Gallirea - Příspěvky uživatele

//Píšu, protože mám čas a byla bych ráda, aby se nám to trochu hýbalo, i kdyby jen s krátkými posty. Budu ale moc ráda, když se přidají ještě další. Ráda bych co nejvíce vlkům shrnula co a jak je nového a pak kdo bude chtít, vyrazila bych na rychlý lov v lese, ať máme letos jednou splněno Výhledově taky plánuju herní smečkoakci (tentokrát trochu jinak pojatou), ale tu asi bude pak potřeba trochu uzpůsobit podle toho, jak dáme lov, a podle počasí. Tak uvidíme, co zvládneme, plány jsou velké

Nechal jsem hlavu zvednutou k obloze, kterou jsem pozoroval mezi žloutnoucími listy v korunách. Začínal další den. Věděl jsem, že bude těžký. Bylo na čase postavit se ke všemu čelem a převít zodpovědnost. Zhluboka jsem dýchal, abych se zklidnil a na to všechno se připravil. K tomu mi dopomáhal i chladný ranní vzduch, který udržoval mou mysl v bdělém stavu a nedovoloval mi tolik sklouzávat do nitra. To jako bych pro tuto chvíli uzavřel. Nebo jsem se o to alespoň snažil. Chvílemi jsem měl pocit, že mě Elisa pozoruje, že ji cítím všude kolem, ačkoli její pach již nahradily pachy ostatních a snažil jsem si opakovat, že ona by rozhodně neschvalovala to, co se tu doteď dělo. To, jak jsem utekl a všeho nechal. A já ji nechtěl zklamat, i když to bylo neuvěřitelně těžké. A když jsem konečně nabyl pocitu, že to přeci zvládnu, jedna jediná myšlenka jím dokázala pořádně otřást a já tu křehkou fasádu musel znovu stavět.
Jako první se mezi stromy objevil jako obvykle Tesai, jako by se ani nic nezměnilo. Byl jsem ale rád, že ho vidím, protože to byl od našeho posledního shledání již nějaký pátek. Ale byl tu, živý a zdravý a to mi dávalo naději, že se přeci jen všechno nehroutí, že smečka se svými stálými členy zůstane silná. "Tesaii, zdravím, jak se ti daří? Jsi v pořádku?" oslovil jsem ho a tím ho i tak trochu vybídl, aby přistoupil blíž. Nemusel se bát. Byl jsem sám nad sebou trochu překvapený, jak klidně to vyznělo. Uvnitř jsem se tak rozhodně necítil. Ale musím, jsem jejich alfa... Kdo jiný, než já?
Pak se přidala Laura. S jejím příchodem jsem ucítil další vlnu útěchy. Tak přece nezmizela tak jako ostatní před ní? "Taky vás moc rád vidím," pověděl jsem a pokusil se o drobný úsměv, který však vyzněl spíš jako unavené pozvednutí koutků. Cítil jsem, jak napětí uvnitř mě narůstá. Oba působili tak klidně a Laura navíc přišla s její charakteristickou dobrou náladou... jak bych jim to jen měl říct? Ještě, ještě chvíli... "Dlouho jsem tě neviděl, je všechno v pořádku?" zeptal jsem se béžovky a na moment se nechal unést klidem a láskou, která z ní vyzařovala. Bylo toho ale hodně, co muselo být vysloveno a jistě na mě muselo být alespoň trochu znát, že se necítím úplně svůj. Tesai, Laura, Lucy, Etney, Sionn, Nym, Shireen, Nemesis, Castor, Gee, Lilac, Fiér a ten malý...? Začal jsem počítat vlky, které jsem v poslední době viděl. Znovu jsem se musel zhluboka nadechnout, protože Elisa už mezi nimi nebyla.

// Též + 6 šutříků

Pěkně jedete!

//+ 6 šutříků

//+14 mušlí

+ 15 oblázků a 5 jako bonus za prvního odvážlivce!

//+7 květin a oceňuju délku!

//Mahtae jih

Našel jsem to místo, kde se řeka dala překročit nejlépe. Překročil jsem ji přes kameny a ačkoli jsem se trochu namočil, nevadilo mi to, protože srst na tlapách a břiše jsem měl tak jako tak mokrou, z toho, jak jsem se předtím snažil utopit v jezírku. Co se to tam vůbec stalo? Krátce jsem se k tomu v hlavě vrátil. To otupění pomalu mizelo a já cítil, jak se moje hlava znovu začíná plnit myšlenkami, pocity,... Celé to bylo zvláštní. Jak dlouho jsem vlastně byl pryč? Však listy už pomalu žloutly a začínaly opadávat. Podzim byl tu.
Vkročil jsem mezi první stromy Asgaaru a cítil jakousi úlevu, jak mě pohltila známá vůně domova. Na chvíli jsem měl pocit jako by vše bylo v pořádku. Jako by tu Elisa stále byla a vůbec nic se nezměnilo. Cítil jsem, že tu v lese jsou nějací, že tu jsou některé moje děti – Věděly to už? Jak na tom byli? – ale zdaleka tu nebyli všichni. Bylo na čase všechny svolat. Zjistit co a jak, vše jim povědět a převzít zodpovědnost. Bylo na čase, aby se všichni dozvěděli, kdo je jejich beta. Bylo na čase, abych se staral o svou smečku. Bylo na čase, abych tu byl pro svoje děti. A pak taky na pomstu. Abych zajistil jejich bezpečnost. Zvedl jsem hlavu k obloze a zavyl, abych upozornil, že jsem dorazil domů. Svolával jsem Asgaar.

//Galtavar

Krajina kolem mě ubíhala tak nějak jako rozmazaně, jak jsem ji ani moc nevnímal. tu jsem byl v lese, tu zase na pláni a tu u řeky. U řeky, kterou jsem moc dobře znal, protože vedla domů. Veděl jsem, že tam skoro jsem. Teď jen chvíli běžet podél koryta a pak se dostat přes tok a vkročit mezi první husté stromy. To byl Asgaar, to byl domov. Kdo všechno tam byl? Jak to asi Sionn zvládal? Byli tam i ostatní? Etney? Awnay? Nemesis? A Shireen? Byli tam i vlci ze smečky? A co Laura, vrátila se, nebo taky zmizela nadobro? To jsem zatím mohl jsem hádat. Ale už brzy jsem se to měl dozvědět. Až teď jsem si všiml, jak podivně ptáci létají po obloze. Tak nějak nízko a jakoby se všichni stahovali na východ. Něco se dělo. Ale doufal jsem, že se to pro jednou nebude dít nám. My toho už tak měli dost. Jak na to vůbec smečka byla?

//Asgaar

//Nahi (přes Ageron)

Běžel jsem lesem dál až na planinu a skoro ani nevnímal cestu. Šel jsem tudy už tisíckrát a znal zdejší krajinu pomalu i poslepu. Uvnitř mysli jsem stále měl takový ten podivný stav klidu, který vytvořila ledová voda. Ale nějak mi to nevadilo. Bylo příjemné prostě jednou tak vypnout. Nemyslet, necítit, nelitovat, nechtít se pomstít. Věděl jsem jen, že musím jít domů, že se tam musím dostat co nejdřív, a tak mě tam tlapy nesly. Krajina pod mýma tlapama obývala a já se tak poměrně rychle přibližoval. Jak jsem se vzdaloval ze západu, ubýval i ten podivný kouř, co poslední dobou býval ve vzduchu. Bylo to zvláštní, ale nehodlal jsem se tím zabývat. Měl jsem svoje starosti a na tohle tu teď byli přeci už jiné, mladší.

//Mahtae jih (přes sever)

//Moc děkuji za fajn osudovku a omlouvám se za své občasné zdržování

Snad se zase brzy u nějaké další sejdeme u nějaké další Bari osudovky, protože Bari akce jsou top

Studená voda mi úplně otupovala mysl. Cítil jsem jen chlad a nic jiného. Ani únavu. Připadal jsem si jako v transu – všude kolem mě byla tma a klid. Slastný klid. Mohlo by to tak už být napořád. Nemusel bych už nic řešit, o nic se starat... prostě nebýt. Mohla by být zase u mě.
Jenže tak tomu být zřejmě ještě nemělo, protože se kolem mě mihla Rowenina tlapa, která přetrhla šňůrku, na které držel ten podivný amulet. V tu chvíli jsem procitl. Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe. Co jsem to dělal? Proč jsem šel víc a víc do hloubky vody, která skoro mrazila? I Zakar se nakonec dostal ze sevření amuletů, a tak jsem všichni tři vypadli z vody. Bylo to zvláštní, ale najednou jako by celá ta šílená únava, co se nás doteď držela, odplula. A s ní i některé negativní emoce. "Jste v pořádku?" zeptal jsem se Zakara a Roweny. Vlčice se zdála v pořádku a s krátkou průpovídkou zmizela. I já jsem se brzy zvedl. Kývl jsem na Zakara na rozloučenou. Byl čas jít domů. U srdce mě píchla výčitka, že jsem tam takhle nechal své děti, když jsem tam měl být pro ně. Neměli by přece ztratit oba rodiče zároveň.

//Galtavar (skrz Ageron)

// + 6 drahokamů

//+ 6 drahokamů

//+6 drahokamů