Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jak se zdálo, Midiam se pomalu začala uklidňovat. Zřejmě se to samé dělo s Mahtaë. Neštěstí se zdálo, že tenhle problém byl z námi a už nehrozilo, že by náš les byl zatopen. Ohledně Borůvkové smečky Lucy jenom přikyvovala. Zdála se mi až neobvykle tichá, ale na druhou stranu mi to teď dávalo příležitost si pořádně pročistit hlavu a začít přemýšlet zase racionálně. A ne jinými částmi těla.
Už už jsem se chystal, že tedy konečně sdělím ostatním tu velkou novinu, když se najednou objevila Gee. Překvapeně jsem na ni pohlédl. Vypadala ustaraně. "Ahoj Gee," pokýval jsem a ještě jednou si ji prohlédl. Ale nevypadala, že by byla zraněná. "Co se stalo?" vyzval jsem ji. Byla mimo les, napadl ji někdo? Ale na těle neměla nějaká viditelné známky po boji. Lucy začala hádat úplně z jiné stránky. Vlčata? Vlastně by to nebylo až tak nepravděpodobné, ale byl jsem přesvědčený, že Gee zatím partnera nemá. Ale hormony toho dokázaly vyvést hodně, to jsem si sám ozkusil. "Potom mám pro tebe také důležitou novinu," poznamenal jsem, "vlastně dvě."

Lucy se mě snažila přesvědčit, že hlídat Mahtaë by měla Elisa, protože je to přeci job pro alfu. Pořád se mi to úplně nepozdávalo, ale raději už jsem nic neříkal. Protože kdyby na mě ještě párkrát zamrkala těma svýma kukadlama, možná bych se nechal přesvědčit.
Naštěstí jsem se ale ovládl a celkově cesta po lese mě dostatečně rozptylovala, abych si trochu srovnal myšlenky. Soustředil jsem se na každičký krok, abych už nemyslel na blbosti. Její poznámku o Elise jsem jenom přešel. Nechtěl jsem do toho zabředávat. Měl... asi bych se jí měl pak omluvit... ale vždyť k ničemu nedošlo... ale... Moje myšlenky byly pořád trochu nesouvislé. A když se o mě Lucy otřela, moc to nepomohlo. Dlouze jsem se nadechl a snažil se tak trochu okysličit mozek. "Jmenuje se Meinere," začal jsem odpovídat na její otázky. Poskytla mi docela kvalitní únik. "Ale netuším, jak někdo může své potomky prostě odložit. Asi byli zoufalí. A jestli ne, je dobře, že zůstala tady. Je ještě mrně, vychováme ji my a nebude z ní nějaká nafoukaná slečinka. To nemůžeme dopustit," zhodnotil jsem. Zároveň se mi ale zdálo divné, že by Meinere vychovával nějakého fracka. Možná ho někde našel, stejně jako my.
"Dlouhé roky býval tamní alfou Storm, můj a tvého otce přítel, ale už se na to prý necítil a tak předal smečku Blueberrymu. Vypadá, že je silný, ale je nezkušený a ve smečce má trochu zmatek. Když Storm zjistil, že si v jejich lese pobíháme, jak se nám zlíbí, slíbil, že na to dohlédne." ... A kdyby to nepomohlo, prostě tam dosadíme někoho od nás. Ten les se nesmí nechat jako táborákové místo tulákům. Možná jsem Lucy říkal poměrně interní záležitosti, ale na druhou stranu nebyla jen obyčejná kappa a měla by mít trochu přehled. To už jsme se ale blížili k Midiam. "Až tohle doděláme, zkusím ostatním sdělit tu velkou novinku před myšlenky."

Lucy komentovala, že díky mně to vlče přežije. Sice to tak úplně nebylo, protože tu malou našla jako první Elisa, cítil jsem se ale, jak mi to příjemně polechtalo ego. "Ano. Chtěl bych ji vychovat jako vlastní, aby nikdy nestrádala. Jednou by třeba mohla být stejně dobrá lovkyně jako ty."
Stál jsem tam a hleděl na rozbouřenou řeku před námi. Až k nám se neslo její hučení. Na to že ještě před pár dny byla úplně zamrzlá... Jak se ale zdálo, s dnešním svítáním se obloha konečně protrhala a to svědčilo o tom, že by konečně mohl přijít den bez pršení. Aspoň něco. "Elisu?" otočil jsem se překvapeně na Lucy. "Ale ona nemá ráda vodu," odtušil jsem. Tohle neznělo jako dobrý plán. Navíc, kdybych tohle už jen navrhl, nejspíš bych tu musel zůstat sám. A to se mi nechtělo. "Možná Etneye... potřeboval by... zklidnit." A hlídání řeky představovalo poměrně solidní možnost meditace.
Lucyina další otázka mě poměrně zarazila. Popravdě jsem nečekal, že by se na něco takového mohla zeptat. "Máme oba hodně práce," řekl jsem váhavě. Přišlo mi, že na tom nebylo nic špatného. Navíc to byla pravda. A ani to nic osobního neříkalo. Když se ale potom začala převalovat a vybízet mě, ať si k ní lehnu, musel jsem uhnout pohledem. Byla krásná. Sakra. Ztěžka jsem polkl. "Musíme... musíme ještě zkontrolovat Midiam." Rychle jsem se otočil na východ a rozešel se tam. Tohle byl můj únik. Mám přece rodinu.

Lucy ochotně odsouhlasila, že dohlédne na Sionnovo vzdělávání. Spokojeně jsem se pousmál. Tak to by bylo. Taky přikývla, že se mnou půjde obhlédnout řeky. Jenže to už jsem si všimla, jak zvláštně najednou začala mluvit. Pryč byla všechna drzost. Prostě jen naprostá oddanost v hlase. Dlouze jsem se na ni podíval. Jak s lehkostí šla a vlnila boky. Že by... že bych ten vlk byl já? Sám jsem byl najedou zaskočený svou myšlenkou. Trochu jsem si to styděl byť jenom připustit. Co blázním, už je toho asi jen moc.
Pomalu jsme pokračovali dál lesem. Viděl jsem, jak svůdně zamrkala víčky. Vlastně jsem si musel přiznat, že se mi líbilo mít pozornost od takové mladé a hezké vlčice. Hrdě jsem se napřímil a začal dávat větší pozor na to, jak se pohybuji. "Kdyby tu nezůstala, nepřežila by zimu. To bych si nikdy neodpustil. Smečka je silná a jedno vlče navíc zvládne," prohodil jsem. Už jsme se blížili ke hranicím lesa. Tam jsem se zastavil a pohlédl mezi stromy k řece. Byla opravdu plná, téměř před vylitím, ale její břehy se stále držely. Na čele se mi objevila malinkatá vráska. "Možná bychom tu měli někoho postavit na hlídání, co myslí?" otočil jsem si na ni a krátce ji přejel pohledem.

"Práskat je ošklivé slovo," zasmál jsem se, "ale informovat je důležité. Nedovolím, aby našim vlkům kdokoli kálel na hlavu." Věřil jsem, že bych za mnou vlci nechodili s malichernostmi. Věřil jsem jejich úsudku. Měl bych už informovat všechny, připomněl jsem si, abych to měl stále v živé paměti.
"Jistě, to mu neuškodí," přikývl jsem. A spíš jen prospěje. Mluvila o lovu zajíce. "Chtěl bych mu ukázat šakaly na jihu, kdybys to při příštím lovu měla po cestě, zmíníš to, prosím?" požádal jsem ji a krátce jí pohlédl do očí. Přišla mi nějaká zasněná. Že by nějaký vlk? pousmál jsem se. Vlastně by to nebylo špatné. Spolehlivé vlčí tlapy by se nám hodily a na vlastní vlčata už taky začínala mít věk. Nejspíš bychom jí nebránili. Stejně jako Lauře.
Při jejích slovech o řekách jsem se zamračil. Zdálo se, že moje domněnky byly bohužel správné a s okolními řekami to nevypadalo dobře. Bylo moc sněhu. A teď do toho ještě furt prší. Ach jo. Znepokojeně jsem švihl ocasem. "Jestli je to opravdu tak špatné, měli bychom to omrknout. Jdeš taky?" pobídl jsem ji a volným tempem se začal přesouvat na západ. Mathaë byla větší než Midiam a tudíž nebezpečnější. "Kdo je Lilac?" zopakoval jsem. "Ale ty jsi byla předtím v jeskyni, ne? Je to malá vlčice, vlče o dost mladší než Sionn, kterou sem nejspíš odložily tuláci, co nezvládali zimu. Nechali jsme si ji. Je chytrá a trochu od rány, bude se ti líbit," usmál jsem se na Lucy a pak se znovu otočil a hleděl před sebe.

//Lucy bude na tatíky, jo? :D

//poor baby ;;

Lucy vyslovila pochybnosti ohledně společného lovu. Cítil jsem, jak se jí hlavou hodí plno myšlenek, ale nehodlal jsem jí do nich vstupovat. To by nebylo fér. "Kdyby to nefungovalo, můžeme z dohody kdykoli ustoupit," ujistil jsem ji. Pak jsem se na ni vážně podíval. "Kdyby jsi s kýmkoliv z nich měla nějaký konflikt nebo problém, přijď hned za mnou nebo Elisou a hned to vyřešíme. (//Už se těším, až přijdeš s tím, že Naran je otravnej :D) Přeci jenom, můžeme si v téhle alianci o něco víc vyskakovat," pousmál jsem se na ni, i když jsem opravdu věřil, že vše proběhne jak má. Zvlášť když na to teď dohlížel Storm, který byl doteď odsunutý na druhou kolej.
Z následující informace byla už ale nadšená. Trochu se mi ulevilo. Laura byla už tak dost zaneprázdněná a žádný další ideální adept mi na mysl nepřicházel. Zvlášť po tom Etney-fiasku. Tím jsem se teď ale zabývat nechtěl. "Sionn bude nadšený," pousmál jsem se na Lucy. "Jistě, že může jít na lov," přikývl jsem, "ale nejsem si jistý, jestli to někdy vůbec sám zkoušel. Nejspíš bude nejlepší začít od něčeho menšího. Aby nabral jistotu." Měl jsem pocit, že jsme spolu někdy tenkrát lovili zajíce, ale to byl ještě pravděpodobně moc malý na to, aby to zkoušel po svém. "Vyrazili s Laurou a Lilac hledat poklad, ale předpokládám, že se brzy vrátí, tohle není počasí na dlouhé výlety. Mimochodem, když jsi byla venku, jak vypadají okolní řeky? Mám obavy, aby se nevylily." Vážně jsem se na ni podíval. Ale snad bychom to zvládli, zapřemýšlel jsem a snažil se vybavit si, kdo jakou magii ovládá. Nebo alespoň ty, o kterých jsem věděl. Najednou jsem měl pocit, že v lese cítím Saviora, ale přišlo mi to zvláštní. Proč by se tak brzy vracel? A navíc sám?

Lucy byla energická a živá jako vždycky. Došlo mi, že Elisa měla nejspíš pravdu, že by se od ní mohl Sionn ledacos naučit. Jako vždycky. To jsem jí ale přiznávat nehodlal. Ale musel jsem si vnitřně přiznat, že byla jednoduše brilantní stratég.
Co Lucy ale očekávaně zajímalo, byl její otec. Přikývl jsem, že tu opravdu byl. "Vlastně je to pár dní, co odešel. Vypadá dobře," pousmál jsem se na ni, abych ji uklidnil. "Byl tu ještě s jednou známou a vlčetem, které ona adoptovala a zdálo se, že míří do jedné nové smečky do hor, odkud je to vlče.Můžeš se tam později vydat a zkusit otce najít, pokud budeš chtít," nabídl jsem ji. Uvědomoval jsem si důležitost rodiny. A i to, jak vzácné je vědět aspoň odhadem, ve které části země se Savior zrovna potuluje. A ještě ne na dlouho.
Co mě ale překvapilo, bylo jak Lucy převzala velkou novinku poměrně klidně. Až mě to trochu znepokojilo, jestli vůbec chápe, co to pro nás znamená. Jenže to jsem se mohl hned zase uklidnit, když se zhrozila, že budeme lovit i pro druhou smečku. "Ne ne, nebudeme lovit pro ně, budeme lovit s nimi. Ve více vlcích můžeme dostat snáz více kusů naráz. Navíc budeme mít lepší přehled o zvěři, nemyslíš?" Snažil jsem se jí vysvětlil můj pohled na věc, ale zároveň mě zajímal její názor. To ona o lovu věděla víc než já. "Rozhodně je na sobě nebudeme táhnout, máme svých starostí dost."
"Vlastně je tu ještě jedna věc," navázal jsem, "s Elisou bychom byli rádi, kdyby se Sionn brzy začal zaučovat jako pomocný lovec, aby v budoucnu neležely všechny starosti jenom na tobě. Vlastně bys ho mohla mnohým věcem naučit a to nejen v lovu, co říkáš? Myslím, že si tě docela oblíbil." Zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu a čekal na nezkreslený názor. Přeci jen měla do některých věcí bližší vhled než my jako alfy.

Netrvalo dlouho a objevila se u mně Lucy. "Ahoj," pousmál jsem se, "jak ses měla?" Měl jsem pocit, že před nedávnem oznamovala, že se půjde proběhnout mimo smečku, ale nebyl jsem si jistý a tak jsem to nechal na ni, jak to rozvede. Lucy se ale hned pustila do Meinera, netušil jsem, co s ním měla za problém, ale snažil jsem se z toho obratně vybruslit. "Zachránil Sionna a přišel kvůli tomu o oko, jinak by tu nebyl. Byl to náš projev díky," poznamenal jsem. Doufal jsem, že to Lucy nějak skousne a nebude to příliš rozpitvávat, protože jsem se nechtěl dostat do debaty, jak se Sionn dostal mimo území.
Naštěstí tu byly mnohem důležitější věci, kterými se dala pořádně zaujmout pozornost. "Vlastně ano, větší než bys čekala," přiznal jsem. "V okolí se tu potulují divní vlci, pamatuješ si tu šedivou, jak sem naklusala a pokusila se sebrat Sionna? Vrátila se a pokusila se napadnou Elisu a doprovod tvého otce. A co víc, nejspíš není sama. Nevíme, kolik jich je, ale jsou nebezpeční." Na chvíli jsem se odmlčel a rozhlédl se po lese. Zdál se mi až příliš klidný. Kam všichni běželi v takovém počasí? Neměl jsem z toho dobrý pocit, protože hrozily záplavy. "Potřebujeme zajistit bezpečnost naší severní hranice a tak jsme uzavřeli dohodu s Borůvkovou smečkou." Chvilku jsem počkal, jak zareaguje. "Chystám se o tom přes myšlenky brzy informovat všechny, ale půjde pro nás v podstatě o volný pohyb po jejich lese, stačí se jen poprvé představit na hranicích a pak už to neřešit a zároveň oni budou moc přeběhnout přes Asgaar, ale jen po hranicích. Zároveň pokud bude jedna smečka v nebezpečí, vyrazíme si na pomoc. Co je ale pro tebe asi nejdůležitější, musíme korigovat aspoň částečně lov společně, abychom neopatrně nevybili poslední kusy zvěře, co přežili tuhle zimu," vysvětlil jsem a počkal, jak to stráví. Ještě tu byla jedna věc, ale nechtěl jsem ji zase zahltit.

//Zelené louky

Pomalým krokem jsem se vracel domů. Zdálo se, že Elisa za mnou nejde. Asi se ještě potřebovala provětrat. Popravdě jsem si také ještě potřeboval trochu urovnat myšlenky o tom, co se stalo v Borůvce. Zároveň jsem přemýšlel, jak to udělám s informováním smečky a jestli to vůbec zvládnu. Po dlouhé době jsem o sobě pochyboval, ale bylo to přeci moje vrozená magie.
Došel jsem poměrně daleko za hranice lesa a tam se posadil. Zavyl jsem a čekal, kdo přijde. Nebylo to však svolávají vytí, spíš jen oznamovací, že jsem doma. Bylo na čase, když Laura je s vlčaty. Minimálně Lucy tu určitě byla a přišlo mi, že cítím i Tesaie a Yetera. Přemýšlel jsem, jestli některý z nich přijde, abych později ušetřil nějakou energii. Počkám pár minut a pak se do toho pustím. Ať je to z krku.

//Máš ho tady, Lucy, kdyby ti nikdo nepřišel a nepotřebuješ nějakou turbo hru :D

Přikývl jsem, když mi říkala, co všechno bych jim měl říct. Stejně asi bude potřeba to každému vysvětlit dopodrobna zvlášť. Ale je potřeba, aby to aspoň trochu věděli. Pomalu jsem se zastavil a ohlédl se k našemu lesu, už chybělo jen pár metrů a byli jsme doma. "Dobře," odsouhlasil jsem Elisinu poznámku k Gee, "řeknu jim teda jenom o Borůvkové smečce, to je důležité, hierarchii a funkce můžeme pořešit potom." To, co ale řekla potom, mě trochu překvapilo. "Sionn? Není na to ještě malý?" podivil jsem se. Popravdě jsem v hlavě pořád viděl, jak se bál překročit hranice a to jsme šli spolu. Ale její argumenty mě docela přesvědčily. "Asi máš pravdu, měl by si na to začít zvykat dřív než ti dva. Zvlášť jestli by po nás někdy v budoucnu měl převzít smečku, Etney na to asi nemá hlavu, pokud se nezklidní," pověděl jsem trochu ztrápeně a pohlédl jí do očí. Je poměrně emocionálně labilní... I když silný. Byl by to dobrý ochránce, možná beta vlk, ale ohledně řízení jsem si vůbec nebyl jistý. Na chvíli jsem zaváhal a počkal, jestli má moje partnerka ještě něco na srdci. Pak jsem se znovu ohlédl k lesu. Kapky vody mi neustále padaly do srsti a už mě to zcela upřímně začínalo iritovat. Nemohl jsem si však dovolit teď plýtvat energií na magické kousky. "Asi už půjdu domů, ať je to vyřízené před západem slunce. Jdeš taky, nebo se chceš ještě proběhnout?" zeptal jsem se a nechal jí volnou tlapu. Z lesa se navíc ozvalo zavytí Lucy. Výborně, o jednoho méně.

//Asgaar

//Wuhuu, Sheya se hlásí! :D

Pokýval jsem hlavou na její slova, v podstatě jsme se shodli. Navíc mi ještě připomněla, že díky své magii mohla kdykoli dělat, že se nic z tohohle nestalo. A to se hodilo. Pousmál jsem se na ni. Tohle nebyla úplně čistá hra, ale měly jsme na sobě závislé nejen svoje životy a životy našich potomků, ale rovnou celé smečky. "Věřím tomu, že se ten mladej trochu lekne a začne makat. Už jenom protože Storm má známé jako jsme my, jsme hrozba pro jeho pozici větší, než s jakou by se dokázal vypořádat, ať už umí cokoli. Na druhou stranu by měl být schopný ochránit vlky v Borůvkáči, pokud tam teda bude," zhodnotil jsem. Sice mi přišel trochu jako ucho, ale na druhou stranu bylo jasné, že nějaké schopnosti má. O tom svědčily jeho rudé odznaky pod okem a navíc fakt, že je schopný podobného přenosu myšlenek jako já a to ačkoli to nebyla jeho vrozená magie. Poslední dobou to umí víc vlků, než by se mi líbilo, prolétlo mi hlavou, ale nemělo cenu se tím trápit.
Slunce se pomalu začalo drápat na střed oblohy, ale ten déšť ne a ne přestat. Už to začínalo být poměrně otravné, skoro stejně jako konstantní sněžení v zimě. "Dobře, udělám to, hned jak se vrátíme do smečky. Ať je to z krku," přikývl jsem, "asi by nebylo od věci nějak zrekapitulovat hierarchii, kdyby se něco k někomu náhodou nedoneslo. A o Borůvkáči mám říct jen to o hranicích nebo všechno pěkně rozvést? Napadá tě ještě něco?" zeptal jsem se. Chtěl jsem, abychom se na tomhle dokonale shodli. Zvlášť, když to budu přenášet do hlavy úplně všem. Pak jsem se zamyslel. "Možná by nebylo od věci rozšířit funkce, když je nás teď tolik. Lucy by mohla zaučit někoho lovit a druhý ochranář by taky nebyl od věci na takové území. Ať to nemusíme tak často obcházet sami. Gee se mi tenkrát zmiňovala, že to ve své bývalé smečce dělala, než se zranila, možná by nebyla špatnou volbou?" nadhodil jsem a čekal, až řekne, co si o tom myslí ona.

//Borůvkáč

Vyběhl jsem ze skrytu stromů za Elisou. Měla drobný náskok, ale pomalu jsem ho stahoval. Hned, co jsem ale opustil stromy, jsem ucítil, jak se do mě opřel nepříjemný vítr a srst se mi začala máchat deštěm. To počasí si nedá pokoj. Doběhl jsem až k Elise a tam běh rozvolnil a pomalu přešel do loudavého kroku. Nechtělo se mi úplně zastavovat. Na to mi byla příliš zima s podmáčeným kožichem.
"Tohle by mělo Blua nakopnout. A když ne, vezmeme si to území příště násilím. Nenecháme ohrozit náš les, ze severu je nezranitelnější. Navíc nám sám nabídl možnost ze závazku beztrestně vycouvat," švihl jsem ocasem a pohlédl na ni, "pokud by k tomu muselo dojít, mohli bychom zkusit oslovit Saviora, když se mu ta smečka na severu tolik nezamlouvá." Navíc Storm by svůj les taky určitě neopustil. Jen jsem si nebyl jistý, jestli by se na jeho správu ještě cítil. "Co si myslíš ty?" zeptal jsem se. Musíme to nějak dát vědět vlkům. "Nechce se mi svolávat všechny do údolí, možná bych mohl zkusit oslovit členy v jejich myslích, tak jako podsouvám věci tobě. Co všechno potřebujeme sdělit?" Chtěl jsem si být jistý, že když už se do toho půjde, na nic nezapomenu. "Nejspíš mě to bude stát ale dost energie, tak by to asi chtělo udělat dřív, než vyrazíš na sever."

Elisa už nejspíš neměla co dodat a zdálo se, že ani ostatní. Našeho dohoda zatím nějakou formu měla, ale teď záleželo, co s tím vymyslíme každý ve své smečce a jak na to vlci zareagují. Elisa se rozloučila a rozeběhla se pryč. "Mějte se, brzy se určitě uvidíme," kývl jsem na oba vlky a pak se speciálně usmál na Storma. Drž se, příteli. Věřil jsem, že kdyby se náhodou Blueberry hodlal zase zdýchnout, dohlédne tu na to. Zvlášť když teď měl oficiálně pověření. Pak jsem se i sám otočil a pomalu se rozeběhl za Elisou. Nejdřív mířila přesně stejnou cestou, jako jsme přišli, pak se ale její stopy stočily. Co má v plánu? Znejistěl jsem a stočil to za ní. Chtěl jsem s ní ještě pár věcí probrat, než se zase každý vydáme za svým dílem povinností v lese. Ještě než jsem opustil Borůvkový les, uslyšel jsem alfovo vytí, které nemohl minout snad žádný s přítomných. Pousmál jsem se. Třeba to mělo smysl.

//Nory