Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Parsi se napil levitující vody. Pousmál jsem se se a sám si pochytal zbývající kapky. Bylo to příjemnější než brát do tlamy sníh a nebo se někam trmácet. Světlý vlk vypadal zamyšleně, a tak jsem využil chvíli ticha na to se rozhlédnout po lese. S novým dnem se konečně o něco oteplilo a dokonce na chvíli korunami stromů proniklo pár slunečních paprsků a pošimralo na čumáku. Vzduch najednou začal být tak nějak jiný... víc jarní. Byla to příjemná změna a navíc se zdálo, že už se to opravdu s tou zimou láme. "Zdá se, že je jaro za rohem. Už se těším, až všechno pokvete," pousmál jsem se. A v lese budou různá mláďata, bude aspoň zase veselo. A třeba se i objeví nějaká ta vlčátka, kdo ví. Minimálně jsem chtěl potkat ta od Roweny a Beliala. Už budou přesně v tom správném věku na vylomeniny, napadlo mě.
Parsi navrhnul, že bychom se mohli projít, než se všichni sejdou. Přikývl jsem a pomalým krokem jsem se rozešel podél hranic. Přeci jen, bylo sice o něco tepleji, ale za chůze byla pocitovka příjemnější. A můžeme při té příležitosti pro jistotu přeznačit, ať se to nemusí řešit zároveň s lovem, uvědomil jsem si. A tak jsem se při chůzi příležitostně občas otřel o nějaký strom nebo označkoval nějaký keř.
Byla to příjemná procházka, při níž se mi Parsi snažil objasnit svět Lalie a ostatních. Naslouchal jsem mu, ale některé věci pro mě byly těžké si představit. "Ta jistota zní hezky," usoudil jsem, "ale neztrácí pak vlk tak trochu zodpovědnost sám za sebe a své štěstí, pokud se spoléhá na něčí ochranu?" zeptal jsem se. Nebylo to myšleno nijak zle, prostě jsem jen svět viděl z trochu jiného pohledu. Možná to bylo tím, co jsem si prožil - protože kde byl nějaký bůh, když jsem ho potřeboval? Co si myslel Život, když usoudil, že Styx si zaslouží druhou šanci a Elisa ne? Zavrtěl jsem hlavou. Nedávalo to smysl. A jakýkoli bůh, který tohle dopustil, byl pěkně zvrácený. Ale nad tím už se nemělo cenu znovu rozčilovat nebo nad tím smutnit, prostě to tak bylo a já se už smířil s tím, že s tím nic nezmůžu. Nebo alespoň teď už ne, teď už na to bylo pozdě. "Je pro mě asi jenom těžké věřit v nějakého boha po tom, co jsem všechno už na světě viděl," vyslovil jsem nakonec svoje myšlenky i pro Parsiho. "Ale do jisté míry je to vlastně asi hezké, pokud ti to dává naději na lepší zítřky. Popravdě čím jsem tomu blíž, tím víc jsem přemýšlel, co bude po smrti. A pokud nic, nejsem si jistý, jestli mi to přijde děsivé nebo naopak uklidňující." Krátce jsem se na Parsiho podíval, než jsem se otřel o další strom. Možná to byla zvláštní debata, ale cítil jsem, že to Parsimu můžu říct. Možná spíš než Sionnovi, kterému bych takovými řečmi mohl ublížit. A nebo ho jen podceňuju. Už bych si měl uvědomit, že není to malé bezbranné vlče. Ale bylo pro mě někdy těžké se od té vzpomínky odprostit. Zvlášť s tím, kolik jsme toho společně prožili. Sionnovo dětství jsem si vlastně užil úplně nejvíc ze všech potomků. Jakou měl radost, když jsme si hráli na kostíky.
Pasi mi pověděl o svém patronu Garrongovi. "To není divu, že jsi v Asgaaru zapadl," pousmál jsem se, když mi pověděl, čeho je Garrong vlastně patron. Přišlo mi, že to vlastně do jisté míry sedělo. Mladší vlk pak ale zaváhal, jestli se do jeho následovníků vlastně může počítat. "Záleží, jestli chceš," odtušil jsem a pohlédl na něj. Viděl jsem na jeho tváři letmý úsměv a musel se taky usmát. "Můžeme uspořádat obřad, pokud víš jak na to." Nebyl jsem proti tomu. Zvlášť když to byla vlkova volba. Jenom u Lalie jsem měl pocit, že je na to ještě malá a má z toho zbytečně těžkou hlavou. "Parsi, je tu ještě jedna věc, kterou bych s tebou chtěl probrat," načal jsem. "Co si myslíš o to stát se jednou betou? Umíš si to představit?" zeptal jsem se a obrátil se čelem k němu. "Neříkám, že by to bylo a nebo bylo hned, je to něco, co potřebujeme se Sionnem důkladně probrat, ale myslím si, že ty bys byl dobrá volba. Pokud bys tedy o to měl zájem." Asgaaru je loajální jako snad nikdo jiný. A navíc by to už byl opravdu rodinný podnik. Pousmál jsem se nad tou myšlenkou. Alternativně by se na tu pozici hodil ještě Belial - považoval jsem ho za chytrého a silného vlka. Nebyl jsem si u něj však tak jistý tím, že by dokázal postavit Asgaar a ostatní vlky na první místo, za to u Parsiho ano.

//Tak jdem pomalu na to? :D

Parsi souhlasil s tím, že bychom měli jít na lov, ale obával se, že je na to zatím příliš brzy. Zřejmě se zase opíral o svoje vytříbené smysly, protože jenom tam zavětřil a následně prohlásil, že v lese stejně žádné stádo není. Byla to fascinující schopnost. "Však ono než se zase sejdeme v dostatečném počtu... Bude to chvilku trvat a mezitím se to snad už konečně zlomí. Však už je skoro čas jara," namítl jsem. Věřil jsem v to. Vždycky se to nakonec včas zlomilo. Na to už jsem zažil zim dost.
Pak jsme se začali bavit o Lalie a bozích. Parsi se mi snažil vysvětlit trochu jiný pohled na svět. Se zájmem jsem ho sledoval, nic mi nijak nenutil, jen se mi snažil trochu rozšířit pohled na svět. "Pro mě je těžké pochopit, proč bys musel," zavrtěl jsem hlavou, "asi proto, že jsem s žádnou takovou vírou nevyrostl. Ale rozumím tomu, co chceš říct, jenom se mi nelíbí, že to tu malou tolik stresuje," poznamenal jsem. "Myslím si, že by vlčata ideálně neměla mít takové velké starosti." Ideální ale očividně nic nebylo. "Čeho je vlastně Garrong patronem?" zeptal jsem se Parsiho. Sice jsem to přesvědčení nesdílel, ale chtěl jsem se aspoň poučit. Aspoň to pro ně můžu udělat.
Pak Parsi začal zkoušet magii a proměnil mě v malou chlupatou želvu. Byl to opravdu zvláštní pocit, které se vzápětí opakoval, když se Parsi zase měnil zpátky ve vlka. To se mu povedlo už naprosto bravurně, ta zvláštní senzace ve mně ale ještě chvíli zůstávala, až jsem z toho měl husí kůži. Prohlídl jsem se kolem dokola a pak se na Parsiho usmál. "No vidíš a zpátky se to povedlo úplně perfektně," pochválil jsem ho, "chce to jen cvik a pak to půjde snadno oběma směry." Snažil jsem se ho povzbudit, protože proměna zpátky byla plně úspěšná - teda, jestli mi na hlavě nezůstal kus krunýře, ale to jsem neviděl, takže mě to netrápilo. "Dobrá práce, můžeme to vyzkoušet znova, až si trochu odpočineš," nabídl jsem a jemně do něj dloubl čumákem. "Nemáš žízeň?" napadlo mě. Alespoň to jsem pro něj mohl udělat. Za pomoci magií ohně a vody, se před námi vytvořilo několik drobných levitujících koulí vody, které mohly sloužit k napití. Udělalo mi to radost. Není nad tyhle drobné triky, pomyslel jsem si. Magie uměla někdy krásně zjednodušit život, protože v té zimě by se mi stejně nikam k řece nechtělo. Ale zase by mohla být krásně zamrzlá. Možná i vodopády...

S nocí přišly zase pořádné mrazy. Letos si zima dávala opravdu záležet. Bylo to skoro jako před pár lety, kdy zima byla tak krutá, že byla těžká pro celý kraj. Letos to ale přišlo pozdě. Věděl jsem, že už jsme pomalu na sklonku jara a věřil jsem v to, že tohle celé musí brzy skončit. Navíc se noční obloha konečně protrhala a přestalo sněžit. To sice typicky znamenalo, že noc bude opravdu mrazivá, ale taky jsem si to vykládal jako znamení, že se třeba počasí konečně umoudří. A budeme muset jít na lov. Hned jak to přestane. V zásobách už toho nemohlo moc zbýt, napadlo mě. Parsi mluvil o bozích tam z kraje, odkud pocházel on i ta malá. "Lalie taky mluvila o spoustě bohů," pokyvoval jsem souhlasně. Jejich jmény a tím, čeho bozi vlastně byli, jsme si ale nezvládl zapamatovat. Jistě by to ale vlčeti nevadilo povědět znovu. Parsi to uzavřel modlitbou za dobré počasí. Usmál jsem se na něj a pak kývnul hlavou. "Zrovna jsem si říkal, že musíme na lov hned, jak to skončí. Zkusím svolat ostatní, jestli by byl někdo pro," prohodil jsem a pak zvedl hlavu k obloze a zavyl do lesa tónem, který jsem používal, když se schylovalo k lovu. Snad mufloní stádo neutrpělo příliš velké ztráty. Nechtělo se mi totiž za kořistí běhat nikam daleko, ale kdyby na tom přeci jen stádo nebylo dobře, nebylo by zbytí.
Dumali jsme s Parsim nad záhadou, jak vlastně Hyetta mohla k Lalie přijít. Parsi zmínil, že pokud zabřezla až na své pouti, pošpinila by tím svou bohyni. Zvědavě jsem na něj pohlédl. Najednou mi to celé dávalo smysl. "Možná, že to tak je. A možná, že to je i ten důvod, proč tu malou tolik nutí si vybrat nějakého boha," zapřemýšlel jsem nahlas, "ale je to jen taková moje domněnka," pokrčil jsem rameny nakonec. Nevěděl jsem, jaká je pravda, a nejlepší by bylo si ji zjistit rovnou od Hyetty.
Pak už se ale Parsi dal do trénování magie. S napětím jsem čekal, co se stane. A pak jsem ucítil takové zvláštní šimrání. Byl to opravdu zvláštní pocit, ale nebolelo to, jako když jsem na sebe používal zvětšovací magii, a pak najednou puf - najednou jsem byl... maličký. Připadal jsem si tak trochu dezorientovaný a nějakou chvíli mi trvalo přijít na to, co vlastně jsem. Díval jsem se na své malé chlupaté nožičky a pak mi to došlo. Parsi byl zklamaný, že se to zase nepovedlo. Přestal jsem se zmateně dívat po svých malých nožičkách a vzhlédl k němu. Najednou byl hrozně vysoko. "Chce to jen trénink. Měla to být želva, ne?" pověděl jsem. Muselo to znít neuvěřitelně zvláštně, když maličká želva mluvila takovým hlubokým hlasem.

//Svolávám už pomalu k lovu, ale nemusíte spěchat - zakomponujte si to do hry, jak se vám hodí. Bylo by fajn se tak nějak na začátek března slézt, ať můžeme vyrazit na lov :)

Lalie odvětila, že si rodný kraj moc nepamatuje, ale že by o něm mohla povědět víc její matka. Se zamručením jsem pokýval hlavou. Lalie už byla opravdu zima a chtěla jít do úkrytu napřed. "Jasně, " souhlasil jsem, "buď po cestě opatrná a kdyby něco, tak zavyj," pobídl jsem ji. Přeci jen nebylo úplně ideální počasí na to, aby se slepé vlče procházelo lesem. Ale to zvládne.
A tak jsme s Parsim zůstali sami a on mi pověděl víc, co věděl o kraji. "Annan zmiňovala i ta malá," poznamenal jsem. "Víc různých bohů, prý si musí nějakého vybrat." I když tady by ji k tomu nikdo nenutil... možná krom matky. Parsimu se ale celá situace nezdálo. "Možná, že se to stalo az po ceste," napadlo mě. "Víš jak," poušklíbl jsem se s laškovným podtónem. Jistě Parsi musel vědět, co myslím.
Zůstávali jsme zatím v lese. Bylo potřeba se občas hýbat, aby nebyla moc zima. Parsi se mě ptal, jestli na mě může potrénovat svou magii. "Pojďmena to," přikývl jsem rozhodně, "ale jedině, když mě proměníš na něco legračního." Uvnitř mě se začalo mísit očekávání s napětím. Byl jsem zvědavý, jaké to asi bude.

Poprosím bonus štěstí na Sheyu - děkujiii

Odměna nahozena.

//Loterka 1/5

Parsi mi popisoval, co přesně se svou magií dokáže. Bylo to fascinující. "Klidně to můžeme vyzkoušet a uvidíme, co všechno uvidíš a jak to pojmenuješ. Takový malý experiment," pousmál jsem se. Ovládal jsem některé neobvyklé magie, o kterých jsem mu určitě neříkal. O kterých jsem hodně dlouhou dobu nikomu neříkal. Kdo ví, možná o nich vlastně věděla jenom Elisa. A k tomu možná Meadow. Jenomže obě byly dávno pryč.
Zdálo se mi, že měla Lalie ze zpráv od Parsiho radost. Nebo jsem si tak aspoň interpretoval její reakci, která byla najednou výrazně méně formální než předtím. Konečně. "To jo," pokýval jsem souhlasně. A nebo to bylo možná něco za něco, napadlo mě. Pořád jsem měl její... limita v hlavě. Mrzelo mě to, ale choval jsem se okolo toho co možná nejvíc nonšalantně. Nechtěl jsem, aby náhodou nabyla dojmu, že by byla v něčem míň. Parsi od Lalie vyzvídal, kterého boha následuje. Věděl jsem, že v tomhle tématu byla dost nerozhodná, ale třeba už se mezitím rozhodla. Loupnul jsem po ní zvědavě pohledem, ale dál jenom poslouchal. Já už k tomu své řekl a stále jsem byl toho názoru, že si vybrat může, ale taky nemusí. "Pocházíte tedy ze stejného kraje?" zeptal jsem se Parsiho, protože mi předtím vyprávěl, že o jejich misionářství slyšel.
Na noc přituhovalo. Dalo se to tu pod hustými korunami stromů vydržet, ale nebylo to nic příjemného. Lalie si mou poznámku vyložila, že by se měla jít schovat. Možná bychom se všichni měli jít schovat. Nechtěl jsem, aby šla sama. "Tak co ještě vyzkoušet nějakou tu magii a pak jít společně?" navrhl jsem a oběma věnoval krátký pohled.

//Manipulace povolena

//Loterka 15

Parsi mi pověděl, že si tuhle magii přál, aby už se nemusel bát, že na něj někdo používá magii, o které neví. Pokýval jsem hlavou. "Je to šikovná schopnost, to rozhodně," pokýval jsem hlavou. "A poznáš i méně obvyklé magie?" zajímal jsem se. "Sám mám některé tak trochu zvláštní magie, které jsem už nějaká čas nepoužíval," svěřil jsem se. A možná bych je někdy měl vyzkoušet... třeba při lovu, sakra, na lov by bylo potřeba jít, přemítal jsem. Vždycky bylo něco potřeba. Zatím se mi ale nikam jít nechtělo. Čas trávený s Parsim a Lalií byl příjemný a já si ho opravdu užíval.
Lalie se rozhodla nechat Parsiho vyzkoušet magii i na ní. Sledoval jsem, jak se světlý vlk na malou otočil a pak se na jeho tváři objevilo soustředí. Hned vzápětí už nám začal povídat o magii... magiích. Jak se zdálo, Lalie jich v sobě měla hned několik. "Ty jo, zdá se, že máš na magie talent. A dobrá zpráva je, že vzduch je jednou z nich," pousmál jsem se. Všiml jsem si významného pohledu, který mi Parsi věnoval. Zaměřil jsem se tedy na jeho myšlenky. Jemně jsem na něj pokývl. Musel jsem uznat, že něco takového bylo opravdu neobvyklé. Co jsem měl zkušenost začínala většina vlků pouze s jednou magií - ostatně i já a to jsem jich nakonec za život nasbíral celkem dost a jednu už mezitím stihl i zapomenout. Stejně je to zvláštní, uculil jsem se pro sebe. "Ale nemusíš mít obavy, Lalie, s každou tou magií ti tady ve smečce může někdo pomoct, až budeš trénovat, jak ji ovládat," pověděl jsem a na vlče se pousmál. Lalie už dál nechtěla zkoumat magii vzduchu a já to respektoval. Měl jsem pocit jako by se ochladilo. Ošil jsem se a přešlápl z jedné strany na druhou. "Teda, začíná se zase pěkně ochlazovat. A to jsem doufal, že už bude brzy po zimě," poznamenal jsem. Ještě že nás chrání husté koruny Asgaaru.

//Loterka 14

Parsi mi vysvětloval, jak to vlastně s těmi barvami magií funguje. Tak trochu potvrdil mou domněnku s barvami dle očí, ale ne tak docela. Není to očividně tak jednoduché. Ostatně už dřív jsem věděl, že celou tu barevnou teorii čas od času narušil nějaký vlk, který měl očka zlatavá. A nebo taky měl barvy hned dvě. Vzpomněl jsem si na Nerssie, bývalou alfu Klímového lesa. Tehdy působila vlastně docela děsivě a jako mladý jsem z ní měl respekt. Všechno to ale už bylo tak dávno. Snad jako by se to nikdy nestalo. "To je zajímavé, že i tak i ty barvy tak sílí," poznamenal jsem. "A žádal jsi o tuhle magii Smrt nebo jsi ji prostě jednoho dne objevil?" optal jsem se. "O to umět léčit jsem si Smrt sám žádal a taky za to draze zaplatil, ale některé magie jsem v sobě prostě jen tak objevil bez toho, abych je sám chtěl. Přijde mi to vlastně tak trochu zvláštní." Parsi nabídl Lalie, že by svou magii mohl vyzkoušet i na ni. "Co myslíš, chtěl bys? Nebo se chceš nechat překvapit?" obrátil jsem se k vlčici.
Pak jsem předvedl magii vzduchu, ale jak se zdálo, neudělala takový dojem, jak jsem možná doufal. Lalie si vlastně vůbec nebyla jistá, jestli to je ono. Pobaveně jsem se usmál. "Ano, bylo," připustil jsem. "Ale ta magie toho umí samozřejmě mnohem více. Ať už pořádně fičáky nebo taky vlka úplně nadzvednout ze země. To bys chtěla zkusit? Nebála by ses?" vyzvídal jsem. Parsi to celé soustředěně pozoroval. Věnoval jsem mu krátký pohled, než jsem oči na moment zvedl k obloze. Padla tma s ní přišla taky pořádná zima. Možná nás to nakonec zažene do úkrytu, prolétlo mi hlavou.

//Loterka 13

"Vyzkoušíme," pokýval jsem Parsimu. Ta magie mě opravdu zajímalo. Bylo to pro mě něco nového a to se mi líbilo. Jak jsem ale měl radost, že se Lalie konečně rozloučila, brzy jí to zase přešlo. Když jsem jí pochválil výběr magie, usmála se, ale pak už nic neřekla. Byla to škoda.
Vyrazili jsme teda všichni tři na obchůzku kolem hranic, abychom měli povinnosti brzy za sebou a mohli se více věnovat magiím nebo jiným zajímavější věcem. Parsi mi mezitím povídal o jeho další magii. "Zajímavé... a jake mají barvy? Stejne jako vlci oci?" odhadoval jsem. Někteří, stejně jako konec konců i Parsi, měli ale oči zlatavé i v dospělosti. Mohlo to tedy ostatně být úplně jinak.
Mezitím jsme dokončili kolečko kolem hranic a zastavili se. Parsi nechal Lalie slézt na zem. "Tak, čas na ty magie?" navrhl jsem. Tohle bude zabava. "Tak... slibil jsem tu magii vzduchu, ze? Jdeme na to, Lalie?" nadhodil jsem. To už se ale kolem nás zvedl vítr - takový příjemný letní vánek. Pocuchal nám srst, zašimral, nekolikrat se kolem nas otocil a byl pryc stejne rychle jako se ibjevil. "Tak co myslis?" otočil jsem se na vlče.

//Mobilpost

Arcanus 19.1. https://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&r=1#post-233179
Další 19.3.

//Loterka 12

Parsi mi pověděl, že by si rád pocvičil svou vrozenou magii. "Ta bývá většinou nejmocnější," pokýval jsem hlavou. Povídal taky o tom, že se jednou sám sebe proměnil v pařez a pak to nešlo zpátky. Bylo to legrační. Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se tomu usmát. "Ale to by mohl být dobrý moment, ze kterého čerpat. Dokážeš si vybavit, co jsi udělal jinak a jak ses při tom cítil, když se ti to konečně povedlo? Magie je často hodně vázaná na emoce," zamyslel jsem se.
Tématu kolem magií se konečně chytla i Lalie a začala nám povídat, že by se jí líbila magie vzduchu. "To je moc hezká magie," pousmál jsem se. Parsi poznamenal, že bych jí mohl Lalie ukázat, což byla sice pravda, ale nevzpomínal jsem si, že bych mu o ní kdy říkal nebo ji vůbec někdy v dohledné době používat. Překvapeně jsem na něj pohlédl, ale on to vzápětí objasnil. Zajímavé. "To je hodně neobvyklá magie, nikdy předtím jsem o ní neslyšel," podotkl jsem, ale na mém hlase musel být znát zájem. Rád jsem objevoval nové magie. Bylo to... dá se říct takové malé hobby. "Ale Parsi má pravdu, klidně ti ji můžu ukázat, pokud budeš chtít," pousmál jsem se na vlčí slečnu. Zaregistroval jsem taky Parsiho nevyslovené sdělení. "Tak, mohli bychom obejít hranice, ať máme povinnosti z krku a pak se pustit do těch magií, co říkáte?" navrhl jsem.
Když mě Parsi objal, byl jsem prvních tři vteřiny trochu překvapený. Neznal jsem ho jako vlka, který by byl na takové věci. Brzy jsem se ale uvolnil a objetí mu vřele oplatil. "Prosimtě, to já děkuju," odvětil jsem tiše nazpátek. Pak ale z Lalie vypadlo něco, co nevyznělo úplně hezky. Je pořád malá, určitě nechtěla. Střelil jsem k ní pohledem, ale Parsi na to zareagoval úplně klidně. Pousmál jsem se na něj a pak to uzavřel: "A i kdyby, vždycky se dá všechno nějak vyřešit. Tak vyrazíme?" pobídl jsem je. Parsi se nabídl, že Lalie vezme na záda a tak jsme vyrazili k hranicím. Přestal jsem se soustředit na magii a ohnivá kulička jednoduše zmizela jako by tam snad ani nikdy nebyla. Využil jsem té příležitosti a začal obnovovat hranice lesa. Tu jsem se otřel o strom, tu počůral keř. Sice byly hranice lesa ještě dost zřetelně cítit po Roweně, ale bylo lepší nenechávat věci náhodě. Zvlášť když jsme k hranicím měli stejně cestu. Mohlo se to hezky odbít teď a pustit to z hlavy. Měl jsem rád, že byly všechny věci, co byly potřeba, rychle vyřešené a jeden si to mohl jednoduše vyškrtnout z hlavy.

//Loterka 11

//Mobilpost tak pardon za případnou tatarštinu :D

Parsi poznamenal, že Elisa musela být zajímavou osobností. Pousmál jsem se při vzpomínce na ni. Stále to ve mně vzbuzovalo jistou melancholie, ale jeden se s tím prostě musel smířit a jít dál. "To vskutku byla. Škoda, že jste ji nemohli potkat.
Lalie se u ohnivé koule ohrivala snad ze všech stran. Dělalo mi to radost. Postrehl jsem, ze stale premysli nad temi bohy, jak mi vypravela. Očividně ji to trápilo. Rozhodl jsem se, že bych mohl zkusit promluvit s její matkou, až se objeví. Tedy pokud se do té doby sama nerozhodne.
Parsi se zajímal o to si magii procvičit. "Jistě, moc rád," odvětil jsem. Tohle mě bavilo. "Máš nějakou konkrétní, se kterou bys chtel zacit?" zeptal jsem se. Parsi chtěl zapojit i Lalie. "Co ty na to?" otočil jsem se na vlče. "Mas vlastne nejakou magii, kterou bys chtela umet?" Většina vlcat nejakou takovou vysněnou měla. Bylo to jedno z takových těch velkých témat pro každé vlče.
Objasnil jsem jim, co znamená adoptivní. Viděl jsem, jak je Parsimu rozzarily oci, když jsem vyslovil to, že bych byl rád, kdyby se stal mým adoptivním synem. "Je mi ctí, Parsi... synu," pověděl jsem jemně. I přes to, že jsem dost často dokázal působit na oko chladné, muselo teď být na mě jasné, že mě to dojalo. To, ze o to ma zajem... To pro mě hodně zaujalo. Měl jsem sice hodně vlastních potomků. Ale s většinou jsem bohužel ztratil blízký kontakt. Tohle byla další šance.
Téma očividně zaujalo i Lalie která se zničehonic začala ptát na spoustu otázek. Otočil jsem k ní svůj pohled. "To je dobrá otázka. Urcite je mozne si adoptovat vic. Většinou jde o vlcata, která se ztratila, jejich rodiče zemřeli nebo se o ně jednoduše rodiče nechtějí starat," vysvětlila jsem. Bylo to možná kruté to takhle říct, ale bylo to tak. Ale zajimave by to bylo, kdyby se pro ne pak jejich oravy rodice vratili," podotkl jsem.

//Loterka 10

//believe me i dont mind :D

Všiml jsem si, že nejen Lalie, ale i Parsiho pohled docela na dlouho spočinul na malé ohnivé kouli, která nás ohřívala a házela na nás jemné světlo. Sám jsem se na ni na chvíli otočil, než jsem se obrátil zpátky na ty dva. "To jsem odkoukal od své partnerky Elisy," pousmál jsem se, "ta nad tím měla ale úplně jinačí kontrolu. Nepohnula by se ani o píď, kdyby ona nechtěla," zavzpomínal jsem. Nikdy jsem neviděl nikoho ovládat oheň líp, než to uměla Elisa. To mě plamínek občas problikl nebo poskočil, i když jsem se ho opravdu snažil držet stabilní.
Jak se zdálo, ani Lalie neměla tak vytříbený sluch jako Parsi. Musel jsem se zasmát, když se celou tu situaci snažil zachránit komplimentem, ale v podstatě mi řekl, že jsem starý dědek. A má pravdu, ušklíbl jsem se. "Magie potřebuje trénink. Úplně stejně jako tělo," dodal jsem, aby se světlý vlk necítil špatně. A zároveň to mohlo být zajímavé i pro Lalie, na kterou jsem sem tam hodil očkem. Byla až nezvykle spořádaná.
S Parsim jsme si úplně neporozuměli. "Adoptivní syn," zopakoval jsem, "nebo může být i dcera. Tak se říká tomu, když se někdo rozhodne vzít si toulavé vlče za vlastní," vysvětlil jsem. Vystřelil jsem pohledem k Parsiho očím. "Ale jen pokud bys chtěl," pousmál jsem se. Nechtěl jsem ho do ničeho nutit.

//Loterka 4

Stále jsem udržoval plamínek ve vzduchu, který nás trochu hřál a celkově tu udržoval příjemnou atmosféru. Nestálo mě to moc úsilí, ale přeci jenom, když jsem se hodně zabral do hovoru, plamínek se lehce zamihotal. Lalie pořád stála na stejném místě vedle mě a nijak se neměla k hovoru. Možná se nám bojí do toho skočit, napadlo mě. Na moment jsem na ni zaměřil svou pozornost a hlavou mi projely její myšlenky. První z nich mě trochu překvapila. Nelíbilo se mi, že matka vlče pověřovala sbíráním informací. Pořád jsem byl zastánce toho, že by si vlčata měla hrát a užívat život. Ale ohledně Hyetty se mi nezdálo víc věcí. Měli jsme očividně jiné názory na rodičovství. Druhá myšlenka Lalie mě přiměla jemně pozvednout koutek v úsměv. Na tom něco bude.
Pak jsem ale směřoval svou pozornost zpátky na Parsiho. "Ale trávu, co roste na vedlejší louce," zasmál jsem se. Parsi se podivoval, že to všechno neslyším stejně jako on. Zavrtěl jsem hlavou. "Neslyším, nebo alespoň ne tak dobře jako ty. Třeba je to věkem. Ještě že si můžu pomoct magií lesa," zavtipkoval jsem. "Ty to slyšíš, Lalie?" pokusil jsem se zapojit vlčici do hovoru. Domníval jsem se, že pokud nevidí, musí mít ostatní smysly výborně vycepované, aby byla schopná se orientovat. Protože já si to bez zraku nedokázal představit. Beztak bych narazil do každého stromu.
Všiml jsem si, jak se změnil Parsiho hlas, když mluvil o tom, že Sirius je se Sionnem, ale rozhodl jsem se v tom nevrtat. Jsou věci, do kterých mi nic není, usoudil jsem. A nejspíš to tak bylo lepší. A tak jsem jen pokýval hlavou.
Parsi dál trval na tom, že rodinu musí být jedině pokrevní. V jeho slovech byla slyšet naléhavost. Díval jsem se do jeho očí a cítil z něj, že všechno, co říká, myslí naprosto vážně bez toho, abych musel nahlížet do jeho hlavy. Věděl jsem, co pro něj znamená kodex. Když skončil, jemně jsem se na něj pousmál. "Můžeš být mým adoptivním synem," řekl jsem klidně, ale s jistou dávkou rodičovské něhy. "Ale prosím nikoho nezabíjej," uchichtl jsem se, "byl bych mnohem radši, když budeš šťastný."

//Loterka 2

// Je ti teplo, děvče? :D

Udržoval jsem dál plamínek, aby nás zahříval a snad i Lalii dělal trochu radost. Moc jsem v to doufal. Parsi prohodil o tom, že se vrátila Rowena a donesla s sebou i kořist. "To se hodí, zvlášť v zimě," zhodnotil jsem, ale jedna věc mě přeci jen zarazila. Jak to mohl zjistit? Však stál vedle mě, když se lesem roznesl Roweinin pach a ani les to být nemohl, protože jsme nestáli u žádné skály. "Ale jak to víš?" zeptal jsem se se zájmem. Tyhle věci mě vždycky fascinovaly. Možná nějaká zajímavá magie. Lalie mi slíbila, že mi její matku představí. "To budeš moc hodná," pousmál jsem se na ni. Jinak se ale moc neprojevovala. Spíš se zdála jakési zaražená. Možná Parsiho moc nezná? napadlo mě.
Dál jsme se bavily o Siriovi a Alastorovi, což nebylo zrovna veselé téma, ale ani jsme nic moc nevyšpekulovali. "Sirius je v lese, snad by si zavolal o pomoc, kdyby ji potřeboval," zhodnotil jsem nakonec. Navíc se z toho směru nesl také Sionnův pach a věřil jsem synovi, že se o to postará a udělá, co je třeba. Dávno byl lepší alfa než já. Když Parsi mluvil o rodině, bylo mi ho líto, ale zároveň jsem byl rád, že tady s náma plánuje zůstat. Když zarputile odmítal, že není mou rodinou, jemně jsem se na něj pousmál. "Však to není jen o krvi, krev nemusí nic znamenat," pověděl jsem mouře. Sál jsem si věděl, jak rodina dokáže ublížit. "Ale spíš o vlcích a vztazích, jaké mají, jak jim můžeš věřit," pokračoval jsem. "A u tebe cítím, že ti věřit můžu a záleží mi na tom, abys byl i ty spokojený. Byl bych hrdý, kdybych byl můj syn." Mluvil jsem pomalu a s jistou jemností v hlase. Ze svého dětství a dospívá jsem sám věděl moc dobře, jaké to je mít pocit, že jsi sám. Ale věděl jsem taky, že rodinu si jeden může najít. A první takovou tady byl Klím.