Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterka 9

Jakmile jsem seskočil z vlka, cítil jsem, jak moje tělo opouští adrenalin z toho, jak jsem se polekal, když jsem zjistil, že je cizí vlk uprostřed lesa, a místo toho se ve mně usadil takový zvláštní pocit klidu a pohody a snad i sympatie k neznámému vlku. Nejspíš byla moje reakce opravdu přehnaná, ale už se stalo. A lepší být opatrný. A vůbec, nebyla to moje chyba, tuláci si nemají co chodit po lesa, ale čekat na hranicích. Omlouvat jsem se nehodlal. Ale řešit to dál taky ne.
Rowena mi vysvětlila, kdo byl ten vlk a on sám mě taky pozdravil. Pokývl jsem hlavou. Tak přítel? Nevěděl jsem, že Rowena má přítele, ale dalo se to očekávat. Byla mladá, hezká a dobře voněla. "Takže jste přišli na návštěvu?" zeptal jsem se, abych si to ujasnil. Pak jsem pohledem následoval ten Belialův, který vedl na pomník, který bych na tohle roční období opravdu nezvykle ozdobený. "Hezké, to ty?" pověděl jsem, zatímco jsem si prohlížel květiny kolem sochy. Snad jsem hledal, jestli v tom počasí, už taky pomalu nenamrzají.

//Loterka 8

//To se vůbec neomlouvej, všechno v cajku, třeba jsem to blbě pochopila já, už popravdě přesně nevím :D

Viděl jsem rudě a bez rozmyslu cizího vlka srazil, i když se mě Rowena snažila na poslední chvíli zastavit. Cizinec uprostřed lesa. A ještě u hrobu mé partnerky a syna. Naprostý vrchol drzosti. Držel jsem vlka přimáčknutého k zemi. "Zbláznili jste se? Cizinci mají čekat na hranicích!" obořil jsem se na Rowenu a cizího vlka, viditelně naštvaný, i když se mi to ten vlk snažil vysvětlit. Pak jsem ale začal pociťovat zvláštní pocit - jakoby to naštvání bylo najednou pryč. A k vlkovi jsem pocítil možná až lehkou sympatii? Asi to bylo jen nedorozumění, napadlo mě. Zavrtěl jsem hlavou a vlka konečně pustil. "To už nikdy nedělejte, mohl jsem to zabít. S cizími vlky uprostřed lesa nemám dobrou zkušenost," řekl jsem a přitom se vybavil, jak se nám Styx snažila před lety ukrást Sionna. Dobře jí tak, že už hnije někde pod drnem. Krátce jsem pohlédl Elise do tváře, než jsem se místo toho obrátil k Roweně. "Proč jsi ho přivedla?" zeptal jsem se na důvod jejich návštěvy. Pak jsem se otočil zpátky na tmavého vlka s neobvyklými zeleno-žlutými odznaky. Nějaká divná magie. Nepoznával jsem to a tak jsem pořád zůstával ve střehu. "Tak znovu. Jsem Arcanus, alfa Asgaarské smečky," představil jsem se a těkal očima mezi vlkem a Rowkou.

//Loterka 7

//Welp, nejsem si úplně jistá, jak to teď hrajete, protože jeskyně jsou na severu a socha na mýtině ve středu lesa, takže to je reálně dost kus od sebe, tak když tak klidně dejte vědět a doupravím :D

Dokud jsem byl ještě v koridoru z jeskyně ven do lesa, smečková magie mi přesně ukazovala, kde Rowena a ten cizinec jsou. Jedno ale bylo jisté, rozhodně nezůstali na kraji lesa a místo toho se mi teď někdo cizí procházel po lese. A to se mi ani za mák nelíbilo. Zvlášť vzhledem k nepěkným zkušenostem se Styx. Zavrčel jsem a přidal do kroku až se mi tlapy čas od času nepříjemně zabořily do nějaké kupy sněhu. To mě ale nemohlo zastavit. Proč nemůže být chvíli klid.
Cizáka jsem našel uprostřed u hrobu Elisy a Castiela. A to neměl dělat, protože to bylo hodně soukromé a citlivé místo. Nevěnoval jsem pozornost tomu, abych zkoumal tu krásnou podivnost, že kolem pomníku prakticky přišlo jaro. Místo toho jsem se pokusil využít momentu překvapení a skočil po neznámém vlkovi (Belial) s jasným cílem ho srazit k zemi. "Co chceš uprostřed smečkového lesa?!" procedil jsem se zavrčením mezi zuby.

//Loterka 6

A tak se nakonec tak nějak většina skupinky rozutekla. Chtěl jsem využít klidu a jít si popovídat s Crowleym a Zurri. A jak se asi mají Vivi, Reo a Ciri? napadlo mě, a Etney? To jsem bohužel netušil, ale mohl jsem si jen přát, že tuhle tuhou zimu přežijí v pořádku. Stejně jako Nemo, připomněl jsem si. Pořád jsem byl nervózní z toho, že s Alastorem rozhodli opustit smečku zrovna takhle blbě. Jako by nestačilo, že už je jedno dítko toulalo. A to další bylo taky někde v tahu. No a pak tu byl Sionn, co se serval se Styx. No nebyla tohle infarktová rodina? Jenže než jsem se usadil u Crowleyho a Zurri, magie lesa mi napovídala, že se v něm něco děje. A že se k nám velmi rychle blížila Rowena a taky někdo cizí. To mě znepokojilo. Cizák v lese?! To se mi ani trochu nelíbilo, okamžitě jsem vyskočil na nohy a vystartoval. "Máme v lese nějakého cizáka, musím tam jít. Pak bych si s vámi ale moc rád popovídal," pověděl jsem dvěma vlkům, co v úkrytu zůstali. A pak už jsem na nic nečekal.

//Les

//Loterka 5

V úkrytu bylo opravdu živo, což se mi líbilo. Ale zároveň jsem cítil jakési napětí, které jsem nedokázal identifikovat. Nestíhal jsem přemýšlet nad významy toho, co všichni říkali a popravdě... ani jsem nemohl řešit všechny jejich problémy. I když bych možná chtěl. Ale na Sionnovi jsem poznal, že se chová divně. Zase. Nejspíš si mou radu nevzal k srdci a pořádně si od všeho neodpočal. Ale taky nemohl, když musel za mě řešit Styx, ozval se v mé hlavě jízlivý hlas. A tak jsem jí raději zatřepal, abych ho zase vyhnal. Parsifal byl očividně naštvaný a podle toho, co jsem si přečetl v jeho hlavě, jsem ho docela chápal. Ale zase... dva vlci? Moderní doba byla jiná. Ale zas proč ne. Mě do toho koneckonců nic nebylo. Parsifal s Wylanem zamířili ven z úkrytu, zatímco dovnitř přišli Crowley se Zurri. "Ahoj," usmál jsem se na ně, "co je nového?". Oba si ale drželi trochu odstup. Sirius se zajímal, kdo je Styx, a Sionn to vysvětlil tak trochu hádankovitě. "Zabila mou partnerku Elisu," řekl jsem to natvrdo, i když to pořád bolelo. Jak ale čas plynul, čím dál lépe jsem se od významu těch slov dokázal odpoutat. I když někdy prostě přišla slabá chvíle. Brzy na to zamířil i Sionn ven a naše sešlost se bohužel zase docela rychle rozutekla.

Krásný nový rok, Asgaarští!

V první řadě vítáme nové tváře, děkujeme za přízeň a doufáme, že se vám tu bude líbit. Poděkování si ale zaslouží i stávající členové smečky za to, že tu u nás zůstáváte a taky za super aktivitu v poslední době <3 Třeba ten lov neskutečně utíkal na to, kolik nás bylo, wow :D Letos došlo i na jedno velké rozloučení s Laurou a my ti tímto děkujeme za dlouholetou přízeň <3

Sjonovo statistické okénko: Top 3 smečkofretky za rok 2023 jsou *dramatické bubnování* Krůli (234), Žanda (138) a Parsi (105)! *famfáry*

A protože aktivita byla fakt super, plnili funkce a podíleli se na tvorbě příběhu smečky, tak posíláme pochvalu (a taky nějaký drobný bakšiš do úkrytu). A jako hrdý taťko k tomu musím přidat i Sjona, který si vyzvedává cena za hlavu Styx :tasa:

Doufáme, že vás hra bude bavit i v novém roce a že přinese samé radosti. Hlavně se ale mějte krásně, ať jste zdraví a spokojení. A kdyby cokoli – ať už nějaký nápad s akcí, vylepšením smečkodění, žádost o funkci/povýšení/vlčata/nápad na nějakou specifickou funkci, nebo klidně i nějaké info o neaktivitě, nebojte se ozvat

PS: chystá se na vás slíbená smečkoakce

Arčí a Sjon

//Loterka 4

Mou nabídku na vyléčení ani jeden z nich nepřijal. Ale částečně to bylo asi i dobré znamení, že ani jeden z nich neměl tak závažné rány, které by to okamžitě vyžadovaly. Ze Sionna vyzařovala intenzivní nelibost, že jsem si před malou chvilkou přečetl Parsiho myšlenky. A já vlastně ani cíleně nechtěl. Někdy bylo potřeba se víc soustředit na to, aby se ke mně cizí myšlenky nedostávaly. Zvlášť v rozrušení.
Ač už se všichni představili, přišlo mi, že kolem nás panovala taková divná atmosféra. A korunu tomu dodal Parsi, když vysvětlil důvod, proč Sionn vypadal tak jak vypadal. Zabil Styx... Ta dvě slova ve mně zarezonovala. Jenže pak Parsi dodal ještě něco. "Počkej... jako ty?" zamračil jsem se. Znamenalo to, že Parsi umřel a vrátil se z mrtvých? Cítil jsem, jak se se mnou nepříjemně zhoupnul žaludek, ale zvnějšku jsem na sobě nenechával nic znát. Co se to poslední dobou děje se světem?
Parsi byl prostě Parsi a hned se ptal na nějaké úkoly. "Ne ne, žádné úkoly nemám," zavrtěl jsem hlavou. "Můžete si dělat, co byste rádi. Jen dávejte pozor na ten mráz tam venku," pověděl jsem i k Siriusovi a Wylanovi. Pak jsem se obrátil zpátky k Sionnovi. Celá ta situace mi docházela jen pomalu a tak nějak se ve mně všechny ty pocity míchaly. Nějak jsem se toho dozvěděl moc najednou a byl tím naprosto pohlcen. Pro dva nově příchozí to musel být už naprostý zmatek, ale já momentálně neměl kapacitu je uvést do obrazu. To muselo počkat. "Zabil jsi Styx, když mně utekla," vyslovil jsem nahlas. "Snad už od ní bude navždy klid." Na chvilku jsem se odmlčel a Sionna si přitom prohlížel. "Zmužněl jsi. Jsem na tebe hrdý."

//loterka 3

Sirius vysvětlil, že jsou barvy očí spojené s tím, jakou magií vlk disponuje, ale Wylan jakoby tomu, že by mohl umět nějakou magii, stále nemohl uvěřit. Ono to byla asi docela náročná novinka na vstřebání. "To je dost dobře možné... a v tvém případě pravděpodobné," odvětil jsem na jeho dotaz. Ostatně ani já sám neměl magii po svých rodičích. Kdo ví, třeba ji Wylan získal podobně podivným způsobem jako já. "Přesně tak," stihl jsem odpovědět ještě na druhý dotaz ohledně toho, zda-li umím číst myšlenky.
Jenže pak už moji plnou pozornost upoutali vlci v jeskyni. Bojoval jsem s nutkání s Sionnovi okamžitě přiskočit, ale nechtěl jsem, aby to před ostatními nějak špatně vypadalo. A jak jsme předtím řešili to, jestli umím číst myšlenky, zrovna teď se jich ke mně hrnul celý proud od Parsiho. Bylo jich tolik a měly v sobě schovanou takovou intenzitu, že bylo v určitý moment těžké je odlišit od toho, co se vlastně vyslovovalo nahlas. Udusit pískem... Málem umřel... uklízel zbytky, snažil jsem si ze všech informací složit celý příběh. Řekl jsem mu, že ho miluju... počkat cože? Zmateně jsem se ohlédl na Parsifala. To už ale Sionn tvrdil, že se vůbec nic neděje, jenže já v tenhle moment věřil víc Parsimu. Zamračil jsem se. "Sionne, málem jsi umřel," vyslovil jsem to nahlas a najednou to znělo tak hrozně reálně, až se to ve mně celé nepříjemně stáhlo. Málem umřel... "Jste zranění?" vyzvídal jsem. "Můžu vás vyléčit."
Až o notnou chvilku později jsem si uvědomil, že jsem vlastně nepřišel sám. "To jsou Sirius a Wylan, noví členové smečky," upřesnil jsem. Sakra, to je zmatek, prolétlo mi hlavou, zatímco jsem si to celé snažil dát v hlavě do kupy. Myšlenky na to, že Sionn málem umřel, mi nedaly stání a já se tak pořád přešlapával na místě a snažil se vymyslet, jak bych mohl pomoci. A tak jsem to nepříjemné napětí alespoň částečně upustil tím, že se vzduch v jeskyni o něco poohřál.

//Loterie 2
//Les

Na cestě do jeskyní jsme si povídali o magiích. "To je zajímavé. A hodně nezvyklé," naznal jsem, když mi Sirius pověděl o jeho magii. Jak zmínil Smrt, došlo mi, že o ní vlastně Rowena taky mluvila. A jako o kmotře. Že by Lennie měla nějaké pakty se Smrtí? Saviorovi se to nepodobalo no a u Lennie... vlastně bych se nedivil. To by možná i vysvětlovalo, proč s ní Elisa tak dobře vycházela. Při té myšlence jsem se nepatrně ušklíbl. Wylan však tvrdil, že žádnou magii neovládá. "Jsem si docela jistý, že dokážeš číst myšlenky. Nebo bys alespoň dokázal, když to potrénuješ," pousmál jsem se na něj. Wylana zajímalo, jak jsme na to, že umíme ovládat magii, vlastně přišli. "Na tu první docela nepěkným způsobem, když se mi do hlavy nechtěně vkrádaly útržky cizích myšlenek. S každou další už to šlo lépe a někdy se magie prostě objeví, když jsi naštvaný. Ale na většinu magií mám stejný trik - zahloubat se do sebe, soustředit se na magii a představovat si, co bych chtěl udělat," pověděl jsem, zatímco jsem se pomalu soukal úzkou chodbou do jeskyně.
Uvnitř ní mě čekalo jedno velké překvapení. "Sionne, Parsi!" vydechl jsem, jen co mi na ně padl zrak. Tak nějak jsem nečekal, že na ně narazíme zrovna tady, ale měl jsem radost. Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv, který ale docela ztvrdnul, když jsem si všiml, že můj syn vypadá... no docela mizerně. "Co se stalo?!"

A tak se nám smečka zase rozrostla. "Tak tedy vítej v Asgaarské smečce," pronesl jsem tak nějak rozvážně, ale pak se na Wylana usmál. Měl jsem z toho radost. Tak nějak jsem došel k tomu, že mě nejvíc naplňovalo, když kolem mě bylo živo. To bylo to nejlepší, co jsem si mohl přát. Ale hned kousek za tím se momentálně umisťovala taky touha po troše tepla, protože přes noc začalo být venku ale opravdu nepříjemně a ani ráno tomu moc nepomohlo. Ještě že už je naloveno a i hranice se nějakou chvilku řešit nemusí, pomyslel jsem si. Teď by se mi totiž nic z toho řešit opravdu nechtělo.
Jakmile jsem navrhl cestu do úkrytu, oba vlci souhlasili. "Tak dobře, vyrazíme," pověděl jsem a pomalu se rozešel na sever. Nijak jsem nespěchal, šel jsem tak, jak to bylo přes namrzlé sněhové závěje pohodlné. "Úkryt je v jeskyni na severu lesa. Špatně se hledá, když nevíte kde, ale schovat se tam dá dobře," vysvětlil jsem. Byl jsem rád, že jsme tu jeskyni tenkrát s Elisou našli. Kam jinam by se totiž vešla celá smečka, při takovýchle holomrazech? Muselo by se lesa něco postavit. "A ještě mi povězte, jak to máte s magiemi? Jsem zvědavý. Siriusi, ty máš takové nezvyklé oči. A u tebe Wylane, tam to odněkud poznávám," zavtipkoval jsem. To už jsme se ale blížili ke vchodu úkrytu. "Tak jsme tu," prohlásil jsem a obrátil se na oba vlky. "Někdy to ve vchodu docela klouže," varoval jsem je. A pak už jsem zaplul dovnitř.

//Úkryt

Wylan nakonec vypadal docela překvapeně, že jsem ho do smečky přijal. "Přesně to to znamená," přikývl jsem. "Teda jestli sis to nerozmyslel," dodal jsem poněkud laškovně. Pousmál jsem se, když vlk přislíbil, že se bude snažit. "Zrovna teď asi nic na práci není - zásoby máme a hranice jsou taky cítit, ale budu rád, když se sem tam ukážete, kdyby se něco dělo. Větší lov bude stačit, až bude trochu vlídnější počasí," pověděl jsem. Snad si Styx už ale dá pokoj. A nějací tuláci, co by tu chtěli třeba krást maso, taky. Neměl jsem úplně náladu něco takého řešit. Chtěl jsem už jen svůj klid.
Svou další otázkou jsem ale vyvolal docela diskomfort. "Aha," pokýval jsem a už se v tom nijak dál nešťoural. Měl jsem ale pocit, že ani jeden z vlků moc neví, co na to říct. Něco špatně? napadlo mě, ale nebyla to moje věc. Kdyby chtěli můj názor, zeptali by se na něj. "Tak mě napadá, chcete vidět, kde je úkryt?" navázal jsem nenuceně. "Minule na to úplně nedošlo," dodal jsem a pohlédl na Siria. To měli Crowley s Rowenou nějakou potyčku, ach ti mladí, pomyslel jsem si a přešlápl ve sněhu. "S tím sněhem se letos roztrhl pytel, mohlo by se vám to hodit se sem tak schovat do tepla." Znovu jsem pohledem na krátký okamžik zabloudil k Wylanovým stříbřitým očím a na moment také k netradiční zelené barvě Siria. Byl jsem zvědavý. Rozhodl jsem se, že se jich po cestě na ty magie zeptám. Teda jestli nemají jiné plány a budou chtít jít.

Měl jsem pocit, že se vzduch v lese poněkud ochladil. Už to úplně nebylo jen na nějaké válení se, ale bylo třeba se trochu hýbat a udržovat se v teple. Už aby bylo jaro, pomyslel jsem se, ale to zatím podle všeho bylo docela daleko.
Jen co jsem došel k Siriusovi a tomu druhému vlku, Sirius se ke mně obrátil a vysvětlil mi, co se děje. Můj pohled padl na druhého vlka a zkoumavě jsem si ho prohlížel. Pohledem jsem se zastavil na jeho očích, které byly velmi podobné těm mým. Myšlenky? Zajímavé, prolétlo mi hlavou. Dlouho jsem nepotkal vlka se stejnou vrozenou magií. Vlk se představil jako Wylan. "Arcanus," pokývl jsem na něj. Líbilo se mi, že hned přešel k věci a zmínil i co umí, i když u toho působil maličko nervózně. Nepáře se s tím, vypadá zdravý a dobře stavěný, zhodnotil jsem si a pohledem krátce cuknul k Siriusovi, než jsem se zase podíval na Wylana. "Jestli to je tak, tak tě rád uvidím mezi vlky ve smečce. Není nás úplně mnoho, ale držíme při sobě. Druhou alfou je můj syn Sionn - bílý vlk s černýma očima, betu aktuálně nemáme, ale na gammě je Parsifal - další bílý vlk," vysvětlil jsem. "Lovce máme dva, jedním je Parsifal a pak jemně můj vnuk Crowley." A jak jsem o Sionnovi a Parsifalovi mluvil, vítr mi do čenichu přivál jejich pachy. Docela se mi ulevilo, že se na zimu po delší době objevili doma. Pousmál jsem se a s tímto drobným úsměvem jsem se obrátil na Siriuse, kterého jsem vlastně bral tak trochu jako vlastního synovce, i když to tak úplně nebylo. "Wylan je tvůj kamarád?"

Užíval jsem si odpoledního šlofíčka a málem z toho byl i regulerní noční spánek, jenže mi nebylo tak úplně přáno. Lesem se ozvalo vytí a to mě probudilo. Trhl jsem sebou a chvilku se zmateně rozhlížel kolem, než mi došlo, co jsem a kde jsem. Pomalu jsem se zvedl a oklepal se od sněhu a všelijakého bordelu, co by se mi mezitím mohl stihnout nalepit na srst. Podle pachu jsem poznat Siriuse, i když ten pach byl velmi podobný tomu Alastorovu, jenže to by nedávalo smysl, aby sem chodil. A ještě bez Nema. I když bych se rozhodně nezlobil, kdyby se aspoň na zimu vrátili. Mohl bych mít aspoň o vrásku méně. Nejednou se kolem mě ochomýtl motýl. Bylo to zvláštní, ale přesto krásné takhle v zimě. Vzpomněl jsem si u toho na Lauru. Snad se má tam někde dobře, pomyslel jsem si a jemně se pousmál.
Tak to ale nebylo a místo toho mě volal Sirius a v lese a ním byl ještě nějaký cizinec. Jenže jednou jsem se oklepal, abych se dostatečně probral, upravil a jednoduše byl připravený na to, co mě čekalo. Rozběhl jsem se lesem a když jsem byl už vlkům blízko, zpomalil jsem, abych se před tím, než jsem se objevil před vlky mezi stromy, vydýchal. Chtěl jsem působit nonšalantně, jak se na mou pozici hodilo. Zůstal jsem proto mezi stromy na lehce vyvýšeném místě a pohledem přejel dva vlky, kteří stáli přede mnou. "Siriusi, volal jsi?" zeptal jsem se neutrálně a pak se pohledem více zaměřil na druhého vlka. Musel jsem působit o něco více odměřeně než běžně. Do hněda zbarvený vlk přece mnou byl poměrně vysoký a robusní. "Co tě k nám do Asgaarské smečky přivádí?" zeptal jsem se a se zájmem k němu natočil uši. Že by si Sirius přivedl kamaráda?

Ještě jednou děkuji za organizaci povedeného kalendáře, který byl oddechový a atraktivní i pro nás nemega fretky a za štědré odměny

SHEYA

• Magie od Života bez hvězd – oheň
• 50% sleva na speciální magii
• 30 drahokamů
• Magie od Smrti bez hvězd – neviditelnost
• 30 květin
• Vymaxování 1 vlastnosti – 10 % do rychlosti 54 % rychlosti vymaxováno na 60 % vrozených
• 2 hvězdičky do magie – do neviditelnosti
• Vymaxování 1 magie – oheň
• 2 hvězdičky do vlastností – 2 % do obratnosti

ARCANUS

• 50 mušliček
• 5 perel
• Vymaxování 1 vlastnosti – 10 % do vytrvalosti
• 2 hvězdy do magie – 80 květin
• 2 hvězdy do vlastností – 2 % do taktiky lovu

SANTÉ

• Vymaxování 1 magie – vrozená

Přidáno.

9. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi

Celé to pochodování kolem hranic a prodírání se závějemi sněhu mě docela zmohlo. Zajisté to byla náročnější aktivita než v létě. Rozhodně to bylo tím a ne mým věkem. Jak by ty to taky mohlo být věkem. Skandální. Tiše jsem se zasmál vlastními vtipu a pak se otočil na patě a zamířil směrem do středu lesa. Měl jsem pocit, že se mi tam bude lépe odpočívat. Hlavně jsem totiž nechtěl řešit nějaké cizince nebo tak něco a nabral jsem pocit, že když se uberu do středu lesa, měl by blíž k případnému řešení nějakých patálií někdo jiný, a tak by to přeci padlo na něj, no ne? Teda ne že by v lese momentálně někdo další byl. Což byla trochu škoda. Nejspíš bych i nějakou tu společnost ocenil. Nebo minimálně moje mentální zdraví jo. Ale co se dalo dělat, musel jsem se spokojit s tím co bylo a poradit si. A že jsem si poradit uměl.
Došel jsem až na mýtinu k hrobu Elisy a Castiela a chvíli se díval na jejich památník. "Tak jak se máte?" oslovil jsem je jako kdyby tu byli živí. "Co je nového?" pokračoval jsem ignorujíc fakt, že mi nikdo neodpovídal. Měl jsem tak alespoň pocit jako by tu oni byli. Když už mě nebavilo stát ve sněhu naproti soše, napadlo mě řešení. Došel jsem přímo pod hrob, kde bylo pěkné závětří, a začal jsem hloubit ve sněhu díru. Nechtěl jsem ležet na studeném, a tak jsem se prokopal až k hlíně a při té příležitosti hrob taky trochu od nánosů sněhu očistil. Když už byla díra dost velká, abych se do ní vešel, uvelebil jsem se. Ještě chvilku jsem na hrob jen tak koukal, než jsem natáhl tlapy před sebe, abych se toho místa dotýkal a měl pocit, že tu nejsem sám. Na les mezitím začala padat tma. "Trochu si zdřímnu. Dávejte na mě pozor, dobře?" A pak jsem zavřel oči a usnul.