Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lucy se vítala se Sigym a zároveň se zdálo, že z té vlčice toho moc nového nevytáhnu. Alespoň jsem teď znal její jméno, ale její odpověď byla tak vyhýbavá, že mi bylo jasné, že to nehodlá dál rozpitvávat. Zvláštní, že jsou přátelé nebo možná víc, když jsou tak rozdílní, napadlo mě, ale nijak jsem to nekomentoval.
Začal jsem se víc zaobírat Sigyho zraněním a to, co mi říkal, neznělo vůbec dobře. Ještě hůř však znělo to, co mi říkal neverbálně. Ustaraně jsem se na něj podíval. Jestli ji necítí, už se to taky nemusí nikdy změnit, napadlo mě a ta myšlenka mě samotného trochu vyděsila. Sigymu jsem však tuhle úvahu nedokázal říct do očí. "Řekl bych, že nějaký obklad rozhodně nemůže nic zkazit," podotkl jsem a přisunul se o trochu blíž. Vlčice zatím začaly řešit něco mezi sebou. "Jestli potřebuješ, slyším tě," dodal jsem šeptem. Proč jinak by na mě v první řadě mluvil přes myšlenky? Čekal jsem, jestli mi to nějak vysvětlí. Přeci jenom, taky jsem nějaké pořádné drby neslyšel už dlouho. Tedy až na Saviora. A jeho adoptovanou dcerku.
"Něco zkusím. Mám takovou jednu magii, mohla by pomoct," vysvětlil jsem, než jsem k Sigymu natáhl tlapu a jemně jsem se dotkl jeho tlapy. Chvíli trvalo, než jsem se dostal na správné místo. Pak se moje náušnice jemně rozzářila.

Jakmile jsem se od Sigyho odtáhl, uviděl jsem, jak se na jeho tváři rozlil úsměv. Zato ta vlčice vedle neřekla ani slovo. Dokonce jsem netušil ani její jméno a nevypadala, že by se chystala se představit, ačkoli právě postávala na mých hranicích. Něco mi to trochu připomínalo. Pousmál jsem se a pohledem se vrátil zpátky na Sigyho. Ukazoval mi svou tlapu a říkal, že se zranil. Zamračil jsem se a naklonil jsem se o něco blíž, abych si mohl jeho nohu lépe prohléhnout.
To už se ale z lesa vyřítila Lucy a vrhla se na svého bratra. Na chvíli jsem se stáhl a nechal jim prostor pro sebe. Otočil jsem se na žluto-béžovou vlčici. "Jsem Arcanus. Cestujete se Sigym spolu?" zeptal jsem se tak nějak všeobecně. Čekal jsem, co všechno z ní touto cestou dostanu.
Pak jsem se obrátil zpátky na Saviorova syna. "Jak myslíš, že tě neposlouchá? Máš ji zlomenou a nemůžeš na ni došlápnout? Nebo jinak?" vyzvídal jsem. Abych byl schopný mu pomoci, potřeboval jsem nejdřív zjistit, co je za problém.Asi se novinky o mé nové magii nesou rychle, napadlo mě, protože se mi zdálo trochu divné, že se tu najednou po tolika letech ukázal. I když mohla to být náhoda. "Po rodičích jsi zdědil jejich magii, že? Neznáš nějakou léčivou rostlinu? Rostliny toho dokážou mnoho, to asi sám dobře víš," povzbudivě jsem se na něj usmál. Však přeci kdyby nezdělil magii země, byla by to fakt divná náhodička. I když, jestli v tom měla tlapky Smrt, jeden by se nemohl divit.

Gee měla ze své nové funkce opravdu radost. Povzbudivě jsem se na ni usmál. "To jsem rád. Předpokládám, že všechny náležitosti znáš, že?" ujistil jsem se pro případ, že by měla ještě nějaké dotazy. "Bude nejlepší, když se s Yeterem domluvíš sama." To už ale Gee chtěla vyrazit za tou cizinkou, co nám postávala na hranicích. "Jistě," přitakal jsem jí a pak se obrátil zpátky na Lucy.
Ta podotkla, že jeden z těch hlasů nejspíš patří Sigymu. Zamyšleně jsem se zamračil. Něco na tom bylo. Ten hlas mi trochu povědomý byl. Ale bylo už to hrozně dávno. "Je to možné. Měl bych se tam jít podívat, co žádají. Jdeš taky?" optal jsem se a po krátkém pohledu vyrazil směrem na hranice.
Nemusel jsem jít nikam daleko, protože postávali taky nedaleko u Midiam. Jak odhadovala Lucy, byl to Sigy a vedle něj nějaká vlčice. Sigy ovšem byl najednou dospělý a podobně velký jako já. Byl jsem až překvapený. V hlavě jsem ho stále měl jako vlče, ale teď tu přede mnou stál vyspělý vlk. Dokonce měl i ozdůbku na krku. Jdou s partnerkou žádat o místo ve smečce? Byl jsem rád, že se ho vidím a tak jsem na chvilku přešel až k němu a jemně se jej dotkl. "Sigy, rád tě vidím. Jak se ti daří?" začal jsem se ptát a hned jsem se znovu odtáhl. Nechtěl jsem, aby mu to bylo nepříjemné, přece jen už nebyl mrně. "Co vás sem vede?" Pohledem jsem postupně přejel až k vlčici vedle něj. Krátce jsem jí kývl na pozdrav.

Gee začala vyprávět o nějaké šedivé vlčici, co chtěla žrát vlčata. Další? Znepokojeně jsem se zamračil a naklonil hlavu lehce na stranu. Kolik jich, proboha, je? Tohle nebylo vůbec dobré znamení. Gee však pochybovala o tom, jestli se té Apaté dá věřit. "Bohužel bych to nepodceňoval. Nedávno smečku napadla Styx, která se v létě pokusila ukrást Sionna. Navíc právě Sionna napadl ještě další šedivý vlk. Kdo ví, jestli mají něco společného, ale kdyby ne, byla by to zvláštní náhoda. Musíme se mít na pozoru."
Z hranic se najednou ozval nějaký hlas, ale naštěstí to bylo směrem, kam se vypravila Lucy, a tak jsem to zatím neřešil. Potřeboval jsem to s Gee dořešit, protože jinak by mi praskla hlava. Jenom jsem zavyl zpátky, že o nich vím. A sdělení smečce bude muset zase počkat. Nemohl jsem si dovolit se teď připravit o tolik energie. Kde je vůbec Elisa?
Obrátil jsem se zpátky na Gee. "Přesně kvůli těmhle divným vlkům jsme se s Elisou rozhodli uzavřít dohodu o spolupráci s Borůvkovou smečkou, tou severně od nás," vysvětlil jsem, "budeme si vzájemně pomáhat při obraně a i při lovu, každopádně ale po představení se tamní alfě můžeme procházet jejich územím, stejně jako oni po představení můžou proběhnout po našich hranicích." Na chvíli jsem se odmlčel. "A pak je tu ještě jedna věc, co bys řekla na funkci ochránce? Náš les je velký a Yeter by jistě uvítal pomoc. Pamatuji si, že jsi takovou pozici už zastávala, že?" Na hranicích se objevil další vlk, ale zdálo se, že tam zůstává. Stejně jako ti na severu. Chtěl jsem to s Gee všechno dořešit, než se rozeběhneme dál.

Jak se zdálo, Midiam se pomalu začala uklidňovat. Zřejmě se to samé dělo s Mahtaë. Neštěstí se zdálo, že tenhle problém byl z námi a už nehrozilo, že by náš les byl zatopen. Ohledně Borůvkové smečky Lucy jenom přikyvovala. Zdála se mi až neobvykle tichá, ale na druhou stranu mi to teď dávalo příležitost si pořádně pročistit hlavu a začít přemýšlet zase racionálně. A ne jinými částmi těla.
Už už jsem se chystal, že tedy konečně sdělím ostatním tu velkou novinu, když se najednou objevila Gee. Překvapeně jsem na ni pohlédl. Vypadala ustaraně. "Ahoj Gee," pokýval jsem a ještě jednou si ji prohlédl. Ale nevypadala, že by byla zraněná. "Co se stalo?" vyzval jsem ji. Byla mimo les, napadl ji někdo? Ale na těle neměla nějaká viditelné známky po boji. Lucy začala hádat úplně z jiné stránky. Vlčata? Vlastně by to nebylo až tak nepravděpodobné, ale byl jsem přesvědčený, že Gee zatím partnera nemá. Ale hormony toho dokázaly vyvést hodně, to jsem si sám ozkusil. "Potom mám pro tebe také důležitou novinu," poznamenal jsem, "vlastně dvě."

Lucy se mě snažila přesvědčit, že hlídat Mahtaë by měla Elisa, protože je to přeci job pro alfu. Pořád se mi to úplně nepozdávalo, ale raději už jsem nic neříkal. Protože kdyby na mě ještě párkrát zamrkala těma svýma kukadlama, možná bych se nechal přesvědčit.
Naštěstí jsem se ale ovládl a celkově cesta po lese mě dostatečně rozptylovala, abych si trochu srovnal myšlenky. Soustředil jsem se na každičký krok, abych už nemyslel na blbosti. Její poznámku o Elise jsem jenom přešel. Nechtěl jsem do toho zabředávat. Měl... asi bych se jí měl pak omluvit... ale vždyť k ničemu nedošlo... ale... Moje myšlenky byly pořád trochu nesouvislé. A když se o mě Lucy otřela, moc to nepomohlo. Dlouze jsem se nadechl a snažil se tak trochu okysličit mozek. "Jmenuje se Meinere," začal jsem odpovídat na její otázky. Poskytla mi docela kvalitní únik. "Ale netuším, jak někdo může své potomky prostě odložit. Asi byli zoufalí. A jestli ne, je dobře, že zůstala tady. Je ještě mrně, vychováme ji my a nebude z ní nějaká nafoukaná slečinka. To nemůžeme dopustit," zhodnotil jsem. Zároveň se mi ale zdálo divné, že by Meinere vychovával nějakého fracka. Možná ho někde našel, stejně jako my.
"Dlouhé roky býval tamní alfou Storm, můj a tvého otce přítel, ale už se na to prý necítil a tak předal smečku Blueberrymu. Vypadá, že je silný, ale je nezkušený a ve smečce má trochu zmatek. Když Storm zjistil, že si v jejich lese pobíháme, jak se nám zlíbí, slíbil, že na to dohlédne." ... A kdyby to nepomohlo, prostě tam dosadíme někoho od nás. Ten les se nesmí nechat jako táborákové místo tulákům. Možná jsem Lucy říkal poměrně interní záležitosti, ale na druhou stranu nebyla jen obyčejná kappa a měla by mít trochu přehled. To už jsme se ale blížili k Midiam. "Až tohle doděláme, zkusím ostatním sdělit tu velkou novinku před myšlenky."

Lucy komentovala, že díky mně to vlče přežije. Sice to tak úplně nebylo, protože tu malou našla jako první Elisa, cítil jsem se ale, jak mi to příjemně polechtalo ego. "Ano. Chtěl bych ji vychovat jako vlastní, aby nikdy nestrádala. Jednou by třeba mohla být stejně dobrá lovkyně jako ty."
Stál jsem tam a hleděl na rozbouřenou řeku před námi. Až k nám se neslo její hučení. Na to že ještě před pár dny byla úplně zamrzlá... Jak se ale zdálo, s dnešním svítáním se obloha konečně protrhala a to svědčilo o tom, že by konečně mohl přijít den bez pršení. Aspoň něco. "Elisu?" otočil jsem se překvapeně na Lucy. "Ale ona nemá ráda vodu," odtušil jsem. Tohle neznělo jako dobrý plán. Navíc, kdybych tohle už jen navrhl, nejspíš bych tu musel zůstat sám. A to se mi nechtělo. "Možná Etneye... potřeboval by... zklidnit." A hlídání řeky představovalo poměrně solidní možnost meditace.
Lucyina další otázka mě poměrně zarazila. Popravdě jsem nečekal, že by se na něco takového mohla zeptat. "Máme oba hodně práce," řekl jsem váhavě. Přišlo mi, že na tom nebylo nic špatného. Navíc to byla pravda. A ani to nic osobního neříkalo. Když se ale potom začala převalovat a vybízet mě, ať si k ní lehnu, musel jsem uhnout pohledem. Byla krásná. Sakra. Ztěžka jsem polkl. "Musíme... musíme ještě zkontrolovat Midiam." Rychle jsem se otočil na východ a rozešel se tam. Tohle byl můj únik. Mám přece rodinu.

Lucy ochotně odsouhlasila, že dohlédne na Sionnovo vzdělávání. Spokojeně jsem se pousmál. Tak to by bylo. Taky přikývla, že se mnou půjde obhlédnout řeky. Jenže to už jsem si všimla, jak zvláštně najednou začala mluvit. Pryč byla všechna drzost. Prostě jen naprostá oddanost v hlase. Dlouze jsem se na ni podíval. Jak s lehkostí šla a vlnila boky. Že by... že bych ten vlk byl já? Sám jsem byl najedou zaskočený svou myšlenkou. Trochu jsem si to styděl byť jenom připustit. Co blázním, už je toho asi jen moc.
Pomalu jsme pokračovali dál lesem. Viděl jsem, jak svůdně zamrkala víčky. Vlastně jsem si musel přiznat, že se mi líbilo mít pozornost od takové mladé a hezké vlčice. Hrdě jsem se napřímil a začal dávat větší pozor na to, jak se pohybuji. "Kdyby tu nezůstala, nepřežila by zimu. To bych si nikdy neodpustil. Smečka je silná a jedno vlče navíc zvládne," prohodil jsem. Už jsme se blížili ke hranicím lesa. Tam jsem se zastavil a pohlédl mezi stromy k řece. Byla opravdu plná, téměř před vylitím, ale její břehy se stále držely. Na čele se mi objevila malinkatá vráska. "Možná bychom tu měli někoho postavit na hlídání, co myslí?" otočil jsem si na ni a krátce ji přejel pohledem.

"Práskat je ošklivé slovo," zasmál jsem se, "ale informovat je důležité. Nedovolím, aby našim vlkům kdokoli kálel na hlavu." Věřil jsem, že bych za mnou vlci nechodili s malichernostmi. Věřil jsem jejich úsudku. Měl bych už informovat všechny, připomněl jsem si, abych to měl stále v živé paměti.
"Jistě, to mu neuškodí," přikývl jsem. A spíš jen prospěje. Mluvila o lovu zajíce. "Chtěl bych mu ukázat šakaly na jihu, kdybys to při příštím lovu měla po cestě, zmíníš to, prosím?" požádal jsem ji a krátce jí pohlédl do očí. Přišla mi nějaká zasněná. Že by nějaký vlk? pousmál jsem se. Vlastně by to nebylo špatné. Spolehlivé vlčí tlapy by se nám hodily a na vlastní vlčata už taky začínala mít věk. Nejspíš bychom jí nebránili. Stejně jako Lauře.
Při jejích slovech o řekách jsem se zamračil. Zdálo se, že moje domněnky byly bohužel správné a s okolními řekami to nevypadalo dobře. Bylo moc sněhu. A teď do toho ještě furt prší. Ach jo. Znepokojeně jsem švihl ocasem. "Jestli je to opravdu tak špatné, měli bychom to omrknout. Jdeš taky?" pobídl jsem ji a volným tempem se začal přesouvat na západ. Mathaë byla větší než Midiam a tudíž nebezpečnější. "Kdo je Lilac?" zopakoval jsem. "Ale ty jsi byla předtím v jeskyni, ne? Je to malá vlčice, vlče o dost mladší než Sionn, kterou sem nejspíš odložily tuláci, co nezvládali zimu. Nechali jsme si ji. Je chytrá a trochu od rány, bude se ti líbit," usmál jsem se na Lucy a pak se znovu otočil a hleděl před sebe.

//Lucy bude na tatíky, jo? :D

//poor baby ;;

Lucy vyslovila pochybnosti ohledně společného lovu. Cítil jsem, jak se jí hlavou hodí plno myšlenek, ale nehodlal jsem jí do nich vstupovat. To by nebylo fér. "Kdyby to nefungovalo, můžeme z dohody kdykoli ustoupit," ujistil jsem ji. Pak jsem se na ni vážně podíval. "Kdyby jsi s kýmkoliv z nich měla nějaký konflikt nebo problém, přijď hned za mnou nebo Elisou a hned to vyřešíme. (//Už se těším, až přijdeš s tím, že Naran je otravnej :D) Přeci jenom, můžeme si v téhle alianci o něco víc vyskakovat," pousmál jsem se na ni, i když jsem opravdu věřil, že vše proběhne jak má. Zvlášť když na to teď dohlížel Storm, který byl doteď odsunutý na druhou kolej.
Z následující informace byla už ale nadšená. Trochu se mi ulevilo. Laura byla už tak dost zaneprázdněná a žádný další ideální adept mi na mysl nepřicházel. Zvlášť po tom Etney-fiasku. Tím jsem se teď ale zabývat nechtěl. "Sionn bude nadšený," pousmál jsem se na Lucy. "Jistě, že může jít na lov," přikývl jsem, "ale nejsem si jistý, jestli to někdy vůbec sám zkoušel. Nejspíš bude nejlepší začít od něčeho menšího. Aby nabral jistotu." Měl jsem pocit, že jsme spolu někdy tenkrát lovili zajíce, ale to byl ještě pravděpodobně moc malý na to, aby to zkoušel po svém. "Vyrazili s Laurou a Lilac hledat poklad, ale předpokládám, že se brzy vrátí, tohle není počasí na dlouhé výlety. Mimochodem, když jsi byla venku, jak vypadají okolní řeky? Mám obavy, aby se nevylily." Vážně jsem se na ni podíval. Ale snad bychom to zvládli, zapřemýšlel jsem a snažil se vybavit si, kdo jakou magii ovládá. Nebo alespoň ty, o kterých jsem věděl. Najednou jsem měl pocit, že v lese cítím Saviora, ale přišlo mi to zvláštní. Proč by se tak brzy vracel? A navíc sám?

Lucy byla energická a živá jako vždycky. Došlo mi, že Elisa měla nejspíš pravdu, že by se od ní mohl Sionn ledacos naučit. Jako vždycky. To jsem jí ale přiznávat nehodlal. Ale musel jsem si vnitřně přiznat, že byla jednoduše brilantní stratég.
Co Lucy ale očekávaně zajímalo, byl její otec. Přikývl jsem, že tu opravdu byl. "Vlastně je to pár dní, co odešel. Vypadá dobře," pousmál jsem se na ni, abych ji uklidnil. "Byl tu ještě s jednou známou a vlčetem, které ona adoptovala a zdálo se, že míří do jedné nové smečky do hor, odkud je to vlče.Můžeš se tam později vydat a zkusit otce najít, pokud budeš chtít," nabídl jsem ji. Uvědomoval jsem si důležitost rodiny. A i to, jak vzácné je vědět aspoň odhadem, ve které části země se Savior zrovna potuluje. A ještě ne na dlouho.
Co mě ale překvapilo, bylo jak Lucy převzala velkou novinku poměrně klidně. Až mě to trochu znepokojilo, jestli vůbec chápe, co to pro nás znamená. Jenže to jsem se mohl hned zase uklidnit, když se zhrozila, že budeme lovit i pro druhou smečku. "Ne ne, nebudeme lovit pro ně, budeme lovit s nimi. Ve více vlcích můžeme dostat snáz více kusů naráz. Navíc budeme mít lepší přehled o zvěři, nemyslíš?" Snažil jsem se jí vysvětlil můj pohled na věc, ale zároveň mě zajímal její názor. To ona o lovu věděla víc než já. "Rozhodně je na sobě nebudeme táhnout, máme svých starostí dost."
"Vlastně je tu ještě jedna věc," navázal jsem, "s Elisou bychom byli rádi, kdyby se Sionn brzy začal zaučovat jako pomocný lovec, aby v budoucnu neležely všechny starosti jenom na tobě. Vlastně bys ho mohla mnohým věcem naučit a to nejen v lovu, co říkáš? Myslím, že si tě docela oblíbil." Zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu a čekal na nezkreslený názor. Přeci jen měla do některých věcí bližší vhled než my jako alfy.

Netrvalo dlouho a objevila se u mně Lucy. "Ahoj," pousmál jsem se, "jak ses měla?" Měl jsem pocit, že před nedávnem oznamovala, že se půjde proběhnout mimo smečku, ale nebyl jsem si jistý a tak jsem to nechal na ni, jak to rozvede. Lucy se ale hned pustila do Meinera, netušil jsem, co s ním měla za problém, ale snažil jsem se z toho obratně vybruslit. "Zachránil Sionna a přišel kvůli tomu o oko, jinak by tu nebyl. Byl to náš projev díky," poznamenal jsem. Doufal jsem, že to Lucy nějak skousne a nebude to příliš rozpitvávat, protože jsem se nechtěl dostat do debaty, jak se Sionn dostal mimo území.
Naštěstí tu byly mnohem důležitější věci, kterými se dala pořádně zaujmout pozornost. "Vlastně ano, větší než bys čekala," přiznal jsem. "V okolí se tu potulují divní vlci, pamatuješ si tu šedivou, jak sem naklusala a pokusila se sebrat Sionna? Vrátila se a pokusila se napadnou Elisu a doprovod tvého otce. A co víc, nejspíš není sama. Nevíme, kolik jich je, ale jsou nebezpeční." Na chvíli jsem se odmlčel a rozhlédl se po lese. Zdál se mi až příliš klidný. Kam všichni běželi v takovém počasí? Neměl jsem z toho dobrý pocit, protože hrozily záplavy. "Potřebujeme zajistit bezpečnost naší severní hranice a tak jsme uzavřeli dohodu s Borůvkovou smečkou." Chvilku jsem počkal, jak zareaguje. "Chystám se o tom přes myšlenky brzy informovat všechny, ale půjde pro nás v podstatě o volný pohyb po jejich lese, stačí se jen poprvé představit na hranicích a pak už to neřešit a zároveň oni budou moc přeběhnout přes Asgaar, ale jen po hranicích. Zároveň pokud bude jedna smečka v nebezpečí, vyrazíme si na pomoc. Co je ale pro tebe asi nejdůležitější, musíme korigovat aspoň částečně lov společně, abychom neopatrně nevybili poslední kusy zvěře, co přežili tuhle zimu," vysvětlil jsem a počkal, jak to stráví. Ještě tu byla jedna věc, ale nechtěl jsem ji zase zahltit.

//Zelené louky

Pomalým krokem jsem se vracel domů. Zdálo se, že Elisa za mnou nejde. Asi se ještě potřebovala provětrat. Popravdě jsem si také ještě potřeboval trochu urovnat myšlenky o tom, co se stalo v Borůvce. Zároveň jsem přemýšlel, jak to udělám s informováním smečky a jestli to vůbec zvládnu. Po dlouhé době jsem o sobě pochyboval, ale bylo to přeci moje vrozená magie.
Došel jsem poměrně daleko za hranice lesa a tam se posadil. Zavyl jsem a čekal, kdo přijde. Nebylo to však svolávají vytí, spíš jen oznamovací, že jsem doma. Bylo na čase, když Laura je s vlčaty. Minimálně Lucy tu určitě byla a přišlo mi, že cítím i Tesaie a Yetera. Přemýšlel jsem, jestli některý z nich přijde, abych později ušetřil nějakou energii. Počkám pár minut a pak se do toho pustím. Ať je to z krku.

//Máš ho tady, Lucy, kdyby ti nikdo nepřišel a nepotřebuješ nějakou turbo hru :D

Přikývl jsem, když mi říkala, co všechno bych jim měl říct. Stejně asi bude potřeba to každému vysvětlit dopodrobna zvlášť. Ale je potřeba, aby to aspoň trochu věděli. Pomalu jsem se zastavil a ohlédl se k našemu lesu, už chybělo jen pár metrů a byli jsme doma. "Dobře," odsouhlasil jsem Elisinu poznámku k Gee, "řeknu jim teda jenom o Borůvkové smečce, to je důležité, hierarchii a funkce můžeme pořešit potom." To, co ale řekla potom, mě trochu překvapilo. "Sionn? Není na to ještě malý?" podivil jsem se. Popravdě jsem v hlavě pořád viděl, jak se bál překročit hranice a to jsme šli spolu. Ale její argumenty mě docela přesvědčily. "Asi máš pravdu, měl by si na to začít zvykat dřív než ti dva. Zvlášť jestli by po nás někdy v budoucnu měl převzít smečku, Etney na to asi nemá hlavu, pokud se nezklidní," pověděl jsem trochu ztrápeně a pohlédl jí do očí. Je poměrně emocionálně labilní... I když silný. Byl by to dobrý ochránce, možná beta vlk, ale ohledně řízení jsem si vůbec nebyl jistý. Na chvíli jsem zaváhal a počkal, jestli má moje partnerka ještě něco na srdci. Pak jsem se znovu ohlédl k lesu. Kapky vody mi neustále padaly do srsti a už mě to zcela upřímně začínalo iritovat. Nemohl jsem si však dovolit teď plýtvat energií na magické kousky. "Asi už půjdu domů, ať je to vyřízené před západem slunce. Jdeš taky, nebo se chceš ještě proběhnout?" zeptal jsem se a nechal jí volnou tlapu. Z lesa se navíc ozvalo zavytí Lucy. Výborně, o jednoho méně.

//Asgaar