Gallirea - Příspěvky uživatele

//+ 7 kopretin

Tlapou jsem držel amulet, co jsem měl na krku a zmateně jsem se rozhlížel po okolí. Měl jsem pocit, jako bych měl horečku. Hlas uvnitř mě, kolem mě, všude nepolevoval, místo toho jen naléhal dál a dál. Na sever... Měnil se a víc naléhal. Jsem tady. A čekám na tebe. Byla to Elisa. "Eliso!" Otočil jsem se, ale nikde ji neviděl. Vrátila se? Ale kde byla? Je na severu, určitě je na severu! V tu chvíli bylo rozhodnuto. Nikdo nebyl důležitější než moje partnerka.
Bez váhání jsem vyběhl směrem k horám. Spěchal jsem, jako by snad ani na ničem jiném nezáleželo. A ten hlas přestal tak naléhat. Místo toho mě vábil. Jemně, něžně... Po všech těch chvílích teroru to byla pohádka. Najednou se přede mnou objevily siluety dvou vlků. "Zakare! Musíme na sever!" zavolal jsem na něj. Byla tam ale ještě vlčice. Doběhl jsem o trochu blíž a zamžoural. Amulet na mojí hrudi zapulzoval. Počkat... Na moment jsem úplně strhnul. Nemohl jsem tomu uvěřit. "Eliso?!" vyhrkl jsem ze sebe tiše, skoro jako bych byl překvapený sám nad sebou. Pak mi to ale došlo. "Eliso, jsi zpátky! Chyběla jsi mi!"

//Sněžné hory

//Pro vysvětlení: Arc má tak trochu halušky a myslí si, že Rowka je Elisa :D

Uvnitř mě se to pralo. Slyšel jsem ten hlas – krásně a zřetelně – jak i namlouvá, abych se co nejrychleji sbalil, všechny tu nechal a vyrazil na sever. Sliboval mi moc, ale tu já přece nechtěl, nebo ne? Byl jsem zmatený. Občas jsem udělal pár kroků k severu, ale pak se zase zastavil a díval se před sebe. Rowena se Zakrem zůstali jen jako malé tečky v dáli. Zakar měl potíže. "Mrkev!" vyhrkl jsem ze sebe, protože po té přeci všichni ti zajíci šli, ne? Takže kdyby se jí zbavil... Netušil jsem, zda se k němu však můj hlas dostal. Pak mě to popadlo znovu. Nepotřebuju ho... Hlava mě začínala bolet. Začínal jsem i pociťovat únavu z toho všeho běhání, kouzlení a tahání těžkých krámů. Dá mi moc a pak spolu zničíme Styx... Ale Styx je přece na jihu... Aaaa. Zprudka jsem zavrtěl hlavou a pokoušel se soustředit, jenže to moc nešlo. Co se to se mnou dělo? Instinktivně jsem natáhl tlapu k amuletu, co se mi houpal na krku a dotkl se ho, jako by snad on měl vyřešit všechny moje problémy.

//+ 7 pomněnek

Ahoj, moc díky za oddechovou akci. Za Sheyu prosím o 17 mušlí, 16 oblázků, 6 křišťálu a bonus štěstí

Zakar si ode mě vzal amulety a nijak se nebránil, když jsme k němu připevňoval mrkev. Zdálo se, že to, co vymyslel, taky udělá. Byl na něj spoleh. Takový vlk by se do smečky hodil, jen škoda, že se usadil jinde. Na nějaké velké rozjímání ale nebyl čas, protože se ušáci začali o tu mrkev zajímat a jen co se Zakar rozeběhl, rozeběhli se za ním – hlava nehlava, jeden před druhého. Na svoje miniaturní nožičky pádili pořádně rychle. Nebyl čas ztrácet čas a tak jsem se rozběhl opačným směrem do míst, odkud vycházela ta záře, nechávajíc zvedající se Rowenu za sebou.
Jakmile jsem se na místo dostal a došel až k němu, přišlo mi, jako by záře alespoň pro mě ustala. Zadíval jsem se na zem a začal ve sněhu hrabat. Rychle, skoro chaoticky. Rychle odtud. A pak jsem to našel – další plíšek, už třetí. Vyhoupl jsem si ho na krk a rozhlédl se kolem. Najednou jako by ke mně něco mluvilo. Ten hlas tam byl už předtím – cítil jsem jeho přítomnost, jeho vibrace, ale najednou jsem zřetelně slyšel jeho slovo. Zarazil jsem se. Můj pohled padl na sever, kam mě amulet lákal. Chtěl jsem jít, vážně moc, ale něco na tom nehrálo. Já nechtěl na sever, však Styx byla na jihu! To jsem věděl. Cítil jsem ji tam. Ne, ne, ne. Vrtěl jsem hlavou, ale ta síla jako by mě tam táhla. Udělal jsem první kroky směrem k horám. A pak jsem se rozeběhl. Viděl jsem masu králíků a dva vlky a najednou jsem se zastavil. Ti dva mohli být moje děti. V nesnázích. Neměl bych je tam nechat. Etney, Awnay, Sionn, Nemesis, Shireen... Kde jen byli? Potřebovali mě? A já tam nebyl? Cítil jsem, jak mě v srdci sžíraném nenávistí píchla výčitka.

Vítej zpátky!

Rozhlížel jsem se po davu zajíců, ale ne a ne zahlédnout nějakého, co by mohl být přesně to, co jsem hledal. Pitomí chlupáči. A zase zkoušet to jen tak na náhodu jsem nehodlal. Sice Životům poslední dáreček byl znát a po drobných magických tricích jsem se necítil příliš unavený, ale zase tolik jsem si nefandil. Ty roky tam i tak byly. Tudy teda cesta nevedla.
Zakar měl však jiný nápad, se kterým jsem ve výsledku souhlasil. Zdálo se, že nás to bez té poslední cetky nepustí a já už odsud chtěl vypadnout co nejdřív. "To zní dobře," odkýval jsem hnědému vlkovi, abych mu trochu polechtal ego a pak k němu přistrčil i ten druhý amulet. Nejdřív se mi ho nechtělo vzdát, jako by mě k němu něco táhlo, ale návnadu jsem dělat rozhodně nehodlal. A protože Rowena pořád ležela na zemi a k ničemu se neměla a vůbec Zakar si to vymyslel, byl jasnou volbou. No a jelikož si nás doteď králíci kvůli světlu nevšímali a bylo potřeba je nějak upoutat, začal jsem realizovat svůj plán B. "Nehýbej se," pobídl jsem Zakara s věnoval mu strohý pohled, který naznačoval, že mám plán. Ze země vyrazila mrkev a začala se postupně nalévat do nadstandartních rozměrů. Potom ji obmotaly kořeny, které se doplazily až k Zakarovi, kterému se obmotaly kolem krku a připevnily tak zeleninu na jeho hřbet.
Zbytek se jich potom rozpadl. Tadá. A teď honem odtud. Pokud by náš plán zabral, byl jsem připravený vyrazil proti králíkům a v nepozorované chvíli sebrat tu cetku a vypadnout. Chtěl jsem prostě co nejdřív odsud. Ti dva si teď museli poradit. Ale dával jsem jim docela naděje – Zakar byl jedním z těch nejpraktičtějších vlků, co jsem znal a Rowena se zatím taky netvářila jako úplná princezna. Netrpělivost se mě držela jako klíště. Celá tahle věc byla v mé hlavě lehce upozaděná od doby, co jsem ucítil Styx. Nedávalo mi to spát.

// :D :D Ach jo +7 safírů

//+ 6 ametystů

//Sněženková louka

Pokračovali jsme dál na sever a ten zářivý tunel se blížil. Museli jsme být už téměř u něj, protože všude kolem nás to zářilo. Ještě o to víc, protože se světlo odráželo od blyštivého sněhu, který tady neroztával ani v létě. Elisa to tam nahoře měla ráda... Nevědomky jsem zatnul tlapu, až led pod mou tlapou praskl. To mě překvapilo a já sebou trochu trhl. Sklonil jsem hlavu od Zubaté hory v dálce a všiml si, že Bouře se najednou rozplynula. Co to? Zamračil jsem se. Nechápal jsem, co se stalo a jak to bylo možné a ani kam zmizela. Ale nějak nebyl čas se tím teď zabývat, protože bez opory teď spadla Rowena na zem. Výborně, jako by nebylo málo problémů... Gallirea je plná neschopných idiotů... Moje řeč. Podrážděně jsem švihl ocasem a přešel k Roweně hned vedle Zakara. Jen, co jsem tam došel, měl jsem najednou pocit, jako by se část té nenávisti a toho vzteku uvnitř mě dočasně rozplynula. Jako by mi ji někdo odebral z beder. Naklonil jsem se nad Rowenu a viděl, že dýchá. To stačilo, jelikož jsme očividně byli na místě a nemuseli nikam dál jít. Přívěšek na mém krku znovu zavibroval. Zadíval jsem se na to světlo, které nám sem táhlo a snažil se zaostřit. Zřejmě jsme tam neměli amulety prostě hodit, jak jsme si původně mysleli, protože se mi zdálo, že to světlo z něčeho září. Ale nebyl jsem si jistý, protože všude kolem byla halda malých bílých králíků, přes které se k tomu místu nedalo snad ani zeptat. Tiše jsem zavrčel. Musím se odsud dostat. Musím ji zničit... Pak mě ale něco napadlo. Pohledem jsem začal vyhledávat největšího a nejmohutnějšího králíka, který by tak mohl být kápo téhle tlupy. Kdyby se mi ho povedlo ovládnout, mohl bych ovládnout všechny... A já věděl, že jím manipulovat svedu. Mezi všemi těmi myšlenkami na Elisu, Styx a na to, jak odsud, jsem si nevšiml, že se Zakar vedle mě začal chovat jinak.

//Mahtae

//Spěchám, tak jen takhle, ať to nestojí :D

Hněv ve mně bublal. Zaslouží si to. Zaslouží si smrt. A jestli ji bude znovu chránit Život, zaslouží si, aby trpěla s myšlenkou, že bylo ublíženo někomu, koho má ráda. Jestli toho však byla schopná a jestli ji vůbec někdo mohl mít rád. Kdo by mohl mít rád červy? Amulet na mém krku jemně vibroval. Skoro jako by žil svým hlavním životem. Jako by se živil na mém hněvu. Dostanu ji. Elisa by se nikdy nevzdala. Ne, taková ona nebyla. Vždycky nakonec dostala to, co chtěla. Respekt. Pomstu. Kdyby se tam jen tenkrát nepřimotal Život...
Myšlenky se mi rozutíkaly a uvnitř mě byl snad jen vztek a bolest. Připadalo mi, že jsem byl naštvaný snad na celý svět, že bych potřeboval něco, nebo spíš někoho přetrhnout. Podíval jsem se před sebe, kde šli Rowena, Zakar a Bouře a něco si šuškali. Viděl jsem, jak jsem jim pohybují tlamy, ale co říkali jsem už neslyšel. Nezajímalo mě to. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem stále šel rovně dál místo toho abych se otočil a vyrazil za Styx. Amulet na mém krku znovu zavibroval. Zvláštní, když jsme překračovali řeku a dál pokračovali roklí, ani mě nenapadlo ho hodit do vody, jak jsme původně plánovali. Skoro jako by začínal být mou součástí.

//Za Rowkou

Poprosím za Sheyu o mušličky. Moc děkuji a ještě jednou všem chci říct, že se obrázky moc povedly :)

Asgaarská skvadro,

přináším vyhodnocení srpnové akce, které se bohužel zúčastnil pouze Sionn, který si však tímto vysloužil krásných 45 květinek a 4 křišťály.

Obrázky k nahlédnutí zde:
Elisa s Arcem
Socha Elisy

A tentokrát tu pro vás máme další akcičku, z dílny naší bývalé alfy, která bude trvat do konce září. Je opravdu oddechová, takže doufáme ve větší účast! :D

Jelikož jste v létě určitě cestovali a máte tedy hromady fotek (a pokud nemáte, tak můžete nějaké pořídit), tak proč za ně nedostat nějakou tu odměnu.

V rámci této akce budete mít za úkol poslat fotografie ve dvou ketegoriích (účastnit se musíte obou).
1. kategorie: Fotografie území náležícího Asgaarské smečce. (Úkryt, les, údolí)
2. kategorie: Fotografie území, které by si váš vlk oblíbil + napsat, jaký název byste území dali a jeho kraťoučký popis min. na 100 slov. (Můžete taky dopsat, proč by si ho váš vlk oblíbil).

Fotografie odesílejte do vzkazů s názvem fotosoutěž vašemu Alfákovi nebo Beťákovi.
Akce potrvá do 30.9. 23:59.

Arcanus

//Zrádcův remízek (přes Náhorní)

Bouře byla naštěstí docela v pořádku na to pokračovat. Zároveň poznamenala, že náš předchozí plán asi padá. Přikývl jsem. "Hodíme to, kam to půjde." Bylo mi to docela jedno. Hlavní bylo se toho zbavit a jít si konečně po svých.
Pokračovali jsme dál na sever, poměrně svižně, když v tom se mi do čenichu dostal známý pach. Styx. Měl jsem pocit, jako by celým mým tělem projel ledový chlad, který se záhy proměnil v horkost. Zastavil jsem a zatnul tlapy tak, že mi musely vylézt snad všechny šlachy, a z hrdla se mi ozvalo hluboké zavrčení. Zabiju ji.
Pak se ale ozval zpěv a já se dostal do takového zvláštního stavu. Chtěl jsem vyběhnout za pachem Styx a roztrhat ji zaživa, ale jakási síla mě držela na místě. Připadal jsem si zmatený a dezorientovaný a jakási síla mě táhle za Rowenou dál směrem na sever. Chvíli jsem tomu odolával, ale pak mě to pohltilo a já vykročil úplně na opačnou stranu, než jsem chtěl. Netušil jsem proč a bylo mi divně. Všiml jsem si, jak Rowena klopýtla a Zakar ji podepřel. Magie, došlo mi, ale místo hněvu k mladé vlčici, který bych očekával, když mi zabránila získat pomstu, nepřicházelo nic, snad jako by i to předchozí naštvání za její drzost malinko vyprchávalo.
Nenávist ke Styx však nepolevovala a oheň nenávisti, který jsem v sobě poprvé ucítil po odchodu z Narrských kopců, ve mně přetrvával. Měl jsem pocit, jako by amulet na mém krku jemně zapulzoval. Varovně jsem zavyl. To, aby věděla, že si pro ni jdu. A že nepřestanu, dokud se nepomstím. Aby už nikdy nemohla spát klidně.

//Za Rowkou