Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hladově jsem se pustil do jídla. Nicméně, když už jsem se konečně nasytil, byl čas na zdvořilosti. Olízl jsem si tlamu, aby nebyla od krve a spořádaně se posadil s ocasem elegantně přehozeným přes tlapy. Sice moje tělo už nějakou tu zimu zažilo, přesně jsem se ale rád pyšnil tím, že jsem uměl nějak vystupovat. Přeci to do mě otec neštípil jen tak náhodou, pomyslel jsem si nostalgicky. "Připomněl bys mi tvé jméno?" optal jsem se mladého vlka se strakatou srstí. "Já jsem Arcanus," představil jsem se. Představila se i Hyetta. "Těší mě, konečně se potkávám. S Lalií jsme se nějaký čas potulovali po lese společně," pověděl jsem. Hyetta pro mě měla navíc zprávu od Beliala. "Děkuji," pokýval jsem hlavou. Muselo se nechat, že se Belial vážně snažil. Byl by dobrá beta... A pomohl by tak Sionnovi, až já už nebudu moci, napadlo mě. Tušil jsem, že se ten čas pomalu ale jistě blíží. Žil jsem vypůjčený čas. Moc dobře jsem věděl, že jsem tu jen díky zásahům Života a magii téhle země. Běžně vlci nežili tak dlouho. A to bylo něco, co si už trochu nesla moje duše, viděl jsem toho už příliš. Přesto jsem si vážil každého dne, který jsem mohl tady, doma, prožít. Přidala se k nám také malá vlčice. "Zdravím tě maličká," prohodil jsem klidným hlasem a mírně se pousmál. Vypadala poněkud vyjukaně, ale po chvilce se rozkoukala. Hyetta však pro mě měla ještě jednu zprávu a to o Lalii. "To mě mrzí, ale rozumím," pokýval jsem hlavou na zprávu o Lalii. Opravdu mě to mrzelo, strávil jsem s ní nějaký čas a vypadala fajn. "Kdybys ji potkala, popřej jí za mě hodně štěstí a vyřiď, že je v Asgaaru vítaná. A tvé práce pro smečku si cením, ukazuje to charakter," pověděl jsem. Jedna věc mi však dělala poněkud starosti. A zvědavost mi nedala. "Smím se zeptat, boha Monn si nakonec vybrala sama? Čemu je zasvěcený?" Věděl jsem totiž, jaké s tím měla Lalie starosti a jaký tlak od matky cítila.

Září Hyetta, Jessiah, Arcanus

//Moc vám děkuji za lov, jste zlatíčka

Potloukal jsem se po lese a jen tak bloumal. Úplně jsem ztratil pojem o čase a jen tak se ztracený v čase procházel po lese. Kolem sebe jsem cítil známé pachy, pachy vlků, které jsem měl rád. A to mi ke štěstí stačilo. Zbytek času jsem byl ztracený v minulosti. Chvílemi jsem snad měl i pocit, že jsem se do minulosti vrátil. Že vidím svou partnerku. Své děti a vnoučata. Byl to zvláštní stav. Sionn... Tak rád bych ho viděl! prolétlo mi mi hlavou, když se mi do čenichu dostal čerstvý pach alfy tohohle lesa. Jsem na něj tak pyšný...
Z mého potloukání mě vytáhl až chaos, který v lese nastal. Něco se dělo. Jenže než jsem se nadál, smečka se seběhla a o hrozbu bylo postaráno. A já tak nemusel nic řešit. Byl jsem Asgaarským vděčný a zároveň na ně byl pyšný, že se nebáli přiložit tlapku k dílu a takto se o svůj domov starali. Žijí tu s námi dobří vlci... Uvědomil jsem si ale, že je taky čas, aby přiložil tlapku dílu. Nebo se o místní vlky začal taky trochu víc zajímat. Rozeběhl jsem se tudíž po pachu těch, co s lese zůstali. A nejblíž ze všech jsem zrovna měl Hyettu. Ta ovem nebyla sama. Už z dálky jsem si všiml mladého vlka, jehož jméno jsem ostudně zapomněl. Nebo možná nikdy nevěděl? Kdo ví? Každopádně to byla ostuda.
Díky magii lesa a silnému pachu ušáků jsem ale věděl, že zrovna loví. Jen jsem tu vůni zacítil, dostal jsem taky hlad. Taky bych si dal... Prolétlo mi hlavou. Dorazit až k Hyettě a tomu mladému, abychom se domluvili, jsem ale nestačil. Měl jsem ale to štěstí, že zajíci, co zrovna vyplašili, běželi přímo směrem ke mně. Dvakrát jsem o tom nepřemýšlel. Od tlap mi vyrazily výboje elektriky zbývající tři ušáci rázem spadli k zemi. Nebyla to nejčistší práce, ale fungovalo to. A zima se blížila.
Posbíral jsem zajíce do tlamy a došel ke zbytku. Tam jsem je hodil na hromadu a jednoho si sám vzal. "Zdravím vás a dobrou chuť," usmál jsem se na vlky a sám se pustil do jídla.

PS: Na moji reakci případně nemusíte čekat (nebo mě kopejte :D)

Tristan s klidem, i když trochu zamotaně, odpovídal Beleth na její otázky. Pousmál jsem se. Byl jsem na ni pyšný, že překonala stud a opravdu se zeptala. Byl to pokrok. Vlčata rostou jako z vody. Možná se nestihnu ani nadát a bude dospělá, prolétlo mi hlavou. Tristan poděkoval za nabídku ohledně smečky začal se pomalu loučit. Byla to škoda - jeho společnost byla příjemná, ale věděl jsem, že musí hledat dál. "Hodně štěstí s hledáním," popřál jsem mu, "šťastnou cestu, Tristane." Naposledy jsem se na něj pousmál a za chvíli byl vlk pryč.
Zůstali jsme tu s Beleth zase sami dva. "Dobrá práce, chválím, že ses nebála zeptat," zazubil jsem se na mladou vlčí slečnu. Ona ale vypadala trochu zmateně. "Mluvil poněkudv hadankách, to je pravda. Ale život na cestách nebývá snadný. Proto zřejměi ta zranení, jídla je málo... Kdo ví, co si prožil, ještě když hledá rodinu," usoudil jsem. Pak jsem zívl. Byl jsem už dlouho na nohách a přeci jen mi věk už nedovolal to co dřív. "Půjdu si teď na chvíli odpočinout. Děkuji ti za společnost'," usmál jsem se vřele na Beleth.

Tristan přiznal, že nad tím zkusit navštívit Života se zatím ještě nezamýšlel. "Snad pomůže," pověděl jsem. "Jeden ale nikdy neví, co se dozví," podotkl jsem k letmým náznakem varování. Život totiž moc rád mluvil v hádankách a jeden si z toho pak musel vyvodit vlastní závěr. Kývnul jsem na Tristana na oplátku a mírně se usmál.
Tristan zareagoval s elegancí na Belethino přímé oslovení a stejně jako já malou pobízel, aby se na něco zeptala. Znovu jsem na druhého vlka kývl a očekáváním upřel svůj pohled na Beleth. A ta se učila vskutku rychle. Na tlamě mi hrál pobavený úsměv, když jsem svůj pohled upřel zpátky na Tristana. Byl jsem vážně zvědavý, co na to řekne. A na otázku, která přišla poté jsem byl zvědavý snad ještě víc. Čekal jsem, co zajímavého se dozvíme. Pak jsem Tristanovi nabídl zdvořilý úsměv. "Kdybys přemýšlel, kde se usadit, až najdeš svého otce, dveře Asgaaru jsou pro spolehlivé vlky otevřené," nabídl jsem. Ten vlk se mi zatím vážně zamlouval. Ještě chvíli na něm spočíval pohledem, než jsem se opět otočil na Beleth. "Učíš se rychle, výborně. Příště se můžeš zkusit zeptat méně na přímo, aby to působilo slušněji. Ale ostatně, takhle to taky funguje," objevilo se vlčí slečně mezi myšlenkami.

Tristan za přání uctivě poděkoval a mě ho v ten moment bylo opravdu líto. Věděl jsem sám moc dobře, jaké je to vyrůstat bez rodiče a i jaké to je zůstat úplně sám a nebylo to něco, co bych někomu přál. "Snad by Život mohl poradit, kde začít. Ale kdo ví, ten vlk rád mluví v hádankách," nadhodil jsem ve snaze, že by to snad mohlo pomoci, ale jistý jsem si nebyl. Nebyl jsem si už jistý ničeho, co se Života týkalo. Ač mi přímo u něj bylo vždycky krásně, nikdy jsem mu neodpustil, že nechal moji partnerku zemřít, zatímco jiným poskytl druhou šanci. To prostě nebylo fér.
Jemně mi cukly koutky nahoru, když hnědý vlk pozdravil Beleth a ona ho naoplátku počastovala ne zrovna pěkným oslovením. "To je Beleth, rozený ochránce po otci," poznamenal jsem zvesela. "To jsem já, Arcanus," objasnil jsem Beleth, protože jsem slyšel její nejisté myšlenky. Pak už ale moji plnou pozornost měl Tristan, který mluvil o mém vnoučkovi. Nejenomže je v pořádku, ale má se dobře... A nežije vůbec daleko. Na moment jsem zadoufal, že by mě snad mohl přijít navštívit. A nebo bych možná mohl udělat výjimku a navštívit já jeho. Pryč z lesa jsem ale nebyl o té doby, co Elisa zemřela. "To moc rád slyším, děkuji," usmál jsem se na Tristana.
Pak jsem se ale pokusil zapojit víc Beleth. Bylo vidět, že jsme ji trochu zaskočili, protože létala pohledem ze mě na Tristana, než z ní vypadlo, že by nic dodat nechtěla. "Jsi si jistá?" pobídl jsem ji a pohledem přejel mezi ní a Tristanem. "Mohla by ses zeptat třeba odkud přichází. Mohl by mít nějakou zajímavou informaci. A nebo třeba zajímavý příběh a nebo cokoli dalšího," navrhl jsem.

Přišlo mi, že se Beleth rozzářila, když se mnou mohla obcházet a značkovat hranice. Sledoval jsem, jak napodobuje to, co jsem dělal, což mi nakonec nevyhnutelně vykouzlilo úsměv na tváři. Podívala mi taky o své rodině, což jsem pečlivě poslouchal a sem tam pokýval hlavou. Byl to příjemně strávený čas, ale bohužel smečkové povinnosti zase zavolaly příliš brzo a vytrhli nás z téhle příjemné chvíle. A tak jsme se vydali za cizincem, u kterého už byl Belial.
Ten se rychle chytil a pochopil, že když na něj v myšlenkám můžu mluvit jí, může i on jednoduše odpovídat. Hned mě uvedl do obrazu. Nemusíš se bát, ale je dobré mít se před cizinci nejdříve na pozoru, než poznáš, co jsou zač a co chtějí, pověděl jsem jen pro ni v její hlavě. A tenhle podle tvého otce jenom někoho hledá. Belial cizinci, který se představil jako Tristan, pověděl o smečkách, o kterých jsme měli povědí. "Na severu od nás je smeček víc. Jedna vždy bývala také pod horami," upřesnil jsem z toho, co jsem věděl. Belialovi se můj plán s ovocem docela zamlouval a pověděl, že se o to postará. Pokýval jsme hlavou a pousmál se, těšil jsem se, co z toho bude. A pokud se to nebude hodit na obchod se smečkami, rozhodně si to užijem aspoň tady, prolétlo mi hlavou.
Tristan hledal svého otce Tonrese a podle všeho ho za mnou poslal můj vnuk. Snad doufal, že budu něco vědět. Ale bohužel jsem ho musel zklamat. "Bohužel neříká," zavrtěl jsem hlavou. "Ale doufám, že ho brzy najdeš, snad v jedné ze smeček, o kterých jsme se bavili," nabídl jsem mu slušný úsměv. Opravdu jsem mu přál, aby otce našel. Ale věděl jsem, že je to někdy jenom planá naděje. Jako když zmizela Awnay... "A Reonys..." začal jsem. Nebyla to úplně otázka hodná alfy, ale přeci jenom jsem si nemohl pomoci. "Jak se má?" zeptal jsem se Tristana. Na moment jsem porušil svůj nonšalantní postoj a udělal nepatrný krůček blíže k druhému vlku. Rychle jsem si to uvědomil a zastavil se, pohled obrátil k Beleth. "Chtěla bys něco dodat? Nebo se na něco zeptat?" pobídl jsem mladou vlčici a zvědavě čekal, jak se toho ujme.

Arcanus 3.5. https://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&r=1#post-237235
Další 3.7.

//Úkryt

V hlavě se mi pomalu ale jistě tvořil nápad. Skoro jsem nechápal, že jsem na to nepřišel už dřív. Mohlo to fungovat výborně. A taky dost pomoct. S ušklíbnutím jsem se pousmál. Mohlo by se to Belialovi líbit, uvidíme. Za mnou se ozval hlásek Beleth, kterou mi Belial svěřil do péče, že už běží. "Neboj, neuteču ti," otočil jsem se přes rameno a usmál se, zatímco jsem pomalým krokem kráčel dál do lesa. Belial se mezitím věnoval příchozímu cizinci, abych tam hned nemusel, ale věděl jsem, že mě to stejně nemine. "Budu se tam muset za chvíli taky ukázat, ale co kdybychom si chvíli povídali?" nadhodil jsem a začal jsem přitom pomalu obcházet les po prošlapaných cestičkám. Možná to snad bylo i podvědomě. "Můžeme při té příležitosti obejít a označit hranice. To je potřeba jednou za čas udělat, abych pach smečky byl dost silný na to, aby odratil tuláky," vysvětlil jsem vlčeti. Mezitím jsem jsem značil hranice, ačkoli byly ještě výrazně cítit po Parsim. To nemohlo nikdy uškodit. Občas se někde otřít, počůrat nějaký keř. Tím jsem přidával svůj pach k tomu Parsimu. "Pověz mi něco o sobě. Co ráda děláš? Co tvoji sourozenci, kdepak vůbec jsou?" nadhodil jsem téma a doufal, že se jinak poměrně mlčenlivé vlče trochu rozmluví.
Počasí ale nebylo moc přívětivé, takže ve výsledku bylo v úkrytu líp. "Tak to půjdeme odškrtnout z to-do listu?" zažertoval jsem a krátce se na Beleth otočil. "Před cizinci se vždycky třeba mít na pozoru. Nikdy nevíš, co udělají. Je potřeba si je nejdřív trochu proklepnout, nedá se nikomu jen tak věřit, dokud si to nezaslouží," pověděl jsem, než jsem vykročil směrem k Belialovi s cizincem. To jsem zvědav, co na to řekne.

BELIAL A TRISTAN

Narovnal jsem se a rozvážným krokem vystoupil zpoza stromů směrem k Belialovi a hnědému vlku, u kterého stál. Přejel jsem cizince analyzujícím pohledem a nezpouštěl z něj pohled po celou dobu, co jsem pomalu došel k boku Beliala. "Tak copak to tu máme?" směřoval jsem myšlenku přímo do Belialovi mysli. Na malý moment jsem pohled odtrhnul od chnědého vlka, abych viděl Belialovu reakci. Doufal jsem, že se chytne. "Až budeš chtít jít, můžeš. Ale chtěl jsem s tebou probrat jeden nápad," pokračoval jsem v tichém rozhovoru, zatím jsem pohled vrátil zase zpátky k cizinci. "Zdravím, jsem alfa Asgaarské smečky Arcanus. Co tě k nám přivádí?" prohodil jsem odměřeným, ale naprosto klidným hlasem a elegantně pohodil ocasem. Nedokázal jsem se ani dopočítat toho, kolikrát v životě jsem už tuhle celou situaci prožil. Elisa by po něm skočila jen protože by mohla, napadlo mě. Já byl v tomhle ale jiný. Skenoval jsem hnědého vlka pohledem, zatímco jsem čekal, o řekne. Že by chtěl do smečky? Nebo jen někoho hledá? Nevypadá, že by si říkal o problémy, když takhle čeká na hranicích, přemítal jsem. Intuice mi říkala, že tohle bude klidné setkání. Ale mohl jsem se mýlit. "Dostal jsem takový nápad... nebo spíš vizi. Sám umím nechat vyrůst různé rostliny, ale tvoje magie co se týká přírody je ještě úplně jinde," začal jsem poněkud obšírně směřovat k pointě v Belialově mysli, zatímco jsem úplně nerušeně sledovat tuláka. "Některé rostliny jsou užitečné v ranhojičství, jiné jsou výborné jedy pro obranu smečku a jiné... jsou prostě jen fajn pro zábavu..." Koutek mé tlamy se jen nepatrně zvedl v úšklebek. Vzpomněl jsem si na nasládlou vůni zkvašených borůvek, které tak hojně rostly v lese jen kousek odsud. Možností bylo plno. "A tak si říkám, co některé začít cíleně pěstovat?"

Díky moc za upřesnění, Mitsu :)

Ahoj, pod toto se podepisuji jako alfa, co nemá čas (a upřímně ani chuť) manuál psát. A jak píše Elisa, bývá problém stihnout za měsíc lov, natož splnit 10 úkolů s interakcí členů.

Ale jinak moc pěkná akce a zajímavý, úplně jiný nápad. Vážím si toho, že jste do toho vložily čas a energii, ale nechala bych to na dobrovolně bázi.

PS: Pokud jsem to špatně pochopila, omlouvám se.

Peace

Arčo

//pardon, že ta stroze, ale i dont have it in me a nechci vás zdržovat další týden ':D

//les

"Ale že i při lovu? Fascinující..." vydechl jsem a zavrtěl hlavou, když mi Belial povídal o magii, kterou při lovu použil. "Šikovné," dodal jsem ještě a na tmavého vlka se usmál. Ten měl ale další témata, o kterých chtěl mluvit. Zeptal se, jestli vím o tom incidentu, načež jsem jen přikývl. Měl taky nápad na docela zajímavou iniciativu. Chvíli jsem se nad tím zamýšlel, než jsem souhlasně přikývl. "To zní jako dobrý nápad... Zvlášť po tom, co se stalo se Styx, bude dobré, když se všichni dokážou bránit raději i sami. Ač se o to můžu snažit, nemůžu zaručit bezpečnost všech až všude," přemítal jsem. "Můžeš je odchytávat buď po jednom nebo můžeme svolat celou smečku jako na lov," navrhl jsem. "To z tebe vlastně dělá takového ochránce/trenéra."
Už jsme byli u vchodu úkrytu i s mrtvým kamzíkem a Beleth šla jen tiše za námi. Belial pro mě měl ale další zprávy. Pokýval jsem hlavou, když mi říkal, že do Borůvkové smečky plánuje jít se Sionnem a že se to kvůli zimě zdrželo. "Můžeš si klidně na tyhle obchůzky vzít i Parsifala. Budu rád, že se bude víc a víc zapojovat do těchle aktivit," pověděl jsem klidně s pohledem upřeným před sebou. A já se tak budu moc víc a víc upozadit, aniž by na to všechno zůstal Sionn sám... Dělal jsem tyhle věci rád, ale poslední dobou ne až tak dobře jako dřív. Držel jsem se aktivit v lese, ale na nějaké pochůzky už jsem neměl energii a ani náladu. Belial měl ale i jedno osobní přání a to vydat se mimo hranice lesa. Otočil jsem k němu hlavu a jemně se pousmál. "Nic se nestane, pokud si na nějaký čas odběhneš. Naopak... je to pro mladé zdravé." Sice ani on až takový mladíček nebyl, ale já si tyhle poznámky ze své pozice mohl domluvit - oproti němu jsem viděl ještě o dost zim víc. "Já sám prakticky les neopouštím, takže nechráněný nezůstane," přislíbil jsem a jelikož jsme se mezitím dostali až ke spižírně úkrytu, byl čas tam kamzíka uložit. "Dejte si snídani, zasloužíte si ji. Díky za dobrý lov," nabídl jsem a sám jsem si utrhl kus masa jako první, abych jim k němu otevřel cestu skrz postavení. "Jak se ti zdál tvůj první lov?" optal jsem se Beleth, zatímco jsem žral svou porci. Chvíli jsem se zdržel, ale pak byl čas se vrátit do lesa. Začínalo už být hezky a já nechtěl být zavřený uvnitř úkrytu jako v zimě. "Půjdu zpátky do lesa," pokývl jsem na Beliala a Beleth.

//les

2 čerstvě ulovení mufloni

Přelom března a dubna 25 Parsifal, Arcanus, Belial, Beleth, Hyetta a Lalie

Lov se vyvíjel tak nějak zvláštně. A ačkoli pro nás dobře, i tak mi to dělalo starosti. Lalie si ale vedla skvěle. Dokonce líp než jak bych si mohl přát. Až mě její aktivita samotného překvapila, protože sama od sebe skočila na kamzíka, zakousla se do něj a pomohla mi jej shodit na zem. Periferně jsem viděl, že ji ale kamzík částečně při pádu zalehl. Z obavy o její zdraví jsem se vyhecoval a pořádně zabral, abych to už s kamzíkem skoncoval. A povedlo se. "Uff," oddechl jsem si a kamzíka pustil, abych si mohl olíznout zakrvácenou tlamu. Následně už ale můj pohled padl na Lalie. Zdálo se, že je celá, protože stála na všech čtyřech, ale trochu potlučená být mohla. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se jí. Přeci jen, kdyby nebyla, mohl jsem jí pomoct. Pak jsem se ale nemohl pomoct se usmát. "Teda, to jsem nečekal, byla jsi vážně dobrá," pochválil jsem vlčici povzbudivě. S jejím handicapem je to skoro neuvěřitelné... Jde vidět, že se snaží... Navíc tomu taky pomohl to, jak zvláštně klidné stádo bylo. Celá ta akce díky tomu nebyla tak nebezpečná.
To už u nás ale byli Belial s Beleth. "V pořádku?" optal jsem se i jich, abych se ujistil, ale oba vypadali více než v pohodě. Můj pohled zklouzl k Belovi. "Co to bylo za magii? To stádo se chovalo zvláštně," vyslovil jsem zvědavě. Nikdy jsem nic takového neviděl. Tmavý vlk už ale popadl kamzíka za jednu nohu a začal ho táhnout k úkrytu. Přesunul jsem se na druhou stranu. "Vezmem ho do úkrytu a tam si dáme, zdá se, že i druhá skupinka byla úspěšná." A pak už jsem popadl druhou kamzíkovu nohu a začal kořist tahat do úkrytu.

//Úkryt