Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Je libo pidiakci 2?

Někteří už jste si možná všimli, jiní ještě ne, ale naše smečka se zase o něco rozroste a to už brzy! A co z toho kápne vám, ptáte se? Zapojte se do tipování a nějaká odměna se pro vás možná najde.

Zkuste odhadnout, kolik asgaarských prďolů bude, jakého budou pohlaví, jak by se mohli jmenovat a jací asi budou? Jakpak by mohli vypadat? A kdopak za ně asi bude hrát? Napovím, půjde o ostřílené gallihráče.

Už víte? Máte představu? Tak posílejte alfákům vzkazy. Na celou věc máte přesně týden, ať pak někdo nemá výhodu, až se to práskne. Všechny příspěvky pak porovnáme a uvidíme, kdo se trefil nejvíc. Stačí vlčata krátce popsat, ale můžete to pojmout i jako celkovou charakteristiku. Nebo připojit obrázek! Snahu určitě oceníme nějakým tím lesklým bonusem. Případné individuální časové výjimky při nějaké rozsáhlejší tvůrčí akci zvážíme :D

A a E

Elisa se nenechala dlouho vybízet a taky se zvedla. Spokojeně jsem se pousmál a olízl se. Měl jsem najednou tak trochu sucho v tlamě. Podíval jsem se na ni, jak se nastavovala tak, aby to šlo co nejlépe. Tentokrát by ji to nemuselo ani bolet, abychom si to užili oba. S tou myšlenkou jsem se o ní opřel a zvedl se na zadní.

*cenzura time*

Když bylo po všem, natáhl jsem se vedle Elisy. Cítil jsem se výborně, tak dobře jako už dlouho ne. Pousmál jsem se na svou partnerku a olízl ji čenich. "V pořádku?" ujistil jsem se. Byl jsem unavený, ale nějako se mě nechtěla pustit ta přítulná náladu. Položil jsem se přímo vedle Elisy a z části ji obmotal svým tělem. "Myslíš, že to vyjde?" zeptal jsem se a přerušil tím tu chvíli ticha, kdy jsme oba oddechovali a nabírali sílu. Zatím to vždycky vyšlo, ale funguje to tak pokaždé? Docela mi to začalo vrtat hlavou. "Neměli bychom raději znovu? Ať je jistota?" navrhl jsem trochu neomaleně. Popravdě jsem měl ještě chuť. A když už, tak už. Převalil jsem se na druhý bok a trochu se protáhl. Ospalost se mě pomalu pouštěla. Měl jsem toho tolik na mysli. Ale těšil jsem se.

Viděl jsem, jak si Elisa se zájmem prohlíží svůj odraz ve vodě. Tím, že byla průzračně čistá a ještě navíc klidná to vypadalo, jako by na nás z kaluže koukala ještě jedna úplně stejná vlčice. Elisa plácla tlapou do vody, až se kapičky rozletěly všude kolem. Pobaveně jsem ji pozoroval, jak je na jednu stranu spokojená se svým vzhledem a na druhou se tváří naštvaně, že od Života nic nechtěla. Možná nám tím chtěl dát ještě jednu šanci vychovat vlčata s plnou láskou. Na Etneye s Awnay jsme neměli čas a Sionn vyrostl dřív, než by jeden čekal, ačkoli jsme se opravdu snažili si na něj dělat čas.
Pobaveně jsem se na její komentář ušklíbl. "Umím i lepší," namítl jsem a letmo ji sjel pohledem. Kdyby se postavila... To by teprve pořádně vynikly její křivky. Elisa nakonec souhlasila, že to můžeme zkusit do třetice všeho dobrého. Trochu jsem zalapal po dechu, protože jsem to popravdě nečekal. A už vůbec ne takhle rychle a bez přesvědčování. Takže by přeci jen chtěla. "Smečka to bez tebe nějaký čas zvládne, zasloužíš si všechen komfort. O to se postarám," ujistil jsem ji a znovu ji olízl čenich. Začínal jsem mít neuvěřitelně přítulnou náladu. Nechtěl jsem se odtrhnout ani na moment, ale přesto jsem musel, abych jí mohl říct, co jsem měl na srdci. "Vezmu si k sobě Sionna a Etneye, až se vrátí. Aspoň se naučí všechno, co je třeba." Uslyšel jsem i to, že jí dělalo starosti, že Laura o ničem neví. "Nemusíme se jí ptát na svolení," připomněl jsem jí tiše, "my dva si můžeme dělat co se nám jen zlíbí." To už jsem všechno smyslně šeptal do jejího ouška. Pak jsem jí do něj jemně kousl. Začínal jsem být v té pravé náladě. Otřel jsem se o ní celým tělem a pomalu se zvedl na tlapy.

//Chystá se cenzura v rámci zachování psychického zdraví našeho hlavního stalkera Newlina, nebo aspoň víceméně :D

Elisa na Sigyho nezareagovala zrovna dobře. Já ho měl rád. Každý nemůže být od rány. Při zmínce o jeho vlčatech jsem se trochu zamračil. "To nebylo pěkné. Navíc ta jeho partnerka vypadala dost od rány, třeba by byly po ní," podotkl jsem poměrně vážně. O jeho problémech s tlapou jsem se raději nezmiňoval. Pochyboval jsem, že by to po tomhle vzala nějak dobře a neměl jsem zapotřebí vyslechnout si další urážky na jeho konto. Amelis byla Sigymu trochu podobná a ještě navíc princezna, vzpomněl jsem si. Tenkrát jsem ji učil všemu potřebnému, když se Mico potuloval.
Elisa na mou otázku začala vymýšlet důvody, proč by to nešlo. Tiše jsem se zasmál a opřel se o ní tak, abych jí aspoň trochu viděl do očí. "Staří? Viděla ses někdy v blízké době v kaluži?" Pobaveně jsem zavrtěl hlavou, než mě něco napadlo. "I když... podívej se sama hned." Jamka vedle nás se naplnila průzračnou vodou. Významně jsem se na Elisu podíval takovým tím "tak co" pohledem. "Navíc jsem se neptal, jestli by to šlo nebo ne, ptal jsem se, jestli bys chtěla," poopravil jsem ji a zvědavě čekal na reakci. Byl jsem zvědavý, co na to řekne. Já bych si dal říct hned, ale zároveň já je nemusel nosit v břiše. A pak je z něj pracně dostávat. Jací by asi byli? Povedlo by se to vůbec? Jedním jsem si ale byl jistý, smečka by to zvládla, navíc Laura ani Lucy se na mladé zatím nechystaly. A kdyby jim chtěla Styx nebo ten její povedený bratřík ublížit, přetrhl bych je jako hada. I kdybych musel jít přes Života. Tím jsem si byl jistý.

Zasmál jsem se, když zmínila, že Sionn všechno vykecá. Byla to pravda, protože ještě neměl tak úplně filtr a rozhodně neuměl číst situace. "To se ještě všechno naučí. Asi se na něj nemůžeme moc zlobit, i když Lucy se to mohla dozvědět jinak. Ideálně od Saviora, mají si toho asi hodně co vyříkat," odhadl jsem. Lucy byla poslední dobou nějaká divoká, ale věřil jsem, že se i s tímhle srovná. "Mimochodem byl tu Sigy s nějakou vlčicí, nejspíš partnerkou. Žijí ve smečce v močálech. Vypadal, že se mu daří docela dobře, ale překvapilo mě, že nakonec žije taky v podstatě za humny." Vlastně jsem si vzpomněl, že jsem tam ještě nezašel obhlídnout tu tamní alfu a omluvit se za své proběhnutí jejich územím, ale teď se mi rozhodně nechtělo.
Převalil jsem se na bok a poslouchal Elisu, jak mluvila o Saviorových vlčatech a u toho ji pozoroval. Přišlo mi trochu zvláštní, že o nich najednou začala z ničeho nic mluvit a ještě tak... něžně? Cizí vlčata nikdy neměla ráda. Chvíli jsem ji mlčky pozoroval. "Chtěla by sis to někdy ještě jednou zapakovat?" vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě. Prostě mě to tak napadlo a hned jsem to vyslovil. Moc jsem nad tím nepřemýšlel. Neklonil jsem se blíž k ní a olízl jí čumák.

Elisa mi oznámila, že se tam vydala kvůli Sionnovi. Pořád se mi to úplně nezpozdávalo, protože jsme se domluvili, že je tam třeba jít ve dvou, a neuměl jsem si představit, co by zrovna Sionn udělal, kdyby se něco stalo. Navíc pořád neobjevil svou magii. I když možná lépe než ji objevit, ještě zrovna tak silnou, a neumět ji používat jako Etney... Povzdechl jsem si. "Dobře že si na začátek vybral Života," prohodil jsem, i když i o tom se už dalo pochybovat. Popsala mi, co se u Života dozvěděla. Příběh o tom, že to Styx měla v mládí těžké, mě teda nedojímal. Všichni jsme měli. Navíc ji to neopravňovalo dělat další generaci ze života peklo. A to ještě pod ochranou jednoho místního boha. Život je tak hodný až je pitomý, nejspíš si ani neuvědomuje, co to znamená nechat je tu pobíhat. A opravdu jich tu nejspíš pobíhalo víc. Zamračil jsem se. "Ten vlk, co napadl Sionna, byl vypadal dost podobně jako Styx, mohl to být klidně ten její povedenej bratr. Minimálně to v hlavě neměl úplně stejně v pořádku."
Elisa přišla blíž ke mně. Na moment jsem zaváhal, pak jsem se ale opřel do její srsti a celým tělem se přitulil k ní. Ačkoli jsem pořád měl trochu divnou náladu, její přítomnost mě uklidňovala a dodávala mi na jistotě. "Dobře," přikývl jsem na její slova. Věřil jsem jí, pořád jsem o sobě ale trochu pochyboval. Možná bych měl začít šetřit, jestli Život svede omladit. Pak bychom byli zase na stejné vlně, napadlo mě. Přehodil jsem přes Elisu svůj ocas. K čertu s tím, Savior sice začíná mít šediny, ale přesto zakládá rodinu, nesmím o tom tolik přemýšlet, když šediny ještě ani nemám. "Sionn už je téměř dospělý, to to uteklo, co?" Vlastně mi to přišlo jako by to bylo včera, když jsme ho poprvé vyváděli z téhle jeskyně.

Elisa mi vysvětlila, že za to nejspíš může Život. Zdálo se mi to trochu divné, ale kdo mohl vědět, co všechno ten zvláštní vlk svedl? Že by uměl rozdávat mládí? Hloupost. Ale na druhou stranu proč ne? Je to přece Život, vlčatům život dává, no ne? Ještě jednou jsem se pořádně podíval na Elisu. "Šla jsi za ním sama? Po tom, co jsme se o tom bavili?" zeptal jsem se a můj hlas zněl trochu divně. Nelíbilo se mi, že tam šla po tom, co se tu stalo s Lennie. Mohl provést cokoli. "Co říkal? Proč Lennie ublížil? Navíc už musela mít vlčata, jinak to nevychází." Pořád mi to nedávalo smysl. Nerozuměl jsem ani tomu, proč se do toho vůbec montoval. Bylo by tu o jednu potvoru méně, to by přece bylo dobře pro celou zemi, no ne?
Elisa se po mém přiznání začala chechtat na celé kolo. Říkala, že je jí to úplně jedno, dokud jsem se jen díval. Měl jsem z toho pořád ten divný pocit. Navíc jak se smála, trochu mi to nahánělo strach. "Aha."Je jí to jedno...? Položil jsem si hlavu na tlapy a díval se na jamku ve stěně na druhé straně jeskyně. Co když už mě nemá ráda a je se mnou jen ze setrvačnosti? Jestli opravdu omládla, mohla by mít kohokoli. Za pár let už budu starý, nejsem už tak dobrá partie. Připadal jsem si divně. Pořád jsem měl výčitky svědomí, ale to, jak na to zareagovala mě zasáhlo. Možná bych se cítil lépe, kdyby prostě vyjela, ale takhle? Nevěděl jsem, co si z toho vzít.

Elisa se na mě jen nechápavě otočila. Netušila, co jsem po ní chtěl. To mě donutila se aspoň trochu rozmluvit. "Můžeš ji trochu vzít ohněm?" Vlastně to aspoň trochu narušilo to divné ticho, ale ani tak mě dál nenapadalo vůbec co říkat. Na rozdíl od normálně. Nejspíš jsem to moc hrotil. Odkousal jsem poslední tužší kusy kůže a pak ji zahřátou pohodil na zem, aby ještě trochu proschla. A aby se trochu zbavila toho zápachu krve. Navíc jsem ještě uskladnil maso do nejchladnější části jeskyně, aby vydrželo i pro ostatní. Ležely tam ještě nějaké lehce seschlé plody, ale nejspíš tu nikdo nebyl od doby, co sem byly doneseny.
Pak už ale nebylo co dál dělat. Uvelebil jsem se na zemi a chvílema se váhavě díval na Elisu a různě po jeskyni. Byl jsem jako na trní. Jako bych byl mladý ucho, který se snaž získat si partnerku. Měla vždycky tak lesklou srst? napadlo mě. A takové pevné svaly, nebo jsem to jen zapomněl? Dlouze jsem si povzdechl a konečně se odhodlal, že bych se k tomu měl postavit aspoň trochu jako chlap. "Vypadáš nádherně," složil jsem jí kompliment, o kterém jsem zrovna přemýšlel. Pak to aspoň nevypadalo tak divně, že jsem na ni tak zíral. Jenže ještě mělo přijít to ale. "Ale..." na chvíli jsem se zarazil, ovšem už nebylo cesty zpět, "musím ti něco říct." Už jen to přiznání mému svědomí ulevilo, ale to ještě nebylo všechno. Utřídil jsem si trochu myšlenky v hlavě a popravdě i sesbírával odvahu. Nemohl jsem tušit, co přijde. Měl jsem strach, že bych ji mohl ztratit. A spolu s tím i všechno to, co jsme vybudovali. "Poohlížel jsem se po ostatních vlčicích. Byl jsem jako omámený. A přitom mám takovou krásnou vlčici doma. Jsem hlupák. Omlouvám se..."

//les

Úkryt takhle s kořistí se zdál být dál než kdy dřív. Navíc bylo pořád to zpropadený šero, ale zdálo se, že se začne konečně pomalu rozednívat. Snad to tu nebude pořád takový divný noci. Skoro jako by bylo zatmění Slunce. Ale trvalo nějak zatraceně dlouho. "Kdyby sis to rozmyslela, stačí říct," oznámil jsem Elise a na chvíli si odpočinul od tažení, když už jsme byli dostatečně daleko od těch dvou. Hned co jsem si trochu vydechl jsem se znova dal do kroku.
Když jsme se konečně ocitli před úkrytem, na nic jsem nečekal a vydal se dovnitř. Musel jsem si mufloní nohu trochu lépe přechytit, abychom se do úzké chodby vešli. V naší jeskyni jsem kořist pustil a uvelebil se na zemi. Nedokázal jsem si pomoct a hned se pustil do lahodného masa. Pořád jsem ještě potřeboval nahnat nějakou hmotu za tu zimu. Po jídle jsem se mlsně olízl a pustil se do opracovávání mufloní kůže. Snažil jsem se držet se co nejvíc zaměstnaný, abych příliš nevnímal to divné ticho mezi námi. Nikdy předtím mi ticho s Elisou nepřišlo nepříjemné, jenže nikdy předtím jsem necítil výčitky, že jsem pokukoval po jiné vlčici. Nevěděl jsem, proč mě to tolik trápí, vždyť se vlastně vůbec nic nestalo. Je tak krásná, byl jsem hlupák. Popadl jsem odtrhnutou kůži, která potřebovala vysušit, do tlamy a natáhl se s ní blíž k Elise. "Můžeš...?"

Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Elisa zamotala do hloučku běžícího stáda. Sakra, prolétlo mi hlavou, ale neměl jsem víc čas se tím zaobírat, protože jakmile jsem se jen malinko přestal soustředit, hned jsem ucítil, jak sebou muflon začal cloumat a snažil se osvobodit z kořenů. Musel jsem se hned obrátit zpátky a začít si dávat pozor, protože se ke zvířeti už blížila Laura s Lilac.
Přišlo mi to jako věčnost a jakmile jsem mohl magii odvolat, cítil jsem se snad víc unavený psychicky než fyzicky. Rozhlédl jsem se po Elise a viděl ji pomalu přicházet k nám. Zdálo se mi, že si jednu nohu trochu nadlehčuje. Zranila se? To snad ne...
To už jsem ale byl u Laury s malou. "Výborně, ulovila jsi svého prvního muflona, dobrá práce," pochválil jsem Lilac, jejíž tlama byla celá od krve. Až to vzhledem k její velikosti vypadalo trochu vtipně. Nechtěl jsem jí zatím kazit radost, ale věřil jsem, že jí Laura později vysvětlí, že kořist při lovu obvykle jen nečeká na kousnutí. Ale to teď bylo nepodstatné. Chtěl jsem, aby si užila svůj moment. "Ve smečce nejprve jíme my s tetou, pak Laura a pak všichni ostatní. Ti, co mají nejvíc povinností, dostanou první maso," vysvětlil jsem rychle, než jsem se dal do vyhryzávání masa. Bude z něj dobrá kůže... Vytrhl jsem pořádný flák pěkného masa a pohodil jej před Lauru a malou. Potřebovaly nabrat trochu hmotu po té zimě. Bylo toho dostatek pro obě. Zběžně jsem zkontroloval zbytek kořisti. Bylo toho ještě dost pro mě i pro Elisu a odhadoval jsem, že trochu něco i zbyde. "Půjdeme na chvíli do úrytu, tak se tu zatím mějte," pověděl jsem Lauře a pak mrkl na malou, "a třeba najdete ještě nějaké poklady, až si nadlábnete bříško."
Pak jsem se obrátil k Elise. Chtěl jsem ji podepřít, ale bylo potřeba dotáhnout zbytek úlovku do úkrytu. Navíc jsem tušil, že by to stejně příliš neocenila. "Dobrý? Můžu ti to později zkusit zahojit." Popadl jsem muflona za nohu a pomalu ho začal táhnout až k úkrytu. Nažrat jsme se mohli tam.

//Siccumky

//Moc děkuji za super akci. Řekla bych, že tohle byla jedna z nejlepších osudovek Hrozně mě to bavilo a navíc to krásně frčelo, díky všem!

//To čtení je daň za poznávání Galli potažmo členů smečky. A zase tolik toho není, taky jsem to četla! :D Instrukce jsou černě, ale víc to neulehčím

Zdálo se, že to Elisa chtěla mít hlavně rychle z krku. Její poznámku jsem přešel jen pouhým kývnutím. Samozřejmě, že jsem to věděl, ale v tomhle případě to opravdu nešlo jinak udělat. Nemůžeme poslat malé vlče přímo proti muflonovi. Tiše jsem si povzdechl a doufal, že jí to příliš nezkazí náladu, protože jsem ještě měl nějaké věci na srdci, až budeme sami.
Jakmile jsme doběhli až ke stádu, Elisa se hned odpojila. Ohlédl jsem se na Lauru s Lilac a kývl na ně. "Připravené?" špitl jsem tiše. Pak už jsem jen letmo zkontroloval situaci a potichu se vydal zaujmout svou pozici. Hlavně se musím soustředit. Ať se jim nic nestane. Ale věřil jsem, že Laura by nebezpečí dokázala vyhodnotit a vyhnout se nejhoršímu. Hlavní bylo, aby Elisa dokázala oddělit jednoho muflona od zbytku stáda.
Zalezl jsem za blízký keřík tak, abych měl dobrý výhled na celé stádo. Zároveň jsem nechtěl být příliš daleko, aby se něco pokazilo. "Vidíš toho mladého na kraji? Nažeň ho směrem ke mně. Až bude dostatečně daleko od stáda, spoustám ho kořeny," vštípil jsem Elise do hlavy. Věděl jsem, že ona to zvládne. Ještě jsem se naposledy ohlédl po Lauře s malou, ale i oni už byly na svém místě. "Můžeš."
V momentě, kdy byl muflon přesně tam, kde jsem ho chtěl mít, na mě přišla řada. Kořeny vystřelily ze země a okamžitě se omotaly muflonovi kolem nohou. Celá vrstva omotání postupně sílila, až se muflon vůbec nemohl hýbat tak, aby mohl někomu ublížit. Cítil jsem, jak se mi zrychlil tep. Byl jsem trochu nervózní. Možná to byl příliš riskantní krok na to, jak byla Lilac ještě malá. Zároveň to pro ni ale byla cenná zkušenost. Zarýval jsem tlapy do hlíny, jak jsem se urputně snažil udržet pozornost jen na muflonovi, ačkoli se všude kolem hnalo stádo.

//Tak se ukaž s tou ságou, Eliso :D

//Jen dodám, že ten lov je myšlen jako rychlovka, ať se tím zbytečně nezdržujeme a nerozepisujem příliš detaily :D

Lilac sebou trochu překvapeně cukla, když jsem na ni promluvil, a okamžitě přestala hrabat. Nejspíš to byla jen nějaká hra. "Možná to byla nějaká myška, ty dokáží být pořádně rychlé," zamyslel jsem se. Poslouchal jsem, jak mi začala vyprávět o pokladu a zdálo se, že opravdu našli něco velmi cenného. "Vážně? Tak to je paráda. A schovali jste to pořádně, aby vám to někdo jiný nenašel?" Elisa jen postávala opodál a nic neříkala. Věděl jsem, že nesnáší vlčata, ale u téhle mladé dámy udělala výjimku, když jí dovolila zůstat. Už pěkně povyrostla. Pousmál jsem se, když mi potvrdila mou domněnku, že musí mít hlad. To už se ale vyptávala na Sionna. Vypadá docela jako naše, napadlo mě, když jsem si pohledem prohlížel její černobílou srst. "Šel s Lucy trénovat lov, co bys řekla na to, že bychom šli taky?" nabídl jsem. Chtělo by to nějakou novou kožešinu do úkrytu po zimě. Navíc kdo ví co ti dva donesou. Sionn ještě neměl moc zkušeností.
Než jsem se však stačil dopídit, co se stalo s Laurou, béžová vlčice se před námi objevila. "Ahoj Lauro," pozdravil jsem naši betu. Zdálo se, že se Lilac Lauře tak nějak stačila zatoulat. Navíc v tom hrál roli i nějaký motýl. Zase nějaké gallirejské magické triky. A nelíbilo se mi to o to víc, že do toho Smrt se Životem tahali malá bezbranná vlčata, ačkoli se tentokrát nic nestalo. "Poslyš Lilac, když se příště stane něco takového zvláštního jako když tě motýl teleportuje, musíš si dát pozor, dobře? Někdy se takhle stávají i zlé věci. Musíš mít oči na špičkách, aby se ti nic nestalo." Krátce jsem se otočil na Elisu, které Laura začala chválit srst. A předtím i Lilac. Tak jsem si toho nevšiml jediný, zvláštní. Možná je to tím chabým světlem měsíce, k šedivé srsti se hodí.
"Tak jdeme na ten lov?" pobídl jsem všechny. "Lilac, budete se s Laurou schovávat a tam číhat na kořist a až Laura řekne, tak společně vyběhnete, jo? Zvládneš to?" Pak jsem se otočil na Elisu a udělal několik rychlých kroků směrem do srdce lesa. "Budu potřebovat toho muflona nahnat, abych se mohl pořádně soustředit a abych ho mohl magií přikurtovat a malé se nic nestalo," špitl jsem k ní a pak se vydal do lesa stopovat stádo muflonů, které tu žilo. Jistě teď budou mít odrůstající mladé. A navíc je taková tma, hraje nám to do karet.