Gallirea - Příspěvky uživatele

Sraz proběhne 14. 08. od 10:30 a setkáme se ve vestibulu hlavního nádraží v Praze!

Prosíme, abyste svou účast potvrdili Arcovi nebo Elise do vzkazu, ať víme, na kolik lidí čekat. Kdo by se plánoval přidat později, dejte nám vědět a domluvíme se, jak si pak dát vědět, kde zrovna jsme. Zhruba 2 dny před srazem účastníkům rozešleme vzkaz s infem co a jak. Kdyby byla jakákoli změna, případně jste potřebovali někde ztraceni po Praze vyzvednout či se změnil čas příjezdu, dejte nám, prosím, vědět.

V případě pěkného počasí je v plánu navštívit Riegrovy sady v dochozí vzdálenosti od nádraží a tam udělat piknik. V parku jsou stánky na pivo/limonádu, případně se dá po cestě navštívit obchod s potravinami (např. Billa na nádraží, nebo Albert na Muzeu). Na oběd je možné v okolí využít různé fastfoody. Prosíme Pražáky, aby pokud můžou, vzali při této variantě nějakou deku na sednutí, aby ji nemuseli tahat dojíždějící. Pokud nám počasí přát nebude, schováme se do nějaká kavárny či hospůdky poblíž. V tomto případě bude nutné dodržet vládní opatření a mít s sebou nějaký doklad o bezinfekčnosti.

Děkujeme za pochopení a těšíme se na vás!

//Divoká pláž (přes mys)

Následoval jsem Rowenu nahoru přes mys až ke srázu. Docela jsme se vzdálili od moře, ale neměl jsem z toho úplně dobrý pocit. Moc dobře jsem věděl, že tyhle magické patálie nikdy nejsou jen tak. Navíc jsem z mladé vlčice ani nevytáhl žádné důležité informace. Nespokojeně jsem pohodil ocasem, přesto na ni a Zakara ale kývl. "Pamatuješ si, kde to bylo?" zeptal jsem se klidným, neutrálním hlasem. Ačkoli mě to tu štvalo, nějaká vychování jsem měl. Může mít nějaká oblíbená místa, kde se schovává... Cokoli, co by mi ji pomohlo najít... Na Zakara jsem tentokrát magii nepoužil, přesto v mém pohledu mohl vidět, že je to pro mě důležité. Najdu ji.
Přesto jsem byl od svého důležitého úkolu vyrušen, protože bylo na čase začít řešit tu cetku. Podíval jsem se na Rowenu, která mluvila, a pak na tu bílou vlčici, co se jí tak líbil ocas mojí skoroneteře. Savior by si ji měl víc hlídat. Zakar však prohodil něco, co mě trochu překvapilo. Nemožné? Upřel jsem pohled na ten zářící plíšek. Musel jsem uznat, že jsem z toho měl zvláštní pocit, snad jako by mě ta cetka vábila. Byl to podobný pocit jako při návštěvě Života. Zamračil jsem se. Ví to... A tohle jsem nějaký čáry, aby mě zastavil. Otočil jsem se směrem k moři. Vítr i taky foukal poměrně silně, až jsem z toho měl pocit, že hladina musí končit někde blízko, jaká vlhkost se sem dostávala. Jsme ale přece dost vysoko. Jenže pro magii to taky nemusela být překážka. "Jestli se ta hladina nepřestane zvedat, musíme to vrátit do moře," řekl jsem nesmlouvavě ke třem vlkům. Přesto jsem ale zůstával stát blízko té věci a zároveň blízko Zakarovi, ze kterého jsem měl pocit, že je na mojí straně. Snad mladá nebude dělat scény. Neměl jsem čas ani náladu tu jen tak postávat a čekat, až přijde zase nějaká další pitomá potopa, co s sebou vezme půlku země.

//Lauře odebrány 2 body ze síly

Etney

1) Arcanus - protože je to prostě náš smečkový taťka...a ta písnička je celá best :D od dětství ji miluju :D Takže Asgaar je vlčí ráj

https://www.youtube.com/watch?v=HdEQBvGqiiU

2) Laura - nevím proč, ale ta melodie ve mě úplně vyvolává představu Laury, jak poskakuje z tlapky na tlapku někde po lese do jejího rytmu :D a u toho kroutí hlavičkou ze strany na stranu.

https://www.youtube.com/watch?v=TxWLybPwBzs

3) Etney a jeho totální best song Nonstop... protože "jsem vítr, hurikán!"
- pro mámu pořád jen dítě jsem :-D
- Brácha ten hlídá jen svůj džob, stal se z něj velkej pán a snob, kdo jsem já, to nemaj ponětí.
- Už nejsem dítě mejdanů, už nejsem módní hit, (Etney bohužel nikdy nebyl módní hit T.T :D), láká mě vůně príma dnů a chci jen nonstop žít
(Totálně a jasně to vše popisuje toho mého šedivého trumberáka a to, jak ho bere jeho rodina :D)

https://www.youtube.com/watch?v=LnxYsvywj2g

4) Sionn - prostě...dítě ráje :D nemám, co víc bych dodala :D

https://www.youtube.com/watch?v=uEBveR62fdw

5) Elisa - sedí mi k ní tahle nádherná písnička od Eminema, ve které zpívá o své dceři :-) protože Elisa miluje všechna svá vlčata, i když to navenek nedává moc najevo :D a navíc na ni ve smečce všichni vlci spoléhají

https://www.youtube.com/watch?v=tD5oQQ-CQ4E

6) Lucy - nádherná Lucy a k ní pasuje nádherná písnička...a taky proto, že ve filmu má Jenny Forresta skoro jako jediná moc ráda... :) pro Forresta je zase Jenny anděl :-). Stejně jako Lucy je andělem pro (dříve tak Forrestovsky osamělého) Etneye

https://www.youtube.com/watch?v=VWoUcB7y4hw
(nejúžasnější film ever...)

Nemesis

Arcanus - https://www.youtube.com/watch?v=ApCoJeatwac - Vždycky mi Arc přišel jako postava, která má vyšší sílu než ostatní. Maximum magií, ty speciální, do toho vlastnosti a celá ta postava i vzhledem (zejména odznaky) je taková nadpozemská a celá ta písnička vyjadřuje něco, v čem proudí magie a je nad námi

Elisa - https://www.youtube.com/watch?v=DFZJuBXufIM - Noční můra, co tě bude pronásledovat i ve snech, musím říkat něco víc?

Sionn - https://www.youtube.com/watch?v=6FlWvjg95sc - Řekněme si upřímně, Sionn má černý oči, které jeho charakteru dávají pocit tajemna a snad zla, což je samotný začátek písničky, ale jakmile se Sionn pozná, on je... určitě ne zlý, ale klidný, jako zbytek skladby.

Lucy - https://www.youtube.com/watch?v=2CpCMaU-rpM - Nějaká moje část Lucy od její změny vidí jako takového nekonečného lovce v temnotách, který bude pronásledovat až do konce věků, ale zároveň není prostě jedná, její povaha je jako exploze, která míří sem a tam.

Etney - https://www.youtube.com/watch?v=smNA_BYDODU - Ve své mysli je Etney král a tohle je prostě skladba krále, který má svou armádu... Kterou Etney nemá, ale třeba ve své hlavě jo.

Laura - https://www.youtube.com/watch?v=fXv9HUFXszI - Sladká a nevinná, která bloudí lesem a pomáhá každéé opuštěné duši vždy s dobrou náladou

Castor - https://www.youtube.com/watch?v=MWHmgob5FDA - Castora vnímám tak trochu jako jinou postavu, nestojí se všemi, ale vyloženě není divný, jenom nějakým způsobem jiný, na pohled klidný, ale prostě... jiný.

Gee - https://www.youtube.com/watch?v=O7MwJ5WGA_A&ab_channel=LeagueofLegends - Úplně popravdě, nikdy jsem nečetla ani kouskem povahu Gee, vnímám ji pouze ze hry a vidím jako sice klidný prvek, ale dobrodružný a na svět hledí s pyšným údivem, když spatří něco nového.

(Nemesis - https://www.youtube.com/watch?v=TCQ9MEZL1Y4& - Byl malé vlče, takové nevinné, ale svět si s ním vyhrála zahořkl.)

Tesai - https://www.youtube.com/watch?v=NQIeAbFT4Kc - Tady bych ráda podotkla o celé té postavě – nemluví, je němý a vždy za něho mluví jiní nebo jenom jeho činy. Což je Tesai.

Lilac - https://www.youtube.com/watch?v=T1jXFSj4pTM - Mladé a nevinné stvoření, které bude vše zkoumat.

Shireen - https://www.youtube.com/watch?v=Gm2S3MyzgFQ&ab_channel=LeagueofLegends - Jízda od začátku do konce, ale pořád s nějakým elánem a grácií

Nym -https://www.youtube.com/watch?v=aB_DbCpFvHA - Něco na Nym mi dává jakýsi pocit tajemnosti a nějakého hnusného děsu (ne, že je ona děsivá, ale něco děsivýho má v sobě zakořeného),ale furt to prolíná to, že je to dáma, která to nedá znát.

Fiér - https://www.youtube.com/watch?v=8_OSWJeVTg0 - Doživotní punk kid.

Parsifal (sice ještě není ve smečce, ale co) - https://youtu.be/9Zub8agQjrw - Ukaž mi lepší písničku pro rytíře?

Shireen

Ola, Otče. :jennarise:

Doufám, že se máma pořád počítá. Protože tohle mi přijde geniální jako jediný. Jinak vařim z vody. :))))

Elisa – Sovngarde; Nevím, jak se vyznáš, ale na každý pád je Sovngarde theme ze Skyrimu a je to theme Nordský "Valhaly". Je to místo, kam odcházejí stateční válečníci padlí v boji. A naše máma byla statečnej válečník, který padnul v boji. A teď určitě hoduje ve Vlčích síních slávy, jako ta nejsilnější královna ze všech *sob*.

Arcanus – If not with you, for you; Tohle jakože nebylo v plánu, ale určitě je to truchlící Arčí teď ;-; . Just. We all miss her so much.

Sionn – Some Nights; Sjon je náš kulíšek, ale pořád v něm vidím vlastně takovýho nevyklubanýho válečníka. A prostě tohle je jeho jam. Sama jsem zvědavá, co se z něj teď vyklube.

Lucy – Lone Digger; Lucy je naše šílená květinka a věřím, že tohle by pro změnu byl její song. Zkrátka správně crazy, trochu zvrácený svým trhlým způsobem. A prostěve výsledku boží.

Castor – Bošilecký zvony; Správně melancholický, ale nijak "špatně". Zamyšlený, ne nudný. Also – velmi dlouhá předehra, což mi přijde ke Castorovi zvláštním způsobem výstižný.

Etney – Vedoucí; Prostě náš milovaný skoroalfák Etney. Třebaže si to myslí jenom on.

Nemesis – Tabáček; Prostě Nemo a jeho Meinerovská vůle k životu.

Fiér – Creeper rap; Protože Fiér je taková (ne)časovaná bomba, která prostě jednou vyhodí celej Asgaar do vzduchu.

Arcanus
Mrzí mě, že jsem nakonec nestihla dát dohromady všechny, ale tak aspoň takhle, co mě napadlo :D

Coldplay - Yellow Lyrics – Sionn, protože je to přesně ta správná atmosféra zoufalství a truchlení pro Elisu a lásky, kterou cítí k Nym, na kterou se snaží upnout, aby celý tohle období zvládl a vysvitla pro něj nějaká jiskra naděje, kterou teď nutně potřebuje.

She Will Be Loved- Maroon 5 Castor, protože mi takhle písnička evokuje takový ten prototyp hodnýho kluka, co vždycky dělá vše správně a udělal by cokoli a bohužel vždy skončí ve friendzone.

Machine Gun Kelly - lonely Arcanus, tady jde hlavně o ten text. Písnička je teda sice o ztrátě rodiče, což teda taky sedí, ale většina částí prostě sedí na aktuální situaci ;;

My Chemical Romance - I'm Not Okay (I Promise) Nemesis, I mean je ikoničtejší písnička pro rebelious teenage emo fázi?

Pokáč - Úplně levej Etney, to prostě jen… :D :D im sorry Kdyby byli Etňák, Arc, Elisa a Lucy lidi, tohle je prostě dokonalý :D Prostě Etny je troubelín, ale je to dobrák.

Hollywood Undead - Everywhere I Go (Official Video) Elisa, chtěla jsem něco pořádně badass a tohle je prostě Elisa a její badass reputace.

Skip The Use - Nameless World (Official Video) Fiér, protože je to správně funky, ale zároveň to v sobě mám odhodlání změnit svět, což je něco, na co by se ti dva s Awnay hodili.

V Pekle Sudy Válej Shireen, protože je to ta správná badass písnička, protože Iška je drsná holka, která bere život jak je a do všeho se vrhá po hlavě.

Rowena i Zakar mě také přivítali. Normálně bych snad měl i radost, že je vidím, ale v téhle situaci jsem to nedokázal vnímat. Nebylo to důležité. Jediné důležité teď bylo chytit ji. V tom, že Rowena o Styx něco ví, mě utvrdila hned vzápětí. Trochu překvapeně jsem sebou trhl, když z ní vypadla ta věta. Jak to ví? To mi však vzápětí vysvětlila a ani za mák se mi to nelíbilo. Žádná pletky s těmi magickými bytostmi nemohli být dobré, ne po tom, co dopustil Život. Na mé tváři muselo být patrné drobné zamračení, které se ještě prohloubilo, když se ke mně začaly dostávat lítostivé pohledy Zakara. Však ani nemohl vědět, o co jde! Nestál jsem o lítost, chtěl jsem být sám a trochu si srovnat myšlenky. Chtěl jsem pomstu. Přesto jsem na dva vlky jen krátce kývl, jenže v tom se ke mně dostaly Roweniny myšlenky. Podíval jsem se na vlčici a přistoupil k ní ještě malinko blíž, abych ji v záři té cetky v moři lépe viděl. "Co víš o Styx?" zeptal jsem se jí a mladá vlčice měla najednou neuvěřitelné nutkání mi to říct. Můj pohled padl krátce i na žíhaného vlka, abych zjistil, jak zareaguje. Byl to tulák, mohl toho vědět spousty a mně se teď hodil každý střípek, abych ji našel co nejrychleji. Aby trpěla co nejvíce. Aby věděla, jaké to je.
Vtom se k nám přidala ještě další vlčice. Nebyl však moc čas nic dalšího řešit, protože se začala zvedat hladina. Divné. Vody však začalo přibývat mnohem víc než při normálním přílivu. Začínal jsem vlny mít až ke břichu. A uvnitř mě jako by se najednou něco změnilo, ačkoli jsem to nedokázal pojmenovat, znovu jsem měl podobný pocit, že vidím Elisu, stejně jako v lese, až na to, že tentokrát přede mnou nestála. Měli bychom odstup vypadnout... Však je to jen trochu vody... Nesnáším vodu. Rowena však mezitím natáhla přívěšek na svůj krk a rozeběhla se pryč. Ta záře mě vábila, a tak jsem se místo toho, abych se sám vyrovnával s tím, co se stalo za tichého hučení vlny, rozeběhl po boku Zakara za neteří. Přitom jsem podrážděně mrskal ocasem. Tyhle magické kraviny mě nebavily. A jestli za tu vodu mohla ta cetka, mohlo to být nebezpečné a kdyby se to dostalo do špatných tlap... "Měl by tu věc nést vlk a ne mladá vlčice," prohodil jsem tiše směrem k Zakarovi a jen krátce se ohlédl po neznámé bílé vlčici.

//přechod za ostatníma

// Ústí (přes Kamenný mys)

Postupně jsem vyšplhal až na samotný vrchol skal. Tam jsem se zastavil a trochu vydýchal, ale pozoroval jsem, že se necítím tak unavený jako dřív. Ten dar od Života nakonec přeci jen zafungoval. Bude se to hodit, abych ji zničil. Možná kdyby Život jen tušil, jak tuhle nově nabytou sílu hodlám využít, nikdy by mi ji nedal. Ale byla to jeho chyba. Neměl to nikdy dopustit a nic z toho, co bude následovat, by se nikdy nemuselo stát. Kdyby jen nestál na špatné straně...
Kýženého klidu a výhledu na moře bez nikoho jsem se tu bohužel nedočkal. Tam dole byli nějací vlci. Sešel jsem tedy níž, abych v nich poznal Zakara a Rowenu. Nad něčím tam stáli v moři. "Zdravím," pronesl jsem co nejklidnějším hlasem jsem dokázal. Nechtěl jsem, aby poznali, že je něco špatně. Nemohl jsem ohrozit Sionna a nechtěl jsem cizí lítost. Chtěl jsem být chvíli sám, ale toho se mi nedostalo ani tady skoro na konci světa. "Co to tam máte?" zeptal jsem se, protože tam v moři něco bylo. Nějaká cetka, ale co je mi po ní. Nezáleželo na ní. Pak jsem nasál okolní pachy a něco mě praštilo přes čenich. Ten pach... Byla v jeskyni. Přeměřil jsem si tmavou vlčici pohledem. Mohla něco vědět, ale nemohl jsem se hned zeptat, ne teď. "Jak se ti daří? Neviděla jsi v poslední době otce?" zeptal jsem se jí zvědavě. Savior byl jeden z mála, komu jsem byl ochotný říct, co se stalo.

//Náhorní plošina (přes pláž)

Od řeky jsem pokračoval dál po Náhorní plošině směrem k moři. Netušil jsem proč, protože to nebylo zrovna ideální místo, kam by se Styx mohla schovat, ale něco mě tam táhlo. Možná touha na chvíli zpomalit a jen pozorovat vlny. Uklidnit mysl a maličko zaplnit tu prázdnotu uvnitř mě. Zkoncentrovat se na to, co mě čekalo v následujících dnech.
A přesně tak jsem udělal. Na chvíli jsem zastavil na písečné pláži a jen pozoroval horizont a poslouchal divoké vlny. Bylo to uklidňující, jako balzám na duši. Jen kdyby tu mohla být se mnou... Pak jsem se ale vydal dál. Začal jsem stoupat nahoru po kamenném srázu, snad abych se dostal k lepšímu výhledu na kraj.

//Divoká pláž (skrz Kamenný mys)

//Zrcadlové jeskyně (přes řeku)

Chodba mě vyvedla v blízkosti řeky Mahtae. Rozhlédl jsem se kolem, ale po Styx nikde nebylo ani památky. Pro sebe jsem tiše zavrčel. Gallirea byla obrovská a takhle bez nápovědy mohlo trvat věky, než ji najdu. Ale i kdyby. Vzdávat jsem to nehodlal. Byla to moje síla, moje motivace, moje všechno. Pomstím Elisu a ochráním zbytek rodiny a smečky, ať to stojí co to stojí. I kdybych měl zaprodat duši peklu.
K tomu jsem ale nejprve ze sebe potřeboval smýt Elisinu krev. Nikdo nesměl vědět, že v Asgaaru už není žádná alfa. Že Elisu zavraždili. Protože to by byli Sionn s Nym ve velkém nebezpečí. A to jsem nechtěl dopustit. S těžkých srdcem jsem sledoval, jak se krev postupně rozplývá v řece a mizí z mého kožichu. Bylo to vlastně to poslední, co mi po Elise zbylo a teď už i to pomalu mizelo. Ale bylo to tak správně. Pak jsem se vydal dál na cestu. Netušil jsem, kudy bych měl jít, a tak jsem následoval čumák a intuici.

//Ústí (přes Mušličkovou pláž)

//Asgaar (skrz Vyhlídku)

Opustil jsem stromy Asgaarského hvozdu. Bylo to po dlouhé době. Zároveň jsem věděl, že tentokrát to bude na delší dobu. Měl jsem před sebou něco, co bylo třeba vyřídit. Aby takhle země byla zase bezpečná... Aby Styx došla před spravedlnost.
Následoval jsem krvavé stopy až na vyhlídku, kde se začaly mísit s krví Styx. Rozhlédl jsem se kolem, nebyla tu. Utekla, mrcha. Sice jsem to věděl, protože by musela být úplný blázen tu po tom všem zůstávat, ale i tak mě to naštvalo. "Zbabělec, nedokáže čelit následků vlastních činů," zavrčel jsem do prázdna. Pak jsem následoval její pachovou stopu, které mě přivedla až do nedalekých jeskyň. Tam se ale mísilo několik různých pachů. Nasál jsem je do čenichu ve snaze si je všechny zapamatovat, protože by mi to mohlo pomoct v tom ji najít. Cokoli by mi pomohlo ji rychle najít, bylo důležité. Bohužel v jeskyních jsem pach Styx brzy ztratil. Bylo tam neskutečné množství chodeb a ona mohla být kdekoli, jít kteroukoli z nich. Vztekla jsem tlapou praštil do stěny. Stejně tě najdu, nemá cenu se schovávat. Z hrdla se mi vydralo zavrčení. Pak jsem vybral jednu z chodeb a vylezl jí ven.

//Náhorní plošina (přes řeku)

Na Sionnovu otázku ohledně Castiela jsem přikývl. "Narodil se z nich jako poslední, ale bohužel neměl dostatek sil," pověděl jsem tiše. Vlastně už jsem ani sám nevěděl, jak přesně vypadal a voněl. Už jsem si to nepamatoval. Bylo to hrozné. Zapomenu takhle i ji? Dlouze jsem se zadíval na nebe, tam, kam jsem si myslel, že odchází duše těch, co už tu nejsou.
Jenom jsme tak tak mlčky stáli a dívali se na Elisu. Pak už jsem neměl ani sílu se tam dívat a sklopil pohled. ale zároveň jsem ji nedokázal zahrnout hlínou, protože pak už by to bylo opravdu definitivní. Opravdu naposled. Toho se ale ujal někdo jiný. Překvapivě jsem přejel pohledem Sionna s Nym. Podle jeho výrazu to byl zřejmě on, ani jsem nevěděl, že něco takového svede, ale na to teď nebyla nejvhodnější chvíle. Zadíval jsem se na Elisy hrob, na který Sionn opatrně položil její náhrdelník. "Sbohem," zašeptal jsem tiše, tak tiše, že to téměř nebylo slyšet. Najednou jsem ji před sebou viděl, jak na mě kouká a jen netrpělivě pohazuje ocasem přesně jak měla ve zvyku. Zatajil se mi dech. Udělal jsem několik k ní několik kroků, čekala na mě. A pak tam nebyla. Zavrtěl jsem hlavou. Muselo se mi to zdát. Přesto uvnitř mě zůstával takový zvláštní pocit.
Pak jsem přistoupil k Sionnovi a jemně se o něj opřel tak, aby si mohl čenich zabořit do mojí srsti. "Zvládneme to," zašeptal jsem, ale sám jsem si nebyl jistý, jestli tomu věřím. Stále jsem se cítil, jako by mě k zemi tlačil obrovský balvan a já s ním nemohl hnout, ale musel jsem. Veděl jsem to. Zhluboka jsem se nadechl. Byl čas být silný. "Pojďme jinam..."
Procházeli jsme kolem hranic, a tak jsem se sem tam o něco otřel, aby se obnovily hranice smečky. Všude kolem ještě visel Elisy pach, ačkoli už tu nebyla. Bylo to zvláštní a mně přejel mráz po zádech. Kdybych jen chtěl a zavřel oči, mohl jsem stále předstírat, že se vůbec nic nestalo, že je vše v pořádku. Natolik ještě byla z lesa její přítomnost cítit. "Budu teď od tebe potřebovat pomoct," začal jsem pomalu. Nechtěl jsem to na Sionna hned všechno navalit, protože i tak toho bylo už až příliš. "Jako beta můžeš přijímat vlky a řídit je. Můžeš je klidně i povýšit. Zároveň je potřeba pohlídat, aby byly dostatečně silné hranice a dost masa v úkrytu a pokud ne, případně tím zaúkolovat ostatní, ale to jistě víš, ne?" pokračoval jsem. "Jeden z nás by tu měl vždycky být, aby bylo ve smečce bezpečno. Kdykoli tu nebudu, budeš to tu mít celé na starosti ty. Musí to znít hrozně, ale věřím, že to zvládneš. Ty jo," pousmál jsem se na něj a jemně do něj drcnul. Bylo to těžké ze sebe dostat vůbec nějaký projev emoce, ale věděl jsem, že se kvůli němu musím aspoň trochu snažit. Pak jsem se zadíval na Nym a do její hlavy vštěpil krátký vzkaz: Dej na něj pozor, prosím. Drobně jsem se usmál i na ni.
Jakmile jsme doprošli celé kolečko okolo Asgaaru, zastavil jsem se a pohledem vyhledat Sionna s Nym. Byla ve smečce jen krátce, ale za tu dobu se toho odehrálo tolik, že už jsem měl pocit, že už patří do rodiny. "Dejte pozor na to krémové vlče, ať se mu nic nestane. Ztracená vlčata nemají tam venku moc šancí," požádal jsem je a pak můj pohled padl do lesa. "Já teď půjdu, ale vrátím se, to vám slibuju. Postarejte se o smečku. Půjdu ji najít, ať už nikomu nikdy nemůže ublížit." Můj hlas poprvé za celou dobu dostal nějakou barvu. Cítil jsem, jak se uvnitř mě zase probouzí ten hněv. Zničím ji. V mých očích se zalesklo něco, co tam nikdy předtím nebylo. Kývnul jsem na Sionna a Nym a pak vyběhl na sever.
Zastavil jsem se u úkrytu a urval si kousek ze srnce, co přinesla Lucy a trochu se prospal a odpočinul si. Věděl jsem, že budu potřebovat sílu. Jestli dokázala zabít Elisu, musela od posledně pořádně zesílit. Ale to mě nemohlo zastavit.

//Zrcadlové jeskyně (skrz Vyhlídku)

//Tak teda... Arcanus by šel?

Lucy se rozhodla odejít a odtáhla s sebou i kořist, kterou přinesla. Chápal jsem ji. Snad bych jí i poděkoval, jak se o smečku stará, ale neměl jsem na to sílu. Zůstali jsme tu já, Sionn, Nym a to krémové vlče. Persifal, zaslechl jsem jeho jméno. Byl už ale opravdu čas Elisu pohřbít. Zhluboka jsem se nadechl a udělal několik váhavých kroků zpátky k jejímu tělu.
Sionnova otázka mě však zarazila. Překvapeně jsem se na něj ohlédl. On to neví? My mu to nikdy neřekli? Ale zřejmě to tak bylo. Oba dva jsme se to snažili vytěsnit, aby to už nebolelo. Nebo alespoň ne tak jako dřív. Tohle rozhodně nebyla ideální situace, kdy by se to Sionn měl dozvědět.
Zadíval jsem se na Elisiona tělo, které se vzápětí začalo vznášet do vzduchu. Postavil jsem se pod něj a nechal ho klesnout na moje záda. Bylo mi jedno, že mi na kůži ulpí další její krev. Nezáleželo na to. Přišlo mi, že už nebylo mnoho věcí, na kterých by záleželo. Začínal jsem se trochu ztrácet. Momentálně mě snad jen váha jejího těla držela při zemi.
"Castiel je..." zarazil jsem se. Celou dobu jsem přitom hypnotizoval zemi před sebou jako bych snad hlídal, kam jdu, i když nad tím jsem vůbec nepřemýšlel. Musel jsem mu to říct. Měl právo to vědět. "Castiel byl tvůj starší bratr. Zemřel při narození..." Víc jsem ze sebe dostat nedokázal.
Po chvilce jsme dorazili k malému, časem opracovanému hrobečku u skalního masivu uprostřed lesa. Tam jsem se zastavil. Pomocí magie jsem vyhloubil jámu hned vedle staršího hrobu tak, aby nikdo nemusel kopat. Tam jsem Elisu položil. Zůstal jsem tam stát jako přikovaný a dlouho ji pozoroval. Mezitím mohla uběhnout celá věčnost. Věděl jsem, že bych ji měl zahrabat, uložit k věčnému spánku, ale nedokázal jsem to. "Devět zim, devět zim jsme kráčeli po světě bok po boku, sedm z nich spolu vedli tuhle smečku..." zašeptal jsem tiše do intimity nadcházejícího svítání.

Z mého zvláštního mentálního stavu mě vytrhla až jedna podivná myšlenka vlčete, které jsem pořádně zaregistroval až teď, když na něj padl můj pohled. Další ztracenec? Byli u něj Nym se Sionnem, kteří to měli jistě pod kontrolou, ale v jednom měl pravdu. Museli jsme ji pohřbít. Byl čas. Jen při té myšlence se mi sevřel žaludek a začalo se mi dělat nevolno. Ale musel jsem to zvládnout. A měl jsem tu Sionna, Nym a Lucy. Zvládneme to. Společně. Musíme.
Odvrátil jsem pohled od Elisina těla, už jsem to nedokázal vydržet. "To vlče..." Netušil jsem, co je zač. Neslyšel jsem jeho jméno a nic z toho, co ještě říkal. Nedokázal jsem to vnímat. "To vlče nesmí ven, není tam bezpečno." Pak jsem se otočil na Lucy, která seděla kousek od nás. Chtěl jsem, aby věděla, co se stalo. Kdo za to může. "Styx." To jméno jsem vyslovil s takovou nenávistí, jako by bylo čistí jed. V hlavě se mi najednou začaly vířit myšlenky jedna za druhou. Nebyl jsem schopný je pořádně složit, a tak i moje vyjadřování muselo působit chaoticky. Měl jsem pocit, jako bych byl malinko dezorientovaný, ale čím víc myšlenek začínalo plynout mou hlavou, tím víc jsem dokázal vnímat svoje okolí. Všechny ty vjemy alespoň částečně přehlušovaly moje pocity. "Musí zaplatit."
Pak jsem se obrátil zpátky k Elise, ale můj pohled se důrazně vyhýbal jejímu prázdnému pohledu. "Musíme... musíme ji-" Můj hlas se zlomil. Nedokázal jsem to říct nahlas. Zdálo se ale, že stejnou myšlenku měl Sionn. Přikývl jsem. "Myslím... myslím, že by chtěla být vedle Castiela..." Pohledem jsem přejel ostatní, co na to říkají. Měl jsem pocit, že nedokážu souvisle přemýšlet. Můj pohled padl na Elisu. Až vymyslíme místo, bylo ji ještě potřeba přesunou. Nechtěl jsme ji táhnout v zubech jako nějakou kořist. Už jen tu samotnou myšlenku jsem nenáviděl. Magie... magie vzduchu, blesklo mi hlavou jako jediná věcná myšlenka mezi smrt, bolest, nenávist, STYX, ztráta, závrať, prázdno... šílená prázdnota.

//Středozemní pláň (přes Midiam)

Myslel jsem, že překročit hranice bude to nejhorší, ale s každým dalším krokem moje tlapy těžkly a pohyb byl stále náročnější. Ten obří kámen byl zase tu, drtil mě a mačkal mě k zemi. Opět jsem měl pocit, že nemůžu dýchat, ale chtěl jsem ji vidět. I když ona už neuvidí mě. Zvedl jsem hlavu k obloze, na které začínaly blikat první hvězdy.
Cesta lesem mi trvala věčnost, nebo mi to tak alespoň připadalo. Pak jsem ale dorazil na to místo a opět ji spatřil. Ležela na zemi, úplně klidně. Tak klidně, jako by jenom spala. Jen nebýt té krve. Cítil jsem, jak se ve mně vzedmul znovu ten pocit nenávisti, pak se mi ale zhoupl žaludek a místo toho tu znovu byla jen ta závrať. Bylo to definitivní. Odešla a to mě děsilo.
Podíval jsem se na Sionna a jen zavrtěl hlavou. Neodkázal jsem svůj slib splnit. Nedokázal jsem přimět Života, že musí napravit tu křivdu, kterou způsobil. Byli jsme na to sami. Na všechno.
Kolem stáli ještě další vlci, ale já je teď nedokázal pořádně vnímat. Přistoupil jsem k Elise a jemně, jako bych se snad bál, že jí ublížím, se přitulil k jejímu boku a položil si hlavu hned vedle té její. Přesně jako jsme vždycky lehávali. Ještě jsem cítil její teplo.
V očích se mi opět zaleskly slzy. Zůstal jsem tak ležet dlouho, tak, že to mohla být snad celá věčnost. Jsem jsem ležel a cítil ji. Alespoň ještě jednou, naposledy.
Potom, co jsem se zvedl, jsem ji ještě dlouho pozoroval. Jako bych se snažil vyrýt si každý její rys do paměti, ačkoli tam její tvář dávno byla pevně vyrytá. Zvedl jsem hlavu k obloze a třikrát zavyl. První vytí vyjadřovalo to, co jsem cítil. Druhé svolávalo smečku tesknit. A to třetí vyhlašovalo válku Styx a komukoli, kdo se na Asgaar jen křivě podívá.

//Ježčí mýtina (skrz Tenebrae)

Přebrodil jsem řeku. Krajina kolem mě opět obíhala, ale já ji nedokázal vnímat. Nechtěl jsem ji vnímat. Cítil jsem, jak vítr postupně osušil moje slzy. Byl jsem tak prázdný, že jsem měl pocit, že uvnitř mě ani další být nemohou. Prázdný a zlomený, až na ten hněv, co mě poháněl dál.
Těšně před Asgaarem jsem se zastavil a zadíval se mezi stromy. Zhluboka jsem se nadechl. Věděl jsem, že jakmile překročím hranice hvozdu, nastane čas se rozloučit. Připustit, že tu má partnerka není a už nikdy nebude. Nechat ji překročit tam na druhou stranu za naším synem. Za našimi starými přáteli. Za naší rodinou. Někam, kam už se za ní nedokážu dostat. Ne dokud nepřijde můj čas. Roztřásly se mi tlapy, ale přesto jsem se přiměl vkročit mezi první stromy.

//Asgaar (skrz Midiam)