Gallirea - Příspěvky uživatele

Vítej zpátky!

Rozhlížel jsem se po davu zajíců, ale ne a ne zahlédnout nějakého, co by mohl být přesně to, co jsem hledal. Pitomí chlupáči. A zase zkoušet to jen tak na náhodu jsem nehodlal. Sice Životům poslední dáreček byl znát a po drobných magických tricích jsem se necítil příliš unavený, ale zase tolik jsem si nefandil. Ty roky tam i tak byly. Tudy teda cesta nevedla.
Zakar měl však jiný nápad, se kterým jsem ve výsledku souhlasil. Zdálo se, že nás to bez té poslední cetky nepustí a já už odsud chtěl vypadnout co nejdřív. "To zní dobře," odkýval jsem hnědému vlkovi, abych mu trochu polechtal ego a pak k němu přistrčil i ten druhý amulet. Nejdřív se mi ho nechtělo vzdát, jako by mě k němu něco táhlo, ale návnadu jsem dělat rozhodně nehodlal. A protože Rowena pořád ležela na zemi a k ničemu se neměla a vůbec Zakar si to vymyslel, byl jasnou volbou. No a jelikož si nás doteď králíci kvůli světlu nevšímali a bylo potřeba je nějak upoutat, začal jsem realizovat svůj plán B. "Nehýbej se," pobídl jsem Zakara s věnoval mu strohý pohled, který naznačoval, že mám plán. Ze země vyrazila mrkev a začala se postupně nalévat do nadstandartních rozměrů. Potom ji obmotaly kořeny, které se doplazily až k Zakarovi, kterému se obmotaly kolem krku a připevnily tak zeleninu na jeho hřbet.
Zbytek se jich potom rozpadl. Tadá. A teď honem odtud. Pokud by náš plán zabral, byl jsem připravený vyrazil proti králíkům a v nepozorované chvíli sebrat tu cetku a vypadnout. Chtěl jsem prostě co nejdřív odsud. Ti dva si teď museli poradit. Ale dával jsem jim docela naděje – Zakar byl jedním z těch nejpraktičtějších vlků, co jsem znal a Rowena se zatím taky netvářila jako úplná princezna. Netrpělivost se mě držela jako klíště. Celá tahle věc byla v mé hlavě lehce upozaděná od doby, co jsem ucítil Styx. Nedávalo mi to spát.

// :D :D Ach jo +7 safírů

//+ 6 ametystů

//Sněženková louka

Pokračovali jsme dál na sever a ten zářivý tunel se blížil. Museli jsme být už téměř u něj, protože všude kolem nás to zářilo. Ještě o to víc, protože se světlo odráželo od blyštivého sněhu, který tady neroztával ani v létě. Elisa to tam nahoře měla ráda... Nevědomky jsem zatnul tlapu, až led pod mou tlapou praskl. To mě překvapilo a já sebou trochu trhl. Sklonil jsem hlavu od Zubaté hory v dálce a všiml si, že Bouře se najednou rozplynula. Co to? Zamračil jsem se. Nechápal jsem, co se stalo a jak to bylo možné a ani kam zmizela. Ale nějak nebyl čas se tím teď zabývat, protože bez opory teď spadla Rowena na zem. Výborně, jako by nebylo málo problémů... Gallirea je plná neschopných idiotů... Moje řeč. Podrážděně jsem švihl ocasem a přešel k Roweně hned vedle Zakara. Jen, co jsem tam došel, měl jsem najednou pocit, jako by se část té nenávisti a toho vzteku uvnitř mě dočasně rozplynula. Jako by mi ji někdo odebral z beder. Naklonil jsem se nad Rowenu a viděl, že dýchá. To stačilo, jelikož jsme očividně byli na místě a nemuseli nikam dál jít. Přívěšek na mém krku znovu zavibroval. Zadíval jsem se na to světlo, které nám sem táhlo a snažil se zaostřit. Zřejmě jsme tam neměli amulety prostě hodit, jak jsme si původně mysleli, protože se mi zdálo, že to světlo z něčeho září. Ale nebyl jsem si jistý, protože všude kolem byla halda malých bílých králíků, přes které se k tomu místu nedalo snad ani zeptat. Tiše jsem zavrčel. Musím se odsud dostat. Musím ji zničit... Pak mě ale něco napadlo. Pohledem jsem začal vyhledávat největšího a nejmohutnějšího králíka, který by tak mohl být kápo téhle tlupy. Kdyby se mi ho povedlo ovládnout, mohl bych ovládnout všechny... A já věděl, že jím manipulovat svedu. Mezi všemi těmi myšlenkami na Elisu, Styx a na to, jak odsud, jsem si nevšiml, že se Zakar vedle mě začal chovat jinak.

//Mahtae

//Spěchám, tak jen takhle, ať to nestojí :D

Hněv ve mně bublal. Zaslouží si to. Zaslouží si smrt. A jestli ji bude znovu chránit Život, zaslouží si, aby trpěla s myšlenkou, že bylo ublíženo někomu, koho má ráda. Jestli toho však byla schopná a jestli ji vůbec někdo mohl mít rád. Kdo by mohl mít rád červy? Amulet na mém krku jemně vibroval. Skoro jako by žil svým hlavním životem. Jako by se živil na mém hněvu. Dostanu ji. Elisa by se nikdy nevzdala. Ne, taková ona nebyla. Vždycky nakonec dostala to, co chtěla. Respekt. Pomstu. Kdyby se tam jen tenkrát nepřimotal Život...
Myšlenky se mi rozutíkaly a uvnitř mě byl snad jen vztek a bolest. Připadalo mi, že jsem byl naštvaný snad na celý svět, že bych potřeboval něco, nebo spíš někoho přetrhnout. Podíval jsem se před sebe, kde šli Rowena, Zakar a Bouře a něco si šuškali. Viděl jsem, jak jsem jim pohybují tlamy, ale co říkali jsem už neslyšel. Nezajímalo mě to. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem stále šel rovně dál místo toho abych se otočil a vyrazil za Styx. Amulet na mém krku znovu zavibroval. Zvláštní, když jsme překračovali řeku a dál pokračovali roklí, ani mě nenapadlo ho hodit do vody, jak jsme původně plánovali. Skoro jako by začínal být mou součástí.

//Za Rowkou

Poprosím za Sheyu o mušličky. Moc děkuji a ještě jednou všem chci říct, že se obrázky moc povedly :)

Asgaarská skvadro,

přináším vyhodnocení srpnové akce, které se bohužel zúčastnil pouze Sionn, který si však tímto vysloužil krásných 45 květinek a 4 křišťály.

Obrázky k nahlédnutí zde:
Elisa s Arcem
Socha Elisy

A tentokrát tu pro vás máme další akcičku, z dílny naší bývalé alfy, která bude trvat do konce září. Je opravdu oddechová, takže doufáme ve větší účast! :D

Jelikož jste v létě určitě cestovali a máte tedy hromady fotek (a pokud nemáte, tak můžete nějaké pořídit), tak proč za ně nedostat nějakou tu odměnu.

V rámci této akce budete mít za úkol poslat fotografie ve dvou ketegoriích (účastnit se musíte obou).
1. kategorie: Fotografie území náležícího Asgaarské smečce. (Úkryt, les, údolí)
2. kategorie: Fotografie území, které by si váš vlk oblíbil + napsat, jaký název byste území dali a jeho kraťoučký popis min. na 100 slov. (Můžete taky dopsat, proč by si ho váš vlk oblíbil).

Fotografie odesílejte do vzkazů s názvem fotosoutěž vašemu Alfákovi nebo Beťákovi.
Akce potrvá do 30.9. 23:59.

Arcanus

//Zrádcův remízek (přes Náhorní)

Bouře byla naštěstí docela v pořádku na to pokračovat. Zároveň poznamenala, že náš předchozí plán asi padá. Přikývl jsem. "Hodíme to, kam to půjde." Bylo mi to docela jedno. Hlavní bylo se toho zbavit a jít si konečně po svých.
Pokračovali jsme dál na sever, poměrně svižně, když v tom se mi do čenichu dostal známý pach. Styx. Měl jsem pocit, jako by celým mým tělem projel ledový chlad, který se záhy proměnil v horkost. Zastavil jsem a zatnul tlapy tak, že mi musely vylézt snad všechny šlachy, a z hrdla se mi ozvalo hluboké zavrčení. Zabiju ji.
Pak se ale ozval zpěv a já se dostal do takového zvláštního stavu. Chtěl jsem vyběhnout za pachem Styx a roztrhat ji zaživa, ale jakási síla mě držela na místě. Připadal jsem si zmatený a dezorientovaný a jakási síla mě táhle za Rowenou dál směrem na sever. Chvíli jsem tomu odolával, ale pak mě to pohltilo a já vykročil úplně na opačnou stranu, než jsem chtěl. Netušil jsem proč a bylo mi divně. Všiml jsem si, jak Rowena klopýtla a Zakar ji podepřel. Magie, došlo mi, ale místo hněvu k mladé vlčici, který bych očekával, když mi zabránila získat pomstu, nepřicházelo nic, snad jako by i to předchozí naštvání za její drzost malinko vyprchávalo.
Nenávist ke Styx však nepolevovala a oheň nenávisti, který jsem v sobě poprvé ucítil po odchodu z Narrských kopců, ve mně přetrvával. Měl jsem pocit, jako by amulet na mém krku jemně zapulzoval. Varovně jsem zavyl. To, aby věděla, že si pro ni jdu. A že nepřestanu, dokud se nepomstím. Aby už nikdy nemohla spát klidně.

//Za Rowkou

Pohodil jsem oba amulety vedle sebe a chvíli je pozoroval. Pak jsem do nich i šťouchl, ale nic se nedělo. Nic? To jako vážně?! Cítil jsem, jak to uvnitř mně vře. Celý tohle byla ztráta času a místo jednoho závaží teď máme akorát tak dvě, no skvělý. Mezitím se dostaly ven i vlčice, ale plíšky stále nic nedělaly. Krátce jsem se na obě vlčice podíval a pak pohled přesunul na Zakara, který se ptal, co s tím. No to jsme chtěli vědět všichni. Rowena však něco zahlédla a rozhodla se to hned jít prozkoumat. Tentokrát jsem nic nenamítal, protože tahle záře měla docela dobrou šanci nás těch cetek zbavit. Ale běda jestli... Napruženě jsem přešlápl a pak jeden z těch dvou – jak jsem je smíchal, už jsem nevěděl který – jsem posunul k Zakarovi. Jestli to mělo být tak těžký, rozhodně toho nechtěl nést dva kusy. Zatímco druhý jsem si vrátil na krk a vyrazil za Rowenou, která docela spěchala. "V pohodě?" prohodil jsem směrem k Bouři. Popravdě mi na tom až tolik nezáleželo – na ničem kromě Asgaaru a pomsty nezáležlo – ale potřeboval jsem, aby mohla běžet. Aby celý tohle už skončilo. Pak jsem nasadil svižnější tempo.

//Za Rowkou

//Za vtipné intro a pěkný, dlouhý post přičítám rovných 7 ametystů

//Akce prodloužena do 7.9., tak se ještě neváhejte zúčastnit

K Roweně se přidala taky Bouře a seběhla dolů do jámy, kde spolu obě vlčice hledaly cosi, na co ukazovala ta cetka, co se mi houpala na tlapě a postupně se nekláněla podle toho, jak jsem se pohnul, abychom se Zakarem mohli vlčice navádět. Stál jsem jen v tichosti a sem tam netrpělivě pohodil ocasem. Neměl jsem na to čas a všechno se to táhlo. A co hůř, všechno bylo úplně zbytečný. Kdyby to aspoň k něčemu bylo. Doufal jsem že jo. Nebo nás to aspoň konečně pustí.
Pak to vlčice konečně našly. Byla to další cetka podobná té naší a Zakar dostal dobrý nápad. Kývl jsem já něj a ačkoli vlčice chtěly zpátky, nejdřív jsem si pomocí magie vzduchu dopravil druhý kousek toho amuletu. S očekáváním jsem se zadíval, co se stane a pak na Zakara, u kterého momentálně ležely obě cetky. Pak jsem se naklonil k vlčicím na hranu jámy. "Nehýbejte se," pobídl jsem je, a pak se že země vedle nás začaly táhnout kořeny, které by vlčice vytáhly. Bude to z krku... Konečně.

//Pardon za pozdější a obytnou odpověď, ale víc teď nezvládnu. Nechávám případně na osudu, aby Arca namanipuloval, kam potřebuje :D

Všichni jsme se nakonec přimotali až k té díře, do které ukazovala ta cetka. Zdálo se, že to tu všechny už jen štve a já s nimi nemohl nesouhlasit. Cítil jsem takový zvláštní neklid, jako bych se nemohl udržet na místě. Nejraději bych to prostě zahodil a zmizel odsud dělat něco užitečného... lovit ji, ale taky mě napadlo, že by nás to taky mohlo strhnout s sebou dolů, kdybych to tam jen tak hodil. A tak jsem váhal tak dlouho, dokud bílá nenavrhla, že bych tam měl skočit. No to tak... To se zbláznila. Pak ale dodala, že bychom tam nějak měli vlézt všichni. Nahlédl jsem přes okraj. Ne, klouzání se dolů s tímhle těžkým krámem – ještě by se pod námi hlína utrhla – mě ale vůbec nelákalo. Naštěstí se toho ujala Rowena, což byla vlastně úleva pro nás všechny. Kdyby nás magie nedržela pohromadě a nebyla to přeci jen Saviorova dcera, bylo by nejlepší ji tam prostě nechat. Na druhou stranu, mohla tím celé tohle urychlit a za to bych jí byl vděčný. Musím ji chytit a vrátit se za rodinou... co nejdřív. Sionn byl silný, ale co ostatní?
Můj pohled padl na Zakara. Chvilku jsem přemýšlel, co tím, co před chvílí řekl, mohl myslet. Pak se ale ozvala Rowena tam zezdola. Začal jsem plíškem momentálně pověšeným na mé přední tlapce točit, aby nám ukázala směr. Zakar ji začal navigovat. "O něco výš," pobídl jsem ji netrpělivě, když začala hrabat. Co to vlastně hledáme? Tohleto nekonečný motání se v kruzích mě iritovalo. Možná kdybych tu zemi trochu natřásl, vypadlo by to dřív, napadlo mě, ale zatím jsem jen zkoumal, jak to provést. Taky jsem nechtěl, aby to tam na Rowenu spadlo.

Bílá se mi představila jako Bouře odnikud a pak ještě něco dodala. Malinko jsem přitom svraštil obočí. Zřejmě byla trochu divná, tak jsem to nijak dal raději nerozvíjel. Rowena se mezitím dal čertila, že je to nefér. "Až se to zbaví magie, klidně si to vylov," odpověděl jsem jí naoko klidně, ale přitom jsem začínal uvnitř být opravdu netrpělivý. Hrozně se to táhlo. Štvalo mě to tu.
Bouře nás pobídla, abychom šli dál, což bylo konečně něco, a čím jsem souhlasil a co jsem považoval za dobrý nápad. Pokývl jsem na ni a vykročil dál, přičemž jsem šel vedle Zakara, se kterým jsem se bavil o magiích. Když se mě zeptal na rodinu, cítil jsem, jak se to ve mně tak zvláštně... prázdně... sevřelo. Kdyby tu tak mohla být ona místo nich... "Mám jich pět a všechny už dospělé individuální vlky," odvětil jsem Zakarovi tak neutrálně. Z nějakého důvodu jsem měl najendoj silný pocit, že jejich jména říct nemůžu, že by jim to mohlo ublížit. Že by se jména říkat neměla. "Ty už ses usadil?" Přitom mě taky trochu píchla výčitka, že bych tam teď měl bys s vlčaty, pro ně, ale jejich bezpečnost byla přesnější. Styx musela zaplatit. "Proto se odsud musíme dostat," dodal jsem k Zakarovi. Jenže ta věc na mém krku měla zřejmě jiný názor. Jednak těžkla a těžkla, ale také jsme brzy narazili na místo, odkud už nešel udělat další krok blíž k moři. A to už bylo na obzoru! Popozeně jsem zavrčel. Tohle byl snad zlej sen.
Brzy jsem zjistil, že budu muset tam, kam mě cetka táhne. A tak jsem se tomu poddal, abych to urychlil. Dovedlo nás to až k takové divné propadlině a tam to konečně přestalo být tak těžké. Jako by to najednou bylo spokojenější, ale pořád to ukazovala tam dolů. "Možná to prostě a jen hodíme tam dolů a bude," navrhl jsem a začal to vyvlíkat z krku dolů. Přitom jsem ale počkal na jiné nápady.