Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nípal jsem se v mase. Bylo kvůli tomu chladu tužší, než jsem si myslel, ale díky tomu i nejspíš zachovalejší. Pochoutka jako čerstvé maso to teda nebyla, ale lepší než kopanec do břicha, že. A hlad to zahnalo. Tak co. Zvedl jsem hlavu k Sun, která se po mých slovech úplně zhrozila. Zamračil jsem se. "Proč by Awnay měla být lepší alfa než já?" A vážně, upřímně mě to zajímalo. Taky to byla momentálně moje největší starost... která z dětí zvládne smečku převzít. Nemohli jsme tu s Elisou být věčně. I když možná bych si o tu jeho kůru mohl říct... Znova vidět a slyšet jako v tomhle těle.... Pomaloučku mě to začalo nahlodávat.
Její aktivní odpor k tomu, aby Etney byl alfa mě trochu znepokojil. Vždyť by nemusel být tak špatný, ne? Kdyby se trochu změnil... No, možná trochu víc... Ale stejně. Začal jsem přemýšlet o různých pro. Pak jsem se s vážností na Sun podíval. "Jsem silný a smečku bych ochránil. Navíc moje Lucy výborně loví a smečku prakticky už teď živí. Navíc jsem tu vyrostl a znám to tu a vlky, co tu žijí jak vlastní tlapy," namítal jsem ve snaze Sun přesvědčit, proč by Etney mohl být alfou. Byla sice jen vlče, které ještě ani pořádně světu nerozumělo, ale přesto mi přišlo důležité ji přimět změnit názor. A nebo možná právě proto. Jestli měl šanci u vlčete, které se ostatních bálo, mohl mít šanci u kohokoli. "Taky jsem po otci podědil supr magii a jsem prvorozený syn," dodal jsem a začínal se tvářit opravdu naléhavě. "Vím, dokážu se chovat nedospěle, ale uvnitř to myslím dobře!" Snažil jsem se tu přesvědčit Sun, ale pravda byla taková, že jsem spíš přesvědčoval sám sebe. "Mám to tu rád. A taky už bych nebyl princ Etney ale dokonce král Etney Asgaarský a to zní prďácky, ne?"

//Etney

Vlčata se mojí hry chytla. Spokojeně jsem mlaskl dál se se soustředil na to, kam dávám tlapy. Navíc nikdo nemluvil, nenadával. Takhle by to šlo. Ale musel jsem se fakt pekelně soustředit, takže jsem neviděl, jak si to Sun hraje tak trochu po svém. Ale díky tomu mi to pak ani nevadilo. Takže dobrý.
Jenže pak přišla otázka, které mě rozhodila. Až tak jsem to nedomýšlel. "Přece až někdo spadne, nemůžeme takhle vydržet chodit do nekonečna," snažil jsem se to zachránit se zářivým úsměvem. A co čert nechtěl, jak jsem se přestal soustředit na tlamy, zavrávoral jsem a jednou tlapou dopadl mimo prasklinku. "Ach sakra." Zvedl jsem hlavu a podíval se na Sun. "Vyhrála jsi."
Popravdě mě ta hra docela unavila. Zabavit vlčata na delší dobu bylo náročný. Nechtěl bych být pečovatel. Pak jsem se zvedl a přešel jeskyní k místu, kde se válel zbytek srnky z posledního lovu. Někdo ho sem musel dotáhnout. Pohledem jsem na krátko zabloudil ke spícímu Castorovi. Pak jsem si kousek masa oderval. Půlku z toho jsem pohodil před vlčata a tu druhou si nechal. "Na, dejte si," pobídl jsem je. Sám jsem se do masa zakousl. Bylo sice už tuhé, ale v zimě lepší než nic. Ožužlával jsem maso a pozoroval Sun. Něco mě napadlo. "Hej, myslíš si, že bych byl dobrý alfa?"

//Etney

Sun se se mnou pořád dohadovala. Už mě z toho pomalu začínala bolet hlava. Navíc čím dál víc začínalo vyplouvat na povrch, jak se k ostatním Etney choval. A nebylo to zrovna hezky. Naštěstí ale vlče přeci jen jít ven nechtělo, a tak jsme byli ušetřeni výletu do toho mrazu. Odhadoval jsem, že by venku tak nějak mohl být večer. Ale nebyl jsem si jistý. Taky jsem netušil, jak dlouho jsem prospal. Ale moc dlouho to být nemohlo.
Když přiznala, že tuhle hru ještě neumí, zazubil jsem se na ni. "To jsem si taky myslel!" Zdálo se, že i Shireen se k nám přidá. Důležitě jsem sjel pohledem z jednoho vlčete na druhé. "Takže hraje se následovně. Všechna zem je láva a když na ni stoupnete, tak jste prohrály. Musíte chodit jenom tady po těch prasklinách, vidíte je? A nebo po mechu. Jasný?" Loupnul jsem po nich pohledem, abych se ujistil, že mě chápu. "A kdo první šlápne vedle, prohrál. Jo a taky se musí pořád chodit, jinak je to podvádění," dodal jsem nakonec. Počkal jsem, jestli přijdou nějaké dotazy. A pak jsem se na to vrhnul. "Začínáme!" Musel jsem si dávat dobrý pozor na cestu, protože tohle tělo bylo velký a neohrabaný. A já na ně ještě nebyl úplně zvyklý. Chvíli jsem tak přešlapoval po jeskyni, než jsem se otočil zjistit, jestli vůbec hrajou.

//Etney

Malá se na mě obořila, že já to tak přece dělám, když jsem ji napomenul, že takhle se neprosí ostatní, když něco chce. Zmateně jsem zamrkal. I když jsem věděl, že je syn náfuka, takovéhohle jsem ho neznal. To si ke mně nebo Elise nikdy nedovolil. "Ale tak se to dělat nemá," namítl jsem rázně. Možná, možná si nakonec budeme muset promluvit o více věcech. A to ještě dřív, než bude mít vlčata. Jinak by to nedopadlo dobře. Sun se se mnou dál dohadovala. Moc jsem tomu nerozuměl. Nejspíš to měli s Etneyem nějaký interní vtip, ale její slovník se mi vůbec nezamlouval. "Takový škaredý slova říkají jenom škaredý vlčice. Dámy se musí umět chovat. Nosit se," řekl jsem důležitě a pořádně se vytáhl, aby můj výstup začínal být o něco uvěřitelnější. Takový byl přece můj plán. Mohl bych tu začít vysvětlovat, že jsem přece Arcanus, její alfa, ale tak bych se nikdy nedozvěděl to, co jsem potřeboval vědět. A navíc mě stejně nikdo nebral vážně, aspoň ze začátku ne. To už jsem se poučil s ostatními v lese. A nebralo mě vážně ani tohle vlče. A to už je zatraceně smutný.
Zdálo se však, že návrh na to poznat něco nového se vlčeti zamlouval, i když trochu váhala. "Sbírat kytky se ani nedá, když je všude sníh, trubko. A navíc, tobě se chce ven?" Pohledem jsem loupl z hnědého vlčete na šedé. Shireen se rozhodně netvářila, že by se jí chtělo na mráz. Mně ostatně taky ne. "Co si zahrát země je láva? Vsadím se, že to ještě neumíš!" Začínám se do toho dostávat, pochválil jsem se v duchu. A popravdě to začínala být i trochu zábava.

//Etney

Probudila mě rána do obličeje. Překvapeně jsem sebou cuknul. "Hej! Co to-" Rozlepil jsem oči a nade mnou stála Sun a křičela, ať vstávám. Chtěl jsem ji okřiknout, co si to dovoluje, ale pak mi došlo, jak se věci mají. "Takhle se to nedělá, když něco chceš," prohodil jsem suše, ale byl už jen samotný úspěch, že se ode mě nedekovala. Nějaký šarm na vlčata Etney přeci jen měl. Teprve pomalu jsem přicházel k sobě a zbavoval se prvotní rozespalosti. Shireen, která do teď spala přitulená po mém boku, najednou vyskočila na nožky a laškovně do Sun dloubla. Nejspíš si chtěla hrát.
"Jestli potřebuješ čurat, musíme ven, pojď!" pobídl jsem hnědé vlče, které mu se ale očividně nechtělo. "Nemůžeš to udělat tady. Kdyby to tak dělali všichni, už se tu nedá schovat." Doufal jsem, že to tentokrát vezme vážně. Opravdu, na to, kolik jsem měl dětí, jsem to s nima vůbec neuměl. Asi už jsem si příliš zvykl na dospělé potomky. Zavrtěl jsem hlavou. Musím být jako Etney... Ale jak na to? Když už nic, zdálo se, že Sun je prostě pořád Sun a ne nikdo jiný. A nebo to jen někdo dobře hrál. Jak to, že někdo zůstal a někdo se změnil? Nedávalo to smysl. Nic nedávalo smysl. Pomalu jsem zamířil do chodby. Až ven se mi nechtělo, však taky stačilo, když to pustí nahoru. Sníh se o to postará. "Co byste, holky, řekly se něco novýho naučit?" zazubil jsem se na vlčata. Etney byl přece učitel. Tak směle do toho. Třeba pak líp přijdu na to, co s Nemem.

//Údolí

//Pro info: Arc je v těle Etneye

Prošel jsem lesem na sever až k úkrytu. Tam bylo cítit mnoho vlků, ale to mi nevadilo. Chtěl jsem se prostě a jen schovat, protože chodit po venku v takovém mraze bez magií bylo pěkně na nic. Chlad mě donutil se otřást a i proto jsem prostě zaplul do chodby do jeskyně. Tam to klouzalo snad víc než normálně. Jak vlhkost namrzla, bylo to jako na skluzavce. Musel jsem opravdu opatrně našlapovat, abych se někde nerozbil. To by tak ještě chybělo.
Došel jsem až do hlavní jeskyně. Byla tam tma a trochu smrad. Zamžoural jsem do okolí a všiml si Castora a malé Sun. Zdálo se, že oba spí. To tak nějak hrálo v můj prospěch. Položil jsem se kousek od nich a snažil se trochu roztát. Do jeskyně alf jsem v téhle podobě nemohl. Jestlipak jsou taky prohození? napadlo mě a pohledem jsem zabloudil vlčeti. Bylo tam ticho a oddechování vlků mě pomalu ale jistě taky ukolébávalo ke spánku. Chvíli jsem tomu vzdoroval a vždycky sebou trhl a tím se částečně probudil, ale nakonec mě to taky dostalo.

//Asgaar

Útěk se zdál být ten nejlepší nápad, protože v klidu lesa jsem si začínal všechno lépe uvědomovat. Doběhl jsem až do úplného středu údolí, kde jsme se předtím s Etneyem procházeli. Pořád jsem se při pohybu cítil tak nějak neohrabaně, ale pomalu a jistě jsem si na to začínal zvykat. Zato mi ale přišlo, že mnohem lépe vidím a slyším. Ani mi nepřišlo, že je to kvůli přibívajícím rokům takový rozdíl. Možná jsem neměl ten Životům návrh hned tak odmítnout...
Zastavil jsem se u malé studánky. Kvůli chladnému počasí byla celá zamrzlá. Zadíval jsem se na svůj odraz ve vodě. Opravdu to tělo nebylo moje, ale patřilo nejstaršímu synovi. Náušnice byla tatam, také stříbrné znaky na obličeji. Až teď jsem si uvědomil, jaký jsem nesvůj z toho, že nemám díky magii přehled kde se co děje. Bylo to tak zvláštní... nepříjemné. Co si s tím jen počnem? Kromě toho zmatku s těly se všechno v lese zdá být normální...
Zavrtěl jsem hlavou a znovu se zadíval na sebe. Z obrazu na mě zpátky koukaly zlatavé oči. Etneyova šedivá srst byla krásně huňatá a tak nějak lesklejší než ta moje. Přemýšlel jsem, co to pro mě teď bude znamenat, když mě nikdo nepozná. Jasně, téměř žádné povinnosti, i když některé pořád zůstanou, přece jen z Etneye jsem udělal gammu a tak bych případné cizince vyhnat mohl. Ale co bude s lesem, když se o něj teď s Elisou nemůžeme starat? Cítil jsem, jak začínám mít stažený žaludek. Nevěděl jsem, co s tím a navíc jsem neměl žádnou ze svých schopností, která by mi pomohla. Cítil jsem se bezmocný.
Možná fyzicky být Etney nebylo tak špatné, ale co mentálně? Až teď jsem zakusil, jak syna nebral nikdo vážně. Jasně, částečně si ze to mohl sám, ale byla tahle předpojatost opravdu nutná? Jen, co jsem se ocitl v jeho těle, mi všichni začali nadávat. Dokonce i maličký Nemesis, kterému Etney rozhodně nic neudělal. Tohle nebylo fér. Zamračil jsem se. Tak proto byl Etney pořád tak smutný? Položil jsem tlapu na jeho odraz v ledu. Pomalu jsem začínal chápat, jaké to pro něj musí být. Možná... možná, když takhle zůstanu, dokážu ho lépe pochopit a pak mu poradit, co s tím? To znělo jako dobrý plán. Navíc taky co jiného jsem mohl dělat. Musel jsem z toho vytěžit co nejvíc.
Pořádně jsem se narovnal a pozoroval, jak vlk v odrazu najednou vypadá hrdě a silně. Bylo vidět, že je synem alf a že tu autoritu má v sobě. Kdyby jen nebyl takový náfuka a breptal... Jistě by ho pak ostatní brali jinak. Kvůli jeho nabubřelosti často docházelo k nedorozumění a nikdo se nemohl divit, že každý má Etneye za blbec, ale uvnitř nebyl zlý. Nejspíš jen osamělý a zdeptaný. Ale teď s Lucy a vlčaty... mohl by se změnit. Vlastně k tomu nyní byla ta nejlepší příležitost. "Musíš ukázat, že něco umíš a že je na tebe spoleh," zašeptal jsem směrem ke studánce, kde jsem syna viděl. Zkusím ti pomoct. Cítil jsem, jak se ve mně buduje odhodlání zkusit několik dní žít jako on. Zažít si to a možná něco napravit. A rozhodně poznat, jaké to je. A možná se mezitím nějak vyvrbí to, jak celou tuhle šlamastyku napravit.
Ohlédl jsem se za sebe. Shireen celou dobu postávala vedle mě a jak jsem se na ni podíval, pousmála se. Uvědomil jsem si, jak mi najednou mrzly tlapy, jak jsem se nemohl ohřívat magií. A ona na tom musela být ještě o to hůř. "Pojď zlatíčko," pobídl jsem ji mírně. Naposledy jsem se podíval na svůj odraz do vody. Tak tedy Etney, pomyslel jsem si. Věděl jsem, že následující dny budou krušné. S tím jsem se vydal k úkrytu.

//Úkryt (přes Asgaar)

Gee se dohadovala s tou malou potvorou. Jenže místo toho, aby se ta malá uklidnila, se do mě pustila taky. A tam na mě i skočila. Jenže já stál pevně zapřený a její drobné tělo mě donutilo jen malinkou klopýtnout. "Uklidni se a nech už toho," zamračil se na vlče, které u mých tlap teď pokračovalo ve svém tantrumu.
Moje tělo mi pořád pořád tvrdilo, že je Nemesis. "Neříkej mi imbecile," zavrčel jsem na něj varovně. Chtěl jsem na něj skočit, ale tušil jsem, že by to nebyl dobrý nápad. Navíc když já byl teď Etney. A z vlastní zkušenosti jsem věděl, že Etney moje tělo ještě nepřepere.
Celé to pomalu ale jistě začínalo dávat smysl, ale vůbec se mi to nelíbilo. Navíc moji domněnku o tom, co se teda mohlo stát, jen utvrdila Gee, která začala tvrdit, že je vlastně Phantasia, což byla ta nová vlčice.
V chování malé Phantasie jsem pomalu ale jistě začínal poznávat Elisu. Viděl jsem, jak přistoupila k mému tělu, mluvila na něj jak na blbečka a začala se k němu lísat. Musel jsem odvrátit hlavu. Na tohle jsem se nezvládl dívat. Netušil jsem, co dělat, a tak jsem zvolil variantu útěk. Potřeboval jsem si utřídit myšlenky a rozmyslet si, co si počnu. Navíc se mi zvedal kufr z toho předchozího obrázku, zvlášť jestli uvnitř byl Nemo. Jenže si oba mysleli, že jsem Etney a já s tím nemohl nic udělat. Všichni na mě byli hnusní. Být Etney opravdu stálo za starou belu. Rozeběhl jsem se do údolí a doufal, že tam se to všechno ujasní, jakmile bude klid Jenže to se za mnou rozeběhla taky Shiereen s tím, že už našla perfektní místo pro domeček lesních víl.

//Údolí

To malé vlče se probudilo, ale co jsem naprosto nečekal, bylo, že se na mě takhle oboří. Zůstal jsem stát jako opařený. Cože...? Zůstal bych tak ještě notnou chvíli, jenže to se už to vlče začalo ptát na Nema, kterého rozhodně nemohlo znát. Něco tu sakra nehrálo. Navíc já vedle mě tvrdilo, že je Nemo. Co to sakra...? Jenže, co moje tělo řeklo dál, mě naprosto dopálilo. "Co si to dovoluješ?!" pohodil jsem hlavou nevědomky skoro tak přesně jako to dělal Etney. Jenže to už začala ta malá potvora řvát jak na lesy na Gee. "Sotva jsme tě přijali a ty už takhle vyvádíš? Víš, co je zkušební doba?" zamračil jsem se na vlče. Gee byla podivně tichá. Tak a je to, všichni se zbláznili... Jen Shireen se tomu z povzdálí hihňala. Hodil jsem po ní škaredý pohled.
To vlče dál nepřestávalo dělat vyrvál. Protočil jsem očima, ale pak mě zaujalo jedno slovo. "Etney? Ten tu ani není!" Jenže pak mi to došlo. Ty tlapy... no jasně, patřily nejstaršímu synovi. Otočil jsem se na sebe. "Hele nevím, co si zač, kam jsi dal Nema, ale vrať mi moje tělo a sprav to." Mohlo by to být, že jsme všichni nějak prohození? Co s tím?

//Šakalka

Nemo se choval jako spratek. To už je jinak ani nedalo popsat. A Shireen byla spratek jakbysmet. Naprosto se mi to vymklo z tlap a to už bylo co říct po výkonu u Etneye. Nevěděl jsem, co si s nima počít. To, že jsem se musel rozloučit se Zakarem, bylo smutné, ale nedalo se nic dělat. Asgaar nás potřeboval. Ta mladá vlčice se rozhodla vydat za námi, což byl asi její tichý souhlas s mou nabídkou. Ani jsem netušil, jak se jmenuje, ale to byla částečně moje chyba. Ale teď to muselo počkat.
Jakmile jsem překonal počáteční šok z toho, že vedle mě místo syna stojí moje přesná kopie, obrátil jsem hlavu na druhou stranu. Místo drobné vlčice tam teď stála Gee. Já sám jsem se cítil divně a nebýt toho, že moje drápy najednou nebyly stříbřité, připisoval bych to tomu, že už jsem se z těch capartů nadobro zbláznil. Navíc jsem se cítil tak podivně lehký, jako by moje svaly byly teď pevnější. Jen Shireen zůstala normální. "Co to, sakra, je?!" vypadlo ze mě dost neomaleně. Pak jsem si uvědomil, že mi je najednou o poznání větší chladno a následně přišlo zjištění, že neslyším okolní myšlenky, jak jsem byl zvyklý. "Za to určitě může ten záblesk, zatracená magie," zavrčel jsem. Udělal jsem ještě několik kroků hlouběji do lesa, najednou mi přišlo, že se už nedokážu pohybovat tak rychle a obratně, i když se svaly zdály pevnější. Bylo to, jako bych k sobě měl navázaný kámen a já se v tom sněhu ve výsledku spíš tak podivně batolil.
Najednou se přímo přede mnou objevilo to vlče, co jsme teď dovedli a zdálo se, že spí spokojeně schoulený pod stromem. "Hej," zavolal jsem na něj, abych upoutal jeho pozornost. Nechápal jsem to. "Musíme najít Nema," obrátil jsem se k Gee po svém boku a pak jsem se podíval do očí přímo sám sobě. " a pak všechny ostatní. A zjistit, co se to k čertu děje." Proč ten vlk vypadá jako já? Kdo to vůbec je? A kde je Nemo? A proč se cítím tak divně? A kde se tu vzala Gee? Navíc moje tlapy vypadají jinak, jako by vůbec nebyly moje...

Pobaveně jsem se pousmál nad tím, co Zakar pronesl na konto naší velké rodinky. "Já se zase vsadím, že mít jich pět najednou by bylo mnohem složitější." Přeci jen, u Awnay, Etneye a Sionna už jsme se nemuseli starat tolik o to, co kdy a kde jí a nebo kde jsou, aby byli neustále pod aspoň nějakým dozorem. "Ale nikdy nevíš, kolik vlčat příroda nadělí. Potom podruhé a potřetí jsme to už aspoň malinko dokázali odhadnout podle velikosti břicha." Zakar se nabídl pomoci se šakali. "To by bylo skvělé," přijal jsem jeho nabídku, i když Nemo se tak nadšeně netvářil. Místo toho se chvástal, jaká to bude pohoda. Jen aby z něj nevyrostl další Etney, napadlo mě, ale nechtěl jsem ho napomínat, už i tak byl náš vztah dost křehký.
Už už jsem se chtěl vypadat začít stopovat šakali, ale to se k nám najednou přidalo nějaké vlče. Tedy vlčí slečna, byla už poměrně odrostlejší, ale přesto stále velmi mladá. Nevypadala nejistě. A rozhodně ne jako hrozba. Jakmile se přiblížila dostatečně, mohla ucítit teplejší vzduch, který se kolem nás celou tu dobu držel. Omluvně jsem se podíval na Zakara. Náš lov na šakali musel zřejmě počkat. "Zdravím, jsem Arcanus," představil jsem se klidně. Přitom jsem se ohlédl, co dělají Nemo se Shireen, aby se nerozutekli příliš daleko. Vlčice skoro jen šeptala a já se v tom větru musel hodně snažit, abych jí blbec rozuměl. Přesto mi na ní přišlo něco známého, i když jsem ji rozhodně nikdy neviděl. Ten pach... Je jako... Lilac. Ptala se na smečku. "Asgaarská smečka žije v tom lese z námi. Jsem její alfa. Pokud chceš, jedno místo by se ještě našlo, ale není to jen tak. Budeš muset pomáhat buď s lovem, nebo udržováním hranic, případně s udržováním úkrytu," nabídl jsem jí. Musí mít něco společného s Lilac. Možná její sestra? Nebo alespoň někdo ze smečky. To by byla sakra náhoda kdyby ne. Lilac bude čučet.
Vtom se ale v nad Asgaarem podivně zablesklo. Bleskově jsem se otočil a okamžitě se zamračil. A i když po záblesku brzy nebyly ani památky, něco na tom nehrálo. Vypadalo to na další gallirejské bláznoviny. Obrátil jsem se na Zakara. "Musíme jít. Snad se brzy uvidíme. Hodně štěstí," vysypal jsem ze sebe narychlo a pohledem rychle sklouzl na vlčata. "Poběžte." Začínal jsem se ale cítit divně. Jako by bylo něco špatně. A když jsem se otočil na stranu a uviděl vedle sebe dalšího mě, málem to se mnou švihlo.

//Asgaar

//Nechávám na tobě, jestli Zakar přeměnu viděl :D

ARCANUS: (Nemesis)
Použij na někoho speciální magii Regenerace
Vydej se sám na lov vysoké (minimálně 35 řádků)
V každém postu se pokus využít jednu magii (ne speciální)
Zjisti od pravého Arcanuse, jestli měl nějaké jiné lásky než Elisu

NEMESIS: (Etney)
Zjisti jména všech vlků ze smečky, které Nemesis nezná (pomoci může seznam jeho známostí, počítají se i ti, jejichž jména nezná, i když je viděl)
Nech se někým obejmout nebo pomazlit
Jdi lovit ryby (2 posty)
Pokus se strávit 2 posty s některým ze sourozenců (případně dej 3 posty interakce s npc Shireen)

ELISA: (Lilac)
Poznej nějakého nového vlka a zachovej se k němu jako pravá Elisa
Omylem použij bonus magie a snaž se ho uhasit (35 řádků min)
Využij npc Shireen a v jednom postu jí vysvětli, jak se má chovat pravá vlčí dáma (po vzoru Elisy)
Setkej se se Styx a odehrajte spolu minimálně čtyři kola (pokud by Styx neměla čas/volno, popros o nový úkol)

ETNEY: (Arcanus)
Využij bonus magie na šakala (alespoň 30 řádků)
Napiš post, kde vlk prohlíží svůj odraz ve vodě, a přemýšlí o tom, jaký Etney je (min 20 řádků)
Pokus se někoho přesvědčit, proč by Etney měl být nejlepší možností na alfu
Odchyť si libovolné vlče a něco ho nauč

GEE: (Phantasia)
Zjistit o pravé Gee co nejvíce informací o její rodině (může se od samotné Gee, případně od někoho, kdo ji zná)
Napiš co nejdelší značkovací post a postěžuj si, že to nikdo jiný nedělá
Flirtuj s dalším vlkem/vlčicí (min 2 posty)
Dostaň se do situace, kdy ti svaly kvůli zranění vypoví službu

LILAC: (Gee)
Setkej se minimálně s jedním dalším vlčetem
Oboř se na někoho, že už nejsi malá
Objev 2 nová území (Lilac poradí) a udělej na nich něco zajímavého nebo neobvyklého
Pokus se (neúspěšně) objevit svou magii (zkoušej hýbat vodou, větvemi stromů, apod) - 30 řádků min.

PHANTASIA: (Elisa)
Zjistit, jak se Phantasia/Lilac dostaly na Gallireu (co je donutilo opustit smečku, apod.)
Postav iglů a ukryj se v něm (min 2 posty)
Zatoulej se do Borůvkové smečky a pobav se s libovolným členem o jejich spojenectví s Asgaarem
Za celý měsíc obejdi co nejvíce členů Asgaaru (stačí jeden post s nimi), minimum 2 vlci

Hodně zdaru a ať se vše v následujícím roce daří podle přání!

Pokýval jsem hlavou na jeho slova. Bylo to asi dobrý plán nechat hledání na jaro. Přece jen se pak brodit někde do břicho ve sněhu, až by zima udeřila, neznělo moc dobře. Vlastně, neznělo to vůbec dobře. A už vůbec ne pro mě. Na to už jsem asi byl starý. Někdy jsem byl rád, že jsem vůbec vytáhl paty z lesa. Ale už jsem si na to zvykl.
"To je dobře," pousmál jsem se, když zmínil vlčici. "Zvlášť jestli bude zima jako loni a zase nebude co žrát. Dokonce i jako smečka jsme loni museli vyrazit na vzdálenější pláně. Nerad bych, aby to tak bylo znova," svěřil jsem se. Zvlášť když je hned vedle nás Borůvka. A pak taky ta smečka na jihu. Masa by bylo málo na tolik krků.
Zakar se začal trochu bavit s Nemem. No, moc mu to nešlo. Ale aspoň jsem nebyl jediný, kdo takhle dopadl. Holt už prostě byl maličký takový. I když mě to moc netěšilo. Kdybych tak mohl udělat něco, co by to změnilo... Ale nevěděl jsem si rady. A už vůbec ne se Shireen. "Mám jich pět... živých," poslední slovo jsem dodal velmi tiše, že jsem ani nebyl jistý, jestli bylo pro Zakara slyšitelné. "První dva jsou už dávno dospělí. Prostřední syn je ještě mladý, ale už se o sebe postará. Mám podezření, že teď běhá za vlčicemi," pousmál jsem se, protože Sionn byl už na výletě za Nym podezřele dlouho. Pak můj pohled padl na Nema a Shireen. "Mysleli jsme, že teď vyrazíme na krátký výlet, ale počasí tomu moc nepřeje. No vidíš sám. Popravdě jsem ale překvapený, že se tu pořád nevyloupl žádný šakal. Možná by nebylo na škodu jim nějakého ukázat." Sklonil jsem se k Nemovi a tlapkou na něj s úsměvem hodil maličko sněhu. Snad abych ho rozptýlil z chmurných myšlenek o sestře.

S postupem času se čím dál víc zdálo, že od Zakara žádné nebezpečí nehrozí. Mírně jsem povolil svůj postoj, ale přesto zůstával stát. Už jen abych trochu ochránil vlčata od sněhových vloček, které přinášel ostrý vítr. Nebylo to nic příjemného, naštěstí ale magie kolem nás udržovaly o malinko mírnější klima.
Zakar se zmínil o tom, kam míří. "Na severu pod sopkou je dobrý úkryt. Myslím že kdybys nestihl na jihu najít nic, než zima udeří naplno, nějaký čas by tě snad i Život nechal u sebe," pověděl jsem. Na moment jsem zvážil, že zmíním jeskynní komplex na severní hranici našeho lesa, pak mi ale přišlo příliš riskantní to zmiňovat. Bylo lepší, když o těch chodbách vědělo co nejméně vlků. Potenciálně totiž představovaly pro naši smečku hrozbu. Snad jen dokud jsou mezi nimi dvě smečky...
Zjistil jsem také, že se ještě neusadil, protože hledá sourozence. Pokýval jsem hlavou. "Snad se ti to podaří," pousmál jsem se na něj, "pokud nejsou v žádné smečce, je teď v zimně větší šance, že se objeví někde na místech, co přejí úkrytu tulákům." Krátce jsem se ohlédl za sebe. Nemo se na sebe neúspěšně snažil natáhnout pozornost Shireen. Zamračil jsem se. Vůbec si spolu nehráli jako Awnay s Etneyem. Pak jsem se otočil zpátky na Zakara. "Jestli ti můžu radit, najdi si na zimu nějakého parťáka, s kým budeš lovit. Je to sice už hodně zim, co jsem se naposledy toulal, ale s partnerkou jsme si hodně pomohli."
Zakar se nejistě zeptal, zda jsou vlčata moje. Následoval jsem jeho pohled a na moment se zadíval na Shireen, jak se kutá ve sněhu a Nema, který se rozhodl raději přidat k nám. Pak jsem přikývl. "Ano, třetí vrh," vysvětlil jsem. Nemesis se mezitím představil a já jemným dloubnutím donutil Shireen zvednout hlavu a představit se. "Ostatní vlčata jsou už dospělá. Rostou příliš rychle."

Nemo se podle očekávání usmyslel, že půjde hned kameny hledat, jak jen to půjde. Tiše jsem se poušklíbl. Dalo se to čekat, ale mohl jsem si za to sám. Zmínit tohle zvědavému vlčeti byla prostě tutovka. Ale zase lepší než aby tam šel s prázdnou. "Vidíš ten lesík támhle? Tam čas od času bývají takové třpytivé průhledné kamínky," poradil jsem mu.
Znovu jsem se rozhlédl ale zdálo se, že se nám dnes šakali vyhýbali. Asi nechtěli teď přes zimou problémy. Ani mi bychom nějaké nutně nepotřebovali, ale jeden šakal by se teď hodil. Aby Nemo a Shireen zjistili, co jsou ty potvory zač. "Jistě že přeperu, i několik. Navíc si můžu pomoct magií, kdybych byl v nesnázích. Až budeš velký, taky jich určitě několik přepereš. Ale je potřeba být opatrný, kdyby se na tebe vrhla celá smečka, mohlo by tě to stát život bez ohledu na to, jak silný bys byl," vysvětloval jsem spíš synovi, protože Shireen se k nám moc neměla. Jako by ji vůbec nic nebavilo.
Najednou se k nám ale začal přibližovat cizí vlk. Trochu jsem zbystřil, ale pak se ke mně donesl cizincův pach a já zjistil, že už jsme se viděli. Byl to ten vlk, co se u nás v létě byl zajímat o smečky. "Zdravím tě, však nejsme daleko od smečky, na velké procházky to není. No nemyslíš?" zasmál jsem se, protože on o tom musel vědět své, když v tom mrazu překračoval holé pláně. Zůstal jsem však plně narovnaný, abych mohl kdykoli zareagovat kdyby náhodou něco. Ale tenhle nevypadá jako ten typ. Už jsem spíš paranoidní ze Styx. "Už jsi našel nějakou smečku?" zeptal jsem se následně se zájmem. Já svou odpověď měl, protože kdyby to bylo jinak, jistě by se znovu zastavil. Ale někde jinde se usídlit mohl. "Slyšel jsem, že ta v močálech se rozpadla."