Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Přesně tak, to bílý je měsíc. A žlutý sluníčko. A ty tečky, co teď vidíš na obloze, to jsou hvězdy," vysvětloval jsem trpělivě. Malá ale už byla velmi unavená a začínala zívat.
Awnay se zajímala o to, kdy ti malá přijdou na svět. To mě potěšilo. "Už brzy. Proto jsem Saviorovi nemohl slíbit, že se s malou vrátím do hor. Vlastně se můžeš jít se mnou podívat do Asgaaru, Elisa by tam měla být. I Laura," nabídl jsem jí. Sama je ve věku na vlčata. Dokonce má i partnera. Možná by to měla vidět, napadlo mě, protože by jí to mohlo jednou velmi ulehčit vlastní březost. Vlastně když jsem o tom začínal tak přemýšlet, začínal jsem být trochu nervozní. Byl jsem mimo les už dlouho.
Rowenka se rozhodla, že se uvelebí přímo tady. "Tak dobře," souhlasil jsem, ale na návrhu Awnay něco bylo. Už byla tma a poměrně se ochladilo, navíc její tělo bylo stálé hodně drobné. Přikývl jsem a pak přivřel oči. Kolem vlčete se začal tvořit přístřešek z kořenů tak, aby na ni nefoukalo. Překvapilo mě, kolik mě takový jednoduchý úkol stál energie. Ale ty cesty na sever a zpátky mě už docela vyčerpaly. Těšil jsem se, až si v úkrytu štípnu zbytku muflona. "Zvládneš vytvořit oheň?" zeptal jsem se Aw a na chvilku se zastavil u jejích zářivě červených očích tolik podobných těm její matky.
"Borůvková smečka sídlí na severní hranici našeho lesa, možná jsi se tam jako malá na chvilku zatoulala. Kanibalové to nejsou, aspoň doufám," zasmál jsem se, "ale mají zvláštní hierarchii. Ve smečce potřebuješ minimálně jednoho vlka jako betu, nebo aspoň gammu, jako tvého zástupce a pak taky další výše postavené členy s funkcemi, aby to celé fungovalo. A to oni neměli. Teď se to ale zdá už lepší." Byla to vlastně i taková tužba. Ale v tom lese to od té doby dost ožilo a začaly se odtamtud konečně nést pachy vlků. Storm se o to zřejmě postaral. Krátkým pohledem jsem zkontroloval malou, to už se ale Aw zajímala o mou ozdobu. Což byla vlastně docela vtipná historka. "Před nedávnem jsem upadl v lese a tohle se mi mimo jiné nalepilo na srst, jenže už to nešlo sundat," přiznal jsem popravdě, "ale vlastně je to docela hezké. Navíc jsem poté objevil magii léčení, o kterou jsem žádal Smrt. Mohlo by to souviset, ale taky ne. V tomhle kraji je možné cokoli."

//Záp. Galtavar

Rowenka zaprotestovala, když ji Awnay chtěla vzít na záda. Je paličatá, jako rodičové, prolétlo mi hlavou. Věci by však byly mnohem jednodušší, kdyby se nechala. Takhle byla až po uši zabořená v trávě a mohla by se docela jednoduše ztratit. A to jsem si nemohl dovolit.
Awnay byla ze zprávy o vlčatech poněkud vykolejená. Nechal jsem ji, ať to trochu vstřebá. Překvapily mě však její obavy o náš věk. Pobaveně jsme zavrtěl hlavou. "Ještě nejsme tak staří, abychom to nezvládli. Navíc Život prý dokáže omladit," prohodil jsem. "Chtěl jsem, abys to věděla, abys je mohla považovat za vlastní sourozence a chodit je navštěvovat. Kdykoli jen budeš chtít," přislíbil jsem. Teď, kdy už jsme byli za dobře, doufal jsem, že se budeme vídat častěji. Navíc mě až překvapovalo, jak se Aw najednou chovala tak dospěle. Nejspíš jí ty toulky přeci jen prospěly. Krátce jsem si ji prohlédl, než jsem se pohledem vrátil k malé. Možná by přeci jen jednou byla schopná převzít smečku. Kdyby neměla tak toulavé tlapky. Ale někteří vlci se s tím prostě narodili a trvalo dlouho, než se znovu dokázali usadit. Savior toho byl dokonalým příkladem.
"Máš pravdu," přikývl jsem Awnay, když navrhovala, abychom si odpočinuli. Navíc se Rowenka zarážela, že už jde sluníčko spát. Nebo aspoň tak jsem to pochopil z jejího názvu. "Přesně tak, jde si odpočinout a na chvíli ho nahradí měsíc, aby se hned ráno zase vrátil taky na oblohu. Chceš se taky vyspinkat?" vysvětlil jsem trpělivě. "Můžeme najít nějaký pelíšek. K nám do lesa za Lucy je to ještě docela daleko. Jednou tolik."
Po chvilce jsme došli na místo, které vypadalo docela nadějně. Tam jsem se zastavil a posadil se. "Taky jsme uzavřeli dohodu s Borůvkovou smečkou na severu od domova. Nemají tam moc hierarchii, tak snad je to nakopne."

//Udička na úkol, zbytek musíte navést vy :D

//Ragar (přes Ageron)

Awnay se strachovala, zda to tam Etney zvládne. "Je dospělý, poradí si," pokusil jsem se ji ujistit, i když jsem si sám tak jistý nebyl. Na druhou stranu ani menší lekce by mu neuškodila. Jen kdyby na sebe nepoštval celou smečku.
Vyšli jsme z lesů ven na Galtavar, což už byl pro malou Rowenku docela výkon. Už už jsem se chtěl podivit, jakou má výdrž, když v tom najednou přiznala, že by potřebovala pomoct. "To vůbec nevadí, jen si trochu odpočineš," usmál jsem se na ni, ale to už si ji brala Awnay. Zasmál jsem se její poznámce o mých nohách. "Zase tak zlé to ještě není," ujistil jsem ji.
Potom, co mi ale něco pověděla, jsem zůstal jen překvapeně stát. Cítil jsem se dojatě. Vážně ji to mrzí? Chybíme jí? Na tváři se mi pomalu rozlil široký úsměv. Znamená to, že všechny ty nepříjemné situaci jsou za námi? "I ty si zasloužíš omluvu. Někdy jsme vám dost neukazovali, jak vás máme rádi," zašeptal jsem k ní. Bylo mi jedno, že to celou dobu poslouchá malá. Pak jsem se podíval Awnay do očí. "Myslím, že bys to měla říct mámě. Bude to pro ni dost znamenat." Nevěřil jsem jí, když tvrdila, že její vztahy s našimi prvorozenými jsou již chladné.
Byla tu ale ještě jedna věc a já s ní už nechtěl otálet. "Taky ti musím říct. Brzy by se měli narodit tvoji další sourozenci," přešel jsem rovnou k věci a na chvilku se odmlčel, aby to mohla vstřebat, "chci, abys to tentokrát věděla. A kdybys chtěla, mohla se za nimi zastavit. To, že jste se s bratrem o Sionnovi dozvěděli až po narození, nebylo fér."

//Smrkáč

Rowenka slibovala, že bude hodná. Přikývl jsem a jen doufal, že svému slovu dostojí. Savior byl s Alem na odchodu. "Brzy na viděnou," rozloucil jsem se s nimi. Pak jsem se otočil na Rowenku. "Nemáš strach, že budeš teď chvíli bez maminky a tatínka?" optal jsem se jí pro jistotu, protože zatím bychom Saviora dohnali.
Aw mi mezitím objasnila, co tu dělá. "Já bych už odsud měl jít, už jsem tu dost dlouho a alfovi by se to nemuselo líbit. Beru malou domů, aby se poznala se svou starší sestrou Lucy. Pamatuješ si jo, ne? Nechtěla bys máš doprovodit?" nabídl jsem dceři. Pak jsem zavyl na rozloučenou a na důkaz díky místní alfě, že mě tu nechal pobýt. "Připravena na cestu? Až nebudeš moct, řekni si a ponesu tě," prohodil jsem směrem k vlčeti. Pak jsem se ale už otočil na Aw a věnoval jí plnou pozornost. Chtěla mi něco říct a já zase jí. "Tak co máš na srdci?"

//Západní Galtavar (přes Ageron)

Se Saviorem jsme na sebe přehazovali břímě rozhodnutí o Rowenčině velkém výletu jako horkou bramboru, až ho nakonec úplně přehodil na mě. Tiše jsem si povzdechl, protože tohle zavánělo průšvihem a o to víc tím, že novopečená matka o ničem nevěděla, ale na povrchu jsem na sobě nenechal nic znát. Však to není první Saviorovo vlče, které budu hlídat. Doufal jsem jen, že od Lennie pak nedostanu přednášku. "Tak dobře maličká, můžeš jít se mnou, ale musíš se pořád držet blízko mě, dobře?" navrhl jsem jí. Elisa mě zabije, že táhnu další vlče. A pak přijde Lennie a zabije mě podruhý. No a počkat, pak se vrátí Etney a když nezabije mě, zabije sebe nebo nějaký vlče. Moje vyhlídky nevypadaly úplně dobře. Ach jo.
Otočil jsem se na Saviora a s poněkud vážným výrazem na něj pohlédl. "Až budeš moct, přijď si pro ni. Nerad bych ji posílal s někým ze smečky do hor. Vlastně to budeš mít i celkem cestou za Sigym. Nevím, kolik má ještě Elisa času do porodu."
Jeho radost z novinky mě upřímně potěšila. Pousmál jsem se na něj a kývnul hlavou. "Přesně tak. Chceme se jim věnovat co nejvíc a snad se vyvarovat všech našich dosavadních chyb."
To už k nám ale přiběhla moje dcera a chtěla se mnou mluvit. Vypadalo to docela akutně. Překvapeně jsem na ni pohlédl. Srst měla lesklou a upravenou a celkově vypadala dobře. Až na ten ztrápený výraz ve tváři. "Awnay, dceruško," oslovil jsem ji jemně a usmál se na ni. Celé tělo se mi trochu napnulo a já se to snažil maskovat uvolněným máváním ocasu. Měl jsem radost, že mě sama od sebe vyhledala. "Děje se něco? Daří se ti dobře?" zeptal jsem se a pobídl ji tak, aby mluvila. "Tohle je tvoje nová smečka? Ale co tu dělá Etney?" I já ti pak musím něco říct. Byla by hloupost to zatajovat. Už i o Sionnovi se dozvěděla pozdě a nemohla si s bratrem vytvořit pevný vztah. Chtěl jsem, aby tentokrát dopadlo všechno dobře. A navíc jsem Awnay věřil, že tuhle informaci vezme jako dospělá vlčice, protože přesně taková přede mnou stála.

Dost mě překvapilo, když Savior zmínil, že Blueberry byl bratr Lennie. To jsem popravdě nečekal. Navíc mi ani nepřišlo, že by si byli nějak výrazněji podobní. Zajímavé. Navíc mi prozradil, že i zdejší alfa je jen jedna. "Mladší si troufají na velká sousta, což může být dobře i špatně, ale pravda je, že i ve dvou je to někdy dost únavné. To sám dobře víš," podotkl jsem. To už se ale vlčata začala dohadovat, jestli Lucy je jejich sestra nebo ne. Tuhle část jsem přenechal na Saviorovi.
Do čumáku mě opět udeřil pach dvou mých prvorozených dětí. Na moment jsem zapřemýšlel, zda bych se u nich taky neměl zastavit, ale nechtěl jsem se pouštět dál do území bez alfova vědomí. Nějaký respekt jsem v sobě přeci jen měl. Museli mě ale slyšet. Můžou přijít, když budou chtít, napadlo mě, ale to už se mě malá Rowenka začala ptát, jestli ji vezmu k nám do Asgaaru za Lucy. Pousmál jsem se na ni. Trochu mě překvapilo, že Savior proti tomu vlastně nic moc nenamítal, ale pořád tu byl jeden zádrhel. "Vzít tě můžu, ale musíš si vyjednat s tatínkem, že si pro tebe přijde. Nebo že rovnou půjde s námi," nabídl jsem a pohledem přejel z vlčice na starého přítele a pak na malého Ala, který si postěžoval, že má hlad. Přišlo mi, že jsem nejspíš zaslechl i jeho zakručení bříška. Řeknu mu to, bude fajn, když to bude vědět a nedopadne to jako se Sigym. Však jsme skoro jedna rodina. Odhodlaně jsem se narovnal a s očekáváním se podíval na Saviora. "Delší čas se nebudu moct vzdálit z Asgaaru. Jestli se všechno podařilo, Elisa je právě v očekávání a chce si je tentokrát pořádně užít."

//Kratší ale spěchám a třeba ještě díky tomu stihnem kolo :D

//Proč ne, když to stihne před 15. do Asgaaru :D

Souhlasně jsem přikývl, když se Savior zajímal o Etneye. "I jeho sestra je divoká. Oba nám vyčítají, že jsme na ně neměli čas," pověděl jsem smířlivě. Už to bylo dlouho, ale pořád to bolelo. O tom jsem nemohl lhát. Přikyvoval jsem i na jeho slova ohledně té magie. Nevím, že bych ji měl, ale možné to je. Elisa moc na magie není. Nebyl jsem si jistý, co si o tom myslím. "Myslíš, že to nebylo kvůli tomu, že Lennie měla na mále?" zeptal jsem se trochu na přímo, abych tím vlčatům nemotal hlavu. Takže Lennie zabřezla až potom. No neříkej, že to bylo u nás v úkrytu? Nad tou představou jsem se nepříjemně ošil, ale před vlčaty jsem nahlas nic neříkal. Ze Saviorova pohledu jsem pochytil, že něco ohledně Lennie není v pořádku, ale teď nebyl vhodný čas to řešit. Až přijde k nám do lesa, necháme vlčata vlčicím a odchytím si to, přislíbil jsem si.
Sledoval jsem, jak se Savior má k Rowence a jakmile se s ní začal mazlit, odvrátil jsem pohled, abych jim dodal trochu soukromí. To už se na druhé straně dožadoval pozornosti i Al. Přemýšlel jsem, že bych ho na chvíli zabavil a přistoupil na jeho hru o alfování, ale zdálo se, že zvědavost, kde je Sigy a Lucy byla pro prcky příliš velký stimul. "Nepamatuju se, jak se poranil, ale přišel za mnou do lesa pro radu. Mluvil jsem s ním před několika hodinami a vracel se do té smečky. Prý se tamní alfa dlouho neukázala. Je to stejné jako v Borůvce, museli jsme tam naběhnout s Elisou, aby Blueberry začal něco dělat," postěžoval jsem si.
Pak se ale Savior dal do vysvětlování, kdo jsou ti dva zač. Povzbudivě jsem se usmál. Bude lepší, když to budou vědět co nejdřív. Alovi ale ta informace moc do hlavy nešla. "Ne ne, vy máte jen jednu maminku. Sigy s Lucy mají jinou maminku ale stejného tatínka, a jsou už velcí jako my dva. Narodili se dřív než vy dva s bráškou. Lucy bydlí u nás v lese a stará se o to, aby bylo dostatek jídla pro všechny. Můžete ji přijít navštívit, až budete na cestách," vysvětlil jsem mladému vlčkovi a pohledem přejel k černé vlčici. Doufal jsem, že jsem tím Saviorovi aspoň o něco málo ulehčil.

I když tam se zase přihodilo trauma od Styx a toho šedivého grázla. Bylo jen otázkou času, jak dlouho ještě zůstane překryté magií.

//Nezobrazuje mi to poslední věty, tak ještě dodatek :D

Al tlapkou ukázal kamsi dolů, že právě tam se nachází jeho království. Otočil jsem se, abych se mohl lépe podívat. Ah, ten les po smečce, prolétlo mi hlavou, ale na vlče jsem se usmál. "To je ten svítící mech, že? Ten je krásný." To už ale Savior svým potomkům vykouzlil mech i tady, což posloužilo jako bezpečné a pohodlné hřiště. To je dobrý nápad, poznamenal jsem si v duchu.
Zasmál jsem se poznámce hnědého vlka o výchově. "Můžeš se snažit jak chceš, ale oni stejně mají vlastní hlavu." Zavrtěl jsem hlavou. "Mám jen trochu strach, co Etney zrovna tady vyvádí." Snad nám ho v nejhorším místní alfy expresně pošlou zpátky. Doufal jsem jen, že z toho nebudou problémy. To by se nám teď vůbec nehodilo do krámu. Když se mě ale Savior zeptal na magii emocí, zamračil jsem se a pak váhavě zavrtěl hlavou. "Já takovou magii neovládám, nebo o tom alespoň nevím. A pokud vím tak ani Elisa, ale to by ses musel zeptat jí. Byla nedávno u Života, tak kdo ví, co jí nadělil." Avšak moc mi to nedávalo smysl. Tam ale byla až po té, co od nás odešli, no ne? Nebyl jsem si ale jistý. Trochu mi ty dny splývaly. "Proč se na to ptáš?" Navíc Savior vypadal, že ho to poměrně trápí a to mi přišlo neobvyklé. Co vůbec taková magie umí? Dokáže měnit emoce? To znělo jako docela velký problém. Zvlášť kdyby ji ovládal někdo, kdo s ní neumí zacházet.
Zdálo se, že informace o potomcích Saviora poněkud popudily. A upřímně jsem se nedivil. "Za Sionna se omlouvám, ještě se musí naučit, jak se chovat. Měl ale asi jen upřímnou radost a chtěl se podělit, Elisa mu to měla už za zlé dostatek." Pobaveně jsem se ušklíbnul. Vsadil bych se, že jakmile se vrátil, dostal sodu ještě jednou.
Vlčata nás nenápadně poslouchala a vzápětí přišla i nevyhnutelná otázka. "To máš zase pravdu, cizí nejsme, ale měla by ses nejdřív zeptat a až pak poslouchat," odpověděl jsem Rowence. Bezradně jsem se otočil na staršího vlka, tohle bylo čistě na něm, jak jim to chce podat, ale dřív nebo později se jim to říct muselo. Tak přeci jenom jsem něco prořekl, ach jo. "Přišel jsem rád. Byl jsem zvědavý na mladé a taky jsem si mohl trochu zaběhat. U nás v lese je to o zranění," pousmál jsem se a klidně švihl ocasem. Měl jsem však špatný pocit z toho, jak Savior vzal informace o Lucy se Sigym. A přitom to nebylo úplně černobílé. Nebo mně to aspoň tak nepřišlo. "Lucy se někdy neumí ovládat. Nedávno jsme se o tom bavili s Elisou. Nejspíš je uvnitř pořád trochu pubertální vlče, kterému schází rodina a blízcí. I když se tak netváří, tvou návštěvu jistě ocení," poradil jsem a mohl tak očistit své svědomí, že jsem to nenechal jen z toho horšího úhlu pohledu. "A Sigy se za tebou chtěl vydat, jen mu zranění brání v delších cestách. Nepomohla tomu ani má magie. Netuším, co s tou tlapou může mít."
Když jsem si však všiml Saviorova pohledu, donutilo mě to sklopit hlavou. "Na tvém místě bych se to pokusil se všemi vyřešit co nejdřív. Awnay s Etneyem nám vyčítají nedostatek lásky a to je něco, co si vyčítám. Neudělej stejnou chybu." Musíme ty malé před tímhle ochránit, už u Sionna se to snad povedlo.

Nečekal jsem příliš dlouho, než se ke mně začal blížit první vlček. Nebyl to však alfa, ačkoli jsem cítil jeho přítomnost a zřejmě si o mě udržoval přehled jiným způsobem. Možná nějaká magie hor, napadlo mě, protože to, co nám poskytoval Asgaar, určitě nemohlo být až tak speciální. Druhou alfu jsem však necítil. Možná je to další samotář? napadlo mě. Možná už mi to někdo říkal, ale momentálně jsem si nebyl jistý.
Jak jsem si ale brzo všimnul, vlk byl vlastně vlčice a ještě přesněji vlče. Byl z ní cítit silný Saviorův pach, který mi hned prozradil, s kým mám tu čest. "Ahoj Rowenko," usmál jsem se na tmavé vlče, které se na svůj věk poměrně hezky představilo. Než jsem se však stihl zeptat, kde má tatínka, vynořil se za ní Savior s dalším prckem.
"Gratuluji táto," zasmál jsem se vesele a kývl na něj. Připadal mi uvolněný. Ti maličcí mu svědčí, prolétlo mi hlavou. Posadil jsem se na zem, abych měl k vlčatům blíže a také si trochu odpočinul po dlouhém běhu. "Když to budeš trénovat, budeš umět takhle volat cobydup," přislíbil jsem malé vlčici a uvolněně mávnul ocasem. Savior mi představil druhé vlče jako Alastora. "Teda a ukážeš mi tvé království?" zeptal jsem se vlčete a se zájmem, než se rozuteklo za svou sestrou. Přišlo mi, že tihle dva prcci nemůžou být o moc starší nebo mladší než ti Sigyho. No to bude dobré, až to všichni zjistí. Přišlo mi to trochu vtipné, ale o to víc jsem si musel dávat pozor, abych někde nešikovně nepřešlápl a nezkazil jim překvapení.
Když si vlčata hrála, obrátil jsem se k Saviorovi. "Jsou krásní. To třetí je hádám s Lennie, že?" nadhodil jsem. Chtěl jsem se ujistit, že jsou všichni v pořádku a že se nestalo to, co nám s Castielem. "Sionn nám všechno prozradil, bohužel trošku nešikovně tak, že to zaslechla i Lucy. Byla trochu v šoku, ale snad to brzy rozdýchá. Měl bys ji navštívit, až to půjde," zodpověděl jsem otázku, která se mi zračila v očích. Koutkem oka jsem zkontroloval, jestli se vlčata nezatoulala moc daleko. Byl to skoro už reflex. Na moment jsem se přistihl, že přemýšlím o Elise. Jestli se to povedlo, už to určitě půjde vidět. Musím se brzy vrátit.
Pořád tu ale byla ta hlavní věc, kvůli které jsem přišel. "Nesu zprávu od Sigyho," hlas mi trochu zvážněl, "myslím, že by bylo potřeba, abys ho co nejdřív navštívil. Buď v močálech a nebo u kaskád, na jednom z těch míst bude. Potřebuje tvé rady víc než kdy dřív a nejvíc asi trochu tvé nedůvěřivosti," řekl jsem trochu neurčitě, ale nechtěl jsem příliš zacházet do detailů, abych to celé nevyzradil. Pořád jsem ale nemohl uvěřit, že skočil Styx na její falešnou náturu. Snad bude Lyl na trní, napadlo mě. Té vlčici jsem věřil, že si nepustí nikoho k tělu, ale Sigy byl možná moc naivní a věřil jen v to dobré.

//Z. Galtavar (přes Ageron): Doufám, že je to legal, btw :D

Naštěstí jsem měl pravdu a než jsem zmizel z pláně mezi stromy má srst dokonale proschla. Nebo téměř dokonale, ale už se mi ošklivě nelepila. Ještě jednou jsem se otřásl, abych se mi lépe poskládala a už pomalým krokem překonával les, abych nedorazil tak zadýchaný. Když jsem zavětřil, cítil jsem kolem sebe mnoho pachů. Smečka tu jistě byla a zřejmě byla i dost početná. Nebo jich je aspoň hodně doma, napadlo mě. Cítil jsem mezi pachy i ten Saviorův, takže jsem měl štěstí. Co mě ale překvapilo, byly mísící se pachy Awnay s Etneyem. Co ti tu dělají? Zamračil jsem se. Tohle se mi úplně nelíbilo. Awnay tu sice mohla žít, i když se nezmínila, ale Etney v cizí smečce nevěstil nic dobrého. Snad nechce odejít? A hlavně ať neprovede nic, z čehož by pak měla následky celá smečka... Mohl jsem ale jen doufat.
Zastavil jsem se jen kousek za hranicemi smečky. Pohlédl jsem nahoru do kopců a rozhodl se, že dál už ani krok neudělám. A to nejen ze slušnosti ke smečce. Kdo by se dobrovolně chtěl tahat každý den do těch výšin? Pravda, náš les taky nebyl zrovna nejprostupnější, ale tohle byl vyšší level. Zhluboka jsem se nadechl a zavyl, abych se ohlásil. Doufal jsem ale, že se zdejšími alfami tu čest mít nebudu. Nechtěl jsem ztrácet čas formalitami.

//Východní Galtavar (kolem VVJ)

Zdálo se, že počasí mi dneska přálo. Na obloze se třpytilo sluníčko a jemný vítr mi čechral srst. Nebyl však dostatečně silný, aby mi dokázal znepříjemnit cestu. Nadechl jsem se toho čerstvého vzduchu a trochu zpomalil. Přeci jenom jsem už měl v tlapách několik kilometrů. Na krátko jsem se zastavil u jezera, abych se napil a trochu omyl. Měl jsem na srsti zaschlé bláto a zachytaný prach. To všechno ale voda v jezeře rychle odplavila. Pak už jsem se jen oklepal a vydal se dál na cestu. Už jsem se blížil. Už z dálky jsem si všiml, jak se nad lesem tyčí věž zříceniny, ale tentokrát to nebylo mým cílem. Naštěstí. Smrt mi minule stačila. Ještě pořád jsem měl husí kůži, když jsem si na to vzpomněl. Srst mi rychle schla, jak se mi do ní opíralo sílící slunce společně s jemným větříkem. Věřil jsem, že budu suchý, než do té smečky v horách doběhnu. Snad Savior bude doma. Jestli to místo vůbec považoval za svůj domov. Jestli vůbec nějaké místo považoval za domov.

//Ragar (přes Ageron)

//Kaskády (přes Východní hvozd)

Kolem vodopádu jsem doběhl do známého lesa. Dřív jsem tu trávíval podstatně víc času, ale pořád jsem měl to místo rád. Les byl starý a hustý a popravdě se mi v něm dobře přemýšlelo, ale na to teď nebyl čas. Chtěl jsem prostě vyřídit zprávu, podívat se na sever, trochu se proběhnout a vrátit se domů. Za Elisou a brzy i za mladými. Trochu mě trápilo, kde se Etney pořád trápí, protože se od doby, co s Awnay odešel ještě nevrátil, ale neměl jsem čas se tím zaobírat. Však byl dospělý. Jenom jsem mohl doufat, že se i se Sionnem oba vrátí dřív, než přijdou na svět prcci. Potřeboval jsem jejich pomoc. S hlavou plnou starostí jsem vyběhl na planinu. V dálce se třpytilo velké jezero. Zdálo se, že tu tentokrát nebylo tak živo jako kdysi, ale přesto jsem pár siluet vlků zahlédl.

//Západní Galtavar (kolem VVJ)

//Útočiště

Pomalu jsem vykročil chodbou ven z úkrytu. Na rozdíl od Lyl jsem však s protažením měl větší potíže. Opět jsem se musel přikrčit a i tak jsem cítil, jak jsem se občas otřel bokem o stěnu jeskyně. Měl bych se víc hýbat, napadlo mě, naštěstí mi ale v zimě nějaká váha ubyla a díky tomu jsem se protáhl ven. Elegantně to ale rozhodně vypadat nemohlo.
Díky Sigyho magii jsme suchou tlapou vyšli ven. Tam jsem se na břehu posadil a pohlédl na Lyl, která se zajímala do větší hloubky o magii. "Vždycky se snažím hodně se na tu věc soustředit a představit si každičký detail jak chci, aby to vypadalo. A pak, když už to v hlavě vidím, jako by to bylo živé, opravdu se to stane," vysvětlil jsem. Tímhle způsobem jsem vlastně natrénoval všechny magie kromě mé vrozené, ta šla tak nějak sama. Navíc magie, které jsem používal hodně a často jako třeba oheň a zemi jsem uměl mnohem lépe než třeba předvídání počasí. "Možná to ale jde i jinak," připustil jsem, ale tenhle rozhovor jsem ještě s nikým neměl. Ani s vlastními dětmi. Což byl zřejmě dost chyba. Zvlášť v případě Etneye a jeho vrozené magie. Smrt se nám asi chtěla trochu pomstít. Protože když by na to přišlo, mohl si se všemi dělat co by jen chtěl. Pochyboval jsem, že bych mu v tom i já dokázal zabránit.
Pohledem jsem se vrátil na žlutavou vlčici. "Jestli jsi začátečník, možná budeš pro probuzení magie potřebovat nějaký větší stimul. A nebo právě absolutní klid, abys dokázala zkoncentrovat svou mysl."
Pak už se Sigy s prcky vydal směrem k močálům. Vyprovodil jsem je až na hranice smečky a tam se s nimi rozloučil. Do smečky se mi nechtělo. Neměl jsem náladu na nějaké formality. Toužil jsem vědět, jestli se to opravdu povedlo a Elisa začala nabírat. "Rád vás brzy uvidím u nás," pozval jsem je, "mějte se krásně." Pousmál jsem se na prcky a s oběma dospělými se kývnutím rozloučil.
Ještě chvíli jsem tam postával, než jsem se otočil a rozeběhl se na sever. Měl jsem ještě jeden slib, který jsem chtěl splnit, než se budu muset znovu navázat na smečkové území.

//Východní Galtavar (přes Východní hvozd)