Gallirea - Příspěvky uživatele

//Loterie 6

Alastor vypadal v šoku. Nebylo se čemu divit, když tvrdil, že jeho otec byl mrtvý, když ho navíc i viděl a já mu tu tvrdil pravý opak. Ale byla to pravda. Vážně jsem Saviorovo vědomí vnímal. Musel tu být. "Blízko, nejsem si jistý," pověděl jsem váhavě. Pak jsem ale mnohem přesvědčeněji dodal: "Na severu s námi sousedí Borůvková smečka a na jihu jsou šakali, tam by se procházel jenom blázen. Začal bych někde u řek, nebo na východ směrem nad les," pokusil jsem se mladému vlkovi poradit. Moje rada však nebyla zrovna určitá a tudíž nejspíš ani moc užitečná. Pak se Alastor zeptal, jestli smí jít otce hledat. "Samozřejmě," přikývl jsem. "Ale dej na sebe pozor a zkus se vrátit ještě než zima skončí." Přeci jen, byl to nováček a měl by tu na území trochu pobýt. A taky kvůli Nemovi...
Toho jsem si potom odchytil na jeden důležitý rozhovor. Když se na mě otočil a já spatřil jeho výraz ve tváři, na malinkou chvilku jsem zaváhal, jestli je to opravdu dobrý nápad. Ale chtěl jsem to udělat. Bylo to dobré pro smečku a kdo ví... možná i pro něj samotného? Možná mu to nabídne činnost na rozptýlení chmurných myšlenek. "Víš, přemýšlel jsem..." začal jsem klidným hlasem a přitom syna pozorně pozoroval, abych dokázal odkoukat jeho reakci. "Myslím, že by bylo dobré, kdyby měl les druhou betu. Nerad bych, aby na to byl Sionn sám." A navíc... jeden nikdy neví, co se mnou bude... Chtěl jsem jít hledat Shireen a navíc jsem měl ještě jeden nevyrovnaný dluh se Styx. "A říkal jsem si, že pokud bys chtěl, byl bych rád, abys to byl ty. Myslím si, že na to máš a pokud bys měl nějaké pochybnosti, zkusil bych tě naučit, co je třeba. Abyste se Sionnem zvládli vést smečku, i když tu třeba někdy..." ...jednou... "... nebudu. Co myslíš?" S očekáváním jsem se na něj díval.

//Loterie 5

Díval jsem se na sochu Elisy a Castiela a mlčel. Čekal jsem, až Nemesis něco řekne, ale žádná slova z jeho strany nepřicházela. Čekal jsem a čekal, až nás něco přeruší a já budu moct bez výčitek odtrhnout pohled od té sochy, ale nic takového nepřicházelo. Až jsem musel sám sebrat síly a otočit se na dva mladé vlky před sebou.
Co však následovalo, mě šokovalo. Alastor se začal mračit a tvrdil, že Savior zemřel. Že ho zadupala nějaká zvířata. A že Lilac zavalila lavina. "Cože?!" vyhrkl jsem. To nemohla být pravda. Savior a Lilac... jsou mrtví? Zavrtěl jsem hlavou a u toho se trochu přikrčil. Proč museli všichni umírat? Poslední vlci z mé generace mizeli a já tu pořád byl. A Lilac, byla přeci ještě příliš mladá. Ač byla cizí vlče, přirostla mi k srdci a měl jsem ji rád. Ale pořád to nedávalo smysl. Savior tu přeci byl jenom nedávno, než jsem šel spát, nemohl jsem spát tak dlouho... Nechápal jsem to. Přivřel jsem oči a snažil se vyprázdnit si mysl, co nejvíc to šlo. Aby zase bylo to ticho a prázdno, kterého jsem se poslední dobou tolik obával. Teď jsem ho ale potřeboval. Pokusil jsem se zaměřit na Saviorovo vědomí a hledal jsem. Cítil jsem ho. Někde tu byl, poměrně blízko. Ale Lilac jsem takto najít nedokázal. Zůstal jsem chvíli stát se zavřenýma očima a jenom to prodýchával, než jsem se opět narovnal. "Savior tu někde je, cítím jeho vědomí. Nevím, jak je to možné, když.... Ale je blízko," pověděl jsem váhavě směrem k Alastorovi. Bál jsem se, jak na to mladý vlk zareaguje. Možná ho vrátil Život... Ale Elisu vrátit nechtěl... Pokusil jsem se to vytěsnit. Proč nevrátil Lilac...? Nerozuměl jsem tomu, celé tohle bylo matoucí, ale nechtěl jsem tím dál mladým motat hlavu. Však Život dokázal také omladit, kdo ví, jak to celé fungovalo.
Byla tu ještě jedna věc. Po chvíli na to vše vstřebat jsem se otočil zpátky k synovi. "Mohl bych si s tebou potom promluvit?"

//+ 7 mušlí, sníženo z důvodu loterie

//Loterie 4

Alastor mi potvrdil, že by se rád přidal ke smečce. Sdělil mi, že už má zkušenosti s hlídáním hranic a i postarat se o vlčata by dokázal, ale že v love zrovna neexceluje. Přikývl jsem. "Pak tedy vítej jako nová kappa v Asgaarské smečce. Území a úkryt ti jistě ukáže Nemo, že? Betou je můj prostřední syn Sionn a na gammách jsou tvoje nevlastní sestra Lucy, Castor, můj nejstarší syn Etney a Laura," uvedl jsem ho rychle do obrazu. "Pokud se budeš chtít přiučit lovu, uděláme tak při příštím větším lovu," nabídl jsem a krátce u toho pohlédl i na Nema. Vypadali sice jako dospělí vlci, ale zase tolik zkušeností ještě neměli. Nemo se díval někam za nás. Následoval jsem jeho pohled, který mě dovedl až k soše Elisy. Chvíli jsem se na ni taky jen tak mlčky díval. "Castiel," prohodil jsem tiše. "Nejmladší z vrhu s Awnay a Etneyem. Nepřežil dlouho po narození." Můj hlas byl tichý, skoro šeptání, ale bylo důležité, aby to věděl. Aby znal svou rodinu. Bolestně jsem přivřel oči a pak zavrtěl hlavou. Zvládneme to, když budeme držet celá rodina pospolu, vštěpil jsem do Nemovi mysli a chvíli se mi díval do očí.
Pak jsem se obrátil zpátky na Alastora. Vypadal hodně nesvůj. Zamračil jsem se a vlka si přitom prohlížel. Pak z něj vypadlo, že Lennie beze slova zmizela. Stejně jako Siana. Savior na tohle měl asi nějaké prokletí. "To mě mrzí," vydechl jsem. Alastor se ptal taky na Saviora. Zamyslel jsem se. "Bylo to nedávno, už nějaký sníh byl," odpověděl jsem zamyšleně. Věděl jsem, že to bylo někdy v té době, jak jsme dolovili. Ale přesnější odpověď jsem dát nedokázal.

//Loterie 3

Opravdu neuvěřitelně se mi ulevilo, když jsem syna viděl na živu a v pořádku. Už jsem nechtěl nikoho ztratit. Už nikoho dalšího. Byl jsem dokonce starší než Elisa. Měl jsem jít první... Jak byl Nemo blízko u mě, všiml jsem si, že je takový celý nesvůj. I na jeho postoji byl znát smutek. Pak mi zašeptal, že by si přál, aby tu Alastor mohl zůstat. Bylo to kvůli němu? Partnerka? Byl jsem z toho takový zmatený, ale nedával jsem to na sobě najevo. Jemně jsem na Nema kývl a pak se odtáhl. Koutkem oka jsem zahlédl rudou sochu opodál. Nebyl jsem tu, když to zjistil. Měl jsem tu být ale nebyl. Přesto mě ale pohled na sochu vnitřně zahřál. Bylo to zvláštní. Opravdu jako by to bylo znamení.
Pak jsem se otočil na Alastora, který postával vedle nás. "Takže ty se chceš přidat do smečky?" zeptal jsem se ho. Věděl jsem, že s Ragarem to šlo z kopce rychle a nebyl jsem si jistý, jestli mu Savior s Lennie zvládli dostatečně vysvětlit a ukázat, jak smečka funguje. "Víš, do čeho jdeš? Bude potřeba, abys občas s něčím vypomohl, s lovem, ochranou území, pohlídáním vlčat a tak," podotkl jsem, "je něco z toho, v čem jsi dobrý a so bys preferoval?" Je to sice na zimu, ale naštěstí se nám podařilo nalovit zásoby, zvládneme to. Když je od Saviora... Přejel jsem vlka pohledem. Už dávno to nebylo jen vlče, jak jsem si ho pamatoval, ale dospělý silný jedinec. "Mimochodem, Savior tu nedávno byl, ale nezastihl jsem ho," prohodil jsem, jak mi to přišlo na mysl. "Ale Lennie jsem dlouho neviděl, je v pořádku?" Pak jsem se krátce vrátil k Nemovi. Měl bych mu to říct hned? Možná bych se ho měl aspoň zeptat, není až na co čekat... Zvlášť když ona tam někde pořád je... A Shireen se stále domů nevracela.

//Loterie 2

Seděl jsem jen pod stromy a zamyšleně pozoroval tu zvláštní sochu, které se tu kolem vytvořila na místě Elisina a Castielova hrobu. Byla opravdu šílená zima, ale naštěstí nás les trochu kryl od poryvů studeného větru. Věděl jsem, že bych se nejspíš měl jít schovat a že v úkrytu byli zalezlí i další vlci ze smečky, ale nechtělo se mi odsud. Tak nějak mě tohle místo uklidňovalo. Cítil jsem se mrtvým blíž i bez toho, abych konečně po dlouhé době vnímal tu neuvěřitelnou prázdnotu. Konečně jsem se měl soustředit. Sionn se o smečku stará dobře, ale i tak bych se za ním měl někdy podívat a zjistit, jak mu je... Měl bych se sám víc zapojit, ať to na něm všechno není. Ale tak nějak jsem na to stále neměl mentální sílu, alespoň ne tak jako dřív. Možná kdyby se Nemesis stal druhou betou... Zvládl by to. Tím jsem si byl jistý po tom, co jsem ho viděl zvládnout, když se naše těla proměnila. Věděl jsem ale, že ho tím tak trochu okradu o dětství a to nebylo úplně fér. Ale bylo to potřeba.
Zavrtěl jsem hlavou a jako by mi snad četl myšlenky, objevil se Nemo a hned za ním šel Alastor. O něco teplejší vzduch se obalil i kolem nich. "Ahoj," pozdravil jsem je a pokusil se se mírně pousmát. Uvnitř se mi ale hlavně hrozně ulevilo. Byl v pořádku. A teď ještě Shireen. Nemo se mi snažil něco říct a vypadal u toho dost nervózně. Sledoval jsem jeho pohled, který skončil na Alastorovi. Trochu mě to překvapilo, ale pak jsem udělal dva kroky k němu a jemně se mu zapřel do srsti na krku. "To nevadí. Hlavně, že jsi v pořádku."

//+3 kameny, sníženo z důvodu loterie

//+2 kameny, sníženo z důvodu loterie

//+4 květiny, sníženo z důvodu loterie

//+6 oblázků, sníženo z důvodu loterie

//Loterie 1

Ležel jsem pod stromy a pozoroval okolí. Z dálky jsem viděl na hrob Elisy a Castiela a tak nějak přemýšlel o všem možném. O tom co bylo, co bude a co mohlo být. Dělalo mi to starosti. Dlouho jsem neměl takový strach z toho, co bude. Snad od doby, co se rozpadla Klímová smečka. Byl to zvláštní a trochu nepříjemný pocit. Jako bych najednou to neznámo nebyl úplně schopný ovlivnit. Nebo alespoň ne tak jako do léta, to mi vzalo všechny jistoty. Jak jsem tak ležel a dumal o budoucnosti, smečce a rodině, najednou se kolem mě začaly kutálet rubíny. Překvapeně jsem sebou trhl. Nechápal jsem to. Co se to dělo? Bylo to neuvěřitelně zvláštní. Pak se rubíny začaly pomalu formovat do tvaru sochy, ze které se nakonec vytvořila socha Elisy s Castielem v životní velikosti. Překvapeně jsem n to zůstal zírat. Bylo to znamení? Od Elisy? Možná pozůstatky její magie? Netušil jsem, ale každopádně se kolem mě najednou začala nést taková hrozně zvláštní atmosféra. Příjemná. Cítil jsem, jak mě pohlcuje a jak se po dlouhé době můžu konečně trochu uvolnit. Postupně mě to ukolébalo až ke spánku.
Vzbudil jsem se poněkud rozlámaný a nebylo mi úplně teplo. Naštěstí jsem měl díky nedávnému jídlu i spánku dostatek energie se zahřát pomocí magie. Zvedl jsem se tedy ze země a trochu se protáhl. Nasál jsem do čenichu pachy. Bylo tu celkem rušno. Dokonce jsem objevil i nějaké neznámé pachy, ale všechny byly následovány pachem někoho ze smečky. A tak jsem tu jen tak zůstal sedět, aby si mě ti, co mě potřebovali, mohli vyhledat.

//+ 7 květinek

//Pěkné, + 7 kamínků a 2 křišťálky jako bonus za, pokud se nepletu, první post do rozcestníku

//Super lov, díky moc za účast

Chválím, jak nám to krásně utíkalo a jak jste všechno pěkně rozepisovali! Odměny vám přibudou brzy :)

Běžel jsem do nitra lesa a u toho vrčel a společně s Castorem jsme tak rozháněli zbývající část stáda zpátky, abychom tak zabránili rozeběhnutí se asgaarského stáda kamsi pryč. Mezitím se začal zvedat vítr a místo občasných vloček už pořádně sněžilo. Zřejmě se na nás něco hnalo, ale aspoň to trochu rozehnalo ten dým, co se tu nad námi snášel už delší dobu.
Jakmile jsem si byl už jistý, že je stádo pořádně rozehnáno, otočil jsem se a začal se vracet zpátky. Zdálo se, že Lucy s Laurou byly úspěšné, neboť u jejich tlap ležel jeden z muflonů. Druhého jsem zahlédl o kousek dál, jak s ním zápolí Etney. Najednou se ale muflon nemohl pohnout. Překvapeně jsem se rozhlédl, ale uviděl jsem Castora, jak se soustředí. Kývl jsem na něj a rozeběhl se na pomoc Etneyovi. Věděl jsem, že pokud by se nám podařilo ulovit i druhého muflona, budeme dobře zajištěni na zimu. Tři zvířata musela na přežití stačit.
Jakmile jsme s Castorem doběhli k Etneyovi, který svíral muflona u krku, zakousl jsem se zvířeti do zranitelného místa a držel. Muflon s sebou házel, ale pod vahou minimálně tří vlků už neměl šanci a brzy z něj život vyprchal.
Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se kolem sebe. "Všichni v pořádku?" optal jsem se. Zdálo se že ano. "Výborná práce." Dlouze jsem se přitom podíval na Etneye. Věděl jsem, že není v tomto ohledu zrovna nešikovnější, ale zvládl to skvěle. "Nažerte se do sytosti, zasloužíte si to," vyzval jsem vlky. "Co zbyde vezměte potom do úkrytu i s úlovkem Lucy a Etneye. Díky všem." Sám jsem se jal jednoho muflona a druhého tam nechal ostatním k nažrání se.
Když jsem procházel kolem Etneye, prohodil jsem: "Půjdu si na chvilku odpočinout, promluvíme si potom, dobře? Dobrý lov."