Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ano, dohodly jsme se, ať máte dost času. Budeme se těšit na tvůj výtvor

//Já bych vzbudila Sheyu, ale třeba o víkendu 3 a 4 rozhodně jen mobilposty, ale s tím se dá žít :D jinak je mi celkem jedno, kdy se začne a když mě někdo přeskočí tak taky I dont mind :D

"Jestli je jednodušší, zmanipulovat ji by mělo být o to jednodušší," namítl jsem na její slova, ale pak jsem přikývl, když říkala, že jestli ještě jednou uteče, už ji znova hledat nepůjdem. Jestli ta zima opravdu bude zase taková jako ta loňská, budeme mít co dělat tady. Tuláci si dovolovali už i minule...
Elisa se mě ptala, jak to uděláme z vlčaty, ale nakonec byla přerušena tím, jak mezi nás Shireen naběhla. A v patách jí byla hned Gee a Nemesis. Ten se jí tak podivně schovával za nohy, ale jak byl malý, byl i tak vidět. Pak hned zase typicky přiskočil k Elise. Tohle pouto přestává být zdravé, už je velký, měl by běhat po lese... "Ahoj," pověděl jsem směrem k Gee a vlčatům a drobně se usmál. Budu se snažit. Tohle je mezi mnou a Elisou... Malá se hned dožadovala vědět, zda mám nějakou magii a to mi hned Gee osvětlila. Byl jsem rád, že na tohle téma došlo, i když i s tím by Elisa zřejmě nesouhlasila. Žili jsme v magickém kraji a tady nebylo vyhnutí se magiím možné. "Jistě že mám magii, každý ji máš. Dokonce jich umím hned několik, kterou bys chtěla vidět? Moje vrozená," Technicky. "je taková, že dokážu říct, co se vlkům honí v hlavě. Schválně zkus si něco představit a já ti pak řeknu, co to bylo," pobídl jsem ji a jemně jí olízl za ušima. Pak jsem pohledem přejel k Nemovi, který se choulil k Elise. "Nemusíš se mě bát," řekl jsem klidně, ale nijak blíž jsem se k němu nepřibližoval. To by musel on. Pak jsem od něj zvedl pohled k Elise. "Tak jak to teda chceš udělat?" zeptal jsem se jí. Bylo tu hned několik možností.

//Souhlasím se Savkou, do Jedlového pásu se dá hodit přechod z Galtavaru, takže by to ani nikoho neomezovalo a pro hráče z Ragaru by byl podle mě les dost praktický :) A navíc bysme aspoň trochu dohnali rozlohu ostatních smeček :D

Olízl jsem si tlamu od zbytků krve a očistil se. Laura se samozřejmě hned zajímala o Lilac. "Říkala, že jí pomohl se zlepšením síly a hlavně jí dal naději, že se ještě někdy uvidí se svou rodinou. Její otec a sourozenci jsou prý naživu, jen její matka už ne," shrnul jsem, aby byla v obraze. Potěšilo mě, když popisovala, že se Sionnovi na lovu poměrně dařilo. "To je dobře," pousmál jsem se na ni. Maličko jsem se zamračil, když zmínila, že by mohl být zraněný, ale naštěstí se zdálo, že by to nemělo být nic moc vážného. V nejhorším mu to zkusím vyhojit. Pak už se ale béžová vlčice měla k odchodu, protože i ona si potřebovala něco dát do žaludku. Kývnutím jsem se s ní rozloučil a pak se obrátil na Elisu, která mi říkala o Sunny. "Na toho nového se pak podívám. Nemyslím si, že vyhrožováním něčemu pomůžeme. Přišla mi taková příliš ustrašená a možná i trochu jednodušší. Jestli se o ní máme starat, musím jí vštěpit, k čemu je smečka, abychom z toho taky jednou něco měli a vychovali tak věrného člena. Laura je podobně stará jako my a ani naše vlastní děti už nejsou nejmladší. Budou jednou potřebovat věrnou smečku za zády." Mluvil jsem klidně, ale nezabředával jsem do ničeho osobního, pouze do věcí ohledně smečky. To, co se stalo, očividně řešit nechtěla a tak jsem se v tom nehodlal nimrat. Vybrala si. "Můžu jít s vámi. Možná i Shireen by neuškodilo se trochu provětrat mimo hranice lesa." Byl jsem pryč poměrně dlouho, jak pak asi z a tu dobu pokročili?

//Taky hlasuji pro Cynthii :)

//les

Lilac se pokusila zavýt, ale ještě to nebylo ono. Povzbudivě jsem se na ni usmál. "To nevadí, už je to skoro tam. Ještě párkrát to vyzkoušíš a už to zvládneš." Za ostatními do údolí ale jít nechtěla. "Dobře, budu je pozdravovat. Dej na sebe pozor," rozloučil jsem se s ní a pak pomalu začínal sbíhat dolů ke kamenům.
Awnay už tam sice nebyla, ale Elisa s Laurou ještě ano. Atmosféra tam byla poměrně napjatá, ale nebylo to nic, na co bych nebyl zvyklý. "Zdravím," prohodil jsem tiše. "Byl jsem s Lilac za Životem, ale už jsme oba zpátky v lese. Potřebovala si trochu odpočinout, tak vás mám obě pozdravovat." Pohled mi sklouzl k čerstvému a taky netknutému muflonovi. "Koukám, že se lov zdařil, to je dobře. Jak to šlo Sionnovi?" zeptal jsem se hlavně směrem k Lauře. Byl nový lovec, zajímalo mě, jak na tom je, ale věřil jsem, že dobře. Sílu a rychlost už na to dávno měl. Využil jsem svého výsostného práva, že jsem se nemusel nikoho ptát a doprošovat a hladově si z muflona pořádný kus odtrhl. Ani jsem nevěděl, kdy jsem naposledy žral. A jakmile jsem zasekl zuby do čerstvého masa, žaludek mi začal hlasitě kručet. Pohledem jsem jen občas zabloudil k Elise, ale nic jsem neříkal.

//Středozemka

Lilac se mě ptala, jaká Sunny vlastně je. Na chvíli jsem se zamyslel, než jsem odpověděl. "Je taková trochu poplašená, ale asi má jen strach, když je tu s náma sama. To se jí nemůže tolik vyčítat." A taky má něco proti mě. Ale to není jediná, pomyslel jsem si trochu ironicky. Můj nejmladší syn se totiž taky rozhodl, že mě prostě nebude mít rád. Kdo ví, jestli je vůbec můj... Ale měl bych se to aspoň zkusit zlepšit... "Ale určitě ocení kamarádku," dodal jsem nakonec a pousmál se na ni.
Sledoval jsem, jak byla celá natěšená z toho, že se bude moc brzy zapojit do smečkového dění. "Jistě že by to šlo," potvrdil jsem jí, "Jak jinak by ses to všechno naučila? Stačí se jen domluvit s ostatními, na co už se cítíš, a oni ti jistě poradí. Zvlášť Etney by měl, už jsi ho viděla?" zeptal jsem se se zájem. Vlastně jsem tak trochu sondoval, čeho se už nejstarší syn ve smečce chopil. Jestli zvládne svou funkci, mohl by být povýšen za Lucy na gammu.Taky se ptala na Gee. "To nevím, jestli jsi ji viděla, ale až ji uvidíš, určitě ji poznáš. Má takové modrozelené tlapky, takové nikdo jiný nemá," popsal jsem jednoduše. Bylo to to, co mě na její srsti vždycky zaujalo nejvíce a předpokládal jsem, že i vlče by mohlo.
Vešly jsme do lesa, kde nás husté koruny stromů z velké většiny konečně ochránily před deštěm. Na moment jsem se zastavil a zavyl, abych dal ostatní vědět, že už jsem zpátky. "Zkoušela jsi už výt?" zeptal jsem se pak Lilac. K čenichu se mi donesl pach ostatních členů smečky a taky čerstvého masa. "Máš už hlad? Pojďme do údolí za Laurou, Elisou a Awnay."

//Údolí

//Kopretinka

Usmál jsem se na Lilac, která mi začala otevírat velmi důležité a osobní věci. Povzbudivě jsem se na ni usmál. "Přesně tak, nějak to všichni společně zvládneme." Pousmál jsem se na ni, když mi děkovala za to, že mohla zůstat. "To neděkuj, od toho přece smečka je, aby si vlci pomáhali, no ne? Stejně jako teď musíme pomoct Sunny." Nemůžu uvěřit, že si Elisa myslela, že by nás snad mohla chtít infiltrovat. Vždyť byla a pořád tak trochu je malé vlče. Vlastně se poslední dobou ukazovalo, že jsme s Elisou mezi sebou měli víc věcí, ve kterých jsme nemohli najít soulad. A jestli jsme chtěli náš vztah udržet, měli jsme hodně o čem mluvit.
"Netuším, proč to tak bylo, ale asi to tak prostě osud chtěl a mělo to tak být. A i když to bolí, jednu pozitivní věc to přeci jenom má, naučíš se mnohem rychleji být samostatný." Netušil jsem, jestli to pro vlče znělo dostatečně povzbudivě, ale nebyl jsem si jistý, jak jinak na to reagovat. Proč to tak mělo být? Mělo to tak být? Někdy jsem si přál, abych dokázal číst a ovlivnit emoce. Ale to jsem bohužel nedokázal.
Poslouchal jsem, co si myslí o různých smečkových funkcích a snažil se to zapamatovat do budoucna. "Vážně? Tak to už jsi šikovná," pochválil jsem ji. "Co bys řekla na to, že by ses už příště mohla jít s Lucy podívat na velký lov? A možná už to i sama zkusit? Už jsi velká holka." Vlastně když jsem o tam tak přemýšlel, měla by to zkusit co nejdřív. Aby nedopadla jako Etney. "A co dělá ochránce ti může lépe ukázat Yeter. A nebo Gee." Na moment jsem se zamyslel. "A nebo ti to vlastně můžu ukázat teď jak půjdeme kolem hranic." Obloha už byla úplně zatažená a z nebe se začaly snášet první kapky, které ale brzy houstly. Naštěstí už ale byl z dálky vidět Asgaar.

//Asgaar

//Narrské kopce

Pomalu jsem kráčel směr domov a poslouchal Lilac, jak vypráví o Životu. Byl jsem rád, že se jí líbil. A taky že tentokrát nedělal nic pro něj neobvyklého, nebo mi to tak aspoň nepřišlo z jejího vyprávění. Když však zmínila, co se stalo se svou rodinou, trochu mi ztuhly koutky tlamy. Ne že bych to nečekal, ale bylo mi jí líto, že se to musela dozvědět takhle natvrdo. Ale asi to bylo lepší než jí lhát. Jak kdyby Život uměl lhát. "To mě mrzí, Lilac, ale jestli Život říkal, že se setkáte, určitě to tak bude. On ví přeci všechno, ne?" Povzbudivě jsem do ní dloubl. Už jsem se nemusel ani tolik ohýbat, protože byla už prakticky stejně velká jako dospělá vlčice, nebo aspoň skoro. Třeba ještě povyroste.
"Vážně? To jsem ani nevěděl, že tu jde mluvit s mrtvými." Na moment jsem se zamyslel nad její poznámkou. Vlastně nad tím na svůj věk přemýšlela až překvapivě vyspěle. "Z toho si nic nedělej, každý si nepamatuje, co se dělo, když byl úplně maličký. To je normální. Vyrůstal jsem jen s otcem a na matku si taky vůbec nepamatuju a vlastně... už ani moc na otce, je to zvláštní, ale už je to spoustu let." Nad poslední větou jsem zůstal tak nějak vnitřně překvapený, ale byla to pravda. Jak zněl jeho hlas? Dokázal bych si vybavit, jak vypadal? Jak se pohyboval? Vůbec jsem si nevzpomínal. Ale to teď nebylo důležité. Moje rány už byly dávno poměrně zacelené a chtěl jsem aby se i ty její tak nějak obrousily. "Možná bys měla počkat a nechat si to uležet v hlavě, však tam nemusíš jít hned, jestli tu to místo existuje. A když tě bude pořád trápit, až třeba napadne sníh, pak tam zajdeš. To bude asi nejlepší."
Poslouchala jsem Lilčino vyprávění o Naranovi z vedlejší smečky. Ah, takže vlče.... Proto byla Lucy tak naštvaná. No, asi se nemůžu divit, když jí z hranic pakovalo vlče, pobaveně jsem se ušklíbl. Přišlo mi to vtipné, ale zároveň zvláštní. Borůvková smečka byla doopravdy... alternativní."To je dobře, sílu potřebuje každý. Jednou bys ve smečce taky mohla pomáhat třeba lovcům nebo ochráncům. Pak máme vlky, kteří se starají o mláďata. Ale myslím, že bude lepší, když si zatím zkusíš všechno a pak teprve uvidíš, co by tě bavilo, než abychom tě rovnou do něčeho nutili. Navíc se tak toho i mnohem víc naučíš. Nebo už víš, co by sis jednou představovala?" Najednou jsem dostal silný pocit, že brzy začne pršet. "Měli bychom si pospíšit, počasí nám tuhle noc přát moc nebude."

//Středozemka

Spalo se mi vážně dobře. Sluníčko postupně vystoupal až úplně nahoru na oblohu a pořádně se opíralo do mého černého kožichu, ale přeci jenom už nebylo tak silné, aby mě to nepříjemné pálilo. Prostě jen hřálo. A to me udržovalo v příjemném poledním šlovíčku. Tentokrát mě ani nehonily žádné špatně sny a noční můry. Zřejmě to bylo blízkosti Života. Jeho aura dosahovala až sem.
Z dřimot mě vytrhl až jemný hlásek. Nejprve jsem otevřel jedno oko, pak druhé. Přede mnou stála Lilac a po krátkém prohlédnutí jsem usoudil, že je živá a zdravá. "To je dobře," pousmál jsem se na ni a líně se zvedl. "Jak se ti líbil život? Řekl ti něco zajímavého?" Se zájmem jsem se naklonil na její stranu a natočil k ní i uši."Slíbil ti, že tě naučí něco nového?" Postupně jsem se protáhl a udělal několik kroků směr domov.

//Kopretinka

// Kopretinka

Žluté kopce zářily už z dálky a o to víc, když na ně začalo dopadat ranní světlo. Pousmál jsem se a krátkým pohledem zkontroloval malou Lilac. Byla z Života hrozně nadšená, ale to jsem dokázal pochopit. Byl nadpřirozená bytost, navíc na všechny vlky působil tak neuvěřitelně dobře. Jen kdyby nebyl tak hloupě naivní a nevěřil i špatným vlkům, že se polepší... Byl jsem ale přesvědčený, že kdyby tam Lilac držel nějak moc dlouho, nebo kdyby se tam ona zdržela, že ji tam najdu ať to stojí co to stojí. Nesmí znova ztratit domov. Už i jednou je moc.
Lilac tvrdila, že cestu nahoru podle instrukcí sama zvládne a tak jsem jen přikývl. "Držím ti palce! Budu na tebe čekat," zavolal jsem za vzdalující se mladou vlčicí. Sám jsem chvíli procházel jen tak kolem, naprosto bez cíle, než jsem se vrátil zpátky na místo, kde jsme se rozdělili, a tam se uvelebil. Našel jsem si pěkné slunné místo, kde mi ranní paprsky šimraly čumák a tam si lehl. Na chvilku jsem u toho i usnul. Byla to příjemná ranní pohoda.

//Středozemka

Lilac se samozřejmě zajímala, co jsou ty důležité věci a svou otázkou mi tak pěkně nahrála do karet na odpověď. !Třeba to. Nebo když někomu řekneš, že ho máš ráda, tak aby ti neřekl, že on tebe ne. Nebo když by jsi s vlkem měla vlčata, až budeš starší," rozhodl jsem se to rozvést.
Ptala se na Sionna. "Bylo to ještě dřív, když byl úplně maličký. Pokusila se ho ukrást z lesa, ale to tvrdě narazila. Je to bláznivá vlčice." Malinko jsem se zamračil, když zmínila, že nejspíš potkala toho jejího bratříčka. Nebyl jsem si jistý, jak to měl s okem, protože jsem ho viděl jen po tmě a celého zakrváceného, ale ten popis docela seděl. "To jsi udělala dobře, takovýmhle vlkům se nedá věřit," pokýval jsem pochvalně.
Lilac přiznala, že už jí trochu bolí tlapky, ale popravdě jsem musel uznat, že mně už se tady moc chodit nechtělo, ale naštěstí už jsme byli skoro na místě. "Už tam budeme, tak si pak odpočineme, až to vyřídíš? Vidíš ty kopce před námi? Tam bydlí Život. Stačí jen vyběhnout po vyšlapané pěšině nahoru, to určitě poznáš, protože tam chodí dost vlků a pak se dostaneš na takový most. Tam si Život odchytává vlky ještě před svým domečkem. Bůh ví, co tam ukrývá," vysvětlil jsem jí cestu. "Buď opatrná, Život je sice hodný, ale nebude tě chtít pustit domů. Budu na tebe tady čekat."

//Narrské kopce

//Asgaar

Otázka na rozchody mi poměrně vyrazila dech. Raději jsem odvrátil hlavu, aby v ten moment neviděla můj výraz. Musel jsem dlouze přemýšlet, co zrovna na tohle řeknu. "Noo... vlastně i docela jo. Ale ne vždycky, neboj se. Musíš toho vlka vždycky dobře poznat, než s ním začneš dělat něco důležitého, abys věděla, jaký je a na čem jsi. A když se budete dobře znát, vždycky je větší šance, že se budete mít rádi navždycky," odpověděl jsem na tuhle zákeřnou otázku. Očekával jsem ale, že se toho chytí a bude to chtít rozvést dál. Byla pořádně zvědavé vlče.
Zamračil jsem se, když zmínila Styx. Ježila se mi srst už jen když zmínila její jméno. "Ano, přesně ta Styx. Je vychytralá a nemůžeš jí nic věřit. A bála se určitě proto, že z tebe cítila naši smečku. Pořádně jsme jí vyprášili kožich, když se pokusila ublížit Sionnovi," zasmál jsem se, ale uvnitř mě to vřelo. Byl jsem poměrně flegmatik, ale Styx mi vždycky dokázala pohnout žlučí a to ani nemusela být přítomná. "Bohužel jsou i další zlí vlci než jen Styx. Minimálně její bratři, ale ti budou nejspíš vypadat a vonět podobně jako ona, tak ty poznáš. Ale celkově kdykoli potkáš někoho nového, je lepší si ze začátku držet odstup, abys mohla kdykoli utéct a nebo jim pořádně dát do čuni jen co trochu vycení zuby nebo se naježí. Musíš ale vždycky dobře odhadnout, jestli náhodou nejsou silnější než ty. Někdy můžeš porazit i silnější, to potom ale zase musíš být chytřejší. Není to jen vždycky o tom, kdo je větší," povídal jsem a přitom ji následoval do řeky. Trochu pobaveně jsem pozoroval její velkou snahu dostat se elegantně na druhou stranu. Ale koneckonců, vymyslela to dobře, protože se cestou nenamočila. Já přes kameny skákat nemusel, jelikož jsem měl výhodu mnohem delších tlap, ale pochvalně jsem do ní dloubl hned co jsem se dostal na druhou stranu. "Jsi šikulka. Tohle byla ta chytrost, o které jsme mluvili. Nemá cenu se hned hnát do proudu, když to jde jinak a lépe."
Cesta se před námi pomalu krátila, až mě překvapovalo, jak rychle jsme zatím postupovali. Dokonce ještě ani slunce úplně nezapadlo, i když už bylo hodně na hraně. "Už budeme brzy v půlce, ještě můžeš?" Možná bychom pak mohli udělat pauzu, stejně bude moc a jestli to do té doby nestihneme až nahoru na kopce, bude lepší se někde schovat.

//Kopretinka

Poslouchal jsem malou Lilac, jak mi vypráví a u toho se usmíval. "Vážně? To umí? To je neobvyklé," zarazil jsem se. Co to je asi za magii, co si takhle hraje s emocemi? Je to ta stejná, co ovládá Elisa? "Úplně pořád je nemáš, trochu si na to zvykneš, ale někdy se ti vrátí, když s tím vlkem prožiješ třeba něco hodně hezkého," vysvětlil jsem. Nebo já to tak aspoň měl. Ale teď už nějakou dobu žádní motýlci nepřicházeli. Vlastně nepřicházelo nic. Jen apatie. "A jak se ti to líbilo? Chtěla bys takové motýlky jednou dostat i doopravdy?"
Souhlasně jsem přikývl na výlet za Životem a jemně jí čumákem naznačil směr. "Musíme tudy, ale je to daleko, jsi na to připravená? Už jsi velká na nošení na zádech, ale když tak by se snad něco vymyslelo." V nejhorším bych ji mohl nadlehčit jako Meinera. Není tak těžká, tak bych to mohl vydržet o něco déle...
Vyrazili jsme na jihovýchodní hranici našeho lesa k řece. Vlastně jsem se docela těšil, že odsud na chvíli vypadnu. Všechno mi to připomínalo to, že je to Elise úplně jedno. Překvapeně jsem se zamračil, když mi pověděla, co se Yeterovi stalo. To nebylo dobré, zvlášť když byl náš ochránce. V tom případě by to chtělo ještě jednoho, kdyby se to zase stalo. Ať na všechno není Gee sama. Možná Awnay by mohla... stejně to udělala dobrovolně. Z myšlenek mě ale vytrhlo pokračování toho příběhu. "To je moc fajn, že jste se spolu takhle pobavily a že ti pomohla. Ale ne všichni vlci mimo smečku jsou hodní, to víš, že? Slíbíš mi, že budeš opatrná, když budeš cestovat? A vždycky někomu řekneš, kam jdeš? Abychom tě mohli najít, kdyby se náhodou něco stalo." Podíval jsem se na ni a krátce kývl. Kdyby jí Styx něco provedla, roztrhnu ji ji jako hada. Nebo ten její povedený bratr. Toho ale roztrhnu tak i tak... Taková drzost.
Lilac se začala zajímat o vlčata. "Přesně tak. Jsou tu hned tři prcci jako ty. Jedna z nich se tady bohužel ztratila, jmenuje se Sunny a je o něco mladší než ty, ale třeba byste mohly být kamarádky. A pak jsou tu Nemesis se Shireen a ty se narodili tady v lese Elisa. Můžeme je pak jít všechny najít, až se vrátíme. Když budeš chtít," nabídl jsem a zastavil se. A taky bych se měl aspoň trochu snažit. I když nejsou moji. Žít bez rodičů je na nic... O tom jsem věděl své. Už jsme byli u řeky. "Zvládneš ji přebrodit?"

//Středozemka (přes Midiam)