Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Asgaar

Nemesisovo smýšlení bylo vlastně docela šlechetné, až mě to u vlčete jeho věku překvapovalo. V tomhle věku vlčata obvykle nemívala až takový přesah v myšlení. "To je dobře, bude jí tam líp," potvrdil jsem jeho slova a poslouchal, když se konečně rozpovídal o tom svém dobrodružství. Ale to, co jsem vyslechl, mě úplně nepotěšilo. Věděl jsem ale, že potřebuju zůstat klidný. Jinak se stáhne zpátky do své ulity. "Našel jsi Fiéra? Neměl bys takhle chodit sám, příště nám někomu řekni, dobře? Klidně i Fiérovi," pobídl jsem vlče. To, že by někam vyrážel bez mého nebo Elisina vědomí nebyla úplně dokonalá představa, ale pořád lepší aby šel s Fiérem než sám. Ještě že ho potkal, jinak by se mohl zřídit ještě víc.
Došli jsme až k řece. Chvíli jsem se jen tak rozhlížel, než jsem přistoupil úplně ke břehu a strčil do vody tlapu. Počkal jsem a pak jsem s ní rychle trhl. Jedna ryba mi vyklouzla, ale druhou se mi podařilo chytit. Hladem mi zaškvrčelo v žaludku, ale věděl jsem, že tahle malá rybka je malá i pro vlče natož pro nás pro oba. Vyhodil jsem rybu před Nema a významně na něj kývl. "Zkus. Aspoň trochu to zažene hlad."

//úkryt

Nezdrželi jsme se v jeskyních dlouho, protože když jsme vylezli ven, bylo na obloze stále stejné ranní světlo. "Nebude ti smutno, když jí pustíš?" zeptal jsem se Nema váhavě. Aby byl rozhozený ze ztráty svého želvího kamaráda nám ještě tak v téhle situaci chybělo. Naštěstí to, že už bylo ráno, znamenalo, že se ostatní z lovu musí každou chvíli začít vracet. A s nimi i Elisa, která snad svou přítomností dokáže způsobit, aby se šedivý vlček přestal tvářit jako hromádka neštěstí. Chci vůbec vědět, co s Fiérem dělali, že je takhle zřízený? Zaváhal jsem, ale nakonec mi to přeci jenom nedalo. "Fiér tě vzal na výlet? Co jste dělali?" Nechtěl jsem však, aby to nutně působilo jako výslech. "Chtěl bys chodit častěji na výlety? Kousek odsud je pěkná vyhlídka, odkud vidíš skoro na celý kraj." Nebylo to sice jako ze Zubatky, ale chodit tam, když pomalu ale jistě začínala zima, neznělo jako ten nejbystřejší nápad. A ještě s vlčetem. Nemo toho sám od sebe moc neříkal, ale já doufal, že se tímhle trochu rozmluví. Cesta přes celý les k řece byla ještě poměrně dlouhá.

//Midiam

//les

Musel jsem si přiznat, že jsem měl radost z toho, že si mrně pamatovalo cestu k úkrytu. Když už nic, nebyl to žádný blbec a podle stavby těla by z něj ani neměla vyrůst nějaká třasořitka. Jenom mě nebude mít rád... Ale třeba se to změní. Ale moc jsem nevěděl, jak na to. Bylo to jiné, než s Etneyem a Awnay, kteří si tak nějak celé mládí žili svůj život. A taky nesrovnatelně jiné než se Sionnem, který byl prostě víc emotivní. Koutkem oka jsem Nema kontroloval, ale nic jsem neříkal. Nebyl jsem si jistý co.
Prošli jsme chodbou až do jeskyně, kde byla želva přesně na místě, kde jsme ji posledně nechali. Nevypadala úplně nejlíp, i když vody měla dost. Asi jí nedělá dobře ta tma, zhodnotil jsem a nechal Nema, ať si k želvě přistoupí sám. "Měli bychom jí vzít ven co nejdřív," pověděl jsem tiše. Nechtěl jsem, aby se můj hlas nesl celou jeskyní, když nedaleko spala Lilac. "Pojď," pobídl jsem vlče, když se mi zdálo, že mělo dost času se zorientovat a případně se s želvou přivítat. Možná by se to taky dalo sežrat, ale ještě jsem to nikdy nezkoušel... napadlo mě. To jsem ale Nemovi udělat nemohl. Traumat měl ze mě už dost. Vůbec nemluví, změní se to? Nebo bych ho měl nutit...?

//les

Etney nebyl úplně ve své kůži. Naklonil jsem se k němu a jemně do něj šťouchl čumákem. "Pak si mě najdi a všechno to v klidu vyřešíme. Myslím, že si máme hodně o čem povídat, dlouho jsem se pořádně neviděli," řekl jsem povzbudivě. Chtěl jsem začít pracovat na rodinných vztazích. A teď, když smečka fungovala dobře i bez nějaké mé větší angažovanosti, na to byl ideální čas.
Vrátil jsem se k Nemovi, který se uvelebil na zemi. Zdálo se, že už nemůže udělat ani krok. A popravdě jsem na tom nebyl o moc lépe. "Tak se prospi a pak pro ni zajdeme, dobře?" Lehl jsem si naproti němu a položil si hlavu na tlapy. Rostl jako z vody. Chvíli jsem vlče pozoroval a když už jsem měl pocit, že se jeho dech nemění a tím pádem už musí spát, jsem taky zavřel oči.
"Nemo?" oslovil jsem vlčka jemně, když jsem se vzbudil, abych ho nevyrušil, pokud by ještě spal. Sám už jsem se cítil o mnoho lépe. Spousta energie se mi vrátila, i když jsem se i tak necítil stoprocentně svěží. Ale to asi trochu dělala i psychika. Počkal jsem, až bude Nemo připravený a pak se pomalu rozešel k úkrytu. "Trefíš tam už sám?"

//jeskyně

Magie Awnay zahojila nejhorší část zranění. Cítil jsem, jak se mi zamotala hlava. Takhle silná magie si brala svou cenu. Jemně jsem se na Awnay usmál, když se zvedala z mého a Fiérova sevření. Byla stejně tvrdohlavá jako její matka. Jen jsem doufal, že s tím je ten její Fiér smířený. Už jen že to nebylo něco, co by se mělo v nebližší době měnit. Zůstal jsem sedět na zemi a snažil se tvářit v pohodě, dokud tu byl zbytek smečky, i když mi nezbylo mnoho sil. Naštěstí se mi podařilo potlačit ten kašel. Přestane vůbec někdy...? Elisa mě nemusela dlouho přemlouvat, abych tu zůstal a na lov nešel. Jemně jsem jí přikývl a sledoval, jak se ona a za ní většina smečky rozbíhá na pláně na lov. Zůstal tu jen Etney a Nemo, který se hned rozeběhl zase pryč. Potřeboval jsem ještě chvíli odpočívat, abych se trochu vzpamatovat. "Zůstaň u mě," vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě a vlče muselo cítit to silné nepřirozené nutkání tu zůstat. Aby to nebylo málo, do toho Etney vypadal, že se složí. Otočil jsem se na něj. "Zůstal," přikývl jsem. Ne že by to bylo tak, že jsem momentálně mohl dělat něco jiného. Tiše jsem si povzdechl po jeho další otázce. Přišlo mi, že poslední dobou se celá naše rodina tak nějak rozpadá. "Pohádali jsme se. Asi toho je na ní moc a navíc musí obstarat smečku zásobami na zemi," řekl jsem mu popravdě. Otočil jsem se na Nema a doufal, že ho magie ještě chvíli udrží na místě. Pomalu jsem se zvedl. "Ostatní za chvíli donesou maso, ale jestli máš veliký hlad, co kdybys zkusil ochutnat borůvky? Měl jsi je někdy?" pobídl jsem ho jemně a čumákem ukázal na borůvkový keřík, kde stále zůstávalo pár posledních nepomrzlých plodů. Nebyla to žádná sláva, ale nic jiného jsme momentálně neměli a vlčeti by sladké plody mohly chutnat. Cítil jsem, jak se pode mnou zachvěly tlapy. Přivřel jsem oči a snažil se svaly na maximum zatnout, aby s nehýbaly. Podíval jsem se na Etneye. Potřeboval jsem pomoct, ale popravdě jsem se trochu obával, co by mohl Nemovi vyvést. Není zlý, je to můj syn... Pomalu jsem se vrátil zpátky na svoje předchozí místo a posadil se. "Nemo, co bys chtěl dělat?"

Lov se začínal rýsovat a postupně se u nás začali scházet ostatní vlci ze smečky. Prvním z nich byl Yeter, který se hned zajímal o to, co je nového. Kývl jsem mu na pozdrav a potvrdil, že se chystáme na lov. "Díky za obejití hranic." Bylo potřeba to tu udržovat, zvlášť v téhle době. "No a nového, nový je Fiér, partner Awnay, naší dcery, která se do smečky vrátila," osvětlil jsem, protože jsem si nebyl jistý, zda si naši dceru pamatoval. Trošku zaraženě jsem si prohlížel jeho paroží. Nebyl jsem si jistý, jestli to minule měl. Ale nahlas jsem nic neříkal.
Pak se přidal taky Etney s Lucy. I ty jsem pozdravil. Etney hodně mluvil a tak trochu mě mrzelo, že jsem neměl úplně na to ho sledovat. Začínám se v tom ztrácet. "Jsem rád, že jste si s Lilac sedli," pousmál jsem se na syna. Byl jsem rád, že se konečně ujal svých povinností. A jak se zdálo tak o dost lépe než se Sionnem. Taky už je dlouho pryč, snad se mu nic nestalo. Nemo prohlašoval dost zvláštní věci, ale já momentálně nebyl moc v pozici ho napomínat. Jako další se přidala Awnay, která ale byla nějaká zraněná. Starostlivě jsem se na ni podíval, když ji Fiér podepřel. "Kde tě to bolí?" zeptal jsem se a pak jsem pomalu položil tlamu na její hrudník. Cítil jsem, jak mnou projela silná vlna energie a rána se začínala léčit. Donutilo mě to se rozkašlat, ale já se to snažil ze všech sil odusit. Ten kašel mě poslední dobou pořád trápil, kdykoli jsem měl nějakou námahu a horší bylo, že se to vůbec nelepšilo. Možná už jsme přeci jen moc staří... Asi je opravdu čas začít někoho z našich dětí připravovat na to být alfa. Ale koho? Etney byl sice nejstarší a Lucy by to nejspíš zvládla, ale on by se musel naučit nebýt takový tlučhuba. Awnay by se na to sice hodila, ale zatím byla ve smečce příliš krátce na to, aby si vytvořila pevné vztahy. A Fiér? No, nebyl úplně alfa materiál, i když byl milý. Nejvíc v úvahu přicházel Sionn, ale byl příliš hodný a nechtěl jsme ho připravit o mládí. A Nemesis? Nejspíš by z nějak taky mohl vyrůst pořádný vlk, ale to by nesměl být takový asociál. Snažil jsem se zhluboka dýchat. Magie mi ubírala přiliš mnoho energie. Neuměl jsem si představit, jak takhle za chvíli budu mít jít na lov. Ale to bylo méně důležité než to, že mou dceru něco bolelo.

//Pardon za odfláklost, mám teď trochu jiné starosti :c

Nemo se netvářil o nic příjemněji než minule. Navíc mě taky naprosto ignoroval. Neřešil jsem to. Nějak jsem přestával mít sílu to řešit a prostě jsem se začínal smiřovat s tím, že se vztah s potomkem úplně nepovedl. Ostatně nebylo by to poprvé. Byl jsem poměrně překvapený, že tu teď Fiér byl bez Aw a ještě přišel s Nemem, ale na druhou strnu jsem byl rád, že si začínal zvykat i na ostatní ze smečky. "Awnay tu před chvílí byla, brzy bude zpátky," řekl jsem ke strakatému vlkovi tiše.
Elisu Nemo sice neodignoroval úplně, ale nemělo to k tomu daleko. Překvapeně jsem nad tou reakcí povytáhl obočí. Celou dobu na ni byl tak vázaný a teď ji odmítal? Nedávalo to smysl. Významně jsem se podíval na Elisu. Měla nějakou zvláštní schopnost. Možná bylo na čase ji využít.
Začalo se mluvit o lovu. "To je dobrý nápad, nemáme mnoho zásob na zimu," přikývl jsem. Bylo nás tu už poměrně dost a navíc jsem zaslechl Yeterovo vytí. Zvedl jsem hlavu k oboze a zavyl na zpátek na znamení, že se k nám může připojit. Zároveň jsem tím svolával smečku.

SIONN

Fanfikce s malou hádankou, jak rychle uhodnete, o koho se jedná?

Pětkrát mlčela a jednou promluvila
Poprvé ho zahlédla, když se jen tak poflakoval u jezera. Král, nic přece nemusel. Tvářil se, že mu patřil celý svět a v té chvíli to možná byla pravda. Frajírek, jak by ho nazvali ostatní. Rozhodně ne nikdo, kdo by byl hoden jejího zájmu. Leda tak v případě, že by se stal její obětí. Mmmm, ano. Jeho vnitřnosti jsou rozhodně ještě dostatečně měkké, aby v ní vyvolaly bezbřehou extázi a k té temně hnědé srsti by se krev tak nádherně hodila. Ale neudělala to. Cosi ji zastavilo. Možná si snažila namlouvat, že to byla jen její lenost, ale něco v tom nadutém výrazu nebylo až tak otravné.
Jediný kratičký rozhovor, slovní přestřelka, která skončila dřív, než stihla mrknout, ji zanechala v podivné náladě. V období bojů, hádek a štěkání ji tenhle floutek svým ostrým jazykem, ale lehkými slovy překvapil. Necítila z něj zášť, jako z jiných. Pravda, nevěděl, co je zač. Ale zahlédl její oči, až nepřirozeně chladné a tvrdé pro někoho jejího věku. Musel vědět, že si prošla peklem. Co na tom záleželo, že teď tvořila peklo, kamkoliv šla.
Jejich rozhovor byl ale tak krátký, že toho téměř litovala. Celou dobu si pečlivě připravovala odpověď, kterou ho utne tak, že bude úplně bez řeči. Skoro se na to těšila. Už téměř otevírala tlamu, aby mu to se sebevědomým výrazem pověděla, ale v té chvíli se ozvalo zavytí. On následoval svého alfu a vmžiku byl pryč.
~
Druhé setkání se odehrálo přesně tak náhodně jako to první. Dalo by se tomu říct nezištná výpomoc. Narazila na něj, byl vyhublý, oslabený, ale jiskra v jeho očích byla stále stejná jako předtím. Mohla ho sežrat. Opravdu mohla. Jenže už několik dní neslyšela nic živého promluvit a rána na noze ji pálila. Ostatně, poslední slova, která se k jejím uším dostala, byly jen vážně míněné výhružky. Nebyly moc originální. Kdyby měla čas, nejspíše by se jim i vysmála nad nízkou nápadností. Kdyby ona tak mohla někomu nadávat… Ale v takové pozici rozhodně nebyla.
A on také ne. To mu ale nezabránilo v pokusu o ně. Nejspíše měl jakýsi šestý smysl. Dokázal se přesně trefit do míst, která sice nebolela, ale jen slabě, avšak nepříjemně, pálila. Tato místa ji dokázala napružit, připravit do pozoru, zamířit a zaútočit s vlastní palbou slov. A k tomu se neskutečně bavila. Samozřejmě, nedala to najevo ani mrknutím oka. Alespoň v to doufala. Na jeho očích ale viděla, že to cítí stejně.
Když se přesunuli k posměškům směřovaným k jejich tělům, slovo dalo slovo a vyrazili spolu na lov. Ani nevěděla, jak rychle se to stalo. V jednu chvíli si myslela, že je to největší ubožák pod sluncem a v tom druhém ji už klusal po boku. Nejspíše si to ale ani nikdy nemyslela. Jen se o to snažila samu sebe přesvědčit. Nebyli ideální dvojice. Jeho vystouplá žebra a její zraněná noha netvořili tým snů.
Přesto jejich schopnosti nebyli zanedbatelné. Pohybovali se rychle a svižně, v jedné chvíli skoro i zapomněla, že s někým loví. Že je to samostatná entita, a ne pouze prodloužení jejího těla. V dokonalé synchronizace kořist skolili a plnili si žaludky. To souznění ji ale děsilo. Byl to cizinec. naprostý cizinec.
Otevřela tlamu, aby vyslovila pár slov. Tentokrát ji ale nezastavilo žádné vytí. Zastavila se sama. Cítila se zvláštně odosobněná, když poslouchala zdvořilostní fráze vycházející z jejího hrdla. Rychle se omluvila a pak ji už jen nohy nesly opačným směrem, především daleko od tmavohnědého cizince, kterému chtěla nabídnout přátelství.
~
Potřetí se setkali za méně obyčejné události. Vpíjel se jí do očí, stejně barevných jako ona, a přesto tak jiných. Za zlatavým leskem se skrývala magie. Byla skoro schopná ji zahlédnout. Barevné flíčky se střídavě objevovaly v jednom a pak druhém oku, přesto si nebyla jistá jejich barvou. Magie v něm ale rozhodně dřímala. Nejspíše i mocná, když si tak často dovoloval pouštět pusu na špacír. V ní bylo ale prázdno. Mrtvo. Žádná magie. Jen zoufalá touha po něčem víc. Tehdy si myslela, že je to pomsta.
Ale jeho oči. Jeho očí zíraly do těch jejich, zatímco její tlapy stály v tratolišti krve, na místě zločinu, na místě násilí, které způsobila sama. Ani necítila lítost nad tím, že ji viděl. Vždyť kdo pro ni byl? Nikdo. Jen obyčejný kolemjdoucí, zrnko v písku, které bylo okamžitě zapomenuto. Že? Přesto tiskla čelisti k sobě tak moc, že měla skoro strach, že její zuby rozpraskají a změní se na prach. Díval se na ni s odporem? Byl překvapený. Možná trochu zhrozený. Konečně poznal, kým skutečně je.
Nebyli přátelé. Ani nikdy nemohli být. On byl jiný. Normální. Možná s ostrým jazykem, ale podléhal smečce, jeho alfa po něm požadoval věci a on je plnil. Jí v nitru zuřila spalující bouře, jejíž následek jí ležel u nohou. Čekala na nejhorší. Už se ozývaly kroky, běh, který se rychle přibližoval.
V té chvíli procitl z transu a už se viděla s jeho zuby v hrdle. Namísto toho na ni sykl, ať utíká. Polkla. Chtěla mu ještě něco říci, ale kroky byly již velmi blízko. Na nic nečekala, otočila se a uháněla pryč, uháněla od krve, od mrtvého těla, od zodpovědnosti, podívat se do očí pozůstalým a od tmavého vlka, kterému se chtěla poděkovat. Ale nestihla to.
~
Než se viděli počtvrté, uplynula značná řádka času. Ač by to veřejně popřela, vyhýbala se tomu okolí. Věděla, kde žije a kde má smečku. Bylo to pro ni ale místo zakázané, zapovězené, nepřístupné. A přece svět byl tak obrovský, tolik toho ještě neprozkoumala. Proč se zabývat něčím, co nikdy nebylo a nebude. Pak ale najednou před ní stál. Už mu nedokázala spočítat všechna žebra, ale také neviděla tu jiskru v očích. Ani žádná slova. Jen ticho.
Hleděla mu do očí a beze slova se ptala, co se mu stalo. Možná, žádala odpuštění. To on ale také. Za hříchy, které spáchal, i za ty, které ho teprve v budoucnosti čekaly. Byla ráda, že ho vidí. Změnil se. Byl klidnější, ona ale také. Bouře se v jejím nitru možná nezklidnila, ale ona se ji naučila ovládat. Popouštět uzdu jen tehdy, když to bylo nutné. U něj byla změna mírnější, ale s mnohem většími následky. Měl smečku. Alfa po něm požadoval věci a on je plnil. To ale nebyl jeho sen. Plnění úkolů bylo nudné, monotónní.
Nemluvili o tom, co se stalo posledně. Ona to odmítala vzít na vědomí a on se nejspíše smířil s tím, kdo je. Možná to věděl od začátku. Už při prvním pohledu do jejích nepřirozeně chladných a tvrdých očí pro někoho jejího věku. Dnes již byla starší, ale stále vypadala, že s sebou nese břímě celého světa. Který jen ona spasí. Nebo zničí.
Jejich slovní přestřelky se staly denním chlebem. Nebrání v potaz hříchy minulosti zase noční přikrývkou. Oběma bylo dobře. Postupně se mu do očí vrátila jiskra a ona začala poznávat, že život nemusí být o trestání těch, jejichž oči přejaly jinou barvu. Bylo to možná až moc jednoduché na to, aby si nezačali hledat záminky k hádkám.
Jednou se rozhodl odejít. Vrátit se tam, odkud přišel. Ač už nemohla pochybovat, že byli přátelé, stále ho do jisté míry odmítala vzít na vědomí. On byl ale vinen ze stejné věci. Čekal, že ho zastaví. Že mu řekne, aby zůstal. Že s ním chce strávit zbytek svého života. Ona na to myslela. Strach je ale mocný pán a tak jen mlčky zírala na jeho mizící záda a tušila, že udělala obrovskou chybu, že opět nepromluvila.
~
Ani nevěřila, že ho ještě někdy potká. Zavrhla ho. Odmítla jeho názory, jeho zlaté oči, za kterými se skrývala magie, jeho ostrý jazyk, který měl tu nepříjemnou schopnost vytáhnout ty nejvíce nepříjemné pravdy. Ani její hněv již nebyl tak ostrý, jako kdyby čas otupil jeho ostré hrany. Nebo to byly neustálé porážky. Jako malé mládě, plné představ, že porazí celý svět, doufala, že všechny potrestá. Úplně všichni pocítí její zlobu a ona bude paní nového řádu. Kdokoliv, kdo s ní nesouhlasil, si nezasloužil žít. Postupně si uvědomila, že se takto žít nedá.
Pro to ani nebyla velmi překvapená, když si uvědomila, že ji nohy zanesly k místu, které si před lety zakázala. Doufala, že na ni třeba zapomněli. Ač byl její hřích nesmírný, paměť je vrtkavá a jí by stačilo, aby zapomněla vzhled. Ostatně, když prchala, nikdo ji neviděl pořádně. Až na něj.
A v té chvíli ho uzřela popáté. On ji ale neviděl. Díval se jiným směrem, ale to nevadilo. Chtěla ho překvapit. Možná i nějakým milým slovem. Omluvy jí nikdy přes rty dobře nešly, ale kvůli té tmavě hnědé srsti, na které by se krev nádherně vyjímala, kvůli ní by to zvládla. Byl opět o něco statnější, jako kdyby nalezl smysl svého života. To bylo dobře. Bolelo ji, když vypadal ztraceně. V té chvíli ani v jiskra v oku nenabývala takové síly. Teď ji ale zahlédla a již to nebyla jiskra, ale celý plamen. Srdce zaplálo i jí. Konečně můžou být šťastní. Oba dva.
V té chvíli ale zahlédla to, co v něm dokázalo zažhnout takový plamen, že vypadal jako někdo, kdo za celý svůj život nezapochyboval o ničem. Jemně se otřel o černý kožich vlčice s jemným úsměvem a ona cítila, že se jí rozpadá svět. Polkla veškerá slova, která mu chtěla říct a opět z onoho místa prchla. Již nemělo smysl setrvávat.
~
První setkání byla přeceňovaná. Ostatně, ani ta druhá nebyla nic zajímavého. Za svůj život jich absolvovala tolikrát… Už přestala počítat. Tolik nových tváří, tolik nových zklamání. Skoro měla na každý den jedno.
V té chvíli jí po boku klusala šedá, podobná šedá, jakou měla i na svém kožichu. Stříbřité oči vše pozorovaly s nesmírným obdivem a občasné moudré výrazy jí dodávaly na kráse. Nebylo to jejich první setkání. Ani druhé, dost pravděpodobně ani třetí. Znaly se již chvíli. V její přítomnosti věci, které se rozbily již dávno, opět začínaly dávat smysl. Nesoudila, neptala se. A přesto chápala. Vždy měla něžného slova, ale někdy v jejích očích žhnul takový oheň, až se jí sama bála. Nestalo se, že by myslely jako jeden tvor, ale jejich konverzace byly dostatečnou náhradou. A možná v nich bylo ještě víc. Vždyť pokud si jeden jen domýšlí, na co druhý myslí, vždy dojde k nějaké mýlce.
Hleděla jí do očí, které prozrazovaly magii a přesto na ni hleděly s takovou upřímnou náklonností, že veškeré strachy odplouvaly. Cítila, že otevírá tlamu a chystá se vypustit slova, která nikdy v životě nevypustila, ale v různých podobách je byl odhodlaná vyslovit. Nikdy se jí to ale nepodařilo. Nikdy, až dnes.
„Rez, miluji tě.“

NEMESIS

Vločka & Meinere
Zcela povrchně vybírám ship, který se skládá z mého vlka a vlčice, která již není mezi námi. Vždy jsem dvojici Meinera s Vločkou považovala za takový ten pár, který je kompletním opakem a snad proto se tolik doplňují. Meinere byl a je mrzout, který má tendence život vidět černě, zatímco Vločka viděla vše barevné a hezké a byla veselým snílkem. Ona mu dávala důvod a energii, aby zvedl hlavu k obloze a viděl tam sny, zatímco on ji držel při zemi, aby se nespálila o slunce. Ve výsledku jsou možná obyčejným párem, ale zároveň je tam něco roztomilýho, co hodně lidí vyhledává v knížkách filmech a kdo nemá rád grumpy dědu a babičku, co upeče cukroví a štípne do tváří?

(a zde fan fikce OwO)

V severní části Gallirei, kde klidně spí sopka čekající na své hlasité probuzení, a kde mech pokrývá nedaleký les od země až po nejmenší větvičky stromu, existuje v relativní harmonii – jak jen může ve smečce, kde přechovávají mentálně retardované vlče – vlk. Černobílý, dělený, jako kdyby byl tvořen dvěma vlky, osamělý, ale svým způsobem spokojený s tím, jakým způsobem žil. Nikoho neměl, nikoho nepotřeboval, ani se nepokoušel nikoho hledat. Svůj život zasvětil pouze sobě samému a nikdy nikomu jinému.
Byla noc, procházel se po severních hranicích lesa, kde cítil i pomyslnou hranici světa, ve kterém léta žil. Neviděl žádné dělení od světa, ve kterém žil od toho, ze kterého přišel, ale cítil v kostech, že kráčí po hranici, jejíž překroční může způsobit něco zlého. Rozhlížel se okolo, ale s jeho jediným okem nebyl schopen vidět řádně, měl s ním problémy a spoléhal se více na svůj čich a sluch, který mu sloužil dobře. A cítil cizince, vlčici dle pachu. Byl vůči nim trochu zaujatý, vnímal jakousi zlost vůči něžnému pohlaví, protože jimi byl tolikrát opuštěn, že jim nedůvěřoval. Přesto se otočil a černým okem vyhledával cizinku, která kráčela za hranicemi.
Oko v barvě noci mu dopadlo na postavu, která byla pravým opakem. Její srst byla bílá jako čerstvě napadaný sníh a jediným jejím nedostatkem byla tenká červená jizva přes modré oko. Stála tam poklidně, hleděla na černobílého cizince za hranicemi a pouze jemně mrskala ocasem, jehož špička se zdála, že je namočena v černém inkoustu.
„Vločko?“ hlesl slabým hlasem, který se ztratil v podzimním větru. Přešlápl, natočil se čelem k hranicím a cítil, jak se jeho srdce bolestivě svírá v křeči způsobenou dávnou ranou, kterou myslel, že zacelil. Znal ji, dlouho ji znal a strávil s ní mnoho týdnů, kdy existovali pouze oni dva, ale nikdy mezi nimi nebylo nic, co by se dalo nazvat nákloností, zalíbením, nebo snad i láskou. Byli přáteli, ale pro něho bylo i přátelství něčím natolik intimním a silným, že její odchod snášel těžko i mnoho let poté, co ji naposledy viděl.
Udělal krok blíž k ní, chtěl ji vidět lépe, ale zastavila ho, než mu tlapa dopadla na zem.
„Nechoď sem!“ Hlas měla plný starosti a snad i strachu, když svá slova zvolávala.
Zastavil se, okem těkal okolo sebe, jako by snad očekával past, která se mu bolestivě zatne do kosti, ale nic neviděl. Položil svou tlapu zpět do měkkého mechu a polkl. „Co se děje?“ zeptal se.
Dlouho mlčela, rozhlížela se okolo sebe, a nakonec jenom posmutněle sklopila hlavu k zemi. „Když překročíš tu hranici, přijdeš o všechno,“ odpověděla šeptem.
„O co?“ Stále nechápal, co se děje, ale stál na místě, jak mu bylo řečeno.
„O magie, o svou sílu – o všechno.“ Zvedla hlavu, ustaraně se mračila, její věčná radost byla pryč, byla to sice stále ona, ale nepamatoval si ji takovou. Nelíbilo mu, jak se cítí.
Mlčel, hleděl na nic, snad chápal, proč se zdá tak moc ustaraná a skleslá. Její životní jiskra byla pryč, a to vědomí ho bolelo. Vždy to byl on, kdo viděl život černě a necítil radost, ale nyní? Cítil v sobě radost, že ji vidí, cítí její pach a slyší ten měkký hlas, avšak ona byla smutná a musel tedy být i on.
„Tak se vrať ty,“ navrhl po dlouhé chvíli ticha, kdy vlčice proti němu stála sklesle se staženým ocasem a ušima.
Zvedl hlavu, jen krátce, dívala se na něho zdola, v očích se jí odrážel podzimní měsíc a i přes svůj špatný zrak to vše dokonale viděl.
„Když se vrátím,“ vydechla dlouze. Od tlamy jí stoupal bílý obláček páry, který se rozplynul v podzimním večeru a ztratil se v neznámu. „Když se vrátím, nebudu to už úplně já. Bude to… někdo, kdo se mi pouze podobal.“
Zamračil se. Netušil, co měl dělat. Nemohl jít blíže, protože by přišel o vše, ona se nemohla vrátit, protože by to už nebyla ona. A nechtěl zpět někoho jiného, chtěl Vločku, kterou znal, kterou měl rád, kterou cítil v srdci tak, jako nikoho jiného na světě.
Otočil se zády. Hleděl do lesa, který nedávno nazval domovem, kde si myslel, že konečně okusí, jaké to je, když se může někam vracet a ví, že je ostatními vítán. Nevadilo mu to místo, pouze ve svém srdci necítil dostatečné teplo, které se přál. Ale když viděl Vločku, ten maličký hřejivý plamínek se začal rozrůstat, ač se ho vítr a déšť snažili uhasit. Stále rostl a sílil, ale jeho zabíjení ho bolelo.
Mohl žít ve světě, kde existoval maličký plamínek, který sotva žil a nezbýval mu nic jiného než doufat, že se někdy rozhoří. Nebo mohl odejít, zanechat za sebou déšť i vichr, který se pokoušel zničit jeho štěstí a vydat se za Vločkou – za jedinou, která kdy dokázala rozdělat plameny, ač měla oči jako hlubokou vodu.
Přišel byl o vše, jak mu řekla, věděl to a chápal. Ale… možná by ztratil vše, co doposud měl a získal to, co si vždy přál?
Vrátil svou hlavu, hleděl na vlčici, která se obracela k odchodu a snad se jenom přišla podívat k místu, kde žila a bohužel narazila zrovna na něho. Zavolal na ni, zvolal její jméno a donutil ji, aby mu věnovala pozornost.
„Počkej na mě,“ dodal klidnějším hlasem.
Zvedl tlapu, pomalu, cítil ztuhlé svaly, které mu nechtěly dovolit, aby ten krok učinil, ale city byly silnější. Jedna bílá tlapa dopadla na zem, pomalu, lehce. Pocítil chlad, mražení, které mu přejelo po těle. Polkl, poté udělal další krok a chlad se mu rozjel více po těle. Už však mohl jít bez potíží, šel dál a cítil, že je všechno jiné. V nitru se cítil jiný, jako kdyby v něm něco chybělo. Pohlédl k zemi, úplněk byl tak silný, že vrhal stíny, a dokonce i ten jeho. Černá silueta byla pevně připoutána k jeho tělu, což už léta neviděl.
Zvedl zrak, vlčice k němu byla blíž, pohled zděšený, ale pomaličku se měnil do bolestivého úsměvu. Ale byla k němu blíže a na tom jediném mu záleželo.
Došel ji, postavil se po jejím boku a jemně do ní drkl, aby se vydali dál. Někam do neznáma, kde to neznal a svět byl oproti tomu, který znal, jiný. Nezáleželo mu na tom.
Protože v srdci cítil, že déšť a vítr ustal – oheň se rozhoříval.

ETNEY

1) Marion x Newlin
Dle mého názoru by k sobě perfektně ladili Newlin s Marion, a to z jednoho prostého důvodu – jsou oba stejně blbí a praštění :-D Jsou ve stejné smečce a Newlin znal Maričku od malička, takže plusový bodííík! A mají oba fakt pěknou srst, takže jejich vlčata by byli moc kjut :D To je plusový bodííík numero dva.
A jinak jejich vztah by byl určitě harmonický. Newlin by jistojistě nedovolil, aby si Mari myslela, že je na světě nadbytečná a pořád by ji nějak rozveseloval. Oba jsou nekonfliktní, hraví a energičtí, prostě by k sobě ladili. Pořád by něco podnikali a vzájemně si kryli záda 1 Takový jako fakt páreček jak z amerického romantického filmu 3 Neskutečně zamilovaní a jeden bez druhého ani krok neudělají.

2) Aranel x Juday
A další pár (protože protiklady se údajně přitahují :D) – sněhově bílá Aranel, jako andílek seslaný z nebes. Bezkonfliktní, klidná a milá. A pak je tu Juday. Vlk černý jako uhel. Jakoby ho sám ďábel z pekel seslal. Agresivní a nevybouřený.
Popravdě si jejich vztah neumím dost dobře představit, jak by v praxi fungoval. Ale moc se mi líbí barevné propojení sněhově bílé a uhlově černé. Pak by z toho vznikl jin a jang. Něco jako takový půlený Meinere :-D Nejspíš by jejich vlčata byla moc krásná. Ale za to taky asi svině po Judayovi. I když…možná chlapečci by byli jak rozbouřená tsunami, ale holčička jako klidný lesní potůček :-D Aby byli taky z maminky částečně, ne jen z otce.
Chováním si myslím, že kdyby se Juday šíleně zamiloval, chránil by Aranel svým vlastním tělem. Možná, že by neskutečně žárlil na všechny, kteří by se kolem ní mihli, a byl by jí pořád v patách, aby ji mohl hlídat. On by byl zřejmě dost dominantní a Aranel trochu utlačovaná, nicméně by vše viděla růžově a milovala by ho. Juday by byl spokojený, že ho Aranel na slovo poslechne a tak by spolu nějak vycházeli.
Kdo ví, jestli by něco takového mohlo fungovat, nicméně představa propojení jejich rozdílných kožichů je prostě cool :-D

Zdravíčko, takže akce se zúčastnili Etney, Nemo a Sionn, kterým s velkým díky za účast a tak pěknými a i poměrně dlouhými texty posíláme pěkných 30 drahokamů! Sionn v invertáři najde taky malý bonus v podobně 1 křišťálku za výherce našich srdcí, protože jeho ffka byla hrozně cute Výtvory se pokusím připojit do komentářů, abyste si mohli taky počíst, tak snad se to nějak rozumně povede :D

Ulevilo se mi, když si Elisa nejspíš rozmyslela svůj odchod že své pozice. Opravdu jsem si neuměl představit, jak by to jinak dopadlo. Opřel jsem se do její srsti a chvíli tak odpočíval. Snad to jednou úplně urovnáme. Netušil jsem, jestli to někdy bude zase jak dřív, ale chtěl jsem se aspoň dostat do fáze, kdy spolu budeme klidně žít. Mezitím přišla Awnay s malou Sunny s tím, že už neuteče. Přikývl jsem a sledoval, jak se zase vzdaluje pryč. Pak se Elisa začala shánět po Nemovi, ale on jako na zavolanou přišel. "Ahoj, vítejte doma," pozdravil jsem ho a taky Fiéra, když jsem k nim přešel. Děkovně jsem kývl na Fiéra, že se o něj postaral. Pak jsem se otočil na Nema. "Kampak jsi se zatoulal? Sliboval jsi, že budeš v lese hledat listí pro tvou želvu." Která už mohla být dávno chcíplá. Tušil jsem, že Elisa nebude mít radost, ale hlídat vlče, které vás nesnáší, nebylo úplně nejlehčí.

Překvapeně jsem sebou trhl, když z Elisy vypadl její nápad. Cože?! "Co to povídáš?" Nechápal jsem. Možná to byl vtip, ale na to se tvářila příliš vážně. "Jak bych mohl vést tuhle smečku bez tebe? Však jen díky tobě se nám na míle vyhýbají tuláci, co by chtěli krást žrádlo." Navíc, jak bych si měl prostě někoho vybrat k sobě? Bylo to absurdní. Navíc ať bych vybral kohokoli, ostatní by to je těžce nešli přes srdce. Zavrtěl jsem hlavou. Byl to naprostá nesmysl. Doufal jsem, že to je jen její chvilkový úlet.
Shireen se po pochvale zatetelila. Pousmál jsem se a pozoroval ji, jak se za každou cenu snaží dostat k Elisiným bradavkam. Ta ji ale odmítala. Možná už ani žádné mléko neměla za tu dobu, co byla pryč. "Ale na lov musíš být už velká holka a velké holky už nelíbí klíčky," pokusil jsem se jí nasměrovat.

//Pardon, dneska jsem se stěhovala a ještě týden nebudu mít internet, tak jen mobilpost :D

Elisa se nakonec rozešla ke mně a otřela se mi o čelist. Ulevilo se mi a spokojeně jsem se opřel o její hřbet. Jenže ten moment netrval dlouho a ona už seděla zase o kousek dál ode mě. Musel jsem se smířit s tím, že to teď bude potřebovat čas. Posadil jsem se naproti ní a jen tak mlčky pozoroval, co se kolem nás děje. Jenže to, o čem začala šedivá vlčice mluvit, mě z toho ticha vytrhlo a musel jsem si přiznat, že i docela překvapilo. Takže ta smečka, jak jsem jí minule přeběhl po hranicích, už tam není. Nestačil jsem se tam jít ani omluvit... Byla tam jen jedna alfa, jak Zakar říkal, to nikdy není dobré. Vlastně jsem si teď po dlouhé době vzpomněl, že už se ten vlk znovu nikdy neukázal. Byla to docela škoda. Líbil se mi.
Podíval jsem se na Elisu a chvíli přemýšlel, než jsem navázal na její slova. "Nejsem si jistý, že právě teď máme komu. Jediný, kdo by momentálně mohl Asgaar převzít, je Laura, ale nejsem si jistý, jestli by to sama zvládla. Tam vedle v močálech byla taky jen jedna alfa..." Na chvíli jsem se odmlčel. Měli jsme spoustu dětí a předat to jim by bylo asi to nejlepší řešení, ale kdo z nich byl připravený. "Nejsem si jistý, jestli by to Etney zvládl, i když by určitě chtěl, víš, jaký se. A Awnay je zpátky moc krátce, někteří členové ji ani neznají... Možná Sionn...?"
Mezitím k nám došla Shireen a domáhala se Elisina břicha. Musel jsem se pousmát, že sem dotáhla celý zbytek z muflona. "Ty jsi šikovná. Chtěla by ses později naučit lovit taky zajíce? A nebo se podívat na velký smečkový lov? Brzy stejně bude potřeba."

//údolí

Běžel jsem do lesa a ani nekontroloval, jestli se Shireen rozhodla běžet taky. V údolí se jí nemělo co stát a taky už se musela začít učit být trochu samostatná a kde jinde by to šlo lépe než přímo na území smečky? Pomalu mi začínalo docházet, co všechno to, že se Elisa znamená. Měl jsem radost a opravdu se mi ulevilo, ale čím dál tím víc se mi začalo dostávat do hlavy, co jí asi řeknu a co budu dělat. Tohle jsem podělal... Ale ani ona v tom nebyla úplně nevinně.
Jakmile jsem se k šedivé vlčici dostatečně přiblížil, zpomalil jsem a opatrně k ní nakročil. "Eliso..." začal jsem, abych upoutal její pozornost. Co bych měl říct? Nebyl jsem si úplně jistý. Zastavil jsem se asi dva metry od ní a sklonil hlavu. "Omlouvám se, už vím, jak to bylo..." řekl jsem tiše, "že to byla magie..." Zvedl jsem hlavu a podíval se na ní. "Jsem rád, že ses vrátila." Nevěděl jsem, jak na to zareaguje, a tak jsem jen čekal dostatečně daleko od ní, abych jí nenarušoval osobní zónu. Však minule říkala, že je konec...