Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zrcadlové jeskyně

Sionn se zdál trochu přešlý, ale pak ho naštěstí rozveselila moje magie. Chtěl vědět, kdy už to bude taky umět. "Už brzo," usmál jsem se na něj. "Až budeš stejně velký jako jsem já, přijdeš na to." Sionn se mezitím už začal drápat nahoru. Díval jsem se na jeho záda a zamračeně se díval na rozšklebenou jizvu. Měl jsem neuvěřitelné nutkání se toho dotknout. Uvnitř jsem bojoval s pocitem, že mu to určitě pomůže. Ale tušil jsem, že i kdyby to tak bylo, kousky Smrti nebyly nikdy čisté. A zkoušet je mimo domov neznělo jako dobrý nápad.
Začal jsem šplhat nahoru za Sionnem. Úplně na vnějším okraji jsem ho postrčil, aby se lépe vyšvihl nahoru. Sám jsem potom vyskočil. "Tak a je to." Jakmile jsem se rozhlédl kolem, uvědomil jsem si, že už jsme vlastně přímo na vyhlídce. Teda skoro. Stačilo jen popolézt o kousek výš. "Pojď, už jsme skoro na vyhlídce." Záměrně jsem ale nespěchal, aby si Sionn jizvu nepotrhal ještě víc.
Zastavil jsem se až úplně nahoře a rozhlédl se do kraje pod námi. Přímo pod námi se rozléhal náš les. Takhle z výšky vypadal ještě větší než reálně byl. "Podívej, támhle je nás domov. Všechny ty stromy až k řece. Pamatuj si to dobře, abys ho vždycky našel," vysvětloval jsem a stále se díval dolů do kraje. "A támhle v dálce ty drobné kopečky, tam bydlí Život. Má velmi rád květiny a je ti za ně ochotný pomoct se naučit některé věci." Záměrně jsem mu ale neukazoval tyčící se věž Zříceniny na druhé straně. To ještě nemusel vědět. Svět takového mladého vlka mohl být ještě nějakou chvíli růžovější, než reálně byl.
Když jsem se otáčel zpátky na Asgaar, pohled se mi na chvíli zastavil na sousedním lese. Jak asi přežili zimu? Jak je na tom Storm? napadlo mě. Vlastně mě ty otázky dost trápily. Sice jsme sídlili hned vedle sebe, ale celou zimu jsem o nich vůbec nevěděl. Jestli to vůbec přežili... Podíval jsem se na Sionna. "Co bys řekl na to podívat se do jiné smečky?"

//Borůvkáč

//Zelené nory

"Aaaaaaaa." Chvilku na to se ozval i druhý, i když vyšší, výkřik. Naštěstí jsem nepadal dlouho. Pak jsem ucítil, jak jsem bokem narazil do skály. Hned na to jsem se trochu schoulil a dopadl na zem. Chviličku na to na mě dopadl Sionn. Bolestivě jsem zachrčel. "Sionne! Jsi v pořádku?!" vyhrkl jsem. Na to na nás dopadla ještě hromádka sněhu. Převrátil jsem se na bok a opatrně se zvedl. Cítil jsem, jak mě přitom bolestivě píchlo v boku. Naštěstí místo okamžitě obalily drobné stříbřité pavučinky a já věděl, že ten nepříjemný pocit brzo odezní. Maximálně zbyde drobná modřina. Starostlivě jsem do syna dloubl čumákem a prohlížel si ho. "Bolí tě něco?" Mračil jsem se. No tak to se úplně nepovedlo. Názorná ukázka toho, jak tenhle svět není nebezpečný...
Zkusmo jsem udělal několik kroků, ale zdálo se, že to půjde. Hlavně že nebylo nic zlomeného. "Můžeš vstát?" zeptal jsem se ho. Už začínal být moc velký na tahání na zádech nebo nedej bože v tlamě. Ještě bych to zvládl, ale už by to nebyla taková pohodička. Vzhlédl jsem nad sebe a zkoumal, jak se odsud dostaneme. Bylo vidět, jak sem otvorem dopadá trochu světla, ale stěny se mi zdály příliš kluzké na to, abychom tudy mohli vylézt zpátky. Tudy to nepůjde... Na druhou stranu ale vedla poměrně hezká chodba. "Půjdeme to prozkoumat?" zeptal jsem se vlčete a počkat na jeho reakci. Pak jsem se vydal pomalu chodbou.
Chodba se každou chvíli rozšířila do menší jeskyně. Ze stromy visely krápníky a všude kolem se nesl zvuk kapající vody. Bylo tu chladněji než venku a celkově větší vlhko, ale celkový dojem vlastně nebyl vůbec špatný. Jeskyně byly nádherné. Klidné a romantické. Ideální pro mladý pár. Někdy bych sem mohl vzít Elisu, napadlo mě. "Sionne, vidíš to? To jsou krápníky," ukázal jsem čumákem na kamenné rampouchy. "Líbí se ti?" (//Budeš ochutnávat krápníky? :D) "Je to tu hezké, až jednou budeš mít nějakou vlčici, můžeš ji sem vzít. Uděláš dojem," mrkl jsem na něj, i když tohle byla asi ještě zatím rada spíš pro Etneye.
Pak jsem si ale vzpomněl na jeho předchozí otázku. Ještě z doby před tím, než jsme sem zapadli. "Musíš přiložit jazyk na patro a pak musíš udělat to, co děláš když chceš zavrčet. Jen se soustředíš na to jedno místo, kde se tvůj jazyk dotýká pusy," vysvětlil jsem mu.
Ještě chvíli jsme bloudili jeskynním komplexem, než jsem si všiml dalšího otvoru ven. "Tudy to půjde," usmál jsem se na Sionna. Pak se před námi začaly motat kořeny a tvořit provizorní žebřík. Ohlédl jsem se na bílého vlčka. "Zvládneš to?"

//Vyhlídka

//Asgaar

Šel jsem pomalu podél hranic a sem tam se o nějaký strom otřel. Nemělo to žádný konkrétní vzorec, ale každých pár metrů jsem nějaký strom vybral. "Tohle se musí dělat často, aby sem nechodili cizí vlci," pověděl jsem Sionnovi. Sionn mi podíval o tom, že mu Meinere dal svůj přívěšek. Podíval jsem se na jeho krk a tam se opravdu houpalo to podivné vajíčko. Proč by to dělal? Nechápal jsem to, ale tomu vlku jsem celkově nerozuměl. Ale neměl jsem z něho špatný pocit, takže jsem věřil, že by Sionnovi tou cetkou neublížil. Třeba to má jako pojistku, aby se mohl vrátit...
Pak jsme se ale začali dostávat na místa, kde jsem to zase až tolik nepoznával. Zdálo se mi to neuvěřitelné, ale nejspíš jsem tu za celý svůj život v tomhle lese nikdy nebyl. Stromy začaly pomalu ubývat a otevíraly se před námi drobné kopečky. Fascinovaně jsem se rozhlížel a pokračoval dál, ale Sionn se najednou začal zdráhat. "Pojď dál, neboj se," pobídl jsem ho a pokračoval pomalu dál. Sionn se ale celý otřásl. Asi kvůli tamtomu, napadlo mě. Ale nešlo, aby se od teď už bál kamkoli chodit. Už byl skoro dospělý a takhle nemohl fungovat. "Svět tam venku není vždycky špatný. Je tam spousta hezkých věcí," vysvětlil jsem mu. "A těch hezkých věcí je tam většina. Jenom si musíš dávat pozor." Netušil jsem, že Elisa Sionnovi zamlžila paměť, a že to, co jsem říkal, pro Sionna možná mohlo být ještě o trochu víc matoucí.
Nakonec se ale bílý vlček odvážil a váhavě se rozeběhl za mnou. Popadl mě za ocas a pípnul, že je to dobrý. Ale já tušil, že to dobrý není. Když byl mnohem menší, lítali jsme spolu po kraji jako kostlivci jako by se nechumelilo, a teď měl hrůzu jen vyjít kousíček za hranice lesa. Zpropadenej vlk, zavrčel jsem si pro sebe a v mysli se mi na chvilku vyjevil obrázek svíjejícího se šedého vlka. Aspoň že dostal co si zasloužil.
Pokračoval jsem opravdu pomalu dál, tak abych si přes Sionnovy zuby nevytrhal srst. "Vidíš? Nic se nestalo," pobídl jsem ho znovu. Doufal jsem, že to překoná. Musel to překonat a nebylo jiné cesty, než to prostě zkusit. "Když budeme spolu, žádný vlk ti neublíží. To ti slibuju."
Pokračoval jsem dál přes kopečky, nešly moc vidět, spíš to vypadalo jako větší hromady sněhu, ale byly tam, právě po všechnou tom čvachtou. Najednou jsem měl pocit, že jsem zahlédl kousek zajíce. "Tak tady se schovávali celou zimu, potvory," vydechl jsem překvapeně, protože běžně bývá Asgaar plný zajíců a teď v zimě nic. Jenom ty magický zajoši. Snad to nejsou oni, napadlo mě, ale nic tomu nenasvědčovalo. Zajíc okamžitě zmizel. A to bylo správně, zajíci měli být plaší a ne napadat vlky. "Nikdy jsem tu nebyl, věřil bys tomu?" zazubil jsem se na bílého vlčka. "Ale kousek odsud je vyhlídka. Jde z ní krásně vidět na náš les. Ta se ti bude líbit."
Na chvíli jsem se zastavil a prostě odpočíval. Pohyb v natátém sněhu bral snad ještě víc energie než normálně. Jenže že jsem se stihl vrátit ze severu. Prohlížel jsem si to okolo a snažil se vrýt si to tu do paměti. Mohlo se to hodit. Pak jsem se znovu zvedl a vydal se dál. "Tak jdeme na vyhlídku? Věříš si na to?" optal jsem se a pomalu vykročil. Nestihl jsem však udělat ani deset kroků a najednou se ze mě pode mnou propadla. Cítil jsem, jak padám dolů. "Aaaaaaah!"

//Zrcadlové jeskyně

Postával jsem na hranicích celou noc a díval se do tmy za vlkem. Nic ale nenasvědčovalo tomu, že by se měl vrátit. Asi už jsem jen paranoidní, pomyslel jsem si sklíčeně. Ale poslední dobou se toho dělo tolik, že už jsem se nemohl divit ničemu. A bylo lepší si hlídat záda.
Rozhlédl jsem se po lese a natáhl do čenichu okolní pachy. Sionn? zamrkal jsem překvapeně. Nečekal bych, že se odváží ven tak brzo. Navíc se z lesa nesl pach Elisy a té malé. To jsem taky nečekal. Zdálo se ale že míří ven z lesa. Jde hledat toho vlka, co ji donesl? To se zdálo o něco pravděpodobnější, i když jsem nevěřil, že se někoho podaří najít.
Rozeběhl jsem se za Sionnem. Cestou se mi tlapky propadaly hluboko do závějí, do té hnusné břečky. Sice už nebyly ty nepříjemné mrazy, ale tohle nebylo o moc lepší. Už aby to bylo dole, pomyslel jsem si a příroda kolem se tvářila, že mi moje přání brzo splní.
Sionn seděl nedaleko hranic a díval se mezi stromy. "Sionne?" oslovil jsem ho opatrně. Nechtěl jsem ho polekat. Všude kolem se nesl Meinerův pach. Podíval jsem se na otisky tlap a pak na vlče. "Už šel?" Trochu jsem se bál, jak zareaguje. Vypadalo to, že si dvoubarevného vlka docela oblíbil, i když to byl dost podivín. Moc jsem nerozuměl tomu, proč odešel, protože s námi měl větší naději na přežití a jiná smečka si takového mrzáka mezi sebe nikdy nepustí, ale bylo to jeho rozhodnutí. Navíc se mohl vrátit. I když o tom pochybuju, když odešel v tomhle stavu. Pokud by se vrátil, možná bych mu byl schopný pomoci, pokud mi Smrt vyhověla. Určitě přijdu jak na to...
"Co bys řekl na to se projít po hranicích? Budeme je značkovat, aby každý věděl, že tady bydlíme. Tak to dělá ochránce, u nás Yeter, pamatuješ si ho?" Počkal jsem, jak na to zareaguje a pak se pomalu rozešel směrem na severovýchod.

//Zelené nory

Vážení, tohle není apríl!
Přicházíme s druhým letošním oznamem. Na pořadu máme 3 věci, tak jdeme na to.

1. Vítáme ve smečce našeho nejmladšího přírůstka. Lilac, ať se ti tu líbí a jsou na tebe ostatní hodní :)

2. Ještě jednou a oficiálně uvádíme Castora jako novou deltu. Moc gratulujeme a snad to udělalo radost :)

3. A za třetí vykopáváme jistě očekávanou dubnovou AKCI
Tentokrát na téma tuhá gallirejská zima. Aneb ve zkratce v jakékoli formě ztvárníte, jak konkrétně vašeho vlka případně nějakého vlka ze smečky (pokud je chcete podarovat) ovlivnila letošní krutá zima. Může to být obrázek, drabble, povídka, básnička, výrobek, atd. Prostě co chcete. Podmínkou je, aby ústřední postavou byl nějaký vlk ze smečky. Hotové výtvory pak pošlete jedné z alf do 30. 4. 23:59 do vzkazů s předmětem “akce zima”.

To je z naší strany vše. Děkujeme za vaši aktivitu a přízeň a hlavně ve zdraví zvládněte tento výjimečný stav.

Vlk byl neskutečně drzý. Překvapeně jsem zamrkal. Musel z nás přece cítit, jaké bylo naše postavení. "Pozor na jazyk," sykl jsem na něj. "Nemáš tu co dělat a už vůbec ne se chovat takhle. Jak to asi vypadá, když si tulák nakráčí do smečky během takovéhle zimy. Nejsme tu holubník!" obořil jsem se na něj a byl jsem až překvapený sám ze sebe, kde se to ve mně bere. Konečně jsem ale upustil emoce. Cítil jsem se tak milionkrát lehčí. Vlk ještě něco kousavě prohodil a pak se otočil na patě a teatrálně odkráčel pryč. "Idiot," zavrtěl jsem hlavou. Bylo dobře, že byl pryč. Slyšel jsem však jeho myšlenky. To mě trochu znepokojilo. Mohl být nebezpečný a teď na nás byl ještě naštvaný.
Hned jak odešel ke mně přistoupila Elisa. Pousmál jsem se na ni a oplatil jí její láskyplné gesto. Tak rád bych se uvolnil, ale v hlavě mě pořád trápila jedna otázka. Netušil jsem, jestli jí říct, co se stalo s Etneyem. Ale nejspíš to bylo nevyhnutelné. Snažil jsem se to ale oddálit, co to půjde. Stejně to už nepůjde změnit.
Elisa na nic nečekala a otočila se k úkrytu pravděpodobně za masem. "Ještě tu chvíli budu, kdyby se vrátil," zavolal jsem za ní. Ten vlk mi vrtal hlavou. Cítil jsem ho tady od hranic už dlouho a teď když jsem přišel se stalo tohle? A prostě odkráčel pryč? Nedávalo mi to smysl. Co se asi stalo? Zíral jsem do místa, kam odešel. Snad se nebude mstít. To by teď tak chybělo.

//Smrkáč (přes řeku)

Překonal jsem řeku ve stejném místě jako před chvílí. Pak už se přede mnou otevřely stromy našeho lesa. "Plán trochu nevyšel," ušklíbl jsem se kysele. Když jsem odsud vybíhal, nikdy bych si nemyslel, jak dnešní výlet skončí. Sice jsem si v úkrytu sliboval, že se tam otočím, ale nečekal jsem, že se k tomu dopracuji tak brzo.
Zpomalil jsem do o něco rychlejšího kroku. Výběh ke Zřícenině a zpátky mě docela unavil. Měl jsem se zastavit na Zubatce, když už jsem tam byl, zalitoval jsem vzápětí. Tam bych si možná hlavu srovnal. I když pobíhat sám v tomhle nezmaru po horách bylo nejspíš taky jen čisté šílenství.
Chvíli jsem bloumal po lese podél hranic. Aspoň jsem tak obnovoval naši pachovou stopu. I když v tom sněhu by to jeden mohl dělat pořád. Jen co by skončil, mohl by začít znova. A jak jsem tam tak bezmyšlenkovitě chodil, došel jsem až k Elise. To jsem původně neměl v plánu.
"Eliso?" vypadlo ze mě překvapeně. Tak nějak jsem nečekal, že bude stále tu v tom mrazu. Zvlášť když skoro všichni byli nalezlí v úkrytu. Nebo aspoň většina těch, co tuhle zimu přežili... projela mi hlavou sekavá myšlenka. Pak můj pohled padl na hnědého vlka. Že by Elisa chytila toho hnusáka, co tu nechal malou a pak utekl? Ta myšlenka se nezdála být až tak nepravděpodobná. Podíval jsem se na svou partnerku s otazníkem v očích. Lucy dotáhla kořist. V chodbě v úkrytu jsem nechal pro tebe. A pro Tesaie, dodal jsem, když jsem si uvědomil slabou přítomnost pachu hnědého samotáře.
"Ty, co tu pohledáváš?" obrátil jsem se na hnědého vlka. Dneska měl opravdu smůlu, protože ani mě nezastihl v dobré náladě. Chtěl jsem si jen trochu učesat myšlenky a pak hned za Sionnem vyzkoušet Smrt a její kouzla. A tenhle mě teď zdržoval. Jestli je to tulák, měl by na to, že bude zima, myslet dřív, pomyslel jsem si otráveně. Nebyli jsme hotel kontinual.

//Jedlový pás (přes Galtavar)

Musím se vrátit za Sionnem a vyzkoušet to. Třeba už mi Smrt vyhověla. A možná taky ne. Ale jinak to nezjistím. Myšlenky mi běžely hlavou jako šílené. Místo čisté hlavy jsem ji teď měl jako střep. Kde je vůbec Etney? napadlo mě. Nevěděl jsem, jestli mám být naštvaný, nebo se o něj strachovat. To, co udělal, bylo neodpustitelné. Ale zároveň nebyl stavěný na to přežít takový nečas na vlastní pěst. Uteče jako Awnay? Při té vzpomínce mě píchlo u srdce. Nerozloučila se. A od té doby se neukázala. "Co jsme jim provedli?!" zavrčel jsem naštvaně. S Elisou jsme se jim snažili dát vše. Nikdy jim nic nechybělo. Měli dostatek jídla, tepla, lásky i pozornosti. Tak co bylo, sakra, špatně?!
Frustrovaně jsem si odfrkl a ještě přidal do kroku. Ty dlouho hromaděné emoce mě poháněly dál a dál. Kéž bych je dokázal ovládnout... Byl jsem naštvaný, ublížený, vystresovaný a ještě jsem měl strach. A to všechno v jednom. Dlouho jsem neviděl svou družku a věděl jsem, že mě ještě nějaký čas nečeká lehké spaní. Aspoň že na smečku je spoleh. S rodinou to bylo někdy komplikované. Víc než by si vlk přál. Ani jsem si to neuvědomil a najednou jsem se ocitl zpátky u řeky.

//Asgaar (přes řeku)

//Zřícenina

Vyběhl jsem zpátky do lesa. Zříceninu jsem už nechával dávno za sebou, ale podivného pocitu z její návštěvy jsem se jen tak zbavit nemohl. Snad mi pomůže, prosil jsem v duchu. Moc jsem nevěřil, že by se Smrt nějak dojímala nad důvodem mé žádosti, ale doufal jsem, že její hamižnost po šutřících ji přeci jen donutí mi vyhovět. Říkala, že uvidím sám. Ale kdy? Bude to trvat? Jak to poznám? Hlavou se mi honila jedna myšlenky přes druhou. Cítil jsem se, jak malé vlče, co objevuje svět, který nechápe. Nedokázal jsem si však odpovědět na ani jednu z otázek. Vlastně jsem si už ani nepamatoval, jak jsem objevil své předchozí schopnosti. Bylo to všechno už tak dávno. Kolik už zim, vlčí bože? Při té myšlence se mi stáhl žaludek.
"Tak a dost," zabručel jsem si pro sebe rázně. Vyběhl jsem ven z lesa si hlavu pročistit, ne si ji zavalit dalšími nesmysly. Ale nějak se mi to nedařilo. Nejlepší asi bude vrátit se do smečky, usoudil jsem. Zamířil jsem zpátky na Galtavar směrem do dalšího lesa.

//Smrkáč (přes Galtavar)

// OBJEDNÁVKA

ID - M01/Halucinace: 20 křišťálů a 200 oblázků
ID - M02/Halucinace/4: 80 safírů
ID - M03/Halucinace/5: 90 opálů + 90 ametystů + 10 safírů Ak dobre rátam, máš to o 10 menej.
ID - T01/1: 5 křišťálů a 50 kopretin
ID - M05/Heilen: 60 křišťálů a 600 oblázků

Heilen je jméno prastaré a mocné magie, která dřímá uvnitř Arcanusovy náušnice. Jak již název napovídá, magie spočívá v léčení. V momentě, kdy se aktivuje, se náušnice rozzáří slabým stříbřitým světlem, a pak je Arcanus schopen pomoci zraněným. Magie funguje na bázi přeměňování životní energie na neviditelnou léčivou hmotu. Nutný je však tělesný kontakt, tj. Arcanus se musí jemně dotknout rány daného vlka. Drobné ranky se zahojí téměř okamžitě a nestojí téměř žádnou energii, větší rány jsou podstatně náročnější. Energetická spotřeba se odvíjí od rozsahu poškození. Velká a život ohrožující zranění se většinou nepodaří vyléčit najednou a je při snaze tak udělat velká pravděpodobnost, že Arcanus přesáhne své energetické kapacity a omdlí. V krajních případech může zůstat v kómatu i celý gallirejský den. Kouzlo této magie spočívá v tom, že dokáže do určité míry vyléčit nebo alespoň zmírnit následky zranění. V tomto případě ale nikdy není jisté, jak takový pokus dopadne. U jizev je šance o něco vyšší, u závažnějších problémů se pravděpodobnost snižuje – o takových věcech si Život rád rozhoduje sám. Tato schopnost je navíc částečně navázána na city vlastníka, díky čemuž je šance na vyléčení blízkých o něco větší než u cizích vlků. Vlastník není schopen použít magii sám na sebe.

Celkem: 85 křišťálů, 800 oblázků, 90 safírů, 90 ametystů, 90 opálů a 50 kopretin

// Jedlový pás

Zadýchaně jsem se zastavil mezi prvními kameny. Měl jsem za sebou dlouhou cestu, přičemž pohyb v hlubokém sněhu bral opravdu hodně energie, ale to nejhorší jsem měl stále před sebou. Hned, jakmile jsem se začal přibližovat prvním osamělým kamenům, mě pohltila ta podivná atmosféra tohohle místa. Nepříjemně jsem se otřásl. Přišlo mi, jako by snad něco ze Zříceniny přímo sálalo a šeptalo to své „nechoď sem, pojď sem“.
Kvůli Sionnovi, připomněl jsem si v hlavě. Vzpomněl jsem si, jak jsem si tu posledně sliboval, že už to bylo naposledy. Na ten strach, co jsem cítil, když mi Smrt nakukala, že něco provedla Elise. Co mi jen udělá tentokrát? Znovu jsem se nepříjemně ošil. Věci se ale změnily a stalo se něco, co se stát nemělo, a já proto opět stál kousek od toho sídla zla. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu se rozešel dál. Tentokrát už snad opravdu naposledy… Teď už jsem nespěchal. Snažil jsem se co nejvíc soustředit a mít se bedlivě na pozoru. Od teď už se mohlo stát cokoli. A já se opravdu chtěl vrátit za svou rodinou.
Pomalu jsem obcházel kameny, které mi křižovaly cestu. Nejprve ty malé, pak i ty velké. A pak se mi konečně naskytl ten dechberoucí děsivý pohled na mramorovou pevnost. Přišlo mi, že nám všem roky přibývaly, vlci mizeli a umírali, ale tohle místo zůstávalo stále stejné. Opředené děsivým tajemstvím, které ukrývalo. Váhavě jsem se zhoupl na tlapách. Teď jsem měl poslední šanci to otočit. Na chvíli mě to opravdu napadlo. Musel jsem si znovu připomenout důvod mé návštěvy. Za to to přece stojí.
Rozhlédl jsem se a snažil se vzpomenout na cestu dovnitř. Nechtěl jsem tu trávit zbytečně moc času. Protáhl jsem se mezi kameny a několik minut hledal ten otvor do místnosti se zeleným ohněm, než jsem ho konečně objevil. Naposledy jsem se ohlédl za sebe a pohled na chvíli zastavit na zeleném žilkování, než jsem se přikrčil a vlezl dovnitř.
Čekal mě pohled na obrovskou místnost s magickým ohněm uprostřed. Nemohl jsem si pomoct a chvíli na něj zíral. Pořád jsem to nechápal. Jak je to možné? Bylo to jen další tajemství tohohle místa. Pomaličku jsem se pohyboval dál dovnitř. „Smrti? Jsi tu?“ Věděl jsem, že tu je. Že o mě ví. A že se schovává. Snažila se vlka nalákat co nejvíc do hloubi Zříceniny, snad aby zapomněl cestu ven a zůstal tu za trest uvězněný do konce života. „Smrti?“ Můj hlas se trochu třásl. Muselo to být vtipné u alfy. Jen kdyby mě takhle viděli ostatní...
Nechtěl jsem si to přiznat, ale měl jsem strach. Nejspíš větší než dřív. Tenkrát mi o nic nešlo. Teď jsem se potřeboval vrátit za smečkou a především za svou rodinou. Navíc ani nikdo netušil, kam jsem vlastně běžel. Nejspíš by mě nikdy nenašli…
Cítil jsem, jak hladké kameny pod mými tlapami klouzaly, jako by byly mokré. Od drápů dopadajících na mramor se ozýval nepříjemný zvuk. Jen podtrhoval tohle místo. Měl jsem pocit, že slyším místnost se hýbat. Je tady, je blízko. Přejel mi mráz po zádech. Dostal jsem se až k velkému schodišti. Dál už jsem jít nechtěl. Tam už jsem to neznal.
„Co tu chceš?“ ozvala se Smrt jedovatě. Měl jsem nutkání se rychle rozhlédnout a zjistit, odkud hlas vychází, ale už jsem věděl, že to bylo zbytečné. Když se Smrt nechtěla ukázat, nikdo ji nikdy nemohl najít. „Přicházím tě o něco požádat…“ začal jsem opatrně. „Pfň!“ ozvalo se. Pak se místností rozlehl smích. „Tak požádat!“ Zvuk se nesl snad celou Zříceninou. Zarýval se mi pod kůži.
„Dobře zaplatím,“ dodal jsem rychle. „Nejdu s prázdnou, mám mnoho kamenů. Ametysty, rubíny, oblázky, co jen budeš chtít. Můžeš si vybrat.“ To zřejmě Smrt zaujalo. Najednou se zjevila přímo přede mnou. Nesla se kolem ní zelená aura, stejná zelená jako oheň z předchozí místnosti. Spolu s vlčicí se ale v místnosti objevil taky pach smrti. Nakrčil jsem čenich, ale toho pachu se nedalo zbavit. Na chvíli jsem fascinovaně hleděl do Smrtiných knoflíkových očích, ale dlouho jsem pohled nevydržel. Sklopil jsem oči. „Tak co zas chceš?!“ vyprskla otráveně, ačkoli to jistě již dávno věděla. Pravděpodobně hned od momentu, kdy jsem se rozhodl sem vkročit. Dávala jasně najevo, že mě tu nechce. Taky jsem tu nechtěl být, ale bylo to nevyhnutelné. Potřeboval jsem to.
Na nic jsem nečekal. Ať už to mám za sebou. Ať už se stane cokoli. Zhluboka jsem se nadechl a začal: „Mám zraněného syna. Chci mu pomoct. Nezasloužil si to, co se stalo. Nechci, aby po tom měl památky celý život. Potřebuju cokoli, čím mu budu moct pomoct. Daruj mi léčivou magii. Dám ti za to cokoli. Vezmi si, co chceš. Jen mi, prosím, pomoz.“ Sklonil se hlavu mezi tlapy a před Smrtí se poklonil. Několik minut se nic nedělo. Začínal jsem mít strach z toho, co teď bude. Neměl jsem ale odvahu zvednout hlavu.
Pak se ozvalo pouhé „hmpf“. Překvapeně jsem vzhlédl. Smrt elegantně pohodila ocasem a udělala několik kroků stranou. Na to se hrozivě usmála. Přejel mi mráz po zádech. Takový pokřivený úsměv jsem ještě nikdy neviděl. „Léčení není jen tak,“ řekla prostě.
„Nerozumím,“ pověděl jsem roztřeseným hlasem. To jsem ještě netušil, že společně s mým přání mě prokleje ještě jednou magií – tou co dokáže ublížit ze všech nejvíc. „Svět musí být vyvážený.“ Pak zmizela.
„Počkej!“ vykřikl jsem bez váhání. „Takže mi vyhovíš?“ Chvíli bylo ticho. „To se ještě uvidí. Záleží, co všechno máš.“ To znělo uspokojivě. Měl jsem šanci. Dobrý začátek… Měl jsem však ještě jednu otázku. Tu, která mi vrtala hlavou už dlouho. Dokonce ani Život mi na ni uspokojivě neodpověděl. A poslal mě sem. Ozvaly se jen kroky. To ale stačilo. Věděl jsem, že mě stále poslouchá. „Víš, co má znamenat ta náušnice na mém uchu? Prostě jsem ji jednoho dne našel a ona se přichytila. Vrtá mi hlavou, k čemu je, nebo jak se jí zbavit. Meinere říkal, že v jeho přívěšku je magie.“
Smrt se rozchechtala. „Uvidíš. Sám na to přijdeš.“ To se vlastně shodovalo s tím, co mi řekl Meinere. Ale fakt, že si ode mě vzala kameny vlastně bez práce, nepřiznala. „Děkuji,“ zašeptal jsem tiše.
„Vypadni už!“ ozvalo se zasyčení. Přikývl jsem. Nejspíš jsem vyčerpal její trpělivost. Rychle jsem se otočil a dlouhými kroky mířil zpátky k východu. Vlastně jsem byl překvapený, jak klidně celé setkání proběhlo. Tentokrát mi neublížila. Ani nevyhrožovala, že ublíží mým blízkým.
Vyběhl jsem ven ze Zříceniny a jen rychle se ohlédl. Neměl jsem vyhráno, dokud jsem nebyl dostatečně daleko od toho místa. Nebo aspoň takový jsem měl pocit. Dokud se mě držela ta atmosféra toho místa, měl jsem pocit, že mě Smrt neustále pozoruje. Skoro jako bych slyšel i její vzdálený smích.
Snad mi pomůže, zadoufal jsem. U Smrti jeden nikdy nevěděl, jak to dopadne. Jestli vyhoví, nebo provede něco jiného. Ale jedna věc byla jasná, měla slabost pro zářivé kamínky. Ještě že jsem jich nasbíral tolik. To mi dávalo větší šanci uspět.
Proběhl jsem okolo osamělých kamenů venku a ztratil tak Zříceninu z očí. Teď už byla vidět jen její věž. Nezastavoval jsem, ačkoli jsem do sněhu zapadal až do půl tlap. Chtěl jsem zastavit co nejdál od sídla Smrti. Ideálně až doma.

//Jedlový pás

//Smrkáč (přes Galtavar)

Opustil jsem poslední stromy. Dostal jsem se na holou pláň a ihned pocítil, že sněhu značně přibylo. Už jsem nemohl běžet tak rychle. Někdy jsem zapadával i do půl tlap. Už aby tohle svinstvo roztálo, zahudroval jsem si v duchu. Nikdy jsem zimě příliš neholdoval, ale tohle tomu vůbec nepomáhalo.
Na chvíli jsem se zastavil, abych nabral do plic čerstvý vzduch. Naklonil jsem hlavu na stranu. V dálce se třpytil obrys velkého jezera. Jistě by se na něm dalo v téhle zimě klouzat. To by se Sionnovi líbilo. Pousmál jsem se. Pak jsem se zamračil. Ale je to příliš nebezpečné. Můj pohled padl na věž tyčící se vysoko nad les přede mnou. Vzpomněl jsem si na to, co mě předtím trápilo. Sionn, ta náušnice... Naprosto spontánně jsem se rozhodl. Teď byl ten správný čas. Třeba to stihnu, než se ta jizva ošklivě zatáhne. A možná pomůžu i Meineremu, zasloužil by si to... Ale přeci jen, Meinere tady nebyl priorita.
Rozeběhl jsem se co nejrychleji to sníh dovoloval. Po pár minutách mě znovu obklopily stromy. Ale tentokrát jinačí. Navíc v lese už byl cítit ten podivný odér. Je tu, došlo mi. Ta atmosféra ji vždycky prozradila. Byl jsem nejspíš blázen, že jsem se tam rozhodl znovu vběhnout, ale pro svou rodinu bych udělal cokoli.

//Zřícenina

//Asgaar (přes řeku)

Shodou náhod mě tlapky podvědomě nesly stejným směrem, odkud jsme předtím došli se zraněným Meinerem a Sionnem. Řeka byla stále zamrzlá, ačkoli ty nejhorší mrazy už povolily. Ale nejspíš bylo stále pod nulou. Nechápal jsem to. Nikdy v životě jsem neviděl, že ta takhle dravá řeka zamrzla. A ani by mě nenapadlo o něčem takovém přemýšlet. Tentokrát jsem si to tu mohl o něco lépe prohlédnout než předtím, kdy jsem měl jiné starosti. Ale moc jsem se nezdržoval.
Doběhl jsem mezi stromy. Musel jsem si dávat velký pozor, protože už se stmívalo a viditelnost se zhoršovala s každou vteřinou. Navíc ve sněhu ani některé překážky být vidět nemohly. V momentě, kdy jsem si uvědomil, kam to vlastně běžím, hrklo ve mě. Chtěl jsem se uvolnit. Přestat přemýšlet. Ne tohle. Zamračil jsem se a stočil své tlapy víc na severovýchod.

//Jedlový pás (přes Galtavar)

//úkryt

Pomalu jsem vyšel ven z úkrytu s kusem masa v tlamě. Hned, jakmile mě obklopil čistý vzduch, cítil jsem úlevu. Navíc tu bylo naprosté ticho. Žádné hlasy, žádné myšlenky, jen zvuky lesa. Na chvíli jsem se zastavil a se zavřenýma očima jen poslouchal jemné šumění stromů. Pak jsem do čenichu natáhl okolní pachy. Les byl klidný. Všechno to vypadalo jako poklidná zimní noc. Nic se nestane, když se na chvíli proběhnu, napadlo mě. Už tak strašně jsem nebyl venku jen tak. Proběhnout se po pláni za jemného světla v noci. Když jsem byl z lesa naposledy, nedopadlo to úplně dobře...
Rázně jsem zavrtěl hlavou. Nechtěl už jsem myslet na to, co se stalo. Toužil jsem to na chvíli hodit za hlavu. A prostě nechat všechny starosti rozplynout.
Vrátil jsem se kousek zpátky do chodby úkrytu a tam položil zbytek masa. Chviličku to ještě počká. V tomhle chladu se stejně nezkazí, usoudil jsem. Pak jsem vyběhl, kam mě nohy nesly. Ten pocit byl opravdu osvobozující. Na jednu stranu bylo krásný být volný a bez starostí. Podtrženo sečteno bych to ale za současnou situaci nikdy neměnil.

//Smrkáč (přes řeku)

Castor mi poděkoval za svěřenou důvěru. Vypadal, že je potěšený. Byl jsem rád. Pousmál jsem se na něj. Pak jsem se odebral do ústraní, kde jsem si ohryzával svůj díl masa. Nikam jsem nespěchal. Užíval jsem si, že po dlouhé době jsem měl co dát do žaludku. Hladově jsem se olízl. Maso bylo sice už tuhé, ale pořád lepší než nic.
Dění kolem jsem moc nesledoval. Ono se to ani moc nedalo. Jeden mluvil přes druhého a mě z toho šla hlava kolem. Ještě ty proklaté myšlenky. Ale nechtěl jsem zbytečně plýtvat energií, abych to zarazil. Sežral jsem svůj kus masa a rozhlédl se po jeskyni. Zdálo se, že mě nikdo nepotřebuje. Po dlouhé době, poznamenal jsem si pro sebe ironicky. Byla to příjemná změna. Konečně jsem měl ideální příležitost se na chvíli zdejchnout a pročistit si hlavu.
Můj pohled padl na Sionna. Seděl vedle Meinera a měl na sobě jeho přívěšek. Tázavě jsem se na vlka podíval, ale nejspíš to bylo něco mezi nimi. "Sionne, půjdu se za chvíli podívat ven, za mámou. Kdybys cokoli potřeboval, je tu Laura, dobře?" ujistil jsem se, že mi rozumí. Ale už nebyl úplné mrně. Věřil jsem, že to zvládne. "Za chvíli jsem zpátky," dodal jsem a jemně mu čumákem počechral srst. Pak jsem kývl Meinerovi na pozdrav. Netušil jsem, jak dlouho se tu hodlá zdržet, ale doufal jsem, že ještě chvíli ano. Už jen kvůli Sionnovi.
Popadl jsem do tlamy zbytek odtrženého masa a s posledním pohledem na ostatní jsem vyrazil zpátky do lesa na obhlídku. Ať tam není Elisa sama...

//les