Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mlčky jsem přikývl na její slova. Vyhnat vlastního syna byla hrozná představa, ale kdyby to takhle pokračovalo dál, zřejmě by nám nic jiného nestalo. "Snad to byl jen nějaký úlet. Ačkoli úlet kvůli kterému přišel vlk o oko... zamračeně jsem se podíval na hlínu kolem nás. Sem tam se tu ještě povalovaly zbytky sněhu, ale už jich moc nebylo. O tom děsivém výrazu v Etneyově tváři jsem se nezmiňoval. Pořád jsem to dost dobře nechápal. Co to mělo být. "Můžeme to zkusit, nemá důvod mít na malou pivku," souhlasil jsem s jejím nápadem, který zněl docela logicky, "ale aspoň ze začátku by u toho měl být někdo další. Pro jistotu." Znovu jsem se opřel o její srst a chvíli jen tak se zavřenýma odpočíval. Pořád ale ne a ne usnout, měl jsem v hlavě pořád tolik myšlenek.
"Musíme se o tu malou postarat, když jsme si ji sem vzali. Mohla by být jako naše dcera. Navíc Laura s Yeterem se k ní mají, tak to snad bude v pořádku. Byl jsem nedávno se Sionnem v Borůvkové smečce ukázat mu, jak vypadá další smečka a co dělat, když na nějakou narazí, a tamní pečovatelka Aranel říkala, že taky mají nějakého nalezence. Myslím, že dokonce dva, jednu malou jsem dokonce viděl, ale byla úplně jiná než Lilac. Asi spolu nemají nic společného, ale přijde mi to hrozné takhle odložit vlastní děti. Věděla jsi, že Storm už není alfa?" zeptal jsem se nakonec a střelil po ní krátkým pohledem. "Teď tam je nějaký Blueberry a neobtěžoval se ani ukázat. A to jsme tam byli docela dlouho. Navíc nemají ani ochránce. Přišla ke mně pečovatelka s vlčetem. Snad tam tuší, co dělají..." Docela mě to trápilo. Navíc mi to přišlo jako důležitá informace. Kdybysme tam teď naběhli ten les zabrat, tak nás Aranel s tou malou ještě nejspíš uvítají, napadlo mě a ta myšlenka byla nanejvýš smutná.
Poslouchal jsem o Styx a co jsem slyšel se mi vůbec nelíbilo. "Myslíš, že jich tu je víc? Mohla by mít něco společného s tím šedákem, co se vrhnul na Sionna. A ten hnědý podivín na hranicích se mi taky vůbec nelíbil. Měl na nás hroznou pifku." Znovu jsem se trošičku pootočil, abych se mohl lépe uvelebit a nepřeležel si jeden bok. "Co se vlastně stalo...? Jestli je schopná vyzrát na tebe a na Lennie... ta taky nevypadala jako nějaký béčko, máme důvod se pořádně obávat."

Natočil jsem hlavu směrem k Elise, jakmile začala mluvit. Byl jsem vlastně docela překvapený, že jí něco pověděl sám Sionn, protože většinu času, co jsem byl v úkrytu, nepronesl ani slovo. "Povýšil jsem Castora na deltu, protože nebýt jeho, do lesa bychom se nedostali," prohodil jsem jen tak mimochodem, protože to teď v kontrastu s ostatními událostmi nebylo vůbec důležité. Elisa mi pověděla o své nové magii. "To je dobře. Bude lepší, když si to nebude pamatovat. Až na to bude vhodná příležitost, vymažu mu i tu jizvu. Můžeme dělat, že se to nikdy nestalo. Jen Etneye musíme víc hlídat," řekl jsem souhlasně. Možná si to nepamatuje, ale pořád se bál jít ze smečky. Něco mu tam zůstalo, zamyslel jsem si a v hlavě viděl jeho hrůzu v očích, když jsem ho nutil překročit hranice. Zvládne to. Určitě.
Najednou jsem se cítil mnohem líp. Byl jsem pořád napjatý, ale jako by mi něco uvnitř říkalo, že jsem přece doma a že tady nic nehrozí. Že není třeba se bát. Donutil jsem své tělo se přetočit a na chvíli si zabořil hlavu do Elisiné srsti. Několikrát jsem se nadechl a snažil si co nejvíc pročistit hlavu. Zbavit se všech myšlenek, co tam nepatřily a nakonec i většiny teď svých. Jedna tam však pořád zůstávala a jako by svítila červeně. "Co je zač ta Styx? I ten vlk, ho Meinere zneškodnil, se choval divně. Měl jsem ho zabít..." vydechl jsem a pak se podíval své partnerce přímo do očí, "už tu není tak bezpečno jak bývalo."

//hvozd

Pomalu jsem se ploužil za Elisou. Chvílema se mi trochu podlamovaly tlapky. Naštvaně jsem zavrčel. Frustrovalo mě to. Neznal jsem, jaké je to být takhle bezmocný. Zatnul jsem zuby a pokusil se to nějak dojít. Naštěstí to nebylo daleko.
Jakmile jsem došel až k Elise, hned jsem si lehl na zem. Už jsem neudělal ani krok navíc. Jenom jsem se posunul trochu blíž pod strom, aby na mě pršelo co možná nejmíň. Za normálních okolností bych nad námi vytvořil kryt, ale tentokrát mě už jen myšlenka na to bolela. Znovu jsem si povedechl a unaveně si položil hlavu na natažené tlapky. "Ta magie bere hrozně moc síly, už na to asi nemám. Cítím se hrozně. Ale dobře, že mi ji Smrt dala, takhle budu moc zahojit Sionnovi tu jizvu," pověděl jsem tiše a jedním okem pohlédl na svou partnerku. Jistě že se ptala, co se stalo, ale já si nejdřív potřeboval trochu utřídit myšlenky. Etney očividně jen trucoval a jeho výstup to jen potvrzoval.
Chtěl jsem se přetočit na bok, abych si pohodlněji lehl, ale jakmile jsem jen trochu zatnul svaly, rozmyslel jsem si to. Všechno je to na nic. Znovu jsem pohlédl na Elisu, tentokrát pořádně. "Etney potřebuje pozornost. Vlastně... kvůli tomu provedl něco hroznýho." Znovu jsem si povzdechl a chvíli váhal, co všechno říct a jak to podat. Nejlepší by bylo prostě všechno zamlčet a nějak se s tím srovnat, ale Elisa měla právo tohle vědět. "Pokusil se Sionna zbavit, jak ho měl hlídat. Ze žárlivosti. Nechal ho v horách a nechtěl mi říct kde. Donutil jsem ho jeho vlastní magií, asi mě teď nesnáší, ale díky tomu jsem Sionna našel. Nebýt Meinereho bych ale přišel pozdě, protože tam byl takový divný šedivý vlk, který chtěl malého sežrat. Meinere ho zachránil a proto jsem ho vzal do našeho úkrytu. Dlužíme mu za Sionnův život, možná mu teď budu moct aspoň zahojit to oko, jestli se někdy vrátí..." Ztrápeně jsem se zadíval na špičky svých stříbřitých drápů. Tolik magií a někdy je to všechno stejně úplně k ničemu... Vzpomněl jsem si na tátu. Ten sice žádnou magii neměl, ale uchránil mě.

Etney se pořád tvářil, že se ho to netýká. Pak se ale otočil a provedl další nesmyslný projev ohledně svého bratra. Neměl jsem na to sílu reagovat. Nemělo to cenu. "Pitomec," zamumlal jsem si pro sebe a zavrtěl hlavou. Všichni včetně toho Awnayina Fiéra se tak nějak rozutekli do lesa a já byl vlastně rád, že je klid. Tohle setkání bylo zbytečně víc stresující, než by mělo. Těžce jsem si povzdechl a trochu zavrávoral, když se Elisa odtáhla a já musel znovu držet veškerou svou váhu sám. Prospím se
a snad to bude lepší, sliboval jsem si. Vlastně byl docela i ideální čas, protože se zdálo, že už padla noc. "Ty to vážně nevíš?" odpověděl jsem Elise na její otázku. Vlastně mě to docela překvapilo. Byla přeci v úkrytu a musela zraněného Sionna vidět. Navíc tam byla taky Laura. Meinere. A Castor. Někdo jí přeci musel něco říct. Nechápavě jsem zavrtěl hlavou a pomalu se rozešel za ní. Viděl jsem, jak se rozeběhla, ale na to jsem neměl sílu. A vlastně ani náladu. Ta proklatá magie ze mě vycucala poslední zbytky energie a jakmile odpadlo magické nakopnutí, cítil jsem se úplně prázdný. Pomalu jsem následoval svou partnerku do srdce lese. Brzy se mi sice ztratila z pohledu, ale stopy v blátě zůstávaly dál.

//údolí

Ahoj, já jsem tady sice úplně navíc, ale snad nevadí, že se tady taky vyjádřím :) Mám s podobnou situací zkušenost, protože Asgaar kolem roku 2015 taky docela upadal s tím, že jsme se tomu s Elisou moc nevěnovaly (čti spíš vůbec). Dokonce hrozilo, že se smečka zruší, a tak jsem se do toho vrhly. Z mého pohledu a i zkušenosti aktivita smečky stojí a padá na aktivitě alfy a to jak herní tak neherní. Je potřeba organizovat akce, nastavit pravidla povyšování, aby to vlky motivovalo, a případně i kontaktovat tuláky nebo nováčky do vzkazu s nabídkou smečky, aby se udělalo nějaké promo. Vždyť v podstatě hlavní výhodou přidání se do smečky (krom příběhu a přátel) je možnost poskočit v hierarchii a nakopat si něco navíc do úkrytu. Může to být docela frustrující, hlavně na začátku, protože se budou organizovat akce, kde se zúčastní třeba jeden člověk a nebo vůbec nikdo, ale řekla bych, že to stojí za to to zkusit. Takže si myslím, neber si to osobně, že je potřeba, aby si Blue sáhl/a do svědomí a rozhodl/a se, jestli vůbec smečku vést chce a má na ni čas a energii. Držím palce, ať to zvládnete a zase se vám to rozjede, sousedi :)

Poté, co jsem zavyl, jsem sklonil hlavu a trochu se oklepal od vody. Cítil jsem, jak můj kožich začíná být pěkně těžký od všechné té nasáklé vody. Nebylo to zrovna příjemné, ale neměl jsem teď sílu pokoušet se to změnit nějakými těmi magiemi. A že se jich na to nabízelo hodně. Trochu ztěžka jsem vydechl. Zatracená Smrt, vzala si toho tolik a i přes to to bere tolik energie. Ale mohl jsem pořád být rád za to, že mě vůbec vyslyšela. Trochu jsem se opřel o Elisu a přenesl tak kousek své váhy na ni. Potřebuju se vyspat.
Z mých myšlenek mě ale vytrhl Etneyův příchod. Bylo to jen pár minut po tom, co jsem zavyl. Už musel být v lese. Popravdě jsem byl trochu překvapený. Nečekal jsem, že se vrátí tak brzo. Ne po tom, co se stalo. Vážně jsem se podíval na Elisu. "Víš o tom...?"
Etney o nás, jak se zdálo, ale nejevil přílišný zájem. Zato ale na Awnay se přímo vrhl. Aspoň něco, pomyslel jsem si a trochu se pousmál. Bylo hezké tyhle dva takhle po dlouhé době vidět. Už od mala spolu spíš soutěžili a snažili se jeden druhého překonat, než si vzájemně ukazovat náklonnost. "Etneyi, už jsi doma," vydechl jsem něco mezi pozdravem a otázkou. Čekal jsem, jak se k tomu celému postaví.
Můj pohled se stačil na Fiéra, který byl najednou celý obalený v květinách a šuškal něco Elise o vlčatech. "Máš nějaké plány?" zeptal jsem se ho nenuceně a pozvedl přitom "obočí".

Celá tahle situace tu byla taková zvláštní. Hořkosladká atmosféra ze shledání se nesla snad celým lesem. Nebo mi to tak aspoň připadalo. Navíc začínalo pršet a některé kapky dokonce prostoupily hustými korunami našich stromů. To bylo neobvyklé. Zamračeně jsem se podíval k obloze. Mohl bych počasí ovlivnit, ale už jsem na to neměl sílu. Zacelení Saviorovy jizvy a zároveň pomoc Lennie mě připravilo o skoro všechnu energii. Vlastně mě drželo jen to nakopnutí Elisinou magií.
Fiér měl vlastně docela dobrý nápad. Hodil jsem po něm pohledem a pak se vrátil k Awnay. Stále jsem tak nějak napůl podpíral Elisu, která mlčky stála. "To bych moc rád," pousmál jsem se, jenže bohužel tu zase bylo nějaké to ale. Jednak jsme se teď nemohli moc vzdálit, kdyby se Styx rozhodla vrátit, ale hlavně jsem na lov těch opravdu fyzicky neměl. "Necítím se teď na to. Potřeboval bych si prvně pořádně odpočinout. Není mi úplně dobře." Nerad jsem to přiznával, ale nějaké zamlžování by teď situaci mohlo zhoršit.
"Neboj," špitl jsem směrem k Elise, když jsem zachytil její myšlenku, avšak moje předchozí slova jí na klidu jistě zrovna nepřidala. Jenom jsem to přehnal s magií, ujišťoval jsem sám sebe. Pak se ale ozvala Awnay a oslovila mě tati. Překvapeně jsem zamrkal, ale projel mnou příjemný pocit. Pořád tam byla šance. "Ano?" pobídl jsem ji měkce. "Etney někam vyběhl, ale už je pryč dlouho, řekl bych, že se vrátí coby dup. Prázdný žaludek ho donutí. A Sionn je tady v lese s Laurou a malou Lilac. Zavolám je." Zaklonil jsem hlavu a dlouze zavyl. Tentokrát to nebylo jako když Elisa svolávala smečku proti Styx.

Pousmál jsem se, když mi Awnay oponovala, že oheň je nejničivější element. Pořád to nechápala. "Ne, když jej umíš ovládat. Pak hřeje, chrání a dokonce i léčí," řekl jsem klidně a krátce pohlédl na Elisu, která začínala být z toho všeho trochu otrávená. Mezitím se Fiér s Awnay pošťuchovali jako malí puberťáci. Drobně jsem přikývl Elise, že vnímám její myšlenky a souhlasím.
Poslouchal jsem to všechno, co se dělo kolem. Byl jsem rád, že tentokrát to nebyly slzy a křik. Cítil jsem úlevu, že je Awnay v pořádku a rozhodla se tu aspoň na chvilinku zastavit, ale úplně příjemná atmosféra tu nebyla. Snad jen Fiér ji nevnímal a tlama mu jela pořád dál s dál. "Awnay, tohle není fér," zareagoval jsem na její myšlenky. Už mě to taky unavovala. Zřejmě stále nebyla připravená věci prostě nechat být a urovnat je. "Přiznávám, že jsme na vás neměli tolik času, kolik bychom si představovali. Asi i vy. Udělali jsme chyby. Za to se ti upřímně omlouvám," podíval jsem se jí dlouze do očí. "Ale toulat jste se později rozhodli s Etneyem sami. Jsi chytrá a vždycky jsi byla, a věřím, že chápeš, že nahánět vás po celé zemi jsme nemohli." Navíc mě mrzelo, že neměla ani zájem poznat Sionna. Ani se dozvědět, jak se daří Etneyovi. Ale dávno nebyla vlče a tohle už tedy bylo její rozhodnutí a její starost. Třeba jednou... někdy. Zhluboka jsem se nadechl. "Jenom si, prosím, uvědom, že nikdo z nás tu nebude věčně..." To už jsem neměl sílu se jí podívat do očí.
"Jak říká Elisa, když budete potřebovat, nebo i chtít, jste tu vítáni. Oba dva," dodal jsem nakonec a pohledem přejel z Fiéra na Awnay. Pak jsem přešel k Elise a jemně jí dloubl čumákem do boku. Slyšel jsem, jak je nešťastná, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Ne pokud se Awnay nerozhodne dát nám druhou šanci.

Slyšel jsem myšlenky Awnay, které nebyly zrovna klidné. A některé zrovna ani moc hezké na naši adresu, ale nekomentoval jsem to. Neměl jsem potřebu přilévat do ohně. Už to že přišla, znamenalo, že pod tou její nadutou fasádou ještě máme nějaké místo. Vlastně jsou si s Etneyem dost podobní, napadlo mě teď, když jsem jí čelil v tváří tvář. Nikdy mi to nepřišlo, až teď.
Awnay začala zamlouvat toho vlka vedle a dokonce zaváhala při jeho představení. Ten se do toho hned dotčeně vložil a představil se jako Fiér. "Těší mě," řekl jsem prostě a pak se pohledem vrátil na dceru. "Můžeš být upřímná, Awnay," pobídl jsem ji a pak se znovu zaměřil na Fiér. Byl neuvěřitelně drzý, jako budoucí alfa naprosto nevhodný, ale vlastně se mi docela líbil. Nebál se k čemukoli vyjádřit a někoho takového Awnay potřebovala. Jména jeho rodičů mi něco říkala, ale už to bylo příliš dávno. Bylo by zajímavé vidět, koho bych u VVJ ještě poznal.
Awnay přešla Elisinu otázku, ale její oči na ni odpovídali jasně. "Nemusíš oheň nesnášet. Je to jedna z nejužitečnějších magií," pověděl jsem váhavě a zahlédl vražedný pohled, který po mně Elisa hodila, když jsem zmínil Sionna. Nesouhlasila, ale já byl přesvědčený, že měla právo to vědět. Znovu jsem se obrátil na Awnay a dával jí čas. Pořád nám neřekla, proč se tu ukázala a tomu, že prostě šla kolem, jsem opravdu nevěřil. Přišla se usmířit? Ale zdálo se, že to v ní všechno vřelo. Moc jsem to nechápal, ale moje hormony byly dávno srovnané. Mladí to v tomhle ohledu měli těší. Navedl ji Fiér? napadlo mě, protože za celou tu dobu se sama neukázala. "Jmenuje se Sionn a bude mu brzy rok. Je poblíž, jestli si ho přeješ vidět. Etney nadále zůstává doma, dostal první pořádné povinnosti, ale stále se často toulá," pokračoval jsem, jenom tu příhodu se Sionnem jsem vynechal.

Awnay byla podivně tichá. Vlastně neříkala vůbec nic. Dokonce už i její doprovod si do ní rýpnul. Pomalu jsem se poodtáhl a ještě jednou na dceru pohlédl. "Vypadáš dobře. Přežila... přežili jste tu zimu dobře?" zeptal jsem se a na krátko přejel pohledem k mladému vlku vedle ní. Byl sice o něco menší než já, ale nevypadal jako nějaká mánička. "Tohle je tvůj partner?" zeptal jsem se opatrně a přeměřil jsem vlka pohledem. Vlastně bych se ani nedivil. Od té doby, co si Etney tenkrát dovedl Parysu - bůh ví, kde je jí konec - jsem se už tak nějak smířil, že mé děti už nebyly tak úplně děti. "Jsem Arcanus, její otec. A ty jsi?" zeptal jsem se s pohledem stále přikovaným na tom vlčkovi. Soustředil jsem se tentokrát na myšlenky kolem mě o něco víc. Přeci jen, cítil jsem, jak se ve mně probudila jakási protektivní stránka.
Pak už se ale z lesa vynořila Elisa. Zároveň s ní se ke mně ale donesl cizí pach. Snad se o to Yeter postará. Elisa si držela poměrně odstup a jen tak elegantně spočívala o kus dál o nás. Trochu jsem se stáhl a všechny pozoroval. Cítil jsem hlavně úlevu. Hlavně že je živá. Všechno ostatní teď bylo nepodstatné. "Asi bys měla vědět, že máš bratra," prohodil jsem nakonec. Z mého pohledu mohla vyčíst, že nemluvím o Etneyovi a ani o zesnulém Castielovi.

Už jsem se sice necítil tak energicky, ale pořád jsem zůstával v dobrém rozmaru. Moc jsem nechápal, proč jsem se cítil tak dobře, když nám před chvílí málem umřela vlčice na hranici, ale prostě jsem se toho pocitu nemohl zbavit. Určitě to zelený svinstvo. Jen tak mimochodem jsem zaslechl Saviorovu myšlenku, že si trochu odpočinou v úkrytu, než vyrazí na sever. Snad půjdou řeky překročit, když byly v zimě zamrzlé a teď to všechno taje. Dokonce i náš les oplýval neobvyklou vlhkostí. A to byl mimo všechny hlavní toky.
Dlouho však tohle klidné posezení netrvalo a vlčata v čele s Laurou vyrazila za hledání pokladu. "Nechoďte moc daleko," zavolal jsem za krémovou vlčicí. Přeci jenom tu pořád hrozilo, že se vrátí ta mrcha, co tak zřídila Lennie s Elisou. Otočil jsem se na svou partnerku. "Co byla vůbec zač?" zeptal jsem se a referoval o Styx, jak o ní mluvila Nym.
Když jsem se otočil, všiml jsem si, jak kousek od nás postává náš ochránce. "Zdravím, pojď za námi," zavolal jsem na něj klidně. Byl jsem nějaký moc líný na to přejít až k němu. A byl tu nějaký byznys, který jsme potřebovali pořešit. Je to dobrý ochránce, napadlo mě, protože jsem ho viděl často pohybovat se kolem hranic. Elisa s ním začala řešit nějakou jejich záležitost a já se jen tak zamyšleně zamračil. "Magie emocí, to existuje?" podivil jsem se a překvapivě se ohlédl po šedivé vlčici. Co však bylo horší, Elisa se přiznala, že jí ještě úplně nemá pod kontrolou. A jé. S rozpačitým úsměvem jsem se obrátil zpátky na Yetera. "Nedávno tu byli dva takový divní vlci. Jeden takový hnědý floutek, vůbec se mi nelíbilo s jakými myšlenkami odcházel. A potom Styx," krátce jsem pohledem sjel na Elisu a čekal, že to dovysvětlí. "Musíme se teď mít víc na obzoru než kdy jindy. Tuláci jsou z té zimy zoufalí," varoval jsem tmavého vlka a až teď pohledem pořádně sjel na jeho paroží. Už už jsem se chtěl nadechnout a zeptat se ho na to, když se mi do čenichu dostal jeden velmi známý pach. Awnay. Všechno ostatní muselo počkat.
"Cítíte to?" prohodil jsem a nepřímo je tak vyzval k pohybu. Rozeběhl jsem se za pachem a už neřešil, jestli Elisa s Yeterem běží za mnou. Zastavil jsem se až těsně před černou vlčicí. Za ní sice stál ještě nějaký vlk, kterého jsem zatím ale ignoroval. "Awnay," vydechl jsem a chvíli si ji jen prohlížel. Vypadala zdravě a její srst se leskla. Ani nebyla nějak příliš pohublá. Měl jsem hroznou radost že ji vidím. Úplně jsem zapomněl na ten prázdný pocit, který po ní zbyl, když zmizela bez rozloučení. Rychle jsem přešel až k ní a položil hlavu za její krk. S úlevou jsem vydechl do její srsti. "Vítej doma."

I Lennie byla vděčná. Jen jsem na ni kývl a dál se těm dvěma nevěnoval. Však určitě chtěli nějaké soukromí. Taky to předtím mohla být Elisa, napadlo mě. Takhle jsem měl poměrně čistý úsudek, ale netušil jsem, jak bych se zachoval v jiném případě. Lennie se ptala Elisy, jestli můžou odpočívat v našem úkrytu. Ta se pak ještě ujišťovala, jestli mi to nevadí. "Klidně běžte, však jste přátelé," podotkl jsem. Saviorovi jsem věřil. A jestli on věřil té vlčici, pak nebyl důvod se obávat. Taky nevěří jen tak někomu, pousmál jsem se pobaveně. Ale na té jeho prošedivělé tváři se objevoval poslední dobou úsměv čím dál častěji. "Pak si dojděte pro mladou, ale nemusíte spěchat," mrkl jsem na něj a pak se jen s posledním pokýváním prozatím rozloučil.
Elisa mě vyzvala na závod a okamžitě se rozeběhla. "Jen počkej!" zavolal jsem za ní a hned se taky rozeběhl. Jenže mě pomalu opouštěl předchozí nával energie a po té magii jsem se ještě úplně necítil. Dost jsem za Elisou zaostával, ale nakonec jsem sice zadýchaně ale doběhl za skupinkou okolo Laury. "Díky," kývl jsem na béžovku. Pak pohledem přejel od Nym, po Lilac až po Sionna. "Všechno je v pořádku, nemusíte se bát," usmál jsem se na vlčata a s klidným úsměvem se posadil mezi ně. Potřeboval jsem nabrat aspoň nějakou energii. Co se to s tou Smrtí děje, že najednou tak pomáhá? Nějak se mi nechtělo věřit, že by to dělala jen tak zadarmo. Měl jsem trochu obavy z toho, co zase přijde.

Moje energie se přeměňovala na léčivou a pomaloučku hojila Lenniiny rány. Musela být zraněná uvnitř, protože na podlitinách venku se nic neměnilo. Ne jako se Savirovou jizvou. Cítil jsem, jak mě pomalu ale jistě opouští energie. Najednou se ale vlčice probrala a jemně odstrčila mou tlapu. V ten samý moment přestala magie působit. Na chvíli se mi zatmělo před očima, ale chtěl jsem namítnout, že ještě není v pořádku a pokračovat, jenže přesně v ten samý moment se zvedl vítr. Nejdřív byl jemný ale postupně se jeho intenzita zvyšovala. Slyšel jsem, jak práci postupně přestávali zpívat a les utichal. Zamračil jsem se. Na tomhle něco nehrálo. Zatracený kouzelný blbosti! Teď se další z magických představení opravu nehodilo. Pak jsem ale ucítil hnilobný pach Smrti. Projela mnou vlna vzteku. Nedokázal jsem se smířit s myšlenkou, že by Smrt zasahovala do našeho lesa. Naštvaně jsem zavrčel. Z toho smradu se mi zvedal žaludek.
Najednou se před oběma vlčicemi objevil zelený prach. "Ne-" vykřikla jsem, ale nestihl jsem to ani doříct a už jsem viděl, jak zelený prach vstupuje do Elisy. K mému překvapení se jim ale nic nestalo. Nebo spíš, jejich rány kompletně vymizely. "Co tu chceš? Proč jsi to udělala?" křikl jsem jen za větrem, ale to už mizel společně s tím smradem. Jen nějaký zelený blivajz tu po Smrti zůstal. Zhnuseně jsem se otřásl a odtáhl se od Lennie, abych nechal Saviorovi prostor. Rychle jsem přešel k Elise a jemně do ní šťouchl čumákem. "Jsi v pořádku? Udělala ti něco?" ujišťoval jsem se rychle. Najednou mnou ale projel neuvěřitelný závan radosti. Úplně přebil mou únavu. Cítil jsem se, že bych takhle dokázal cokoli. Dokázali jsme to, uvědomil jsem si v ten moment. Můj výraz se přetransformoval do přiblblého úsměvu. Měl jsem naléhavou potřebu hopkat všude okolo a tak jsem tak udělal. Cítil jsem se skvěle. Jenom jsem pokýval hlavou Saviorovi na jeho slova díku a pak poskakoval dál. Nechápal jsem, kde se to ve mně bere. Ještě před chvílí jsem málem omdlel.

Stále lehce omámeně jsem seděl a zíral na Saviorova záda. Připadal jsem si jako v transu. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem právě viděl. Když jsem odcházel od Smrti, nečekal jsem, že mi vyhoví. A rozhodně ne až tak a tak brzy. Pohledem jsem rychle střelil po Sionnovi. Budu ti moct doléčit tvoje rány, pomyslel jsem si šťastně. Pocítil jsem úlevu. Tohle bylo něco, co jsem si hrozně přál, aby po "tom" neměl památky. A teď to budu moct splnit, ačkoli už drápance postupně prorůstaly běloučkou srstí.
Savior mi poděkoval za odstranění jeho ran. Jenom jsem přikývl. Pro tebe vždycky, příteli... A pak jsem se pobaveně zasmál jeho poznámce. "Někdo musí," pokrčil jsem rameny a zadíval se na vlčata, která se postupně vzpamatovávala z přerušené hry.
Najednou se ale atmosféra změnila. Nym začala povídat něco o nějaké Styx. Savior se zamračil a dokonce i Sionn se naježil. Savior se hned rozeběhl na jih za vlčicemi. Kdo je, sakra, Styx. Pak se ale lesem rozneslo vytí. Děsivé, nízko položené. Bylo to volání smečky o pomoc. A volala Elisa. Projel mnou nepříjemný pocit. Rychle jsem se zvedl na nohy a nastražil uši. Pohledem jsem se ale vrátil k trojici vlčat. Nemohl jsem jen tu nechat a zároveň jsem je nemohl vzít s sebou, když se něco dělat. Navíc jsem nevěděl co. A netušil jsem, kdo je ta proklatá Styx. Cítil jsem, jak ve mně nervozita narůstá. Sice za nimi běžel Savior, ale tohle byla moje smečka a moje starost. Nemohl jsem dovolit, aby se smečce něco stalo.
Naštěstí se tu objevila Laura. Jako by mi četla myšlenky. Vděčně jsem na krémovou vlčici kývl. "Dej na ně pozor. Musím-" to už jsem ani nedořekl, ale Laura si to jistě domyslela. Otočil jsem se na jih a rozeběhl se tam. Ještě jsem stačil zaslechnout, jak se snaží rozptýlit vlčata. Je úžasná...

ODSUD RELEVANTNÍ PRO LENNIE A SPOL.

Zadýchaně jsem doběhl až ke skupince vlků okolo Elisy. Rychle jsem je přejel pohledem. Elisa naštěstí neměla nějaká na první pohled příliš očividná zranění, ale co bylo horší, Lennie ležela na zemi a od tlamy jí stékal pramínek krve. Savior už chystal nějaké kořeny a listí. "NEHÝBEJ S NÍ!" křikl jsem, když mi došlo, co se chystá udělat. Mohla mít nějaké vnitřní zranění. A Savior teď musel být v šoku, jestli tohle byla opravdu jeho milá. Doběhl jsem až k vlčici a sklonil se k ní. Sípavě dýchala, ale nebyl jsem si jistý, jestli mě pořádně vnímá. "Budeš v pohodě, ale nesmíš se zvedat," zašeptal jsem směrem k vlčici a pak se starostlivě ohlédl na Elisu se Saviorem. "Zvládnete to, když se vrátí...?" ujišťoval jsem se a pohledem se zastavil na Saviorovi, který byl v momentálně v nejlepším stavu na obranu. Jestli mi vezme tolik energie jako předtím, už nic dalšího nezmůžu... Měl jsem regulární strach, ale za sebou jsem měl vlky, kterým jsem bezmezně věřil a před sebou těžce zraněnou vlčici. Navíc to vytí přece musela slyšet celá smečka. Byla tu Laura, Yeter a přece by se vrátil i Etney, kdyby šlo o hodně. Věřil jsem v našeho syna i přes to, jaký byl. Uvnitř mu na tom záleží... Posadil jsem se vedle vlčice a zběžně si ji prohlédl. Musím najít správné místo... Snažil jsem se soustředit, ale každou chvilkou se mi trochu rozutekly myšlenky. A pak jsem se konečně rozhodl. "Saviore, znáš nějakou léčivou rostlinu? Nebo aspoň něco, co by jí ulevilo od bolesti. Eliso, potřebovala by teplo." Přeci jenom pod náma pořád zůstávaly zbytky sněhu. Pak jsem se zhluboka nadechl a přiložil svou tlapu na hrudník Lennie. Moje náušnice se jemně rozzářila.

Přikývl jsem Saviorovi na jeho slova. "To je dobře. Zapomenout je pro ně momentálně to nejlepší. Už se oteplilo a nevypadá to, že by se pro ně ti tuláci hodlali vrátit," pověděl jsem tiše. Pak se Savior otázal, zda také ovládám magii ohně. Zřejmě odtušil, na co se chystám. Mlčky jsem přikývl. Jeho pohled jsem bral jako souhlas. To už u nás ale byl Sionn, který zpochybnil, že je Savior jeho strýček a hned se ptal, jestli je to můj bratr. Zavrtěl jsem hlavou. "Ne úplně doslova strýček. Je to rodinný přítel. Staral se o smečku, ve které jsme s mamkou dřív byli," vysvětlil jsem.
Pak jsem jen mlčky pozoroval dění okolo sebe a poslouchal, co kdo říkal. Pobaveně jsem pozoroval hry vlčat. Zdálo se, že měli celou dobu spadeno na Saviora. Uvolněně jsem se posadil a jen spokojeně pozoroval život ve smečce. Všechno bylo, jak má být. Vlastně jsem byl i trochu překvapený, jak povolný byl Savior ke hře. To mi přišlo neobvyklé.
Když bylo po všem, přesunul jsem se zpátky k Saviorovi. "Dovolíš," upozornil jsem ho, aby se nelekl, že jsem byl najednou tak blízko. Natáhl jsem se až k němu a zamyšleně si prohlédl jeho ránu. Natáhl jsem tlapu a jemně se dotkl Saviorova hřbetu. Najednou mnou projel zvláštní pocit a moje náušnice se jemně rozzářila. To jsem ale neviděl. Ucukl jsem jako bych se popálil. Měl jsem pocit, jako by mi najednou ubylo spoustu energie. To je divné, zamračil jsem se. Zdálo se, že si se mnou Gallirea zase jednou zahrávala. Ze zvědavosti jsem se znovu dotkl Saviora, tentokrát na delší dobu. Jizva pod mnou tlapou se začala pomalu zatahovat. Viděl jsem, jak se maso stahuje do sebe a čerstvá krev mizí. Nakonec stejně tak zmizela i samotná jizva. Zadýchaně jsem se odtrhnul. Zamotala se mi hlava a já si musel sednout na zem. Vlastně jsem spíš tak trochu klopýtl. To, co se stalo, mi ale hlava pořád nebrala. "Neuvěřitelné..." Zdálo se, že mi Smrt přeci jen vyhověla.