Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokýval jsem hlavou na Elisina slova. Jestliže to měla pod kontrolou, nebylo se čeho obávat. Navíc jsem byl opravdu rád, že si to i ona s Awnay vyříkala. "Říkala, že chce vidět ty malé, že se zdrží, ale nevím, jak to plánuje dál," pověděl jsem. Na chvilku jsem se odmlčel, než jsem navázal. "Do výběru partnera jí nemáme co mluvit. A asi to nebude takovej vocas, když společně přežili dlouhé roky toulání," zhodnotil jsem a krátce se na svou partnerku podíval. Mohl jsem ale vidět její nesouhlasný pohled.
Elisa se rozhodla, že se půjde proběhnout. Pokýval jsem a přivinul si vlčata, která mi podala, k sobě a přikryl je ocasem, aby byla v teple. Vlastně ti malí ani nepoznali, že se něco změnilo. Snad bude zpátky dřív, než se vzbudí.
V tom jsem se bohužel zmýlil, ale naštěstí se Elisa vrátila brzy po té, co se maličcí začali dožadovat mléka. Najednou mi přišlo divné, že nemají jména. Překvapilo mě, že se Sionn s Aw ještě neukázali. Asi měli plné tlapky práce se Sunny. "Trochu, už mají hlad," odpověděl jsem tiše, když se šedá vlčice pokládala vedle mě. Třeba jsou šedí po ní a ne po tom parchantovi... "Yeter se mě byl zeptat, co je potřeba, ale zrovna jsem je nedávno obcházel. Pak odešel s Lilac," odpověděl jsem klidně. Z mého pohledu si svou půlku splnil. "A o betě jsem se shodli, že se neshodneme. Věříš snad, že Lucy nebude příliš drzá?" připomněl jsem jí její vlastní námitku.

//Tak se, prosím, tvařme, že se toto nikdy nestalo (klidně ho smažte, kdyby to byl problém). Nemám to čas přepisovat a bez akce je celý tento post bezvýznamný. Děkuji :)

Elisa navrhla, aby jména vybral Sionn. Na chvíli jsem zapřemýšlel, ale pak jsem souhlasně pokýval hlavou. Vlastně proč ne. Podíval jsem se na Elisu a ty malé. Vlčata se k ní spokojeně tulila a hlavně teď nic moc nepotřebovala než hodně spát a sem tam si cucnout mlíka. "Měl bych je zavolat. A taky dát vědět ostatním," zhodnotil jsem a pomalu se zvedl na nohy.
Do tlamy jsem popadl špinavé kožešiny a opatrně je vytáhl zpod Elisy tak, aby ležela pouze na těch čistých. Ty jsem pak dotáhl až na samý okraj našeho úkrytu. Tak jsem je šupnul před úkryt a zapálil. Byl to nejefektivnější způsob, jak se ji zbavit. Jakmile bylo tohle hotovo, narovnal jsem se a hlasitě zavyl. Oznamoval jsem tak smečce narození nových potomků. A taky volal svá starší vlčata. Chtěl jsem, aby tu s námi byli. A jak se zdálo, přála si to i Elisa. Škoda jen, že tu není Etney... Musíme to urovnat. Zavrtěl jsem hlavou a vrátil se zpátky dovnitř. Tam jsem si zase lehl naproti Elise. "Tlustší je," potvrdil jsem to, na co se ptala předtím. "Ale to ještě vyběhá. Žádné naše starší vlče není tlusté, tak by to bylo divné, no ne? Ta holčička je zase moc drobounká. Musíme dát pozor, aby ji neutlačoval." Byla by to sice příroda, silnější přežije. Ale my se měli dobře a tak bylo sto to regulovat.

Poklidně jsme ležel ve hlavní jeskyni. Nikdo nešel tam ani sem. Ani jsem neslyšel, že by Elisa něco říkala. Zřejmě jsem i na chvilku zdřímnul, protože mě probral až bolestný vzdech mé partnerky. Chvilinku trvalo, než jsem přišel k sobě, pak jsem ale slyšel, že se její vzdechy zrychlovaly. Ještě nebylo po všem.
Trpělivě jsem čekal, než jsem uslyšel kvičivý pískot a o moment později, jak mě Elisa volá. Je to tu. Zvedl jsem se a pomalým krokem se vrátil do menší jeskyně. Tam se mezi spoustou krve a zbytky placenty krčila k Elise dvě malá vlčátka. Zdálo se, že hned, co se napila, zase usnula. Pousmál jsem se. Všichni byli v pořádku a mně spadl obrovský kámen ze srdce. Přešel jsem k Elise a jemně do ní dloubl čumákem. To samé jsem udělal vlčátkům, abych si zapamatoval jejich pach a oni můj.
Zasychající krev v kožešinách začínala zasmradávat. Měl bych se jich pak hned zbavit, jak půjdu oznámit smečce narození. Minimálně jejich starší sourozenci na ně byli jistě zvědaví. A určitě taky Laura. Na to byl ale teď ještě čas. Posadil jsem se naproti Elise tak, abych jí nechal dost místa a držel si mírný odstup od vlčat. Teď čekalo to období, kdy budou pár dní potřebovat výhradně matku. Přejel jsem pohledem z tlustého samečka na drobnou samičku. Nejsou mi moc podobní, ozval se ten dotěrný hlásek, ale ten jsem hned zahnal. Alespoň zatím. Vlčata vypadala zdravá a to bylo to hlavní. "Jak je pojmenujeme?" nechal jsem viset ve vzduchu. Neptal jsem se, zda něco potřebuje. Kdyby ano, jistě by si řekla.

Hlasuji

Ano, víkendy

//Asgaar

Pomalu jsem vstoupil do jeskyně. Nikam jsem se nehnal, jestli už byli ti maličcí na světě, stejně bych to už nezachránil. Něco mi ale říkalo, že mám ještě čas. Přikrčil jsem se a váhavě vešel do hlavní jeskyně. Už z dálky jsem slyšel, jak Elisa ztěžka oddechuje a viděl její velké břicho. Jsou vůbec moji? Ten otravný hlas tu zase byl. Styx docílila přesně toho, co chtěla. Zatřepal jsem hlavou a vešel do naší menší jeskyně. "Jsi v pořádku?" Byla to spíš řečnická otázka, ale to ticho a jen občasné její zasténání mi najednou bylo nepříjemné. Voda, co jsem tu minule přičaroval, se vsákla a místo ní se objevila čerstvá a bez řas. Krátkým pohledem jsem překontroloval svou partnerku, jestli někde nekrvácí a pak jí rychle olízl čelist. To ale bylo až neobvykle studené gesto. Nemohl jsem si pomoct. Uvnitř mě ty pochyby sžíraly. Dá se to vůbec poznat...? Ale ne ne, byly to lži... Jenže co když...? Raději jsem se odebral do větší jeskyně, kde jsem si lehl a hlídal, kdo sem chodil. Zasloužila si to největší pohodlí. Zároveň na mě nemusela reagovat ale mohla.

Natáhl jsem do nozder okolní pachy. V lese panoval klid a dokonce mezi hustými stromy čas od času prokouklo Slunce. Bylo ale stále převážně zataženo a já cítil, že každou chvíli začne znova déšť. A tentokrát pořádný. Jenom dobře pro naše stromy, pomyslel jsem si. Přeci jenom i když zatím léto nebylo tak suché, jako to minulé, mohlo se to celé ještě zlomit.
Prošel jsem kus cesty po hranicích lesa a sem tam počůral nějaký keřík nebo kmen, než mě to přestalo bavit. Od toho tu byli jiní a já předpokládal, že když se Yeter vrátil, zase se toho ujme. Však tu pozici taky po Ashe sám chtěl. V hlavě mě po celou tu dobu sužoval nepříjemný hlásek pochyb. Tak moc jsem si chtěl s Elisou promluvit a všechno si urovnat, ale věděl jsem, že teď na to není ta nejlepší doba. Už to musí každým dnem být. Měl bych se tam zajít podívat. O to víc, že u sebe nechtěla mít Lauru. Ta místo toho hlídala hranice a mě nic nebránilo v tom ubrat se vlastním směrem. Navíc v lese pobýhala Awnay a její mladej a já věřil, že by to nenechala jen tak být, kdyby se s lesem něco dělo. Loudavý krokem jsem se tedy vrátil až k jeskyni.

//Siccumky

Newlin s tou schovanou vlčicí se rozloučili a odebrali se za svými věcmi. Zdálo se mi, že míří k Borůvkovému lesu. Nejspíš dělali nějaký průzkum. Pak zmizela i Castorova ségra se svým kamarádem. Jenom jsem zavyl na vlky, kteří sem mířili s Laurou od Borůvek na pozdrav, aby věděli, že o nich vím a že sem můžou přijít. Nechtělo se mi tam jít. Zvlášť když s nimi byla Laura. Nebylo se o co bát. To jsem zvědavý...
Myšlenku mi ale přerušila Awnay vracející se z úkrytu. Ulevilo se mi, když mi řekla, že se s Elisou usmířila. "To jsem rád," zkonstatoval jsem a opravdu upřímně se usmál. S Fiérem tu ale dlouho nepobyli a hned se měli do údolí za Sionnem. Vlastně jsem byl ale rád. Sionn si zasloužil mít aspoň sestru, když bratr jej nebral. "Jasně. Budu tady. Hlídat," odvětil jsem krátce a jen se chvilku díval za nimi, jak pomalu mizeli dolů ze srázu.
Byl vlastně takový poklidný den. Natáhl jsem hlavu k obloze a užíval si toho ruchu kolem a jemného ranního vánku. Zdálo se, že je před deštěm. Všechno by bylo ideální, jen kdyby mě tam vzadu v hlavě netrápila ta myšlenka. Co tím Styx myslela...? Nebyl jsem si ale jistý, zda bych měl Elisu teď právě vidět.

//Arc je volný na hru pro úkol nebo jen tak na zevlení, tempo tak post dva denně.

Styx a pravděpodobně její sestra, byly si podobné, naštěstí rychle uposlechly mého varování a klidily se z lesa. Je nepoučitelná. Než však ta šedivá potvora opustila les, stačila mít ještě jednu jedovatou poznámku. "Nech si ty hnusné lži!" křikl jsem za ní, ale to už byly obě vlčice z mého dosahu. Snaží se nás jen poštvat proti sobě. Sigymu zamotala hlavu. Je proradná. Zamračil jsem se. Nelíbilo se mi, jak se její slova dostávalo pod kůži. Ale... co když? Kde by na něco takového přišla? Zavrtěl jsem hlavou, abych na to nemyslel. Alespoň jsem už s jistotou věděl jednu informaci, byli minimálně tři. A to začínalo být znapokojující.
Naštěstí jsem si hlavu nemusel příliš dlouho a přede mnou se objevili další vlci. A tentokrát hned čtyři. Jak se zdálo, tohle byli ale aspoň vlci ze smeček a věděli, jak se chovat. Upřel jsem pohled na velkého našedlého vlka, který mlel pantem jako šílený snažil se pobrat co nejvíc z toho, co říkal. Ale popravdě jsem se moc nechytal. Naštěstí ta nejdůležitější informace přišla až nakonec. "Zdravím. Jste na území Asgaarské smečky. Já jsem Arcanus," vyložil jsem jim krátce. Za tím vlkem - Newlinem? se schovávala ještě jedna vlčice a zdálo se, že minimálně ti dva patří spolu. "Jistě, přes hranice můžete projít. Ale nevzdalujte se od nich blíže lesu," pokýval jsem hlavou. Naštěstí díky magii jsem si je mohl pohlídat i bez toho, abych šel celou cestu s nimi.
Pak ke mně přistoupila černá vlčice se zajímavým kamínkem na krku. "Castor se ještě bohužel nevrátil ze svých toulek. Ale můžu mu vyřídit, že jste tu byli. A nebo se jednoduše zastavte za pár dní. Předpokládám, že bude brzy doma, nikdy se netoulá moc dlouho." Na to měl ten vlk až příliš mnoho zásad.

Sionn s malou se rozběhli do údolí. Dokonce i Fiér nekam zmizel. Awnay byla stále u Elisy a tak jsem tu jen posedával a odpočíval. Po chvilce za mnou přišli Yeter s Lilac. "Ahoj," usmál jsem se na ně. Chtěli jít někam mimo smečku. Hranice jsme před nedávnem obešli s Elisou, takže nebyl důvod, aby nemohli. "Jistě, běžte. A dejte na sebe pozor," zavolal jsem za nimi.
Z mého klidu mě ale vyrušily dva cizí pachy. Na nic jsem nečekal a rozběhl se za nimi. Nebyly daleko. A navíc jsem tu nehodlal tolerovat nikoho cizího. Ne teď před porodem, kdy byla Elisa a ti malí nejzranitelnější. Naštěstí u ní byla Aw a v srdci lesa pro všechny případy Savior.
Přede mnou se objevily dvě vlčice. Pořádně jsem viděl jen tu první, protože ta druhá byla částečně skrytá. "Zdravím, jsem alfa této smečky, co vás sem přivádí?" zeptal jsem se klidně a pomalým krokem si je obcházel, abych si vytvořil dobrou pozici. Určitě tulačka. Jenže jak jsem je tak obcházel, dostalo se mi dobrého výhledu i na tu druhou. Výraz se mi okamžitě změnil. A ztvrdl. Styx. Srst se mi naježila a já vykročil blíž k ní, jako bych měl každou chvíli vyskočit. Krev se mi vařila. Ublížila Sionnovi... "Ty... Co ty tu ještě chceš?!" procedil jsem mezi zuby. "Nestačilo ti to posledně?! Vypadni a vyhýbej se tomuhle místu na míle daleko, jinak už priste celá neodejedeš." Byly sice dvě, ale já zase větší a silnější, věřil jsem, že bych je přepral. A ta druhá... Že by další povedenej sourozenec? Kolik jich, sakra, je?!

//údolí

Marion se po napití očividně udělalo lépe a hned vyrazila na cestu. "Sbohem a dávej na sebe pozor," poradil jsem jí, protože jestli byla takhle lehkovážná pořád, mohlo se jí v tomhle kraji docela snadno něco stát. A to nejen kvůli magii, ale i kvůli některým vlkům. Třeba Styx. Nemohl jsem tu vlčici pustit z hlavy, od té doby, co si to sem znovu nakráčela jako by nic. A ještě ke všemu si Sigyho omotala kolem tlapy. Mohl jsem jen doufat, že Lyl bude dostatečně ostražitá a méně sluníčková. Taky jsem býval takový. A kdybych se nenaučil lépe číst situaci, možná i díky magii, možná bych takový pořád byl.
Rozvážným krokem jsem se vrátil až k Sionnovi. Cestou se mi do čumáku doneslo hned několik pachů. Savior s malými tu ještě byli. Vzpomněl jsem si, že jsem ještě nevyřídil jeden vzkaz. "Elisa by tě ráda viděla, je v jeskyni, má ještě pár dní do porodu." Vzkaz byl sice krátký a strohý, ale nechtěl jsem se zbytečně vyčerpávat. Pak už se přímo přede mnou objevil světlý kožich mého syna.
"Promiň mi to, už je to vyřešené," omluvil jsem se a trochu sklonil hlavu. "Víš, teď když tvoje máma nemůže, budu asi potřebovat víc tvou pomoc a povinnostmi..." Zvedl jsem hlavu, abych věděl, co na to řekne.

//Asgaar

Hned jsem si potvrdil, že ta vlčice byla opravdu ještě vlastně vlče. Nejenže tak vypadala, ale hlavně se tak vyjadřovala. Přišla mi i trochu pomatená a dezorientovaná. Asi se jí něco stalo. "To je ta smečka na jihu, že?" ujistil jsem se, když mi pověděla, odkud je. Marion mi vyprávěla o spoustě dalších vlků. "Thorana neznám, ale na severu od nás je Borůvková smečka, můžeš zkusit štěstí tam. Tvá smečka je odsud na jih," vysvětlil jsem jí klidně. "Když příště přijdeš na hranice cizí smečky, měla bys tam počkat a zavýt, aby na tebe někdo nezaútočil. Ne všichni jsou klidní." Doufal jsem, že jí to aspoň trochu pomůže do budoucna. Kdepak má rodiče?
Mezitím jsme došli k tůňce. "Tady, napij se," pobídl jsem ji, "a až se budeš cítit lépe, můžeš hned vyrazit."

//Assgaar :D

Než jsme stačili cokoli vyřešit, z lesa se začal nést další cizí pach. Omluvně jsem se na Sionna podíval. "Hned se vrátím," slíbil jsem synovi. Pak jsem se hned rozeběhl za tím cizincem.
Nemusel jsem se trmácet daleko a přede mnou se objevila vlčice. Byla mladá, rozhodně nemohla být o moc starší než Sionn. Něčí mládě? Zdálo se, že musela být místní. Nebo jedno z těch odložených vlčat, ale o tom jsem pochyboval, to by nepřežila až do teď. "Zdravím tě, jsem Arcanus a právě jsi vkročila na území Asgaarské smečky. Smím znát tvé důvody?" Můj hlas byl klidný, přesto jsem si ale udržoval úměrnou vzdálenost a pevný postoj, který vyjadřoval mou dominanci. Když jsem si ale vlčici prohlédl znovu, všiml jsem si, že nevypadala vůbec dobře. Skoro jako by měla zkolabovat. Zamračil jsem se. Z celého toho přemýšlení a starání o vlčatech se mi ji zželelo. Nemohl jsem ji takhle nechat. Však sama byla ještě takové trochu odrostlé mládě. "Ztratila jsi se? Pojď se mnou, v údolí je voda, ta ti pomůže," vyzval jsem ji. Vůbec jsem ji nevnímal jako ohrožení. To jsem díky své magii dokázal aspoň částečně odtušit, ale věděl jsem, že Elisa by nebyla nadšená. Naštěstí teď ale byla schovaná v úkrytu.

//údolí

Atmosféra mezi Awnay a Sionnem byla napjatá. Nejspíš jsem je ještě při něčem vyrušil. Ale Elisa už mnoho času nebyla. Snad se tu Awnay zdrží, aby si to se Sionnem vyříkali, napadlo mě. Ale to všechno záleželo na tom, jak to mezi vlcicemi dopadne. Tušil jsem, že Elisa nebude úplně měkká, ale Awnay se taky už změnila. A zasloužila by si druhou šanci.
Ohlédl jsem se na Fiéra, který se k nám přihnal jn chvíli předtím, než se Awnay odpojila. A hned dostal malou Sunny na starost. Vlče si mě moc nevšímalo a tak jsem ho moc neřešil. Nejlepší by mělo jít si hrát s ostatními do údolí, jak navrhla Aw.
Simon vypadal ve stresu. Pomalu jsem se k němu přiblížil a drcl do něj čumákem. "Jak se cítíš?" optal jsem se ho, aby že sebe pustil, co ho trápilo. Byl z našich potomků zaručeně ten nejcitlivější a nejvnímavější. Nechtěl jsem, aby se trápil za něco, za co nemohl. Už i tak si zažil své. "Promiň nám to."

//mobilpost :D