Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 26

Jen co jsem zavřel oči, odplul jsem do říše spánku. Bylo to pro moje tělo jako vysvobození, protože jsem pořádný odpočinek po té krevní ztrátě a boji se šakaly potřeboval jako sůl. Byla to ale bezesná noc. Hodně jsem sebou házela a několikrát mě vzbudil chladný vítr. Po dlouhé době spát takhle v zimě venku nebyl zrovna příjemný zážitek, ale co se dalo dělat. Nakonec mě takhle jeden chladný poryv vzbudil úplně.
Několikrát jsem se zavrtěl a pomalu otevřel oči. Chvíli jsem se jen tak rozkoukával a zaposlouchával se do zvuků lesa. Ještě byla tma. Zvedl jsem hlavu k obloze, kde ještě svítily hvězdy. Takže nebylo ani nad ránem. Nemohlo uběhnout moc času, pomyslel jsem si a u toho zívl. Ale cítil jsem se mnohem lépe. A to bylo hlavní. Pomalu jsem se zvedl ze země, protože mi chlad od spodu začínal být nepříjemný teď, když jsem byl vzhůru, a postupně se protáhl. Moje tělo bylo po tomhle ležení ztuhlé, ale nechtěl jsem to s tím pohybem zase tak přehánět, protože jsem si nebyl jistý, jestli vlčata ještě nespí. Respektive u Shireen jsem si docela jistý byl, ale na Nema jsme pořádně neviděl. A tak jsem se jen posadil do stále ještě zákrytu od hustých stromů, obtočil huňatá ocas kolem tlap a zadíval se mezi stromy. A čekal.

//Loterie 25

Nemesis mi toho na celou tu věc ohledně smečku už moc neřekl. Nejspíš mu to v hlavě šrotovalo, jak si dával všechny ty informace dohromady. Tohle je jedna z věcí, kterou musíme s Elisou co nejdřív probrat. Jenže ta tu teď nebyla a já neměl moc sílu ji hledat. Vlastně neměl jsem ani moc síly se zvedat a už vůbec ne motivaci. Prostě se tu do rána prospíme a pak snad bude všechno jasnější, pomyslel jsem si a pozoroval při tom svoje tlapy. Šedá srst se rozhodně lépe hodila ke sněhu všude kolem a já nebyl tolik jako pěst na oko jako běžně. Černá byla vlastně docela dost nepraktický zbarvení, protože mi v létě bylo věčně horko a v zimě zas bylo nemožné se schovat.
Nemo mi na vlčice odpověděl dost odmítavě. Nejspíš byl zrovna v té fázi dětství, kdy si myslel, že samice jsou odporný. "To se třeba jednou změní," pousmál jsem se, "je fajn vedle sebe mít partnera nebo partnerku. Někoho, o koho se můžeš opřít, když je nejhůř." Nechtěl jsem, aby byl pořád takový bručoun. Ale co s tím? Možná je už taky jen unavený. Podíval jsem se do strany. Tam Shireen už dávno spala. Přitáhl jsem si zadní nohy víc k tělu a přikryl je ocasem. Tak se mi leželo pohodlněji. Pak jsem zavřel oči a pomalu usnul.

//Loterie 24

Nemova otázka mi trochu vyrazila dech. Tak nějak měl tendenci si všechno v hlavě pospojovat nějak divně. Bylo to fascinující. Zavrtěl jsem hlavou. "Tak to zase není. Spíš že magie pomáhá udržovat lepší zdraví. Nebo mi to tak aspoň přijde," vysvětlil jsem mu. A jestli ta první otázka byla perla, ta druhá to dokonale překonala. Překvapeně jsem zamrkal a otočil se na něj. Jak na tohle přišel? Přemýšlel jsem, jak tohle říct. "Momentálně asi Laura jako beta. Ale chtěl bych, aby smečka pokud možno zůstala v rodině, pokud na ni někdo z vás bude v tu dobu připravený. Tím se ale teď nemusíš trápit, umírat nikdo v blízké době nehodlá," dořekl jsem a na konci se tiše zasmál. Navíc jsme to zatím s Elisou příliš neřešili. Jen to, že z našich potomků zatím nikdo nebyl v pozici to snadno převzít. A že bychom je případně rádi zaučili, dokud tu ještě budeme. Ale měl bych v blízké budoucnosti navštívit Života, abych zase nedostal něco jako ten kašel minule. A taky abych zase viděl a slyšel tak dobře jako v tomhle těle. Protože až se tohle všechno zase vrátí tak, jak má, bude to velký nezvyk.
"Jednou na to nejspíš dojde," podotkl jsem k tématu vlčicí. "Většinou se to tak pak stane samo. Jako u tvého bratra." S Elisou jsme už dávno pojali podezření za jakou že sukní to Sionn běhal. "Až se to napraví, můžeme se jít projít do ostatních smeček, abyste s Shireen našli nějaké kamarády. Vím minimálně o dalších dvou vlčatech vašeho věku. Co říkáš?"

//Loterie 23

Zdálo se, že ten příběh Nema doopravdy docela zajímal, protože mě pobídl, že máme čas. Přikývl jsem a po dovyprávění první části se na něj díval, jak reaguje. Z jeho výrazu jsem ale nedokázal nic moc vyčíst. Bylo to až fascinující, jak jsem se za ta léta naučil spoléhat na magii myšlenek a jak málo reálně na neverbální komunikaci. Stejně je to zvláštní nic neslyšet. I když jsem cizí myšlenky neposlouchal, věděl jsem, že tam v hlavě někde jsou. A teď? Zavrtěl jsem hlavou a položil si ji zpátky na přední tlapy.
Nemo se mě zeptal, zda je Laurencie mrtvá. "Nevím," řekl jsem popravdě, "ale pravděpodobně. A nebýt magie tady v kraji, už bychom nejspíš byli s mámou taky. V mé rodné smečce nebylo zvykem přežít tolik zim jako teď my. Myslím, že nás nějakým způsobem magie tady udržuje při životě dále a pomáhám nám udržovat zdraví," řekl jsem zamyšleně. Muselo to tak být. A Savior byl ještě starší než já. Navíc ještě to Elisino omlazení. Život měl nejspíš pěkně divný kšefty. Vlk nikdy nemohl vědět, v čem všem vlastně má tlapky. "A co ty? Chtěl bys taky nějakou vlčici?" zeptal jsem se syna s úsměvem, abych trochu odlehčil situaci.

//Loterie 22

Nemesis se na mě překvapeně zadíval po tom, co jsem prozradil, že jsem měl i jiné partnerky než Elisu. Jeho následující otázka mě pobavila natolik, že jsem se musel drobně usmát. V jeho světě byly nejspíš až takhle jednoduché a takhle otázka mi přišla opravdu kouzelná. "Není to jen tak, je to delší příběh," přiznal jsem mu a pohledem zkontroloval Shireen, která se k nám už taky posadila.
Pak jsem se otočil zpátky na Nema, protože to on se ptal na tuhle otázku. "Bylo to už dávno. A nejsem s nimi, protože teď jsem s tvou mamkou." Natáhl jsem před sebe tlamy a položil se na ně. Bylo to tak příjemnější. Teď už jen zapálit tu oheň, abychom se trochu ohřáli a bylo by to ideální. Ale musel jsem si vystačit s málem. Měli jsme štěstí, že jsme vůbec tyhle stromy našli takhle brzy. "První vlčice se jmenovala Laurencie a potkali jsme se mimo tuhle magickou zemi. Nenarodil jsem se jako ty teda na Galliree ale tam venku, je tam mnoho různých zemí. Myslel jsem si, že spolu tenkrát zůstaneme, ale pak se objevili nějací divní tvorové a Laurencii unesli. Běžel jsem za nimi, stopoval je, ale už jsem je nikdy nenašel." Přišlo mi to zvláštní, ale bylo to už tak dávno, že to ani nebolelo. Prostě jen takové nostalgické povídání. Už jsem si ani nevybavoval, jak vlastně vypadala nebo jak zněl její hlas. "Po čase jsem se smířil s tím, že už ji nikdy neuvidím a našel tuhle zemi. Tady jsem se přidal do Klímové smečky, kde byla členkou i Elisa. Tam jsem poznal Nailu, která se ale potom rozhodla odejít z téhle země. A já tu zůstal. Klímová smečka se začala rozpadat, až jsme nakonec zbyli jen já a tvoje mamka. Žili jsme spolu a starali se jeden o druhého, až jsme se nakonec rozhodli založit svou vlastní smečku tady v lese."

//Loterie 21

//Mahtae

Cesta zpátky se zdála delší než cesta tam. Musel jsem se soustředit, abych hýbal tlapami v pravidelném rytmu. Jedna, druhá. Začínalo být čím dál těžší udržet stabilitu. Ještě když jsme se propadali do sněhu do půl tlap. Do úkrytu je to ještě daleko, napadlo mě, asi moc daleko. Jenže kam se schovat jinam? Otočil jsem se na Nema, který vypadal taky, že sotva jde. Jediná energeticky happy byla Shireen, ale ta se zase propadala do sněhu skoro až po hlavu, když náhodou odbočila mimo námi vyšlapanou cestičku. Nemo se mě zeptal na překvapivou otázku. "Jak tě tohle napadlo?"
Když jsem si všiml uskupení několika hustých stromů, které dokonce zakrývaly oblohu tak, že pod nimi bylo nafoukáno jen minimum sněhu, nebylo nad čím váhat. Stačí, že se nenaplácnem do závěje. Odpočinem si a do úkrytu můžeme dojít potom. Ta představa se mi líbila natolik, že jsem o tom ani nešpekuloval. Protože úkryt byl nejen ještě daleko na severu, ale hlavně v té hornaté části lesa a prostě ne. Kývl jsem na Nema a přitom se položil mezi stromy. Přemýšlel jsem, jak nejlépe zodpovědět jeho otázku. "Měl jsem kdysi dávno jiné partnerky. Dokonce dvě. Ale je to už mnoho let. Jedna z nich byla dokonce byla dokonce i mimo tenhle svět." Podíval jsem se na Nema, abych viděl jeho reakci. Podle ní bych to pak rozvedl.

//Loterie 20

Zastavil jsem se na břehu řeky a zadíval se na svůj odraz. Už jsem se sice takhle prohlížel dole v údolí u tůňky, ale pořád to byl docela dost nezvyk, i když na to, jak se pohybovat jsem už pomalu ale jistě začínal přicházet. Zavrtěl jsem hlavou. Jestli se Elisa bezy nevrátí, měl bych jí jít hledat. A taky se snažit aktivně zjistit, co s tímhle, protože se to přestává tvářit, že to jen tak zmizí. Nikdy to ještě netrvalo tak dlouho. Ale až si odpočineme... Pohled jsem stočil k Nemovi, který žíznivě hltal vodu. Celou dobu byl zase tichý, ale já ho jednoduše nechtěl do ničeho nutit. Ne po tom všem. Musel být unavený. Mentálně ale i fyzicky po těch všech magiích.
Naklonil jsem se k vodě a opatrně se napil. Byla šíleně studená, až z toho pálilo hrdlo, ale všechno bylo lepší, než mít žízeň. Pak jsem opatrně začal čumákem cákat vodu na svůj bok, abych ho omyl. Zase jsem se ale nechtěl smočit celý. Na to byla moc zima. A tak jsem takhle obezřetně postupoval, dokud krev nebyla dostatečně pryč.
Jakmile jsem poodstoupil, viděl jsem, jak se i Shireen přiblížila k řece a napila se. Rozhlédl jsem se po okolí. Sice tu nikdo nebyl, ale neměl jsme z toho úplně dobrý pocit. Ne po tom, co se stalo a zvlášť na s tím, jak jsem se momentálně cítil. "Měli bychom jít," pobídl jsem ty dva a raději se otočil zpět směrem k lesu.

//Asgaar

//Loterie 19

//Asgaar

Když jsem viděl, že se Nemo bez problémů zvedl, trochu mě to uklidnilo. Musel být aspoň víceméně v pohodě, aby se takhle vydal na další cestu. "Není to daleko," řekl jsem tiše tak nějak napůl sobě a napůl jemu. Cítil jsem se, jako by celé moje tělo teď bylo tak nějak těžší a já byl celkově pomalejší a těžkopádnější. A tak Shireen musela tentokrát po svých. Ale stejně už na nějaké nošení byla příliš velká.
Pomalu jsme opustili les. Hned, jak jsme tak udělali, se do nás opřel studený vítr. Nebylo to příjemné, ale na druhou stranu zase nic, co by se nedalo přežít. Z oblohy tady padal trochu sníh a nebo to jen vítr nabíral z plání a rozfoukával dál. Nebyl jsem si jistý. Ohlédl jsem se po Nemovi, jestli mě pořád následuje. "Tamhle už to je," kývl jsem hlavou před sebe kamsi dál od stromů Asgaaru, protože jsem nevěděl, jestli tu už někdy byl. Se mnou se toulal spíš po jihu a s Elisou byl severně k Borůvkovému lesu.
Řeka tentokrát naštěstí zamrzlá nebyla a tak stačilo jen najít vhodné místo a prostě se naklonit a napít. Když už jsme tu byli, rozhodl jsem se, že se taky napiju a taky, že se pokusím trochu zbavit zasychající krve na boku, co mi lepila srst k sobě. A kdyby tak ztuhla úplně, nebylo by to nejpříjemnjší.

//Loterie 18

Nemo mi dvakrát zopakoval, že je v pohodě. Moc se mi tomu nechtělo věřit, ale seděl sám a nijak se nekymácel, a tak to asi byla pravda. Odtáhl jsem se od něj tak, abych se mohl v pohodě zvednout na tlapy. Sníh, co pode mnou tál, totiž začínal být dost nepříjemný a se západem slunce se začalo pořádně ochlazovat. Otřásl jsem se, aby mi z břicha opadaly zbytky sněhu a zkusmo jsem se opřel plnou vahou do tlapy, kde jsem měl ještě před chvílí zraněný bok. Nic. Všechno drželo, jak má. Neuvěřitelné, zavrtěl jsem hlavou. Tahle magie byla fakt něco. Ještě jednou jsem se do tlapy opřel, jako bych nechtěl uvěřit, že to už doopravdy nebolelo. A fakt ne. Sice jsem se pořád cítil trochu malátný, ale po zbytku nebyly ani stopy. Obrátil jsem se na Nema a usmál se na něj. "Děkuju, zachránil jsi mě. Jsi statečnej." A byla to pravda. Kdo ví, co by se stalo, kdyby to krvácení dál tak pokračovalo.
Nemo zmínil, že má žízeň. Soudě podle té zimy ale musela být tůňka v údolí zamrzlá. "To budeme muset k řece, protože tady v zimě vody moc není," pověděl jsem. Sice tady voda moc nebyla normálně, ale v zimě naprosto bez srážek už tu nebyly ani ty pitomé kaluže. A co bylo, to zamrzlo. "Naštěstí je odsud Mahtae blízko. Snad ještě nezamrzla." Protože loni zamrzla a bylo to sakra divný a blbý. Ale letos ještě tak strašná zima a tak strašně dlouho nebyla.

//Mahtae (sever)

//Loterie 17

Rána se zatáhla a krvácení přestalo. Když jsem se na bok podíval pořádně, vlastně tam nezbyla ani žádná jizva. Jako by se to vůbec nestalo. A možná bych tomu i věřil, kdybychom neleželi v krvavém sněhu a já necítil tu příšernou slabost. Zřejmě jsem ztratil dost krve.
Nemesis vypadal roztřeseně a dezorientovaně. Zřejmě to byl nejvyšší čas, když jsem se odtrhl. "Nemo? Nemo, jsi v pořádku?" oslovil jsem ho naléhavě. Chtěl jsem z něj dostat nějakou reakci. Něco, co by mi napovědělo, že bude v pohodě. Že mě vnímá. Tím jsem si ale nemohl být jistý, protože ta vláčně hleděl na oblohu. Zvedl jsem hlavu a zadíval se tam nahoru taky, ale přišlo mi, že nevidím nic zvláštního. Obloha byla čistá a posetá hvězdami, ale přesně taková jako jindy. Co tam viděl tak zvláštního? A opravdu to tam bylo? Nebo si přece jen magie vzala příliš mnoho a teď blouzní? Jemně jsem do něj šťouchl čumákem. "Měli bychom se schovat. Zvládneš dojít do úkrytu? Nebo si ještě potřebuješ odpočinout?" Dlouze jsem se na něj zadíval, ale on se jen zeptal, co to je. Nechápavě jsem se zamračil, ale pak jsem zvedl hlavu a konečně to uviděl. Na obloze zářilo velké bílé světlo, co jako by letělo nad lesem. "Nevím," vydechl jsem. Ještě nikdy jsem to neviděl. Ale bylo to nádherné.

//Loterie 16

Nemesis nic neříkal, ale připadalo mi, že chápe, co má dělat. Viděl jsem jak ztěžka dýchá a zřejmě se snažil vyčistit mysl a soustředit. To zvládneš, povzbuzoval jsem ho v duchu a pozoroval ho bedlivým pohledem. Věřil jsem, že to zvládne. Zvlášť po tom, co předvedl před chvílí. Spíš jsem se bál, aby si magie nevzala příliš z jeho síly. Ale přece poznám, kdy to bude moc, ne? Doufal jsem, že se nemýlím.
Nespouštěl jsem z něj oči a přitom cítil Shireen, jak se ke mně tiskla čím dál tím víc. Taky jeho dotek na ráně jsem začínal cítit o to víc, i když byl opravdu velmi jemný. Ale kůře kolem rány byla hrozně citlivá. Kousl jsem se uvnitř tlamy, abych v sobě udržel všechny případné zvuky a čekal, co bude.
Najednou jsem ucítil, jak to v místě krvácení podivně pne. Nebylo to ani nepříjemné ale ani příjemné. Na moment jsem odvrátil pohled od Nema na svůj bok. Tak zářilo slabé stříbřité světlo. Z téhle strany jsem tuto magii neznal. Chvilku jsem se fascinovaně díval na zatahující se ránu, než jsem pohledem střelil zpátky nahoru. Nemo se třásl. Zamračil jsem se. "To stačí, děkuju," vydechl jsem, ale přišlo mi, že stále drží. A že se třásl. A to bylo pro mě dostatečným znamením. Ucukl jsem tak, aby se dotyk a tím i magie přerušila. Pak jsem se naklonil tak, aby kdyby Nemo potřeboval podepřít, nespadl až na zem, ale opřel se o můj hřbet. Doufal jsem, že bude v pohodě a že to nebylo příliš pozdě.

//Loterie 15

Na moment jsem zalitoval, že jsem se vůbec rozhodl mu o tom říct. Bál jsem se, že by se to vymklo. A co bych pak dělal, kdyby omdlel? Nebo hůř? Nechtěl jsem na to myslet. Ještě jednou jsem se pokusil se zvednout. Neúspěšně. Cítil jsem se hrozně bezmocně a zároveň byl naštvaný sám na sebe. Přece ta rána nebyla tak hrozná! Ale ztratil jsem už dost krve. Zvlášť při tom běhu sem. A cítil jsem se slabý. Hůř, než po tom, co jsem se při suchu snažil zavlažit celý den. Už jen, že tohohle musela být svědkem moje vlastní vlčata a ještě jsem potřeboval pomoct od syna způsobem, kterého se bál. Selhal jsem...
Sledoval jsem Nema, jak se ke mně opatrně přibližuje. Byl z toho zmatený, ale tomu se nikdo nemohl divit. "Někde tam uvnitř," pohodil jsem hlavou ke svému tělu, "je magie, která umí léčit. Zkus si představit, že se ta rána zatahuje. A třeba... třeba to zabere." Nebyl jsem si jistý. Tohle se špatně vysvětlovalo. Zvlášť někomu, kdo s magií neměl žádné vlastní zkušenosti. Nemo opatrně položil tlapu na mou ránu. I tak to ale nepříjemně zaštípalo a já musel v sobě zadusit syknutí. Nechtěl jsem ho vyděsit. Pak jsem vyhledal pohledem jeho oči. "Kdyby se ti dělalo špatně, nebo se ti chtělo spát, okamžitě mě pusť, dobře?" Bedlivě jsem ho pozoroval, abych když tak mohl zareagovat a cuknout, kdyby se mi něco nepozdávalo.

//Loterie 14

Nemo nevypadal zrovna přesvědčeně, že by sem už šakali neměli jít. Přišlo mi, že nepravidelně dýchá. "Byli by bláhový jít na území smečky. Vlci jsou silnější než oni. Ostatní by pro nás přišli," řekl jsem klidně. Tím jsem si byl jistý. Asgaar takhle prostě fungoval a já věřil tomu, že by nás ostatní nenechali na holičkách, kdyby na to přišlo. Však tu někde v lese byla Laura a Lucy. A těm jsem věřil.
Nemo se však stále tvářil vážně a Shireen se ke mně tiskla. Viděl jsem, že jeho pohled směřuje k mému boku, který stále krvácel. Sakra, proč to nechce přestat. Nelíbilo se mi to. Vůbec se mi to nelíbilo. "Půjdeme se schovat," navrhl jsem vlčatům. "V úkrytu určitě něco bude... nebo někdo." Pokusil jsem se zvednout, ale tlapa pod zraněním jako by mě neposlouchala a já tou horší cestou zjistil, že nemám sílu doštrachat se až na sever do hornaté části lesa do úkrytu. Tiše jsem zavrčel. Cítil jsem se hrozně. Ale byla tu ještě jedna cesta, jak se toho zranění zbavit, která se mi ale ani za mák nelíbila. Je to riskantní... Zamračil jsem se. Ale dál tu ležet a čekat na vykrvácení bylo taky riskantní. A taky fakt blbej nápad.
"Je tu ještě jedna možnost..." začal jsem váhavě. Nejspíš bych to ani neměl vypouštět z tlamy, protože jsem stále úplně nechápal, jak to celé funguje a co by se Nemovi mohlo přihodit. "Když položíš na ránu tlapu, možná bys ji mohl magií zahojit." Díval jsem se na něj a stále se mračil. "Ale moc nechci, abys to dělal."

//Loterie 13

Nemo vypadal zmateně. Pro jednou jsem i bez magie dokázal částečně odhadnout, o čem přemýšlí. "Už jsou pryč, neboj se. Sem nepůjdou," řekl jsem klidně a pohledem přejel z něj na Shireen. Oba mi připadali neklidní, ale kdo se jim taky mohl divit po tom, co se před chvílí stalo. Shireen se ke mně snažila schovat, ale já jí takhle dokázal poskytnou jen velmi nešikovnou oporu, protože jsem se stále snažil podchladit ránu ve snaze zabránit krvácení. Moc se mi to ale nedařilo, protože se sníh v mém nejbližším okolí pomalu začínal barvit do červena. Nevypadá to moc dobře... Rána nebyla až tak hluboká, ale zřejmě se kousanec zrovna trefil do nějaké větší žíly. A ta se ne a ne zatáhnout.
Nemo ze sebe vykoktal roztřesenou otázku. Následoval jsem jeho pohled a pak bylo hned jasné, o čem mluví. Tiše jsem si povzdechl a rychle přemítal, co bych mu měl říct. "To je krev," začal jsem váhavě. Netušil jsem, kolik toho věděl i přes to, že stále měl na tlapkách drobné jizvičky. Až se tohle s těmi těly spraví... možná, možná by mě to tentokrát nechat napravit. "Začne téct, když se poraníš. Ti šakali mě pokousali, jak jich bylo moc. Ale bude to v pohodě." Snad. Zamračil jsem se, protože ani mně se to už moc nepozdávalo. Sice krvácení sláblo, ale přišlo mi, že pomalu. Teď by se hodila magie ohně... Ale Elisu jsem v lese necítil. Sice by to udělalo jizvu, ale s tím se pak dalo operovat a nakonec spravit. Taky jsem nechtěl, aby můj syn kvůli mě nosil jizvu.

//Loterie 12

//Šakalka

Raději jsem se ani neohlížel, abych zjistil, jestli nás náhodou šakali zase nepronásledující. Shireen jsem držel za krk a věděl, že Nemo běží se mnou, protože se brzy dostal přede mně. I přes bolest jsem si nedovolil zpomalit, dokud nás neschovaly stromy Asgaarského hvozdu. Nezůstal jsem však jen u hranic, ale raději postoupil dál do lesa.
Až tam jsem položil Shireen a ohlédl se za sebe. Po šakalech nebylo ani známky. Úlevně jsem vydechl a dovolil si povolit svaly. "Jak je ti?" zeptal jsem se Nema. Shireen se zdála v pohodě. Svalil jsem se do sněhu a bolestivě u toho sykl. Věděl jsem, že ty menší ranky se brzy zahojí, ale to na boku mě trápilo. Teklo z toho docela dost krve a hlavně to štípalo jak čert. Kdyby to aspoň nebylo na zimu... Ale teď už jsem s tím stejně nemohl nic dělat. Snad to brzy přejde. Mohl jsem jen doufat. Abych aspoň trochu zpomalil krvácení, natlačil jsem bok na sníh. Ten chlad a vlhkost byli nepříjemný, ale věřil jsem, že by to mohlo aspoň trochu pomoct.
Pak jsem zvedl hlavu opět k Nemovi. "Vedl sis skvěle. Nebýt tebe, kdo ví, co by se stalo. Zřejmě máš na příkaz nadání," pousmál jsem se na něj povzbudivě. Trošku jsem se bál, jak to vezme, když se mi předtím svěřil o obavách z magií. Ale to, co tam před chvílí převedl, bylo fakt úžasný.