Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Díky moc za upřesnění, Mitsu :)

Ahoj, pod toto se podepisuji jako alfa, co nemá čas (a upřímně ani chuť) manuál psát. A jak píše Elisa, bývá problém stihnout za měsíc lov, natož splnit 10 úkolů s interakcí členů.

Ale jinak moc pěkná akce a zajímavý, úplně jiný nápad. Vážím si toho, že jste do toho vložily čas a energii, ale nechala bych to na dobrovolně bázi.

PS: Pokud jsem to špatně pochopila, omlouvám se.

Peace

Arčo

//pardon, že ta stroze, ale i dont have it in me a nechci vás zdržovat další týden ':D

//les

"Ale že i při lovu? Fascinující..." vydechl jsem a zavrtěl hlavou, když mi Belial povídal o magii, kterou při lovu použil. "Šikovné," dodal jsem ještě a na tmavého vlka se usmál. Ten měl ale další témata, o kterých chtěl mluvit. Zeptal se, jestli vím o tom incidentu, načež jsem jen přikývl. Měl taky nápad na docela zajímavou iniciativu. Chvíli jsem se nad tím zamýšlel, než jsem souhlasně přikývl. "To zní jako dobrý nápad... Zvlášť po tom, co se stalo se Styx, bude dobré, když se všichni dokážou bránit raději i sami. Ač se o to můžu snažit, nemůžu zaručit bezpečnost všech až všude," přemítal jsem. "Můžeš je odchytávat buď po jednom nebo můžeme svolat celou smečku jako na lov," navrhl jsem. "To z tebe vlastně dělá takového ochránce/trenéra."
Už jsme byli u vchodu úkrytu i s mrtvým kamzíkem a Beleth šla jen tiše za námi. Belial pro mě měl ale další zprávy. Pokýval jsem hlavou, když mi říkal, že do Borůvkové smečky plánuje jít se Sionnem a že se to kvůli zimě zdrželo. "Můžeš si klidně na tyhle obchůzky vzít i Parsifala. Budu rád, že se bude víc a víc zapojovat do těchle aktivit," pověděl jsem klidně s pohledem upřeným před sebou. A já se tak budu moc víc a víc upozadit, aniž by na to všechno zůstal Sionn sám... Dělal jsem tyhle věci rád, ale poslední dobou ne až tak dobře jako dřív. Držel jsem se aktivit v lese, ale na nějaké pochůzky už jsem neměl energii a ani náladu. Belial měl ale i jedno osobní přání a to vydat se mimo hranice lesa. Otočil jsem k němu hlavu a jemně se pousmál. "Nic se nestane, pokud si na nějaký čas odběhneš. Naopak... je to pro mladé zdravé." Sice ani on až takový mladíček nebyl, ale já si tyhle poznámky ze své pozice mohl domluvit - oproti němu jsem viděl ještě o dost zim víc. "Já sám prakticky les neopouštím, takže nechráněný nezůstane," přislíbil jsem a jelikož jsme se mezitím dostali až ke spižírně úkrytu, byl čas tam kamzíka uložit. "Dejte si snídani, zasloužíte si ji. Díky za dobrý lov," nabídl jsem a sám jsem si utrhl kus masa jako první, abych jim k němu otevřel cestu skrz postavení. "Jak se ti zdál tvůj první lov?" optal jsem se Beleth, zatímco jsem žral svou porci. Chvíli jsem se zdržel, ale pak byl čas se vrátit do lesa. Začínalo už být hezky a já nechtěl být zavřený uvnitř úkrytu jako v zimě. "Půjdu zpátky do lesa," pokývl jsem na Beliala a Beleth.

//les

2 čerstvě ulovení mufloni

Přelom března a dubna 25 Parsifal, Arcanus, Belial, Beleth, Hyetta a Lalie

Lov se vyvíjel tak nějak zvláštně. A ačkoli pro nás dobře, i tak mi to dělalo starosti. Lalie si ale vedla skvěle. Dokonce líp než jak bych si mohl přát. Až mě její aktivita samotného překvapila, protože sama od sebe skočila na kamzíka, zakousla se do něj a pomohla mi jej shodit na zem. Periferně jsem viděl, že ji ale kamzík částečně při pádu zalehl. Z obavy o její zdraví jsem se vyhecoval a pořádně zabral, abych to už s kamzíkem skoncoval. A povedlo se. "Uff," oddechl jsem si a kamzíka pustil, abych si mohl olíznout zakrvácenou tlamu. Následně už ale můj pohled padl na Lalie. Zdálo se, že je celá, protože stála na všech čtyřech, ale trochu potlučená být mohla. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se jí. Přeci jen, kdyby nebyla, mohl jsem jí pomoct. Pak jsem se ale nemohl pomoct se usmát. "Teda, to jsem nečekal, byla jsi vážně dobrá," pochválil jsem vlčici povzbudivě. S jejím handicapem je to skoro neuvěřitelné... Jde vidět, že se snaží... Navíc tomu taky pomohl to, jak zvláštně klidné stádo bylo. Celá ta akce díky tomu nebyla tak nebezpečná.
To už u nás ale byli Belial s Beleth. "V pořádku?" optal jsem se i jich, abych se ujistil, ale oba vypadali více než v pohodě. Můj pohled zklouzl k Belovi. "Co to bylo za magii? To stádo se chovalo zvláštně," vyslovil jsem zvědavě. Nikdy jsem nic takového neviděl. Tmavý vlk už ale popadl kamzíka za jednu nohu a začal ho táhnout k úkrytu. Přesunul jsem se na druhou stranu. "Vezmem ho do úkrytu a tam si dáme, zdá se, že i druhá skupinka byla úspěšná." A pak už jsem popadl druhou kamzíkovu nohu a začal kořist tahat do úkrytu.

//Úkryt

Sionna to celé vzalo tak nějak víc než jsem čekal. Věřil jsem ale, že se to všechno srovná. Do toho se navíc lesem ozvalo vytí. Návštěva se teď opravdu nehodí, pomyslel jsem si. Jen těžko si představit horší okamžik. Naštěstí se toho ujala Rowena, jejíž pach se brzy nesl ze stejného místa jako těch cizích vlků. Byl jsem jí za to vděčný. To už se nás ale sešlo dost na lov a Parsi se ujal jeho vedení. S jistotou v hlase rozdělovat úkoly a působila z něj přirozená autorita. Navíc se zdálo jako by snad to stádo před sebou přímo viděl. Jeho smysly byly fakt něco. Vymyslel dokonce takové těšení, že vyhověl Belialově požadavku používat magie. Hrdě jsem se na něj pousmál. Celé se to seběhlo tak rychle, že Lalie nestihla ani zaprotestovat. Já jsem ale postřehl, jak se nadechla, a pak zase vydechla. Potom se snažila navrhnout, že pohlídá Beleth, ale vzápětí utla její matka. Jelikož byla ve dvojci se mnou, chtěl jsem jí Beleth navrdory přidělit na starost, ale toho se ujal její táta Belial. Musel jsem tedy vymyslet jinou strategii. "Neboj, to dáme, drž se mi u boku, zvládneš to?" drcnul jsem do ní povzbudivě čumákem, když jsem se se dali do pohybu směrem ke stádu. "Dávej ale pozor na jejich kopyta, nikdy se nesmíš dostat přímo za kamzíka, umí pořádně kopat," snažil jsem se ji varovat. No jéje, snad se jí nic nestane, prolétlo mi hlavou. Slepé vlče na lovu, to bylo něco. Nejraději bych ji i tak nechtěl stranou, ale nechtěl jsem ji přede všemi shazovat - zvlášť, když to její matka tak rázně utla. Sand ví, co dělá. Já jsem věděl, že musím být extra na pozoru a případně být připravený rychle zareagovat s magií. Nechtěl jsem připustit, aby se jí něco stalo. "Teď musíme být extra potichu," špitnul jsem k Lalie, když už jsme se blížili na naše místo. Schoval jsem se za keř a pozoroval dění okolo. Jak se zdálo, ostatní byli už taky na pozicích. Cítil jsem, jak ve mně napětí stoupá. A hned chvilku na to začal dělat Belial pořádný rozruch, což stádo vyplašilo a k našemu štěstí se přesně ta část s raněným kamzíkem vydala přímo k nám. "Zaměříme se na toho raněného, drž se u mě," instruoval jsem Lalie zběžně a pomocí magie iluzí se jí pokusil v hlavě vytvořit rychlý obrázek toho, co se kolem dělo. Neměl jsem ale tušení, co z toho vzešlo nebo jestli vůbec něco takového mohlo fungovat. Brzy na to se navíc moje soustředění muselo přesunout na jiné věci. Stálo bylo ale až podivně klidné místo toho aby panicky běželo do všech stran. Nerozuměl jsem tomu, ale nahrávalo nám to do karet.
"Jdeme!" Vyběhl jsem zpoza keře tak, abychom se co nejsnáze dostali přímo k boku chromého kamzíka. Periferně jsem viděl, jak se na druhé straně něco hýbe a předpokládal jsem, že je to Parsi s Hyettou. O ty jsem ale obavy neměl. Mnohem víc jsem se soustředil na Lalie a na kamzíka. Podařilo se mi dostat se k jeho boku a naskočit na něj. Drápy jsem ho ranil, ale skolit se mi ho na poprvé nepodařilo a ještě navíc dopad nebyl úplně nejelegantnější. Sakra. Ale ustál jsem to. Při druhém pokusu na naskočení na kamzíka se mi podařilo se zakousnout do jeho krku. K zemi ale i tak ještě nešel. Držel jsem se ho a doufal, že mu brzo dojde síla nebo že se k nám dostane Belial a kamzíka dorazí. Jinak bych si musel pomoct magií. Periferně jsem se přitom snažil kontrolovat Lalie, ale kdo ví, možná malá překvapila a tak úplně se nedrželo toho, aby se jen držela po mém boku.

Všechno jsem to na Sionna vybalil a asi jsem to trochu přehnal, protože jeho reakce byly velmi strohé. Parsi taky nic neříkal. Díval jsem se z jednoho na druhého a nebyl si jistý, co přesně jsem četl z jejich tváře. Do myšlenek jsem se jim ale dívat nechtěl. Sionn nakonec odpověděl sice pozitivně, ale taky velmi neurčitě. To už se ale náš společný čas jen ve třech krátil. “Probereme to ještě po lovu?” nadhodil jsem a pohledem vyhledal Sionna. “Rád bych s vámi strávil i nějaký čas mimo povinnosti,” pousmál jsem se nakonec.
To už se k nám ale přihnala první dvojice. Lalie se zajímala, jestli se se smí přidat k lovu. Souhlasně jsem pokýval hlavou. “Jasně, ale držte se kousek stranou, abyste si neublížily,” podotkl jsem. Přeci jen, věděl jsem, že Lalie má jistá omezení. Pak už jsem se zaměřil i na druhé, podstatně mladší vlče. “Ahoj, a ty jsi?” pobídl jsem ji, pak jsem se zarazil, “ty musíš být dcera Roweny a Beliala, viď? Těší mě,” usmál jsem se na vlče otcovsky. Je dobře, že mají obě o lov zájem už takhle brzy. To něco vypovídalo.
Pak už se ale přidala další dvojice. Vlčice se představila jako Hyetta a hned se omluvila, že se nepředstavila dřív. “Zdravím a těší mě, Arcanus. Díky, že jste všichni přišli,” pověděl jsem. Belial šel hned k věci. V zásadě jsem s používáním magie pro lov problém neměl, ale byl tu ještě jeden aspekt. “Když bude třeba,” odvětil jsem jen tak napůl souhlasně, “ale bude lepší, když to zkusíme po staru, aby se omladina něco naučila, nemyslíte?” nadhodil jsem a pohledem přejel obě mladé vlčice. Pak jsem se otočil k Sionnovi s Parsim. “Tak jdeme na to?” pobídl jsem. Plánoval jsem tohle nechat v jejich režii. Lov byl jejich rybníček a já jim do strategie nechtěl zbytečně zasahovat. Uvnitř jsem byl ale stále nejistý z naší předchozí konverzace, i když jsem to nedával najevo. Netušil jsem, co jsem přesně čekal za reakci, ale Sionn mi přišel hodně rozhozený. Možná to je kvůli těm jejich věcem? Odtušil jsem. Jistý jsem si ale nebyl. Jenom jsem doufal, že se to brzy vyřeší.

To, jak se počasí umoudřilo, byla vítaná změna. Dokonce díky tomu tohle značení hranic byla mnohem příjemnější procházka, než to, co jsme s Parsim absolvovali nedávno. Ale takhle v zimě bylo potřeba značit častěji - nejen kvůli odrazení hladových tuláků, ale taky proto, že sníh způsoboval, že se rychleji pachy ztratily. Parsi se mi dál snažil vysvětlit, jak na bohy nahlíží on a ostatní věřící. Poslouchal jsem ho a musel uznat, že něco do sebe to má, i když některé části byly pro mě přesně těžké pochopit. Nejspíš jsem ani nemohl. Nevyrostl jsem v tom. A starého vlka novým kouskům jen těžko naučíš. Pokýval jsem hlavou na jeho slova, že o obřadu bude určitě vědět něco Hyetta. "Možná i malá Lalie," přitakal jsem. Zdála se totiž jako milé vlče.
Když došlo na slova o betě, Parsi mi připadal nejdřív trochu překvapený. Pak ale pověděl, že by to byla velká část. Pousmál jsem se na něj a pokývl. "To jsem rád." A opravdu tomu taky bylo. Nechtěl jsem na nikoho házet povinnosti, o které nestál víc, než kolik bylo nutné. Někdy jsem měl pocit, že vlastně i na Sionna jsem to hodil a nedal mu moc na výběr. Ujal se toho bravurně... Snad ho to ale naplňuje, prolétlo mi hlavou.
A zrovna Sionn se jako na zavolanou objevil. Tak strašně dlouho jsem ho neviděl, že jsem si nedokázal odpustit drobné objetí. "Ahoj, rád tě vidím. Jak se ti daří?" Připadal mi docela zmrzlý, a tak jsem kolem nás nechal obtočit teplý vánek. Parsi se nabízel, že půjde, ale bral jsem ho už teď jako součást rodiny, takže jsem zavrtěl hlavou. "Nemusíš." Pak jsem se otočil na Sionna. "Svolával jsem k lovu, aby se po zimě doplnily zásoby," vysvětlil jsem. "Ale dobře, že jsi tu první, jsou tu věci, co bych s tebou chtěl probrat..." Na moment jsem se odmlčel a přemýšlel, jak se k tomu postavit. "Mám pocit, že začínám být na některé věci starý - třeba jsem roky nevytáhl paty podívat se mimo les nebo třeba do jiné smečky
- a Asgaaru by prospěla beta. A zrovna jsem se ptal Parsiho, jestli by si něco takového dokázal představit." Docela jsem to na Sionna vybalil, ale chtěl jsem se k tomu dostat, než se tu objeví zbytek smečky. "A je tu ještě jedna důležitá věc," pokračoval jsem. "Adoptoval jsem Parsiho jako syna, což z vás teď dělá v podstatě bratry," pousmál jsem se. Cítil jsem se teď spokojeně - měl jsem tu teď oba.

Arčánus 2.3. https://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&r=1#post-234977
Příště 2.5.

Parsi se napil levitující vody. Pousmál jsem se se a sám si pochytal zbývající kapky. Bylo to příjemnější než brát do tlamy sníh a nebo se někam trmácet. Světlý vlk vypadal zamyšleně, a tak jsem využil chvíli ticha na to se rozhlédnout po lese. S novým dnem se konečně o něco oteplilo a dokonce na chvíli korunami stromů proniklo pár slunečních paprsků a pošimralo na čumáku. Vzduch najednou začal být tak nějak jiný... víc jarní. Byla to příjemná změna a navíc se zdálo, že už se to opravdu s tou zimou láme. "Zdá se, že je jaro za rohem. Už se těším, až všechno pokvete," pousmál jsem se. A v lese budou různá mláďata, bude aspoň zase veselo. A třeba se i objeví nějaká ta vlčátka, kdo ví. Minimálně jsem chtěl potkat ta od Roweny a Beliala. Už budou přesně v tom správném věku na vylomeniny, napadlo mě.
Parsi navrhnul, že bychom se mohli projít, než se všichni sejdou. Přikývl jsem a pomalým krokem jsem se rozešel podél hranic. Přeci jen, bylo sice o něco tepleji, ale za chůze byla pocitovka příjemnější. A můžeme při té příležitosti pro jistotu přeznačit, ať se to nemusí řešit zároveň s lovem, uvědomil jsem si. A tak jsem se při chůzi příležitostně občas otřel o nějaký strom nebo označkoval nějaký keř.
Byla to příjemná procházka, při níž se mi Parsi snažil objasnit svět Lalie a ostatních. Naslouchal jsem mu, ale některé věci pro mě byly těžké si představit. "Ta jistota zní hezky," usoudil jsem, "ale neztrácí pak vlk tak trochu zodpovědnost sám za sebe a své štěstí, pokud se spoléhá na něčí ochranu?" zeptal jsem se. Nebylo to myšleno nijak zle, prostě jsem jen svět viděl z trochu jiného pohledu. Možná to bylo tím, co jsem si prožil - protože kde byl nějaký bůh, když jsem ho potřeboval? Co si myslel Život, když usoudil, že Styx si zaslouží druhou šanci a Elisa ne? Zavrtěl jsem hlavou. Nedávalo to smysl. A jakýkoli bůh, který tohle dopustil, byl pěkně zvrácený. Ale nad tím už se nemělo cenu znovu rozčilovat nebo nad tím smutnit, prostě to tak bylo a já se už smířil s tím, že s tím nic nezmůžu. Nebo alespoň teď už ne, teď už na to bylo pozdě. "Je pro mě asi jenom těžké věřit v nějakého boha po tom, co jsem všechno už na světě viděl," vyslovil jsem nakonec svoje myšlenky i pro Parsiho. "Ale do jisté míry je to vlastně asi hezké, pokud ti to dává naději na lepší zítřky. Popravdě čím jsem tomu blíž, tím víc jsem přemýšlel, co bude po smrti. A pokud nic, nejsem si jistý, jestli mi to přijde děsivé nebo naopak uklidňující." Krátce jsem se na Parsiho podíval, než jsem se otřel o další strom. Možná to byla zvláštní debata, ale cítil jsem, že to Parsimu můžu říct. Možná spíš než Sionnovi, kterému bych takovými řečmi mohl ublížit. A nebo ho jen podceňuju. Už bych si měl uvědomit, že není to malé bezbranné vlče. Ale bylo pro mě někdy těžké se od té vzpomínky odprostit. Zvlášť s tím, kolik jsme toho společně prožili. Sionnovo dětství jsem si vlastně užil úplně nejvíc ze všech potomků. Jakou měl radost, když jsme si hráli na kostíky.
Pasi mi pověděl o svém patronu Garrongovi. "To není divu, že jsi v Asgaaru zapadl," pousmál jsem se, když mi pověděl, čeho je Garrong vlastně patron. Přišlo mi, že to vlastně do jisté míry sedělo. Mladší vlk pak ale zaváhal, jestli se do jeho následovníků vlastně může počítat. "Záleží, jestli chceš," odtušil jsem a pohlédl na něj. Viděl jsem na jeho tváři letmý úsměv a musel se taky usmát. "Můžeme uspořádat obřad, pokud víš jak na to." Nebyl jsem proti tomu. Zvlášť když to byla vlkova volba. Jenom u Lalie jsem měl pocit, že je na to ještě malá a má z toho zbytečně těžkou hlavou. "Parsi, je tu ještě jedna věc, kterou bych s tebou chtěl probrat," načal jsem. "Co si myslíš o to stát se jednou betou? Umíš si to představit?" zeptal jsem se a obrátil se čelem k němu. "Neříkám, že by to bylo a nebo bylo hned, je to něco, co potřebujeme se Sionnem důkladně probrat, ale myslím si, že ty bys byl dobrá volba. Pokud bys tedy o to měl zájem." Asgaaru je loajální jako snad nikdo jiný. A navíc by to už byl opravdu rodinný podnik. Pousmál jsem se nad tou myšlenkou. Alternativně by se na tu pozici hodil ještě Belial - považoval jsem ho za chytrého a silného vlka. Nebyl jsem si u něj však tak jistý tím, že by dokázal postavit Asgaar a ostatní vlky na první místo, za to u Parsiho ano.

//Tak jdem pomalu na to? :D

Parsi souhlasil s tím, že bychom měli jít na lov, ale obával se, že je na to zatím příliš brzy. Zřejmě se zase opíral o svoje vytříbené smysly, protože jenom tam zavětřil a následně prohlásil, že v lese stejně žádné stádo není. Byla to fascinující schopnost. "Však ono než se zase sejdeme v dostatečném počtu... Bude to chvilku trvat a mezitím se to snad už konečně zlomí. Však už je skoro čas jara," namítl jsem. Věřil jsem v to. Vždycky se to nakonec včas zlomilo. Na to už jsem zažil zim dost.
Pak jsme se začali bavit o Lalie a bozích. Parsi se mi snažil vysvětlit trochu jiný pohled na svět. Se zájmem jsem ho sledoval, nic mi nijak nenutil, jen se mi snažil trochu rozšířit pohled na svět. "Pro mě je těžké pochopit, proč bys musel," zavrtěl jsem hlavou, "asi proto, že jsem s žádnou takovou vírou nevyrostl. Ale rozumím tomu, co chceš říct, jenom se mi nelíbí, že to tu malou tolik stresuje," poznamenal jsem. "Myslím si, že by vlčata ideálně neměla mít takové velké starosti." Ideální ale očividně nic nebylo. "Čeho je vlastně Garrong patronem?" zeptal jsem se Parsiho. Sice jsem to přesvědčení nesdílel, ale chtěl jsem se aspoň poučit. Aspoň to pro ně můžu udělat.
Pak Parsi začal zkoušet magii a proměnil mě v malou chlupatou želvu. Byl to opravdu zvláštní pocit, které se vzápětí opakoval, když se Parsi zase měnil zpátky ve vlka. To se mu povedlo už naprosto bravurně, ta zvláštní senzace ve mně ale ještě chvíli zůstávala, až jsem z toho měl husí kůži. Prohlídl jsem se kolem dokola a pak se na Parsiho usmál. "No vidíš a zpátky se to povedlo úplně perfektně," pochválil jsem ho, "chce to jen cvik a pak to půjde snadno oběma směry." Snažil jsem se ho povzbudit, protože proměna zpátky byla plně úspěšná - teda, jestli mi na hlavě nezůstal kus krunýře, ale to jsem neviděl, takže mě to netrápilo. "Dobrá práce, můžeme to vyzkoušet znova, až si trochu odpočineš," nabídl jsem a jemně do něj dloubl čumákem. "Nemáš žízeň?" napadlo mě. Alespoň to jsem pro něj mohl udělat. Za pomoci magií ohně a vody, se před námi vytvořilo několik drobných levitujících koulí vody, které mohly sloužit k napití. Udělalo mi to radost. Není nad tyhle drobné triky, pomyslel jsem si. Magie uměla někdy krásně zjednodušit život, protože v té zimě by se mi stejně nikam k řece nechtělo. Ale zase by mohla být krásně zamrzlá. Možná i vodopády...

S nocí přišly zase pořádné mrazy. Letos si zima dávala opravdu záležet. Bylo to skoro jako před pár lety, kdy zima byla tak krutá, že byla těžká pro celý kraj. Letos to ale přišlo pozdě. Věděl jsem, že už jsme pomalu na sklonku jara a věřil jsem v to, že tohle celé musí brzy skončit. Navíc se noční obloha konečně protrhala a přestalo sněžit. To sice typicky znamenalo, že noc bude opravdu mrazivá, ale taky jsem si to vykládal jako znamení, že se třeba počasí konečně umoudří. A budeme muset jít na lov. Hned jak to přestane. V zásobách už toho nemohlo moc zbýt, napadlo mě. Parsi mluvil o bozích tam z kraje, odkud pocházel on i ta malá. "Lalie taky mluvila o spoustě bohů," pokyvoval jsem souhlasně. Jejich jmény a tím, čeho bozi vlastně byli, jsme si ale nezvládl zapamatovat. Jistě by to ale vlčeti nevadilo povědět znovu. Parsi to uzavřel modlitbou za dobré počasí. Usmál jsem se na něj a pak kývnul hlavou. "Zrovna jsem si říkal, že musíme na lov hned, jak to skončí. Zkusím svolat ostatní, jestli by byl někdo pro," prohodil jsem a pak zvedl hlavu k obloze a zavyl do lesa tónem, který jsem používal, když se schylovalo k lovu. Snad mufloní stádo neutrpělo příliš velké ztráty. Nechtělo se mi totiž za kořistí běhat nikam daleko, ale kdyby na tom přeci jen stádo nebylo dobře, nebylo by zbytí.
Dumali jsme s Parsim nad záhadou, jak vlastně Hyetta mohla k Lalie přijít. Parsi zmínil, že pokud zabřezla až na své pouti, pošpinila by tím svou bohyni. Zvědavě jsem na něj pohlédl. Najednou mi to celé dávalo smysl. "Možná, že to tak je. A možná, že to je i ten důvod, proč tu malou tolik nutí si vybrat nějakého boha," zapřemýšlel jsem nahlas, "ale je to jen taková moje domněnka," pokrčil jsem rameny nakonec. Nevěděl jsem, jaká je pravda, a nejlepší by bylo si ji zjistit rovnou od Hyetty.
Pak už se ale Parsi dal do trénování magie. S napětím jsem čekal, co se stane. A pak jsem ucítil takové zvláštní šimrání. Byl to opravdu zvláštní pocit, ale nebolelo to, jako když jsem na sebe používal zvětšovací magii, a pak najednou puf - najednou jsem byl... maličký. Připadal jsem si tak trochu dezorientovaný a nějakou chvíli mi trvalo přijít na to, co vlastně jsem. Díval jsem se na své malé chlupaté nožičky a pak mi to došlo. Parsi byl zklamaný, že se to zase nepovedlo. Přestal jsem se zmateně dívat po svých malých nožičkách a vzhlédl k němu. Najednou byl hrozně vysoko. "Chce to jen trénink. Měla to být želva, ne?" pověděl jsem. Muselo to znít neuvěřitelně zvláštně, když maličká želva mluvila takovým hlubokým hlasem.

//Svolávám už pomalu k lovu, ale nemusíte spěchat - zakomponujte si to do hry, jak se vám hodí. Bylo by fajn se tak nějak na začátek března slézt, ať můžeme vyrazit na lov :)

Lalie odvětila, že si rodný kraj moc nepamatuje, ale že by o něm mohla povědět víc její matka. Se zamručením jsem pokýval hlavou. Lalie už byla opravdu zima a chtěla jít do úkrytu napřed. "Jasně, " souhlasil jsem, "buď po cestě opatrná a kdyby něco, tak zavyj," pobídl jsem ji. Přeci jen nebylo úplně ideální počasí na to, aby se slepé vlče procházelo lesem. Ale to zvládne.
A tak jsme s Parsim zůstali sami a on mi pověděl víc, co věděl o kraji. "Annan zmiňovala i ta malá," poznamenal jsem. "Víc různých bohů, prý si musí nějakého vybrat." I když tady by ji k tomu nikdo nenutil... možná krom matky. Parsimu se ale celá situace nezdálo. "Možná, že se to stalo az po ceste," napadlo mě. "Víš jak," poušklíbl jsem se s laškovným podtónem. Jistě Parsi musel vědět, co myslím.
Zůstávali jsme zatím v lese. Bylo potřeba se občas hýbat, aby nebyla moc zima. Parsi se mě ptal, jestli na mě může potrénovat svou magii. "Pojďmena to," přikývl jsem rozhodně, "ale jedině, když mě proměníš na něco legračního." Uvnitř mě se začalo mísit očekávání s napětím. Byl jsem zvědavý, jaké to asi bude.

Poprosím bonus štěstí na Sheyu - děkujiii

Odměna nahozena.