Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 7

Díval jsem se na jeho záda. Ani na moment se na mě neotočil a jen mlčel. Začínalo to být dlouhé a já jen nervózně přešlápl. Tohle jsem podělal, že? Tentokrát byl klid Shireen osvobozující. Netušil jsem, co si myslí, ale zřejmě to nebylo tak bouřlivé jako u Nemesise. Kde je vůbec Elisa? Začínalo mi připadat, že je u toho Života zase nějak dlouho. Přál jsem si, aby tu teď byla. Aby jako jejich máma pomohla vlčatům se uklidnit. Ale zřejmě jsem to musel udělat sám, protože jsem si to taky sám nadrobil. Může za to Styx... Až ji uvidím... Vztek ale nepředstavoval řešení. Dlouze jsem se nadechl, abych se zklidnil. To bylo to, co jsem teď potřeboval. Pomsta mohla počkat.
Nemo konečně promluvil, ale jeho hlas byl... ublížený? Nebyl jsem si jistý. "Já vím... Promiň mi to," zašeptal jsem tiše. "Uvěřil jsem něčemu, čemu jsem věřit neměl. A ublížilo to vám všem, celé rodině." Váhavě jsem přešel k němu a posadil se hned vedle něj. Nijak jsem se ho ale nedotýkal, aby stále měl svůj prostor. "Budu se snažit to napravit a být tu pro vás co nejvíc," slíbil jsem tiše. Však co jsem taky měl jiného na práci? Smečka to relativně zvládala i bez našeho neustálého dozoru. Už to bylo jinačí než dřív. A navíc v tomhle těle? Když by to na přišlo, nejspíš by alfu musel zahrát Nemo, protože Elisino reálné tělo jsme ještě nepotkaly. Snad se to brzo napraví... Aspoň o jeden problém míň...

//Loterie 6

Když jsem dořekl celou pravdu, musel jsem to rychle vymrkat, protože mě nějak začínaly pálit oči. A já nechtěl, aby mě Nemo viděl takhle. Ten ale vyletěl do stoje, jako by se o mě popálil. Překvapeně jsem se na něj otočil a nadzvedl se na tlapách. Místo na zádech, kde jsme se doteď dotýkali mi připadalo najednou chladné. Všiml jsem si, že jeho tlapy poblikávají. To nebylo dobré. Sice to byla jedna z těch neškodnějších magií, ale jeho strachu z nich to nemohlo pomoct. "Snaž se dlouze dýchat, přejde to," zkusil jsem mu poradit a bedlivě ho pozoroval. Netušil jsem, co bych dělal, kdyby to nedostal pod kontrolu. Ale Etney byl přece spojený s příkazem, no ne? Nějak by to snad dopadlo.
Nemo se k nám otočil zády. Pozoroval jsem jeho-svůj hřbet a mlčel. Věděl jsem, že nejspíš potřebuje čas, aby to strávil, ale přitom se uvnitř mě začaly seskupovat pochybnosti. Bude to v pohodě? Nemohl jsem si být ničím jistý. Jak to, že to doteď nevěděl? Překvapovalo mě to. Myslel jsem, že jsem to už před ním několikrát řekl, ale vlčecí svět nejspíš fungoval trochu jinak, než na co jsem já byl zvyklý. Měl jsem být víc empatický. "Nemo," zkusil jsem ho oslovit. Místo odpovědi se ozvalo tiché mumlání. Uvnitř mě se to trochu stáhlo. "Ano, to jsem," přikývl jsem a krátce se při tom podíval na Shireen.

//Loterka 5

"Nezůstane. A kdyby náhodou jo, tak si pro ni dojdem a nějak to z něj vymámíme," opáčil jsem rázně. Sice jsme to s Elisou ještě neměli úplně vyřešený, co se tam tenkrát stalo, ale teď, když se mi Nemo pomalu ale jistě začal otevírat, jsem nechtěl, aby se kvůli tomuhle uzavřel. Nemo dál namítal proti elementům. "Do vody jo ale na kameny ne," pousmál jsem se, ale dál jsem na to netlačil. Vždyť nebylo potřeba, aby každý miloval elementy a uměl je ovládat. A navíc na tohle měl ještě nějakou dobu čas. Minimálně dokud bude sníh.
Nemo byl pořád ztracený, ale už jsem to dál nenimral. Přišlo mi, že teď bude lepší, když se na chvilku odreaguje. A znovu mu opakovat, že to rozhodně nepůjde hned, by taky nebylo zrovna uklidňující. Položil jsem si hlavu na tlapy před sebe a malinko se poupravil tak, aby se nám všem třem pohodlněji leželo. Nemo neuhýbal a já byl rád. Třeba to nakonec spravíme...? A pak i se Shireen? A Elisou? Možná to bylo bláhové, ale momentálně jsem měl pocit, že to ještě v mých silách bude.
To, na co se zeptal pak, mě dost překvapilo. Chvíli jsem jen tak mlčky ležel a pozoroval sníh, než jsem se rozhodl. Měl bych mu říct pravdu... Natočil jsem hlavu tak, abych na něj viděl. Víš, neměli jsme na sebe s mámou moc času a ke mně se donesla zpráva, že byla s jiným vlkem. A já tomu uvěřil. Myslel jsem si, že nejste moji a byl naštvaný." Zmínku o tom, že za to mohla magie, jsem vynechal. Už i tak to bylo nejspíš na dvě vlčata dost komplikované. "Ale když prostě zmizela, zranilo mě to. A rozhodl jsem se, že i kdybyste neměli být moji, chci se o vás postarat. A pak jsem šel za Životem a on mi prozradil, že jste moji a to předtím byla jen hnusná lež. Mrzí mě to," vydechl jsem tiše.

//Loterie 4

Nemo mi pověděl, že Elisa už šla za Životem. Přikývl jsem. "Tak se to možná spraví ještě o to dřív." Věděl jsem, jak moc Elisa Života od toho incidentu s Lennie nesnáší, ale pořád byl bezpečnější varianta než Smrt. I když možná ne jistější. Tohle nemůže mít na triku on.
Nemo byl pořád zmatený z těch všech magií, čemuž se nikdo nemohl divit. "Hned, jak se to vyřeší, ovládat je nebudeš. To, jaká magie se u tebe nakonec projeví, se nedá ovlivnit, nemůžu ti slíbit, že nikdy nebudeš mít moc na elementy, ale nad ostatní si pak většinou můžeš vybrat sám," pověděl jsem mu. Nechtěl jsem mu lhát. Nemělo to cenu a nebylo by to fér. "Ale i elementy dokážou být fajn a zachránit ti život. Jednou máma uklouzla na skalách u vodopádu a jen díky ovládání vzduchu nespadla dolů. Ale můžu ti slíbit, že až se magie budeš učit postupně, bude to rozhodně lepší než teď."
Natočil jsem hlavu zase zpátky před sebe a zadíval se do dálky na Medvědí jezero. Proto mě trochu překvapilo, když jsem na zádech ucítil teplý dotyk. Na vteřinu jsem ztuhl, ale pak se uvolnil. Bylo to vlastně úplně poprvé, co jsme spolu měli takovýhle kontakt. A navíc úplně první kontakt iniciovaný jím. Drobně jsem se pousmál. Není to tak zlý. "To je proto, že jsi zmatený. Je to normální a mělo by se to lepšit. Až si nebudeš s něčím vědět rady, můžeš přijít za mnou a já se ti pokusím pomoct," slíbil jsem mu. Dotyk byl příjemný, i když trochu neohrabaný, protože naše těla byla dvou velkých dospělých vlků, a já si přál, aby to takhle bylo co nejdéle.

Velké díky za všechno, co jsi pro Gall udělala. Snad se ti chuť na Gall zase vrátí a zůstaneš tu s námi jako hráčka

//Loterie 3

Nemo byl podivně tichý. Nic neříkal a jen si lehl vedle mě poté, co jsem se uložil. Přehodil jsem ocas přes Shireen, která se ke mně tiskla, ale víc jsem teď udělat nemohl. Pak Nemo konečně promluvil. Natočil jsem se hlavou a tiše přikývl, že ho poslouchám. Počkal jsem, až to trochu rozvedl a pak konečně pochopil, o čem mluví. Ah, sakra. Tohle mě nenapadlo. Byl jsem tak nějak zvyklý mít to všechno pod kontrolou a ani mě nenapadlo, že by se to nějak cíleně pod kontrolou držet muselo.
"Netuším, kdy se to spraví, ale jednou určitě. Když tak se půjdeme zeptat Smrti, co s tím. Nějak to jít musí. Vždycky to nějak jde," slíbil jsem mu. Pousmál jsem se, když se zeptal, jak tohle všechno můžu zvládat. "Taky byly časy, kdy jsem neuměl ovládat ani svou vrozenou magii. Chce to hodně času a hlavně hodně moc tréninku a sebezapření. A i tak to někdy nejde. A i tak to někdy nemám úplně pod kontrolou," přiznal jsem. (//PS: o halucinacích neví ) "Pro hlavu je to nezvyk, že je tělo jiný. Cítím se teď jako balvan, když se mám hýbat, i když lépe vidím i slyším. Až si trochu odpočineš, určitě pohyby natrénuješ. Ve sněhu je potřeba dobrá koordinace a když v něm zkusíš běhat, mělo by to jít rychle. S magiema je to horší," vysvětlil jsem. "Většinou se je učíš postupně, takže se ani nic moc blbýho nemůže stát, ale takhle být hozený do pokročilé magie musí být hrozný. Jestli to chceš dostat trochu pod kontrolu, zaměř se jen na jednu z nich a tu postupně zkoušej. První bych zkusil čtení myšlenek, ta by měla jít nejlépe ovládat. Jakmile umíš jednu, ostatní se pak už trénují lépe. Dávej si pozor na silné emoce, to si pak magie dělá, co chce. Ale ty to zvládneš." Jemně jsem do něj dloubnul čumákem. Jak jsem tak mluvil o magiích, vlastně jsem částečně zapomněl na to, co mě trápilo. A bylo to osvobozující.

//Loterie 2

Nemo se na mě otočil a popravdě vypadal hrozně. Zatnul jsem čelist a pomalu k němu hlubokým sněhem přešel. Váhavě jsem se natáhl a na malý okamžik položil hlavu na jeho bok. Byl takhle vyšší než já, i když ne o moc. "Já taky," přiznal jsem tiše. A byla to pravda. Všechno bylo tak zmatené a se většinou rodiny jsme se poslední dobou jen míjeli. Hlavně s Elisou. A přitom to mezi námi ještě nebylo úplně vyřešené.
Pak jsem se odtáhl a opřel se o sníh. Svítilo sluníčko, a tak se dalo vydržet chvíli se jen takhle povalovat i bez magií. "Musíš si odpočinout," prohodil jsem k Nemovi. Vypadal fyzicky slabý. Kdoví kde teď celou dobu pobíhal a asi to na něj bylo moc. Zadíval jsem se na hromadu sněhu před sebou. Hrábnul jsem do něj tlapou a část vloček tak rozptýlil do vzduchu. "Je zvláštní být v těle svého syna." Zvedl jsem hlavu a zadíval se do okolí. Vlastně odsud byl docela pěkný výhled na okolní vodstvo a především zamrzlé jezero. Shireen pomalu přiběhla ke mně a opřela se do mé srsti, aby ji trochu hřála. Otočil jsem se na Nema. "Ale neboj se, všechno se to zase napraví. Občas si s náma magie takhle hraje," pousmál jsem se na něj. Vlastně to tak trochu pomáhalo i mně si to říct nahlas. A přeci, vždycky se ty magický pitomosti nějak vyřešily. Nějak to jít musí.

//Loterie 1

//Asgaar

Sun zůstala v lese a už za mnou dál nešla. Hm... Takže Awnay královna? Přemýšlel jsem nad tím, co to mělo znamenat. Jestli to bylo z hlavy té pomatené malé, nebo byla Awnay podobně namyšlená jako Etney. Povzdechl jsem si. S dětmi byl jen kříž. Pomalu jsem se brodil sněhem a měl pocit, že všechno je na prd. Přál jsem si, abych už měl zpátky svoje tělo, protože takhle...? Byl jsem každou chvíli zadýchaný a tělo mi nedovolovalo pohybovat se tak, jak jsem byl zvyklý. A to byl dost problém, protože jsem vůbec nedokázal odhadnout, co se stane. Jenže jsem netušil, co s tím. A nic nenasvědčovalo tomu, že už by mělo kouzlo mělo slábnout. Ach jo, tohle je fakt blbej vtip.
A aby vtip byl ještě blbější, vzápětí jsem svoje tělo uviděl kousek před sebou. Nejdřív jsem překvapeně zamrkal, protože bylo pořád složitý si na to přivyknout. Ale byl jsem to já. Už jen, že jsem se nikdy předtím takhle neviděl, bylo divný. "Nemo?" zkusil jsem. Byl jsem si sice téměř jistý, že tam uvnitř byl on, ale co kdyby náhodou? Co kdyby si s námi nějaký magie pohrávala ještě víc a znovu nás proházela? Už jen to, že někteří zůstali sami sebou, Sun se totiž nedala zapřít, bylo divný. Arcanus přede mnou vypadal vykolejený. Netušil jsem, co se stalo. Došel jsem až k němu. Se Shireen jako ocásek.

//Úkryt

Pomalu jsem vyšel ven z úkrytu. Tam svítalo. Nebyl jsem si jistý, kolik přesně dní uběhlo. Tam uvnitř se tam zvláštně slévaly dohromady. Krátce jsem se otočil na Sun, která se mě rozhodla následovat. Zastříhal jsem ušima a překvapeně zakoulel očima, když se mě zeptala, jak že se vlastně jmenuju. Málem jsem se prozradil tím, co mi automaticky vyskočilo na jazyk, ale nakonec ze mě přeci jen vypadlo: "Etney přeci. Princ Etney Asgaarský!" Překvapilo mě to. Měl jsem pocit, že jsem to už i sám dokonce zmínil. Ale co už?
Chvíli jsem se jen tak bezcílně potloukal lese. Všude se válely haldy sněhu. A já byl tak nějak bez nálady, bez energie. Mohl jsem sice při té příležitosti označkovat území, ale mně se prostě nechtělo. Natočil jsem hlavu na stranu. Obě vlčata mě následovala. "A co ty vůbec máš s Awnay?" zeptal jsem se Sun neutrálně, ale popravdě mě to docela zajímalo.
Když mě přestalo bavit se jen tak potloukat tam a zpátky, rozhodl jsem se vyrazit někam ven z lesa. V tomhle těle, s tímhle postavením jsem mohl kdykoli. A to byla ohromná výhoda a já jí hodlal využít. A stejně nevím, co s tím. Tak na to třeba spíš přijdu někde venku. "Půjdu na chvíli ven z lesa. Nemusíš, jestli se ti nechce," oznámil jsem Sun a pomalu se vydal k jižním hranicím. Na druhou stranu mi ale společnost nevadila. Jen jsem prostě netušil, co dál.

//Šakalka

Nepřesvědčil jsem ani Sun ani sebe. Asi bylo potřeba to ještě nechat uležet. Naštěstí bylo stále dost času, i když se pomalu ale jistě krátil, pokud jsme chtěli nové alfy zaučit. Zato Sun se mě snažila přesvědčit, proč by právě Awnay měla být alfou. Ale i tam jsem měl nějaké pochybnosti.
V jednu chvíli se Sun trochu bázlivě odsunula. Stočil jsem k ní svůj pohled a spolkl poslední sousto masa, co mi zbývalo. "Neboj se," broukl jsem tiše. I když mě chvílema rozčilovala, nehodlal jsem jí ublížit. Proč taky? Vždyť jsem ji sám přijal. Možná měla Elisa pravdu, jak říkala, že nikdy nevíš, co se z cizích vlčat vyklube. Ale nejspíš to nikdo nemohl vědět ani u vlastních, protože Shireen s Nemem mě fakt mátli. Tiše jsem si povzdechl a znovu se na Sun zadíval. Její otázka mě tak trochu zabolela. Měla pravdu ale co s tím? Její další věta mi ale dodala zpátky trochu víc energie. "Tak to ještě uvidíš!" zazubil jsem se na ni. Pak jsem se zvedl a pomalu se rozešel k východu z jeskyně. "Půjdu se projít," oznámil jsem jí. Netušil jsem, zda půjde taky, nebo se tu rozhodne zůstat, ale mně už ten smrad a přímí jeskyně začínali obtěžovat. A bez svých magií jsem s tím nedokázal nic udělat.

//Asgaar

//Děkuji za super akcičku a poprosím odměnu na Sheyu :)

Nípal jsem se v mase. Bylo kvůli tomu chladu tužší, než jsem si myslel, ale díky tomu i nejspíš zachovalejší. Pochoutka jako čerstvé maso to teda nebyla, ale lepší než kopanec do břicha, že. A hlad to zahnalo. Tak co. Zvedl jsem hlavu k Sun, která se po mých slovech úplně zhrozila. Zamračil jsem se. "Proč by Awnay měla být lepší alfa než já?" A vážně, upřímně mě to zajímalo. Taky to byla momentálně moje největší starost... která z dětí zvládne smečku převzít. Nemohli jsme tu s Elisou být věčně. I když možná bych si o tu jeho kůru mohl říct... Znova vidět a slyšet jako v tomhle těle.... Pomaloučku mě to začalo nahlodávat.
Její aktivní odpor k tomu, aby Etney byl alfa mě trochu znepokojil. Vždyť by nemusel být tak špatný, ne? Kdyby se trochu změnil... No, možná trochu víc... Ale stejně. Začal jsem přemýšlet o různých pro. Pak jsem se s vážností na Sun podíval. "Jsem silný a smečku bych ochránil. Navíc moje Lucy výborně loví a smečku prakticky už teď živí. Navíc jsem tu vyrostl a znám to tu a vlky, co tu žijí jak vlastní tlapy," namítal jsem ve snaze Sun přesvědčit, proč by Etney mohl být alfou. Byla sice jen vlče, které ještě ani pořádně světu nerozumělo, ale přesto mi přišlo důležité ji přimět změnit názor. A nebo možná právě proto. Jestli měl šanci u vlčete, které se ostatních bálo, mohl mít šanci u kohokoli. "Taky jsem po otci podědil supr magii a jsem prvorozený syn," dodal jsem a začínal se tvářit opravdu naléhavě. "Vím, dokážu se chovat nedospěle, ale uvnitř to myslím dobře!" Snažil jsem se tu přesvědčit Sun, ale pravda byla taková, že jsem spíš přesvědčoval sám sebe. "Mám to tu rád. A taky už bych nebyl princ Etney ale dokonce král Etney Asgaarský a to zní prďácky, ne?"

//Etney

Vlčata se mojí hry chytla. Spokojeně jsem mlaskl dál se se soustředil na to, kam dávám tlapy. Navíc nikdo nemluvil, nenadával. Takhle by to šlo. Ale musel jsem se fakt pekelně soustředit, takže jsem neviděl, jak si to Sun hraje tak trochu po svém. Ale díky tomu mi to pak ani nevadilo. Takže dobrý.
Jenže pak přišla otázka, které mě rozhodila. Až tak jsem to nedomýšlel. "Přece až někdo spadne, nemůžeme takhle vydržet chodit do nekonečna," snažil jsem se to zachránit se zářivým úsměvem. A co čert nechtěl, jak jsem se přestal soustředit na tlamy, zavrávoral jsem a jednou tlapou dopadl mimo prasklinku. "Ach sakra." Zvedl jsem hlavu a podíval se na Sun. "Vyhrála jsi."
Popravdě mě ta hra docela unavila. Zabavit vlčata na delší dobu bylo náročný. Nechtěl bych být pečovatel. Pak jsem se zvedl a přešel jeskyní k místu, kde se válel zbytek srnky z posledního lovu. Někdo ho sem musel dotáhnout. Pohledem jsem na krátko zabloudil ke spícímu Castorovi. Pak jsem si kousek masa oderval. Půlku z toho jsem pohodil před vlčata a tu druhou si nechal. "Na, dejte si," pobídl jsem je. Sám jsem se do masa zakousl. Bylo sice už tuhé, ale v zimě lepší než nic. Ožužlával jsem maso a pozoroval Sun. Něco mě napadlo. "Hej, myslíš si, že bych byl dobrý alfa?"

//Etney

Sun se se mnou pořád dohadovala. Už mě z toho pomalu začínala bolet hlava. Navíc čím dál víc začínalo vyplouvat na povrch, jak se k ostatním Etney choval. A nebylo to zrovna hezky. Naštěstí ale vlče přeci jen jít ven nechtělo, a tak jsme byli ušetřeni výletu do toho mrazu. Odhadoval jsem, že by venku tak nějak mohl být večer. Ale nebyl jsem si jistý. Taky jsem netušil, jak dlouho jsem prospal. Ale moc dlouho to být nemohlo.
Když přiznala, že tuhle hru ještě neumí, zazubil jsem se na ni. "To jsem si taky myslel!" Zdálo se, že i Shireen se k nám přidá. Důležitě jsem sjel pohledem z jednoho vlčete na druhé. "Takže hraje se následovně. Všechna zem je láva a když na ni stoupnete, tak jste prohrály. Musíte chodit jenom tady po těch prasklinách, vidíte je? A nebo po mechu. Jasný?" Loupnul jsem po nich pohledem, abych se ujistil, že mě chápu. "A kdo první šlápne vedle, prohrál. Jo a taky se musí pořád chodit, jinak je to podvádění," dodal jsem nakonec. Počkal jsem, jestli přijdou nějaké dotazy. A pak jsem se na to vrhnul. "Začínáme!" Musel jsem si dávat dobrý pozor na cestu, protože tohle tělo bylo velký a neohrabaný. A já na ně ještě nebyl úplně zvyklý. Chvíli jsem tak přešlapoval po jeskyni, než jsem se otočil zjistit, jestli vůbec hrajou.

//Etney

Malá se na mě obořila, že já to tak přece dělám, když jsem ji napomenul, že takhle se neprosí ostatní, když něco chce. Zmateně jsem zamrkal. I když jsem věděl, že je syn náfuka, takovéhohle jsem ho neznal. To si ke mně nebo Elise nikdy nedovolil. "Ale tak se to dělat nemá," namítl jsem rázně. Možná, možná si nakonec budeme muset promluvit o více věcech. A to ještě dřív, než bude mít vlčata. Jinak by to nedopadlo dobře. Sun se se mnou dál dohadovala. Moc jsem tomu nerozuměl. Nejspíš to měli s Etneyem nějaký interní vtip, ale její slovník se mi vůbec nezamlouval. "Takový škaredý slova říkají jenom škaredý vlčice. Dámy se musí umět chovat. Nosit se," řekl jsem důležitě a pořádně se vytáhl, aby můj výstup začínal být o něco uvěřitelnější. Takový byl přece můj plán. Mohl bych tu začít vysvětlovat, že jsem přece Arcanus, její alfa, ale tak bych se nikdy nedozvěděl to, co jsem potřeboval vědět. A navíc mě stejně nikdo nebral vážně, aspoň ze začátku ne. To už jsem se poučil s ostatními v lese. A nebralo mě vážně ani tohle vlče. A to už je zatraceně smutný.
Zdálo se však, že návrh na to poznat něco nového se vlčeti zamlouval, i když trochu váhala. "Sbírat kytky se ani nedá, když je všude sníh, trubko. A navíc, tobě se chce ven?" Pohledem jsem loupl z hnědého vlčete na šedé. Shireen se rozhodně netvářila, že by se jí chtělo na mráz. Mně ostatně taky ne. "Co si zahrát země je láva? Vsadím se, že to ještě neumíš!" Začínám se do toho dostávat, pochválil jsem se v duchu. A popravdě to začínala být i trochu zábava.