Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 22

Nemesis se na mě překvapeně zadíval po tom, co jsem prozradil, že jsem měl i jiné partnerky než Elisu. Jeho následující otázka mě pobavila natolik, že jsem se musel drobně usmát. V jeho světě byly nejspíš až takhle jednoduché a takhle otázka mi přišla opravdu kouzelná. "Není to jen tak, je to delší příběh," přiznal jsem mu a pohledem zkontroloval Shireen, která se k nám už taky posadila.
Pak jsem se otočil zpátky na Nema, protože to on se ptal na tuhle otázku. "Bylo to už dávno. A nejsem s nimi, protože teď jsem s tvou mamkou." Natáhl jsem před sebe tlamy a položil se na ně. Bylo to tak příjemnější. Teď už jen zapálit tu oheň, abychom se trochu ohřáli a bylo by to ideální. Ale musel jsem si vystačit s málem. Měli jsme štěstí, že jsme vůbec tyhle stromy našli takhle brzy. "První vlčice se jmenovala Laurencie a potkali jsme se mimo tuhle magickou zemi. Nenarodil jsem se jako ty teda na Galliree ale tam venku, je tam mnoho různých zemí. Myslel jsem si, že spolu tenkrát zůstaneme, ale pak se objevili nějací divní tvorové a Laurencii unesli. Běžel jsem za nimi, stopoval je, ale už jsem je nikdy nenašel." Přišlo mi to zvláštní, ale bylo to už tak dávno, že to ani nebolelo. Prostě jen takové nostalgické povídání. Už jsem si ani nevybavoval, jak vlastně vypadala nebo jak zněl její hlas. "Po čase jsem se smířil s tím, že už ji nikdy neuvidím a našel tuhle zemi. Tady jsem se přidal do Klímové smečky, kde byla členkou i Elisa. Tam jsem poznal Nailu, která se ale potom rozhodla odejít z téhle země. A já tu zůstal. Klímová smečka se začala rozpadat, až jsme nakonec zbyli jen já a tvoje mamka. Žili jsme spolu a starali se jeden o druhého, až jsme se nakonec rozhodli založit svou vlastní smečku tady v lese."

//Loterie 21

//Mahtae

Cesta zpátky se zdála delší než cesta tam. Musel jsem se soustředit, abych hýbal tlapami v pravidelném rytmu. Jedna, druhá. Začínalo být čím dál těžší udržet stabilitu. Ještě když jsme se propadali do sněhu do půl tlap. Do úkrytu je to ještě daleko, napadlo mě, asi moc daleko. Jenže kam se schovat jinam? Otočil jsem se na Nema, který vypadal taky, že sotva jde. Jediná energeticky happy byla Shireen, ale ta se zase propadala do sněhu skoro až po hlavu, když náhodou odbočila mimo námi vyšlapanou cestičku. Nemo se mě zeptal na překvapivou otázku. "Jak tě tohle napadlo?"
Když jsem si všiml uskupení několika hustých stromů, které dokonce zakrývaly oblohu tak, že pod nimi bylo nafoukáno jen minimum sněhu, nebylo nad čím váhat. Stačí, že se nenaplácnem do závěje. Odpočinem si a do úkrytu můžeme dojít potom. Ta představa se mi líbila natolik, že jsem o tom ani nešpekuloval. Protože úkryt byl nejen ještě daleko na severu, ale hlavně v té hornaté části lesa a prostě ne. Kývl jsem na Nema a přitom se položil mezi stromy. Přemýšlel jsem, jak nejlépe zodpovědět jeho otázku. "Měl jsem kdysi dávno jiné partnerky. Dokonce dvě. Ale je to už mnoho let. Jedna z nich byla dokonce byla dokonce i mimo tenhle svět." Podíval jsem se na Nema, abych viděl jeho reakci. Podle ní bych to pak rozvedl.

//Loterie 20

Zastavil jsem se na břehu řeky a zadíval se na svůj odraz. Už jsem se sice takhle prohlížel dole v údolí u tůňky, ale pořád to byl docela dost nezvyk, i když na to, jak se pohybovat jsem už pomalu ale jistě začínal přicházet. Zavrtěl jsem hlavou. Jestli se Elisa bezy nevrátí, měl bych jí jít hledat. A taky se snažit aktivně zjistit, co s tímhle, protože se to přestává tvářit, že to jen tak zmizí. Nikdy to ještě netrvalo tak dlouho. Ale až si odpočineme... Pohled jsem stočil k Nemovi, který žíznivě hltal vodu. Celou dobu byl zase tichý, ale já ho jednoduše nechtěl do ničeho nutit. Ne po tom všem. Musel být unavený. Mentálně ale i fyzicky po těch všech magiích.
Naklonil jsem se k vodě a opatrně se napil. Byla šíleně studená, až z toho pálilo hrdlo, ale všechno bylo lepší, než mít žízeň. Pak jsem opatrně začal čumákem cákat vodu na svůj bok, abych ho omyl. Zase jsem se ale nechtěl smočit celý. Na to byla moc zima. A tak jsem takhle obezřetně postupoval, dokud krev nebyla dostatečně pryč.
Jakmile jsem poodstoupil, viděl jsem, jak se i Shireen přiblížila k řece a napila se. Rozhlédl jsem se po okolí. Sice tu nikdo nebyl, ale neměl jsme z toho úplně dobrý pocit. Ne po tom, co se stalo a zvlášť na s tím, jak jsem se momentálně cítil. "Měli bychom jít," pobídl jsem ty dva a raději se otočil zpět směrem k lesu.

//Asgaar

//Loterie 19

//Asgaar

Když jsem viděl, že se Nemo bez problémů zvedl, trochu mě to uklidnilo. Musel být aspoň víceméně v pohodě, aby se takhle vydal na další cestu. "Není to daleko," řekl jsem tiše tak nějak napůl sobě a napůl jemu. Cítil jsem se, jako by celé moje tělo teď bylo tak nějak těžší a já byl celkově pomalejší a těžkopádnější. A tak Shireen musela tentokrát po svých. Ale stejně už na nějaké nošení byla příliš velká.
Pomalu jsme opustili les. Hned, jak jsme tak udělali, se do nás opřel studený vítr. Nebylo to příjemné, ale na druhou stranu zase nic, co by se nedalo přežít. Z oblohy tady padal trochu sníh a nebo to jen vítr nabíral z plání a rozfoukával dál. Nebyl jsem si jistý. Ohlédl jsem se po Nemovi, jestli mě pořád následuje. "Tamhle už to je," kývl jsem hlavou před sebe kamsi dál od stromů Asgaaru, protože jsem nevěděl, jestli tu už někdy byl. Se mnou se toulal spíš po jihu a s Elisou byl severně k Borůvkovému lesu.
Řeka tentokrát naštěstí zamrzlá nebyla a tak stačilo jen najít vhodné místo a prostě se naklonit a napít. Když už jsme tu byli, rozhodl jsem se, že se taky napiju a taky, že se pokusím trochu zbavit zasychající krve na boku, co mi lepila srst k sobě. A kdyby tak ztuhla úplně, nebylo by to nejpříjemnjší.

//Loterie 18

Nemo mi dvakrát zopakoval, že je v pohodě. Moc se mi tomu nechtělo věřit, ale seděl sám a nijak se nekymácel, a tak to asi byla pravda. Odtáhl jsem se od něj tak, abych se mohl v pohodě zvednout na tlapy. Sníh, co pode mnou tál, totiž začínal být dost nepříjemný a se západem slunce se začalo pořádně ochlazovat. Otřásl jsem se, aby mi z břicha opadaly zbytky sněhu a zkusmo jsem se opřel plnou vahou do tlapy, kde jsem měl ještě před chvílí zraněný bok. Nic. Všechno drželo, jak má. Neuvěřitelné, zavrtěl jsem hlavou. Tahle magie byla fakt něco. Ještě jednou jsem se do tlapy opřel, jako bych nechtěl uvěřit, že to už doopravdy nebolelo. A fakt ne. Sice jsem se pořád cítil trochu malátný, ale po zbytku nebyly ani stopy. Obrátil jsem se na Nema a usmál se na něj. "Děkuju, zachránil jsi mě. Jsi statečnej." A byla to pravda. Kdo ví, co by se stalo, kdyby to krvácení dál tak pokračovalo.
Nemo zmínil, že má žízeň. Soudě podle té zimy ale musela být tůňka v údolí zamrzlá. "To budeme muset k řece, protože tady v zimě vody moc není," pověděl jsem. Sice tady voda moc nebyla normálně, ale v zimě naprosto bez srážek už tu nebyly ani ty pitomé kaluže. A co bylo, to zamrzlo. "Naštěstí je odsud Mahtae blízko. Snad ještě nezamrzla." Protože loni zamrzla a bylo to sakra divný a blbý. Ale letos ještě tak strašná zima a tak strašně dlouho nebyla.

//Mahtae (sever)

//Loterie 17

Rána se zatáhla a krvácení přestalo. Když jsem se na bok podíval pořádně, vlastně tam nezbyla ani žádná jizva. Jako by se to vůbec nestalo. A možná bych tomu i věřil, kdybychom neleželi v krvavém sněhu a já necítil tu příšernou slabost. Zřejmě jsem ztratil dost krve.
Nemesis vypadal roztřeseně a dezorientovaně. Zřejmě to byl nejvyšší čas, když jsem se odtrhl. "Nemo? Nemo, jsi v pořádku?" oslovil jsem ho naléhavě. Chtěl jsem z něj dostat nějakou reakci. Něco, co by mi napovědělo, že bude v pohodě. Že mě vnímá. Tím jsem si ale nemohl být jistý, protože ta vláčně hleděl na oblohu. Zvedl jsem hlavu a zadíval se tam nahoru taky, ale přišlo mi, že nevidím nic zvláštního. Obloha byla čistá a posetá hvězdami, ale přesně taková jako jindy. Co tam viděl tak zvláštního? A opravdu to tam bylo? Nebo si přece jen magie vzala příliš mnoho a teď blouzní? Jemně jsem do něj šťouchl čumákem. "Měli bychom se schovat. Zvládneš dojít do úkrytu? Nebo si ještě potřebuješ odpočinout?" Dlouze jsem se na něj zadíval, ale on se jen zeptal, co to je. Nechápavě jsem se zamračil, ale pak jsem zvedl hlavu a konečně to uviděl. Na obloze zářilo velké bílé světlo, co jako by letělo nad lesem. "Nevím," vydechl jsem. Ještě nikdy jsem to neviděl. Ale bylo to nádherné.

//Loterie 16

Nemesis nic neříkal, ale připadalo mi, že chápe, co má dělat. Viděl jsem jak ztěžka dýchá a zřejmě se snažil vyčistit mysl a soustředit. To zvládneš, povzbuzoval jsem ho v duchu a pozoroval ho bedlivým pohledem. Věřil jsem, že to zvládne. Zvlášť po tom, co předvedl před chvílí. Spíš jsem se bál, aby si magie nevzala příliš z jeho síly. Ale přece poznám, kdy to bude moc, ne? Doufal jsem, že se nemýlím.
Nespouštěl jsem z něj oči a přitom cítil Shireen, jak se ke mně tiskla čím dál tím víc. Taky jeho dotek na ráně jsem začínal cítit o to víc, i když byl opravdu velmi jemný. Ale kůře kolem rány byla hrozně citlivá. Kousl jsem se uvnitř tlamy, abych v sobě udržel všechny případné zvuky a čekal, co bude.
Najednou jsem ucítil, jak to v místě krvácení podivně pne. Nebylo to ani nepříjemné ale ani příjemné. Na moment jsem odvrátil pohled od Nema na svůj bok. Tak zářilo slabé stříbřité světlo. Z téhle strany jsem tuto magii neznal. Chvilku jsem se fascinovaně díval na zatahující se ránu, než jsem pohledem střelil zpátky nahoru. Nemo se třásl. Zamračil jsem se. "To stačí, děkuju," vydechl jsem, ale přišlo mi, že stále drží. A že se třásl. A to bylo pro mě dostatečným znamením. Ucukl jsem tak, aby se dotyk a tím i magie přerušila. Pak jsem se naklonil tak, aby kdyby Nemo potřeboval podepřít, nespadl až na zem, ale opřel se o můj hřbet. Doufal jsem, že bude v pohodě a že to nebylo příliš pozdě.

//Loterie 15

Na moment jsem zalitoval, že jsem se vůbec rozhodl mu o tom říct. Bál jsem se, že by se to vymklo. A co bych pak dělal, kdyby omdlel? Nebo hůř? Nechtěl jsem na to myslet. Ještě jednou jsem se pokusil se zvednout. Neúspěšně. Cítil jsem se hrozně bezmocně a zároveň byl naštvaný sám na sebe. Přece ta rána nebyla tak hrozná! Ale ztratil jsem už dost krve. Zvlášť při tom běhu sem. A cítil jsem se slabý. Hůř, než po tom, co jsem se při suchu snažil zavlažit celý den. Už jen, že tohohle musela být svědkem moje vlastní vlčata a ještě jsem potřeboval pomoct od syna způsobem, kterého se bál. Selhal jsem...
Sledoval jsem Nema, jak se ke mně opatrně přibližuje. Byl z toho zmatený, ale tomu se nikdo nemohl divit. "Někde tam uvnitř," pohodil jsem hlavou ke svému tělu, "je magie, která umí léčit. Zkus si představit, že se ta rána zatahuje. A třeba... třeba to zabere." Nebyl jsem si jistý. Tohle se špatně vysvětlovalo. Zvlášť někomu, kdo s magií neměl žádné vlastní zkušenosti. Nemo opatrně položil tlapu na mou ránu. I tak to ale nepříjemně zaštípalo a já musel v sobě zadusit syknutí. Nechtěl jsem ho vyděsit. Pak jsem vyhledal pohledem jeho oči. "Kdyby se ti dělalo špatně, nebo se ti chtělo spát, okamžitě mě pusť, dobře?" Bedlivě jsem ho pozoroval, abych když tak mohl zareagovat a cuknout, kdyby se mi něco nepozdávalo.

//Loterie 14

Nemo nevypadal zrovna přesvědčeně, že by sem už šakali neměli jít. Přišlo mi, že nepravidelně dýchá. "Byli by bláhový jít na území smečky. Vlci jsou silnější než oni. Ostatní by pro nás přišli," řekl jsem klidně. Tím jsem si byl jistý. Asgaar takhle prostě fungoval a já věřil tomu, že by nás ostatní nenechali na holičkách, kdyby na to přišlo. Však tu někde v lese byla Laura a Lucy. A těm jsem věřil.
Nemo se však stále tvářil vážně a Shireen se ke mně tiskla. Viděl jsem, že jeho pohled směřuje k mému boku, který stále krvácel. Sakra, proč to nechce přestat. Nelíbilo se mi to. Vůbec se mi to nelíbilo. "Půjdeme se schovat," navrhl jsem vlčatům. "V úkrytu určitě něco bude... nebo někdo." Pokusil jsem se zvednout, ale tlapa pod zraněním jako by mě neposlouchala a já tou horší cestou zjistil, že nemám sílu doštrachat se až na sever do hornaté části lesa do úkrytu. Tiše jsem zavrčel. Cítil jsem se hrozně. Ale byla tu ještě jedna cesta, jak se toho zranění zbavit, která se mi ale ani za mák nelíbila. Je to riskantní... Zamračil jsem se. Ale dál tu ležet a čekat na vykrvácení bylo taky riskantní. A taky fakt blbej nápad.
"Je tu ještě jedna možnost..." začal jsem váhavě. Nejspíš bych to ani neměl vypouštět z tlamy, protože jsem stále úplně nechápal, jak to celé funguje a co by se Nemovi mohlo přihodit. "Když položíš na ránu tlapu, možná bys ji mohl magií zahojit." Díval jsem se na něj a stále se mračil. "Ale moc nechci, abys to dělal."

//Loterie 13

Nemo vypadal zmateně. Pro jednou jsem i bez magie dokázal částečně odhadnout, o čem přemýšlí. "Už jsou pryč, neboj se. Sem nepůjdou," řekl jsem klidně a pohledem přejel z něj na Shireen. Oba mi připadali neklidní, ale kdo se jim taky mohl divit po tom, co se před chvílí stalo. Shireen se ke mně snažila schovat, ale já jí takhle dokázal poskytnou jen velmi nešikovnou oporu, protože jsem se stále snažil podchladit ránu ve snaze zabránit krvácení. Moc se mi to ale nedařilo, protože se sníh v mém nejbližším okolí pomalu začínal barvit do červena. Nevypadá to moc dobře... Rána nebyla až tak hluboká, ale zřejmě se kousanec zrovna trefil do nějaké větší žíly. A ta se ne a ne zatáhnout.
Nemo ze sebe vykoktal roztřesenou otázku. Následoval jsem jeho pohled a pak bylo hned jasné, o čem mluví. Tiše jsem si povzdechl a rychle přemítal, co bych mu měl říct. "To je krev," začal jsem váhavě. Netušil jsem, kolik toho věděl i přes to, že stále měl na tlapkách drobné jizvičky. Až se tohle s těmi těly spraví... možná, možná by mě to tentokrát nechat napravit. "Začne téct, když se poraníš. Ti šakali mě pokousali, jak jich bylo moc. Ale bude to v pohodě." Snad. Zamračil jsem se, protože ani mně se to už moc nepozdávalo. Sice krvácení sláblo, ale přišlo mi, že pomalu. Teď by se hodila magie ohně... Ale Elisu jsem v lese necítil. Sice by to udělalo jizvu, ale s tím se pak dalo operovat a nakonec spravit. Taky jsem nechtěl, aby můj syn kvůli mě nosil jizvu.

//Loterie 12

//Šakalka

Raději jsem se ani neohlížel, abych zjistil, jestli nás náhodou šakali zase nepronásledující. Shireen jsem držel za krk a věděl, že Nemo běží se mnou, protože se brzy dostal přede mně. I přes bolest jsem si nedovolil zpomalit, dokud nás neschovaly stromy Asgaarského hvozdu. Nezůstal jsem však jen u hranic, ale raději postoupil dál do lesa.
Až tam jsem položil Shireen a ohlédl se za sebe. Po šakalech nebylo ani známky. Úlevně jsem vydechl a dovolil si povolit svaly. "Jak je ti?" zeptal jsem se Nema. Shireen se zdála v pohodě. Svalil jsem se do sněhu a bolestivě u toho sykl. Věděl jsem, že ty menší ranky se brzy zahojí, ale to na boku mě trápilo. Teklo z toho docela dost krve a hlavně to štípalo jak čert. Kdyby to aspoň nebylo na zimu... Ale teď už jsem s tím stejně nemohl nic dělat. Snad to brzy přejde. Mohl jsem jen doufat. Abych aspoň trochu zpomalil krvácení, natlačil jsem bok na sníh. Ten chlad a vlhkost byli nepříjemný, ale věřil jsem, že by to mohlo aspoň trochu pomoct.
Pak jsem zvedl hlavu opět k Nemovi. "Vedl sis skvěle. Nebýt tebe, kdo ví, co by se stalo. Zřejmě máš na příkaz nadání," pousmál jsem se na něj povzbudivě. Trošku jsem se bál, jak to vezme, když se mi předtím svěřil o obavách z magií. Ale to, co tam před chvílí převedl, bylo fakt úžasný.

//Loterie 11

Začínal jsem se bát, jak tohle dopadne, protože ne jen, že šakali obklíčili mně, ale taky se začali srocovat kolem Nema se Shireen, takže už ani oni neměli žádnou volnou cestu k lesu. Do háje, do háje, do háje! opakoval jsem si, jako by mi to snad pomohlo se soustředit. Kdybych jen měl svoje magie, mohl bych vytvořit iluzi, že sem doběhla celá smečka a oni by se lekli, ale takhle? Příkaz sice jednou zabrat, ale znovu se mi ho povolat nedařilo. A neměl jsem ani čas snažit se přijít na to, jestli v Etneyovi náhodou nedřímá nějaká další magie.
Najednou se ale všichni šakali zastavili. Fascinovaně jsem na to zíral, protože já rozhodně nic neudělal. A jak všechny ty pohyby a vrčení ustaly, uslyšel jsem Nemův hlas, jak jim přikazuje, aby vypadli. A oni se opravdu otočili. To není možný... Nechápal jsem to. Měl jsem pocit, že na takové úrovni jsem to nedokázal ovládat ani já a teď jsem sledoval svého syna, ani ne ročního, jak má pod kontrolou tolik šakalů.
Jakmile jsem se vzpamatoval z toho šoku, rozeběhl jsem se k těm dvěma. "Musíme do lesa! Skvěle Nemo, nepřestávej myslet na to, aby zmizli!" pobídl jsem ho, aby se magie nezalekl. Protože kdyby přestal, mohli se taky zase okamžitě otočit na nás. Popadl jsem Shireen za kůži na krku. Byla těžká, ale momentálně to byl nejrychlejší způsob, jak se dostat do bezpečí. Potom jsem kývl na Nema, aby šel taky a rozeběhl se zpátky k okraji lesa. Krvácející bok mě s každým krokem ukrutně pálil.

//Asgaar

//Loterie 10 a
//A mobil post, takže pardon :D

Začínal jsem být v úzkých. Šakali se ke mně blížili a já jen pomalu couval. Bok mě nepříjemně pálil a krev odkapávala na bílý sníh. Magie už znovu nechtěla fungovat. Nechápal jsem proč. Netušil jsem, že by měl příkaz takové limity. Ale na druhou stranu, taky jsem to nikdy neměl potřebu až tak zkoušet. Jediná pozitivní zpráva byla, že v Etneyovi opravdu nějaká pořádná magie dřímala.
Najednou se nebe nad námi zatáhlo a spustila se šílená sněhová bouřka. Překvapeně jsem zvedl hlavu, ale pak si všiml, jak vítr podivně cirkuluje kolem Nemových tlap. To on? Muselo to tak být. "Soustřeď se!" zavolal jsem na něj. Nesmělo se mu to vykmnout. To by nás taky mohlo zabít všechny. A nebo jeho vyčerpat do bezvědomí.
Využil jsem bouřky a zbavil se tak plné pozornosti šakalů. To jsem využil k tomu na ně lépe zaútočit. Divoce jsem vrčel. Možná... možná, kdyby si mysleli, že je nás tu víc, utekli by. Ale jak to udělat...? V hlavě mi to šrotovalo. Ale musel jsem, protože z těla s krvácením rychle odcházela síla a obratnost.
Koutkem oka jsem si všiml, jak Nemo vykročil vstříc šakalům a clonil tak Shireen. Nechtěl jsem, aby k tomu došlo, ale nedokázal jsem na sebe strhnout úplně všechny šakali. "Nenech se oblíčit! dostal jsem ze sebe předtím, než mou pozornost znovu získal nepříjemný kousanec.Zatracený potvory, měli jsme je vyhnat dávno!

//Loterie 9

Nemesis ale otázku ohledně Noroxe nějak nechtěl nechat být. Přemýšlel jsem, jak jen to podat, aby to napáchalo co nejmíň škody. Ale jak se zdálo, úplně to nefungovalo, už jen podle předchozích reakcí. Je nějakej moc mazanej na to, jak je malej. Dávalo mi to fakt zabrat. I jeho další otázka mě překvapila, ale než jsem na nic stačil odpovědět, něco mě vyrušilo. Do čumáku se mi dostal nepříjemný pach. Šakali.
Už jsme jejich území zřejmě okupovali příliš dlouho a naše dosavadní štěstí nás opustilo. Rychle jsem se otočil, jen abych spatřil, jak se jich k nám několik blíží a jak kolem nás zaujímají pozice. Pak se ozvalo i jejich hnusné vrčení. Okamžitě jsem vyskočil na všechny čtyři, naježil se a varovně zavrčel. Nejraději bych ty dva prostě poslal pryč, ale s tím množstvím šakalů by nedoběhli ani k prvním stromům a já jim takhle nedokázal zajistit bezpečí. Kéž bych měl svoje tělo..."Shireen zůstaň vzadu. Nemo ty pokud možno taky. Je jich moc. Když to půjde, utečte!" štěkl jsem po těch dvou. Zvlášť po Shireen, protože na rozdíl od nás zůstala ve svém vlčecím těle a byla takhle pro šakali snadnou kořistí.
Pak jsem vykročil před ně čelem k šakalům a stále varovně vrčel. Je jich moc, takhle je nevystraším. Navíc jsem cítil, jak se ve sněhu propadám. Aspoň takhle mám sílu, i když rychlost a obratnost by se mi teď hodila jako důl. Nebo alespoň nějaká magie. Země, oheň, voda... cokoliv. Ale nic z toho jsem neměl. Sakra. Začínal jsem být nervózní. A po dlouhé době jsem o sobě pochyboval, zda něco zvládnu. Na to jsem sakra nebyl zvyklý.
Pak se na nás šakali seběhli. Snažil jsem se jich co nejvíce uvázat na sebe, ale popravdě jsem netušil, co se přesně děje. Nedokázal jsem sledovat, kde jsou vlčata. "Pozor na magie, snaž se klidně dýchat!" Když se šakali dostali dost blízko, většinou jsem neměl problém je přetlačit. Ale jak jich bylo moc a já se nepohyboval zrovna s lehkostí, schytával jsem jednu drobnou ránu za druhou. A k mému nepříjemnému překvapení se okamžitě nehojily, jak jsem byl zvyklý. Úplně jsem na to zapomněl, že ani tohle nebude fungovat. Bolestivě jsem sykl a tlapou se ohnal po jednom ze šakalů. Bok mi krvácel a z několika dalších škrábanců začínala kapat krev.
Začínalo to být hodně nepříjemné a mně začalo docházet, že takhle to nepůjde. Musí mít nějakou pořádnou magii. Je to přece můj syn. Ale při vzpomínce na to, jak poměrně nedávno tu právě jednoho takového šakala lovil a sotva mu něco dokázal přikázat, mě opouštěla naděje. Ale co jsem mohl dělat? Doufal jsem jen, že se Nemovi podaří zůstat v klidu a neumsažit nás všechny za živa nebo tak něco. Kdyby tak jen dokázal ovládnout jednu z magií... Ne, tohle musím vyřídit sám.
S novým odhodláním jsem se vymotal z hloučku šakalů a poodběhl několik metrů do strany, než jsem se znovu otočil. Tím jsem si získal trochu náskok. Pohled jsem zaměřil na jednoho ze šakalů, který byl ke mně nejblíže. Dělej, co ti říkám. Dělej co ti říkám, opakoval jsem si v duchu, až se se šakalovo tělo pohnulo přesně tak, jak jsem potřeboval. Moment překvapení dokonale napomohl tomu několik dalších šakalům jejich vlastním druhem poranit. V tu chvíli magie přestala. To je ono, zaradoval jsem se v duchu. Až teď jsem si uvědomil, že jsem vlastně sám jen zaraženě stál se zatajeným dechem. Šakali byli oslabení, ale ještě se nehodlali vzdát. Přeci jenom, tohle byl jejich domov. Znovu jsem si popoběhl a chtěl kousek s magií zopakovat, ale tentokrát to nějak nešlo. Nechápal jsem to. Co bylo špatně? Jenže šakali se čím dál tím víc blížili a rozhodně nevypadali, že by se znovu nechali ovládat. A sakra.

//PS: Zranění pak vyhojí Nemo Arcovou magií, takže žádné nezůstane.

//Loterie 8

Nemesis byl stále hrozně potichu. Ten jindy uvolňující klid mě nyní ubíjel. Netušil jsem, co jsem měl dělat, jestli jsem měl vůbec něco dělat a jak reagovat. Zase jsem ho nechtěl vyplašit. Já jako dospělý bych potřeboval čas se s tím srovnat, ale co vlče? Potřebovala obejmout? Nebo by ho to jen vyděsilo? Náš vztah byl ale pořád poměrně vlažný, a tak jsem se rozhodl, že radši nebudu pokoušet svoje štěstí a raději mu nechal prostor.
Jeho další otázka mě znovu překvapila. Co bych mu měl říct? Nebyl jsem si jistý. Přeci jen to byl přesně ten vlk, co málem zabil Sionna. Musel tohle opravdu vědět? Měl by to vědět? Rozhodl jsem se, že na tohle budou jistě lepší chvíle a jedna milosrdná lež nebo spíš jen neúplná pravda by neměla být tak zlá. "Jen prašivý tulák. Nikdo důležitý," řekl jsem, ale v mém hlase bylo na vteřinku znát zaváhání. Kolem Noroxe toho bylo víc. Chtěl jsem před ním vlčata varovat, ale co by si pak myslela, jestli doteď byla přesvědčená, že byl jejich otcem? Už samotná ta myšlenka se mi hnusila.
Nemo ke mně konečně natočil hlavu. Zvedl jsem tu svou, abych mu viděl do očí. Nedokázal jsem ale určit, o čem přemýšlí. A to bylo sakra zvláštní. Kdybych tak měl svoje tělo. "Dobrý?" zeptal jsem se tiše. Jenže to dobrý nebylo, protože se kolem nás pomalu ale jistě začali rojit šakali.