Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lalie tvrdila, že Anna určitě tady v kraji být musí a spolu sní ještě i někdo další, asi taky bůh, protože už je potkala. Trochu jsem nakrčil čenich a přemýšlel, co na to říct. Byla to zvláštní situace. "Hmm, žiju tady už dlouho a nikdy jsem je nepotkal," poznamenal jsem. "Ale až je znovu potkáš, mohla bys mi je ukázat, platí?" Zdálo se mi to jako dobrý kompromis. Nechtěl jsem úplně zpochybňovat jejich existenci, když Lalie vypadala tak přesvědčeně, ale zkrátka jsem nevěřil, že tu v kraji jsou nějací další bohové, o kterých jsem nikdy neslyšel. "Vlčíšek umí v zimě, o Vánocích, splnit vlkům nějaká přání. Můžeš to letos vyzkoušet," vysvětlil jsem s úsměvem.
Lalie se očividně nepozdával můj návrh, že si nemusí vybírat, pokud nechce. Když navíc stejně nevěděla koho. Ve Vlčíška bych věřil. Tuhle myšlenku jsem si ale nechal pro sebe. To asi nepůjde tak jednoduše, musím opatrně. Pak jsem se ale rozhodl ji vyslovit. "Třeba právě Vlčíška," navrhl jsem s jemným úsměvem. "Nejvíc se ale stejně vlk musí opatrovat sám, nejde se jenom spoléhat na bohy," pokračoval jsem a bedlivě Lalie sledoval, abych zaregistroval její reakci.
Vlče na skákání do kaluží moc nereagovalo. "Chceš to vyzkoušet?" zeptal jsem se. "A nebo můžem jít vyzkoušet, jak křupe námraza," navrhnul jsem. S přicházejícím ránem se totiž všude krásně třpytilo. To se jí bude líbit. A když vlk šlápnul do trávy, tak pod jeho tlapkama zakřupala.

Vlče mi vysvětlilo, kdo je Annan. Odříkalo to tak strojově a bez emocí, až mi z toho trochu přejel mráz po zádech. Zní to jako nějaká sekta, napadlo mě. Každopádně jsem žádnou Annan neznal a ani o ní nikdy nic neslyšel a to už jsem místní kraj za ta léta znal opravdu dobře, takže jsem usoudil, že to musí být nějaký bůh z jiného kraje. "Ah tak, děkuji za vysvětlení," pousmál jsem se na vlče. "Tuhle bohyni neznám. Tady v kraji máme jako bohy Smrt a Života... A hmm, vlastně taky Vlčíška, toho znáš?" zeptal jsem se Lalie s úsměvem. Doufal jsem, že by třeba Vlčíšek mohl vykouzlit i na její tváři, ze které se mi aspoň prozatím velmi těžce četly jakékoli emoce. Lalie mluvila dál o tom, odkud s matkou pochází a já jí sem tak přikývl. To, co říkala ale i jak to říkala, bylo na jednu stranu fascinující, ale na tu druhou jsem z toho chvílemi měl nepříjemný pocit. Když monolog zakončila slovy, že vlastně neví, bylo mi jí až líto. Malé vlče by se nemělo zabývat takovými věcmi. Opakuje to, co jí nejspíš říká matka. "Víš, nemusíš si nikoho vybírat, pokud nebudeš sama chtít," pověděl jsem jemně a upřel na Lalii pohled. Když jsem se jí zeptal, co ráda dělá, zarazila se. To mě překvapilo, ale snažil jsem se na sobě nedat nic znát. Nedávno pršelo, uvědomil jsem si. "Hm a co třeba skákání do kaluží? Je to zábava," zazubil jsem se. To přece každé vlče miluje.

"To nic," zavrtěl jsem hlavou na vlče, které do mě narazilo. Bylo zvláštní, že se dívalo někam mezi stromy, ale jakmile jsem promluvilo, upřelo na mě svůj pohled. "Annan?" zopakoval jsem nejistě. Kdo je Annan? To jsem toho zase asi prošvihl. A bylo tomu vskutku tak. Protože takhle vlčí slečna opravdu nebyla od Roweny, ale novou členkou smečky, kterou Sionn přijal spolu s její matkou. Nebo novou, kdo ví. No já očividně ne. Rozhodl jsem se, že tak trochu vynechám informaci, že jsem alfa. Stejně už jsem byl spíš taková alfa do počtu. Alfo-ochránce hranic. "Ah, pan Sionn vás přijal. Těší mě Lalie. Já jsem Arcanus. Odkud jste sem přišli?" zeptal jsem se vlčete zvědavě. Pak můj pohled zabloudil mezi stromy. Mezitím padla noc a sem tam mezi korunami prosvitly nějaké hvězdy. Jasná obloha ale přinesla docela významné ochlazení a na postávání začínala být docela zima. Obrátil jsem se tedy zpět na vlče. "Co ráda děláš?" zeptal jsem se tónem, ve které hrálo trochu rozvernosti. Čas zvednout konečně zadek a něco podniknout.

Pomalu jsem dokončoval kolečko kolem lesa. Počasí se sice od jemného sluníčka trochu zkazilo a začalo mrholit, ale hustý les nás tady před deštěm dost dobře chránil, takže to nebylo nic zlého, že by se vlk musel hned běžet schovat. Zastavil jsem se, abych si po procházce na chvilku dáchnul, když v tom se za mnou ozvaly rychlé krůčky a než jsem se nadál, najednou do mě něco narazilo. Nebo spíš někdo. Překvapeně jsem vydechl a když jsem se otočil, stálo přede mnou vlče. "Oh, ahoj, maličká," pozdravil jsem. "Jakpak se jmenuješ?" Vlče, kde ti se tu vzalo? "Ty musíš být od Roweny, že?" odtušil jsem v návaznosti na své předchozí myšlenky. Pak jsem si ale vlče ještě jednou přeměřil pohledem. Byla to do hněda zbarvená vlčí slečna. Počkat, však je ale docela velká, napadlo mě. To jsem toho snad nepromeškal tolik?

Arčibaldo 7.11., další 7.1. https://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&r=1#post-228509

//Nechci nikomu zasahovat do hry, ale kdybyste někdo chtěl hru, klidně se domluvme

Probudil jsem se do krásného podzimního večera. Sluníčko příjemně hřálo do kožíšku a házelo na přírodu kolem krásné zlaté odlesky. Počasí jako dělané na procházky. Jak by to bylo fajn se teď jít s Elisou projít, zavzpomínal jsem na svou partnerku. To už ale nešlo. Co ale šlo bylo navštívit její, Castielův a dost možné i Awnayin hrob a trochu si zavzpomínat. Však byl i čas dušiček. A tak jsem se vydal doprostřed a tam strávil čas rozjímáním. A bylo mi dobře. Možné překvapivě, ale začínal už jsem být do jisté míry smířený. Jen jak to šlo, samozřejmě. Míval jsem lepší a horší dny, ale dneska, jak se zdálo, byl jeden z těch lepších. Konečně. Říká se, že čas hojí rány a asi na tom něco bude, zamyslel jsem se. Pak už jsem se ale rozloučil. Byl čas se zase na chvilku vrátit do reality.
V lese bylo navíc docela rušno. Cítil jsem, jak se tu mísí plno pachů, z nichž jsem některé ani naznal. I magie lesa mi navíc napovídala, co se děje a kde se kdo nachází. V lese byl ale taky Sionn a zdálo se, že to má pod kontrolou. Dávno to zvládal daleko lépe než já. Já už byl jen tak alfou do počtu. Ale tak to mělo být. Život je koloběh... Uvědomoval jsem si ale, že by to chtělo zase aktivní bety, aby toho na něj nebylo tolik. A taky si promluvit o tom, abychom si dávali větší pozor, koho do smečky bereme. Nemuselo nás být mnoho. Ale chtěl jsem, aby to tu fungovalo jako smečka a ne jako místo, které mohl každý chudák využít. Toho už bylo dost. O tom jsem si chtěl se Sionnem už delší čas promluvit. Ale kdo ví, možná už i tohle dělal lépe. Jsem na něj zatraceně hrdej. A tak jsem se rozhodl do ničeho se nemíchat, ale zavyl jsem, abych dal najevo svou přítomnost, kdyby mě kdokoli potřeboval. Nebo chtěl.
Pak jsem se ale přeci jen rozhodl být trochu užitečný a obejít hranice. Činnost, co mě dřív otravovala, ale čím dál víc jsem jí přicházel na chuť, až jsem si ji nakonec oblíbil. Měl jsem pocit, že jsem v ten moment blíž Elise. A taky mě to drželo fit. A k tomu ještě navíc jsem potřeboval čůrat. To asi ta prostata. A tak jsem se vydal na svoje klasické kolečko po hranicích lesa a sem tam namočil nějaký keřík nebo se otřel o strom, aby se obnovil pach smečky a nikdo cizí s nekalými úmysly si sem netroufnul. Jak se asi mají ti malí od Roweny a Beliala? Moc rád bych je poznal... V duchu jsem si poznamenal, že je musím navštívit a pogratulovat. Ale nechtěl jsem rušit, a tak jsem spíš vyčkával, až se naskytne vhodná příležitost.

//Please bear with my mobilpost again :D

Trénink magií mě nakonec dost vyčerpal, takže jsem zase nějakou chvíli musel podrimovat, hibernovat a celkově nabírat energii a sílu. Ale byla to zábava. Po dlouhé době jsem konečně jednou dělal taky něco pro sebe, něco, co mě naplnovalo a delalo mi radost.
Z mého slumberu mě probral náhlý hlas, co se mi rozeznal hlavou. Zněl urgentne. Nějaký cas mi ale trvalo, než jsem pochopil, co se děje. Že hlas, který ke mně mluví, je Belialuv a je to v mě mysli a co vlastně říkal. No sakra! proletlo mi hlavou, když se moje tělo konečně nastartovalo dostatečně. Ale než jsem stihl nějak víc zareagovat, Belialuv hlas se v mě hlavě rozeznat znovu, aby mi přinesl radostnou zprávu a já si mohl oddechnout. Vyhledal jsem mysl obou novopecenych rodicu, abych jim sdelil: "Gratuluji a vítám malé na svete." A protože mi to nedalo a byl jsem zvědavý. "Kolik jich je? Jak se jmenuji? Mohu vam nejak pomoci?"

Arcanus 26.7., next up 26.9. https://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&page=1#post-223040

Vypadalo to, že můj malý asgaarský trik Beliala zaujal a hned se to vydal zkusit. Díval jsem se na něj, jak se se naklání ke skále a jak se na jeho obličeji nakrátko objevila nejistota. Než jsem ale stihl cokoli říct, jeho výraz se naprosto změnil a mě bylo jasné, že už slyší přesně to, co má. Pousmál jsem se a přikývl, abych potvrdil jeho slova. "Učíš se rychle," zhodnotil jsem. Bealial se o magii lesa zajímal víc. Však se to hodí. "Každý kámen," přikývl jsem.
Pak ale náš hovor narušilo vytí a podle hlasu bylo jasné, že se Rowena vrátila. A Belial přirozeně chtěl jít za ní. Ještě aby ne, než tu být se staříkem. Co bych za to dal, kdyby tu Elisa byla. "Pozdravuj ji," přikývl jsem chápavě, když se začal loučit a na rozloučenou mávl ocasem. Pak už jsem se jen díval, jak jeho neonový kožich mizí mezi stromy.
A tak jsem zase osaměl. Ale nevadilo mi to. Tak nějak jsem si na ten klid zvykl. Do určité míry mi vlastně i vyhovoval. Navíc byla právě zlatá hodinka a jemné večerní světlo mi skrz koruny stromů tak příjemně nahřívalo srst. K tomu navíc ten měkký mech. Ideální pohoda.
Ještě chvíli jsem odpočíval, ale jakmile se začalo stmívá, rozhodl jsem se, že je taky na čase podniknout nějakou výpravu. Dopřát si nějaký pohyb a taky splnit nějaké povinnosti, aby si Sionn mohl trochu užívat života. Dokud ještě můžu. Jeden nikdy nemohl v tomhle věku vědět, dokud bude tělo fit. A tak jsem se rozešel podél hranic a systematicky začal se značením svoje typické kolečko. Už jsem nad tím nemusel ani přemýšlet a aspoň jsem díky tomu obnovil pach hranic a zároveň vyprázdnit svůj močáķ. Ale doufal jsem taky, že se brzy ukáže některé z mých dětí nebo vnoučat. Bez nich to tu totiž byla tak trochu nuda. Ale mohl jsem si jen přát, že si na mě někdo z nich udělá čas, i když měli jistě na práci mnohem zajímavější věci než dělat společnost jednomu starému vlku. Hmm a nebo bych mohl jít trénovat magie, napadlo mě, jakmile jsem se blížil ke konci značkovacího kolečka. To jsem vskutku dlouho nedělal. Ale jeden si musel čas od času udělat radost.

//Master of mobilpost :D

//zase mobilpost tak pardon :D

Belial označil Borůvkovou smečku za momentálně nejdůležitější, na což jsem přikývl. Naznačil ale, že by se možná v budoucnu vydal i do těch ostatních smeček. Na to jsem nic nenamítal. Naopak jsem byl rád. Na takové výletu jsem měl nejspíš příliš staré kosti. To kdybych už se vydal někam takhle daleko, tak spíš jen někam na dovolenou. Třeba k velkému jezeru. A nebo za dětmi. Ale nic jiného mě nemohlo donutit. Nebo jsem to aspoň momentálně tak pociťoval. A to bylo ještě k tomu léto.
Když padla řeč na Rowenu a já díky magii lesa zjistil, že je ještě pořád někde na výletech, Beliala to zaujalo. "Dokážu poznat, kde co a kdo je v lese. Každý ze smečky to dokáže... nebo aspoň do určité míry, všechno vhce cvik," pousmál jsem se. "Ale hodí se to nejen pro přehled, ale i pro lov," poznamenal jsem a zase se vrátil na svoje teplé vysezené místečko na mechu.

Podle všeho si Belial už zkoušel u někoho zjistit něco o svých vzpomínkách, ale neneslo to žádné ovoce. Pak už padla řeč na Borůvkovou smečku. "Ale dělat bez důvodu horkou krev se sousedy taky nenese žádnou dobrotu," odpověděl jsem na jeho poznámku, že se sem tamní vlci stejně moc neukazují a navíc po stržení mostu budeme od sebe víceméně izolovaní. Přesto ale Belial přislíbil, že nebude dělat horkou krev, načež jsem přikývl. Byl jsem rád, že to chápal. Snad. Ale neměl jsem zatím žádný důvod mu nevěřit.
Ohledně okolních smeček jsem neměl úplně aktuální přehled, protože na tyhle výlety byla vždycky spíš Elisa, ale přesto jsem něco z doslechu věděl. "Jedna smečka je už mnoho let na jihu, bývala vždycky i docela velká, a jedna na severu. Obě jsou ale od nás už dost daleko. V močálech se smečka rozpadla," podělil jsem se. "Stejně jsem nikdy moc nechápal, proč si to místo vůbec vybrali," pokrčil jsem rameny. Hezkých lesů tu bylo v kraji dost. Třeba ten hvozd severně nad vyhlídkou, ten se mi vždycky líbil. "Ze smečky z jihu se tu před pár lety zastavil jeden vlk Duncan, vypadal, že přišel na obhlídku, ale nic už se potom nedělo," vzpomněl jsem si ještě. Kdo ví, jestli to ale bylo důležité.
Belial poděkoval za důvěru a já se opět mírně pousmál a pokývl hlavou. Stejně vždycky ukázal až čas, ale bylo by fajn mít nějakého spolehlivého vlka na své straně. Dřív mi takovým přítelem bývali Mico nebo Naxther, ale po těch už dávno nebyli nikde ani památky. No a tak to je. Belial zmínil Rowenu. "To se dá snadno zjistit," pověděl jsem nonšalantně. Aspoň mě to donutilo se zvednout a trochu protáhnout, protože jsem musel dojít ke skále, ke které jsem se sklonil a přivřel oči. Magie lesa mi napověděla, kdo všechno byl a nebyl na území. "Zdá se, že se ještě nevrátila," obrátil jsem se k Belialovi.

Se zájmem jsem poslouchal, co mi Belial poví o jeho ztrátě paměti. Zdálo se, že byl jediný z větší skupiny vlků, kterému se to stalo. "To je zvlastni," podotkl jsem. A zvláštní to taky opravdu bylo. Ale takove veci se tady v kraji zkrátka stávaly. Na to si musel jeden zvyknout. "Zkoušel ses ptát Života? Mozna by ti mohl poradit," napadlo mě. Ale jestli to bral jako nový start, byla to taky možnost. Pousmál jsem se, když pověděl, že Rowena a smečka mu daly zase smysl. Přišlo mi to, že má mou skoroneteř opravdu rád. A to mě těšilo. Taky si musela s rodiči prožít svým. Kdo ví, jestli jsou jeste vubec nazivu. Už to bylo dlouho, co jsem je viděl naposledy. Příliš dlouho...
"Budu rád," odsouhlasil jsem jeho nabídku, že se vydá okouknout to k sousedům. "Ale dobré vztahy s nimi jsou pro nas strategicke," dodal jsem. Nechtěl jsem ho poučovat, ale byl jsem v tomhle proste stará skola. Žádné zbytečné konflikty. "Ale zvlast ta jejich alfa by me zajimala," přiznal jsem. Vrtalo mi to hlavou. Ale byl jsem příliš líný si to zjistit sám. "A Beliale... díky."
Když prohodil, jestli zatím byl ochranem jen na zkoušku, výmluvne jsem cukl rameny. "Tak nejak. Vis jak, vlci jsou ruzni a dost casto ochazi, je lepsi se vzdycky trohu otukat" povedel jsem. "Ale tvou snahu bych rád ocenil," pousmál jsem se nakonec.

//Mobilpost tak pardon za ztracejici se interpunkce xD

Pozvednul jsem koutek tlamy, když Belial v podstatě řekl, že co by to bylo za život bez trochu koření. Možná měl pravdu, ale já jsem si tak nějak na svůj klid zvykl a naprosto mi ten stav vyhovoval. "Dá se říct. Už jsem toho viděl i ztratil hodně," pokrčil jsem rameny na jeho otázku. A někdy jsem toho měl taky plné zuby. Na druhou stranu mě už taky jen tak něco nemohlo rozhodit. Ale nikdy to nepřestávalo bolet.
"Ztráta paměti? Dozvěděl ses, co se ti přihodilo?" zeptal jsem se a zvědavě k němu natočil uši. To musí být zvláštní. Neuměl jsem si moc dobře představit, jaké to může být. Ale možná do jisté míry... osvobozující? To už se ale kolem Beliala začali srocovat ptáci. Byla to vskutku podívaná. "Zdá se, že zvířata ti naslouchají, takovou magii jsem ještě neviděl," poznamenal jsem. Ale byla do jisté míry ukouzlující.
Téma ochrany smečky celou diskusi o něco zvážnělo. "Popravdě už docela dávno, nerad opouštím smečku," přiznal jsem. Sváděl jsem sice hlavně na svůj věk, ale možná za to do jisté míry mohl i strach a výčitky. Měl jsem tu být, když Styx a Etney ohrožovali Sionna. Měl jsem tu být, když se to stalo Elise... "Mohl by ses ochráncem stát i oficiálně, pokud bys chtěl," navrhl jsem a krátce se Belialovi podíval do očí, než jsem svůj pohled zase upíchl mezi stromy před námi. Mohl by na to být dobrý, přísný a to by se zrovna hodilo. A každá pomocná tlapka se hodí.

Belial tak trochu neurčitě odpověděl na to, jak se má. Mluvil o svém věku jako by snad měl být nějaký stařec. Trochu mě to překvapilo. Pokýval jsem hlavou a pak se pousmál. "Nejlepší léta. Takže už máš rád svůj klid?" Mezitím se pod námi začaly objevovat květiny. Podíval jsem se na Beliala a pak si vzpomněl na to, jak vyzdobil sochu Elisy a Castiela. "Pěkné," zhodnotil jsem, zatímco jsem se posadil pěkně do měkkého a přehodil si kolem tlapek ocas. "magie země?" dotázal jsem se se zájmem. Měl zelené oči, ale přišlo mi, že tak nějak nezvykle. A já měl magie rád, to muselo být jistě vidět. Nebo možná nějaká úplně jiná magie, o které jsem nikdy neslyšel, to by bylo zajímavé!
Pověděl mi, že mu bude potěšením tady vychovávat své vlčata. "To rád slyším," pousmál jsem se. Ptal jsem se ale takhle napřímo, protože za ta léta si bylo těžké dělat iluze s tím, že se věci nemohou měnit a vlci odcházet, zvlášť s tím, kolik jich už smečkou prošlo. Včetně několika dobrých přátel i rodiny. Vždycky je hezké, když se rodina rozšíří a tohle vlastně rodina taky bude... "Ale před zimou byste si měli pospíšit," mrkl jsem na vlka poněkud lišácky, ale přeci jen musel vědět, že teď potomků mám více.
Belial pak vznesl docela zajímavou otázku. "Hmm," pověděl jsem zamyšleně, "dobrý postřeh. S Borůvkovou smečkou máme dlouhodobě dobré vztahy, tak to nikdy nebylo téma, ale vlastně proč něco pokoušet... Zvlášť v tomhle světě," naznal jsem. Byl to dobrý point, strategický. A vlastně by to nemuselo být s magií ani tolik práce, ne? "Zdá se, že máš takový čuch ochránce."

Ležel jsem si uvelebený na kameni a vyhříval se na jemném ranním sluníčku. Notně podotknout, že jsem si tahle slow mornings užíval. Líbilo se mi, že v lese bylo rušno, ale zároveň zase ne tolik, abych k tomu byl nějak víc potřeba. Žádná dramata. Prostě si jen užívat klidu. Z ranního dýchánku mě ale nakonec vyrušil Belial. Jakmile jsem ho uviděl mezi stromy, protáhl jsem se a seskočil ze svého vyhřívacího balvanu. "Dobré ráno, jak se daří?" pozdravil jsem ho. Přišlo mi, že jeho barevné odznaky na slunečním světle jakoby zářily, až jsem musel maličko přimhouřit oči. Oklepal jsem se a pak upřel pohled do Belialových očí. Zdálo se, že má pro mě hned několik novinek. Všechny jsem si je vyslechl, i když některé zprávy mě docela znepokojily. Nepřátelsky? Lucy a nového partnera? No to jsou mi věci. Snažil jsem se na sobě ale nedat nic moc znát. "Díky za zprávy," pokýval jsem neutrálně. "Sionn byl ještě před chvílí v lese, tak snad se ti brzy poštěstí," podotkl jsem.
Pak ale Belial otevřel úplně jiné téma. Že by byla v lese zase vlčata? "Takže byste se tu rádi nastálo usadili?" optal jsem se napřímo. Vlka bylo totiž poměrně těžké číst, což ho ale dělalo o to zajímavějším. "Vlčata jsou radost a navíc tu letos ve smečce žádná nebyla," řekl jsem tak nějak neurčitě, ale už z toho muselo být jasné, kam tím mířím. Nemínil jsem nikomu bránit ve štěstí.