Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když mi Lalie řekla, že by se jí plamínek líbil, věděl jsem, že jí to musím za každou cenu splnit. Zvlášť po tom, co jsem sluníčko zařídit nedokázal. "Jak si přeješ, tak jest," prohlásil jsem ve snaze znít trochu tajemně a zavřel oči. Probudil jsem v sobě magii ohně a ve chvilce se vedle nás s Lalií objevil malý levitující plamínek, který se čas oč času zvětšil nebo zmenšil a někdy jakoby poskakoval ve vzduchu podle toho, jak moc jsem se na tohle malé kouzlo zaměřil. "Tadá," pousmál jsem se na vlče. Plamínek na nás házel jemné světlo a v tomhle nečasu navíc příjemně nahříval kožíšky, aby na nás za chvíli taky nebyla jinovatka jako na všem okolo.
Když se mi Lalie svěřila s tím velkým tajemstvím, snažil jsem se reagovat klidně, i když mě ta zpráva šokovala a docela dost zasáhla. Nechtěl jsem ale vlčeti přidělávat starosti, které zbytečně nemuselo mít. Po té, co mi to řekla, jsem ustálil velikost a sílu plamínku tak, aby se světlo zbytečně nezmítalo. Doufal jsem, že jí to trochu pomůže. Kéž bych mohl alespoň takhle pomoct.
Pak už se k nám ale přidal Parsi a Lalie zůstávala spořádaně sedět vedle mě a moc se do konverzace nezapojila. Parsi mi pověděl, co věděl o matce Lalie a já na něj děkovně pokýval hlavou. Byly to cenné informace. "Ty mě ale pak určitě mamce představíš, že?" obrátil jsem se na vlče s jemným úsměvem. Pak ale Parsi přinesl mnohem znepokojivější informace. Vráska na mém čele se postupně prohlubovala. "A Sirius je v pořádku?" zeptal jsem se starostlivě. Mohl jsem mu totiž pomoci, pokud by potřeboval. Snad to jednou nebylo pozdě. Co jen se to se světem děje... Mohl jsem jen doufat, že to byla jen nějaká bratrská rozepře. "Musíme tedy raději dívat pozor, ale snad se věci uklidní," pokýval jsem hlavou.
Byla tu ale ještě jedna věc, o které se mnou chtěl Parsi mluvit. Krátce jsem se podíval na Laliy, pak jsem se ale otočil zpět na Parsiho a věnoval mu plnou pozornost. Pokývnutím jsem ho vyzval, ať pokračuje. Během jeho prvních vět mě znepokojení drželo, postupem času se mi ale na tváři začal tvořit jemný úsměv. "To jsem moc rád, že zůstaneš. Neumím si to ani představit, že bys odešel. Pro mě jsi rodina," pousmál jsem se jemně na světlého vlka. Parsi se vlastně objevil, když Elisa zemřela, v té době jsem se mu nedokázal věnovat, ale bez něj jsem si to už neuměl představit. Byl na něj vždycky spoleh. Prostě k Asgaaru už patřil. Byl by i dobrá beta, napadlo mě. Tohle rozhodnutí už jsem ale nemohl učinit sám. Věděl jsem, že je to mezi ním a Sionnem jakési... divné, chtěl jsem to s ním nejdřív raději probrat. Ale to, že tu pro Parsiho je místo, to jsem rozhodnout mohl. Plamínek vedle mě pořád levitoval, jen teď s posledními slovy jsem nevědomky změnil jeho světlo do teplejšího odstínu. Z lesa se ozvalo zavytí, ale bylo tu teď v zimě celkem rušno, takže to mohl vyřešit někdo jiný a nebo to mohlo chvilku počkat.

S očekáváním jsem pozoroval Lalie a čekal, co mi poví, že by jí udělalo radost. Vlčice se chvilku zamyslela a pak pověděla, že by ji potěšilo sluníčko. Jenže to se podle všeho moc vykouknout nechystalo, protože celý den tak hustě sněžilo, že občas nějaké vločky propadaly i korunami Asgaaru, které běžně před sněhem a deštěm docela dobře bránily. "Na sluníčko si ještě budem muset počkat," usoudil jsem po důkladném prozkoumáním oblohy, "ale plamínek na zahřání bych vykouzlit uměl, chtěla bys?" nabídl jsem. Lalie se konečně trochu uklidnila a dokonce byla ochotná se mi svěřit, co se stalo. "Nikomu to nepovím, čestné slovo," přislíbil jsem a naklonil se k vlčeti, které se mi chystalo sdělit naše tajemství, aby mi ho mohla pošeptat do ucha. Jenže na to, co mi řekla, jsem nebyl absolutně připravený. Až jsem se málem zakuckal. "Aha..." vypadlo ze mě nakonec. "To mě mrzí, že jsem tě polekal tím klouzáním. Nechtěl jsem," pokračoval jsem. Cítil jsem se za to teď špatně, ale Lalie vypadala klidně, a tak jsem se držel, abych před ní nedělal nějaké zbytečné scénky. Muselo to i tak pro ní být těžké. Neuměl jsem si to představit.
To už k nám ale přidal Parsifal. "Neboj, to je Parsi," pošeptal jsem směrem k Lalii, která ke mně zamířila jako by se chtěla schovat. Posadil jsem se vedle ní a přehodil přátelsky ocas jejím směrem. "Je to tak," přikývl jsem Parsimu. "S její matkou jsem zatím neměl tu čest, ale všechno má svůj čas." Parsi taky naznačil, že je to údajně velmi dobrá lovkyně. "Snad a nebo se vždycky najde něco jiného. Vždycky je něco potřeba," odpověděl jsem na Parsiho otázku. A dokonce jsem si i dost dobře uměl představit činnost dokonce i pro slepou vlčici. Ale to má svůj čas, teď ať si užije dětství... co jen to půjde. Parsi měl ale pro mě důležitou zprávu. A čím víc detailů mi řekl, tím víc se mi tvořila vráska na čele. "Co tím myslíš?" pobídl jsem ho, aby byl víc konkrétní. To, co říkal, bylo zatím dost vágní, ale i tak mi to dělalo starosti. A to víc proto, že Alastor a Sirius byli pro mě prakticky rodina.

//Další mobilpost ;;

Lalie souhlasila, že bychom si mohli ozdobit vánoční stromeček pro Vlčíška. Ale místo toho, aby jí to udělalo radost, to znělo jako že to teda udělá, aby mi to udělalo radost. Chtěl jsem jí prostě nějak rozveselit a dostat do té nevinné vlčecí radosti, ale nějak se mi to nedařilo. Asi už jsem vyšel moc že cviku. "A co by tobě udělalo radost?" zeptal jsem se už na přímo s mírným úsměvem. Nedokážu už vymyslet ani hru pro vlče, to je skandál! Tohle byla poslední naděje.
Do klouzání jsem si vkládat velké naděje, ale ukázalo se jako značně kontraproduktivní. Lalie vypadala opravdu vyděšeně a nějakou dobu trvalo, než se zklidnila. "To nic, je to dobré... Co se stalo?" pověděl jsem jemně. Co se jí jen muselo dít? Nerozuměl jsem tomu, ale byl jsem odhodlaný na to přijít. A taky najít něco, co jí přivede úsměv na tvář.
Do toho k nám ale přiběhl Parsifal a chtěl se mnou mluvit. "Ahoj Parsi," pozdravil jsem ho, "jistě, podívej. Jak se ti daří?" Vypadal o dost vyrovnaněji, než když jsem ho viděl naposledy. Tak snad se to mezi ním a Sionnem urovnalo.

Lalii se pořád Vlčíšek nějak nepozdával. A já už jsem tak nějak přestával mít argumenty. Chtěl jsem jí jen udělat radost a povyprávět vlčeti o hodném vánočním bůžkovi Vlčískovi, ale jak se zdálo, to vlče mě ale úplně odzbrojilo. Až jsem se do toho svého povídání tak zamotal, že bylo možné lepší se ani nesnažit vymotávat. "Dělá to vlkům pro radost. Tak uvidíme, jestli letos někomu v lese něco nadělí," pousmál jsem se. Doufal jsem, že by se třeba aspoň mohla těšit, že by třeba něco mohla dostat. To očekávání prcků bylo na Vánocích to nejlepší! "Můžeme si i ozdobit stromeček, kdybys chtěla. Aby se tu Vlčíškovi líbilo, kdyby sem náhodou zavítal," napadlo mě a s očekáváním jsem se podíval na Lalii, jestli se konečně chytne a přestane být tak vážná.
O to jsem se pokusil i svým sklouznutím, na které jsem byl náležitě pyšný. Jako za mladých let, pořád to ve mně je. Zvesela jsem se s očekáváním otočil na Lalii a čekal, co na to řekne, ale její výraz mě úplně rozhodil. Neměla vůbec radost a místo toho se tvářila spíš... vyděšeně? Svraštil jsem obočí, přešel jsem k ní a starostlivě do ní dloubl čumákem. "Co se stalo?" zeptal jsem se jemně.

Zřejmě jsem na Laliy moc dobrý dojem s bohy neudělal, protože se tvářila tak nějak, no... ne zrovna přesvědčeně. A taky se to nebála dát najevo. "Protože je to vlkumil," pokrčil jsem rameny. "Má rád vlky a tam jim jednou za tok chce udělat radost... Teda pokud jeden nezlobí." Vlastně jsem nevěděl, proč to dělá. Ale už jsem toho sám byl svědkem. Jak si jinak vysvětlit tu sochu, co se nám v zimě objevila v lese?
Ale dost už bylo složitých debat o bozích. Bylo na čase začít dělat něco zábavného, no ne? Vlastně jsem se na to i těšil. Možná i víc než Lalie. "Proč do vody?" svraštil jsem obočí. Na moment mě to zmátlo, než jsem si uvědomil, že Lalie možné ještě námrazu nikdy neviděla. A nebo si ji nepamatuje. "Nenamočíme se a ani nemusíme daleko, sleduj," pobídl jsem ji s úsměvem, než jsem se rozeběhl. Při prvních pár krocích pode mnou hlasitě zakřupala namrzlá tráva a pak když už jsem se dostal na to správné místo, jsem skočil a sklouznul se po namrzlé zemi o dobrý metr dál. Pak jsem se otočil na Lalie a uklonil se jako po velkém představení. "Co na to říkáš?" pobídl jsem ji zvesela. No já bych řekl, že na ty starý kosti dobrý.

Lalie tvrdila, že Anna určitě tady v kraji být musí a spolu sní ještě i někdo další, asi taky bůh, protože už je potkala. Trochu jsem nakrčil čenich a přemýšlel, co na to říct. Byla to zvláštní situace. "Hmm, žiju tady už dlouho a nikdy jsem je nepotkal," poznamenal jsem. "Ale až je znovu potkáš, mohla bys mi je ukázat, platí?" Zdálo se mi to jako dobrý kompromis. Nechtěl jsem úplně zpochybňovat jejich existenci, když Lalie vypadala tak přesvědčeně, ale zkrátka jsem nevěřil, že tu v kraji jsou nějací další bohové, o kterých jsem nikdy neslyšel. "Vlčíšek umí v zimě, o Vánocích, splnit vlkům nějaká přání. Můžeš to letos vyzkoušet," vysvětlil jsem s úsměvem.
Lalie se očividně nepozdával můj návrh, že si nemusí vybírat, pokud nechce. Když navíc stejně nevěděla koho. Ve Vlčíška bych věřil. Tuhle myšlenku jsem si ale nechal pro sebe. To asi nepůjde tak jednoduše, musím opatrně. Pak jsem se ale rozhodl ji vyslovit. "Třeba právě Vlčíška," navrhl jsem s jemným úsměvem. "Nejvíc se ale stejně vlk musí opatrovat sám, nejde se jenom spoléhat na bohy," pokračoval jsem a bedlivě Lalie sledoval, abych zaregistroval její reakci.
Vlče na skákání do kaluží moc nereagovalo. "Chceš to vyzkoušet?" zeptal jsem se. "A nebo můžem jít vyzkoušet, jak křupe námraza," navrhnul jsem. S přicházejícím ránem se totiž všude krásně třpytilo. To se jí bude líbit. A když vlk šlápnul do trávy, tak pod jeho tlapkama zakřupala.

Vlče mi vysvětlilo, kdo je Annan. Odříkalo to tak strojově a bez emocí, až mi z toho trochu přejel mráz po zádech. Zní to jako nějaká sekta, napadlo mě. Každopádně jsem žádnou Annan neznal a ani o ní nikdy nic neslyšel a to už jsem místní kraj za ta léta znal opravdu dobře, takže jsem usoudil, že to musí být nějaký bůh z jiného kraje. "Ah tak, děkuji za vysvětlení," pousmál jsem se na vlče. "Tuhle bohyni neznám. Tady v kraji máme jako bohy Smrt a Života... A hmm, vlastně taky Vlčíška, toho znáš?" zeptal jsem se Lalie s úsměvem. Doufal jsem, že by třeba Vlčíšek mohl vykouzlit i na její tváři, ze které se mi aspoň prozatím velmi těžce četly jakékoli emoce. Lalie mluvila dál o tom, odkud s matkou pochází a já jí sem tak přikývl. To, co říkala ale i jak to říkala, bylo na jednu stranu fascinující, ale na tu druhou jsem z toho chvílemi měl nepříjemný pocit. Když monolog zakončila slovy, že vlastně neví, bylo mi jí až líto. Malé vlče by se nemělo zabývat takovými věcmi. Opakuje to, co jí nejspíš říká matka. "Víš, nemusíš si nikoho vybírat, pokud nebudeš sama chtít," pověděl jsem jemně a upřel na Lalii pohled. Když jsem se jí zeptal, co ráda dělá, zarazila se. To mě překvapilo, ale snažil jsem se na sobě nedat nic znát. Nedávno pršelo, uvědomil jsem si. "Hm a co třeba skákání do kaluží? Je to zábava," zazubil jsem se. To přece každé vlče miluje.

"To nic," zavrtěl jsem hlavou na vlče, které do mě narazilo. Bylo zvláštní, že se dívalo někam mezi stromy, ale jakmile jsem promluvilo, upřelo na mě svůj pohled. "Annan?" zopakoval jsem nejistě. Kdo je Annan? To jsem toho zase asi prošvihl. A bylo tomu vskutku tak. Protože takhle vlčí slečna opravdu nebyla od Roweny, ale novou členkou smečky, kterou Sionn přijal spolu s její matkou. Nebo novou, kdo ví. No já očividně ne. Rozhodl jsem se, že tak trochu vynechám informaci, že jsem alfa. Stejně už jsem byl spíš taková alfa do počtu. Alfo-ochránce hranic. "Ah, pan Sionn vás přijal. Těší mě Lalie. Já jsem Arcanus. Odkud jste sem přišli?" zeptal jsem se vlčete zvědavě. Pak můj pohled zabloudil mezi stromy. Mezitím padla noc a sem tam mezi korunami prosvitly nějaké hvězdy. Jasná obloha ale přinesla docela významné ochlazení a na postávání začínala být docela zima. Obrátil jsem se tedy zpět na vlče. "Co ráda děláš?" zeptal jsem se tónem, ve které hrálo trochu rozvernosti. Čas zvednout konečně zadek a něco podniknout.

Pomalu jsem dokončoval kolečko kolem lesa. Počasí se sice od jemného sluníčka trochu zkazilo a začalo mrholit, ale hustý les nás tady před deštěm dost dobře chránil, takže to nebylo nic zlého, že by se vlk musel hned běžet schovat. Zastavil jsem se, abych si po procházce na chvilku dáchnul, když v tom se za mnou ozvaly rychlé krůčky a než jsem se nadál, najednou do mě něco narazilo. Nebo spíš někdo. Překvapeně jsem vydechl a když jsem se otočil, stálo přede mnou vlče. "Oh, ahoj, maličká," pozdravil jsem. "Jakpak se jmenuješ?" Vlče, kde ti se tu vzalo? "Ty musíš být od Roweny, že?" odtušil jsem v návaznosti na své předchozí myšlenky. Pak jsem si ale vlče ještě jednou přeměřil pohledem. Byla to do hněda zbarvená vlčí slečna. Počkat, však je ale docela velká, napadlo mě. To jsem toho snad nepromeškal tolik?

Arčibaldo 7.11., další 7.1. https://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&r=1#post-228509

//Nechci nikomu zasahovat do hry, ale kdybyste někdo chtěl hru, klidně se domluvme

Probudil jsem se do krásného podzimního večera. Sluníčko příjemně hřálo do kožíšku a házelo na přírodu kolem krásné zlaté odlesky. Počasí jako dělané na procházky. Jak by to bylo fajn se teď jít s Elisou projít, zavzpomínal jsem na svou partnerku. To už ale nešlo. Co ale šlo bylo navštívit její, Castielův a dost možné i Awnayin hrob a trochu si zavzpomínat. Však byl i čas dušiček. A tak jsem se vydal doprostřed a tam strávil čas rozjímáním. A bylo mi dobře. Možné překvapivě, ale začínal už jsem být do jisté míry smířený. Jen jak to šlo, samozřejmě. Míval jsem lepší a horší dny, ale dneska, jak se zdálo, byl jeden z těch lepších. Konečně. Říká se, že čas hojí rány a asi na tom něco bude, zamyslel jsem se. Pak už jsem se ale rozloučil. Byl čas se zase na chvilku vrátit do reality.
V lese bylo navíc docela rušno. Cítil jsem, jak se tu mísí plno pachů, z nichž jsem některé ani naznal. I magie lesa mi navíc napovídala, co se děje a kde se kdo nachází. V lese byl ale taky Sionn a zdálo se, že to má pod kontrolou. Dávno to zvládal daleko lépe než já. Já už byl jen tak alfou do počtu. Ale tak to mělo být. Život je koloběh... Uvědomoval jsem si ale, že by to chtělo zase aktivní bety, aby toho na něj nebylo tolik. A taky si promluvit o tom, abychom si dávali větší pozor, koho do smečky bereme. Nemuselo nás být mnoho. Ale chtěl jsem, aby to tu fungovalo jako smečka a ne jako místo, které mohl každý chudák využít. Toho už bylo dost. O tom jsem si chtěl se Sionnem už delší čas promluvit. Ale kdo ví, možná už i tohle dělal lépe. Jsem na něj zatraceně hrdej. A tak jsem se rozhodl do ničeho se nemíchat, ale zavyl jsem, abych dal najevo svou přítomnost, kdyby mě kdokoli potřeboval. Nebo chtěl.
Pak jsem se ale přeci jen rozhodl být trochu užitečný a obejít hranice. Činnost, co mě dřív otravovala, ale čím dál víc jsem jí přicházel na chuť, až jsem si ji nakonec oblíbil. Měl jsem pocit, že jsem v ten moment blíž Elise. A taky mě to drželo fit. A k tomu ještě navíc jsem potřeboval čůrat. To asi ta prostata. A tak jsem se vydal na svoje klasické kolečko po hranicích lesa a sem tam namočil nějaký keřík nebo se otřel o strom, aby se obnovil pach smečky a nikdo cizí s nekalými úmysly si sem netroufnul. Jak se asi mají ti malí od Roweny a Beliala? Moc rád bych je poznal... V duchu jsem si poznamenal, že je musím navštívit a pogratulovat. Ale nechtěl jsem rušit, a tak jsem spíš vyčkával, až se naskytne vhodná příležitost.

//Please bear with my mobilpost again :D

Trénink magií mě nakonec dost vyčerpal, takže jsem zase nějakou chvíli musel podrimovat, hibernovat a celkově nabírat energii a sílu. Ale byla to zábava. Po dlouhé době jsem konečně jednou dělal taky něco pro sebe, něco, co mě naplnovalo a delalo mi radost.
Z mého slumberu mě probral náhlý hlas, co se mi rozeznal hlavou. Zněl urgentne. Nějaký cas mi ale trvalo, než jsem pochopil, co se děje. Že hlas, který ke mně mluví, je Belialuv a je to v mě mysli a co vlastně říkal. No sakra! proletlo mi hlavou, když se moje tělo konečně nastartovalo dostatečně. Ale než jsem stihl nějak víc zareagovat, Belialuv hlas se v mě hlavě rozeznat znovu, aby mi přinesl radostnou zprávu a já si mohl oddechnout. Vyhledal jsem mysl obou novopecenych rodicu, abych jim sdelil: "Gratuluji a vítám malé na svete." A protože mi to nedalo a byl jsem zvědavý. "Kolik jich je? Jak se jmenuji? Mohu vam nejak pomoci?"

Arcanus 26.7., next up 26.9. https://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&page=1#post-223040

Vypadalo to, že můj malý asgaarský trik Beliala zaujal a hned se to vydal zkusit. Díval jsem se na něj, jak se se naklání ke skále a jak se na jeho obličeji nakrátko objevila nejistota. Než jsem ale stihl cokoli říct, jeho výraz se naprosto změnil a mě bylo jasné, že už slyší přesně to, co má. Pousmál jsem se a přikývl, abych potvrdil jeho slova. "Učíš se rychle," zhodnotil jsem. Bealial se o magii lesa zajímal víc. Však se to hodí. "Každý kámen," přikývl jsem.
Pak ale náš hovor narušilo vytí a podle hlasu bylo jasné, že se Rowena vrátila. A Belial přirozeně chtěl jít za ní. Ještě aby ne, než tu být se staříkem. Co bych za to dal, kdyby tu Elisa byla. "Pozdravuj ji," přikývl jsem chápavě, když se začal loučit a na rozloučenou mávl ocasem. Pak už jsem se jen díval, jak jeho neonový kožich mizí mezi stromy.
A tak jsem zase osaměl. Ale nevadilo mi to. Tak nějak jsem si na ten klid zvykl. Do určité míry mi vlastně i vyhovoval. Navíc byla právě zlatá hodinka a jemné večerní světlo mi skrz koruny stromů tak příjemně nahřívalo srst. K tomu navíc ten měkký mech. Ideální pohoda.
Ještě chvíli jsem odpočíval, ale jakmile se začalo stmívá, rozhodl jsem se, že je taky na čase podniknout nějakou výpravu. Dopřát si nějaký pohyb a taky splnit nějaké povinnosti, aby si Sionn mohl trochu užívat života. Dokud ještě můžu. Jeden nikdy nemohl v tomhle věku vědět, dokud bude tělo fit. A tak jsem se rozešel podél hranic a systematicky začal se značením svoje typické kolečko. Už jsem nad tím nemusel ani přemýšlet a aspoň jsem díky tomu obnovil pach hranic a zároveň vyprázdnit svůj močáķ. Ale doufal jsem taky, že se brzy ukáže některé z mých dětí nebo vnoučat. Bez nich to tu totiž byla tak trochu nuda. Ale mohl jsem si jen přát, že si na mě někdo z nich udělá čas, i když měli jistě na práci mnohem zajímavější věci než dělat společnost jednomu starému vlku. Hmm a nebo bych mohl jít trénovat magie, napadlo mě, jakmile jsem se blížil ke konci značkovacího kolečka. To jsem vskutku dlouho nedělal. Ale jeden si musel čas od času udělat radost.

//Master of mobilpost :D

//zase mobilpost tak pardon :D

Belial označil Borůvkovou smečku za momentálně nejdůležitější, na což jsem přikývl. Naznačil ale, že by se možná v budoucnu vydal i do těch ostatních smeček. Na to jsem nic nenamítal. Naopak jsem byl rád. Na takové výletu jsem měl nejspíš příliš staré kosti. To kdybych už se vydal někam takhle daleko, tak spíš jen někam na dovolenou. Třeba k velkému jezeru. A nebo za dětmi. Ale nic jiného mě nemohlo donutit. Nebo jsem to aspoň momentálně tak pociťoval. A to bylo ještě k tomu léto.
Když padla řeč na Rowenu a já díky magii lesa zjistil, že je ještě pořád někde na výletech, Beliala to zaujalo. "Dokážu poznat, kde co a kdo je v lese. Každý ze smečky to dokáže... nebo aspoň do určité míry, všechno vhce cvik," pousmál jsem se. "Ale hodí se to nejen pro přehled, ale i pro lov," poznamenal jsem a zase se vrátil na svoje teplé vysezené místečko na mechu.