Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Půjdeme zareagovat na osud na Kopretince? :D

Pokýval jsem hlavou na její domněnku ohledně Styx. Já se s ní nesetkal a mohl jsem jen těžko soudit, co byla zač, vlastně jsem jen tak odhadoval z doslechu. "Spíš ten sluníčkář, ty Savior nesnáší," podotkl jsem, protože jsem si živě dokázal představit, jak se Savior ofrňuje nad vlkem, který každého do smečky vítá. Však si taky za ochránce vybral Elisu, když byl sám ještě alfou, a to o něčem svědčilo. Pro sebe jsem se pousmál a dál poslouchal její slova. "Bylo by hezké, kdyby se v létě ještě zastavili. Sionn s Lilac si to s tou jejich Nym docela užili."
"Etney s Awnay jsou především rozmazlení," připustil jsem. Bylo to sice těžké vyslovit, protože to byli naše děti a nejspíš i naše vina, ale prostě to byl fakt. "Asi jsme jim neměli všechno trpět. Hlavně to toulání. Myslel jsem, že jim to prospěje a naučí samostatnosti, ale teď vidím, že jim chybí disciplína a respekt. Zato Sionn by potřeboval trochu zlomit ten strach. Málem jsem ho ani nedostal za hranice lesa. Asi to v něm někde furt je." Trochu jsem si povdechl a stočil se do klubíčka vedle Elisy tak, abychom se sebe lehce dotýkali a mohli se tak zahřívat, ale přitom stále měli prostor pro drobný pohyb. "Doufám, že se to ještě srovná..." Potom jsem jí olízl čenich a spokojeně zavřel oči. Moje mysl byla mnohem klidnější a čistší díky její přítomnosti a i tomu, že jsem to ze sebe konečně všechno dostal. Netrvalo to dlouho a za jemného pravidelného poprchávání jsem usnul.

"Storm na tom prý není dobře," řekl jsem jednoduše. Až teď jsem si uvědomil, jak snadno se dala taková nevinná informace o přátelích zneužít. Musíme si víc dávat pozor. Hlavně ostatní, Laura s Lucy snad už ví, co dělají. Ačkoli byla Lucy občas horká hlava, věřil jsem, že by si v tomhle případě dala pozor na jazyk. Ale co takový Etney? Nebo Aurora s Gee? Moc jsme toho zatím o nich nevěděli a museli jsme jen spoléhat, že budou opatrné. "Můžeš, jestli se ti chce. Vlastně Aurora je dcera té jejich pečovatelky, tak když ji vezmeš s sebou, nebude to ani divné," nadhodil jsem, ale pak jsem se překulil a pořádně se na Elisu zadíval. "Ale kdybysme to někdy zvažovali, těm mladým neublížíme, že ne?"
Poslouchal jsem Elisu a jen tiše přikyvoval. To, co říkala, se zdálo být logické. "Nebo ještě může mít nějakou podivnou magii, se kterou si neporadil ani on. Co my víme. Ale je teď bezpečné chodit za Životem, když se chová divně? Co když ti zase ublíží a nikdo tam nebude?" Moje obavy byly jasně čitelné z mého výrazu i hlasu. Neměla by tam chodit. A nebo aspoň ne sama.
"Ta smečka tam na severu musí být nová. Ta, co bývala v tom lese u Smrti, ta už tam dávno není. Ale máš pravdu, asi je to nesmysl. I když je to docela škoda. Nym si s mladými rozuměla a my bychom si nemuseli dělat starosti o Saviora." Zamyšleně jsem poslouchal, co říkala o Lucy. "Je dospělá, pochopila by to. Sice ještě občas trochu vyletí, ale zdá se mi, že už posbírala víc klidu než ti dva naši dohromady."

Elisina otázka mě dost zarazila, ale vlastně to bylo dost logické. Smečka se rozrůstala a další území by se jen hodilo. Úkryt pro nás začínal být těsný a i naše stáda muflonů jsme nemohli intenzivně vybíjet donekonečna. Zvlášť po takové zimě. "Určitě," odpověděl jsem na její otázku, "řekl bych, že by to ani nestálo příliš úsilí. V tom jejich lese nebylo znát ani tolik pachů a navíc tam mají mladé, což je slabina. Storm už je starý a nikdo další v lese nebyl. Dokonce sama pečovatelka říkala, že tam nikdo moc nebývá. Problém by byl maximálně ten jejich alfa, jestli by se uráčel ukázat," zhodnotil jsem.
Zamračeně jsem poslouchal, jak Elisa vypráví o Styx. Celý ten příběh nějak neseděl a vysvětlení teda taky nebylo zrovna uspokojivé. "Cože? Život?" nechápal jsem. Měl jsem za to, že do takovýhle věcí by bohové přeci neměli zasahovat. A doteď ani nezasahovali. Zjištění, že najednou ano, se mi ani trochu nelíbilo. "Jsi si jistá?" Ne že bych Elise nevěřil, ale celé se mi to nezdálo. Nedokázal jsem si představit, že by ten mírumilovný Život způsobil něco takového. "Málem zabil Lennie... Nejsem si jistý, jestli bych jí dokázal dostatečně pomoci, kdyby se Smrt neukázala... Myslíš, že ho něčím uplatila? Nebo že ho má ve své moci? To by nebylo dobré." Ne, to by rozhodně nebylo dobré. Nebezpečná byla už i tak, i když slabá, ale jestli za ní stáli místní bohové, představovala větší problém, než jaký jsme si zatím připouštěli.
"Co vlastně říkáš na Saviora, že se tahá s tou mladou?" změnil jsem nakonec téma. Vlastně mi to trochu vrtalo hlavou. Byl to samotář od přírody, ale že by i na něj lezlo stáří a potřeboval se usadit? Snad by se usadil u nás... Zamyšleně jsem natočil hlavu a zadíval se mezi stromy. "Bylo by hezké, kdyby se nakonec rozhodl zůstat tady."

Mlčky jsem přikývl na její slova. Vyhnat vlastního syna byla hrozná představa, ale kdyby to takhle pokračovalo dál, zřejmě by nám nic jiného nestalo. "Snad to byl jen nějaký úlet. Ačkoli úlet kvůli kterému přišel vlk o oko... zamračeně jsem se podíval na hlínu kolem nás. Sem tam se tu ještě povalovaly zbytky sněhu, ale už jich moc nebylo. O tom děsivém výrazu v Etneyově tváři jsem se nezmiňoval. Pořád jsem to dost dobře nechápal. Co to mělo být. "Můžeme to zkusit, nemá důvod mít na malou pivku," souhlasil jsem s jejím nápadem, který zněl docela logicky, "ale aspoň ze začátku by u toho měl být někdo další. Pro jistotu." Znovu jsem se opřel o její srst a chvíli jen tak se zavřenýma odpočíval. Pořád ale ne a ne usnout, měl jsem v hlavě pořád tolik myšlenek.
"Musíme se o tu malou postarat, když jsme si ji sem vzali. Mohla by být jako naše dcera. Navíc Laura s Yeterem se k ní mají, tak to snad bude v pořádku. Byl jsem nedávno se Sionnem v Borůvkové smečce ukázat mu, jak vypadá další smečka a co dělat, když na nějakou narazí, a tamní pečovatelka Aranel říkala, že taky mají nějakého nalezence. Myslím, že dokonce dva, jednu malou jsem dokonce viděl, ale byla úplně jiná než Lilac. Asi spolu nemají nic společného, ale přijde mi to hrozné takhle odložit vlastní děti. Věděla jsi, že Storm už není alfa?" zeptal jsem se nakonec a střelil po ní krátkým pohledem. "Teď tam je nějaký Blueberry a neobtěžoval se ani ukázat. A to jsme tam byli docela dlouho. Navíc nemají ani ochránce. Přišla ke mně pečovatelka s vlčetem. Snad tam tuší, co dělají..." Docela mě to trápilo. Navíc mi to přišlo jako důležitá informace. Kdybysme tam teď naběhli ten les zabrat, tak nás Aranel s tou malou ještě nejspíš uvítají, napadlo mě a ta myšlenka byla nanejvýš smutná.
Poslouchal jsem o Styx a co jsem slyšel se mi vůbec nelíbilo. "Myslíš, že jich tu je víc? Mohla by mít něco společného s tím šedákem, co se vrhnul na Sionna. A ten hnědý podivín na hranicích se mi taky vůbec nelíbil. Měl na nás hroznou pifku." Znovu jsem se trošičku pootočil, abych se mohl lépe uvelebit a nepřeležel si jeden bok. "Co se vlastně stalo...? Jestli je schopná vyzrát na tebe a na Lennie... ta taky nevypadala jako nějaký béčko, máme důvod se pořádně obávat."

Natočil jsem hlavu směrem k Elise, jakmile začala mluvit. Byl jsem vlastně docela překvapený, že jí něco pověděl sám Sionn, protože většinu času, co jsem byl v úkrytu, nepronesl ani slovo. "Povýšil jsem Castora na deltu, protože nebýt jeho, do lesa bychom se nedostali," prohodil jsem jen tak mimochodem, protože to teď v kontrastu s ostatními událostmi nebylo vůbec důležité. Elisa mi pověděla o své nové magii. "To je dobře. Bude lepší, když si to nebude pamatovat. Až na to bude vhodná příležitost, vymažu mu i tu jizvu. Můžeme dělat, že se to nikdy nestalo. Jen Etneye musíme víc hlídat," řekl jsem souhlasně. Možná si to nepamatuje, ale pořád se bál jít ze smečky. Něco mu tam zůstalo, zamyslel jsem si a v hlavě viděl jeho hrůzu v očích, když jsem ho nutil překročit hranice. Zvládne to. Určitě.
Najednou jsem se cítil mnohem líp. Byl jsem pořád napjatý, ale jako by mi něco uvnitř říkalo, že jsem přece doma a že tady nic nehrozí. Že není třeba se bát. Donutil jsem své tělo se přetočit a na chvíli si zabořil hlavu do Elisiné srsti. Několikrát jsem se nadechl a snažil si co nejvíc pročistit hlavu. Zbavit se všech myšlenek, co tam nepatřily a nakonec i většiny teď svých. Jedna tam však pořád zůstávala a jako by svítila červeně. "Co je zač ta Styx? I ten vlk, ho Meinere zneškodnil, se choval divně. Měl jsem ho zabít..." vydechl jsem a pak se podíval své partnerce přímo do očí, "už tu není tak bezpečno jak bývalo."

//hvozd

Pomalu jsem se ploužil za Elisou. Chvílema se mi trochu podlamovaly tlapky. Naštvaně jsem zavrčel. Frustrovalo mě to. Neznal jsem, jaké je to být takhle bezmocný. Zatnul jsem zuby a pokusil se to nějak dojít. Naštěstí to nebylo daleko.
Jakmile jsem došel až k Elise, hned jsem si lehl na zem. Už jsem neudělal ani krok navíc. Jenom jsem se posunul trochu blíž pod strom, aby na mě pršelo co možná nejmíň. Za normálních okolností bych nad námi vytvořil kryt, ale tentokrát mě už jen myšlenka na to bolela. Znovu jsem si povedechl a unaveně si položil hlavu na natažené tlapky. "Ta magie bere hrozně moc síly, už na to asi nemám. Cítím se hrozně. Ale dobře, že mi ji Smrt dala, takhle budu moc zahojit Sionnovi tu jizvu," pověděl jsem tiše a jedním okem pohlédl na svou partnerku. Jistě že se ptala, co se stalo, ale já si nejdřív potřeboval trochu utřídit myšlenky. Etney očividně jen trucoval a jeho výstup to jen potvrzoval.
Chtěl jsem se přetočit na bok, abych si pohodlněji lehl, ale jakmile jsem jen trochu zatnul svaly, rozmyslel jsem si to. Všechno je to na nic. Znovu jsem pohlédl na Elisu, tentokrát pořádně. "Etney potřebuje pozornost. Vlastně... kvůli tomu provedl něco hroznýho." Znovu jsem si povzdechl a chvíli váhal, co všechno říct a jak to podat. Nejlepší by bylo prostě všechno zamlčet a nějak se s tím srovnat, ale Elisa měla právo tohle vědět. "Pokusil se Sionna zbavit, jak ho měl hlídat. Ze žárlivosti. Nechal ho v horách a nechtěl mi říct kde. Donutil jsem ho jeho vlastní magií, asi mě teď nesnáší, ale díky tomu jsem Sionna našel. Nebýt Meinereho bych ale přišel pozdě, protože tam byl takový divný šedivý vlk, který chtěl malého sežrat. Meinere ho zachránil a proto jsem ho vzal do našeho úkrytu. Dlužíme mu za Sionnův život, možná mu teď budu moct aspoň zahojit to oko, jestli se někdy vrátí..." Ztrápeně jsem se zadíval na špičky svých stříbřitých drápů. Tolik magií a někdy je to všechno stejně úplně k ničemu... Vzpomněl jsem si na tátu. Ten sice žádnou magii neměl, ale uchránil mě.

Etney se pořád tvářil, že se ho to netýká. Pak se ale otočil a provedl další nesmyslný projev ohledně svého bratra. Neměl jsem na to sílu reagovat. Nemělo to cenu. "Pitomec," zamumlal jsem si pro sebe a zavrtěl hlavou. Všichni včetně toho Awnayina Fiéra se tak nějak rozutekli do lesa a já byl vlastně rád, že je klid. Tohle setkání bylo zbytečně víc stresující, než by mělo. Těžce jsem si povzdechl a trochu zavrávoral, když se Elisa odtáhla a já musel znovu držet veškerou svou váhu sám. Prospím se
a snad to bude lepší, sliboval jsem si. Vlastně byl docela i ideální čas, protože se zdálo, že už padla noc. "Ty to vážně nevíš?" odpověděl jsem Elise na její otázku. Vlastně mě to docela překvapilo. Byla přeci v úkrytu a musela zraněného Sionna vidět. Navíc tam byla taky Laura. Meinere. A Castor. Někdo jí přeci musel něco říct. Nechápavě jsem zavrtěl hlavou a pomalu se rozešel za ní. Viděl jsem, jak se rozeběhla, ale na to jsem neměl sílu. A vlastně ani náladu. Ta proklatá magie ze mě vycucala poslední zbytky energie a jakmile odpadlo magické nakopnutí, cítil jsem se úplně prázdný. Pomalu jsem následoval svou partnerku do srdce lese. Brzy se mi sice ztratila z pohledu, ale stopy v blátě zůstávaly dál.

//údolí

Ahoj, já jsem tady sice úplně navíc, ale snad nevadí, že se tady taky vyjádřím :) Mám s podobnou situací zkušenost, protože Asgaar kolem roku 2015 taky docela upadal s tím, že jsme se tomu s Elisou moc nevěnovaly (čti spíš vůbec). Dokonce hrozilo, že se smečka zruší, a tak jsem se do toho vrhly. Z mého pohledu a i zkušenosti aktivita smečky stojí a padá na aktivitě alfy a to jak herní tak neherní. Je potřeba organizovat akce, nastavit pravidla povyšování, aby to vlky motivovalo, a případně i kontaktovat tuláky nebo nováčky do vzkazu s nabídkou smečky, aby se udělalo nějaké promo. Vždyť v podstatě hlavní výhodou přidání se do smečky (krom příběhu a přátel) je možnost poskočit v hierarchii a nakopat si něco navíc do úkrytu. Může to být docela frustrující, hlavně na začátku, protože se budou organizovat akce, kde se zúčastní třeba jeden člověk a nebo vůbec nikdo, ale řekla bych, že to stojí za to to zkusit. Takže si myslím, neber si to osobně, že je potřeba, aby si Blue sáhl/a do svědomí a rozhodl/a se, jestli vůbec smečku vést chce a má na ni čas a energii. Držím palce, ať to zvládnete a zase se vám to rozjede, sousedi :)

Poté, co jsem zavyl, jsem sklonil hlavu a trochu se oklepal od vody. Cítil jsem, jak můj kožich začíná být pěkně těžký od všechné té nasáklé vody. Nebylo to zrovna příjemné, ale neměl jsem teď sílu pokoušet se to změnit nějakými těmi magiemi. A že se jich na to nabízelo hodně. Trochu ztěžka jsem vydechl. Zatracená Smrt, vzala si toho tolik a i přes to to bere tolik energie. Ale mohl jsem pořád být rád za to, že mě vůbec vyslyšela. Trochu jsem se opřel o Elisu a přenesl tak kousek své váhy na ni. Potřebuju se vyspat.
Z mých myšlenek mě ale vytrhl Etneyův příchod. Bylo to jen pár minut po tom, co jsem zavyl. Už musel být v lese. Popravdě jsem byl trochu překvapený. Nečekal jsem, že se vrátí tak brzo. Ne po tom, co se stalo. Vážně jsem se podíval na Elisu. "Víš o tom...?"
Etney o nás, jak se zdálo, ale nejevil přílišný zájem. Zato ale na Awnay se přímo vrhl. Aspoň něco, pomyslel jsem si a trochu se pousmál. Bylo hezké tyhle dva takhle po dlouhé době vidět. Už od mala spolu spíš soutěžili a snažili se jeden druhého překonat, než si vzájemně ukazovat náklonnost. "Etneyi, už jsi doma," vydechl jsem něco mezi pozdravem a otázkou. Čekal jsem, jak se k tomu celému postaví.
Můj pohled se stačil na Fiéra, který byl najednou celý obalený v květinách a šuškal něco Elise o vlčatech. "Máš nějaké plány?" zeptal jsem se ho nenuceně a pozvedl přitom "obočí".

Celá tahle situace tu byla taková zvláštní. Hořkosladká atmosféra ze shledání se nesla snad celým lesem. Nebo mi to tak aspoň připadalo. Navíc začínalo pršet a některé kapky dokonce prostoupily hustými korunami našich stromů. To bylo neobvyklé. Zamračeně jsem se podíval k obloze. Mohl bych počasí ovlivnit, ale už jsem na to neměl sílu. Zacelení Saviorovy jizvy a zároveň pomoc Lennie mě připravilo o skoro všechnu energii. Vlastně mě drželo jen to nakopnutí Elisinou magií.
Fiér měl vlastně docela dobrý nápad. Hodil jsem po něm pohledem a pak se vrátil k Awnay. Stále jsem tak nějak napůl podpíral Elisu, která mlčky stála. "To bych moc rád," pousmál jsem se, jenže bohužel tu zase bylo nějaké to ale. Jednak jsme se teď nemohli moc vzdálit, kdyby se Styx rozhodla vrátit, ale hlavně jsem na lov těch opravdu fyzicky neměl. "Necítím se teď na to. Potřeboval bych si prvně pořádně odpočinout. Není mi úplně dobře." Nerad jsem to přiznával, ale nějaké zamlžování by teď situaci mohlo zhoršit.
"Neboj," špitl jsem směrem k Elise, když jsem zachytil její myšlenku, avšak moje předchozí slova jí na klidu jistě zrovna nepřidala. Jenom jsem to přehnal s magií, ujišťoval jsem sám sebe. Pak se ale ozvala Awnay a oslovila mě tati. Překvapeně jsem zamrkal, ale projel mnou příjemný pocit. Pořád tam byla šance. "Ano?" pobídl jsem ji měkce. "Etney někam vyběhl, ale už je pryč dlouho, řekl bych, že se vrátí coby dup. Prázdný žaludek ho donutí. A Sionn je tady v lese s Laurou a malou Lilac. Zavolám je." Zaklonil jsem hlavu a dlouze zavyl. Tentokrát to nebylo jako když Elisa svolávala smečku proti Styx.

Pousmál jsem se, když mi Awnay oponovala, že oheň je nejničivější element. Pořád to nechápala. "Ne, když jej umíš ovládat. Pak hřeje, chrání a dokonce i léčí," řekl jsem klidně a krátce pohlédl na Elisu, která začínala být z toho všeho trochu otrávená. Mezitím se Fiér s Awnay pošťuchovali jako malí puberťáci. Drobně jsem přikývl Elise, že vnímám její myšlenky a souhlasím.
Poslouchal jsem to všechno, co se dělo kolem. Byl jsem rád, že tentokrát to nebyly slzy a křik. Cítil jsem úlevu, že je Awnay v pořádku a rozhodla se tu aspoň na chvilinku zastavit, ale úplně příjemná atmosféra tu nebyla. Snad jen Fiér ji nevnímal a tlama mu jela pořád dál s dál. "Awnay, tohle není fér," zareagoval jsem na její myšlenky. Už mě to taky unavovala. Zřejmě stále nebyla připravená věci prostě nechat být a urovnat je. "Přiznávám, že jsme na vás neměli tolik času, kolik bychom si představovali. Asi i vy. Udělali jsme chyby. Za to se ti upřímně omlouvám," podíval jsem se jí dlouze do očí. "Ale toulat jste se později rozhodli s Etneyem sami. Jsi chytrá a vždycky jsi byla, a věřím, že chápeš, že nahánět vás po celé zemi jsme nemohli." Navíc mě mrzelo, že neměla ani zájem poznat Sionna. Ani se dozvědět, jak se daří Etneyovi. Ale dávno nebyla vlče a tohle už tedy bylo její rozhodnutí a její starost. Třeba jednou... někdy. Zhluboka jsem se nadechl. "Jenom si, prosím, uvědom, že nikdo z nás tu nebude věčně..." To už jsem neměl sílu se jí podívat do očí.
"Jak říká Elisa, když budete potřebovat, nebo i chtít, jste tu vítáni. Oba dva," dodal jsem nakonec a pohledem přejel z Fiéra na Awnay. Pak jsem přešel k Elise a jemně jí dloubl čumákem do boku. Slyšel jsem, jak je nešťastná, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Ne pokud se Awnay nerozhodne dát nám druhou šanci.

Slyšel jsem myšlenky Awnay, které nebyly zrovna klidné. A některé zrovna ani moc hezké na naši adresu, ale nekomentoval jsem to. Neměl jsem potřebu přilévat do ohně. Už to že přišla, znamenalo, že pod tou její nadutou fasádou ještě máme nějaké místo. Vlastně jsou si s Etneyem dost podobní, napadlo mě teď, když jsem jí čelil v tváří tvář. Nikdy mi to nepřišlo, až teď.
Awnay začala zamlouvat toho vlka vedle a dokonce zaváhala při jeho představení. Ten se do toho hned dotčeně vložil a představil se jako Fiér. "Těší mě," řekl jsem prostě a pak se pohledem vrátil na dceru. "Můžeš být upřímná, Awnay," pobídl jsem ji a pak se znovu zaměřil na Fiér. Byl neuvěřitelně drzý, jako budoucí alfa naprosto nevhodný, ale vlastně se mi docela líbil. Nebál se k čemukoli vyjádřit a někoho takového Awnay potřebovala. Jména jeho rodičů mi něco říkala, ale už to bylo příliš dávno. Bylo by zajímavé vidět, koho bych u VVJ ještě poznal.
Awnay přešla Elisinu otázku, ale její oči na ni odpovídali jasně. "Nemusíš oheň nesnášet. Je to jedna z nejužitečnějších magií," pověděl jsem váhavě a zahlédl vražedný pohled, který po mně Elisa hodila, když jsem zmínil Sionna. Nesouhlasila, ale já byl přesvědčený, že měla právo to vědět. Znovu jsem se obrátil na Awnay a dával jí čas. Pořád nám neřekla, proč se tu ukázala a tomu, že prostě šla kolem, jsem opravdu nevěřil. Přišla se usmířit? Ale zdálo se, že to v ní všechno vřelo. Moc jsem to nechápal, ale moje hormony byly dávno srovnané. Mladí to v tomhle ohledu měli těší. Navedl ji Fiér? napadlo mě, protože za celou tu dobu se sama neukázala. "Jmenuje se Sionn a bude mu brzy rok. Je poblíž, jestli si ho přeješ vidět. Etney nadále zůstává doma, dostal první pořádné povinnosti, ale stále se často toulá," pokračoval jsem, jenom tu příhodu se Sionnem jsem vynechal.

Awnay byla podivně tichá. Vlastně neříkala vůbec nic. Dokonce už i její doprovod si do ní rýpnul. Pomalu jsem se poodtáhl a ještě jednou na dceru pohlédl. "Vypadáš dobře. Přežila... přežili jste tu zimu dobře?" zeptal jsem se a na krátko přejel pohledem k mladému vlku vedle ní. Byl sice o něco menší než já, ale nevypadal jako nějaká mánička. "Tohle je tvůj partner?" zeptal jsem se opatrně a přeměřil jsem vlka pohledem. Vlastně bych se ani nedivil. Od té doby, co si Etney tenkrát dovedl Parysu - bůh ví, kde je jí konec - jsem se už tak nějak smířil, že mé děti už nebyly tak úplně děti. "Jsem Arcanus, její otec. A ty jsi?" zeptal jsem se s pohledem stále přikovaným na tom vlčkovi. Soustředil jsem se tentokrát na myšlenky kolem mě o něco víc. Přeci jen, cítil jsem, jak se ve mně probudila jakási protektivní stránka.
Pak už se ale z lesa vynořila Elisa. Zároveň s ní se ke mně ale donesl cizí pach. Snad se o to Yeter postará. Elisa si držela poměrně odstup a jen tak elegantně spočívala o kus dál o nás. Trochu jsem se stáhl a všechny pozoroval. Cítil jsem hlavně úlevu. Hlavně že je živá. Všechno ostatní teď bylo nepodstatné. "Asi bys měla vědět, že máš bratra," prohodil jsem nakonec. Z mého pohledu mohla vyčíst, že nemluvím o Etneyovi a ani o zesnulém Castielovi.

Už jsem se sice necítil tak energicky, ale pořád jsem zůstával v dobrém rozmaru. Moc jsem nechápal, proč jsem se cítil tak dobře, když nám před chvílí málem umřela vlčice na hranici, ale prostě jsem se toho pocitu nemohl zbavit. Určitě to zelený svinstvo. Jen tak mimochodem jsem zaslechl Saviorovu myšlenku, že si trochu odpočinou v úkrytu, než vyrazí na sever. Snad půjdou řeky překročit, když byly v zimě zamrzlé a teď to všechno taje. Dokonce i náš les oplýval neobvyklou vlhkostí. A to byl mimo všechny hlavní toky.
Dlouho však tohle klidné posezení netrvalo a vlčata v čele s Laurou vyrazila za hledání pokladu. "Nechoďte moc daleko," zavolal jsem za krémovou vlčicí. Přeci jenom tu pořád hrozilo, že se vrátí ta mrcha, co tak zřídila Lennie s Elisou. Otočil jsem se na svou partnerku. "Co byla vůbec zač?" zeptal jsem se a referoval o Styx, jak o ní mluvila Nym.
Když jsem se otočil, všiml jsem si, jak kousek od nás postává náš ochránce. "Zdravím, pojď za námi," zavolal jsem na něj klidně. Byl jsem nějaký moc líný na to přejít až k němu. A byl tu nějaký byznys, který jsme potřebovali pořešit. Je to dobrý ochránce, napadlo mě, protože jsem ho viděl často pohybovat se kolem hranic. Elisa s ním začala řešit nějakou jejich záležitost a já se jen tak zamyšleně zamračil. "Magie emocí, to existuje?" podivil jsem se a překvapivě se ohlédl po šedivé vlčici. Co však bylo horší, Elisa se přiznala, že jí ještě úplně nemá pod kontrolou. A jé. S rozpačitým úsměvem jsem se obrátil zpátky na Yetera. "Nedávno tu byli dva takový divní vlci. Jeden takový hnědý floutek, vůbec se mi nelíbilo s jakými myšlenkami odcházel. A potom Styx," krátce jsem pohledem sjel na Elisu a čekal, že to dovysvětlí. "Musíme se teď mít víc na obzoru než kdy jindy. Tuláci jsou z té zimy zoufalí," varoval jsem tmavého vlka a až teď pohledem pořádně sjel na jeho paroží. Už už jsem se chtěl nadechnout a zeptat se ho na to, když se mi do čenichu dostal jeden velmi známý pach. Awnay. Všechno ostatní muselo počkat.
"Cítíte to?" prohodil jsem a nepřímo je tak vyzval k pohybu. Rozeběhl jsem se za pachem a už neřešil, jestli Elisa s Yeterem běží za mnou. Zastavil jsem se až těsně před černou vlčicí. Za ní sice stál ještě nějaký vlk, kterého jsem zatím ale ignoroval. "Awnay," vydechl jsem a chvíli si ji jen prohlížel. Vypadala zdravě a její srst se leskla. Ani nebyla nějak příliš pohublá. Měl jsem hroznou radost že ji vidím. Úplně jsem zapomněl na ten prázdný pocit, který po ní zbyl, když zmizela bez rozloučení. Rychle jsem přešel až k ní a položil hlavu za její krk. S úlevou jsem vydechl do její srsti. "Vítej doma."