Gallirea - Příspěvky uživatele

//Moc děkuji za fajn osudovku a omlouvám se za své občasné zdržování

Snad se zase brzy u nějaké další sejdeme u nějaké další Bari osudovky, protože Bari akce jsou top

Studená voda mi úplně otupovala mysl. Cítil jsem jen chlad a nic jiného. Ani únavu. Připadal jsem si jako v transu – všude kolem mě byla tma a klid. Slastný klid. Mohlo by to tak už být napořád. Nemusel bych už nic řešit, o nic se starat... prostě nebýt. Mohla by být zase u mě.
Jenže tak tomu být zřejmě ještě nemělo, protože se kolem mě mihla Rowenina tlapa, která přetrhla šňůrku, na které držel ten podivný amulet. V tu chvíli jsem procitl. Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe. Co jsem to dělal? Proč jsem šel víc a víc do hloubky vody, která skoro mrazila? I Zakar se nakonec dostal ze sevření amuletů, a tak jsem všichni tři vypadli z vody. Bylo to zvláštní, ale najednou jako by celá ta šílená únava, co se nás doteď držela, odplula. A s ní i některé negativní emoce. "Jste v pořádku?" zeptal jsem se Zakara a Roweny. Vlčice se zdála v pořádku a s krátkou průpovídkou zmizela. I já jsem se brzy zvedl. Kývl jsem na Zakara na rozloučenou. Byl čas jít domů. U srdce mě píchla výčitka, že jsem tam takhle nechal své děti, když jsem tam měl být pro ně. Neměli by přece ztratit oba rodiče zároveň.

//Galtavar (skrz Ageron)

// + 6 drahokamů

//+ 6 drahokamů

//+6 drahokamů

//+5 květinek

//Z důvodu nízké účasti a nedostatku času samotného alfáka fotosoutěž prodloužena do konce října. Tak šup, posílejte! :D

Díval jsem se do vody, která zrcadlila můj odraz. Viděl jsem svou tvář, jak ač vypadá nepřirozeně mladě, byla neuvěřitelně znavená a ztrápená. Dokonale zrcadlila to, co jsem cítil. Voda se nedala oklamat. Ve vzduchu byl cítit kouř a ačkoli bylo ráno, viditelnost nebyla zcela ideální. Ale co mi bylo po tom, že si Gallirea vymýšlí nějaké další své lapálie? Však se jednou mohli starat jiní!
Můj pohled zůstával přikovaný k hladině jezera. To mě jaksi vábilo a i přes únavu jsem nakonec vykročil do chladivé vody. Ta byla jako balzám – nejenže otupovala bolest svalů, ale díky tomu ostrému chladu jsem neměl kapacitu nad ničím přemýšlet. V mé hlavě bylo konečně ticho a klid. Bezmyšlenkovitě jsem vykročil ještě o kousek dál, až mi voda omývala kolena. Stále chladila, ale jak jsem začínal být ponořený čím dál víc, moje tělo si začínalo na zimu zvykat. V tu chvíli mě napadlo, jaké by to asi bylo se do vody úplně ponořit. Bylo by pořád takové ticho? Měl jsem vůbec ještě co ztratit?

//+ 7 máků

//Sněžné hory

Tři amulety – dva na Zakarově krku a jeden na tom mém – nás pojily dohromady, takže jsme se od sebe nemohli vzdálit. Zdálo se však, že všichni máme tak jako tak namířeno stejným směrem. Táhlo mě to tam, vábilo... a jak se zdálo, nebyl to jen můj případ. Všichni tři jsme si přes vyčerpání a bolest běželi dál skrz hory, průsmyk k jednomu drobnému – celkem i snadno přehlédnutému, pokud jeden nevěděl, kde hledat – cíli. K malému křišťálové jezírku na úpatí severních hor. Ve vzduchu bylo cítit cosi štiplavého, ale zatím jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti. Moje mysl byla zaměstnaná něčím zcela jiným.
Mého srdce se stále držela ona silná nenávist ke Styx – ještě navíc posílená vlivem amuletů. Vlastně jsem už ani nevěděl proč. Však Elisa běžela vedle mě, no ne? A to dokonce dvakrát. Všechno bylo matoucí, ale neměl jsem už sílu nad tím přemýšlet a tak jsem prostě běžel dál, až jsem dorazil ke břehu drobného jezírka. Tam jsem se sklonil k vodě a zadíval se do ní jako bych čekal, až se něco stane.

//Ledová pláň

Byl jsem unavený, cítil jsem to. Svaly mě bolely a v kloubech mě bolelo snad ještě víc než před návštěvou života a jeho podivným omlazením. Nic z toho ale nebylo důležité, protože jsem se musel dostat na sever. Za každou cenu. A tam získáme sílu... A zničíme ji. Amulet mi v hlavě nadělal takový chaos, že už mi chvílema splývalo, co jsem moje vlastní myšlenky a co mi on říká. Ač jsem se snažil jak se snažil a byl – alespoň dle svého mínění – docela intelektuálně odolný jedinec, proti tomuhle bojovat nešlo.
Hnal jsem se za černou vlčicí, za Elisou. Zakar ale začal říkat, že to není ona, ale co to plácal? Musel být zmatený, však tu běžela přímo před námi! Otočil jsem se na vlka a chtěl mu to vysvětlit, ale najednou vedle mě místo něho byla další Elisa. "Eliso, musíme na sever. Musíme k jezeru. A tam se pomstíme!" Můj hlas zněl naléhavě. Ignorujíc bolest jsem ještě zrychlil, takže oni kvůli amuletům museli taky. Nebyl čas ztrácet čas. Amulety nás volaly k sobě a přesně tam, kam potřebovaly.

//Jezírko Nahi

//+ 5 safírů

//+ 6 opálů

//+ 7 ametystů