslovovat erka a zdálo se, že na to opravdu přišel. O to výrazněji to ale teď říkal. To bylo snad horší než předtím. Pobaveně jsem se ušklíbl. "Výborně, ale nesmíš do toho foukat tak dlouho. Podívej. R. Takhle rychle to stačí. Zkus to," vyzval jsem ho znovu, ale on tu pobíhal a radoval se z toho, že mě dost možná ani neslyšel. Když se zeptal, zda bychom neměli zavýt, když jsme teď přišli, překvapeně jsem zamrkal. "No vidíš, málem bych zapomněl. Jdeme na to."
Už už jsem se nadechoval, ale najednou se ozvala tupá rána a pak vysoký hlásek. Překvapeně jsem sebou trhl a v momentě, kdy jsem se sklonil, jsem spatřil maličkou tmavou vlčici. Mohla být stará tak nějak jako Lilac. "Ahoj maličká, co tu děláš? Ztratila jsi se?" oslovil jsem ji opatrně a dlouze se podíval na Sionna, jestli ji náhodou nezná.