Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//vrchol

Jak jsem scházel dolů, postupně jsem zrychloval, až jsem skoro běžel. Jak jako že se vrátí, až bude chtít? Jestli bude chtít? Kam zmizela? Vždyť šla nahoru. Ale tam nebyla. Co se to děje... Byl jsem zmatený. Víc, než když jsem tam nahoru šel. Alespoň jsem už ale nebyl naštvaný. Jen sám na sebe. Už jsem věděl, jak to všechno doopravdy bylo. Jenže to to teď popravdě nezlepšovalo. Cítil jsem, jak se všechno uvnitř mě svírá.
Brzy jsem znovu narazil na Nemesise. Seděl přesně na stejném místě, jako jsem ho před chvílí nechal, a nehnul se ani o píď. Opatrně jsem se k němu přiblížil a tiše sedl si vedle něj. Všiml jsem si, jak se klepe zimou a možná i něčím jiným. V tu chvíli ho obalil teplý vzduch. Sice nemohl zabránit kapkám děsně, které na něj dopadaly, ale mohl ho aspoň částečně udržet v teple. "Měli bychom jít domů... začal jsem trochu nepříjemně. "Máma tam nahoře není... Ale třeba už by mohla být doma... že? Co když už se nevrátí? Co budeme dělat? Cítil jsem, jak mi po tváři steklo několik horkých slz, které se ale brzy smísily s kapkami od deště. Zatřepal jsem hlavou, abych se uklidnil a trochu tak ze sebe sklepal i tu vodu. Nevěděl jsem, co mám Nemesisovi říct, ale stát tu jen tak v dešti taky nic neřešilo. "Pojď... vezmu tě."

//Tenebrae

//Narrské kopce

Poměrně rychlým tempem jsem mířil k samému vrcholu kopců, kde sídlil Život. Nema jsem nechal za sebou a podle jeho nesouhlasného pohledu jsem trochu pochyboval, že si moje slova vzal k srdci. V tom případě mu hrozilo ještě o to větší nebezpečí, kdyby někdo přišel, ale doufal jsem, že v tomhle počasí sem nikdo nepůjde. Který blázen by taky hledal úkryt přes bouří a deštěm v horách z písku? V hlavě mě trápilo mnoho věcí. Co mám dělat, aby mě aspoň trochu bral? Popravdě jsem vůbec netušil, jak se k vlčeti chovat. Očividně se mě bálo a dělalo všechno proto, aby mě otrávilo, ale já z toho taky nebyl zrovna nadšený. A už vůbec ne z toho, že ho Elisa prostě vzala ven a pak ho tu nechala. Zvlášť jestli je jeho...
Následoval jsem Elisinu pachovou stopu, která mě po vyšlapané cestičce přivedla až k sídlu Života, jenže byla čím dál slabší a slabší, až se nakonec u mostu ztratila úplně. Rozhlédl jsem se kolem, ale nikdy jsem neviděl ani šedou vlčici, ani bílého vlka. Jeho přítomnost jsem však cítil na rozdíl od mé, možná bývalé partnerky. Přišel jsem uvnitř napjatý a naštvaný, a ač jsem nechtěl, postupně jsem se na tomhle místě začal uvolňovat. Nechtěl jsem, aby ty emoce vyprchávaly, alespoň ne dokud se nedozvím pravdu, ale Životovo působení bylo silnější. I přes bouřku tu panoval ten zvláštní otupující klid. Musel jsem se hodně soustředit na to, abych nezapomněl, proč jsem sem vlastně přišel.
Zvedl jsem hlavu a nasál do čenichu všechny okolní pachy ve snaze znovu najít ten Elisin ale marně. Její stopa prostě na mostě končila. Pro jistotu jsem přes něj nahlédl dolů, ale ani tam jsem ji neviděl. Divné.
"Já vím, proč jsi přišel," ozvalo se vedle mě klidným hlasem. Překvapeně jsem sebou trhl, až jsem na okraji pískovcového mostku zavrávoral. Naštěstí jsem rovnováhu udržel a raději se od kraje vzdálil. Život se omluvně usmál. Zvedl jsem němu hlavu a chvíli si ho prohlížel. Naposledy jsem ho viděl, když zavítal do našeho lesa a to nebylo úplně to nejpříjemnější setkání. Tentokrát ale vypadal jinak. Klidně a vyrovnaně jako vždycky. Nemo je dole, musím... musím spěchat, připomněl jsem si v duchu, ale myšlenky se mi rozutíkaly.
"Chtěl bych znát pravdu," vypravil jsem ze sebe po chvíli. Taky to byl ten hlavní důvod, proč jsem přišel. Hledat Elisu jsem začal až potom. "Nebude se ti líbit," opáčil Život. Tvrdě jsem se na něj podíval. Nešlo tu o to, co se mi bude líbit nebo ne, chtěl jsem prostě zjistit, jak to doopravdy bylo a dojít k vnitřnímu klidu. Už jsem měl po krk spekulací a domněnek. "Dobrá... Elisa se opravdu zapletla s bratrem Styx, s Noroxem," přiznal Život a tvářil se u toho pořád tak zatraceně klidně. Zatnul jsem zuby. Negativní emoce se vrátily, ale už nebyly zdaleka tak silné jako předtím. Tlumil je. "Ale nebylo to tak úplně, jak si myslíš. Vlčata, Shiereen s Nemesisem jsou tvoje. Nezaslouží si nést tvůj hněv." Káravě se ně mě podíval. "Proč... proč by s ním něco měla?" zeptal jsem se. Nešlo mi to do hlavy. Život zaváhal. Nejspíš nevěděl, zda mi to říct či ne. Pak se k tomu ale přeci jen odhodlal. "Byla v tom magie, která ji zahalila mysl. Stejně jako tobě tenkrát s Lucy. Nebyla to její vina. Navíc se jen škádlili, nic se nestalo." Nebyl jsem si jistý, jak se ohledně toho cítím. Zřejmě jsem potřeboval víc času to vstřebat. Ale konečně jsem věděl pravdu a to mi odstranilo obrovský kámen ze srdce. A taky jsem si uvědomil, jak zbytečné naše hádky byly a poprvé toho opravdu zalitoval.
Chvíli jsem tam jen tak stál v jeho přítomnosti a přemýšlel, ale k ničemu jsem se nedostal. Nešlo to. Nemo... Otočil jsem se na cestičku, kterou jsem sem přišel. Počkat, Elisa... Potřebuje ji a já taky... Musíme to vyřešit. Pohlédl jsem zpátky do Životovi tváře. "Kde je?" Život jen zavrtěl hlavou. Nerozuměl jsem. "To ti říct nemůžu. Vrátí se, až bude chtít. Jestli bude chtít." Z jeho slov mě trochu zamrazilo. "Co-co to říkáš?" Zase nic nedávalo smysl. A to jsem měl na chvilku pocit, že to konečně začalo zapadat a někam směřovat. "Ale můžu ti nabídnout dar a ubrat ti pár let." Očividně se to snažil zamluvit. To se mi nelíbilo. Ani ta jeho divná nabídka. "Nestojím o tvůj dar. Ani o věčný život. Kde je Elisa?" naléhal jsem, ale on se jen obrátil a začal pomalu odcházet. Kam to jde? Život se začal pomalu vytrácet. "Počkej!" zavolal jsem za ním. On se jen otočil a klidně pověděl. "Měl bys už jít." A pak zmizel. Bylo to poprvé, co mě odsud prakticky vyhodil. A bylo to zatraceně zvláštní. Vždycky si tu vlky nechával co nejdéle. Nerozuměl jsem tomu. Nerozuměl jsem tomu, co mi říkal o Elise. Ale musel jsem jít. Dole na mě čekal osamocený a promrzlý Nemo. Alespoň myšlenky mi přestávaly plynout tak zpomaleně a začínaly fungovat normálně.

//dolů

Nemesis mi na to všechno jenom okamžitě namítl, že potom odejdou. Nic jsem na to neříkal, protože jsem popravdě sám nevěděl, jak to bude. Elisa to mezi námi předtím skončila, ale pak se hned vypařila a Nema, kterého vzala ze smečky, tu nechala.
Následoval jsem vlče směrem nahoru a jen sledoval, jaké má problémy se po kluzkém písku dostat nahoru. Nevěděl jsem však, jak mu pomoct, když odmítal, abych na něj šahal. Na jednu stranu byla ale jeho zarputilost až obdivuhodná. Ani to mu sel nepomohlo v tom dostat se až na úplný vrchol. Váhavě jsem se rozhlédl a pak se obrátil na zem. Pak Elisy se v dešti ztrácel až příliš rychle. Šli jsme příliš pomalu, navíc se zdálo, že už Nemo nemůže. A to jsme byli zase u toho, že se odmítal nechat vzít jako každé jiné normální vlče. "Půjdu se podívat až nahoru a ty tu počkáš, dobře?" pobídl jsem Nema, který bojoval s bořícím se pískem. "Kdyby přišel kdokoli cizí, schováš se do támhleté škvíry, dokud nepřijde máma nebo já, rozumíš?" Potřeboval jsem, aby to pochopil. "A kdyby cokoli, když tak křič."S tím jsem na Nema kývl a poměrně rychle se vydal nahoru. Tak ať to mám z krku.

//vršek

Moje slova malého zasáhla víc, než jsem čekal a bohužel jsem si to uvědomil až pozdě. Už se netvářil tak odmítavě, ale spíš jen vyděšeně. To jsem nechtěl. Ale než jsem stačil cokoli udělat, Nemo vyběhl do tmy s tím, že ji najde. "Počkej," zavolal jsem na něj a rychle se sbíral na nohy. Naštěstí mi tentokrát nebránil kašel, protože jinak by byl pryč. Nestihl odběhnout daleko a tak jsem ho brzy dostihl. Otřepal jsem ze sebe přebytečnou vodu. "Neměl bys tu chodit sám... Půjdu s tebou, dobře?" zeptal jsem se opatrně. Chvíli jsem se na něj díval, než jsem sklopil hlavu. "Podívej..." začal jsem měkce, "omlouvám se. Je mi líto, co se stalo. Nezačali jsme spolu zrovna dobře, ale nějak to spolu vydržíme, jo? Aspoň než najdeme mámu..." Možná jsem na něj mluvil moc dospěle a nemusel všemu rozumět, ale doufal jsem, že to hlavní si z toho vezme. Nasál jsem do čenichu všechny okolní pachy, a ač kvůli dešti rychle slábly, bylo jasné, že Elisa šla tam nahoru za Životem. "Máma je tam nahoře," pověděl jsem šedivému vlčkovi, teď když jsem si ho prohlížel, vážně jí byl podobný. Chtěl jsem ho automaticky vzít za krk a nést, jak jsem byl zvyklý, ale pak jsem se zarazil a odtáhl. "Chtěl bys vzít?"

Nemesis se ke mně otočil zády hned, jak jsem se k němu položil. A to jsem si udržoval dost odstup. Protočil jsem oči tak, aby to neviděl. Už jsem byl na vlčata asi vážně moc starý. Nechápal jsem, co proti mě má, když se Shireen chovala normálně. Skoro jako by si už od začátku usmyslel, že mě nebude mít rád. Tohle po mně nemá... Skoro jako by doopravdy byl jeho. Krátce jsem se podíval k vrcholkům kopců a musel si připomenout, že už nebudu dělat žádné další ukvapené závěry, než mi on řekne, jak to bylo. Nechtěl jsem tu být. Ale Elisa se pořád nevracela.
Hned jakmile se pod vlčetem objevil mech, Nemesis vyskočil na nohy a utíkal od něj co nejdál tak, že na něj taky pršelo. Fajn, jak chceš. Jeho zamručení mě však dopálilo. Chtěl jsem na něj varovně zavrčet, ale místo toho jsem se jen znovu rozkašlal. Bylo to zvláštní, nikdy jsem takové problémy neměl. Potřeboval jsem vodu, ale jediná možnost, jak ji tady získat, bylo nechat si stéct několik kapek do tlamy. Když se kašel uklidnil, pověděl jsem k Nemesisovi s ledovým klidem. "Nemělo ti to ublížit. Je to jen mech, aby jsi neprochladl." Zadíval jsem se na vlče, kterému stékaly potůčky vody po srsti. Ale tomu teď moc nepomáháš... Pohled jsem stočil na své přední tlapy a dlouze si prohlížel své drápy. "Víš, co je zvláštní?" navázal jsem po chvíli, "To, že tě tu matka nechala jen tak v noci v divočině ti nevadí, ale cokoli udělám já, je špatně..." Ironicky jsem se pousmál. Bylo to divné a Elisa začínala být na obyčejnou návštěvu u Života být pryč už příliš dlouho. Ale kdyby fakt chtěla odejít a to bez něho, nevzala by ho přece pryč ze smečky a nenechala ho tu napospas. Nedávalo to smysl. A já z toho začínal být opravdu unavený.

//Tenebrae

Postupně jsem zpomaloval a viděl, jak se Elisa s Nemem vzdalují. Cítil jsem divný tlak na hrudníku a měl stále větší problémy popadnout dech. Sípavě jsem zalapal po dechu a pak se rozkašlal. To mě přinutilo zastavit. Sklonil jsem hlavu a snažil se soustředit jenom na svůj dech. Na to se zase pořádně nadechnout. Trvalo to déle, než jsem si byl ochotný přiznat. Zvedl jsem hlavu a podíval se k vrchol kopců. Trochu se mi zamotala, ale já věděl, že to musím rozchodit. Udělal jsem proto první váhavé kroky a opravdu se to postupně začalo zlepšovat.
Došel jsem až do úplného srdce kopců, když jsem si všiml neobvyklého světla vycházejícího z nedalekého výklenku, ve kterém ležel schoulený Nemo. Divné ale bylo, že nikdy kolem nebyla Elisa. Na moment jsem zaváhal a pohledem se vrátil zase před sebe do kopců. Může mi to být jedno... Ale to, aby takhle malé vlče leželo v noci samo uprostřed ničeho, nebylo správně. Nedalo mi to. Pomalu jsem se otočil tím směrem a hlasitě si povzdechl. Hned, jak jsem se přiblížil, jsem zalitoval, že jsem to prostě nenechal být. Vlček se na mě díval zvláštním pohledem, který jsem si vyložil jako strach a nejistotu. Znovu jsem si povzdechl a o pár kroků couvl. Tam jsem se položil do mokrého písku a položil hlavu na přední tlapy. "Kde je... máma?" Bylo divné, že ho tu prostě nechala. Nějak se mi to nezdálo. Ač neměla vlčata ráda, tohle se mi do sebe nezapadalo. Zvlášť když si Nemesise doteď střežila jako oko v hlavě.
Střelil jsem pohledem do plamenů, které se tak zvláštně přiživovaly na kapkách, které do nich padaly. Bylo hned poznat, že to není obyčejný oheň. Sice Nema hřály, ale přicházela noc a teplota začala prudce klesat. Zvlášť tady v horách a za deště. Nebylo to dost, aby ho to udrželo v teple. Vlče mohlo cítit, jak ho něco maličko nadzvedlo. Přímo pod Nemem se objevil mechový polštář, který ho chránil od chladu ze země. "Tohle je magie," řekl jsem tiše a tak trochu nepřítomně. Cítil jsem se divně. Že bych tu neměl být. Ale nechat ho tu samotného jsem taky nedokázal. Zatraceně.

//Třešňový háj

Elisa mi zopakovala přesně to, co mi už jednou řekla a ani slovo navíc. Začínala znít čím dál tím víc naštvaně a očividně neměla zájem to nějak víc řešit. "Ten nový je taky od Styx? To si děláš srandu!" vyhrkl jsem zpočátku víc překvapeně než naštvaně. Ale tomhle prostě nikam nevedlo. Celému tomu dalo korunku její sbohem. Fajn.
Krátce jsem se podíval na Nemesise. Už nevypadal tak nadšeně, z toho co se dělo, jako před chvílí. Co chce jako dělat? Vezme vlče a půjde se toulat? Vykašle se na svou smečku? Napadlo mě, ale nahlas jsem se zeptal. Ale byla tu ještě jedna věc. Respektive vlče, které ještě pořád potřebovalo víc matku než cokoliv jiného. "A co Shireen?"
Pohled mi padl přede mne na vysoké písčité kopce. On bude vědět, jak to bylo... Zaváhal jsem, jestli to vlastně chci vědět. Jestli nebude lepší to nechat takhle, než si doopravdy ujistit, že měla pletky s vlkem, který ublížil našemu synovi. Zatraceně a teď budeme mít dalšího přímo v naší smečce. Naštěstí to jedno pozitivum mělo. Že byl omega a zatím nemohl vědět, kde je náš úkryt. Chtěl jsem ale mít klid, a tak jsem se rozeběhl stejným směrem jako Elisa s Nemem, i když pořád kus od nich. Nebylo mi úplně dobře. Cítil jsem se nějak dušnější než normálně.

//Narrské kopce

//Připojím se pak na Galtavaru, jestli se tam pude :D

//Midiam

Elisa na mě vypálila, že je konec. Ironicky jsem se pousmál a zavrtěl hlavou. "Věřím Styx? A myslíš, že jsem chtěl? Ale zatraceně to jinak nedává smysl! Tajila jsi to přede mnou a myslíš si, že po tom, co málem zabil našeho syna, ti mám věřit, že by ses vrátila bez jeho hlavy?! A nesnaž se mi namluvit, že tě přepral nebo něco, na to jsi až moc chytrá." Byla brilantní stratég a taky měla poměrně dost síly. Nějaký hloupý tulák by proti ní neměl žádnou šanci. Vřelo to ve mně, ale ze všech sil jsem se snažil udržet svoje emoce co nejvíc pod kontrolou. Nechtěl jsem, aby to skočilo. Ne takhle po všech těch letech. Chtěl jsem aspoň znát pravdu. "Víš ty co? Tak mě obohať, jak to teda celé bylo?" Začal jsem jedovatěji, než jsem chtěl, ale postupně se mi podařilo hlas trochu zklidnit. Neměl jsem co ztratit. Mohlo se to konečně vysvětlit, nebo jsem aspoň mohl odejít s pocitem, že to opravdu nebyla moje vina.
Její další otázka mě ale překvapila. Najednou jsem pocítil takovou zvláštní senzaci, potřeboval jsem jí říct pravdu. "Toužil," vypadlo ze mě a já jsem jen překvapeně zamrkal. To zvláštní nutkání pomalu vymizelo. "Ale to není nic, o čem byl nevěděla. Na rozdíl od tebe jsem to netajil." Můj pohled padl na Nema, až teď jsem si uvědomil, že by tohle všechno nejspíš neměl slyšet. Stejně z toho nejspíš nebude mít žádnej velkej rozum.
Začalo pršet a bezy kolem nás byly kaluže. Na vteřinku jsem se zadíval na svůj obraz. Ano, začínal jsem být už trošku starší, ale co mohla vidět na vrahovi vlčat? Vlastně to taky nedávalo smysl. Nic nedávalo smysl. Silně jsem dupl do kaluže, až se voda rozprskla do stran a můj odraz zmizel. A trochu se mi ulevilo.

//Tenebrae

//Asgaar

Pomalu jsem opustil poslední stromy našeho lesa. Kus přede mnou jsem viděl Elisu v závěsu s Nemem. Mohl jsem je dohnat, ale nechtělo se mi běžet. Však jsem se odtamtud teď vrátil s Lilac. Přechod přes řeku je ale zdržel natolik, že jsem je téměř došel. Samotnému se mi řeka přebrodila snáz. Pak už jsem se jen oklepal a byl u nich, z čehož Nemo rozhodně nevypadal šťastně.
Elisa se ke mně přiblížila a otřela se mi o bok tak, jak jsem to vždycky dělali. Trochu mi ztuhly svaly na tlapách, ale jen jsem k ní střelil pohled. Zaslechl jsem její myšlenky. Nejdřív jsem nereagoval, opravdu jsem se snažil to prostě vzít a nereagovat. Elisa něco říkala o sluníčku, ale já věděl, že ty hromy, co zní z dálky přijdou i sem. Nemělo smysl před nimi utíkat, protože jsem věděl, že v tomhle části kraje budou všude a zatím to nebylo tak zlé, abychom se museli schovat. Podíval jsem se na Nema a do hlavy se mi promítla i jeho myšlenka. Nevydržel jsem to. "Nemůže se se všech bát," řekl jsem k Elise. "Že se bude bát mě, budiž. Ale co až potká Styx? Nebo myslíš, že ho ušetří jen proto, že je jejího bratra?" Při poslední větě jsem si tiše odfrkl. Nenáviděl jsem tu myšlenku.

//Třešňový háj

Malá vlčice byla nadšená z magií a zdálo se, že takovým enthusiasmem z nás oplývá jediná. Nemo se pořád tvářil nešťastně a krčil se za Elisou. Ta se jen snažila se odtud co nejrychleji vypakovat společně s malým vlčkem. Není normální, že se mě takhle bojí. A to že se mi bude vyhýbat nic neřeší, zakroutil jsem hlavou. Zvlášť jestli jsem ho měl vychovávat. Ať už byl nebo nebyl můj syn. "Půjdu s vámi," odpověděl jsem Elisa hned jak udělala první kroky na východ. Otočil jsem se ještě na Gee se Shi a kývl na ležící kořist. "Dejte si, ať máte sílu na zimu," pobídl jsem je, aby aspoň někdo ocenil Laura snahu, protože jediný, kdo se masa zatím dotkl, jsem byl já. A přece taky nevydrží věčně. I když už se ochladlo. Pak jsem vyběhl za Elisou, kterou se Nemo urputně snažil dohnat.

//Midiam

Hola hej,

vzhledem k tomu, že se toho v září podle nás nestalo tolik, abychom dokázaly úplně vyhodnotit změny, odsouváme to na říjen. Ale nebojte, pečlivě jsme to sledovaly

A teď už k věci...

Vyhlašujeme už jistě očekávanou akci na říjen, která tentokrát ponese název SHIPOVACÍ AKCE. Už z názvu jistě tušíte, o co půjde, ale rozepíšeme si to trochu do detailu.

Vaším úkolem bude vybrat dva vlky z Galli (ano opravdu z celé Galli a vlci se herně nemusí ani znát, pamětníci klidně přidejte i ty, co už nehrají), kteří by se vám k sobě hodili a trochu rozepsat proč, jaký by spolu asi měli vztah a jak by se seznámili. Prostě klasicky nějakou takovou backstory. Nemusí to být žádné veledílo, ale na druhou stranu psát umíme všichni, a tak je tu dolní limit 100 slov.

Kdo by chtěl, může takhle vypracovat i víc galli-párů. A pro super fretky je možnost i nakreslit obrázek/napsat fanfikci/fantazii se meze nekladou. To by samozřejmě bylo dodatečně odměněno.

Hotová dílka nebo případné dotazy prosíme alfám do vzkazu s nějakým rozumným předmětem :D

DEADLINE 31. 10. 23:00

Pac a pusu,

Alfa team

Nevidím nic špatného na tom, že se o věcech bavíme ve skupinách, obrázek byl tak trochu frustrace na měsíční čekání na odpovědi a pak se na spoustu řeklo ne, nejde bez nějakého pořádného vysvětlení. Ano, obě strany už jsou z toho akorát rozladěné a vyusťuje to v chování, které obě strany pak zamrzí, proto jak navrhuje Styx, pojďme konečně pořádně komunikovat a vzájemně se pochopit.

Neměla jsem úplně kapacitu/náladu to komentovat, ale tohle vystihuje moje myšlenky dokonale. Vážně, pojďme se o tom bavit, bez arogance, předpojatosti a nedorozumění z obou stran a vysvětlit si proč něco nejde, jak to vidíte vy a na jaké vizi vlastně pracuje.

//Edit Sav: Tak si to v stručnosti mohla napísať tiež, miesto toho stupidneho obrázku, na ktorom ste sa niekde súkromne všetky dohodli. To ma akurát za mrzelo.

ok