Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nemo se nejvíc zajímal o kameny, které jsem jen tak mimochodem zmínil. Možná to nebylo to nejlepší rozhodnutí, ale teď už nebylo cesty zpět. "Zářivé kamínky, Smrt je má ráda a někdy je vymění za pomoct s magickými schopnostmi. Je to jediná cesta, jak se odtamtud dostat vcelku. Život naopak sbírá hezké květiny," vysvětlil jsem vlčatům a na krátko využil iluzi, abych jim ukázal, co jsem měl na mysli. Shireen to však příliš nezajímalo a místo toho pokračovala ve stavění. Byla zvláštní. A její chování bylo strašně ubíjející, víc než Nemova apatie.
Nema zaujala přesně ta jediná magie, která by nemusela. Zavrtěl jsem hlavou. "Příkaz je zrádná magie. Není dobré ovládat ostatní. Přece bych nechtěl žít v takovém vykonstruovaném divadle, ne? Kdy by pak byla všechna zábava?" pokusil jsem se to zaobalit. "Stejně jako myšlenky. Dokud jsem je neuměl používat, slyšel jsem v hlavě neustále cizí hlasy, nikdy neutichaly. Bylo to hrozné." Nechal jsem už sníh sněhem a na chvíli se posadil na zadní tlapy. Jenže to, co z Nema vypadlo pak, mi málem vyrazilo dech. Nebyl jsem si ani jistý, zda jsem slyšel správně. "Cože jsi dělal u vodopádů?"

Jen, co jsem Shireen trochu ohřál, začala vypadat o něco líp. I když se pořád třásla. Ale srst měla suchou a tak zápal plic nehrozil a tím, že jí tohle nehrozilo taky nebylo na škodu ji nechat trochu vycukat, aby příště víc poslouchala.
Když jsem začal kupit sníh na hromadu, Shireen se nejdřív rozeběhla do okolí, ale brzy přidala, zato Nemo se na to jen ta nedůvěřivě koukal. Chvíli jsem ho tak nechal, ale pak jsem si sám potřeboval trochu oddechnout a nabrat síly. Přeci jenom jsem sotva přechodil podzimní kašlík. Všiml jsem si, jak se Nemo k hromadě přiblížil a několikrát do ní dloubl. "Ne tak docela. Můžeš z něj vytvarovat co jen vy budeš přát. Vlka, muflona, klouzačku nebo třeba ty drahé kamínky, co sbírá Smrt. Je to zábava," prohodil jsem a začal sníh tvarovat do něčeho, co vzdáleně připomínalo vlka. "A teď si představ mít magii, která by všechny ty věci dokázala rozpohybovat a oživit. Nebylo by to super?" Shireen my se zájmem pomáhala stavět vlčuláka a aspoň tak trochu zachraňovala mou výtvarnou katastrofu. Já však spíš po očku kontroloval Nema.
"Chtěli byste vidět vodopády?" napadlo mě vzápětí. To místo bylo za velkého mrazu nádherné. Po Loriánském jezeru asi moje nejoblíbenější.

Zdravím,

zástupci Královská famílie & Company vám přináší návrh na herní akci a prosí o feedback a závazné přihlášení v komentáři.

O co půjde?
Jedná se o měsíční akci, která začne 31.12.2020, a tudíž potrvá do konce ledna 2021. Ale to není to hlavní. Dostanete 4 zábavné a někdy možná i trochu peprné herní úkoly a bude na vás kdy a jak je splníte. Víme, že je to přes zkouškový blbý, ale přeci jen máte měsíc a navíc není nutné splnit všechny. A taky se tak můžete odreagovat. Jde spíš o srandu, ale kreativitu a snahu umíme ocenit, to se nebojte

Prosím, hoďte do komentáře váš podpis, pokud máte zájem se účastnit.

Arc a Nemo

"Pak ti to ukážu," slíbil jsem synovi a pozoroval ho, jak se přemístil blíž ke stěně a následně se o ni opřel. Zavřel oči a chvíli se nic nedělo. Už to začínalo být divné, jako by skály pro tentokrát mlčely, ale pak se Nemo znovu pohnul a prohlásil, že je Shireen na severozápadě. Pousmál jsem. "Přesně tak," odkýval jsem, "je to zvláštní, že?"
Zvedl jsem hlavu k obloze. Už svítalo, ale pořád byla ta šílené zima. "Pojď, zajdeme pro ni a pak postavíme vlčuláka," vybídl jsem šedivé vlče a pomalu se rozešel za Shireen. Naštěstí nebyla daleko. Našel jsem ji o pár minut později. Byla zapadlá v nějaké díře a zimou se až třásla, ale přesto mi energicky oznámila, že našla perfektní místo pro Etneyovy víly. Zavrtěl jsem hlavou a vytáhl ji odtamtud s tichou výtkou, že by mě měla příště raději poslechnout. Magií jsem jí vysušil srst. Bylo to to nejmenší, co jsem mohl udělat. Pak jsem se otočil na Nema, a jestli nešel, vrátil jsem se k němu. "A teď toho vlčuláka. Ze sněhu se dá postavit všechno možné. A když je vlk šikovný , dokáže tak postavit i dalšího vlka," vysvětlil jsem vlčatům a začal nahrnovat sníh na kupu, ze které bychom potom mohli stavět. Byla by z toho vlastně docela dobrá magie, napadlo mě a musel jsem se zamyslet, jestli znám někoho, kdo dokáže ovládat sníh.

Ulevilo se mi, když se Nemo chytil mé hry se sněhem. Konečně se u toho netvářil tak moc... vážně. Zasmál jsem se, když na mě začaly dopadat spršky sněhu z Nemova hrabání. Trochu jsem se otřásl, ale přesto mi pořádný sněhový čepec ulpěl na srsti a díky černé barvě byl taky pořádně vidět. "Zkoušel už jsi stavět vlčuláka?" nadhodil jsem, "jestli ne, mohli bychom to pak zkusit, co říkáš?"
Nemo sice po hrabání vypadal zmoženě, ale zmínka o magii lesa ho očividně zaujala. "Přesně tak. I když sice nemluví nahlas, ale v tvé hlavě. Dokážou ti přesně promítnout, kde kdo je. Prostě se jen opřeš o kámen nebo skálu, zavřeš oči a pomyslíš na to, co by tě zajímalo. A je to. Takhle." Názorně jsem se opřel o vchod do jeskyně a zavřel oči. když jsem je znovu otevřel, pobídl jsem Nema: "Pojď to zkusit. Zkus třeba pomyslet na Shireen a les by ti měl prozradit, kde je. A jestli ji pak najdeš, uvidíš, jestli to funguje," navrhl jsem a pokusil se to tak nějak pro něj stočit do hry. Byl ještě malý, takže byla nějaká šance, že by to mohlo fungovat. Navíc když se předtím o magie tolik zajímal. Ale mohl mě překvapit. Už dřív se několikrát chovat tak trochu jako starý mladý.

Potěšilo mě, že Nemo sám od sebe přišel blíž. To byl dobrý začátek. "To je prase," vysvětlil jsem klidně, "sice smrdí, ale má na sobě hodně masa a tuku. To bude na zimu potřeba." Ještě chvíli jsem počkal, jestli si vezme nebo ne, a pak jsem zbytek zatáhl na kraj úkrytu. Dál se mi nechtělo. Sice byla pekelná zima, ale mačkat se v jeskyni mě teď teda nelákalo. Navíc už z kraje jeskyně bylo maso docela schované před mrazem a ostatními dravci.
Otočil jsem se na Nema a hlavě na něj hodil trochu sněhového poprašku. "Jak se ti líbí sníh?" pousmál jsem se na něj a čekal, jestli útok zopakuje. Nemo sicce moc výřečný nebyl, ale na mou otázku mi odpověděl. Elisa musela být někde pryč, protože jsem její pach z lesa ani necítil. Netušil jsem, kam šla. Nenechala mi ani žádný telepatický vzkaz. Pořád jsme spolu moc nekomunikovali. Zato Shireen tu někde byla, i když ne tam, kam jsem ji poslal. "Zkusíme ji najít, co říkáš?" pobídl jsem nejmladšího syna. "Můžeš mezitím přemýšlet, co bys chtěl dělat. Vezmu tě na výlet, když budeš chtít." Přešel jsem zpátky k úkrytu a opřel se bokem o jeskyni. Magie lesa, mi poradila, kde Shireen zůstala. "Víš, že kameny a skály v našem lese ví o všem, co se tu děje a mohou nám to říct? Už jsi to zkoušel?"

//údolí

Byla už opravdu zatracená zima a to i přes to, jak nás husté koruny stromů Asgaaru chránily. Donutilo mě to trochu přidat do kroku, abych se zahřál. Měl jsem chuť se trochu vybít a navíc bylo třeba krom starého srnčího nadělat ještě nějaké zásoby, a tak jsem se rozhodl skloubit to v lovu. Podařilo se mi vystopovat divočáka. Musel jsem se opravdu dobře schovat a tiše našlapovat, protože vyplašit takové zvíře ve špatný okamžik neznělo jako dobrý nápad. Nebyl jsem si jistý, zda takové zvíře sám dokážu ulovit, ale nakonec se to s trochou snahy a magií povedlo. Dokonce jsem se pak ani necítil unavený. To, co mi předtím syn sdělil, mě nabilo energií. Pousmál jsem se a olízl si čenich. Pak jsem divočáka popadl a zamířil s ním směrem k úkrytu. Byl sice těžký, ale naštěstí jsem nebyl od jeskyní příliš daleko.

//Nemo

Před jeskyní jsem prase položil a posadil se k němu, abych si trochu dal a odpočinul si. Byl tam taky Nemo a vypadal dost zmrzle. Pousmál jsem se na něj a okolní vzduch se v tu chvíli o něco ohřál. Dostatek na to, aby vlče pocítilo teplo a nemuselo se na mraze třást. "Pojď si dát," pobídl jsem vlče po tom, co jsem si sám utrhl. Nevěděl jsem, zda má hlad, ale teplé vnitřnosti teď musely být lákavé. "Nevíš, kde je máma?" zeptal jsem se ho, protože naposledy jsem je viděl spolu. "A Shireen?" dodal jsem, když mi došlu, že tu přesně ta mladá slečinka, co jsem ji sem poslal si dát trochu masa, není.

Přikývl jsem na jeho slova. Opravdu rád bych si zašel někam mimo les, ale s tím, jak tuhle noc začalo přituhovat, se to nezdálo jako nejlepší nápad. "Snad se zítra trochu oteplí," pronesl jsem zadumaně na jeho poznámku. Nebyl jsem si tím ale úplně jistý. Zdálo se, že nás čeká další krutá zima. Ale o to víc bylo důležité jít lovit dřív, než už nebude co.
Zasmál jsem se nad jeho slovy o malém Etneyovi. "Ale musíš taky nechat Lucy vybrat jméno. Musíte se domluvit společně," pošťouchl jsem ho jemně. Měl jsem radost s ním. "To je dobrý nápad. Určitě už musí mít starosti," přikývl jsem a po boku syna zamířil směrem k lesu. "Pak si mě najdi, až budeš mít chvíli. Půjdeme na ten lov," prohodil jsem ještě k němu, než začal mizet v lese. Při jeho posledních slovech se mi na tváři rozlil spokojený úsměv. Sledoval jsem, jak syn běží za svou partnerkou, a o něco pomaleji jsem ho taky následoval zpátky do lesa. Byli jsme tu schovaní už příliš dlouho.

//les

Etney nakonec s lovem souhlasil. Pousmál jsem se na něj a kývl. "Chceš někde v lese nebo vyjdeme na pláně? Nevím, jestli přímo tady v údolí něco bude. Ale můžeme zkusit magii smečky," pověděl jsem a pokračoval na obchůzce. Shireen za náma na moment přiběhla se pomazlit. Dlouho ji to ale s námi nebavilo, a tak jsem ji poslal k úkrytu se trochu najíst.
Byl jsem spokojený, když Etney měl z povýšení takovou radost. "Však já vám, že nezklameš. Musíme společně udržet smečku v bezpečí. Víš, někdy mi přijde, že je Laura už z těch všech povinností unavená, ale když teď bude mít tebe a Lucy, na které se bude moct spolehnout, nebude muset mít tolik starostí," svěřil jsem se synovi.
Kam se ale konverzace přesunula pak mě šokovalo. Překvapeně jsem zamrkal a snažil se udržet v klidu, aby to na mě nebylo moc znát. Takže... budu děda? Samotná ta myšlenka mě zaskočila. Pak jsem se ale usmál. Neznělo to tak špatně. "Myslím, že smečka by po zimě další vlčata zvládla. Takže když budete s Lucy chtít, nebudu vám bránit. Promluvím s matkou," navrhl jsem a jemně a povzbudivě do syna dloubl čumákem. "Bude to hezké," vydechl jsem pak. "Ale je to veliká zodpovědnost, tak se o tom s Lucy pořádně pobavte, slíbíš mi to? A taky se teď musíš naučit trochu lovit, aby ses o ty malé dokázal postarat se vším všudy." Měl jsem radost. Oči mi nejspíš zářily štěstím. Taky jsem ale cítil silnou povinnost na to syna pořádně připravit.

Zdravíčko,

nemáte ještě akcí dost? Tak to jste tu správně! Čeká na vás zbrusu nová vánoční pidirychloakce.

A o co jde? Napište sem do komentářů recept na nějakou vánoční dobrůtku. Jakou? To už je zcela na vás. Akce je časově omezená do 20. 12. 2020 (14:00), abychom se když tak ještě stihli inspirovat a recepty zkusit.

Vykopávám:

Vánoční punč
adult warning
150 g cukru
nechat zkaramelizovat s kořením (skořice, badyán, hřebíček)
1 l vody
250 ml rumu
1 l vína
šťáva z ovoce (pomeranč, citrón, mandarinky)
skladovat v chladu nebo rovnou horké vypít

//Ahoj, zkus vybrat jednu hlavní, ale když jich pošleš víc, zlobit se nebudem

//Sheya?

//Ahoj a díky za akci! Herní akce zní rozhodně lákavě, čas bych teď tak nějak mohla mít a post denně by neměl být problém, i když samozřejmě přes Vánoce a Silvestra nejspíš ne :D Sheyu jsem ochotná dokopat tak nějak kdykoli (a kamkoli). Zní to jako fajn smečkový bonding time, takže já jsem rozhodně pro. Hlavně se teda nezaseknout na věky věků no :D

EDIT: kdyby to šlo po osudovce od BARI, bylo by to top

Etney přiznal, že mu lov nikdy moc nešel, což tak nějak začalo vysvětlovat, proč na lovy vždycky někam zmizel. Rozpovídal se o svém problému a pak dokonce podtrhl dovednosti Lucy, což mi jen o něco víc poukázalo, že se za to nejspíš poněkud stydí. "Kdybys chtěl, můžeme to později zkusit spolu. Abys to potrénoval," nabídl jsem mu. Věděl jsem, že bychom to zvládli i ve dvou. Jen tedy nejspíš s magií.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se skrz koruny stromů na oblohu. Sluníčko už se mezitím stihlo vyškrábat zase nahoru. Procházeli jsme se už opravdu dlouho, že jsme mezitím dokonce měli i návštěvníky, ale naštěstí se o ně postarali ostatní členové smečky. Také Elisa s Nemem se vrátila. A Shireen stále hledala domečky. Zdalipak nejde ten nejhezčí? napadlo mě. Pak jsem se ale obrátil zpátky k Etneyovi, protože ten se trochu podivil nad slovem povinnosti. "Myslím tím, že jsi ukázal, že se zvládneš postarat o Lilac a i o tvou sestru, ve smečce jsi už od narození a věřím, že bys pro ni dal cokoli, tak jako já s mámou. Řekl bych, že je čas, aby ses stal gammou jako je Lucy. Nemusíš jí nutně pomáhat s lovy, mohl bys třeba pomáhat ochráncům a kdybys ucítil nějakého cizince na hranicích, šel bys ho hlídat. Tak aby byl les vždycky bezpečný. Co říkáš?" Podíval jsem se mu zpříma do očí. Chtěl jsem vědět, jak zareaguje. Sice jsem se o tom zatím nebavil s Elisou, ale věřil jsem, že je nejvyšší čas.

Etney se rozbásnil o Lucy a pak se ze mě snažil dostat odpověď na otázku, zda se mi líbí. Tiše jsem se zasmál. Nehodlal jsem se nechat nachytat. "Vybral sis dobrou vlčici, taky není gamma smečky pro nic za nic," potvrdil jsem. A i když Lucy někdy měla svoje móresy, spolehlivá a schopná rozhodně byla.
Pak ale hovor přešel k Elise. Pečlivě jsem poslouchal, co syn říká a snažil se při tom vnímat i jeho tón hlasu a výrazy obličeje. Tohle bylo důležité. "Tak jí jednoduše řekni, že bys s ní rád něco podnikl, nemusí to být na začátek něco složitého," poradil jsem mu tiše. Zdálo se mi to jako nejlepší řešení. Nad druhou půlkou věty jsem se musel trochu pousmát. "Ale to víš že i já se někdy naštvu. Nebo ona na mě. To je normální. Jen se nesmí hned křičet. A taky je potřeba být upřímný. Když jsme k sobě teď upřímní nebyli, začala se ztrácet důvěra," prohodil jsem a zamyšleně se rozhlédl po okolních stromech. Setmělo se a začala být pořádná zima. "Možná bychom měli najít Shireen a schovat se někde," podotkl jsem, protože se zdálo, že zima přišla. "Nebo ještě zkusit něco ulovit, dokud to je. Nikdy nevíš, jestli zase nebude hladomor."
Přišlo mi, že Etney najednou trochu znejistěl. Zvedl jsem k němu pohled a přikývl, když mi váhavě přislíbil, že dá Sionnovi druhou šanci. "To jsem rád," pousmál jsem se na něj úlevně. "Není to fér, uznávám. Ale to je moje chyba a ne jeho. Tenkrát jsme si to neuměli zorganizovat, neměli jsme vlky, kterých bychom tak věřili, jako máme teď a skončilo to tak, že jsme vás pro dobro smečky zanedbávali. Bohužel se to nedá vrátit..." Můj hlas na moment posmutněl, ale hned jsem se to snažil zamaskovat. Nemělo cenu nad tím znovu přemítat. Nedalo se to změnit. Navíc jsme tak pro Awnay s Etneyem alespoň zajistili bezpečí. "Víš," otočil jsem se na syna najednou, "přemýšlím, že je možná čas, abys ve smečce zastal další povinnosti. Změnil ses. Dospěl jsi." Povzbudivě jsem se na něho pousmál.