Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Sněžné hory

Tři amulety – dva na Zakarově krku a jeden na tom mém – nás pojily dohromady, takže jsme se od sebe nemohli vzdálit. Zdálo se však, že všichni máme tak jako tak namířeno stejným směrem. Táhlo mě to tam, vábilo... a jak se zdálo, nebyl to jen můj případ. Všichni tři jsme si přes vyčerpání a bolest běželi dál skrz hory, průsmyk k jednomu drobnému – celkem i snadno přehlédnutému, pokud jeden nevěděl, kde hledat – cíli. K malému křišťálové jezírku na úpatí severních hor. Ve vzduchu bylo cítit cosi štiplavého, ale zatím jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti. Moje mysl byla zaměstnaná něčím zcela jiným.
Mého srdce se stále držela ona silná nenávist ke Styx – ještě navíc posílená vlivem amuletů. Vlastně jsem už ani nevěděl proč. Však Elisa běžela vedle mě, no ne? A to dokonce dvakrát. Všechno bylo matoucí, ale neměl jsem už sílu nad tím přemýšlet a tak jsem prostě běžel dál, až jsem dorazil ke břehu drobného jezírka. Tam jsem se sklonil k vodě a zadíval se do ní jako bych čekal, až se něco stane.

//Ledová pláň

Byl jsem unavený, cítil jsem to. Svaly mě bolely a v kloubech mě bolelo snad ještě víc než před návštěvou života a jeho podivným omlazením. Nic z toho ale nebylo důležité, protože jsem se musel dostat na sever. Za každou cenu. A tam získáme sílu... A zničíme ji. Amulet mi v hlavě nadělal takový chaos, že už mi chvílema splývalo, co jsem moje vlastní myšlenky a co mi on říká. Ač jsem se snažil jak se snažil a byl – alespoň dle svého mínění – docela intelektuálně odolný jedinec, proti tomuhle bojovat nešlo.
Hnal jsem se za černou vlčicí, za Elisou. Zakar ale začal říkat, že to není ona, ale co to plácal? Musel být zmatený, však tu běžela přímo před námi! Otočil jsem se na vlka a chtěl mu to vysvětlit, ale najednou vedle mě místo něho byla další Elisa. "Eliso, musíme na sever. Musíme k jezeru. A tam se pomstíme!" Můj hlas zněl naléhavě. Ignorujíc bolest jsem ještě zrychlil, takže oni kvůli amuletům museli taky. Nebyl čas ztrácet čas. Amulety nás volaly k sobě a přesně tam, kam potřebovaly.

//Jezírko Nahi

//+ 5 safírů

//+ 6 opálů

//+ 7 ametystů

//+ 7 kopretin

Tlapou jsem držel amulet, co jsem měl na krku a zmateně jsem se rozhlížel po okolí. Měl jsem pocit, jako bych měl horečku. Hlas uvnitř mě, kolem mě, všude nepolevoval, místo toho jen naléhal dál a dál. Na sever... Měnil se a víc naléhal. Jsem tady. A čekám na tebe. Byla to Elisa. "Eliso!" Otočil jsem se, ale nikde ji neviděl. Vrátila se? Ale kde byla? Je na severu, určitě je na severu! V tu chvíli bylo rozhodnuto. Nikdo nebyl důležitější než moje partnerka.
Bez váhání jsem vyběhl směrem k horám. Spěchal jsem, jako by snad ani na ničem jiném nezáleželo. A ten hlas přestal tak naléhat. Místo toho mě vábil. Jemně, něžně... Po všech těch chvílích teroru to byla pohádka. Najednou se přede mnou objevily siluety dvou vlků. "Zakare! Musíme na sever!" zavolal jsem na něj. Byla tam ale ještě vlčice. Doběhl jsem o trochu blíž a zamžoural. Amulet na mojí hrudi zapulzoval. Počkat... Na moment jsem úplně strhnul. Nemohl jsem tomu uvěřit. "Eliso?!" vyhrkl jsem ze sebe tiše, skoro jako bych byl překvapený sám nad sebou. Pak mi to ale došlo. "Eliso, jsi zpátky! Chyběla jsi mi!"

//Sněžné hory

//Pro vysvětlení: Arc má tak trochu halušky a myslí si, že Rowka je Elisa :D

Uvnitř mě se to pralo. Slyšel jsem ten hlas – krásně a zřetelně – jak i namlouvá, abych se co nejrychleji sbalil, všechny tu nechal a vyrazil na sever. Sliboval mi moc, ale tu já přece nechtěl, nebo ne? Byl jsem zmatený. Občas jsem udělal pár kroků k severu, ale pak se zase zastavil a díval se před sebe. Rowena se Zakrem zůstali jen jako malé tečky v dáli. Zakar měl potíže. "Mrkev!" vyhrkl jsem ze sebe, protože po té přeci všichni ti zajíci šli, ne? Takže kdyby se jí zbavil... Netušil jsem, zda se k němu však můj hlas dostal. Pak mě to popadlo znovu. Nepotřebuju ho... Hlava mě začínala bolet. Začínal jsem i pociťovat únavu z toho všeho běhání, kouzlení a tahání těžkých krámů. Dá mi moc a pak spolu zničíme Styx... Ale Styx je přece na jihu... Aaaa. Zprudka jsem zavrtěl hlavou a pokoušel se soustředit, jenže to moc nešlo. Co se to se mnou dělo? Instinktivně jsem natáhl tlapu k amuletu, co se mi houpal na krku a dotkl se ho, jako by snad on měl vyřešit všechny moje problémy.

//+ 7 pomněnek

Ahoj, moc díky za oddechovou akci. Za Sheyu prosím o 17 mušlí, 16 oblázků, 6 křišťálu a bonus štěstí

Zakar si ode mě vzal amulety a nijak se nebránil, když jsme k němu připevňoval mrkev. Zdálo se, že to, co vymyslel, taky udělá. Byl na něj spoleh. Takový vlk by se do smečky hodil, jen škoda, že se usadil jinde. Na nějaké velké rozjímání ale nebyl čas, protože se ušáci začali o tu mrkev zajímat a jen co se Zakar rozeběhl, rozeběhli se za ním – hlava nehlava, jeden před druhého. Na svoje miniaturní nožičky pádili pořádně rychle. Nebyl čas ztrácet čas a tak jsem se rozběhl opačným směrem do míst, odkud vycházela ta záře, nechávajíc zvedající se Rowenu za sebou.
Jakmile jsem se na místo dostal a došel až k němu, přišlo mi, jako by záře alespoň pro mě ustala. Zadíval jsem se na zem a začal ve sněhu hrabat. Rychle, skoro chaoticky. Rychle odtud. A pak jsem to našel – další plíšek, už třetí. Vyhoupl jsem si ho na krk a rozhlédl se kolem. Najednou jako by ke mně něco mluvilo. Ten hlas tam byl už předtím – cítil jsem jeho přítomnost, jeho vibrace, ale najednou jsem zřetelně slyšel jeho slovo. Zarazil jsem se. Můj pohled padl na sever, kam mě amulet lákal. Chtěl jsem jít, vážně moc, ale něco na tom nehrálo. Já nechtěl na sever, však Styx byla na jihu! To jsem věděl. Cítil jsem ji tam. Ne, ne, ne. Vrtěl jsem hlavou, ale ta síla jako by mě tam táhla. Udělal jsem první kroky směrem k horám. A pak jsem se rozeběhl. Viděl jsem masu králíků a dva vlky a najednou jsem se zastavil. Ti dva mohli být moje děti. V nesnázích. Neměl bych je tam nechat. Etney, Awnay, Sionn, Nemesis, Shireen... Kde jen byli? Potřebovali mě? A já tam nebyl? Cítil jsem, jak mě v srdci sžíraném nenávistí píchla výčitka.

// Vítej zpátky!

Rozhlížel jsem se po davu zajíců, ale ne a ne zahlédnout nějakého, co by mohl být přesně to, co jsem hledal. Pitomí chlupáči. A zase zkoušet to jen tak na náhodu jsem nehodlal. Sice Životům poslední dáreček byl znát a po drobných magických tricích jsem se necítil příliš unavený, ale zase tolik jsem si nefandil. Ty roky tam i tak byly. Tudy teda cesta nevedla.
Zakar měl však jiný nápad, se kterým jsem ve výsledku souhlasil. Zdálo se, že nás to bez té poslední cetky nepustí a já už odsud chtěl vypadnout co nejdřív. "To zní dobře," odkýval jsem hnědému vlkovi, abych mu trochu polechtal ego a pak k němu přistrčil i ten druhý amulet. Nejdřív se mi ho nechtělo vzdát, jako by mě k němu něco táhlo, ale návnadu jsem dělat rozhodně nehodlal. A protože Rowena pořád ležela na zemi a k ničemu se neměla a vůbec Zakar si to vymyslel, byl jasnou volbou. No a jelikož si nás doteď králíci kvůli světlu nevšímali a bylo potřeba je nějak upoutat, začal jsem realizovat svůj plán B. "Nehýbej se," pobídl jsem Zakara s věnoval mu strohý pohled, který naznačoval, že mám plán. Ze země vyrazila mrkev a začala se postupně nalévat do nadstandartních rozměrů. Potom ji obmotaly kořeny, které se doplazily až k Zakarovi, kterému se obmotaly kolem krku a připevnily tak zeleninu na jeho hřbet.
Zbytek se jich potom rozpadl. Tadá. A teď honem odtud. Pokud by náš plán zabral, byl jsem připravený vyrazil proti králíkům a v nepozorované chvíli sebrat tu cetku a vypadnout. Chtěl jsem prostě co nejdřív odsud. Ti dva si teď museli poradit. Ale dával jsem jim docela naděje – Zakar byl jedním z těch nejpraktičtějších vlků, co jsem znal a Rowena se zatím taky netvářila jako úplná princezna. Netrpělivost se mě držela jako klíště. Celá tahle věc byla v mé hlavě lehce upozaděná od doby, co jsem ucítil Styx. Nedávalo mi to spát.

// :D :D Ach jo +7 safírů

//+ 6 ametystů