Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterka 11

//Mobilpost tak pardon za případnou tatarštinu :D

Parsi poznamenal, že Elisa musela být zajímavou osobností. Pousmál jsem se při vzpomínce na ni. Stále to ve mně vzbuzovalo jistou melancholie, ale jeden se s tím prostě musel smířit a jít dál. "To vskutku byla. Škoda, že jste ji nemohli potkat.
Lalie se u ohnivé koule ohrivala snad ze všech stran. Dělalo mi to radost. Postrehl jsem, ze stale premysli nad temi bohy, jak mi vypravela. Očividně ji to trápilo. Rozhodl jsem se, že bych mohl zkusit promluvit s její matkou, až se objeví. Tedy pokud se do té doby sama nerozhodne.
Parsi se zajímal o to si magii procvičit. "Jistě, moc rád," odvětil jsem. Tohle mě bavilo. "Máš nějakou konkrétní, se kterou bys chtel zacit?" zeptal jsem se. Parsi chtěl zapojit i Lalie. "Co ty na to?" otočil jsem se na vlče. "Mas vlastne nejakou magii, kterou bys chtela umet?" Většina vlcat nejakou takovou vysněnou měla. Bylo to jedno z takových těch velkých témat pro každé vlče.
Objasnil jsem jim, co znamená adoptivní. Viděl jsem, jak je Parsimu rozzarily oci, když jsem vyslovil to, že bych byl rád, kdyby se stal mým adoptivním synem. "Je mi ctí, Parsi... synu," pověděl jsem jemně. I přes to, že jsem dost často dokázal působit na oko chladné, muselo teď být na mě jasné, že mě to dojalo. To, ze o to ma zajem... To pro mě hodně zaujalo. Měl jsem sice hodně vlastních potomků. Ale s většinou jsem bohužel ztratil blízký kontakt. Tohle byla další šance.
Téma očividně zaujalo i Lalie která se zničehonic začala ptát na spoustu otázek. Otočil jsem k ní svůj pohled. "To je dobrá otázka. Urcite je mozne si adoptovat vic. Většinou jde o vlcata, která se ztratila, jejich rodiče zemřeli nebo se o ně jednoduše rodiče nechtějí starat," vysvětlila jsem. Bylo to možná kruté to takhle říct, ale bylo to tak. Ale zajimave by to bylo, kdyby se pro ne pak jejich oravy rodice vratili," podotkl jsem.

//Loterka 10

//believe me i dont mind :D

Všiml jsem si, že nejen Lalie, ale i Parsiho pohled docela na dlouho spočinul na malé ohnivé kouli, která nás ohřívala a házela na nás jemné světlo. Sám jsem se na ni na chvíli otočil, než jsem se obrátil zpátky na ty dva. "To jsem odkoukal od své partnerky Elisy," pousmál jsem se, "ta nad tím měla ale úplně jinačí kontrolu. Nepohnula by se ani o píď, kdyby ona nechtěla," zavzpomínal jsem. Nikdy jsem neviděl nikoho ovládat oheň líp, než to uměla Elisa. To mě plamínek občas problikl nebo poskočil, i když jsem se ho opravdu snažil držet stabilní.
Jak se zdálo, ani Lalie neměla tak vytříbený sluch jako Parsi. Musel jsem se zasmát, když se celou tu situaci snažil zachránit komplimentem, ale v podstatě mi řekl, že jsem starý dědek. A má pravdu, ušklíbl jsem se. "Magie potřebuje trénink. Úplně stejně jako tělo," dodal jsem, aby se světlý vlk necítil špatně. A zároveň to mohlo být zajímavé i pro Lalie, na kterou jsem sem tam hodil očkem. Byla až nezvykle spořádaná.
S Parsim jsme si úplně neporozuměli. "Adoptivní syn," zopakoval jsem, "nebo může být i dcera. Tak se říká tomu, když se někdo rozhodne vzít si toulavé vlče za vlastní," vysvětlil jsem. Vystřelil jsem pohledem k Parsiho očím. "Ale jen pokud bys chtěl," pousmál jsem se. Nechtěl jsem ho do ničeho nutit.

//Loterka 4

Stále jsem udržoval plamínek ve vzduchu, který nás trochu hřál a celkově tu udržoval příjemnou atmosféru. Nestálo mě to moc úsilí, ale přeci jenom, když jsem se hodně zabral do hovoru, plamínek se lehce zamihotal. Lalie pořád stála na stejném místě vedle mě a nijak se neměla k hovoru. Možná se nám bojí do toho skočit, napadlo mě. Na moment jsem na ni zaměřil svou pozornost a hlavou mi projely její myšlenky. První z nich mě trochu překvapila. Nelíbilo se mi, že matka vlče pověřovala sbíráním informací. Pořád jsem byl zastánce toho, že by si vlčata měla hrát a užívat život. Ale ohledně Hyetty se mi nezdálo víc věcí. Měli jsme očividně jiné názory na rodičovství. Druhá myšlenka Lalie mě přiměla jemně pozvednout koutek v úsměv. Na tom něco bude.
Pak jsem ale směřoval svou pozornost zpátky na Parsiho. "Ale trávu, co roste na vedlejší louce," zasmál jsem se. Parsi se podivoval, že to všechno neslyším stejně jako on. Zavrtěl jsem hlavou. "Neslyším, nebo alespoň ne tak dobře jako ty. Třeba je to věkem. Ještě že si můžu pomoct magií lesa," zavtipkoval jsem. "Ty to slyšíš, Lalie?" pokusil jsem se zapojit vlčici do hovoru. Domníval jsem se, že pokud nevidí, musí mít ostatní smysly výborně vycepované, aby byla schopná se orientovat. Protože já si to bez zraku nedokázal představit. Beztak bych narazil do každého stromu.
Všiml jsem si, jak se změnil Parsiho hlas, když mluvil o tom, že Sirius je se Sionnem, ale rozhodl jsem se v tom nevrtat. Jsou věci, do kterých mi nic není, usoudil jsem. A nejspíš to tak bylo lepší. A tak jsem jen pokýval hlavou.
Parsi dál trval na tom, že rodinu musí být jedině pokrevní. V jeho slovech byla slyšet naléhavost. Díval jsem se do jeho očí a cítil z něj, že všechno, co říká, myslí naprosto vážně bez toho, abych musel nahlížet do jeho hlavy. Věděl jsem, co pro něj znamená kodex. Když skončil, jemně jsem se na něj pousmál. "Můžeš být mým adoptivním synem," řekl jsem klidně, ale s jistou dávkou rodičovské něhy. "Ale prosím nikoho nezabíjej," uchichtl jsem se, "byl bych mnohem radši, když budeš šťastný."

//Loterka 2

// Je ti teplo, děvče? :D

Udržoval jsem dál plamínek, aby nás zahříval a snad i Lalii dělal trochu radost. Moc jsem v to doufal. Parsi prohodil o tom, že se vrátila Rowena a donesla s sebou i kořist. "To se hodí, zvlášť v zimě," zhodnotil jsem, ale jedna věc mě přeci jen zarazila. Jak to mohl zjistit? Však stál vedle mě, když se lesem roznesl Roweinin pach a ani les to být nemohl, protože jsme nestáli u žádné skály. "Ale jak to víš?" zeptal jsem se se zájmem. Tyhle věci mě vždycky fascinovaly. Možná nějaká zajímavá magie. Lalie mi slíbila, že mi její matku představí. "To budeš moc hodná," pousmál jsem se na ni. Jinak se ale moc neprojevovala. Spíš se zdála jakési zaražená. Možná Parsiho moc nezná? napadlo mě.
Dál jsme se bavily o Siriovi a Alastorovi, což nebylo zrovna veselé téma, ale ani jsme nic moc nevyšpekulovali. "Sirius je v lese, snad by si zavolal o pomoc, kdyby ji potřeboval," zhodnotil jsem nakonec. Navíc se z toho směru nesl také Sionnův pach a věřil jsem synovi, že se o to postará a udělá, co je třeba. Dávno byl lepší alfa než já. Když Parsi mluvil o rodině, bylo mi ho líto, ale zároveň jsem byl rád, že tady s náma plánuje zůstat. Když zarputile odmítal, že není mou rodinou, jemně jsem se na něj pousmál. "Však to není jen o krvi, krev nemusí nic znamenat," pověděl jsem mouře. Sál jsem si věděl, jak rodina dokáže ublížit. "Ale spíš o vlcích a vztazích, jaké mají, jak jim můžeš věřit," pokračoval jsem. "A u tebe cítím, že ti věřit můžu a záleží mi na tom, abys byl i ty spokojený. Byl bych hrdý, kdybych byl můj syn." Mluvil jsem pomalu a s jistou jemností v hlase. Ze svého dětství a dospívá jsem sám věděl moc dobře, jaké to je mít pocit, že jsi sám. Ale věděl jsem taky, že rodinu si jeden může najít. A první takovou tady byl Klím.

Když mi Lalie řekla, že by se jí plamínek líbil, věděl jsem, že jí to musím za každou cenu splnit. Zvlášť po tom, co jsem sluníčko zařídit nedokázal. "Jak si přeješ, tak jest," prohlásil jsem ve snaze znít trochu tajemně a zavřel oči. Probudil jsem v sobě magii ohně a ve chvilce se vedle nás s Lalií objevil malý levitující plamínek, který se čas oč času zvětšil nebo zmenšil a někdy jakoby poskakoval ve vzduchu podle toho, jak moc jsem se na tohle malé kouzlo zaměřil. "Tadá," pousmál jsem se na vlče. Plamínek na nás házel jemné světlo a v tomhle nečasu navíc příjemně nahříval kožíšky, aby na nás za chvíli taky nebyla jinovatka jako na všem okolo.
Když se mi Lalie svěřila s tím velkým tajemstvím, snažil jsem se reagovat klidně, i když mě ta zpráva šokovala a docela dost zasáhla. Nechtěl jsem ale vlčeti přidělávat starosti, které zbytečně nemuselo mít. Po té, co mi to řekla, jsem ustálil velikost a sílu plamínku tak, aby se světlo zbytečně nezmítalo. Doufal jsem, že jí to trochu pomůže. Kéž bych mohl alespoň takhle pomoct.
Pak už se k nám ale přidal Parsi a Lalie zůstávala spořádaně sedět vedle mě a moc se do konverzace nezapojila. Parsi mi pověděl, co věděl o matce Lalie a já na něj děkovně pokýval hlavou. Byly to cenné informace. "Ty mě ale pak určitě mamce představíš, že?" obrátil jsem se na vlče s jemným úsměvem. Pak ale Parsi přinesl mnohem znepokojivější informace. Vráska na mém čele se postupně prohlubovala. "A Sirius je v pořádku?" zeptal jsem se starostlivě. Mohl jsem mu totiž pomoci, pokud by potřeboval. Snad to jednou nebylo pozdě. Co jen se to se světem děje... Mohl jsem jen doufat, že to byla jen nějaká bratrská rozepře. "Musíme tedy raději dívat pozor, ale snad se věci uklidní," pokýval jsem hlavou.
Byla tu ale ještě jedna věc, o které se mnou chtěl Parsi mluvit. Krátce jsem se podíval na Laliy, pak jsem se ale otočil zpět na Parsiho a věnoval mu plnou pozornost. Pokývnutím jsem ho vyzval, ať pokračuje. Během jeho prvních vět mě znepokojení drželo, postupem času se mi ale na tváři začal tvořit jemný úsměv. "To jsem moc rád, že zůstaneš. Neumím si to ani představit, že bys odešel. Pro mě jsi rodina," pousmál jsem se jemně na světlého vlka. Parsi se vlastně objevil, když Elisa zemřela, v té době jsem se mu nedokázal věnovat, ale bez něj jsem si to už neuměl představit. Byl na něj vždycky spoleh. Prostě k Asgaaru už patřil. Byl by i dobrá beta, napadlo mě. Tohle rozhodnutí už jsem ale nemohl učinit sám. Věděl jsem, že je to mezi ním a Sionnem jakési... divné, chtěl jsem to s ním nejdřív raději probrat. Ale to, že tu pro Parsiho je místo, to jsem rozhodnout mohl. Plamínek vedle mě pořád levitoval, jen teď s posledními slovy jsem nevědomky změnil jeho světlo do teplejšího odstínu. Z lesa se ozvalo zavytí, ale bylo tu teď v zimě celkem rušno, takže to mohl vyřešit někdo jiný a nebo to mohlo chvilku počkat.

S očekáváním jsem pozoroval Lalie a čekal, co mi poví, že by jí udělalo radost. Vlčice se chvilku zamyslela a pak pověděla, že by ji potěšilo sluníčko. Jenže to se podle všeho moc vykouknout nechystalo, protože celý den tak hustě sněžilo, že občas nějaké vločky propadaly i korunami Asgaaru, které běžně před sněhem a deštěm docela dobře bránily. "Na sluníčko si ještě budem muset počkat," usoudil jsem po důkladném prozkoumáním oblohy, "ale plamínek na zahřání bych vykouzlit uměl, chtěla bys?" nabídl jsem. Lalie se konečně trochu uklidnila a dokonce byla ochotná se mi svěřit, co se stalo. "Nikomu to nepovím, čestné slovo," přislíbil jsem a naklonil se k vlčeti, které se mi chystalo sdělit naše tajemství, aby mi ho mohla pošeptat do ucha. Jenže na to, co mi řekla, jsem nebyl absolutně připravený. Až jsem se málem zakuckal. "Aha..." vypadlo ze mě nakonec. "To mě mrzí, že jsem tě polekal tím klouzáním. Nechtěl jsem," pokračoval jsem. Cítil jsem se za to teď špatně, ale Lalie vypadala klidně, a tak jsem se držel, abych před ní nedělal nějaké zbytečné scénky. Muselo to i tak pro ní být těžké. Neuměl jsem si to představit.
To už k nám ale přidal Parsifal. "Neboj, to je Parsi," pošeptal jsem směrem k Lalii, která ke mně zamířila jako by se chtěla schovat. Posadil jsem se vedle ní a přehodil přátelsky ocas jejím směrem. "Je to tak," přikývl jsem Parsimu. "S její matkou jsem zatím neměl tu čest, ale všechno má svůj čas." Parsi taky naznačil, že je to údajně velmi dobrá lovkyně. "Snad a nebo se vždycky najde něco jiného. Vždycky je něco potřeba," odpověděl jsem na Parsiho otázku. A dokonce jsem si i dost dobře uměl představit činnost dokonce i pro slepou vlčici. Ale to má svůj čas, teď ať si užije dětství... co jen to půjde. Parsi měl ale pro mě důležitou zprávu. A čím víc detailů mi řekl, tím víc se mi tvořila vráska na čele. "Co tím myslíš?" pobídl jsem ho, aby byl víc konkrétní. To, co říkal, bylo zatím dost vágní, ale i tak mi to dělalo starosti. A to víc proto, že Alastor a Sirius byli pro mě prakticky rodina.

//Další mobilpost ;;

Lalie souhlasila, že bychom si mohli ozdobit vánoční stromeček pro Vlčíška. Ale místo toho, aby jí to udělalo radost, to znělo jako že to teda udělá, aby mi to udělalo radost. Chtěl jsem jí prostě nějak rozveselit a dostat do té nevinné vlčecí radosti, ale nějak se mi to nedařilo. Asi už jsem vyšel moc že cviku. "A co by tobě udělalo radost?" zeptal jsem se už na přímo s mírným úsměvem. Nedokážu už vymyslet ani hru pro vlče, to je skandál! Tohle byla poslední naděje.
Do klouzání jsem si vkládat velké naděje, ale ukázalo se jako značně kontraproduktivní. Lalie vypadala opravdu vyděšeně a nějakou dobu trvalo, než se zklidnila. "To nic, je to dobré... Co se stalo?" pověděl jsem jemně. Co se jí jen muselo dít? Nerozuměl jsem tomu, ale byl jsem odhodlaný na to přijít. A taky najít něco, co jí přivede úsměv na tvář.
Do toho k nám ale přiběhl Parsifal a chtěl se mnou mluvit. "Ahoj Parsi," pozdravil jsem ho, "jistě, podívej. Jak se ti daří?" Vypadal o dost vyrovnaněji, než když jsem ho viděl naposledy. Tak snad se to mezi ním a Sionnem urovnalo.

Lalii se pořád Vlčíšek nějak nepozdával. A já už jsem tak nějak přestával mít argumenty. Chtěl jsem jí jen udělat radost a povyprávět vlčeti o hodném vánočním bůžkovi Vlčískovi, ale jak se zdálo, to vlče mě ale úplně odzbrojilo. Až jsem se do toho svého povídání tak zamotal, že bylo možné lepší se ani nesnažit vymotávat. "Dělá to vlkům pro radost. Tak uvidíme, jestli letos někomu v lese něco nadělí," pousmál jsem se. Doufal jsem, že by se třeba aspoň mohla těšit, že by třeba něco mohla dostat. To očekávání prcků bylo na Vánocích to nejlepší! "Můžeme si i ozdobit stromeček, kdybys chtěla. Aby se tu Vlčíškovi líbilo, kdyby sem náhodou zavítal," napadlo mě a s očekáváním jsem se podíval na Lalii, jestli se konečně chytne a přestane být tak vážná.
O to jsem se pokusil i svým sklouznutím, na které jsem byl náležitě pyšný. Jako za mladých let, pořád to ve mně je. Zvesela jsem se s očekáváním otočil na Lalii a čekal, co na to řekne, ale její výraz mě úplně rozhodil. Neměla vůbec radost a místo toho se tvářila spíš... vyděšeně? Svraštil jsem obočí, přešel jsem k ní a starostlivě do ní dloubl čumákem. "Co se stalo?" zeptal jsem se jemně.

Zřejmě jsem na Laliy moc dobrý dojem s bohy neudělal, protože se tvářila tak nějak, no... ne zrovna přesvědčeně. A taky se to nebála dát najevo. "Protože je to vlkumil," pokrčil jsem rameny. "Má rád vlky a tam jim jednou za tok chce udělat radost... Teda pokud jeden nezlobí." Vlastně jsem nevěděl, proč to dělá. Ale už jsem toho sám byl svědkem. Jak si jinak vysvětlit tu sochu, co se nám v zimě objevila v lese?
Ale dost už bylo složitých debat o bozích. Bylo na čase začít dělat něco zábavného, no ne? Vlastně jsem se na to i těšil. Možná i víc než Lalie. "Proč do vody?" svraštil jsem obočí. Na moment mě to zmátlo, než jsem si uvědomil, že Lalie možné ještě námrazu nikdy neviděla. A nebo si ji nepamatuje. "Nenamočíme se a ani nemusíme daleko, sleduj," pobídl jsem ji s úsměvem, než jsem se rozeběhl. Při prvních pár krocích pode mnou hlasitě zakřupala namrzlá tráva a pak když už jsem se dostal na to správné místo, jsem skočil a sklouznul se po namrzlé zemi o dobrý metr dál. Pak jsem se otočil na Lalie a uklonil se jako po velkém představení. "Co na to říkáš?" pobídl jsem ji zvesela. No já bych řekl, že na ty starý kosti dobrý.

Lalie tvrdila, že Anna určitě tady v kraji být musí a spolu sní ještě i někdo další, asi taky bůh, protože už je potkala. Trochu jsem nakrčil čenich a přemýšlel, co na to říct. Byla to zvláštní situace. "Hmm, žiju tady už dlouho a nikdy jsem je nepotkal," poznamenal jsem. "Ale až je znovu potkáš, mohla bys mi je ukázat, platí?" Zdálo se mi to jako dobrý kompromis. Nechtěl jsem úplně zpochybňovat jejich existenci, když Lalie vypadala tak přesvědčeně, ale zkrátka jsem nevěřil, že tu v kraji jsou nějací další bohové, o kterých jsem nikdy neslyšel. "Vlčíšek umí v zimě, o Vánocích, splnit vlkům nějaká přání. Můžeš to letos vyzkoušet," vysvětlil jsem s úsměvem.
Lalie se očividně nepozdával můj návrh, že si nemusí vybírat, pokud nechce. Když navíc stejně nevěděla koho. Ve Vlčíška bych věřil. Tuhle myšlenku jsem si ale nechal pro sebe. To asi nepůjde tak jednoduše, musím opatrně. Pak jsem se ale rozhodl ji vyslovit. "Třeba právě Vlčíška," navrhl jsem s jemným úsměvem. "Nejvíc se ale stejně vlk musí opatrovat sám, nejde se jenom spoléhat na bohy," pokračoval jsem a bedlivě Lalie sledoval, abych zaregistroval její reakci.
Vlče na skákání do kaluží moc nereagovalo. "Chceš to vyzkoušet?" zeptal jsem se. "A nebo můžem jít vyzkoušet, jak křupe námraza," navrhnul jsem. S přicházejícím ránem se totiž všude krásně třpytilo. To se jí bude líbit. A když vlk šlápnul do trávy, tak pod jeho tlapkama zakřupala.

Vlče mi vysvětlilo, kdo je Annan. Odříkalo to tak strojově a bez emocí, až mi z toho trochu přejel mráz po zádech. Zní to jako nějaká sekta, napadlo mě. Každopádně jsem žádnou Annan neznal a ani o ní nikdy nic neslyšel a to už jsem místní kraj za ta léta znal opravdu dobře, takže jsem usoudil, že to musí být nějaký bůh z jiného kraje. "Ah tak, děkuji za vysvětlení," pousmál jsem se na vlče. "Tuhle bohyni neznám. Tady v kraji máme jako bohy Smrt a Života... A hmm, vlastně taky Vlčíška, toho znáš?" zeptal jsem se Lalie s úsměvem. Doufal jsem, že by třeba Vlčíšek mohl vykouzlit i na její tváři, ze které se mi aspoň prozatím velmi těžce četly jakékoli emoce. Lalie mluvila dál o tom, odkud s matkou pochází a já jí sem tak přikývl. To, co říkala ale i jak to říkala, bylo na jednu stranu fascinující, ale na tu druhou jsem z toho chvílemi měl nepříjemný pocit. Když monolog zakončila slovy, že vlastně neví, bylo mi jí až líto. Malé vlče by se nemělo zabývat takovými věcmi. Opakuje to, co jí nejspíš říká matka. "Víš, nemusíš si nikoho vybírat, pokud nebudeš sama chtít," pověděl jsem jemně a upřel na Lalii pohled. Když jsem se jí zeptal, co ráda dělá, zarazila se. To mě překvapilo, ale snažil jsem se na sobě nedat nic znát. Nedávno pršelo, uvědomil jsem si. "Hm a co třeba skákání do kaluží? Je to zábava," zazubil jsem se. To přece každé vlče miluje.

"To nic," zavrtěl jsem hlavou na vlče, které do mě narazilo. Bylo zvláštní, že se dívalo někam mezi stromy, ale jakmile jsem promluvilo, upřelo na mě svůj pohled. "Annan?" zopakoval jsem nejistě. Kdo je Annan? To jsem toho zase asi prošvihl. A bylo tomu vskutku tak. Protože takhle vlčí slečna opravdu nebyla od Roweny, ale novou členkou smečky, kterou Sionn přijal spolu s její matkou. Nebo novou, kdo ví. No já očividně ne. Rozhodl jsem se, že tak trochu vynechám informaci, že jsem alfa. Stejně už jsem byl spíš taková alfa do počtu. Alfo-ochránce hranic. "Ah, pan Sionn vás přijal. Těší mě Lalie. Já jsem Arcanus. Odkud jste sem přišli?" zeptal jsem se vlčete zvědavě. Pak můj pohled zabloudil mezi stromy. Mezitím padla noc a sem tam mezi korunami prosvitly nějaké hvězdy. Jasná obloha ale přinesla docela významné ochlazení a na postávání začínala být docela zima. Obrátil jsem se tedy zpět na vlče. "Co ráda děláš?" zeptal jsem se tónem, ve které hrálo trochu rozvernosti. Čas zvednout konečně zadek a něco podniknout.

Pomalu jsem dokončoval kolečko kolem lesa. Počasí se sice od jemného sluníčka trochu zkazilo a začalo mrholit, ale hustý les nás tady před deštěm dost dobře chránil, takže to nebylo nic zlého, že by se vlk musel hned běžet schovat. Zastavil jsem se, abych si po procházce na chvilku dáchnul, když v tom se za mnou ozvaly rychlé krůčky a než jsem se nadál, najednou do mě něco narazilo. Nebo spíš někdo. Překvapeně jsem vydechl a když jsem se otočil, stálo přede mnou vlče. "Oh, ahoj, maličká," pozdravil jsem. "Jakpak se jmenuješ?" Vlče, kde ti se tu vzalo? "Ty musíš být od Roweny, že?" odtušil jsem v návaznosti na své předchozí myšlenky. Pak jsem si ale vlče ještě jednou přeměřil pohledem. Byla to do hněda zbarvená vlčí slečna. Počkat, však je ale docela velká, napadlo mě. To jsem toho snad nepromeškal tolik?

Arčibaldo 7.11., další 7.1. https://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&r=1#post-228509

//Nechci nikomu zasahovat do hry, ale kdybyste někdo chtěl hru, klidně se domluvme

Probudil jsem se do krásného podzimního večera. Sluníčko příjemně hřálo do kožíšku a házelo na přírodu kolem krásné zlaté odlesky. Počasí jako dělané na procházky. Jak by to bylo fajn se teď jít s Elisou projít, zavzpomínal jsem na svou partnerku. To už ale nešlo. Co ale šlo bylo navštívit její, Castielův a dost možné i Awnayin hrob a trochu si zavzpomínat. Však byl i čas dušiček. A tak jsem se vydal doprostřed a tam strávil čas rozjímáním. A bylo mi dobře. Možné překvapivě, ale začínal už jsem být do jisté míry smířený. Jen jak to šlo, samozřejmě. Míval jsem lepší a horší dny, ale dneska, jak se zdálo, byl jeden z těch lepších. Konečně. Říká se, že čas hojí rány a asi na tom něco bude, zamyslel jsem se. Pak už jsem se ale rozloučil. Byl čas se zase na chvilku vrátit do reality.
V lese bylo navíc docela rušno. Cítil jsem, jak se tu mísí plno pachů, z nichž jsem některé ani naznal. I magie lesa mi navíc napovídala, co se děje a kde se kdo nachází. V lese byl ale taky Sionn a zdálo se, že to má pod kontrolou. Dávno to zvládal daleko lépe než já. Já už byl jen tak alfou do počtu. Ale tak to mělo být. Život je koloběh... Uvědomoval jsem si ale, že by to chtělo zase aktivní bety, aby toho na něj nebylo tolik. A taky si promluvit o tom, abychom si dávali větší pozor, koho do smečky bereme. Nemuselo nás být mnoho. Ale chtěl jsem, aby to tu fungovalo jako smečka a ne jako místo, které mohl každý chudák využít. Toho už bylo dost. O tom jsem si chtěl se Sionnem už delší čas promluvit. Ale kdo ví, možná už i tohle dělal lépe. Jsem na něj zatraceně hrdej. A tak jsem se rozhodl do ničeho se nemíchat, ale zavyl jsem, abych dal najevo svou přítomnost, kdyby mě kdokoli potřeboval. Nebo chtěl.
Pak jsem se ale přeci jen rozhodl být trochu užitečný a obejít hranice. Činnost, co mě dřív otravovala, ale čím dál víc jsem jí přicházel na chuť, až jsem si ji nakonec oblíbil. Měl jsem pocit, že jsem v ten moment blíž Elise. A taky mě to drželo fit. A k tomu ještě navíc jsem potřeboval čůrat. To asi ta prostata. A tak jsem se vydal na svoje klasické kolečko po hranicích lesa a sem tam namočil nějaký keřík nebo se otřel o strom, aby se obnovil pach smečky a nikdo cizí s nekalými úmysly si sem netroufnul. Jak se asi mají ti malí od Roweny a Beliala? Moc rád bych je poznal... V duchu jsem si poznamenal, že je musím navštívit a pogratulovat. Ale nechtěl jsem rušit, a tak jsem spíš vyčkával, až se naskytne vhodná příležitost.