Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterka 1/5

Parsi mi popisoval, co přesně se svou magií dokáže. Bylo to fascinující. "Klidně to můžeme vyzkoušet a uvidíme, co všechno uvidíš a jak to pojmenuješ. Takový malý experiment," pousmál jsem se. Ovládal jsem některé neobvyklé magie, o kterých jsem mu určitě neříkal. O kterých jsem hodně dlouhou dobu nikomu neříkal. Kdo ví, možná o nich vlastně věděla jenom Elisa. A k tomu možná Meadow. Jenomže obě byly dávno pryč.
Zdálo se mi, že měla Lalie ze zpráv od Parsiho radost. Nebo jsem si tak aspoň interpretoval její reakci, která byla najednou výrazně méně formální než předtím. Konečně. "To jo," pokýval jsem souhlasně. A nebo to bylo možná něco za něco, napadlo mě. Pořád jsem měl její... limita v hlavě. Mrzelo mě to, ale choval jsem se okolo toho co možná nejvíc nonšalantně. Nechtěl jsem, aby náhodou nabyla dojmu, že by byla v něčem míň. Parsi od Lalie vyzvídal, kterého boha následuje. Věděl jsem, že v tomhle tématu byla dost nerozhodná, ale třeba už se mezitím rozhodla. Loupnul jsem po ní zvědavě pohledem, ale dál jenom poslouchal. Já už k tomu své řekl a stále jsem byl toho názoru, že si vybrat může, ale taky nemusí. "Pocházíte tedy ze stejného kraje?" zeptal jsem se Parsiho, protože mi předtím vyprávěl, že o jejich misionářství slyšel.
Na noc přituhovalo. Dalo se to tu pod hustými korunami stromů vydržet, ale nebylo to nic příjemného. Lalie si mou poznámku vyložila, že by se měla jít schovat. Možná bychom se všichni měli jít schovat. Nechtěl jsem, aby šla sama. "Tak co ještě vyzkoušet nějakou tu magii a pak jít společně?" navrhl jsem a oběma věnoval krátký pohled.

//Manipulace povolena

//Loterka 15

Parsi mi pověděl, že si tuhle magii přál, aby už se nemusel bát, že na něj někdo používá magii, o které neví. Pokýval jsem hlavou. "Je to šikovná schopnost, to rozhodně," pokýval jsem hlavou. "A poznáš i méně obvyklé magie?" zajímal jsem se. "Sám mám některé tak trochu zvláštní magie, které jsem už nějaká čas nepoužíval," svěřil jsem se. A možná bych je někdy měl vyzkoušet... třeba při lovu, sakra, na lov by bylo potřeba jít, přemítal jsem. Vždycky bylo něco potřeba. Zatím se mi ale nikam jít nechtělo. Čas trávený s Parsim a Lalií byl příjemný a já si ho opravdu užíval.
Lalie se rozhodla nechat Parsiho vyzkoušet magii i na ní. Sledoval jsem, jak se světlý vlk na malou otočil a pak se na jeho tváři objevilo soustředí. Hned vzápětí už nám začal povídat o magii... magiích. Jak se zdálo, Lalie jich v sobě měla hned několik. "Ty jo, zdá se, že máš na magie talent. A dobrá zpráva je, že vzduch je jednou z nich," pousmál jsem se. Všiml jsem si významného pohledu, který mi Parsi věnoval. Zaměřil jsem se tedy na jeho myšlenky. Jemně jsem na něj pokývl. Musel jsem uznat, že něco takového bylo opravdu neobvyklé. Co jsem měl zkušenost začínala většina vlků pouze s jednou magií - ostatně i já a to jsem jich nakonec za život nasbíral celkem dost a jednu už mezitím stihl i zapomenout. Stejně je to zvláštní, uculil jsem se pro sebe. "Ale nemusíš mít obavy, Lalie, s každou tou magií ti tady ve smečce může někdo pomoct, až budeš trénovat, jak ji ovládat," pověděl jsem a na vlče se pousmál. Lalie už dál nechtěla zkoumat magii vzduchu a já to respektoval. Měl jsem pocit jako by se ochladilo. Ošil jsem se a přešlápl z jedné strany na druhou. "Teda, začíná se zase pěkně ochlazovat. A to jsem doufal, že už bude brzy po zimě," poznamenal jsem. Ještě že nás chrání husté koruny Asgaaru.

//Loterka 14

Parsi mi vysvětloval, jak to vlastně s těmi barvami magií funguje. Tak trochu potvrdil mou domněnku s barvami dle očí, ale ne tak docela. Není to očividně tak jednoduché. Ostatně už dřív jsem věděl, že celou tu barevnou teorii čas od času narušil nějaký vlk, který měl očka zlatavá. A nebo taky měl barvy hned dvě. Vzpomněl jsem si na Nerssie, bývalou alfu Klímového lesa. Tehdy působila vlastně docela děsivě a jako mladý jsem z ní měl respekt. Všechno to ale už bylo tak dávno. Snad jako by se to nikdy nestalo. "To je zajímavé, že i tak i ty barvy tak sílí," poznamenal jsem. "A žádal jsi o tuhle magii Smrt nebo jsi ji prostě jednoho dne objevil?" optal jsem se. "O to umět léčit jsem si Smrt sám žádal a taky za to draze zaplatil, ale některé magie jsem v sobě prostě jen tak objevil bez toho, abych je sám chtěl. Přijde mi to vlastně tak trochu zvláštní." Parsi nabídl Lalie, že by svou magii mohl vyzkoušet i na ni. "Co myslíš, chtěl bys? Nebo se chceš nechat překvapit?" obrátil jsem se k vlčici.
Pak jsem předvedl magii vzduchu, ale jak se zdálo, neudělala takový dojem, jak jsem možná doufal. Lalie si vlastně vůbec nebyla jistá, jestli to je ono. Pobaveně jsem se usmál. "Ano, bylo," připustil jsem. "Ale ta magie toho umí samozřejmě mnohem více. Ať už pořádně fičáky nebo taky vlka úplně nadzvednout ze země. To bys chtěla zkusit? Nebála by ses?" vyzvídal jsem. Parsi to celé soustředěně pozoroval. Věnoval jsem mu krátký pohled, než jsem oči na moment zvedl k obloze. Padla tma s ní přišla taky pořádná zima. Možná nás to nakonec zažene do úkrytu, prolétlo mi hlavou.

//Loterka 13

"Vyzkoušíme," pokýval jsem Parsimu. Ta magie mě opravdu zajímalo. Bylo to pro mě něco nového a to se mi líbilo. Jak jsem ale měl radost, že se Lalie konečně rozloučila, brzy jí to zase přešlo. Když jsem jí pochválil výběr magie, usmála se, ale pak už nic neřekla. Byla to škoda.
Vyrazili jsme teda všichni tři na obchůzku kolem hranic, abychom měli povinnosti brzy za sebou a mohli se více věnovat magiím nebo jiným zajímavější věcem. Parsi mi mezitím povídal o jeho další magii. "Zajímavé... a jake mají barvy? Stejne jako vlci oci?" odhadoval jsem. Někteří, stejně jako konec konců i Parsi, měli ale oči zlatavé i v dospělosti. Mohlo to tedy ostatně být úplně jinak.
Mezitím jsme dokončili kolečko kolem hranic a zastavili se. Parsi nechal Lalie slézt na zem. "Tak, čas na ty magie?" navrhl jsem. Tohle bude zabava. "Tak... slibil jsem tu magii vzduchu, ze? Jdeme na to, Lalie?" nadhodil jsem. To už se ale kolem nás zvedl vítr - takový příjemný letní vánek. Pocuchal nám srst, zašimral, nekolikrat se kolem nas otocil a byl pryc stejne rychle jako se ibjevil. "Tak co myslis?" otočil jsem se na vlče.

//Mobilpost

Arcanus 19.1. https://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&r=1#post-233179
Další 19.3.

//Loterka 12

Parsi mi pověděl, že by si rád pocvičil svou vrozenou magii. "Ta bývá většinou nejmocnější," pokýval jsem hlavou. Povídal taky o tom, že se jednou sám sebe proměnil v pařez a pak to nešlo zpátky. Bylo to legrační. Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se tomu usmát. "Ale to by mohl být dobrý moment, ze kterého čerpat. Dokážeš si vybavit, co jsi udělal jinak a jak ses při tom cítil, když se ti to konečně povedlo? Magie je často hodně vázaná na emoce," zamyslel jsem se.
Tématu kolem magií se konečně chytla i Lalie a začala nám povídat, že by se jí líbila magie vzduchu. "To je moc hezká magie," pousmál jsem se. Parsi poznamenal, že bych jí mohl Lalie ukázat, což byla sice pravda, ale nevzpomínal jsem si, že bych mu o ní kdy říkal nebo ji vůbec někdy v dohledné době používat. Překvapeně jsem na něj pohlédl, ale on to vzápětí objasnil. Zajímavé. "To je hodně neobvyklá magie, nikdy předtím jsem o ní neslyšel," podotkl jsem, ale na mém hlase musel být znát zájem. Rád jsem objevoval nové magie. Bylo to... dá se říct takové malé hobby. "Ale Parsi má pravdu, klidně ti ji můžu ukázat, pokud budeš chtít," pousmál jsem se na vlčí slečnu. Zaregistroval jsem taky Parsiho nevyslovené sdělení. "Tak, mohli bychom obejít hranice, ať máme povinnosti z krku a pak se pustit do těch magií, co říkáte?" navrhl jsem.
Když mě Parsi objal, byl jsem prvních tři vteřiny trochu překvapený. Neznal jsem ho jako vlka, který by byl na takové věci. Brzy jsem se ale uvolnil a objetí mu vřele oplatil. "Prosimtě, to já děkuju," odvětil jsem tiše nazpátek. Pak ale z Lalie vypadlo něco, co nevyznělo úplně hezky. Je pořád malá, určitě nechtěla. Střelil jsem k ní pohledem, ale Parsi na to zareagoval úplně klidně. Pousmál jsem se na něj a pak to uzavřel: "A i kdyby, vždycky se dá všechno nějak vyřešit. Tak vyrazíme?" pobídl jsem je. Parsi se nabídl, že Lalie vezme na záda a tak jsme vyrazili k hranicím. Přestal jsem se soustředit na magii a ohnivá kulička jednoduše zmizela jako by tam snad ani nikdy nebyla. Využil jsem té příležitosti a začal obnovovat hranice lesa. Tu jsem se otřel o strom, tu počůral keř. Sice byly hranice lesa ještě dost zřetelně cítit po Roweně, ale bylo lepší nenechávat věci náhodě. Zvlášť když jsme k hranicím měli stejně cestu. Mohlo se to hezky odbít teď a pustit to z hlavy. Měl jsem rád, že byly všechny věci, co byly potřeba, rychle vyřešené a jeden si to mohl jednoduše vyškrtnout z hlavy.

//Loterka 11

//Mobilpost tak pardon za případnou tatarštinu :D

Parsi poznamenal, že Elisa musela být zajímavou osobností. Pousmál jsem se při vzpomínce na ni. Stále to ve mně vzbuzovalo jistou melancholie, ale jeden se s tím prostě musel smířit a jít dál. "To vskutku byla. Škoda, že jste ji nemohli potkat.
Lalie se u ohnivé koule ohrivala snad ze všech stran. Dělalo mi to radost. Postrehl jsem, ze stale premysli nad temi bohy, jak mi vypravela. Očividně ji to trápilo. Rozhodl jsem se, že bych mohl zkusit promluvit s její matkou, až se objeví. Tedy pokud se do té doby sama nerozhodne.
Parsi se zajímal o to si magii procvičit. "Jistě, moc rád," odvětil jsem. Tohle mě bavilo. "Máš nějakou konkrétní, se kterou bys chtel zacit?" zeptal jsem se. Parsi chtěl zapojit i Lalie. "Co ty na to?" otočil jsem se na vlče. "Mas vlastne nejakou magii, kterou bys chtela umet?" Většina vlcat nejakou takovou vysněnou měla. Bylo to jedno z takových těch velkých témat pro každé vlče.
Objasnil jsem jim, co znamená adoptivní. Viděl jsem, jak je Parsimu rozzarily oci, když jsem vyslovil to, že bych byl rád, kdyby se stal mým adoptivním synem. "Je mi ctí, Parsi... synu," pověděl jsem jemně. I přes to, že jsem dost často dokázal působit na oko chladné, muselo teď být na mě jasné, že mě to dojalo. To, ze o to ma zajem... To pro mě hodně zaujalo. Měl jsem sice hodně vlastních potomků. Ale s většinou jsem bohužel ztratil blízký kontakt. Tohle byla další šance.
Téma očividně zaujalo i Lalie která se zničehonic začala ptát na spoustu otázek. Otočil jsem k ní svůj pohled. "To je dobrá otázka. Urcite je mozne si adoptovat vic. Většinou jde o vlcata, která se ztratila, jejich rodiče zemřeli nebo se o ně jednoduše rodiče nechtějí starat," vysvětlila jsem. Bylo to možná kruté to takhle říct, ale bylo to tak. Ale zajimave by to bylo, kdyby se pro ne pak jejich oravy rodice vratili," podotkl jsem.

//Loterka 10

//believe me i dont mind :D

Všiml jsem si, že nejen Lalie, ale i Parsiho pohled docela na dlouho spočinul na malé ohnivé kouli, která nás ohřívala a házela na nás jemné světlo. Sám jsem se na ni na chvíli otočil, než jsem se obrátil zpátky na ty dva. "To jsem odkoukal od své partnerky Elisy," pousmál jsem se, "ta nad tím měla ale úplně jinačí kontrolu. Nepohnula by se ani o píď, kdyby ona nechtěla," zavzpomínal jsem. Nikdy jsem neviděl nikoho ovládat oheň líp, než to uměla Elisa. To mě plamínek občas problikl nebo poskočil, i když jsem se ho opravdu snažil držet stabilní.
Jak se zdálo, ani Lalie neměla tak vytříbený sluch jako Parsi. Musel jsem se zasmát, když se celou tu situaci snažil zachránit komplimentem, ale v podstatě mi řekl, že jsem starý dědek. A má pravdu, ušklíbl jsem se. "Magie potřebuje trénink. Úplně stejně jako tělo," dodal jsem, aby se světlý vlk necítil špatně. A zároveň to mohlo být zajímavé i pro Lalie, na kterou jsem sem tam hodil očkem. Byla až nezvykle spořádaná.
S Parsim jsme si úplně neporozuměli. "Adoptivní syn," zopakoval jsem, "nebo může být i dcera. Tak se říká tomu, když se někdo rozhodne vzít si toulavé vlče za vlastní," vysvětlil jsem. Vystřelil jsem pohledem k Parsiho očím. "Ale jen pokud bys chtěl," pousmál jsem se. Nechtěl jsem ho do ničeho nutit.

//Loterka 4

Stále jsem udržoval plamínek ve vzduchu, který nás trochu hřál a celkově tu udržoval příjemnou atmosféru. Nestálo mě to moc úsilí, ale přeci jenom, když jsem se hodně zabral do hovoru, plamínek se lehce zamihotal. Lalie pořád stála na stejném místě vedle mě a nijak se neměla k hovoru. Možná se nám bojí do toho skočit, napadlo mě. Na moment jsem na ni zaměřil svou pozornost a hlavou mi projely její myšlenky. První z nich mě trochu překvapila. Nelíbilo se mi, že matka vlče pověřovala sbíráním informací. Pořád jsem byl zastánce toho, že by si vlčata měla hrát a užívat život. Ale ohledně Hyetty se mi nezdálo víc věcí. Měli jsme očividně jiné názory na rodičovství. Druhá myšlenka Lalie mě přiměla jemně pozvednout koutek v úsměv. Na tom něco bude.
Pak jsem ale směřoval svou pozornost zpátky na Parsiho. "Ale trávu, co roste na vedlejší louce," zasmál jsem se. Parsi se podivoval, že to všechno neslyším stejně jako on. Zavrtěl jsem hlavou. "Neslyším, nebo alespoň ne tak dobře jako ty. Třeba je to věkem. Ještě že si můžu pomoct magií lesa," zavtipkoval jsem. "Ty to slyšíš, Lalie?" pokusil jsem se zapojit vlčici do hovoru. Domníval jsem se, že pokud nevidí, musí mít ostatní smysly výborně vycepované, aby byla schopná se orientovat. Protože já si to bez zraku nedokázal představit. Beztak bych narazil do každého stromu.
Všiml jsem si, jak se změnil Parsiho hlas, když mluvil o tom, že Sirius je se Sionnem, ale rozhodl jsem se v tom nevrtat. Jsou věci, do kterých mi nic není, usoudil jsem. A nejspíš to tak bylo lepší. A tak jsem jen pokýval hlavou.
Parsi dál trval na tom, že rodinu musí být jedině pokrevní. V jeho slovech byla slyšet naléhavost. Díval jsem se do jeho očí a cítil z něj, že všechno, co říká, myslí naprosto vážně bez toho, abych musel nahlížet do jeho hlavy. Věděl jsem, co pro něj znamená kodex. Když skončil, jemně jsem se na něj pousmál. "Můžeš být mým adoptivním synem," řekl jsem klidně, ale s jistou dávkou rodičovské něhy. "Ale prosím nikoho nezabíjej," uchichtl jsem se, "byl bych mnohem radši, když budeš šťastný."

//Loterka 2

// Je ti teplo, děvče? :D

Udržoval jsem dál plamínek, aby nás zahříval a snad i Lalii dělal trochu radost. Moc jsem v to doufal. Parsi prohodil o tom, že se vrátila Rowena a donesla s sebou i kořist. "To se hodí, zvlášť v zimě," zhodnotil jsem, ale jedna věc mě přeci jen zarazila. Jak to mohl zjistit? Však stál vedle mě, když se lesem roznesl Roweinin pach a ani les to být nemohl, protože jsme nestáli u žádné skály. "Ale jak to víš?" zeptal jsem se se zájmem. Tyhle věci mě vždycky fascinovaly. Možná nějaká zajímavá magie. Lalie mi slíbila, že mi její matku představí. "To budeš moc hodná," pousmál jsem se na ni. Jinak se ale moc neprojevovala. Spíš se zdála jakési zaražená. Možná Parsiho moc nezná? napadlo mě.
Dál jsme se bavily o Siriovi a Alastorovi, což nebylo zrovna veselé téma, ale ani jsme nic moc nevyšpekulovali. "Sirius je v lese, snad by si zavolal o pomoc, kdyby ji potřeboval," zhodnotil jsem nakonec. Navíc se z toho směru nesl také Sionnův pach a věřil jsem synovi, že se o to postará a udělá, co je třeba. Dávno byl lepší alfa než já. Když Parsi mluvil o rodině, bylo mi ho líto, ale zároveň jsem byl rád, že tady s náma plánuje zůstat. Když zarputile odmítal, že není mou rodinou, jemně jsem se na něj pousmál. "Však to není jen o krvi, krev nemusí nic znamenat," pověděl jsem mouře. Sál jsem si věděl, jak rodina dokáže ublížit. "Ale spíš o vlcích a vztazích, jaké mají, jak jim můžeš věřit," pokračoval jsem. "A u tebe cítím, že ti věřit můžu a záleží mi na tom, abys byl i ty spokojený. Byl bych hrdý, kdybych byl můj syn." Mluvil jsem pomalu a s jistou jemností v hlase. Ze svého dětství a dospívá jsem sám věděl moc dobře, jaké to je mít pocit, že jsi sám. Ale věděl jsem taky, že rodinu si jeden může najít. A první takovou tady byl Klím.

Když mi Lalie řekla, že by se jí plamínek líbil, věděl jsem, že jí to musím za každou cenu splnit. Zvlášť po tom, co jsem sluníčko zařídit nedokázal. "Jak si přeješ, tak jest," prohlásil jsem ve snaze znít trochu tajemně a zavřel oči. Probudil jsem v sobě magii ohně a ve chvilce se vedle nás s Lalií objevil malý levitující plamínek, který se čas oč času zvětšil nebo zmenšil a někdy jakoby poskakoval ve vzduchu podle toho, jak moc jsem se na tohle malé kouzlo zaměřil. "Tadá," pousmál jsem se na vlče. Plamínek na nás házel jemné světlo a v tomhle nečasu navíc příjemně nahříval kožíšky, aby na nás za chvíli taky nebyla jinovatka jako na všem okolo.
Když se mi Lalie svěřila s tím velkým tajemstvím, snažil jsem se reagovat klidně, i když mě ta zpráva šokovala a docela dost zasáhla. Nechtěl jsem ale vlčeti přidělávat starosti, které zbytečně nemuselo mít. Po té, co mi to řekla, jsem ustálil velikost a sílu plamínku tak, aby se světlo zbytečně nezmítalo. Doufal jsem, že jí to trochu pomůže. Kéž bych mohl alespoň takhle pomoct.
Pak už se k nám ale přidal Parsi a Lalie zůstávala spořádaně sedět vedle mě a moc se do konverzace nezapojila. Parsi mi pověděl, co věděl o matce Lalie a já na něj děkovně pokýval hlavou. Byly to cenné informace. "Ty mě ale pak určitě mamce představíš, že?" obrátil jsem se na vlče s jemným úsměvem. Pak ale Parsi přinesl mnohem znepokojivější informace. Vráska na mém čele se postupně prohlubovala. "A Sirius je v pořádku?" zeptal jsem se starostlivě. Mohl jsem mu totiž pomoci, pokud by potřeboval. Snad to jednou nebylo pozdě. Co jen se to se světem děje... Mohl jsem jen doufat, že to byla jen nějaká bratrská rozepře. "Musíme tedy raději dívat pozor, ale snad se věci uklidní," pokýval jsem hlavou.
Byla tu ale ještě jedna věc, o které se mnou chtěl Parsi mluvit. Krátce jsem se podíval na Laliy, pak jsem se ale otočil zpět na Parsiho a věnoval mu plnou pozornost. Pokývnutím jsem ho vyzval, ať pokračuje. Během jeho prvních vět mě znepokojení drželo, postupem času se mi ale na tváři začal tvořit jemný úsměv. "To jsem moc rád, že zůstaneš. Neumím si to ani představit, že bys odešel. Pro mě jsi rodina," pousmál jsem se jemně na světlého vlka. Parsi se vlastně objevil, když Elisa zemřela, v té době jsem se mu nedokázal věnovat, ale bez něj jsem si to už neuměl představit. Byl na něj vždycky spoleh. Prostě k Asgaaru už patřil. Byl by i dobrá beta, napadlo mě. Tohle rozhodnutí už jsem ale nemohl učinit sám. Věděl jsem, že je to mezi ním a Sionnem jakési... divné, chtěl jsem to s ním nejdřív raději probrat. Ale to, že tu pro Parsiho je místo, to jsem rozhodnout mohl. Plamínek vedle mě pořád levitoval, jen teď s posledními slovy jsem nevědomky změnil jeho světlo do teplejšího odstínu. Z lesa se ozvalo zavytí, ale bylo tu teď v zimě celkem rušno, takže to mohl vyřešit někdo jiný a nebo to mohlo chvilku počkat.

S očekáváním jsem pozoroval Lalie a čekal, co mi poví, že by jí udělalo radost. Vlčice se chvilku zamyslela a pak pověděla, že by ji potěšilo sluníčko. Jenže to se podle všeho moc vykouknout nechystalo, protože celý den tak hustě sněžilo, že občas nějaké vločky propadaly i korunami Asgaaru, které běžně před sněhem a deštěm docela dobře bránily. "Na sluníčko si ještě budem muset počkat," usoudil jsem po důkladném prozkoumáním oblohy, "ale plamínek na zahřání bych vykouzlit uměl, chtěla bys?" nabídl jsem. Lalie se konečně trochu uklidnila a dokonce byla ochotná se mi svěřit, co se stalo. "Nikomu to nepovím, čestné slovo," přislíbil jsem a naklonil se k vlčeti, které se mi chystalo sdělit naše tajemství, aby mi ho mohla pošeptat do ucha. Jenže na to, co mi řekla, jsem nebyl absolutně připravený. Až jsem se málem zakuckal. "Aha..." vypadlo ze mě nakonec. "To mě mrzí, že jsem tě polekal tím klouzáním. Nechtěl jsem," pokračoval jsem. Cítil jsem se za to teď špatně, ale Lalie vypadala klidně, a tak jsem se držel, abych před ní nedělal nějaké zbytečné scénky. Muselo to i tak pro ní být těžké. Neuměl jsem si to představit.
To už k nám ale přidal Parsifal. "Neboj, to je Parsi," pošeptal jsem směrem k Lalii, která ke mně zamířila jako by se chtěla schovat. Posadil jsem se vedle ní a přehodil přátelsky ocas jejím směrem. "Je to tak," přikývl jsem Parsimu. "S její matkou jsem zatím neměl tu čest, ale všechno má svůj čas." Parsi taky naznačil, že je to údajně velmi dobrá lovkyně. "Snad a nebo se vždycky najde něco jiného. Vždycky je něco potřeba," odpověděl jsem na Parsiho otázku. A dokonce jsem si i dost dobře uměl představit činnost dokonce i pro slepou vlčici. Ale to má svůj čas, teď ať si užije dětství... co jen to půjde. Parsi měl ale pro mě důležitou zprávu. A čím víc detailů mi řekl, tím víc se mi tvořila vráska na čele. "Co tím myslíš?" pobídl jsem ho, aby byl víc konkrétní. To, co říkal, bylo zatím dost vágní, ale i tak mi to dělalo starosti. A to víc proto, že Alastor a Sirius byli pro mě prakticky rodina.

//Další mobilpost ;;

Lalie souhlasila, že bychom si mohli ozdobit vánoční stromeček pro Vlčíška. Ale místo toho, aby jí to udělalo radost, to znělo jako že to teda udělá, aby mi to udělalo radost. Chtěl jsem jí prostě nějak rozveselit a dostat do té nevinné vlčecí radosti, ale nějak se mi to nedařilo. Asi už jsem vyšel moc že cviku. "A co by tobě udělalo radost?" zeptal jsem se už na přímo s mírným úsměvem. Nedokážu už vymyslet ani hru pro vlče, to je skandál! Tohle byla poslední naděje.
Do klouzání jsem si vkládat velké naděje, ale ukázalo se jako značně kontraproduktivní. Lalie vypadala opravdu vyděšeně a nějakou dobu trvalo, než se zklidnila. "To nic, je to dobré... Co se stalo?" pověděl jsem jemně. Co se jí jen muselo dít? Nerozuměl jsem tomu, ale byl jsem odhodlaný na to přijít. A taky najít něco, co jí přivede úsměv na tvář.
Do toho k nám ale přiběhl Parsifal a chtěl se mnou mluvit. "Ahoj Parsi," pozdravil jsem ho, "jistě, podívej. Jak se ti daří?" Vypadal o dost vyrovnaněji, než když jsem ho viděl naposledy. Tak snad se to mezi ním a Sionnem urovnalo.

Lalii se pořád Vlčíšek nějak nepozdával. A já už jsem tak nějak přestával mít argumenty. Chtěl jsem jí jen udělat radost a povyprávět vlčeti o hodném vánočním bůžkovi Vlčískovi, ale jak se zdálo, to vlče mě ale úplně odzbrojilo. Až jsem se do toho svého povídání tak zamotal, že bylo možné lepší se ani nesnažit vymotávat. "Dělá to vlkům pro radost. Tak uvidíme, jestli letos někomu v lese něco nadělí," pousmál jsem se. Doufal jsem, že by se třeba aspoň mohla těšit, že by třeba něco mohla dostat. To očekávání prcků bylo na Vánocích to nejlepší! "Můžeme si i ozdobit stromeček, kdybys chtěla. Aby se tu Vlčíškovi líbilo, kdyby sem náhodou zavítal," napadlo mě a s očekáváním jsem se podíval na Lalii, jestli se konečně chytne a přestane být tak vážná.
O to jsem se pokusil i svým sklouznutím, na které jsem byl náležitě pyšný. Jako za mladých let, pořád to ve mně je. Zvesela jsem se s očekáváním otočil na Lalii a čekal, co na to řekne, ale její výraz mě úplně rozhodil. Neměla vůbec radost a místo toho se tvářila spíš... vyděšeně? Svraštil jsem obočí, přešel jsem k ní a starostlivě do ní dloubl čumákem. "Co se stalo?" zeptal jsem se jemně.

Zřejmě jsem na Laliy moc dobrý dojem s bohy neudělal, protože se tvářila tak nějak, no... ne zrovna přesvědčeně. A taky se to nebála dát najevo. "Protože je to vlkumil," pokrčil jsem rameny. "Má rád vlky a tam jim jednou za tok chce udělat radost... Teda pokud jeden nezlobí." Vlastně jsem nevěděl, proč to dělá. Ale už jsem toho sám byl svědkem. Jak si jinak vysvětlit tu sochu, co se nám v zimě objevila v lese?
Ale dost už bylo složitých debat o bozích. Bylo na čase začít dělat něco zábavného, no ne? Vlastně jsem se na to i těšil. Možná i víc než Lalie. "Proč do vody?" svraštil jsem obočí. Na moment mě to zmátlo, než jsem si uvědomil, že Lalie možné ještě námrazu nikdy neviděla. A nebo si ji nepamatuje. "Nenamočíme se a ani nemusíme daleko, sleduj," pobídl jsem ji s úsměvem, než jsem se rozeběhl. Při prvních pár krocích pode mnou hlasitě zakřupala namrzlá tráva a pak když už jsem se dostal na to správné místo, jsem skočil a sklouznul se po namrzlé zemi o dobrý metr dál. Pak jsem se otočil na Lalie a uklonil se jako po velkém představení. "Co na to říkáš?" pobídl jsem ji zvesela. No já bych řekl, že na ty starý kosti dobrý.