Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sigy pořád nechápal to, že by mu nebo jeho vlčatům mohla Styx ublížit. Je opravdu zákeřnější, než jsme si mysleli... Musím to potom říct Elise, napadlo mě. Zamračil jsem se a tvářil se ustaraně, ale dál už jsem Sigyho nepřesvědčoval. Musel se přesvědčit sám.
Vlčata magie velmi zaujala, ale jak se zdálo, Sigy jim tím zatím ještě nechtěl motat hlavu. Chápavě jsem přikývl. Co mě ale zaujalo ještě víc, v ten moment se k nám přidala Lyl a toužila vědět o této magii víc. Překvapeně jsem se na ni otočil. "Ano, iluze," potvrdil jsem. Její dotaz mě trochu překvapil. "Nejsem v této magii mistr, ale protivníka jí můžeš pořádně zmást tak, že nebude vědět, kde je. S trochou štěstí také můžeš přivodit nevolnost. Když budeš trénovat, možná přijdeš na víc věcí," odtušil jsem a otočil se na Sigyho zrovna když se rozhodl, že je čas vlčata vyvést ven a vzít do smečky. "Půjdu s vámi k hranicím a pak se odpojím," přislíbil jsem jim. Sledoval jsem, jak Sigy vzal jedno vlče a počkal, jestli bude Lyl potřebovat nebo chtít pomoc. Sám jsem se ale k jejímu vlčeti nepřibližoval. Přeci jen, byla to novopečená matka. Pak jsem se vydal za Sigym ven úzkou jeskyní.

//Kaskády

//Děkuji za zábavnou akci a štědrou odměnu <3

Hola,
tak mi to nakonec nedalo a jsem tu s žádostí o 3. slot.
Vím, že jsem Sheyu dostala nedávno, ale dost mě chytla, o čemž svědčí i dosavadních 165 herních postů. Nebudu lhát, je to hodně o aktivních parťácích, takže posílám lásku Cynthii :D S aktivitou za Arca taky nemám problém, navíc se snažím být aspoň nějak aktivní v rámci smečky. Myslím tedy, že když už by na další charakter došlo, že bych ho zvládla. A předem tedy říkám, že bych chtěla gallivlče.
ALE na druhou stranu mě v blízké době čeká studium v zahraničí a s tím spojených dost změn, takže se nechci pouštět do nějakých velkých slibů. A tedy rovnou říkám, že bych s charakterem vyčkávala, až si budu jistá, že ho budu stíhat. Jo, nesnáším, když se na mě musí čekat :D A s tím, že se prázdný slot po čase odebírá, je to takový na prd.
Vlastně ani nevím, co tím chci říct. Asi to berte spíš jako takové notice me senpai se zvážením do budoucna, kdyby na vlče došlo.
Díky za to, že to promyslíte a dobrou!

Sigy vypadal, že mi naprosto nevěří, že by Styx mohla někomu ublížit. Nevěřícně jsem na něj zamrkal, když mi to říkal. Nechápal jsem. Musela je obalamutit, napadlo mě. Bylo to to jediné racionální vysvětlení. "Jo, přesně ta Styx," potvrdil jsem, když mi ji začal popisovat. "Když byl Sionn ještě malý, pokusila se ho ukrást ze smečky za bílého dne. Prý se něco podobného stalo ještě v jedné smečce. A pak se ještě vrátila a napadla Elisu s Lennie," pověděl jsem. Popravdě mi to dělalo starosti. Jestli dokázala takhle lhát a omotávat si vlky kolem prstu, znamenalo to, že byla ještě nebezpečnější, než jsme si s Elisou mysleli. "Třeba to s vámi pro jednou myslela dobře, ale dej si na ni pozor. Hlavně s ohledem na mladé. Nevím, k čemu je jí to dobré, ale zdá se, že má nějaký problém s vlčaty."
Byl jsem upřímně rád, že se Sigymu ta tlapa aspoň trochu zlepšila, i když to pořád nebylo terno. "Můžu to zkusit ještě jednou, ale netuším, co se stane. Mohl už bys mít porušené nervy a s tím asi opravdu pomůže jenom Život," pověděl jsem a a na moment pohledem zavadil o jeho tlapu. To už ale začala zase dorážet vlčata. Sklonil jsem se ještě o něco blíž a rozhodl se, že bych je mohl zkusit nějak zabavit. Přímo před malou Heather se objevila malá veverka, která několika rychlými skoky přeskákala k Flynnovi a zašimrala ho ocáskem v obličeji, než zase začala hopsat kolem. Později se vypařila stejně rychle, jako se zhmotnila. Krátce jsem pohledem přejel z jednoho na druhého a na chvilku se jím zastavil i na Lyl, která odpočívala opodál. "Povídali vám už rodiče o magiích?"
Sigy hnedka předpokládal, že se s Elisou těšíme na vnoučata. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou. "Sionn je na vlčata ještě moc mladý, to se spíš bojíme, aby si je nevyrobil omylem," zasmál jsem se. "Awnay odešla ze smečky, tak se s ní moc nevídáme, ale nedávno se zastavila a zatím to nevypadalo. No a Etney ještě nenašel nikoho, kdo by to s tím dlouhodobě vydržel." Pravda, nějaké přítelkyně už nejspíš měl, jednu nám dokonce představil, ale nic vážného to zřejmě zatím nebylo. "To Elisa by měla čekat mladé. Proto vím, že Život se dal na rozdávání mládí," vysvětlil jsem s drobným úsměvem. Čekal jsem, co na to řekne. Měl bych za chvíli vyrazit. Zvlášť jestli půjdu ještě za Saviorem na sever.

Malá Heather se odvážně vydala ke mně. Byl jsem popravdě trochu překvapený, protože jsem pro ni byl cizí a ještě k tomu velký samec. Ta má pořádnou kuráž. Musel jsem se pousmát. Všiml jsem si, jak se Lyl přesunula o kousek dál. Nijak se do hovoru nezapojovala a tak jsem hodlal její přání respektovat. Zřejmě jí to tak bylo pohodlné. Po porodu musí vlčice dost odpočívat, připomněl jsem si něco, co mě nejspíš brzy taky čekalo. Nalehl jsem na přední tlapy, aby na mě vlče dosáhlo a mohlo si hrát. Nijak jsem se nehýbal a čekal, co provede. Byl to tak trochu test.
Přikyvoval jsem, když mi Sigy říkal, že by se v nejhorším museli vrátit k tuláckému životu. Toulání s vlčaty bylo těžké, naštěstí by jim alespoň přálo počasí a roční období. "Teď se tím netrap, hlavně, že jsou maličcí zdraví. A jestli je alfa co k čemu, měla by se tu brzy ukázat sama." Aby měla přehled, co se v její smečce vůbec děje. Už mi ta samotná samice na alfě nepřišla tak cool jako když o ní povídal Zakar. Zřejmě to pod tlapou úplně neměla.
"Čím méně vlků o tomhle místě bude vědět, tím lépe. Je to sice výborný úkryt, ale zároveň z něj není úniková cesta. Neměl bys je to nechávat samotné," postupně jsem tlumil hlas, až jsem následující slova věnoval jenom Sigymu. Nechtěl jsem novopečenou matku stresovat. "Po kraji pobíhá sivá vlčice, co si říká Styx. Má minimálně ještě bratra a bůh ví, kolik jich je dohromady. Hroší je, že se nebojí zaútočit na mrňata." Přišlo mi důležité, aby o téhle informaci věděl. Pak už jsem zase začal mluvit normálně a krátkým pohledem zabloudil k Lyl.
"Lucy začala zaučovat našeho syna Sionna na lovce, můžu ji sem za vámi poslat, až ji uvidím. Dost se zdržuje ve smečce teď co se stala gammou." Na Sigyho slova, že Savior jistě rád vypadne ze smečky jsem se jen zasmál. Jo kdybys jen tušil, mladej. Savior není zrovna rodinný typ, ale ta jeho mladá si ho jistě srovná do latě. Působila dost od rány a popravdě jsem nevěřil, že by hnědého vlka nechala se jen ta zdejchnout a o malé se nestarat.
"Co ta tlapa, nelepší se?" nakousl jsem úplně jiné téma. "Slyšel jsem, že se Život dal na rozdávání mládí, možná by mohl tušit co s tím." Aspoň jsem v to doufal. Protože až se ti prťousové naučí běhat, bude mít ještě krušné chvíle. Ale má vedle sebe pořádný kus ženské. Nakonec jsem to ale přeci jenom nevydržel. Měl jsem prostě šílenou radost. "A taky se teď má co činit s rozdáváním života." Spokojeně jsem pohodil ocasem a usmál se.

"To je hezký nápad," zhodnotil jsem Sigyho plán udělat z tohoto místa útočiště pro všechny ztracená vlčata, "navíc by se jim tady vevnitř nemohlo ani nic stát. Jenom vchod by se musel pohlídat. Po zemi se po zimě toulá spousta sirotků, jedná vlčice jsme se ujali my a minimálně další dvě vlčata jsou ve vedlejší smečce."
Vlčata se pomalu probouzela. Pozoroval jsem, jak se malý vlček pustil do kořisti. Instinkty se nezapřou, pomyslel jsem si pobaveně. "Musíš se zakousnout do krku, tam mají slabé místo," poradil jsem vlčeti a pozoroval, jak zápasí se zajícem. Zoubky už měl sice ostré, ale pořád příliš malinké na to, aby se dostaly skrz tuhou kůži.
Sigy mezitím slušně odmítl můj návrh. Chápavě jsem přikývl. "Severně od nás je Borůvková smečka, nevím, jestli ji znáš. Tamní alfa taky moc nefungovala, až do doby, co jsme tam nalítli s Elisou. Teď se to zdá být lepší, navíc máme v plánu s nimi spolupracovat. Další smečka je na jihu, ta je tam již dlouho a zdá se, že se jí daří. A pak ta smečka v horách, kde je tvůj otec, ale nejsem si jistý, jestli to je zrovna to nejbezpečnější prostředí pro mrňata," vyjádřil jsem své obavy a pohledem krátce zavadil o malou vlčí slečnu, která se tulila ke své matce. Minimálně na Zubaté bývá sníh i v létě. O více smečkách jsem nevěděl, ale doufal jsem, že i tohle jim pomůže, kdyby se rozhodovali o jiné smečce. Kdyby Elisa možná nebyla těhotná, měli bychom nalítnout i do močálů, třeba by se ta alfa chytla jako Blueberry. Není nad to mladé alfy trochu vystrašit. "Každopádně se někdy zastavte, až to půjde, malá Lilac by z nich jistě byla nadšená. Sionn už je odrostlý a žádná další vlčata k ní ve smečce zatím nemáme." Tak trochu účelně jsem zdůraznil to slovo zatím. Nebyl jsem si jistý, zda byl teď správný čas jim o tom povědět, protože jsme si s Elisou ještě sami nebyli jistí, jak to celé dopadne, ale chtěl jsem, aby se někdy s malými zastavili.
"A co Lucy? Ta to tuší?" zeptal jsem se zvědavě. Vlastně jsem ani nevěděl, jakou mají spolu se sestrou vztahy. "Jestli se necítíš na cestu do hor, mohl bych se za Saviorem v rámci obchůzky zastavit a říct mu, ať se zastaví," nabídl jsem. I když jsem si nebyl jistý, jaký by to mělo úspěch. Určitě si stařík užívá mrňat. "Mám teď tak trochu volno, dokud je Elisa společně s naší betou doma." Posadil jsem se na zem a užíval si, jak se sluneční paprsky po dlouhé době opřely do mé srsti a spokojeně pozoroval tu jejich rodinnou pohodu. Byl jsem na Sigyho hrdý.

//Kaskády

Poslouchal jsem Sigyho, jak mi vypráví o své smečce a čím dál víc se mračil. Co to s těmi alfami je? Přeci si nezakládám smečku, když se o ni nehodlám starat. Nechápal jsem to, doopravdy ne. S Elisou a Laurou jsme si dávali dobrý pozor, aby aspoň někdo z nás na území vždycky byl. Zavrtěl jsem hlavou, ale tak aby to Sigy neviděl. Nechtěl jsem ho s tím stresovat ještě víc. Sám jsem moc dobře věděl, jak bolí ztratit smečku. Prázdný Klím jsem měl pořád v paměti.
Zasmál jsem se, když pověděl, jak tohle místo vlastně našel. Musela to být dobrá náhoda, protože bezpečnější místo než tohle jsem si jen těžko dokázal představit. Chvílema jsem měl sice trochu potíže procpat se dál, Sigy byl v tomhle výrazně obratnější a já za ním malinko zaostával, ale nakonec jsme se dostali až ke světlu. Tam se před námi otevřel až překvapivě velký prostor. "Myslím, že společnými silami bychom to dokázali nějakým rostlinstvem aspoň částečně zastřešit," nabídl jsem a krátce pohlédl na Sigyho, než se můj pohled stočil jinam.
Kousek přede mnou ležela Sigyho vlčice a k ní se tulily dvě malá kuličky. Páni. Tohle jsem opravdu nečekal. Kývnutím jsem Lyl pozdravil, ale můj pohled dál spočíval na těch malých. Čím víc jsem se na ně koukal, tím víc jsem doufal, že nám to s Elisou ještě jednou vyjde a poštěstí se. "Jsou krásní," vydechl jsem a usmál se na Sigyho a kousek před vlčici položil mrtvého zajíce. Vlastně se teď výborně hodil jako dárek. Navíc jsem si pak doma mohl chytit jiného. Udržoval jsem však stále dostatečnou vzdálenost od vlčátek. Moc dobře jsem věděl, že jsou vlčice po porodu citlivé a soudě podle velikosti těch malých to nemohlo být víc než pár týdnů. Pořád jsem tomu tak trochu nemohl uvěřit. Jaktože jsem to na ní předtím nepoznal? Všechno to utíkalo až neuvěřitelně rychle. "Je všechno v pořádku?" zeptal jsem se tak trochu obou. Na zemi byla vidět trochu zaschlé krve, kterou déšť ještě nestačil smýt, ale doufal jsem, že jinak vše dopadlo dobře. Měl jsem bohužel zkušenost i s tou horší variantou.
Tímto novým objevem ale dostávaly Sigyho obavy o smečku nový rozměr. "Když budete potřebovat, můžete zůstat pod ochranou naší smečky. Minimálně dokud se nenaučí sami chodit," pověděl jsem a pohodil hlavou k těm malým. Je to krásné. "Savior bude koukat." Ještě navíc, když sám musí mít zhruba stejně stará mrňata. A Lucy možná rovnou picne.

Sigy mi objasnil, že nakonec až na sever nedošel. Takže o vlčatech neví, usoudil jsem. Přemýšlel jsem, zda bych mu o nich neměl říct, ale nakonec jsem došel k tomu, že by to měl slyšet raději od svého otce. Aby nevyletěl jako Lucy. Ale nějak popohnat jeho návštěvu bych mohl. Navíc i mě docela ta jeho vlčata zajímala. Rád bych je viděl, než se upíšu k dlouhodobějšímu pobytu v lese.
Co mě ale trochu znepokojilo, bylo, že mi Sigy dal zapravdu a souhlasil, že se ani jemu do močálů nechce. To bylo o to zvláštnější, že se jednalo o jeho smečku. "Jak to? Stalo se něco?" zeptal jsem se starostlivě. Měl jsem o něj obavy a zároveň jsem tak mohl nenásilnou cestou získat nějaké informace o další smečce. Jestli jsou na tom jako v Borůvkovém lese, možná se z nás všech nakonec stane jen jedna velká smečka. A část možná přejde do té na jihu. Slýchal jsem, že té smečce se dařilo, i když jsem v ní nikdy osobně nebyl.
Sigy mi chtěl něco ukázat a já jsem zatím nikam nespěchal, takže jsem souhlasil. Popadl jsem svou kořist do tlamy a následoval hnědého vlka. Sledoval jsem, jak rozhrnul proud padající vody a před námi se objevil vchod do jeskyně. "Tohle je parádní schovka," zhodnotil jsem. Vlastně by mě to nikdy nenapadlo, že by se za vodopádem mohla nacházet nějaká jeskyně. Možná to je nějako napojené na ty jeskyně nad Asgaarem, jak jsme do nich se Sionnem zahučeli. Vklouzl jsem do vchodu jeskyně a tam se musel trochu přikrčit, Bylo to tu ještě o něco užší, než když vlk lezl k nám do úkrytu, ale přesto se s dávnou opatrnosti projít dalo. Co jsme se vzdalovali dál od vody, kameny přestávaly být tak nebezpečně moc kluzké a hned se zase šlo lépe.

//Útočiště

Položil jsem zajíce na zem vedle sebe. Přivřel jsem oči a užíval si teplých paprsků sluníčka, které se pomalu škrábalo nahoru na oblohu. Konečně, zdálo se, jako by snad už nikdy nemělo vysvitnout. Minulá noc byla dlouhá, až neúměrně a já byl přesvědčený, že v tom musí mít prsty nějaká zdejší kouzla. Naštěstí ale všechno bez našeho přičinění spravilo. Kaskády se mi zdály takhle ve zlatavém ranním světle ještě hezčí než kdy jindy. Zlaté paprsky se odrážely od vody a házely barevné odlesky na les kolem. Byl to příjemný relax. Úplně jsem zapomněl na to, že mě má partnerka posílala do smečky.
Z odpočinku mě vytrhl známý hlas. Zbystřel jsem a otevřel oči. Kousek ode mě stál Sigy. Tak přeci jenom. Čich mě předtím nešálil. "Ahoj, kde ty se tu bereš?" pousmál jsem se na něj a zvědavě zastříhal ušima. "Byl jsi za otcem?" Nikde kolem nebyla ta vlčice, se kterou tenkrát přišel k nám do lesa, ale přesto jsem z něj letmo cítil její pach. Možná je někde stranou, byla taková... plachá. Na jeho otázku jsem jen zavrtěl hlavou. "Vlastně mě partnerka poslala na obhlídku smečky do močálů, ale vůbec se mi tam nechce," přiznal jsem, "raději se tu budu ještě chvíli flákat, než někde postávat na hranicích." Sigy mi připadal klidný. Ví vůbec o Saviorových vlčatech? S reakcí Lucy jsem ho nemohl příliš srovnávat, přesto mi ale připadal velmi uvolněný. Nejspíš má radost z nových sourozenců, a nebo je Savior zatajil. I to bylo možné a vlastně bych tomu i docela věřil, protože na Lucy u nás v lese ani nepočkal.

//Asgaar (skrz Midiam)

Ještě než jsem stačil dojít k řece jsem však stočil směr. Nechtělo se mi do močálů, fakt ne. Ale takhle jsem měl aspoň klid. Vlčice v tomhle někdy dokázaly být neodbytné. Pomalým krokem jsem tedy zamířil ke kaskádám. To místo jsem měl rád. Bylo jednoduše nádherné. Možná tam po zimě bude ještě o něco víc vody, musím dát pozor.
Obezřetně jsem se díval pod tlapy, když v tom mi najednou něco proběhlo přímo před čumákem. Instinktivně jsem vyběhl a několika rychlými skoky tvora doběhl, popadl a zlomil mu vaz. Když jsem se trochu vzpamatoval, všiml jsem si, že je to zajíc. Teď už teda mrtvý zajíc, který mi plandal z tlamy. Ty zvířata jsou po zimě nějaká zblblá. Zdálo se mi až neuvěřitelné, že by mi nějaké racionální zvíře naběhlo takhle přímo do tlamy.
To už jsem ale došel k vodopádu. Chvíli jsem se jen kochal, než jsem si všiml něčeho zvláštního. Kolem se nesl slabší pach Sigyho. Zvláštní, myslel jsem, že šel za Saviorem. A tohle tedy rozhodně nebyla ta nejlepší cesta na sever hor.

Elisa jen potvrdila mou domněnku. Musím něco našetřit, aby mi neprodal nějaký kšunt. Sice jsem si moc neuměl představit, jak by mohlo být mládí vadné, ale minimálně v magiích od Smrti nějaký háček vždycky byl. A byl jsem si jistý, že ani Život by se tomu nebránil.
Došli jsme až k východním hranicím našeho lesa, vlastně už jsme téměř udělali celé kolečko, chybělo jen pár kilometrů. Elisa znovu nadhodila, jestli se nechci podívat na tu smečku v močálech. Zdálo se mi skoro až divné, jak s tím naléhá. Jako by mě v nich snad chtěla utopit, pomyslel jsem si a pobaveně pohodil hlavou, abych skryl úsměv. Sice byla mrštná a chytrá, avšak i přesto jsem si byl jistý, že bych ji v případě nouze dokázal přeprat, silou určitě. Horší by to bylo, kdyby vymyslela nějakou lišáckou strategii.
"Půjdu se tam podívat," uvolil jsem se nakonec, ale bylo to spíš abych už od toho měl pokoj, než že by se mi vyloženě chtělo. "Jdeš taky?" nadhodil jsem spíš takovou řečnickou a pomalu se vydal pryč z lesa k řece.

//Kaskády (přes Midiam)

Elisa se u nor ani nezastavila. S povzdechem jsem sledoval špičku jejího ocasu, jak se pomalu vzdaluje. Dala mi jasně najevo, že na mě nehodlá ani čekat. Rozhlédl jsem se kolem a snažil se si zapamatovat, když přesně tahle zaječí nora je. Můžu se sem pak vrátit.
Doběhl jsem svou partnerku a jen mlčky se zařadil po jejím boku. Byla tu jedna věc, která mi vrtala hlavou. "Myslíš, že by mě Život taky dokázal omladit?" zeptal jsem se zamyšleně. Jestli něco takového opravdu dokáže, bude to jistě drahé. Na druhou stranu ne tak, abych na to nedokázal našetřit. Za ty roky jsem tam toho už utratil mraky.
Les byl klidný a ani se nezdálo, že by v něm byl moc živo. Až to začínalo být divné, protože dny po zimě nabíhaly. Etney ani Sionn se nevraceli domů. Krátce jsem pohledem zabloudil na Elisino břicho, ale ani to se zatím nezvětšovalo. Zkrátka a dobře se vůbec nic nedělo. "Jestli by ses chtěla ještě projít mimo les, než... nebudeš moct, klidně můžeš. Vlastně můžeme i oba, jestli se nám chce, chvilku se to tu nezblázní. Navíc je tu Laura." Čím starší jsem byl, tím jsem byl méně háklivější na dohled území. Stejně se většinu roku nic nedělo.

Elisa souhlasila, že by to na druhou betu chtělo někoho víc od rány. Zvlášť když Laura byla spíše přátelský typ vlka. Na to, aby se doplňovali, se ze všech ze smečky jednoduše hodil nejvíc Naxther. Jenže ten byl dávno fuč. Pořád mě to štvalo. Hlavně to, že nikomu nic neřekl, když odcházel. To Meadow se alespoň rozloučila.
Jenom jsem tiše přikývl, když mluvila o Lucy. Bylo to poněkud kruté, ale v zásadě to byla pravda. To jsem nemohl rozporovat. Tiše jsem si povzdechl a rozhlédl se mezi stromy. "Nevím, asi pořád nikdo není připravený zaujmout to místo. Nevím, co s tím. Jestli zkusit víc vlků tak nějak na tu pozici trénovat a pak jednoho vybrat?" Popravdě mě i trochu štvali ochránci. Na to, že jsme už měli dva, jsme si tu museli hranice obcházet pěkně s Elisou. Sice nám to teď nevadilo, ale z principu to bylo přeci jen špatně. Už vidím Nerssie, jak tu pochoduje. Nad tou představou jsem se musel v duchu zasmát, protože vzpomínka na to, jak mě málem roztrhala při žádosti o místo ve smečce, mi zůstávala stále dost živá. Ale když je alfa nepříjemná, je to známka bezpečí pro členy... Při té myšlence jsem se na moment pohledem zastavil u Elisy.
"Ještě tu pořádně nebyl, co získal funkci, tak se ani nemohl ukázat. Ale máš pravdu, když s tím honem rychle nezačne, o funkci přijde. Potřebujeme si s ním promluvit." Najednou jsme při obchůzce narazili na zaječí noru. Sice Elisa nechtěla lovit, ale tohle byla ideální příležitost. Navíc je stačí jen vyplavit a vyběhnout nám přímo do tlamy. Výmluvně jsem se na ni podíval.

Poslouchal jsem Elisu, jak mluví o tom, v jakých případech by pro nás mohla být Lilac hrozba. Nejspíš měla pravdu, ale pořád se mi to nezdálo moc pravděpodobné. Jak by nám ta malá, vděčná za každý kousek pozornosti měla chtít vědomě ublížit? "Kdyby měla být nemocná, už to máme nejspíš všichni. A já se teda necítím nemocný. Nevím, mohli prostě zrovna procházet okolo, v kraji nebyla potrava a tak se ji zbavili. Kdo ví, třeba tu pořád někde jsou a nebo prostě odešli, tenhle kraj není pro každého. Dějí se tu divné magické věci a když žádnou magii ovládat neumíš, může to být i dost nebezpečné," pokrčil jsem rameny a pomalu vyrazil k severním hranicím s Borůvkovým lesem. Popravdě mi přišlo trochu divné, že jsme tu od té doby neměli ani jednoho jejich návštěvníka. Bůh ví, jestli jim tam nějací vlci vůbec zbyli.
Jakmile Elisa zmínila Castora, trochu jsem zbystřel. "Castor má něco s Laurou?" vypadlo ze mě překvapeně, ale nakonec proč ne. "Castor je spolehlivý ale možná až moc laskavý na to, že beta vlk má převážně chránit území a vlky. Měl by se ještě co učit," zhodnotil jsem. Avšak to, co navrhovala o Lucy, se mi docela zamlouvalo. "Lucy by byla dobrá, je vždycky u všeho, co je potřeba. Ale má děsně prořízlou tlamu, myslíš, že by se naučila se krotit?"
Zastavil jsem se úplně na hranicích a pohlédl na krátkou pláň, co nás dělila od Borůvkového lesa. Cítil jsem odtamtud nějaké pachy. "Myslíš, že nikam nechodí, nebo prostě dělají jako by nic? Že mají strach, abychom je nezabrali?" otočil jsem se na Elisu zamyšleně. Vážně mě to zajímalo. Domluvili jsme se na spolupráci v jejich zájmu a od té doby nás ani jednou nekontaktovali. Zvláštní alfa... Ještě chvíli jsem jen tak zíral na krajinu přede mnou, než jsem se pomalým krokem vydal kolem hranic našeho lesa. "Napadá mě, že možná kdybychom Etneye povýšili, vzal by to dobře. Hrozně na to slyší. I když nevím, jak by se na to tvářili ostatní, když by byl povýšen a moc tu ani není."

//úkryt

Následoval jsem Elisu a před úkrytem naskládal zbylé kůže na její hromadu. "Můžeme to zkusit," přikývl jsem na její návrh ohledně květin. V nejhorším jsem to vždycky mohl zkusit ovlivňovat iluzí, až by tam případně byla s vlčaty, ale to by bylo zbytečně náročné a neefektivní. Taky tam nebudu moct být pořád. Sakra, Laura by potřebovala chlapa, aby se na chvíli starali bety. Ale na jednoho vlka je to moc, ještě když k tomu musí hlídat mrně.
Sledoval jsem, jak Elisa zapálila kožešiny a trochu jim pomohl z druhé strany, aby celé tohle představení zapáchalo co nejmíň a co nejkratší dobu. Ten puch je hroznej. Znechuceně jsem nakrčil čumák a odvrátil pohled stranou. Poslouchal jsem, co Elisa říká, ale musel jsem u toho zakroutit hlavou. "Bude přesně taková, jakou ji vychováme. Přišla moc malá, na to, aby mohla mít něco v hlavě vštěpeného. A když jí nedáme lásku, pak z ní teprve vyroste psychopat." Trochu jsem se od kůží vzdálil, protože ten smrad se mi hnusil. "Popravdě Laura má pomalu čas na své vlastní vlčata. Akorát ten partner vázne. A nám by se beta vlk taky hodil. Mohli bychom si někdy vyběhnout na toulky jako zamlada," pověděl jsem a krátce k ní střelil pohledem. Kožešiny už dohořívaly a byl čas se pomalu odebrat na hranice. "Musíme vymyslet, jak to podáme Etneyovi. Když budeme šikovní se slovy, vezme to dobře. Je to trochu moula." Ale mám ho rád. Vlastně jsem si ani nechtěl připustit tu variantu, že bych ho musel vyhnat. Stačilo, že odešla Awnay. Ale kdyby měl ohrozit ty malé... No, nevím, co bych dělal.