Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Etney se podivil nad těmi dvounožci. "Opravdu, měli jen dvě nohy a dokonce ani žádnou srsti. Zvláštní a nebezpeční. Takovým je lepší se obloukem vyhnout! Ale naštěstí jsem už nic takového tady v kraji neviděl," pověděl jsem a trochu se pousmál nad tím, jak se vytahoval, že by jim to nandal. Tenkrát jsem se na vůbec nic nezmohl, byl jsem proti nim naprosto bezmocný. Ale tím jsem Etnyho nemusel trápit, protože tady naštěstí nebyli. Možná to je díky magii, napadlo mě. Možná nás tak Život se Smrtí přeci jen chránili. "Smutný jsem byl, ale už je to dávno. Ty city mizí a vzpomínky pomalu blednou," pokračoval jsem. "Už pro mě nejsou nic víc, než závan minulosti. Teď jsem tady a teď. A Elisou... s vámi." Na moment jsem se pozastavil a zasmál se jeho otázce, zda jsem stále zamilovaný. "Myslím, že tak trochu jak kdy," pověděl jsem popravdě, "ale vztah se po čase vždycky trochu změní. A koneckonců nejdůležitější je, jestli té vlčici věříš a je ti s ní dobře." Krátce jsem k němu vzhlédl pohledem. Chtěl jsem vědět, jak se bude tvářit. Možná by mi to mohlo prozradit něco o jeho vztahu s Lucy a jak to bylo vážné.
"Otázkou spíš je, chtěl bys jí něco říct?" Opáčil jsem po jeho monologu. Nemohl jsem mu říct, co by měl nebo neměl dělat. Debata o Sionnovi ho ale rozohnila. "Etny," napomenul jsem ho. Nelíbil se mi jeho tón. "Omluvit by ses mu měl, protože jsi mu ublížil, i když nepřímo. Protože byl slabý a neměl se jak bránit. Protože tohle se prostě rodině nedělá." Věděl jsem, jak se Sionn na bratra těšil a jak mu tohle vnitřně ublížilo. Nehledně na tu jizvu. Vážně jsem se podíval do jeho očí a jemně do něj dloubl, když říkal, že nás má rád. "Taky tě mám rád. Druhé šance jsou důležité, ale jednu bys měl dát především bratrovi." Sice mi nikdy přímo neřekl, proč to udělal, ale tak nějak mi došlo, že to bylo ze žárlivosti. Věděl jsem to, ale i přes to jsem doufal k tomu, že jednou v hlavě dojde k tomu, že Sionn není někdo, kdo by mu jen bral pozornost ostatních, ale někdo s kým toho mohl spoustu hezkého zažít. Poslední myšlenka se mi nevědomky zatoulala do jeho hlavy.

Etney se zajímal o mé bývalé partnerky. Tiše jsem se zasmál. "No, moje první partnerka se jmenovala Laurencie," začal jsem tedy, "bylo to ještě v době, kdy jsem se toulal mimo území Gallirei. Pocházím totiž z jihu. Laurencii jsem miloval, ale osud nám nejspíš nepřál. Unesli ji takoví divní dvounožci, nikdy jsem nic podobného neviděl. Stopoval jsem je, ale už jsem ji nikdy nenašel," řekl jsem a klidně přitom přivřel oči. Bylo to už tak dávno, že ze vší té bolesti už zbyly jen ty hezké vzpomínky. "Druhou partnerku jsem potkal už tady v mé bývalé smečce v Klímovém lese." Tu smečku jsem pořád miloval a dal bych pro ni všechno. Bohužel jsem tenkrát byl jen pouhá gamma a nemohl jsem s jejím rozpadem nic dělat. Neměl jsem dostatečnou autoritu. "Lehávali jsme spolu často u Loriánského jezera ale jednou, po hrozné potopě jak jezero tak i les zmizeli. Naila se hodně toulala a nakonec se zatoulala pryč. No a pak jsem potkal tvou matku, ale to už asi víš..." pousmál jsem se na syna, jak jsme spolu procházeli po údolí. Etney se na okamžik zastavil nad nepřítomností Shireen a vypadalo to, že ho to snad mrzí. "V lese se jí nemá co stát. Navíc les nám říká, že tu pořád je, jen kousek od nás, neslyšíš ho?" Poukázal jsem čumákem k nejbližšímu skalnímu masivu.
Jen jsem přikývl na jeho slova od nich. Odtušil jsem, že tohle bude lepší, když si vyřeší mezi sebou. Vždycky se pošťuchovali, už od malička. Věřil jsem ale, že se i přes to celé mají aspoň trochu rádi. I když Awnay byla rozhodně ta samostatnější. Pak jsme šli chvíli jen mlčky, než z Etneye vypadlo něco překvapivého. Otočil jsem k němu hlavu a podíval se mu do očí. Zdálo se mi, že i on sám je trochu překvapený. Myslí si tohle a proto se k ní chová chladně? Je to jen nedorozumění? Jakmile jsem trochu rozdýchal ten šok, opatrně jsem začal. "To si nemyslím. Víš, ona jen ukazuje lásku trochu jinak než ostatní. Není na sladké řečičiky ale vždycky by tě za každou cenu chránila." Doufal jsem, že Etney pochopí, co se tím snažím říct. "Už se nezajímá, protože jsi ji nikdy nedal šanci se zajímat. Dlouho jste se s Awnay toulali a když jste přišli, obvinili jste ji z toho, že vás nemá ráda. A ona už je z toho taky unavená, víš? A smutná," dodal jsem tiše. Pak jsem zvedl hlavu k obloze. Stmívalo se. "Ale to se Sionnem myslím vážně," dodal jsem do ticha, ačkoli se to syn nejspíš snažil trochu zamluvit. Pro mě to bylo důležité.

//Děkuji tobě i Falce za organizaci oddechové akce

//Vítám všechny nováčky, snad se vám tu s námi bude líbit Chtěla bych poprosit o zapsání i druhého úkrytu, byla by škoda na Převis zanevřít.

//Takže za prvé, moc vám oběma děkuji za bóžo akci! Bavilo mě to při vyplňování a teď mě to baví snad ještě víc prozkoumávat

A jako odměny pro Arce prosím 20 drahokamů a křišťál + 5 mušliček.
A za Sheyu také 20 drahokamů a křišťál + 5 mušliček.

Děkuji mnohokrát a budu se těšit na další takhle super akce!

PŘIDÁNO

Měl jsem radost, že mě Shireen tak nadšeně přivítala. Bylo to úplně jiné než s Nemesisem. Pousmál jsem se a pohodlně se usadil naproti těm dvěma. Pozoroval jsem, jak Etney s Reenou laškuje. Sice se taky trochu vytahoval, ale přišlo mi to takové neškodné v rámci hry. Navíc on takový prostě byl. Pak jí namluvil příběh o hledání domečku pro skřítky a já přejel očima na šedavé vlče, jestli se opravdu vydá hledat nějaké místečko. Etney to s vlčaty nakonec přeci jenom uměl a dát mu funkci učitele nakonec asi nebyl špatný nápad. Přišlo mi, jako by se od té doby, co se stalo to se Sionnem, hrozně změnil.
A on, jako by mi snad četl myšlenky, na vážnější téma navázal. Jemně jsem přikývl. Bylo to už opravdu dlouho, co jsme na sebe měli čas. "Tvoje matka nebyla moje první vlčice," začal jsem klidně. Nebyl už žádné malé dítě, mohl to vědět. Krátce jsem zavzpomínal na Laurencii a Nailu. "Ale něco na tom bude, že se začneš chovat jinak. Jako bych za ni cítil určitou zodpovědnost, je to tak?" nadhodil jsem. Zajímalo mě, jestli to cítí stejně. Pak z něj ale vypadlo něco, co mě překvapilo. Tohle jsem opravdu nečekal. Překvapeně jsem zamrkal a párkrát jsem naprázdno nadechl a zase vydechl, než jsem se malinko pousmál. "Taky jsem rád, že je to teď mezi námi lepší. Navíc se Awnay vrátila. Můžeme být konečně pro jednou rodina. Máme všichni co napravovat."Hlavně já s Elisou. Na naše nejstarší jsme neměli tolik času, ale teď už jsme byli i my o něco starší a ze starostí ze smečky si nedělali takovou hlavu. Už jsme věděli, na koho se tu můžeme spolehnout. Krátce jsem se ohlédl za sebe, abych zkontroloval, kde Shireen poletuje. Pak se ale moje pozornost přesunula zpátky k synovi. Můj výraz zvážněl. Netušil jsem, jak na to zareaguje, ale musel jsem mu tohle říct. Kvůli Sionnovi. "Ale měl by ses omluvit hlavně bratrovi. Ohrozil jsi ho. V těch horách ho napadl zlý vlk a Meinere, který ho ochránil, než jsem přišel, kvůli tomu přišel o oko."

//Asgaar

Doběhl jsem ty dvě šedivé siluety, ze kterých se s každým dalším metrem rýsoval můj nejstarší syn a nejmladší dcera. "Etny, Shireen," pousmál jsem se na oba a do maličké vlčice jemně šťouchl čumákem. Etney se mě zeptal, zda se s nimi jdu ukrýt do údolí před vším tím ruchem. Přikývl jsem. "V lese to žije. Až pak budete mít hlad, smečka dotáhla z lovu k východní hranici tři srny."
Etney začal malou balamutit příběhem o vlčích skřetech. Malinko jsem se pousmál. Byl jsem až upřímně překvapený, jak mu to s vlčetem šlo. Změnil se, napadlo mě a popravdě se mi i ulevilo. Měl jsem pocit, že už se nemusím bát, co udělá. Možná že opravdu dospěl? "Přesně tak. A chytají hlavně zlobivá vlčata," přidal jsem se k báchorce a hodil po malé vážný pohled, "byla jsi na brášku hodná?"
Došli jsme až do středu lesa ke kamenům. Uvelebil jsem se naproti Etneyovi a obtočil ocas kolem tlap. Po očku jsem sledoval, co dělá Shireen. "Je to lepší," přikývl jsem synovi. Pořád to nebylo ideální, ale už jsme se zase tak nějak snášeli. A čím dál víc jsem věřil naději, že to čas zase spraví. Udusil jsem v hrdle nepříjemný pocit kašle a sledoval, jak Etney laškuje s Reenou. Bylo to příjemné takhle po delší době jenom relaxovat. Ale pořád ve vzduchu visela jedna důležitá otázka. Vyhledal jsem pohledem syna. "O čem jsi to se mnou chtěl mluvit?"

Po Fiérově vysvětlení jsem konečně začal trochu chápat, o co v močálech šlo. "Jo, to zní jako ona," přikývl jsem na jeho domněnku. Vůbec se mi ale nelíbilo, že takové kousky provádí takhle blízko naší smečky. Tak možná proto tamní smečka zanikla... "Hlavně že jste oba celí. Ale asi by bylo lepší se teď tomu místo spíš vyhýbat..." Musel jsem uznat, že ačkoli si Elisa ze začátku myslela o Fiérovi své, zatím se co se týče smečky docela osvědčil. Postaral se o Nema a teď pomohl při lovu.
Awnay samozřejmě dělala ofuky a neřekla mi, jaké má problémy. Chvíli jsem se na ni jen vážně díval, ale ona mi pohled celou tu dobu opětovala tím svým vzdorným. Dokonce i Fiér se ji snažil popostrčit, ale podle jejího výrazu jsem odtušil, že je to marné. Stejně marné jako před chvílí přesvědčovat Elisu, proč je důležité, aby se vlčata uměla bránit už takhle brzo. Tiše jsem si povzdechl a zavrtěl hlavou. "Tak dobře. Ale kdyby přeci jenom, budu v lese," nabídl jsem. "O mě starost mít nemusíš." Jemně jsem se pousmál a zlehka dloubl čumákem do její tlapy. Nelíbilo se mi, že ji tu takhle musím nechat, ale co jsem mohl udělat? Kdybych jí svou pomoc nutil, akorát by se naštvala.
Při odchodu jsem se ještě na moment zastavil u Fiéra a tak, aby to Awnay neslyšela, jsem k němu zašeptal: "Dej na ni pozor." Pak jsem se odtáhl a nahlas dodal: "A zajdi se umýt." Mohl si všimnout, jak mi trochu cukly koutky. Vypadal strašně.
Vydal jsem se hlouběji do lesa a hned po chvíli se ke mně donesl pach Etneye a Shireen. Zdálo se, že mířili do údolí. Rozeběhl jsem se za nimi a brzy je taky dohnal. "Etny, Shireen!" zavolal jsem za nimi, hned jak jsem je dostal na dohled.

//údolí

Elisa se mnou a mým nápadem vůbec nesouhlasila a namítla, že se jim nemá co stát, když budou neustále s někým ve smečce. "Asi jako když k nám Styx vtrhla poprvé a popadla Sionna?" Nestačili jsme se ani divit, protože to nikdo nečekal. Navíc jsme nemohli vlčata neustále držet jen v lese. To dokazoval i Nemův poslední výlet. Už jsem raději nic neříkal a jen pozoroval Nema, když mu Elisa dávala instrukce, co dělat když potká někoho zlého. Utéct byla pro vlčata asi ta nejlepší strategie, ale když jsem se tak na Nema díval, nebyl jsem si jistý, že i v jeho případě bude tou nejefektivnější. Vlček byl na svůj věk pořád poměrně mohutný a osvalený. Zdálo se, že z něj bude spíš silový typ jako já, Sionn nebo Etney.
Elisa mě znova pobídla, abych se šel podívat na Awnay. Přikývl jsem, protože Nemesis se u Elisy konečně zdál být spokojený a mně k tomu vůbec nepotřeboval. Tiše jsem se vydal ke zbytku skupiny. Pokýval jsem na ostatní vlky u kořisti a sám jsem si kus masa oderval. Potřeboval jsem načerpat co nejvíc energie, jestli jsem měl brzy znovu použít tu magii. "Dobrá práce, všichni," pochválil jsem všechny a konečně zaplnil hladový žaludek. Ještě chvíli jsem tam jen tak postával, protože u Awnay byl Fiér a já jim chtěl poskytnout trochu soukromí. Pak jsem se ale k černé vlčici vydal. Slíbil jsem Etneyovi, že si s ním brzy promluvím a hodlal jsem to splnit. Navíc už se každou chvílí musel vrátit Sionn. A já to nechtěl celé prospat.

//PRO AWNAY A FIÉRA
Přešel jsem k černé vlčici a krátce pokýval na Fiéra, který byl celý od krve. Něco mi však pořád vrtalo hlavou. "Co jste to potkali za bezsrsté vlky v močálech?" Zeptal jsem se, protože Nemesisovo vysvětlení mě příliš neuspokojovalo. A jestli se tam místo smečky teď potulovali nějací podivíni, mohlo to potenciálně ohrozit celou smečku. Pak jsem se obrátil k dceři a sjel ji pohledem. "Awnay, co tě bolí?"

Nemo se dál zajímal o Etneyovu magii. "Asi nemá žádnou barvu, když se jeho očka nezabarvila," zauvažoval jsem nahlas. Neměl jsem odpověď na všechno. Vlastně když jsem o tam tak přemýšlel, nikdy předtím jsem zrovna nad tímhle neuvažoval. Ale jeho magii jsem na vlastní oči viděl, takže jsem nepochyboval o tom, že by žádnou neměl. Naneštěstí si vlče spojilo vyprávění o příkazu s tím, co se stalo před chvílí, a nebylo z toho zrovna nadšené. Nijak jsem to nekomentoval, protože ač to možná nebylo fér, v tu chvíli jsem to potřeboval. Na jednu stranu Nemovi nemohlo uškodit naučit se dostatečně brzo, že život není vždycky fér.
Po chvilce jsme došli až k Elise. Nemo se s ní hned začal vítat a vyprávět jí, co a kdy dělal. "Hádám, že lov se vydařil," odtušil jsem, protože si Elisa s sebou táhla pořádný kus masa. Hned na to mě ale sivá vlčice odkázala na skupinku kousek od nás s tím, že Awnay není úplně fit. Svraštil jsem obočí a přikývl. Neměla chodit, když nebyla dostatečně fit. Není to zodpovědné. Nejen že ohrozila sebe, ale mohla tak ohrozit i ostatní na lovu. A to nebylo fér. Zvlášť ne takhle před zimou. "Půjdu se tam pak podívat." Elisin hlas nezněl úplně vážně, takže to nejspíš bylo něco, co ještě chvilku počká. Hladově jsem se olízl přes čumák, když jsem pohlédl na maso, ale musel jsem to ještě chvíli vydržet. Ještě tu byla jedna věc, co jsem chtěl vyřešit. Váhavě jsem přešel ke svém partnerce a jemně jí dloubl čenichem na přivítanou. "Nemovi se na tom jeho výletu něco stalo, mluvil o vlcích bez srsti a podívej na ty jizvy. Navíc se tu pořád potuluje ta prašivá Styx," pověděl jsem tiše, ale z mého hlasu mohla poznat znepokojení. Krátce jsem se na šedého vlčka, který se ládoval masem, podíval. "Myslím si, že je potřeba je s Shireen naučit se bránit co nejdřív."

Nemo se na Yetera příliš netvářil. "Myslím to vážně," podíval jsem se na něj přísně. Víc jsem po to ale udělat nemohl. Yeter si jako delta musel při nejhorším zařídit před vlčetem pořádek sám. Vlček si začal vyjmenovávat, co které barva umí a došel k názoru, že to ještě není všechno. "Máš pravdu, modrá jako řeka ovládá vodu a modrá jako oblohu zase vítr. Pak taky můžeš mít oči fialové a umět vytvořit věci, co neexistují a zmást tak ostatní vlky," dodal jsem. To byly asi všechny barvy, na které jsem si momentálně vzpomněl. Co jen může být ta hnědá? Musím se ho zeptat.
To jsem ještě netušil, jak jsem si sám naběhl, protože se samozřejmě vlče začalo zajímat o magii příkazu. "No, jednoduše dokáže donutit vlky, aby dělali, co dělat nechtějí," pověděl jsem. Nebyla to úplně nejlepší definice a určitě se to dalo vysvětlit lépe a méně napřímo, ale už jsem začínal být trochu unavený ze všech těch záludných otázek. Nemo se ještě zeptal, zda si magii bude moct vybrat. "Myslím, že ne. To magie si vybírá tebe-" Nestihl jsem to ale doříct všechno a Nemo se rozběhl po pachu za Elisou. Pomalu jsem se rozešel za ním a až když jsem ho ztrácel z dohledu, jsem malinko zrychlil. Snad byl lov úspěšný.

Zdálo se, že se mi Nemo snaží položit ještě nějakou otázku, a tak jsem mu dal čas, aby se vyjádřil, ale nakonec z něj vypadlo jen to, že narazil do stromu. Pobaveně mi cukly koutky, ale se vší vážností jsem řekl: "Musíš dávat pozor na cestu." Nebyla to sice žádná světová rada, ale lepší jsem neměl. Nemo si začal prohlížet své tlapy a zajímal se, jestli mu to takhle už zůstane. "Nevím," přiznal jsem. Pořád jsem nerozuměl tomu, proč ta magie nefunguje, ale magie někdy měly vlastní hlavu. "Zkusím to později ještě jednou, ale nemůžu ti slíbit, že to zmizí." Zamyšleně jsem pohlédl na jeho tlapky. "Bolí to?" Doufal jsem, že aspoň to zafungovalo. Když už nic.
Musel jsem zapátrat v paměti, abych si vzpomněl, jaké má Fiér oči a jestli je vlastně vůbec má zabarvené, ale nakonec jsem si vzpomněl. "Fiér je má zelené a to znamená, že by měl umět ovládat rostliny. Dokáže třeba nechat vyrůst květiny, nebo někoho švihnout šlahounem," pousmál jsem. Následujícího vlka nebylo těžké rozšifrovat. "Myslíš Yetera? Víš, že někdo dostal parohy se říká, když vlkovi uteče vlčice, takže to není moc hezké mu tak říkat, protože se jeho partnerka ztratila." Nebo odešla, to už bylo jedno, každopádně hnědý vlk nesl odchod Ashe dost těžko. "A víš, že ani nevím? Musíš se zeptat jeho, co umí." Nemohl jsem si vybavit, jestli jsem někdy předtím na někom hnědé oči viděl. Sionn už by mohl brzy poznat svou magii. Byl jsem zvědavý. "Ale třeba tvůj bratr, Etney," otočil jsem se znovu na Nema, "ten dokáže ovládat ostatní vlky. I když má oči jen žluté." Sice mu to ještě moc nešlo, to jsem poznal při jeho boji se šakali, ale od té doby se to mohlo zlepšit. "Ty sám nejspíš zdědíš nějakou magii po mně nebo po mámě, ale zjistíš to teprve, až budeš stejně velký jako my ostatní. Nejdřív příští léto, nebo tak to aspoň měli tvoji sourozenci." Bylo by zajímavé, kdyby sdělil magií víc. Snad se nepodědí zase příkaz, jeden Etney stačí. Ta magie byla jednoduše moc zrádná. Bylo lepší, když vlk začal s nějakou méně nebezpečnou, třeba s vodou.

//Midiam

Nemo se dál zajímal o ty zlé vlky. "To je na tom to nejhorší, že se to někdy hned nepozná. Proto musíš být opatrný a třeba chodit venku s někým, komu věříš. Nebo si u cizích vždycky nechat kousek odstup, abys stačil utéct, kdyby po tobě někdo skočil," vysvětlil jsem. Ale jeho další otázka mě pořádně vykolejila. "To je nesmysl, přeci bys nechtěl ubližovat ostatním, ne?" Můj hlas malinko znejistěl, takže to celé vyznělo spíš jako otázka. Nemo se rozpovídal o těch zlých vlcích, ale moc jsem neměl představu, co že se to vlastně stalo. Ale neznělo to úplně dobře. "To je dobře, že je odehnal," zamumlal jsem a přitáhl si vlče, co se ke mně váhavě přiblížilo, tlapkou ještě o něco blíž. "Až se ti to trochu zahojí a najíme se, zkusíš si potrénovat, jak se příště trochu bránit i sám, dobře?" Věřil jsem, že na tohle by Elisa mohla mít nějaké dobré nápady. U Sionna jsme to trochu zanedbali a jak to málem dopadlo. Ještě s tím, jak se ti Styxini povedení sourozenci množí. A teď ještě když máme jednoho z nich ve smečce... Nechápu, jak to mohla dopustit. Pevně jsem stiskl zuby.
Potřeboval jsem ale využít toho momentu, kdy byl Nemo ochotný zůstat u mně, abych mu vyléčil ty drápance. Položil jsem mu tlapu na záda a pak na čumák a škrábance se zatáhly. Ztěžka jsem vydechnul, ale tlapu jsem na jeho těle pořád držel. Čekal jsem, že se i jizvy začnou stahovat, ale bylo to, jako by magie snad protestovala. No tak... Po chvíli jsem to vzdal, ale byl jsem odhodlaný to po chvíli zkusit znovu. Na Saviora to fungovalo i s jizvou, tak proč ne teď? Co bylo jinak? Nejhorší bylo, že jsem té magii stále nerozuměl. Ale aspoň to už Nema nemuselo pálit při každém rychlejším pohybu.
Vlček se samozřejmě hned o magie začal zajímat. "Existují nějaké magie, který jsou běžnější, to je třeba mámy oheň a pak jsou magie, které má jenom málo vlků, to je třeba ta, co ti právě vyléčila záda a čumák. Některé magie se naučíš prostě jen tak a o některé musíš požádat Smrt nebo Života, ty už znáš, a pořádně za ně zaplatit květinami a lesklými kamínky," vysvětlil jsem a pomalu se zvedl. Šel jsem jen velmi pomalu, aby mi Nemo v pohodě stačil. "Moje bílé oči znamenají, že ostatním dokážu číst v myšlenkách. Máminy červené ti prozradí, že dokáže mistrovsky zacházet s ohněm. Některým vlkům se oči zabarví podle jejich nejsilnější magie, ale nesmíš se nechat zmást, i vlci, co mají žluté oči, můžou nějaké magie umět," pověděl jsem a důrazně kývl. Tohle bylo důležité, aby si zapamatoval. Tady v kraji měl snad každý aspoň jednu magii a prakticky se tu bez nich ani nedalo žít s tím, co si pro nás tenhle magický kraj každou chvílí přichystal.

//Záměrně se ještě nenapojuju k ostatním, kdyby měl Nemo ještě otázky :D

Nemo se zajímal, kdo jsou ti zlí vlci. Na moment jsem se zamyslel, jak bych to nejlépe popsal. Dalo se to jen těžko generalizovat. "Víš, to se těžko pozná," začal jsem diplomatiky, "je lepší být aspoň ze začátku být opatrný se všemi cizími vlky. Ale někdy to prostě vycítíš, že někteří se chovají divně, mívají takový zvláštní pohled ve tváři." Netušil jsem, jestli jsem mu nějak pomohl v tom si to lépe představit, ale momentálně mě lepší vysvětlení nenapadalo. Možná bude Elisa vědět líp. Nemo se rozpovídal o jeho výletu s Fiérem. "Neměli srst?" Pak ale přišlo něco víc. "Cože se ti snažili udělat?!" Tenhle malý nevinný výlet začínal znít čím dál tím víc podezřele. "Co jste vůbec dělali v močálech?" Začalo mi docházet, že v celém příběhu mám vlastně víc mezer.
Posadil jsem se naproti Nemovi, který se jen velmi neochotně šťoural v rybě, a prohlížel si jeho srst. Měl na sobě několik škrábanců, které ho musely pálit. Naštěstí už jsem se cítil lépe a měl zase energii použít tu šílenou magii. "Ukaž, pojď blíž, zahojím ti ty škrábance," vyzval jsem vlče. Měl jsem ale obavu, že ty jizvy mu zůstanou. Nemo se v rybě jen tak nimral a nakonec začal vykašlávat kost. Chápal jsem ho, nebylo to nic extra, ale aspoň to zkusit. "Ne, oni donesou lepší. Pamatuješ si maso muflonů, co bylo v lese? Tak to bude něco podobného. Budeme ho žrát celou zimu." Jeho poznámka mě donutila se zamyslet nad tím, že už jsme pryč docela dlouho. "Pojď, možná už jsou zpátky." Poodstoupil jsem o několik kroků a chvíli mu nechal prostor, aby se rozloučil se svou želvou, než jsem se pomalu rozešel zpátky do lesa.

//Asgaar

Nemo se jen těžko loučil se želvou. Chápal jsem to a upřímně mě malinko překvapilo, že si to na poslední chvíli nerozmyslel a želvu nakonec opravdu pustit. "Můžeš se sem na ni chodit dívat," navrhl jsem a i když bylo dost nepravděpodobné, že tu bude pořád ta stejná želva na stejném místě, nějaká jiná tu bude určitě. Nemo mi taky namítal, že mi říkal, že jde hledat mámu. "Ale neměl bys chodit sám, dobře? Tady venku, mimo náš les, jsou někteří vlci zlí a mohli by ti hodně ublížit nebo tě vzít a už by ses nikdy nevrátil domů. Slib mi, že budeš opatrný, dobře?" Při vzpomínce na Styx jsem se musel kousnout do do tlamy, aby se můj výraz nezměnil. Nechci, aby se ti stalo to samé, co Sionnovi... pomyslel jsem si pi pohledu na šedivé vlče, ale nahlas jsem to nevyslovil. Nechtěl jsem ho tím zatěžovat, protože by se určitě zajímal, co se stalo.
Když jsem vytáhl z vody rybu, moc se na to netvářil. Přišlo mi, že ať jsem dělal, co jsem dělal, bylo to špatně. "Můžeš mít obojí. Ryby sice nevypadají dobře, ale je na nich dost masa na zahnání hladu," vysvětlil jsem a snažil jsem se mu vsugerovat, ať rybu aspoň zkusí, protože několikaměsíční vlče už nemělo jablka ani jako sváču. "Jestli chceš, můžeš si ji i zkusit sám ulovit."