Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Semlelo se tolik a mně se čím dál hůř dýchalo. Trochu se mi motala hlava. Potřeboval jsem se pořádně nadechnout. A to nejlépe čerstvého vzduchu a to se moc nedařilo, ač se někteří ze všech sil snažili magií udržet vzduch čistý. Někteří vlci naštěstí odvedli vlčata do bezpečí. Na oheň však jako první s dobrým nápadem zareagovala Laura a oddělila tak požár od zbytku lesa, avšak koruny stromů se stále dotýkaly. Naštěstí na mou výzvu Blueberry zareagoval a ač mu to jistě lámalo srdce, nejbližší stromy, které ohrožovaly les, spálil na popel a své plameny udusil. Možná přeci jen není tak špatný, napadlo mě, protože jsem ho dost soudil za to, co se tu dělo v zimě. Ale zdálo se, že se tu všechno zlepšuje.
Šíření ohně bylo naštěstí zabráněno, avšak kolem nás plameny stále dohořívaly, když v tom se Laura z ničeho nic složila. "Lauro!" vykřikl jsem poplašeně, ale to už se k nám na pomoc vrhli ostatní, včetně místního alfy. Vděčně jsem na něj kývl, když jsme Lauru dostaly na čerstvý vzduch. Tam jsem ještě chvíli kašlal. Hrozně mě to dráždilo. Dostal jsem jsem béžové vlčici do tlamy trochu vody a poté se jí dotkl tlapou. Jestli byla někde zraněná, drobné ranky se okamžitě začaly hojit. Těžce jsem dýchal a trochu se mi motala hlava. Jednak z nedostatku kyslíku a taky z magie. "Lauro, není ti nic? Probuď se." Jemně jsem do ní drcnul čumákem. Hrudník se jí však zvedal a tak na nejhorší nedošlo. Naštěstí.

Bohužel se potvrdila i moje druhá domněnka, když jsem z Blueberryho tlamy zaslechl to prokleté jméno. Ano, byl to její oheň. Tiše jsem zavrčel, ale na nějaké výlevy nebyl prostor, protože jsem se brzy začal dusit. Naštěstí kolem mě brzy provanul čerstvý vánek, a tak jsem se mohl aspoň trochu nadechnout. Nejspíš to měla na svědomí něčí magie, ale čí, to jsem neřešil. Bylo tu plno vlků, dokonce i ti dva, co se nedávno zastavili na našich hranicích, a každý se snažil pomoci, jak nejlíp uměl. Baghý. Dokonce přiběhla i Laura a postarala se o to vlče, které dostala do bezpečí. Byl jsem tak rád, že ji vidím. "Lauro-!" vykřikl jsem aspoň její jméno, protože než jsem začal další slovo, začal jsem se dusit.
Soustředil jsem se na korigování větru a nabíral přitom vodu, kterou mi poskytovali ostatní. Netušil jsem, zda bych dokázal takhle ve velkém udržovat dvě magie v takové velké míře, a tak jsem byl vděčný za pomoc ostatních. Oheň ale příliš neslábl. Aranel mě vyzývala, abych přivolal bouřku, ale to se mi nezdálo jako dobrý nápad. Blesky by tak mohly zapálit ještě další stromy. Kdo ví, jestli se vůbec dá uhasit vodou... Taky viditelnost se zhoršovala. Začínalo to být neúnosné. Těkal jsem očima ze strany na stranu, když v tom mě něco napadlo. Všiml jsem si Blueberryho červených znaků. Moc dobře jsem věděl, že vlci narození s magií ohně dokáží svůj oheň jak podnítit, tak zadusit. "SPAL VŠECHNO OKOLO! Ať se oheň nemá kam šířit!!" Jistě, mohl jsem to udělat sám, ale tohle bolestivé rozhodnutí musel o svém lese udělat on. Navíc jeho magie byla v tomhle určitě silnější, než ta moje. O tom svědčily ty červené fleky. Jako zázrakem se plameny vůbec neblížily k našemu lesu. Jako by si Smrt prostě vybrala jen tenhle. Kdyby to ale bylo naopak, vůbec bych o spálení těch jejich borůvkových keříků nepřemýšlel.
Všiml jsem si, jak Laura zavrávorala, a tak jsem ji podepřel svým tělem. Musela být vyčerpaná po všech těch magických kouscích, které předvedla pro záchranu našich sousedů. Plameny nás prakticky úplně obklíčily. Soustředil jsem svou magii, aby Lauru od ohně chránila. Sám jsem cítil ostrou bolest od popálenin na tlapách. Věděl jsem, že se brzy zase zahojí, ale ta bolest byla skutečná. Zatracená práce, proč ten oheň nechce zmizet. Po normálním ohni by už nebyly ani památky, ale tehleten byl zpropadeně vytrvalý. Doufal jsem, že se Blueberry rozhodne správně.

//Asgaar

Bohužel se ukázalo, že moje neblahé tušení bylo na místě. To jsem poznal hned, co jsem vešel a v lese se snášel zelený prášek, který už jsem jednou viděl. Smrt. Pro někoho si sem přišla. Zamračil jsem se. Tohle se mi nelíbilo. A navíc jsem se chvilkami dusil. Neměl jsem sem chodit. Kdyby jen ta smečka nesousedila s naší... Nemůžeme je nechat padnout. A to víc, když se teď v jeskyni k Elise choulila malá vlčata. "Když si přišla sem, přišla by si i pro nás, potvora," zavrčel jsem pro sebe, ale hned na to zakašlal.
Mělo být ale hůř. Brzy jsem zahlédl, jak podivně zelené plameny berou les. Ten oheň, už jsem někde viděl. Ten je její. Ten, co tam vždycky tak z ničeho plápolá. Tohle nebylo dobré. Kdo ví, jestli se tohle vůbec dá uhasit. Tohle byl čert dlužnej. Nejspíš jsem si to ale přivolal sám tím svým brbláním. Takhle prostě fungovala karma. Musím se těch plamenů zbavit, než to vezme Asgaar. V tenhle moment jsem byl extrémně vděčný za to, že se doma objevil Castor. Tak aspoň nezůstaly hranice smečky nechráněné.
Bloudil jsem lesem déle než bych rád, protože ten dým a prach mi dost komplikoval orientaci, než jsem konečně narazil na vlky. Bylo jich tam plno, snad víc, než v té smečce vůbec bylo. Nebo aspoň minule. Včetně toho vlčete. Je nějaký tlustý. To teď ale nebylo důležité. Rozeznal jsem Aranel a Blueberryho. "Co se to tu tady děje?!" zavolal jsem na alfu zřetelně, aby mi i přes celý ten zmatek slyšel. Rozhlížel jsem se okolo a snažil se zanalyzovat situaci, ale hustý dým mě nepříjemně šťípal do očí. Jakmile se ale plameny dostaly nebezpečně blízko mně, přivřel jsem oči a v hlavě si představoval, jak se zvedá vítr. Ten postupně sílil a začínal se točit. Nabíral na síle, až se na místě začalo točit malé tornádo. Musel jsem se hodně soustředit, aby zůstávalo jen tam, kde jsem ho chtěl, ale cítil jsem, že bych zvládl i větší. Magie počasí mi pomáhala magii větru korigovat. "K čertu!" Sousedy byl čert dlužnej, kdyby tu místo lesa byly jen hory, byl by klid... Moje špatná nálada se s každou chvílí a s každým dalším nádechem toho svinstva zhoršovala.

Castor si posteskl, protože přesně nevěděl, kde se smečka jeho sestry nachází. V tom jsem mu náhodou mohl pomoct, jelikož jsem tam docela nedávno nesl Saviorovi zprávu od Sigyho. Jesli pak už ho navštívil a ví to? Docela mě to zajímalo. "To náhodou vím, jeden dobrý přítel se tam rozhodl usadit. Ty hory jsou coby kamenem dohodil od sídla Smrti. Stačí pak jít jen na sever," poradil jsem mu.
Jenže když se zeptal na zbarvení mladých, znovu mě uvnitř bodl ten osten žárlivosti, který mi tam naočkovala Styx. Po kom asi? Snad je po něm. Viditelně jsem se zamračil, i když jsem se to snažil co možná nejvíc skrývat. "Jsou oba šediví, takže zřejmě po matce." Nemohl jsem si to odpustit, prostě nemohl. Měl jsem radost z nových potomků, ale zároveň ten neklid uvnitř mě přetrvával. Samice to měli jednoduché, to se nedalo splést, ale samci? Jak si jeden mohl být jistý? Dalo se to vůbec zpětně zjistit? Možná by Život poradil... I když ten taky paktuje s nimi, když chrání Styx, určitě by chránil i jeho. Možná by i lhal jen abychom je vychovali tady v blahobytu. Moje nálada prudce poklesla.
Jak se zdálo, ani Castor o Lauře nic nevěděl. To mi na klidu nepřidalo. Navíc byli oba ochránci v čoudu. Vlastně to skoro všechno bylo na pytel a ještě k tomu se tu vlci procházeli jak na Václaváku. Když se ozvalo vytí, Castor se rozhodl, že se o to postará. Byl jsem za to vděčný. "Díky, zůstanu tady, kdyby se tu zase rozhodl někdo procházet." zašeptal jsem za ním. Tihle dva se aspoň ohlásili a zůstali tam stát. Doufal jsem ale, že se nikdo další neukáže. Aspoň chvíli. Maximálně moji synové. Chtěl jsem jim vysvětlit, s čím budu potřebovat pomoct. Posadil jsem se pod strom a užíval si klidnou noc, zdálo se, že bouřky pomalu odcházely.
Jenže co čert nechtěl, v Borůvce se začaly dít divné věci. Zaslechl jsem myšlenku o tom, jak to zvládnou bez nás, ale když jsem mezi stromy zahlédl divné plápolající stíny, nedalo mi to. Zvedl jsem se a vyběhl tam. Naštěstí jsem vysedával skoro na jejich hranicích.

//Borůvka

Zdravím všechny asgaarďáčky,

a přináším vám taky jednu neherní akci, aby toho nebylo málo, že ano. Hehe. Určitě znáte hru město jméno zvíře věc, že? Dostanete písmenko a ke každé kategorii musíte připsat jedno slovo začínající na toto písmenko. No a Castor přišel s nápadem dát si tohle v Galliverzi. Takže co vás čeká?

Budeme mít tři kategorie:
1. Vlk
2. Území
3. Věc, co s Galli nějak souvisí (tady pokud si nebudete jistí, zda tam tu souvislost uvidím, tak prosím vysvětlit do závorky)

No a když dostanete třebas písmenko S, vaše odpovědi budou moct být třeba následovně:
1. Severka
2. Sarumen
3. Sraz

Kdyby náhodou se našlo písmenko, na které některá kategorie prostě není nebo vás nenapadá, tak mi to napište a já to prověřím a promyslím. Do kategorie vlk případně můžete napsat i někoho, kdo už nehraje, ale tam to prověření bude čistě na mé paměti :D

A jak to budeme hrát? Kdo se chce přihlásit, nechť mi pošle vzkaz s předmětem gallihra, že se chce zúčastnit. Každý večer vám pak kolem osmé večerní (snad) pošlu nějaké náhodné písmenko a pokud během dne odpovíte, zašlu vám další den další. Předpokládám, že kdo odehraje nejvíc kol, vyhraje, ale celkově ohledně odměn se ještě uvidí, takže nic neslibuju, snad jen zábavu :D No a jak dlouho tohle potrvá? To se uvidí podle toho, jak nám to půjde a jak vás to bude bavit, ale předpokládám tak týden/dva. Jestli máte nějaké připomínky případně progresivní návrhy, šup s nimi taky do vkazu.

Za vaše milované alfy tentokrát Arcanus

Moc dlouho jsem v lese sám nebyl, když mě do čumáku opět udeřil pach nějakého cizince. Měl jsme pocit, že ten pach jsem tu nedávno už cítil, ale ve vší té změti pachů jsem nedokázal určit, o koho se jednalo. Přišlo mi, že v jeden moment jsem i nějakého vlka letmo zahlédl mezi stromy, ale byl fuč, dřív než jsem zareagoval. Prakticky ale ani nevstoupil za hranice smečky, tak jsem se nemohl moc zlobit. Jen aby to nebyl nějaký slídil. Co když někdo už zavětřil vlčata? Bylo to ale nepravděpodobné, protože Elisa s nimi stále zůstávala uvnitř jeskyní. Leda by to někdo ze smečky vynesl. A tomu se mi věřit nechtělo.
Najednou se mi za zády zjevil Castor. Rychlejším pohybem jsem se otočil, ale když jsem si byl jist, že je to on, zase jsem se zklidnil. Celé to přemýšlení o slídilech mě vyplašilo. Přátelsky jsem na vlka pokýval. Byl jsem rád, že je doma. Vlastně tu teď s Lucy a Tesaiem byli snad jediní. Gee, Auroru ani Yetera jsem už delší dobu neviděl. "To jsem rád, že jsi sestru našel. Vlastně se tu před pár dny na tebe byla ptát," pověděl jsem mu a byl rád, že mi to tak hezky a nenásilně připomněl. "Přišla s nějakým vlkem a dál cestovali na sever. Do smečky, myslím, ale to ty asi víš, ne?" Castor se hned ptal, co je nového. "Narodila se nám další vlčata. Nemesis a Shireen, ale jinak je tu docela poklid. Až se zajde na lov, bude na čas po všem starostech. Vlastně... neviděl jsi Lauru? Dlouho se doma neukázala." I její pach v lese postupně slábnul. Dělalo mi to starosti a vlastně jsem se i tak trochu bál, aby neutekla jako Meadow. Uvědomoval jsem si, že si zaslouží nějaký čas pro sebe, ale zrovna bych její pomoc dost potřeboval.

Ten černý měl plnou tlamu keců, ale Arcanus jeho řečičky klidně ignoroval. Byl zvyklý od svých potomků, že ne všemu se musela dávat nějaká váha a hlavně že ne všechno bylo potřeba poslouchat. A tak tmavý vlk moc dobře věděl, že povídačky toho mladíčka neměly cenu. Jak kdyby chtěl tu hnědou sbalit. To by si když už tak vybral nějakou mladší, ne že ne. Mnohem zajímavější už ale bylo to, co řekla ona vlčice. Klímový les, ach tak, projelo mu hlavou. Arcanusovi připadalo, že už si matně vzpomíná, ale pořád si nebyl úplně jistý. Neuměl si hnědou vlčici pořádně zařadit. "Baghý," zopakoval tiše jako by mu to snad mohlo pomoci obnovit rozmazané vzpomínky na bývalou smečku. Zdálo se ale, že ti dva měli naspěch. Snad se ještě uvidíme, napadlo černého, když sledoval, jak se ti dva ztrácí mezi stromy. Chtěl tomu přijít na kloub. Snad Elisa nebo Savior by mohli vědět víc. Třeba si ji pamatují.
Arcanus se rozhodl ještě chvilku jen tak potulovat po hranicích, ačkoli počasí tomu úplně nepřálo. Měl celou promočenou srst, ale v úkrytu teď bylo příliš plno. Zvlášť když se tam rozhodl zatoulat jeho syn s Lucy. Za zvuků hromů a občasného problesknutí procházel po severozápadní hranici. Ta byla čerstvě označená a i přes déšť z ní byl cítit Elisin pach. Tohle by měl dělat Yeter s Gee. Nebo aspoň většinou. Co se však dalo dělat. Arcanus se rozhodl setrvat na hranicích pod alespoň částečným zákrytem vysokých stromů, protože Asgaar poslední dobou dost připomínal výletové místo a černý to chtěl mít pod kontrolou. Zatím se naštěstí všichni drželi na hranicích. A běda by jim kdyby ne. Zvlášť teď, když si v lese pobývala tři vlčata. A Lilac. Jenže ta byla někde na výletě. A to se černému nelíbilo. Přišlo mu nezodpovědné tahat byť i odrostlejší vlčata za bouřky ven. Nikdy nikdo nemohl vědět, co se stane.

Čas plynul a já pomalu vstřebával prvotní šok z toho, co jsem se dozvěděl. Měl jsem ještě tolik otázek a tolik věcí, co byly potřeba vyjasnit, zvlášť s Etnym, ale naneštěstí se na hranicích objevily další dva cizí pachy. Už zase, co ti vlci blázní. Většinu roku sem nepáchla ani tlapka a najednou jsem tu byli jako u velkého jezera. "Zajdu to zkontrolovat a pak se vrátím, omluvte mě," omluvil jsem se Lucy a Etnymu a vyběhl k severním hranicím.
Tam jsem uviděl černého vlka a hnědou vlčici. "Zdravím, jsem Arcanus, co pro vás můžu udělat?" řekl jsem poměrně odměřeně ale přesto klidně. Neměl jsem rád konflikty. A už vůbec ne ty zbytečné. Navíc by se nějaké nové duše do smečky hodily. Když jsem nad tím tak přemýšlel, tak většina vlků taky byla vlastně prakticky rodina, pravá rodina. Zvlášť teď když Lucy a Savior s rodinou budou do přízně přes Etnyho. A Fiér přes Aw, napadlo mě.
Pak mě ale do čumáku udeřil pach borůvek. Ah, návštěvníci z Borůvkáče, minule v lese cítit nebyli. Divím se, že se k takové nezodpovědné alfě přidávají další vlci... Co děláme špatně? Pomalu jsem nakročil dopředu. Neměl jsem chuť prostě stát na místě. Navíc mě zajímalo co tu chtějí, jestli se tu jen tak prochází, nebo mají něco na srdci. Možná bychom je mohli přelákat k nám, kdyby viděli, že je to tu lepší... Můj pohled padl na vlčici. Zkoumavě jsem se zadíval na její špatné oko. Přišla mi povědomá, ale něco mi tam nesedělo. Jako bych ji už někdy viděl, ale nemohl jsem si vzpomenout na příležitost. "Neviděli jsme se už někdy?" zeptal jsem se zvědavě. Muselo by to být dávno... Ale už je starší, možné to je... Ten druhý vlk byl podstatně mladší už od pohledu. Mohl to být její syn, ale nebyli cítit podobně. Spojoval je snad jen sladký zápach borůvek. "Upozorňuji vás, že umím číst myšlenky, ale to už jste si asi všimli," obeznámil jsem je ze zdvořilosti. Někomu to nebylo příjemné, ale byla to moje magie.

//Pro jistotu zmíním takhle, snad to stačí, abyste mohli když tak šupajdit, nevím, jestli za chvíli neusnu a zítra by post byl až odpoledne :D

Etney vypadal jako přejetý parním válcem. A o to víc, když se Lucy rozeběhla za otcem a bratrem. Zaslechl jsem tichou poslední větu Etnyho. Natočil jsem k němu uši a pak se rovnou celý otočil. "Ale nemusí to tak být," odpověděl jsem klidně. "Když mi teď pomůžeš, lépe pochopíš, jak vést smečku. A mezitím ty malé třeba i začneš mít rád. Jako máš rád Awnay. A mohl bys mít rád i Sionna, možná by ti odpustil..." Sklonil jsem hlavu a posadil se na zem. Díky magii jsem cítil, že se blíží nějaká mela. Dělalo mi to starosti. Hlavně že vlčata jsou vevnitř... až na Sunny. A kde je vůbec Lilac? Moc se mi nepozdávalo, že se někde toulaly. Už jsou s Yeterem pryč dlouho. A Sunny je s kým? S Fiérem?
Vrátila se k nám Lucy a v závěsu Savior s tím malým holomkem. Jen jsem na ně kývnul, ale zřejmě měli na spěch. Nejspíš Savior taky tušil tu bouři. To, co jsem ale viděl, mi vyrazilo dech. Lucy se mazlí s Etneyem?! "Cože?" vypadlo ze mě lehce neomaleně.

//Pardon, nemám moc čas to studovat, tak mi odpusttě, jestli jsem někde něco zprznila :D

Hlasuji pro a s dovolením poradím, že možná bys to příště měla jednodušší přes dotazník, abys to nemusela pak ještě počítat :)

srpen: 8.8. (so), 15. 8. (so), 22.8. (so), 28.8.(pá), 29.8. (so)
září: 25.9. (pá), 26.9. (so)

Edit Elisa: Neboj o možnosti dotazníku vím, ale chtěla jsem být co možná nejvíce transparentní a využít přímo naši platformu :) pročítání mi nevadí

Lucy mi odkývala úplně všechno s tím, že všechno bude, jenom abych Etneye přijal do smečky. Ten byl celý zaražený a jen tak zmateně blekotal, načež ho naše lovkyně začala obhajovat, že takový normálně není. To jsem věděl až moc dobře, že takhle se normálně nechová. Rozhodně ne takhle uťáple. Začínal jsem si pomalu dávat obrázek dohromady. Sbalil Lucy a raději ji neřekl, odkud je?
Celou situaci ale nakonec rozřešil Etny, který se rozhodl jít s kůži na trh. A pak už to celé začalo dávat smysl. Jenom jsem tam postával a snažil jsem jim dát trochu prostoru pro to, aby si to vyříkali, než se šedý vlk obrátil na mě. Když mě oslovil, otočil jsem se na něj a povzbudivě se na něj usmál. "Jsem taky rád, že jsi doma. Ale měl by ses potkat s bratrem," podotkl jsem tiše. Měl jsem strach, jak to přijme, ale Sionnovi dlužil alespoň omluvu. "Zároveň ti musím něco důležitého říct, vlastně vám oběma." Na moment jsem se odmlčel a pohledem krátce přejel na Lucy a zpátky na vlka přede mnou. Je už stejně velký jako já. Sionn bude brzy taky. "Elisa před pár dny porodila dvě vlčata. Máš dalšího bratra a sestru," pověděl jsem a pokusil jsem se na něj pousmát. Cítil jsem uvnitř sebe napětí. Bál jsem se, že vyletí a provede něco špatného. Věděl jsem, že toho teď na něj sypu hodně najednou, ale potřeboval jsem mu všechno říct. "Potřeboval bych teď pomoct s alfa povinnostmi, dokud se bude věnovat těm malým. Co říkáš?" Krátce jsem se podíval na Lucy, protože některá věci se týkaly i jí vzhledem k jejímu postavení.

Postával jsem poblíž hranic, když v tom se za mnou objevila Lucy. "Lucy, ahoj," pozdravil jsem ji kývnutím, "zrovna jsem přemýšlel, že bude brzy potřeba vzít smečku na lov a-" Chtěl jsem jí říct o vlčatech, že už jsou narozená, protože moje předchozí vytí zřejmě neslyšela, ale na jednou se za ní objevil Etney. Tak je to tady, prolétlo mi hlavou a já cítil, jak jsem uvnitř napjatý. Nechtěl jsem ho vyhnat. Opravdu ne. Ale mohl jsem jen doufat, že mě k tomu nepřinutí.
Co mě ale zarazilo, bylo to, že se Lucy tvářila, jako by vůbec netušila, kdo vedle ní stojí. A co bylo ještě divnější, tvářila se, jako bych ho neměl znát ani já. Ona to neví? Co se to tady děje? Zmateně jsem se podíval z jednoho na druhého. Ale Etney tam jen opařeně stál a nic neříkal. Popravdě mě zamrzelo, že se alespoň neomluvil. Dost dobře jsem nechápal, oč tu kráčí, ale byl čas aspoň něco Lucy odpovědět. "Oh jistě, vlk, co plní svoji funkci by se smečce hodil," odpověděl jsem neurčitě a dlouze se u toho podíval na syna. Je to nějaká jeho hra? Jak je vůbec možné, že o něm Lucy neví? Tušil jsem však, že by se něco takového neměla dozvědět ode mě. "Nemůžeš nikomu lhát," objevilo se šedému v hlavě. Pousmál jsem se na Lucy. Netušil jsem, co mezi sebou mají, ale tušil jsem, že s její náturou pravdu skousne jen těžko. Doufal jsem však, že bude syn upřímný i v jiných věcech. Nemůžeme ho dál vydržovat, pokud se jeho chování nedostane aspoň trochu do nějakých mezí... Ale třeba... Když Aw... "Mimochodem, Awnay se vrátila."

//Siccumky

Pomalu jsem vyšel ven z jeskyně. Bylo příjemné vyjít zase na denní světlo a nadechnout se čerstvého vzduchu, protože v jeskyni už začínal být docela těžký, jak nás tam bylo hodně. A navíc tam byl pořád cítit zápach krve, ačkoli už jsme se špinavých kožešin zbavili. Bude potřeba sehnat nějaké nové. Ale taky by se mělo už jít na nějaký pořádný lov. Domluvím se s Lucy, až se zastaví.
Klidně jsem procházel po hranicích, které byly sice nově obnoveny, ale občas jsem nějaký ten keřík připočůral. Situace v lese se mezitím uklidnila. Návštěvníci z Borůvky odešli a na hranicích zůstávala už jen Laura a Lucy. Z lesa jsem taky cítil Saviora s mladými a z údolí tu malou s Awnayiným přítelem. Kde k ní vůbec zase přišli? Je léto, tuláci už nemají důvod zbavovat se mladých... Nechápavě jsem zavrtěl hlavou a zastavil se pořád poblíž hranic. Čekal jsem, kdo si ke mně najde cestu. Nechtěl jsem se do ničeho zbytečně mísit, ale aspoň jedna alfa na území byla potřeba. Nemohli jsme být s Elisou zašití oba dlouhodobě. Co jen řeknu Etnymu?

Elisa jen potvrdila moje slova a oba jsme čekali, co z našich starších dětí vypadne. Oba vypadali překvapení, zřejmě to nečekali. Sionn nakonec se svým návrhem přišel. "Nemesis se mi líbí," přikývl jsem souhlasně, "bude to Nemesis." Pro jistotu jsem však pohledem krátce těkl k Elise, jak se na to tváří. Rozhodl jsem se, že ale druhé jméno nechám na ní. Awnay se sice ze začátku zdráhala, ale nakonec i ona dala svůj návrh. Trošku ve mně cuklo, když jméno začínalo na L. Vzpomněla jsem si na Laurelii, mou bývalou partnerku. Nepříjemně jsem se při té vzpomínce ošil, ale nahlas jsem nic neříkal. Třeba vymyslí více návrhů, napadlo mě. Ještě trochu jsem ucouvl, aby se Awnay dostala blíž.

Když byla vlčata pojmenovaná, donesl se mi do čumáku pach Lucy a po nějaké chvíli i Etneye. Malinko jsem se zamračil, protože jsem si nebyl jistý, jestli je tohle dobrá doba, aby zjistil , že má sourozence. Ne když teď byli ještě tolik zranitelní. "Půjdu to zkontrolovat," prohodil jsem k ostatním a loudavým tempem se vydal ven do lesa. Nechtělo se mi. Ne když tu teď byla taková pohoda.

//Asgaar

//Omlouvám se, trochu si to takhle zrychlím, potřebuju do lesa za Etnym a Lucy :D

Elisa se na mě nesouhlasně mračila, zatímco se vlčata krmila. Nechal jsem to být. Nechtěl jsem se pouštět do konfliktů, protože jsem tak nějak tušil, že by mi nedalo to s tím špinavcem. Nechtěl jsem to řešit před malými. Vlčata vždycky dokázala dokonale vycítit a reflektovat stres a napětí. Elisa navázala, že to Lauře nesvědčí a že by byla potřeba další beta. Přišlo mi, že Laura byla v pohodě a zvládala to dostatečně. Ale asi jsem to ze svého chlapského pohledu neviděl. "Castor je milý, ale nevím, jestli je rozumné dát betu někomu, kdo se teď dost toulá. Navíc rovnou z delty. Lucy je na tohle rozhodně lepší. Ale nevím, jestli by se zvládla zklidnit. Nevím, co s tím," uzavřel jsem a to už mě naštěstí z tohohle nepříjemného rozhovoru vysvobodily naše starší děti.
Pousmál jsem se na Awnay se Sionnem a zvedl se, abych jim udělal víc místa a aby se k vlčatům dostali. Přeci jenom alfajeskyně byla poměrně malá. Přesunul jsem se na přelom dvou jeskyní a pozoroval Sionna, jak se k malým má. Awnay se však zdráhala. Jemně jsem do ní drcnul čumákem. Sionn se hned začal vyptávat na jejich jména. "S mámou jsme si říkali, že byste mohl dát každý jednomu z nich jméno, co na to říkáte?"