Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Gee nakonec moc dlouho nepobyla a rozeběhla se pryč s tím, že musí označit území. Na jednu stranu jsem byl rád, že se toho tak svědomitě zhostila. Byla to dobrá volba jí to svěřit, když s tím měla zkušenosti, i přes její zranění. Byl jsem rád, že jsem se nakonec nenechal zviklat.
Shireen byla nezvykle ticho. Přišlo mi to zvláštní, protože normálně energicky poskakovala okolo a pořád se na něco vyptávala. "Jestli máš ještě hlad, dej si ještě maso," pobídl jsem ji a čumákem ukázal ke zbývající kořisti. Moc už jí ale nebylo. Sám jsem si taky trochu ukousl. Měli bychom jít ještě na jeden lov, než napadne sníh. Naštěstí se zdálo, že na to ještě máme chvíli času, protože pořád nebyla úplná zima, i když už často pršelo.
Najednou se lesem ozval hlas. Úplně ve mně hrklo. Elisa. Vrátila se. Úplně jsem cítil, jak mi spadl kámen ze srdce. "Reen, pojď, půjdeme se podívat za mamkou," vyzval jsem vlče, ale nedokázal jsem čekat na její odpověď a rozeběhl se za svou snad ne už bývalou partnerkou.

//Les
//Shireen, můžeš se přidat k nám v lese, když budeš chtít

//Super zprávy! A povýšeným moc gratuluju

//úkryt

Vyběhl jsem z jeskyní, ale ani před nimi Nemo nebyl. Naštěstí už nepršelo tolik, aby se jeho stopa nedala dostatečně přesně vypátrat. Byl někde v lese. Ulevilo se mi. Nechce být se mnou, došlo mi, a tak jsem se rozhodl, že ho nechám. Dokud byl na území smečky, nemělo by se mu nic moc stát. A když bude mít hlad, ví, kde leží zbytek kořisti...
Pomalu jsem se rozešel do údolí. Shireen tam zůstala s Gee už dost dlouho a černá vlčice už toho hlídání musela mít plné zuby. A ač jsem si to nechtěl vnitřně přiznat, chtěl jsem konečně být někde, kde bych se aspoň na chvíli cítil vítaný. Zhluboka jsem se nadechl, než jsem vykročil zpoza stromů ke dvěma vlčicím. "Ahoj holky, jak jste se měly?" pousmál jsem se na vlčice. Pak jsem děkovně kývl na Gee a tiše k ní prohodil. "Jestli už chceš jít, klidně můžeš." Nebyla to však výzva k odchodu. Pak jsem přešel k malé a jemně do ní šťouchl čumákem. "Shireen, zjistila jsi něco nového o magiích?" Snažil jsem se na to co nejvíc nemyslet, ale v hlavě mi pořád šrotovalo, jak vysvětlím to, kam Elisa zmizela.

Nemesis se zeptal, jak se dávají jména. Ta otázka mě překvapila. Jeden by už vlastně nevymyslel, co všechno vlčatům na světě nedává smysl. "Vybereš nějaké jméno, které se ti líbí. Třeba podle něčeho, co máš rád. Třeba tobě dal jméno tvůj starší bráška. Pamatuješ si ho ještě?" Když jsem se nad tím tak zamyslel, Sionn byl už dlouho pryč. Doufal jsem, že se brzo vrátí. Stejně jako Etney. Aspoň Awnay se tu poblíž pohybovala a pomáhala se značením hranic.

Nemohl jsem spát dlouho, ale když jsem otevřel oči, Nemesis tu nebyl. Překvapeně jsem sebou škubl a rozhlédl se po jeskyni. Oheň tak slabě dohoříval. Všiml jsem si želvy, která byla stále schovaná ve svém krunýři, ale po malém šedivém vlčkovi nebylo nikde ani stopy. "Sakra!" zanadával jsem si. Nečekal jsem, že se takhle malý a navíc ještě unavený takhle sám sebere. Uhasil jsem oheň a rychle vyrazil ven z jeskyně. "Nemo!"

//údolí

Nemesis mě následoval dovnitř do jeskyní. Byl jsem rád, že neprotestuje, i když nadšeně taky zrovna nevypadal. Sledoval jsem, jak ze starých kostí dělá pro svou želvu ohrádku. Jen jsem mlčky ležel a jakmile měl ohrádku hotovou, magií jsem jednu prohlubeň uvnitř naplnil vodou. Pak jsem svůj pohled obrátil na plápolající plameny a chvíli pozoroval, jak přeskakují. Nevrací se. Čas ubíral rychle, ale po Elise nebyly žádné stopy. Už to bylo několik dní. Začínalo být čím dál víc nepravděpodobnější, že se kdy vrátí. Nemesise jsem tím ale nechtěl zatěžovat. Zvlášť když jsem mu slíbil, že se vrátí. Možná bychom mohli znovu za Životem... Když se nevrátí během následujících dní...
"Chceš jí dát nějaké jméno?" zeptal jsem se vlčete tiše, když se přiblížilo a hlavou jemně pohodil k želvě. Srst mi mezitím začala pomalu schnout a celkově už jsem se cítil lépe. Ale zmáhala mě únava. Poslední dny byly náročné fyzicky, ale hlavně psychicky. "Můžeš se jít ohřát ke mně, jestli chceš," nabídl jsem a tlapou jemně poklepal na místo vedle mého boku. Tak nějak jsem chtěl cítit jeho přítomnost, ale nemohl jsem ho nutit. Ne po tom všem. Postupně se mi začaly zavírat oči, až jsem úplně usnul.

//Asgaar

Z Nemesise vypadlo jenom překvapené co. "No želva," zopakoval jsem, "to zvíře, co neseš
v tlamě." Otočil jsem se na něj a krátce se na želvu podíval. Byla úplně zatažená do krunýře a tak to nejspíš vzniklo. "Chceš si jí nechat?" zopakoval jsem klidně. Popravdě jsem moc netušil, jak želvy žijí, ale žilo to u řeky, a tak to zřejmě potřebovalo dost vody. A to byl v našem lese dost problém.
Ještě před vstupem do jeskyně jsem popadl nějaké klacíky povalující se kolem, abych měl na čem rozdělat oheň, kterým bychom konečně vysušily naše kožichy. Vzal jsem jich pro jistotu trochu víc, aby nám nějaké zůstaly na zimu. Nemesis mě následoval, a ačkoliv byl tichý, už se mi zdál trochu lepší. Nebude to jen tak...
Vstoupil jsem dovnitř do jeskyní, kde byla podlaha stejně kluzká jako vždycky. "Opatrně. Půjdeme pomalu a budeš se dívat, kam šlapeš, jo?" Obrátil jsem se na vlče. Překonal jsem chodbu a pak se uvelebil v menší alfácké jeskyni. Kožešiny tady byly pořád trochu cítit po Elise. Snažil jsem se to ignorovat a prostě jsem jen založil oheň. Klacíky byly ještě vlhké, ale magický oheň to s trochou smradu a praskání zvládal. Uložil jsem i zbylé dřevo a prostě se položil na přední tlapy. Nepříjemný pocit na hrudníku mě donutil si několikrát tiše odkašlat. "Nemo, pojď blíž k ohni," vyzval jsem šedé vlče. I jeho kožíšek byl promočený a musel se vysušit. V jeskyni totiž zatím nebylo moc teplo, ale aspoň na nás už vůbec nepršelo.

//Midiam

Zastavil jsem, jakmile jsem ucítil, že se Nemesis na mých zádech pohnul. Poměrně neobratně se z nich dostal dolů, ale nebyl jsem dostatečně pohotový, abych to vyřešil jinak. Sledoval jsem, jak se rozeběhl k vodě a chvíli ho jen mlčky pozoroval. Tvrdil mi, že nemá hlad, ale nebyl jsem si jistý, jestli jsem mu věřil. Však nic ani nežral z toho muflona, co Laura donesla. Ještě by tam trochu měla být.
Pomalu jsem přistoupil k řece a napil se. Nemesis tak mezitím něco lovil. Moc jsem nechápal, co tam dělá, ale vypadal konečně aspoň trochu spokojeně, a tak jsem ho nechal. Nakonec vylezl s želvou v tlamě a vypadal, že ji nehodlá pustit. "Tu želvu si chceš nechat?" zeptal jsem se opatrně. "Potřebují hodně vody."
Pomalu jsem se rozešel lesem směrem na sever. "Pojď, půjdeme si odpočinout a pak najíst a hrát si. To je dobrý plán, co říkáš? Tak čas rychle uteče, než se vrátí máma." Jestli se vrátí. Šel jsem dostatečně pomalu, aby mi vlče stačilo. Možná nebude tak špatné, když si tu želvu nechá...

//jeskyně

//Třešňák

Nemesis znovu zopakoval, že se Elisa už nevrátí. Tiše jsem si povzdechl. "Víš, tam nahoře v těch kopcích, jak jsme byli, žije jeden vlk, co si říká Život. A ten má přehled o všech v zemi a taky umí vlky naučit magii nebo jim pomoci se zlepšit. Jednoduše ví, co se zrovna děje. A ten mi řekl, že se máma vrátí. Jenom musíme počkat. A to zvládneme, ne?" Byla to sice menší milosrdná lež, ale doufal jsem, že to malému pomůže. A popravdě jsem tomu chtěl uvěřit i sám. Nechtěl jsem, aby to mezi námi po tom všem skončilo takhle. Takhle pitomě. Jak bych všem vysvětlil, že Elisa odešla kvůli mně? Vždyť na ní v lese čekaly čtyři potomci a celá smečka. Nemohla jen tak odejít. Ne? "Už tam skoro budeme. Už jen přes tuhle řeku a jsme doma," zamumlal jsem k Nemesisovi. "Chtěl bys zkusit lovit? Nebo už jsi moc unavený?" Nebyl jsem si jistý, protože měl za sebou docela výkon v těch kopcích a navíc byla dost zima a my byli celí promočení. Na druhou stranu neměl jsem moc sílu e teď hned vidět s ostatními v údolí a on musel mít hlad.

//Asgaar

//Tenebrae

Nemesis se natiskl na moje záda. Na malý okamžik jsem zalitoval, že nedokážu ovlivnit jeho náladu. Však taková magie přeci existovala, ale já jsem ji používal neuměl. Vlče asi úplně nepochopilo, co jsem mu říkal a jen zažadonilo o mámu. "Já vím," povzdechl jsem si. "Sbírat zkušenosti znamená naučit se něco nové. A to bys pak mohl ukázat mámě, až se vrátí, co říkáš? Určitě by měla radost," snažil jsem se ho podnítit k nějaké akci, protože to, aby jen někde smutně seděl nikam nevedlo. I když se nevrátí, budeme muset nějak žít, napadlo mě, i když ta představa byla hrozná. Sklonil jsem hlavu. Už jsme byly v tom lese, kde to vždycky celé jaro kvetlo. Věděl jsem, že už jsme skoro doma. Aspoň něco. A třeba, třeba ho Shireen rozptýlí.

//Midiam

//Narrky

Nemesis vypadal zdrceně, že jsem se vrátil bez Elisy. Jeho roztřesená slova mě zasáhla. "Vrátí se," řekl jsem rozhodně, i když jsem si sám nebyl jistý vůbec ničím. Pořád jsem nechápal, co se tím snažil Život říct. "Pro tebe a Shireen se určitě vrátí." Tím, jak to bude s námi, jsem si nemohl být už vůbec jistý. Však to ukončila, ne? "Asi si potřebovala jen odpočinout." Vzal jsem Nemesise, který se tentokrát už nebránil, za srst na krku a pak si ho vystrčil na záda. V tlamě bych ho až domů už nedonesl, na to začínal být už moc těžký.
Ačkoli svítalo, začínala mi být kvůli mokré srsti pekelná zima. Na udržování nás obou v teple takhle dlouho jsem momentálně neměl sílu, ale snažil jsem se v relativním teple udržet aspoň Nemesise. Co když se už nevrátí? Nemohl jsem na to přestat myslet, ačkoli jsem s tím teď nemohl nic dělat. Jít ji hledat nemělo smysl, protože její stopa končila u Života, který odmítal cokoli konkrétního říct. Zatraceně. "Určitě musíš mít hlad. Doma se najíme a odpočineme si. Co bys chtěl dělat pak? Hrát si, nebo sbírat nějaké zkušenosti?"

//Třešňák

//OBJEDNÁVKA

ID - V04/Etney/síla/4
ID - V04/Awnay/vytrvalost/3
ID - V04/Awnay/obratnost/1
ID - V04/Sionn/síla/3
ID - V04/Sionn/rychlost/5
ID - V04/Shireen/rychlost/4
ID - V04/Nemesis/síla/8

Celkem kupuji 28 darovaných hvězd za 280 květin. Tudíž v inventáři zbyde 7 vlčích máků.

Nakonec s objednávkou, ale moc děkuji už jen za taková zneužití Života

//vrchol

Jak jsem scházel dolů, postupně jsem zrychloval, až jsem skoro běžel. Jak jako že se vrátí, až bude chtít? Jestli bude chtít? Kam zmizela? Vždyť šla nahoru. Ale tam nebyla. Co se to děje... Byl jsem zmatený. Víc, než když jsem tam nahoru šel. Alespoň jsem už ale nebyl naštvaný. Jen sám na sebe. Už jsem věděl, jak to všechno doopravdy bylo. Jenže to to teď popravdě nezlepšovalo. Cítil jsem, jak se všechno uvnitř mě svírá.
Brzy jsem znovu narazil na Nemesise. Seděl přesně na stejném místě, jako jsem ho před chvílí nechal, a nehnul se ani o píď. Opatrně jsem se k němu přiblížil a tiše sedl si vedle něj. Všiml jsem si, jak se klepe zimou a možná i něčím jiným. V tu chvíli ho obalil teplý vzduch. Sice nemohl zabránit kapkám děsně, které na něj dopadaly, ale mohl ho aspoň částečně udržet v teple. "Měli bychom jít domů... začal jsem trochu nepříjemně. "Máma tam nahoře není... Ale třeba už by mohla být doma... že? Co když už se nevrátí? Co budeme dělat? Cítil jsem, jak mi po tváři steklo několik horkých slz, které se ale brzy smísily s kapkami od deště. Zatřepal jsem hlavou, abych se uklidnil a trochu tak ze sebe sklepal i tu vodu. Nevěděl jsem, co mám Nemesisovi říct, ale stát tu jen tak v dešti taky nic neřešilo. "Pojď... vezmu tě."

//Tenebrae

//Narrské kopce

Poměrně rychlým tempem jsem mířil k samému vrcholu kopců, kde sídlil Život. Nema jsem nechal za sebou a podle jeho nesouhlasného pohledu jsem trochu pochyboval, že si moje slova vzal k srdci. V tom případě mu hrozilo ještě o to větší nebezpečí, kdyby někdo přišel, ale doufal jsem, že v tomhle počasí sem nikdo nepůjde. Který blázen by taky hledal úkryt přes bouří a deštěm v horách z písku? V hlavě mě trápilo mnoho věcí. Co mám dělat, aby mě aspoň trochu bral? Popravdě jsem vůbec netušil, jak se k vlčeti chovat. Očividně se mě bálo a dělalo všechno proto, aby mě otrávilo, ale já z toho taky nebyl zrovna nadšený. A už vůbec ne z toho, že ho Elisa prostě vzala ven a pak ho tu nechala. Zvlášť jestli je jeho...
Následoval jsem Elisinu pachovou stopu, která mě po vyšlapané cestičce přivedla až k sídlu Života, jenže byla čím dál slabší a slabší, až se nakonec u mostu ztratila úplně. Rozhlédl jsem se kolem, ale nikdy jsem neviděl ani šedou vlčici, ani bílého vlka. Jeho přítomnost jsem však cítil na rozdíl od mé, možná bývalé partnerky. Přišel jsem uvnitř napjatý a naštvaný, a ač jsem nechtěl, postupně jsem se na tomhle místě začal uvolňovat. Nechtěl jsem, aby ty emoce vyprchávaly, alespoň ne dokud se nedozvím pravdu, ale Životovo působení bylo silnější. I přes bouřku tu panoval ten zvláštní otupující klid. Musel jsem se hodně soustředit na to, abych nezapomněl, proč jsem sem vlastně přišel.
Zvedl jsem hlavu a nasál do čenichu všechny okolní pachy ve snaze znovu najít ten Elisin ale marně. Její stopa prostě na mostě končila. Pro jistotu jsem přes něj nahlédl dolů, ale ani tam jsem ji neviděl. Divné.
"Já vím, proč jsi přišel," ozvalo se vedle mě klidným hlasem. Překvapeně jsem sebou trhl, až jsem na okraji pískovcového mostku zavrávoral. Naštěstí jsem rovnováhu udržel a raději se od kraje vzdálil. Život se omluvně usmál. Zvedl jsem němu hlavu a chvíli si ho prohlížel. Naposledy jsem ho viděl, když zavítal do našeho lesa a to nebylo úplně to nejpříjemnější setkání. Tentokrát ale vypadal jinak. Klidně a vyrovnaně jako vždycky. Nemo je dole, musím... musím spěchat, připomněl jsem si v duchu, ale myšlenky se mi rozutíkaly.
"Chtěl bych znát pravdu," vypravil jsem ze sebe po chvíli. Taky to byl ten hlavní důvod, proč jsem přišel. Hledat Elisu jsem začal až potom. "Nebude se ti líbit," opáčil Život. Tvrdě jsem se na něj podíval. Nešlo tu o to, co se mi bude líbit nebo ne, chtěl jsem prostě zjistit, jak to doopravdy bylo a dojít k vnitřnímu klidu. Už jsem měl po krk spekulací a domněnek. "Dobrá... Elisa se opravdu zapletla s bratrem Styx, s Noroxem," přiznal Život a tvářil se u toho pořád tak zatraceně klidně. Zatnul jsem zuby. Negativní emoce se vrátily, ale už nebyly zdaleka tak silné jako předtím. Tlumil je. "Ale nebylo to tak úplně, jak si myslíš. Vlčata, Shiereen s Nemesisem jsou tvoje. Nezaslouží si nést tvůj hněv." Káravě se ně mě podíval. "Proč... proč by s ním něco měla?" zeptal jsem se. Nešlo mi to do hlavy. Život zaváhal. Nejspíš nevěděl, zda mi to říct či ne. Pak se k tomu ale přeci jen odhodlal. "Byla v tom magie, která ji zahalila mysl. Stejně jako tobě tenkrát s Lucy. Nebyla to její vina. Navíc se jen škádlili, nic se nestalo." Nebyl jsem si jistý, jak se ohledně toho cítím. Zřejmě jsem potřeboval víc času to vstřebat. Ale konečně jsem věděl pravdu a to mi odstranilo obrovský kámen ze srdce. A taky jsem si uvědomil, jak zbytečné naše hádky byly a poprvé toho opravdu zalitoval.
Chvíli jsem tam jen tak stál v jeho přítomnosti a přemýšlel, ale k ničemu jsem se nedostal. Nešlo to. Nemo... Otočil jsem se na cestičku, kterou jsem sem přišel. Počkat, Elisa... Potřebuje ji a já taky... Musíme to vyřešit. Pohlédl jsem zpátky do Životovi tváře. "Kde je?" Život jen zavrtěl hlavou. Nerozuměl jsem. "To ti říct nemůžu. Vrátí se, až bude chtít. Jestli bude chtít." Z jeho slov mě trochu zamrazilo. "Co-co to říkáš?" Zase nic nedávalo smysl. A to jsem měl na chvilku pocit, že to konečně začalo zapadat a někam směřovat. "Ale můžu ti nabídnout dar a ubrat ti pár let." Očividně se to snažil zamluvit. To se mi nelíbilo. Ani ta jeho divná nabídka. "Nestojím o tvůj dar. Ani o věčný život. Kde je Elisa?" naléhal jsem, ale on se jen obrátil a začal pomalu odcházet. Kam to jde? Život se začal pomalu vytrácet. "Počkej!" zavolal jsem za ním. On se jen otočil a klidně pověděl. "Měl bys už jít." A pak zmizel. Bylo to poprvé, co mě odsud prakticky vyhodil. A bylo to zatraceně zvláštní. Vždycky si tu vlky nechával co nejdéle. Nerozuměl jsem tomu. Nerozuměl jsem tomu, co mi říkal o Elise. Ale musel jsem jít. Dole na mě čekal osamocený a promrzlý Nemo. Alespoň myšlenky mi přestávaly plynout tak zpomaleně a začínaly fungovat normálně.

//dolů

Nemesis mi na to všechno jenom okamžitě namítl, že potom odejdou. Nic jsem na to neříkal, protože jsem popravdě sám nevěděl, jak to bude. Elisa to mezi námi předtím skončila, ale pak se hned vypařila a Nema, kterého vzala ze smečky, tu nechala.
Následoval jsem vlče směrem nahoru a jen sledoval, jaké má problémy se po kluzkém písku dostat nahoru. Nevěděl jsem však, jak mu pomoct, když odmítal, abych na něj šahal. Na jednu stranu byla ale jeho zarputilost až obdivuhodná. Ani to mu sel nepomohlo v tom dostat se až na úplný vrchol. Váhavě jsem se rozhlédl a pak se obrátil na zem. Pak Elisy se v dešti ztrácel až příliš rychle. Šli jsme příliš pomalu, navíc se zdálo, že už Nemo nemůže. A to jsme byli zase u toho, že se odmítal nechat vzít jako každé jiné normální vlče. "Půjdu se podívat až nahoru a ty tu počkáš, dobře?" pobídl jsem Nema, který bojoval s bořícím se pískem. "Kdyby přišel kdokoli cizí, schováš se do támhleté škvíry, dokud nepřijde máma nebo já, rozumíš?" Potřeboval jsem, aby to pochopil. "A kdyby cokoli, když tak křič."S tím jsem na Nema kývl a poměrně rychle se vydal nahoru. Tak ať to mám z krku.

//vršek

Moje slova malého zasáhla víc, než jsem čekal a bohužel jsem si to uvědomil až pozdě. Už se netvářil tak odmítavě, ale spíš jen vyděšeně. To jsem nechtěl. Ale než jsem stačil cokoli udělat, Nemo vyběhl do tmy s tím, že ji najde. "Počkej," zavolal jsem na něj a rychle se sbíral na nohy. Naštěstí mi tentokrát nebránil kašel, protože jinak by byl pryč. Nestihl odběhnout daleko a tak jsem ho brzy dostihl. Otřepal jsem ze sebe přebytečnou vodu. "Neměl bys tu chodit sám... Půjdu s tebou, dobře?" zeptal jsem se opatrně. Chvíli jsem se na něj díval, než jsem sklopil hlavu. "Podívej..." začal jsem měkce, "omlouvám se. Je mi líto, co se stalo. Nezačali jsme spolu zrovna dobře, ale nějak to spolu vydržíme, jo? Aspoň než najdeme mámu..." Možná jsem na něj mluvil moc dospěle a nemusel všemu rozumět, ale doufal jsem, že to hlavní si z toho vezme. Nasál jsem do čenichu všechny okolní pachy, a ač kvůli dešti rychle slábly, bylo jasné, že Elisa šla tam nahoru za Životem. "Máma je tam nahoře," pověděl jsem šedivému vlčkovi, teď když jsem si ho prohlížel, vážně jí byl podobný. Chtěl jsem ho automaticky vzít za krk a nést, jak jsem byl zvyklý, ale pak jsem se zarazil a odtáhl. "Chtěl bys vzít?"