Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Please bear with my mobilpost again :D

Trénink magií mě nakonec dost vyčerpal, takže jsem zase nějakou chvíli musel podrimovat, hibernovat a celkově nabírat energii a sílu. Ale byla to zábava. Po dlouhé době jsem konečně jednou dělal taky něco pro sebe, něco, co mě naplnovalo a delalo mi radost.
Z mého slumberu mě probral náhlý hlas, co se mi rozeznal hlavou. Zněl urgentne. Nějaký cas mi ale trvalo, než jsem pochopil, co se děje. Že hlas, který ke mně mluví, je Belialuv a je to v mě mysli a co vlastně říkal. No sakra! proletlo mi hlavou, když se moje tělo konečně nastartovalo dostatečně. Ale než jsem stihl nějak víc zareagovat, Belialuv hlas se v mě hlavě rozeznat znovu, aby mi přinesl radostnou zprávu a já si mohl oddechnout. Vyhledal jsem mysl obou novopecenych rodicu, abych jim sdelil: "Gratuluji a vítám malé na svete." A protože mi to nedalo a byl jsem zvědavý. "Kolik jich je? Jak se jmenuji? Mohu vam nejak pomoci?"

Arcanus 26.7., next up 26.9. https://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&page=1#post-223040

Vypadalo to, že můj malý asgaarský trik Beliala zaujal a hned se to vydal zkusit. Díval jsem se na něj, jak se se naklání ke skále a jak se na jeho obličeji nakrátko objevila nejistota. Než jsem ale stihl cokoli říct, jeho výraz se naprosto změnil a mě bylo jasné, že už slyší přesně to, co má. Pousmál jsem se a přikývl, abych potvrdil jeho slova. "Učíš se rychle," zhodnotil jsem. Bealial se o magii lesa zajímal víc. Však se to hodí. "Každý kámen," přikývl jsem.
Pak ale náš hovor narušilo vytí a podle hlasu bylo jasné, že se Rowena vrátila. A Belial přirozeně chtěl jít za ní. Ještě aby ne, než tu být se staříkem. Co bych za to dal, kdyby tu Elisa byla. "Pozdravuj ji," přikývl jsem chápavě, když se začal loučit a na rozloučenou mávl ocasem. Pak už jsem se jen díval, jak jeho neonový kožich mizí mezi stromy.
A tak jsem zase osaměl. Ale nevadilo mi to. Tak nějak jsem si na ten klid zvykl. Do určité míry mi vlastně i vyhovoval. Navíc byla právě zlatá hodinka a jemné večerní světlo mi skrz koruny stromů tak příjemně nahřívalo srst. K tomu navíc ten měkký mech. Ideální pohoda.
Ještě chvíli jsem odpočíval, ale jakmile se začalo stmívá, rozhodl jsem se, že je taky na čase podniknout nějakou výpravu. Dopřát si nějaký pohyb a taky splnit nějaké povinnosti, aby si Sionn mohl trochu užívat života. Dokud ještě můžu. Jeden nikdy nemohl v tomhle věku vědět, dokud bude tělo fit. A tak jsem se rozešel podél hranic a systematicky začal se značením svoje typické kolečko. Už jsem nad tím nemusel ani přemýšlet a aspoň jsem díky tomu obnovil pach hranic a zároveň vyprázdnit svůj močáķ. Ale doufal jsem taky, že se brzy ukáže některé z mých dětí nebo vnoučat. Bez nich to tu totiž byla tak trochu nuda. Ale mohl jsem si jen přát, že si na mě někdo z nich udělá čas, i když měli jistě na práci mnohem zajímavější věci než dělat společnost jednomu starému vlku. Hmm a nebo bych mohl jít trénovat magie, napadlo mě, jakmile jsem se blížil ke konci značkovacího kolečka. To jsem vskutku dlouho nedělal. Ale jeden si musel čas od času udělat radost.

//Master of mobilpost :D

//zase mobilpost tak pardon :D

Belial označil Borůvkovou smečku za momentálně nejdůležitější, na což jsem přikývl. Naznačil ale, že by se možná v budoucnu vydal i do těch ostatních smeček. Na to jsem nic nenamítal. Naopak jsem byl rád. Na takové výletu jsem měl nejspíš příliš staré kosti. To kdybych už se vydal někam takhle daleko, tak spíš jen někam na dovolenou. Třeba k velkému jezeru. A nebo za dětmi. Ale nic jiného mě nemohlo donutit. Nebo jsem to aspoň momentálně tak pociťoval. A to bylo ještě k tomu léto.
Když padla řeč na Rowenu a já díky magii lesa zjistil, že je ještě pořád někde na výletech, Beliala to zaujalo. "Dokážu poznat, kde co a kdo je v lese. Každý ze smečky to dokáže... nebo aspoň do určité míry, všechno vhce cvik," pousmál jsem se. "Ale hodí se to nejen pro přehled, ale i pro lov," poznamenal jsem a zase se vrátil na svoje teplé vysezené místečko na mechu.

Podle všeho si Belial už zkoušel u někoho zjistit něco o svých vzpomínkách, ale neneslo to žádné ovoce. Pak už padla řeč na Borůvkovou smečku. "Ale dělat bez důvodu horkou krev se sousedy taky nenese žádnou dobrotu," odpověděl jsem na jeho poznámku, že se sem tamní vlci stejně moc neukazují a navíc po stržení mostu budeme od sebe víceméně izolovaní. Přesto ale Belial přislíbil, že nebude dělat horkou krev, načež jsem přikývl. Byl jsem rád, že to chápal. Snad. Ale neměl jsem zatím žádný důvod mu nevěřit.
Ohledně okolních smeček jsem neměl úplně aktuální přehled, protože na tyhle výlety byla vždycky spíš Elisa, ale přesto jsem něco z doslechu věděl. "Jedna smečka je už mnoho let na jihu, bývala vždycky i docela velká, a jedna na severu. Obě jsou ale od nás už dost daleko. V močálech se smečka rozpadla," podělil jsem se. "Stejně jsem nikdy moc nechápal, proč si to místo vůbec vybrali," pokrčil jsem rameny. Hezkých lesů tu bylo v kraji dost. Třeba ten hvozd severně nad vyhlídkou, ten se mi vždycky líbil. "Ze smečky z jihu se tu před pár lety zastavil jeden vlk Duncan, vypadal, že přišel na obhlídku, ale nic už se potom nedělo," vzpomněl jsem si ještě. Kdo ví, jestli to ale bylo důležité.
Belial poděkoval za důvěru a já se opět mírně pousmál a pokývl hlavou. Stejně vždycky ukázal až čas, ale bylo by fajn mít nějakého spolehlivého vlka na své straně. Dřív mi takovým přítelem bývali Mico nebo Naxther, ale po těch už dávno nebyli nikde ani památky. No a tak to je. Belial zmínil Rowenu. "To se dá snadno zjistit," pověděl jsem nonšalantně. Aspoň mě to donutilo se zvednout a trochu protáhnout, protože jsem musel dojít ke skále, ke které jsem se sklonil a přivřel oči. Magie lesa mi napověděla, kdo všechno byl a nebyl na území. "Zdá se, že se ještě nevrátila," obrátil jsem se k Belialovi.

Se zájmem jsem poslouchal, co mi Belial poví o jeho ztrátě paměti. Zdálo se, že byl jediný z větší skupiny vlků, kterému se to stalo. "To je zvlastni," podotkl jsem. A zvláštní to taky opravdu bylo. Ale takove veci se tady v kraji zkrátka stávaly. Na to si musel jeden zvyknout. "Zkoušel ses ptát Života? Mozna by ti mohl poradit," napadlo mě. Ale jestli to bral jako nový start, byla to taky možnost. Pousmál jsem se, když pověděl, že Rowena a smečka mu daly zase smysl. Přišlo mi to, že má mou skoroneteř opravdu rád. A to mě těšilo. Taky si musela s rodiči prožít svým. Kdo ví, jestli jsou jeste vubec nazivu. Už to bylo dlouho, co jsem je viděl naposledy. Příliš dlouho...
"Budu rád," odsouhlasil jsem jeho nabídku, že se vydá okouknout to k sousedům. "Ale dobré vztahy s nimi jsou pro nas strategicke," dodal jsem. Nechtěl jsem ho poučovat, ale byl jsem v tomhle proste stará skola. Žádné zbytečné konflikty. "Ale zvlast ta jejich alfa by me zajimala," přiznal jsem. Vrtalo mi to hlavou. Ale byl jsem příliš líný si to zjistit sám. "A Beliale... díky."
Když prohodil, jestli zatím byl ochranem jen na zkoušku, výmluvne jsem cukl rameny. "Tak nejak. Vis jak, vlci jsou ruzni a dost casto ochazi, je lepsi se vzdycky trohu otukat" povedel jsem. "Ale tvou snahu bych rád ocenil," pousmál jsem se nakonec.

//Mobilpost tak pardon za ztracejici se interpunkce xD

Pozvednul jsem koutek tlamy, když Belial v podstatě řekl, že co by to bylo za život bez trochu koření. Možná měl pravdu, ale já jsem si tak nějak na svůj klid zvykl a naprosto mi ten stav vyhovoval. "Dá se říct. Už jsem toho viděl i ztratil hodně," pokrčil jsem rameny na jeho otázku. A někdy jsem toho měl taky plné zuby. Na druhou stranu mě už taky jen tak něco nemohlo rozhodit. Ale nikdy to nepřestávalo bolet.
"Ztráta paměti? Dozvěděl ses, co se ti přihodilo?" zeptal jsem se a zvědavě k němu natočil uši. To musí být zvláštní. Neuměl jsem si moc dobře představit, jaké to může být. Ale možná do jisté míry... osvobozující? To už se ale kolem Beliala začali srocovat ptáci. Byla to vskutku podívaná. "Zdá se, že zvířata ti naslouchají, takovou magii jsem ještě neviděl," poznamenal jsem. Ale byla do jisté míry ukouzlující.
Téma ochrany smečky celou diskusi o něco zvážnělo. "Popravdě už docela dávno, nerad opouštím smečku," přiznal jsem. Sváděl jsem sice hlavně na svůj věk, ale možná za to do jisté míry mohl i strach a výčitky. Měl jsem tu být, když Styx a Etney ohrožovali Sionna. Měl jsem tu být, když se to stalo Elise... "Mohl by ses ochráncem stát i oficiálně, pokud bys chtěl," navrhl jsem a krátce se Belialovi podíval do očí, než jsem svůj pohled zase upíchl mezi stromy před námi. Mohl by na to být dobrý, přísný a to by se zrovna hodilo. A každá pomocná tlapka se hodí.

Belial tak trochu neurčitě odpověděl na to, jak se má. Mluvil o svém věku jako by snad měl být nějaký stařec. Trochu mě to překvapilo. Pokýval jsem hlavou a pak se pousmál. "Nejlepší léta. Takže už máš rád svůj klid?" Mezitím se pod námi začaly objevovat květiny. Podíval jsem se na Beliala a pak si vzpomněl na to, jak vyzdobil sochu Elisy a Castiela. "Pěkné," zhodnotil jsem, zatímco jsem se posadil pěkně do měkkého a přehodil si kolem tlapek ocas. "magie země?" dotázal jsem se se zájmem. Měl zelené oči, ale přišlo mi, že tak nějak nezvykle. A já měl magie rád, to muselo být jistě vidět. Nebo možná nějaká úplně jiná magie, o které jsem nikdy neslyšel, to by bylo zajímavé!
Pověděl mi, že mu bude potěšením tady vychovávat své vlčata. "To rád slyším," pousmál jsem se. Ptal jsem se ale takhle napřímo, protože za ta léta si bylo těžké dělat iluze s tím, že se věci nemohou měnit a vlci odcházet, zvlášť s tím, kolik jich už smečkou prošlo. Včetně několika dobrých přátel i rodiny. Vždycky je hezké, když se rodina rozšíří a tohle vlastně rodina taky bude... "Ale před zimou byste si měli pospíšit," mrkl jsem na vlka poněkud lišácky, ale přeci jen musel vědět, že teď potomků mám více.
Belial pak vznesl docela zajímavou otázku. "Hmm," pověděl jsem zamyšleně, "dobrý postřeh. S Borůvkovou smečkou máme dlouhodobě dobré vztahy, tak to nikdy nebylo téma, ale vlastně proč něco pokoušet... Zvlášť v tomhle světě," naznal jsem. Byl to dobrý point, strategický. A vlastně by to nemuselo být s magií ani tolik práce, ne? "Zdá se, že máš takový čuch ochránce."

Ležel jsem si uvelebený na kameni a vyhříval se na jemném ranním sluníčku. Notně podotknout, že jsem si tahle slow mornings užíval. Líbilo se mi, že v lese bylo rušno, ale zároveň zase ne tolik, abych k tomu byl nějak víc potřeba. Žádná dramata. Prostě si jen užívat klidu. Z ranního dýchánku mě ale nakonec vyrušil Belial. Jakmile jsem ho uviděl mezi stromy, protáhl jsem se a seskočil ze svého vyhřívacího balvanu. "Dobré ráno, jak se daří?" pozdravil jsem ho. Přišlo mi, že jeho barevné odznaky na slunečním světle jakoby zářily, až jsem musel maličko přimhouřit oči. Oklepal jsem se a pak upřel pohled do Belialových očí. Zdálo se, že má pro mě hned několik novinek. Všechny jsem si je vyslechl, i když některé zprávy mě docela znepokojily. Nepřátelsky? Lucy a nového partnera? No to jsou mi věci. Snažil jsem se na sobě ale nedat nic moc znát. "Díky za zprávy," pokýval jsem neutrálně. "Sionn byl ještě před chvílí v lese, tak snad se ti brzy poštěstí," podotkl jsem.
Pak ale Belial otevřel úplně jiné téma. Že by byla v lese zase vlčata? "Takže byste se tu rádi nastálo usadili?" optal jsem se napřímo. Vlka bylo totiž poměrně těžké číst, což ho ale dělalo o to zajímavějším. "Vlčata jsou radost a navíc tu letos ve smečce žádná nebyla," řekl jsem tak nějak neurčitě, ale už z toho muselo být jasné, kam tím mířím. Nemínil jsem nikomu bránit ve štěstí.

Mrzí mě, že to takhle dopadlo. Každopádně ale moc děkuju, Styxo, za všechno to, co jsi tu pro nás udělala, byla jsi badass admin Odvedla jsi velký kus práce a nějaký čas jsi to držela nad vodou a to jsou prostě facts.

PS: Možná by stálo za to udělat si chvilku sebereflexe vzhledem k tomu, kolik tlapek už kvůli Skyl odešlo nebo bylo odejito, ne?

Arcanus 14. 6. https://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&r=1#post-221427
Next up 14. 8.

Vnoučata jsme bohužel nestihl. A co hůř, čekala mě ještě jedna rána z čistého nebe. Crowley mi přišel říct, že odchází ze smečky. Samozřejmě jsem mu přál do života jen to nejlepší, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to neradilo. Přišlo mi, že všichni pomalu odchází. Awnay, Etney, Nemesis a teď i Crowley. Měl jsem pocit, že musím něco dělat špatně. Možná bylo na čase něco změnit. Ale co? Chtěl jsem pro svou rodinu jen to nejlepší, ale tak nějak se zdálo, že čím víc jsem na to tlačil a čím víc jsem to chtěl, tím míň se to dařilo. A já už byl unavený. Naprosto unavený. Neměl jsem poslední dobou chuť dělat vůbec nic, snad jen ležet a pozorovat tančící koruny stromů. A nic neřešit. Nad ničím nepřemýšlet. Nehýbat se. Prostě jen existovat.
Ale přeci jen nad mou letargií nakonec zvítězil pocit pro povinnosti. Věděl jsem, že hranice již dávno potřebovaly přeznačkovat, ale donutil jsem se až opravdu na poslední chvíli. Nechtěl jsem totiž řešit nějaké další zbytečné problémy. Třeba šakaly z jihu nebo nějakou godzillu zase. Na to jsem totiž opravdu neměl sílu. A tak jsem se nakonec přeci jenom donutil se zvednout a zamířit ke hranicím. Ty jsem se rozhodl začít obcházet v obvyklém kolečku. Měl jsem to už tak zautomatizované, že jsem nad tím nemusel ani přemýšlet. Přesně jsem věděl, o který strom se otřít, který keřík počůrat. Přesto jsem se nemohl zbavit jedné myšlenky. Taky už jsem ve věku, kdy by tyhle věci mohl někdy řešit někdo jiný. Někdo mladší, odfrkl jsem si. Ale zatím se zdálo, že si tu takhle budu muset chodit kolem dokola sám až do smrti. A ta nějak ne a ne přijít. Jemně jsem ale z hranic cítil Rowenu, takže se musela snažit.
Věděl jsem, že v lese je taky Sionn, ale ten byl zaneprázdněn nějakými cizinci. Potřeboval by někoho k sobě. Měl sice Parsifala, na kterého byl až obdivuhodný spoleh, ale věděl jsem, že to mezi sebou mají... no nějako divně. Ale pořád smečku nemohli táhnout jen dva. Někoho schopného, na koho je spoleh. Bylo nejspíš na čase si začít členy smečky a hlavně nováčky pořádně proklepávat. Jako za starých časů. Vzkládal jsem si docela velké naděje do Beliala, vypadal, že to má v hlavě srovnané, bylo ho ale poměrně těžké číst - což mohlo být na jednu stranu opravdu dobře. Ale nejdřív je potřeba zjistit, co má za lubem. Ani jsem nestihl všechny ty kuje promyslet a už jsem stihl mezitím obejít celé hranice. Docela jsem se tím hlubokým zamýšlením ale unavil. A tak jsem se rozhodl, že si ještě budu uzurpovat nějaký čas pro sebe, než zase budu svůj čas věnovat ostatním.

Zdravíčko Asgaarští,

připravily jsme pro vás novou jarní smečkoakci. Víte, že už dlouho nebyla fotoakce? Tak si ji rovnou dáme. Do konce dubna zašlete Arcanusovi do vzkazu s názvem Fotoakce nějakou fotku, co pro vás vystihuje jaro. Ať už to bude sluníčko, příroda, kapesníky od alergie nebo třeba učící stresíky, fantasii se meze nekladou :D A abychom vás pěkně namotivovaly, každý zúčastněný se může těšit na 20 šutříků nebo květin do úkrytu, tak hned do vzkazu připište, co byste raději.

Pac a pusu

Arc a Sjon

Tamtadadá – a je tu vyhodnocení:

Tým: Neohrožení bojovníci proti friendzone – Parsifal a Wylan
Splněné úkoly: 1 jméno týmu, 2 závod do úkrytu, 3 získat levitující kamínek (mimochodem bylo to super zahraný :D)

Tým: T-BOBR – Tým Bezchybné Opravdové BRomance – Sionn a Sirius
Splněné úkoly: 1 jméno týmu, 4 ozdobení stromu – nedokončeno (poloviční odměna)

Tedy vítězným týmem se stávají… famfáry… Neohrožení bojovníci proti friendzone!

A co odměny? Vítězný tým si odnáší hvězdičku do vlastnosti dle vlastního výběru a každý účastník si může vybrat 10 květin nebo drahokamů za každý splněný úkol dle svých vlastních preferencí (tým TBOBR za úkol ozdobení stromu jen 5). Prosím o kontrolu (a případné reklamace :D) a do komentáře nebo klidně i na discord mi hoďte, jaké odměny chcete

PS: bonus kreslící akce stále otevřena :3

Jen, co jsem se hezky uvelebil na kameni, usnul jsem. Byl jsem poslední dobou nějak často unavený. Asi na mě šel zimní spánek. Na druhou stranu by to taky nebylo zase tak špatné tohle celé studené a tmavé období prospat a vzbudit se až na jaře. To bych si vůbec nestěžoval. Vlastně jsem to možná i těm medvědům záviděl. Aspoň nemuseli nic řešit. Pořádně se nadlábli a pak prostě spali a pak už bylo jaro a zase bylo všechno dobré. Nebo jsem si to tak aspoň představoval. Možná se mi o tom i zdál sen. Protože když jsem se dostatečně probudil, byl jsem dost zmatený z toho, co se vlastně v realitě stalo a co ne. Věděl jsem ale, že než jsem šel spát, potkal jsem Rowenu s Belialem. Po vlkovi tu navíc naproti na pomníku stále zůstávala památka. Jako kdyby už bylo jaro, pousmál jsem se a pak se se zívnutím líně protáhnul, než jsem se konečně donutil svou starou kostrč zase rozhýbat. Vždycky to po dlouhém ležení šlo ztuha, ale ještě jsem nebyl naštěstí ve fází rozkladu, když by se to během pár minut nerozhýbalo. Stejně je to divný. Nechápu, co se mnou Život udělal. Měl jsem mít dávno šediny, být slepý na jedno oko nebo tak něco. Ale tenhle magický svět mě udržoval v relativně dobré kondici. Jasně, měl jsem méně energie než dřív, ale zase jsem si nemohl tolik stěžovat. Na to že většina mých přátel byla dávno někde pod drnem. Fakt asi ty magie. Čím víc jich vlk měl, tím víc ho držely při životě. To byla moje teorie.
Po zavytí mé vnučky se ozvaly ještě další hlasy. Byly povědomé, ale nedokázal jsem si je úplně zařadit. Až díky magii lesa. Jee, přišli všichni. Pousmál jsem se. To mě těšilo, že na nás úplně nezanevřeli. Těšil jsem se, až je potkám, ale věděl jsem, že je s nimi i Crowley a chtěl jsou sourozencům dopřát trochu soukromí. A taky tu byla ještě práce, co se už bohužel odložit nedala. Přesto jsem ale zavyl zpátky, aby věděli, že o nich vím. A snad na mě i počkali. A pak jsem se línou a kolíbavou chůzí dopravil k nejbližší hranici lesa.
Ještě tam bylo cítit předchozí značení, ale už ne rozhodně tak výrazně, jak jsem si přál. Muselo být cítit ideálně na míle, aby to každého tuláka odradila. Nějaký problémy s tuláky, to by tak scházelo, pomyslel jsem si kysele. Ale věděl jsem, že to hrozí. Zvlášť takhle v zimě, kdy smečka měla zásoby a tuláci tak akorát hlad. A tak jsem se na to značení vrhnul. I když jsem si teda nejdřív musel magií přičarovat trochu vody z rostlin, abych se pořádně napil. Potřeboval jsem mít plný močák. A pak už jsem se vydal podél hranice a otřel se o každý druhý větší strom a čas oč času pokropil nějaké to křovíčko. Byla to taková nudná a jednotvárná práce, ale na druhou stranu to byl takový čas pro mě a moje myšlenky. A když jsem byl hotovo, stočil jsem směr k vnoučátkům.