Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 11

Začínal jsem se bát, jak tohle dopadne, protože ne jen, že šakali obklíčili mně, ale taky se začali srocovat kolem Nema se Shireen, takže už ani oni neměli žádnou volnou cestu k lesu. Do háje, do háje, do háje! opakoval jsem si, jako by mi to snad pomohlo se soustředit. Kdybych jen měl svoje magie, mohl bych vytvořit iluzi, že sem doběhla celá smečka a oni by se lekli, ale takhle? Příkaz sice jednou zabrat, ale znovu se mi ho povolat nedařilo. A neměl jsem ani čas snažit se přijít na to, jestli v Etneyovi náhodou nedřímá nějaká další magie.
Najednou se ale všichni šakali zastavili. Fascinovaně jsem na to zíral, protože já rozhodně nic neudělal. A jak všechny ty pohyby a vrčení ustaly, uslyšel jsem Nemův hlas, jak jim přikazuje, aby vypadli. A oni se opravdu otočili. To není možný... Nechápal jsem to. Měl jsem pocit, že na takové úrovni jsem to nedokázal ovládat ani já a teď jsem sledoval svého syna, ani ne ročního, jak má pod kontrolou tolik šakalů.
Jakmile jsem se vzpamatoval z toho šoku, rozeběhl jsem se k těm dvěma. "Musíme do lesa! Skvěle Nemo, nepřestávej myslet na to, aby zmizli!" pobídl jsem ho, aby se magie nezalekl. Protože kdyby přestal, mohli se taky zase okamžitě otočit na nás. Popadl jsem Shireen za kůži na krku. Byla těžká, ale momentálně to byl nejrychlejší způsob, jak se dostat do bezpečí. Potom jsem kývl na Nema, aby šel taky a rozeběhl se zpátky k okraji lesa. Krvácející bok mě s každým krokem ukrutně pálil.

//Asgaar

//Loterie 10 a
//A mobil post, takže pardon :D

Začínal jsem být v úzkých. Šakali se ke mně blížili a já jen pomalu couval. Bok mě nepříjemně pálil a krev odkapávala na bílý sníh. Magie už znovu nechtěla fungovat. Nechápal jsem proč. Netušil jsem, že by měl příkaz takové limity. Ale na druhou stranu, taky jsem to nikdy neměl potřebu až tak zkoušet. Jediná pozitivní zpráva byla, že v Etneyovi opravdu nějaká pořádná magie dřímala.
Najednou se nebe nad námi zatáhlo a spustila se šílená sněhová bouřka. Překvapeně jsem zvedl hlavu, ale pak si všiml, jak vítr podivně cirkuluje kolem Nemových tlap. To on? Muselo to tak být. "Soustřeď se!" zavolal jsem na něj. Nesmělo se mu to vykmnout. To by nás taky mohlo zabít všechny. A nebo jeho vyčerpat do bezvědomí.
Využil jsem bouřky a zbavil se tak plné pozornosti šakalů. To jsem využil k tomu na ně lépe zaútočit. Divoce jsem vrčel. Možná... možná, kdyby si mysleli, že je nás tu víc, utekli by. Ale jak to udělat...? V hlavě mi to šrotovalo. Ale musel jsem, protože z těla s krvácením rychle odcházela síla a obratnost.
Koutkem oka jsem si všiml, jak Nemo vykročil vstříc šakalům a clonil tak Shireen. Nechtěl jsem, aby k tomu došlo, ale nedokázal jsem na sebe strhnout úplně všechny šakali. "Nenech se oblíčit! dostal jsem ze sebe předtím, než mou pozornost znovu získal nepříjemný kousanec.Zatracený potvory, měli jsme je vyhnat dávno!

//Loterie 9

Nemesis ale otázku ohledně Noroxe nějak nechtěl nechat být. Přemýšlel jsem, jak jen to podat, aby to napáchalo co nejmíň škody. Ale jak se zdálo, úplně to nefungovalo, už jen podle předchozích reakcí. Je nějakej moc mazanej na to, jak je malej. Dávalo mi to fakt zabrat. I jeho další otázka mě překvapila, ale než jsem na nic stačil odpovědět, něco mě vyrušilo. Do čumáku se mi dostal nepříjemný pach. Šakali.
Už jsme jejich území zřejmě okupovali příliš dlouho a naše dosavadní štěstí nás opustilo. Rychle jsem se otočil, jen abych spatřil, jak se jich k nám několik blíží a jak kolem nás zaujímají pozice. Pak se ozvalo i jejich hnusné vrčení. Okamžitě jsem vyskočil na všechny čtyři, naježil se a varovně zavrčel. Nejraději bych ty dva prostě poslal pryč, ale s tím množstvím šakalů by nedoběhli ani k prvním stromům a já jim takhle nedokázal zajistit bezpečí. Kéž bych měl svoje tělo..."Shireen zůstaň vzadu. Nemo ty pokud možno taky. Je jich moc. Když to půjde, utečte!" štěkl jsem po těch dvou. Zvlášť po Shireen, protože na rozdíl od nás zůstala ve svém vlčecím těle a byla takhle pro šakali snadnou kořistí.
Pak jsem vykročil před ně čelem k šakalům a stále varovně vrčel. Je jich moc, takhle je nevystraším. Navíc jsem cítil, jak se ve sněhu propadám. Aspoň takhle mám sílu, i když rychlost a obratnost by se mi teď hodila jako důl. Nebo alespoň nějaká magie. Země, oheň, voda... cokoliv. Ale nic z toho jsem neměl. Sakra. Začínal jsem být nervózní. A po dlouhé době jsem o sobě pochyboval, zda něco zvládnu. Na to jsem sakra nebyl zvyklý.
Pak se na nás šakali seběhli. Snažil jsem se jich co nejvíce uvázat na sebe, ale popravdě jsem netušil, co se přesně děje. Nedokázal jsem sledovat, kde jsou vlčata. "Pozor na magie, snaž se klidně dýchat!" Když se šakali dostali dost blízko, většinou jsem neměl problém je přetlačit. Ale jak jich bylo moc a já se nepohyboval zrovna s lehkostí, schytával jsem jednu drobnou ránu za druhou. A k mému nepříjemnému překvapení se okamžitě nehojily, jak jsem byl zvyklý. Úplně jsem na to zapomněl, že ani tohle nebude fungovat. Bolestivě jsem sykl a tlapou se ohnal po jednom ze šakalů. Bok mi krvácel a z několika dalších škrábanců začínala kapat krev.
Začínalo to být hodně nepříjemné a mně začalo docházet, že takhle to nepůjde. Musí mít nějakou pořádnou magii. Je to přece můj syn. Ale při vzpomínce na to, jak poměrně nedávno tu právě jednoho takového šakala lovil a sotva mu něco dokázal přikázat, mě opouštěla naděje. Ale co jsem mohl dělat? Doufal jsem jen, že se Nemovi podaří zůstat v klidu a neumsažit nás všechny za živa nebo tak něco. Kdyby tak jen dokázal ovládnout jednu z magií... Ne, tohle musím vyřídit sám.
S novým odhodláním jsem se vymotal z hloučku šakalů a poodběhl několik metrů do strany, než jsem se znovu otočil. Tím jsem si získal trochu náskok. Pohled jsem zaměřil na jednoho ze šakalů, který byl ke mně nejblíže. Dělej, co ti říkám. Dělej co ti říkám, opakoval jsem si v duchu, až se se šakalovo tělo pohnulo přesně tak, jak jsem potřeboval. Moment překvapení dokonale napomohl tomu několik dalších šakalům jejich vlastním druhem poranit. V tu chvíli magie přestala. To je ono, zaradoval jsem se v duchu. Až teď jsem si uvědomil, že jsem vlastně sám jen zaraženě stál se zatajeným dechem. Šakali byli oslabení, ale ještě se nehodlali vzdát. Přeci jenom, tohle byl jejich domov. Znovu jsem si popoběhl a chtěl kousek s magií zopakovat, ale tentokrát to nějak nešlo. Nechápal jsem to. Co bylo špatně? Jenže šakali se čím dál tím víc blížili a rozhodně nevypadali, že by se znovu nechali ovládat. A sakra.

//PS: Zranění pak vyhojí Nemo Arcovou magií, takže žádné nezůstane.

//Loterie 8

Nemesis byl stále hrozně potichu. Ten jindy uvolňující klid mě nyní ubíjel. Netušil jsem, co jsem měl dělat, jestli jsem měl vůbec něco dělat a jak reagovat. Zase jsem ho nechtěl vyplašit. Já jako dospělý bych potřeboval čas se s tím srovnat, ale co vlče? Potřebovala obejmout? Nebo by ho to jen vyděsilo? Náš vztah byl ale pořád poměrně vlažný, a tak jsem se rozhodl, že radši nebudu pokoušet svoje štěstí a raději mu nechal prostor.
Jeho další otázka mě znovu překvapila. Co bych mu měl říct? Nebyl jsem si jistý. Přeci jen to byl přesně ten vlk, co málem zabil Sionna. Musel tohle opravdu vědět? Měl by to vědět? Rozhodl jsem se, že na tohle budou jistě lepší chvíle a jedna milosrdná lež nebo spíš jen neúplná pravda by neměla být tak zlá. "Jen prašivý tulák. Nikdo důležitý," řekl jsem, ale v mém hlase bylo na vteřinku znát zaváhání. Kolem Noroxe toho bylo víc. Chtěl jsem před ním vlčata varovat, ale co by si pak myslela, jestli doteď byla přesvědčená, že byl jejich otcem? Už samotná ta myšlenka se mi hnusila.
Nemo ke mně konečně natočil hlavu. Zvedl jsem tu svou, abych mu viděl do očí. Nedokázal jsem ale určit, o čem přemýšlí. A to bylo sakra zvláštní. Kdybych tak měl svoje tělo. "Dobrý?" zeptal jsem se tiše. Jenže to dobrý nebylo, protože se kolem nás pomalu ale jistě začali rojit šakali.

//Loterie 7

Díval jsem se na jeho záda. Ani na moment se na mě neotočil a jen mlčel. Začínalo to být dlouhé a já jen nervózně přešlápl. Tohle jsem podělal, že? Tentokrát byl klid Shireen osvobozující. Netušil jsem, co si myslí, ale zřejmě to nebylo tak bouřlivé jako u Nemesise. Kde je vůbec Elisa? Začínalo mi připadat, že je u toho Života zase nějak dlouho. Přál jsem si, aby tu teď byla. Aby jako jejich máma pomohla vlčatům se uklidnit. Ale zřejmě jsem to musel udělat sám, protože jsem si to taky sám nadrobil. Může za to Styx... Až ji uvidím... Vztek ale nepředstavoval řešení. Dlouze jsem se nadechl, abych se zklidnil. To bylo to, co jsem teď potřeboval. Pomsta mohla počkat.
Nemo konečně promluvil, ale jeho hlas byl... ublížený? Nebyl jsem si jistý. "Já vím... Promiň mi to," zašeptal jsem tiše. "Uvěřil jsem něčemu, čemu jsem věřit neměl. A ublížilo to vám všem, celé rodině." Váhavě jsem přešel k němu a posadil se hned vedle něj. Nijak jsem se ho ale nedotýkal, aby stále měl svůj prostor. "Budu se snažit to napravit a být tu pro vás co nejvíc," slíbil jsem tiše. Však co jsem taky měl jiného na práci? Smečka to relativně zvládala i bez našeho neustálého dozoru. Už to bylo jinačí než dřív. A navíc v tomhle těle? Když by to na přišlo, nejspíš by alfu musel zahrát Nemo, protože Elisino reálné tělo jsme ještě nepotkaly. Snad se to brzo napraví... Aspoň o jeden problém míň...

//Loterie 6

Když jsem dořekl celou pravdu, musel jsem to rychle vymrkat, protože mě nějak začínaly pálit oči. A já nechtěl, aby mě Nemo viděl takhle. Ten ale vyletěl do stoje, jako by se o mě popálil. Překvapeně jsem se na něj otočil a nadzvedl se na tlapách. Místo na zádech, kde jsme se doteď dotýkali mi připadalo najednou chladné. Všiml jsem si, že jeho tlapy poblikávají. To nebylo dobré. Sice to byla jedna z těch neškodnějších magií, ale jeho strachu z nich to nemohlo pomoct. "Snaž se dlouze dýchat, přejde to," zkusil jsem mu poradit a bedlivě ho pozoroval. Netušil jsem, co bych dělal, kdyby to nedostal pod kontrolu. Ale Etney byl přece spojený s příkazem, no ne? Nějak by to snad dopadlo.
Nemo se k nám otočil zády. Pozoroval jsem jeho-svůj hřbet a mlčel. Věděl jsem, že nejspíš potřebuje čas, aby to strávil, ale přitom se uvnitř mě začaly seskupovat pochybnosti. Bude to v pohodě? Nemohl jsem si být ničím jistý. Jak to, že to doteď nevěděl? Překvapovalo mě to. Myslel jsem, že jsem to už před ním několikrát řekl, ale vlčecí svět nejspíš fungoval trochu jinak, než na co jsem já byl zvyklý. Měl jsem být víc empatický. "Nemo," zkusil jsem ho oslovit. Místo odpovědi se ozvalo tiché mumlání. Uvnitř mě se to trochu stáhlo. "Ano, to jsem," přikývl jsem a krátce se při tom podíval na Shireen.

//Loterka 5

"Nezůstane. A kdyby náhodou jo, tak si pro ni dojdem a nějak to z něj vymámíme," opáčil jsem rázně. Sice jsme to s Elisou ještě neměli úplně vyřešený, co se tam tenkrát stalo, ale teď, když se mi Nemo pomalu ale jistě začal otevírat, jsem nechtěl, aby se kvůli tomuhle uzavřel. Nemo dál namítal proti elementům. "Do vody jo ale na kameny ne," pousmál jsem se, ale dál jsem na to netlačil. Vždyť nebylo potřeba, aby každý miloval elementy a uměl je ovládat. A navíc na tohle měl ještě nějakou dobu čas. Minimálně dokud bude sníh.
Nemo byl pořád ztracený, ale už jsem to dál nenimral. Přišlo mi, že teď bude lepší, když se na chvilku odreaguje. A znovu mu opakovat, že to rozhodně nepůjde hned, by taky nebylo zrovna uklidňující. Položil jsem si hlavu na tlapy před sebe a malinko se poupravil tak, aby se nám všem třem pohodlněji leželo. Nemo neuhýbal a já byl rád. Třeba to nakonec spravíme...? A pak i se Shireen? A Elisou? Možná to bylo bláhové, ale momentálně jsem měl pocit, že to ještě v mých silách bude.
To, na co se zeptal pak, mě dost překvapilo. Chvíli jsem jen tak mlčky ležel a pozoroval sníh, než jsem se rozhodl. Měl bych mu říct pravdu... Natočil jsem hlavu tak, abych na něj viděl. Víš, neměli jsme na sebe s mámou moc času a ke mně se donesla zpráva, že byla s jiným vlkem. A já tomu uvěřil. Myslel jsem si, že nejste moji a byl naštvaný." Zmínku o tom, že za to mohla magie, jsem vynechal. Už i tak to bylo nejspíš na dvě vlčata dost komplikované. "Ale když prostě zmizela, zranilo mě to. A rozhodl jsem se, že i kdybyste neměli být moji, chci se o vás postarat. A pak jsem šel za Životem a on mi prozradil, že jste moji a to předtím byla jen hnusná lež. Mrzí mě to," vydechl jsem tiše.

//Loterie 4

Nemo mi pověděl, že Elisa už šla za Životem. Přikývl jsem. "Tak se to možná spraví ještě o to dřív." Věděl jsem, jak moc Elisa Života od toho incidentu s Lennie nesnáší, ale pořád byl bezpečnější varianta než Smrt. I když možná ne jistější. Tohle nemůže mít na triku on.
Nemo byl pořád zmatený z těch všech magií, čemuž se nikdo nemohl divit. "Hned, jak se to vyřeší, ovládat je nebudeš. To, jaká magie se u tebe nakonec projeví, se nedá ovlivnit, nemůžu ti slíbit, že nikdy nebudeš mít moc na elementy, ale nad ostatní si pak většinou můžeš vybrat sám," pověděl jsem mu. Nechtěl jsem mu lhát. Nemělo to cenu a nebylo by to fér. "Ale i elementy dokážou být fajn a zachránit ti život. Jednou máma uklouzla na skalách u vodopádu a jen díky ovládání vzduchu nespadla dolů. Ale můžu ti slíbit, že až se magie budeš učit postupně, bude to rozhodně lepší než teď."
Natočil jsem hlavu zase zpátky před sebe a zadíval se do dálky na Medvědí jezero. Proto mě trochu překvapilo, když jsem na zádech ucítil teplý dotyk. Na vteřinu jsem ztuhl, ale pak se uvolnil. Bylo to vlastně úplně poprvé, co jsme spolu měli takovýhle kontakt. A navíc úplně první kontakt iniciovaný jím. Drobně jsem se pousmál. Není to tak zlý. "To je proto, že jsi zmatený. Je to normální a mělo by se to lepšit. Až si nebudeš s něčím vědět rady, můžeš přijít za mnou a já se ti pokusím pomoct," slíbil jsem mu. Dotyk byl příjemný, i když trochu neohrabaný, protože naše těla byla dvou velkých dospělých vlků, a já si přál, aby to takhle bylo co nejdéle.

Velké díky za všechno, co jsi pro Gall udělala. Snad se ti chuť na Gall zase vrátí a zůstaneš tu s námi jako hráčka

//Loterie 3

Nemo byl podivně tichý. Nic neříkal a jen si lehl vedle mě poté, co jsem se uložil. Přehodil jsem ocas přes Shireen, která se ke mně tiskla, ale víc jsem teď udělat nemohl. Pak Nemo konečně promluvil. Natočil jsem se hlavou a tiše přikývl, že ho poslouchám. Počkal jsem, až to trochu rozvedl a pak konečně pochopil, o čem mluví. Ah, sakra. Tohle mě nenapadlo. Byl jsem tak nějak zvyklý mít to všechno pod kontrolou a ani mě nenapadlo, že by se to nějak cíleně pod kontrolou držet muselo.
"Netuším, kdy se to spraví, ale jednou určitě. Když tak se půjdeme zeptat Smrti, co s tím. Nějak to jít musí. Vždycky to nějak jde," slíbil jsem mu. Pousmál jsem se, když se zeptal, jak tohle všechno můžu zvládat. "Taky byly časy, kdy jsem neuměl ovládat ani svou vrozenou magii. Chce to hodně času a hlavně hodně moc tréninku a sebezapření. A i tak to někdy nejde. A i tak to někdy nemám úplně pod kontrolou," přiznal jsem. (//PS: o halucinacích neví ) "Pro hlavu je to nezvyk, že je tělo jiný. Cítím se teď jako balvan, když se mám hýbat, i když lépe vidím i slyším. Až si trochu odpočineš, určitě pohyby natrénuješ. Ve sněhu je potřeba dobrá koordinace a když v něm zkusíš běhat, mělo by to jít rychle. S magiema je to horší," vysvětlil jsem. "Většinou se je učíš postupně, takže se ani nic moc blbýho nemůže stát, ale takhle být hozený do pokročilé magie musí být hrozný. Jestli to chceš dostat trochu pod kontrolu, zaměř se jen na jednu z nich a tu postupně zkoušej. První bych zkusil čtení myšlenek, ta by měla jít nejlépe ovládat. Jakmile umíš jednu, ostatní se pak už trénují lépe. Dávej si pozor na silné emoce, to si pak magie dělá, co chce. Ale ty to zvládneš." Jemně jsem do něj dloubnul čumákem. Jak jsem tak mluvil o magiích, vlastně jsem částečně zapomněl na to, co mě trápilo. A bylo to osvobozující.

//Loterie 2

Nemo se na mě otočil a popravdě vypadal hrozně. Zatnul jsem čelist a pomalu k němu hlubokým sněhem přešel. Váhavě jsem se natáhl a na malý okamžik položil hlavu na jeho bok. Byl takhle vyšší než já, i když ne o moc. "Já taky," přiznal jsem tiše. A byla to pravda. Všechno bylo tak zmatené a se většinou rodiny jsme se poslední dobou jen míjeli. Hlavně s Elisou. A přitom to mezi námi ještě nebylo úplně vyřešené.
Pak jsem se odtáhl a opřel se o sníh. Svítilo sluníčko, a tak se dalo vydržet chvíli se jen takhle povalovat i bez magií. "Musíš si odpočinout," prohodil jsem k Nemovi. Vypadal fyzicky slabý. Kdoví kde teď celou dobu pobíhal a asi to na něj bylo moc. Zadíval jsem se na hromadu sněhu před sebou. Hrábnul jsem do něj tlapou a část vloček tak rozptýlil do vzduchu. "Je zvláštní být v těle svého syna." Zvedl jsem hlavu a zadíval se do okolí. Vlastně odsud byl docela pěkný výhled na okolní vodstvo a především zamrzlé jezero. Shireen pomalu přiběhla ke mně a opřela se do mé srsti, aby ji trochu hřála. Otočil jsem se na Nema. "Ale neboj se, všechno se to zase napraví. Občas si s náma magie takhle hraje," pousmál jsem se na něj. Vlastně to tak trochu pomáhalo i mně si to říct nahlas. A přeci, vždycky se ty magický pitomosti nějak vyřešily. Nějak to jít musí.

//Loterie 1

//Asgaar

Sun zůstala v lese a už za mnou dál nešla. Hm... Takže Awnay královna? Přemýšlel jsem nad tím, co to mělo znamenat. Jestli to bylo z hlavy té pomatené malé, nebo byla Awnay podobně namyšlená jako Etney. Povzdechl jsem si. S dětmi byl jen kříž. Pomalu jsem se brodil sněhem a měl pocit, že všechno je na prd. Přál jsem si, abych už měl zpátky svoje tělo, protože takhle...? Byl jsem každou chvíli zadýchaný a tělo mi nedovolovalo pohybovat se tak, jak jsem byl zvyklý. A to byl dost problém, protože jsem vůbec nedokázal odhadnout, co se stane. Jenže jsem netušil, co s tím. A nic nenasvědčovalo tomu, že už by mělo kouzlo mělo slábnout. Ach jo, tohle je fakt blbej vtip.
A aby vtip byl ještě blbější, vzápětí jsem svoje tělo uviděl kousek před sebou. Nejdřív jsem překvapeně zamrkal, protože bylo pořád složitý si na to přivyknout. Ale byl jsem to já. Už jen, že jsem se nikdy předtím takhle neviděl, bylo divný. "Nemo?" zkusil jsem. Byl jsem si sice téměř jistý, že tam uvnitř byl on, ale co kdyby náhodou? Co kdyby si s námi nějaký magie pohrávala ještě víc a znovu nás proházela? Už jen to, že někteří zůstali sami sebou, Sun se totiž nedala zapřít, bylo divný. Arcanus přede mnou vypadal vykolejený. Netušil jsem, co se stalo. Došel jsem až k němu. Se Shireen jako ocásek.

//Úkryt

Pomalu jsem vyšel ven z úkrytu. Tam svítalo. Nebyl jsem si jistý, kolik přesně dní uběhlo. Tam uvnitř se tam zvláštně slévaly dohromady. Krátce jsem se otočil na Sun, která se mě rozhodla následovat. Zastříhal jsem ušima a překvapeně zakoulel očima, když se mě zeptala, jak že se vlastně jmenuju. Málem jsem se prozradil tím, co mi automaticky vyskočilo na jazyk, ale nakonec ze mě přeci jen vypadlo: "Etney přeci. Princ Etney Asgaarský!" Překvapilo mě to. Měl jsem pocit, že jsem to už i sám dokonce zmínil. Ale co už?
Chvíli jsem se jen tak bezcílně potloukal lese. Všude se válely haldy sněhu. A já byl tak nějak bez nálady, bez energie. Mohl jsem sice při té příležitosti označkovat území, ale mně se prostě nechtělo. Natočil jsem hlavu na stranu. Obě vlčata mě následovala. "A co ty vůbec máš s Awnay?" zeptal jsem se Sun neutrálně, ale popravdě mě to docela zajímalo.
Když mě přestalo bavit se jen tak potloukat tam a zpátky, rozhodl jsem se vyrazit někam ven z lesa. V tomhle těle, s tímhle postavením jsem mohl kdykoli. A to byla ohromná výhoda a já jí hodlal využít. A stejně nevím, co s tím. Tak na to třeba spíš přijdu někde venku. "Půjdu na chvíli ven z lesa. Nemusíš, jestli se ti nechce," oznámil jsem Sun a pomalu se vydal k jižním hranicím. Na druhou stranu mi ale společnost nevadila. Jen jsem prostě netušil, co dál.

//Šakalka

Nepřesvědčil jsem ani Sun ani sebe. Asi bylo potřeba to ještě nechat uležet. Naštěstí bylo stále dost času, i když se pomalu ale jistě krátil, pokud jsme chtěli nové alfy zaučit. Zato Sun se mě snažila přesvědčit, proč by právě Awnay měla být alfou. Ale i tam jsem měl nějaké pochybnosti.
V jednu chvíli se Sun trochu bázlivě odsunula. Stočil jsem k ní svůj pohled a spolkl poslední sousto masa, co mi zbývalo. "Neboj se," broukl jsem tiše. I když mě chvílema rozčilovala, nehodlal jsem jí ublížit. Proč taky? Vždyť jsem ji sám přijal. Možná měla Elisa pravdu, jak říkala, že nikdy nevíš, co se z cizích vlčat vyklube. Ale nejspíš to nikdo nemohl vědět ani u vlastních, protože Shireen s Nemem mě fakt mátli. Tiše jsem si povzdechl a znovu se na Sun zadíval. Její otázka mě tak trochu zabolela. Měla pravdu ale co s tím? Její další věta mi ale dodala zpátky trochu víc energie. "Tak to ještě uvidíš!" zazubil jsem se na ni. Pak jsem se zvedl a pomalu se rozešel k východu z jeskyně. "Půjdu se projít," oznámil jsem jí. Netušil jsem, zda půjde taky, nebo se tu rozhodne zůstat, ale mně už ten smrad a přímí jeskyně začínali obtěžovat. A bez svých magií jsem s tím nedokázal nic udělat.

//Asgaar

//Děkuji za super akcičku a poprosím odměnu na Sheyu :)