Gallirea - Příspěvky uživatele

+ 15 oblázků a 5 jako bonus za prvního odvážlivce!

//+7 květin a oceňuju délku!

//Mahtae jih

Našel jsem to místo, kde se řeka dala překročit nejlépe. Překročil jsem ji přes kameny a ačkoli jsem se trochu namočil, nevadilo mi to, protože srst na tlapách a břiše jsem měl tak jako tak mokrou, z toho, jak jsem se předtím snažil utopit v jezírku. Co se to tam vůbec stalo? Krátce jsem se k tomu v hlavě vrátil. To otupění pomalu mizelo a já cítil, jak se moje hlava znovu začíná plnit myšlenkami, pocity,... Celé to bylo zvláštní. Jak dlouho jsem vlastně byl pryč? Však listy už pomalu žloutly a začínaly opadávat. Podzim byl tu.
Vkročil jsem mezi první stromy Asgaaru a cítil jakousi úlevu, jak mě pohltila známá vůně domova. Na chvíli jsem měl pocit jako by vše bylo v pořádku. Jako by tu Elisa stále byla a vůbec nic se nezměnilo. Cítil jsem, že tu v lese jsou nějací, že tu jsou některé moje děti – Věděly to už? Jak na tom byli? – ale zdaleka tu nebyli všichni. Bylo na čase všechny svolat. Zjistit co a jak, vše jim povědět a převzít zodpovědnost. Bylo na čase, aby se všichni dozvěděli, kdo je jejich beta. Bylo na čase, abych se staral o svou smečku. Bylo na čase, abych tu byl pro svoje děti. A pak taky na pomstu. Abych zajistil jejich bezpečnost. Zvedl jsem hlavu k obloze a zavyl, abych upozornil, že jsem dorazil domů. Svolával jsem Asgaar.

//Galtavar

Krajina kolem mě ubíhala tak nějak jako rozmazaně, jak jsem ji ani moc nevnímal. tu jsem byl v lese, tu zase na pláni a tu u řeky. U řeky, kterou jsem moc dobře znal, protože vedla domů. Veděl jsem, že tam skoro jsem. Teď jen chvíli běžet podél koryta a pak se dostat přes tok a vkročit mezi první husté stromy. To byl Asgaar, to byl domov. Kdo všechno tam byl? Jak to asi Sionn zvládal? Byli tam i ostatní? Etney? Awnay? Nemesis? A Shireen? Byli tam i vlci ze smečky? A co Laura, vrátila se, nebo taky zmizela nadobro? To jsem zatím mohl jsem hádat. Ale už brzy jsem se to měl dozvědět. Až teď jsem si všiml, jak podivně ptáci létají po obloze. Tak nějak nízko a jakoby se všichni stahovali na východ. Něco se dělo. Ale doufal jsem, že se to pro jednou nebude dít nám. My toho už tak měli dost. Jak na to vůbec smečka byla?

//Asgaar

//Nahi (přes Ageron)

Běžel jsem lesem dál až na planinu a skoro ani nevnímal cestu. Šel jsem tudy už tisíckrát a znal zdejší krajinu pomalu i poslepu. Uvnitř mysli jsem stále měl takový ten podivný stav klidu, který vytvořila ledová voda. Ale nějak mi to nevadilo. Bylo příjemné prostě jednou tak vypnout. Nemyslet, necítit, nelitovat, nechtít se pomstít. Věděl jsem jen, že musím jít domů, že se tam musím dostat co nejdřív, a tak mě tam tlapy nesly. Krajina pod mýma tlapama obývala a já se tak poměrně rychle přibližoval. Jak jsem se vzdaloval ze západu, ubýval i ten podivný kouř, co poslední dobou býval ve vzduchu. Bylo to zvláštní, ale nehodlal jsem se tím zabývat. Měl jsem svoje starosti a na tohle tu teď byli přeci už jiné, mladší.

//Mahtae jih (přes sever)

//Moc děkuji za fajn osudovku a omlouvám se za své občasné zdržování

Snad se zase brzy u nějaké další sejdeme u nějaké další Bari osudovky, protože Bari akce jsou top

Studená voda mi úplně otupovala mysl. Cítil jsem jen chlad a nic jiného. Ani únavu. Připadal jsem si jako v transu – všude kolem mě byla tma a klid. Slastný klid. Mohlo by to tak už být napořád. Nemusel bych už nic řešit, o nic se starat... prostě nebýt. Mohla by být zase u mě.
Jenže tak tomu být zřejmě ještě nemělo, protože se kolem mě mihla Rowenina tlapa, která přetrhla šňůrku, na které držel ten podivný amulet. V tu chvíli jsem procitl. Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe. Co jsem to dělal? Proč jsem šel víc a víc do hloubky vody, která skoro mrazila? I Zakar se nakonec dostal ze sevření amuletů, a tak jsem všichni tři vypadli z vody. Bylo to zvláštní, ale najednou jako by celá ta šílená únava, co se nás doteď držela, odplula. A s ní i některé negativní emoce. "Jste v pořádku?" zeptal jsem se Zakara a Roweny. Vlčice se zdála v pořádku a s krátkou průpovídkou zmizela. I já jsem se brzy zvedl. Kývl jsem na Zakara na rozloučenou. Byl čas jít domů. U srdce mě píchla výčitka, že jsem tam takhle nechal své děti, když jsem tam měl být pro ně. Neměli by přece ztratit oba rodiče zároveň.

//Galtavar (skrz Ageron)

// + 6 drahokamů

//+ 6 drahokamů

//+6 drahokamů

//+5 květinek

//Z důvodu nízké účasti a nedostatku času samotného alfáka fotosoutěž prodloužena do konce října. Tak šup, posílejte! :D

Díval jsem se do vody, která zrcadlila můj odraz. Viděl jsem svou tvář, jak ač vypadá nepřirozeně mladě, byla neuvěřitelně znavená a ztrápená. Dokonale zrcadlila to, co jsem cítil. Voda se nedala oklamat. Ve vzduchu byl cítit kouř a ačkoli bylo ráno, viditelnost nebyla zcela ideální. Ale co mi bylo po tom, že si Gallirea vymýšlí nějaké další své lapálie? Však se jednou mohli starat jiní!
Můj pohled zůstával přikovaný k hladině jezera. To mě jaksi vábilo a i přes únavu jsem nakonec vykročil do chladivé vody. Ta byla jako balzám – nejenže otupovala bolest svalů, ale díky tomu ostrému chladu jsem neměl kapacitu nad ničím přemýšlet. V mé hlavě bylo konečně ticho a klid. Bezmyšlenkovitě jsem vykročil ještě o kousek dál, až mi voda omývala kolena. Stále chladila, ale jak jsem začínal být ponořený čím dál víc, moje tělo si začínalo na zimu zvykat. V tu chvíli mě napadlo, jaké by to asi bylo se do vody úplně ponořit. Bylo by pořád takové ticho? Měl jsem vůbec ještě co ztratit?

//+ 7 máků